Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neznámý vlk se zřejmě vylekal. Lucian byl sice vysoký, ale nebezpečně nevypadal. On už byl takový starší pán, dost toho poznal, už máloco ho vyvedlo z míry. Cizince si prohlédl a zachytil rudé oči. Oheň. Věděl, jak poznat elementy. Už tu žil dost dlouho na to, aby se vyznal v mnohých věcech. On svou vodu ovládal na mistrné úrovni a učil se s dalšími silami, ačkoli magiím a kouzlům se vždycky radši vyhýbal. Dokázal žít bez nich. A ocas? Ten jeho volbou nebyl. Stejně tak radši žil bez konfliktů.
Šedý mu nepřišel příliš vychovaný. Žádná úcta, pokývnutí hlavy nebo sklopení pohledu se od něho nedočkal. A přesto byl ztracený a žádal si o pomoc. Svými slovy dokonce předběhl Lucianovu otázku. Nepotkávám se často s těmi, co jsou tu nově? Jo. Připadal si trochu jako vítací pes. Až na to, že on nikoho kromě své partnerky láskou neolizoval a neprojevoval ani přílišnou náklonost. "To záleží," promluvil a usmál se, nechávajíc ho, ať se zamyslí. Zůstal stát na místě. "Cestu znám. Hledal jsem tu svou partnerku, hnědou vlčici se smaragdově hnědýma očima. Možná byste mohl pomoci." Tenhle les také nemusel, ale už podle paměti by se aspoň dokázal vrátit stejnou cestou zpět. Kvůli tomu tady ale nebyl, že. Nechtěl jít hned zpátky. Nabízel vlkovi obchod. Čtyři oči víc vidí. Obvykle by na tuto metodu nepřistupoval, prostě by udělal, co je třeba, ale neznámý ho svým chováním příliš nenadchl, a tak mu to svým způsobem vracel.

<< Androme přes Hraniční pohoří

S pochmurnou náladou se vydal hledat svou partnerku. Opět. Kdysi už si myslel, že si zvykl na její dlouhé výlety a fakt, že není doma, ale nyní na něj opět lezl ten nepříjemný pocit, že za to může on. Vždycky lezl, když ji nemohl delší dobu najít. Nedalo mu to spát, a tak s přicházejícím večerem vyrazil ven. Její pach už venku nezachytil, a tak se vydal prvním směrem, který ho napadl. Tam, kde jí hrozí nebezpečí. Ten les, kterému se vyhýbal. Ne, že by se nedokázala zranit kdekoli, její nešikovnost mu vždycky naháněla hrůzu, ale přirozené nebezpečí bral zkrátka za pravděpodobnější. Aspoň chtěl.
Jakmile slezl z hor, začalo pršet. Jen jemně, zima už odešla, ale furt nechtěl být tolik mokrý. Zalezl do lesa. Na tomhle místě se poprvé na ostrově objevil. Neděsilo ho, už byl zvyklý na podivnosti, co se tu děly. Při soumraku a v dešti to tu však do ticha podivně křupalo. Stíny se natahovaly a byla tu zkrátka větší tma. Hledal cokoli jako známku pachu své milé, ale nic nenašel. Až cizí vytí ho rozptýlilo a přinutilo zvednout hlavu od země. Bylo to docela blízko. Chvíli v tichosti stál na místě, než se vydal vpřed tím směrem. Nezavyl nazpět. Slyšel spoustu příběhů, že tenhle les žije vlastním životem. Nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat. Přesto se vlkovi v nesnázích na pomoc vydal. To by nebyl on, zdejší gentleman.
Co však byly ty nesnáze? Když se vysoký šedivák vynořil zpoza tmavých kmenů, spatřil vlka s rudýma očima. Nic konkrétního ho na oko neohrožovalo. "Zdravím," pozdravil Lucian zdvořile, "potřebujete něco?" Samozřejmě to taky mohla být léčka. Mnohokrát už mu ošálili zrak, proto stál v bezpečné vzdálenosti. Neurčitě pohodil ocasem ze strany na stranu, přičemž se hvězdná záře na něm držící zamihotala.

<< Tajga přes Hraniční pohoří

Domov sladký domov. Sotva se dostal do své jeskyně, vydechl si, že ještě stále stojí na svém místě. Co ho potěšilo míň byl fakt, že tak sladké to tu už nebylo. Pach jeho partnerky zde už byl jen matný. Dlouho tu nebyla, jako on. Vzdala to snad s jeho zasekáváním se v čase a utekla k jinému? Určitě by mu to řekla, to ne. Lámalo mu srdce vidět to tu prázdné a špinavé. Popadl do zubů uschlé květiny a vynesl je ven, stejně tak shnilé maso. Něco z jejich úlovků tu ale ještě zbylo - ta laň byla díky zdejšímu klima ještě docela v pohodě. Ne čerstvá, ale dostatečně dobrá na to, aby s ní zahnal hlad. Na chvíli se posadil k jezírku, poslouchal vodopádek a hleděl na svůj odraz na hladině, ale když nemohl cítit tulení té hnědé srsti, své stanoviště upustil. Byl unavený a smutný. Aspoň sestra je šťastná a má budoucnost. Napil se a přesunul se k místu, kde s Ellie spávali. Zde byl její prchající pach ještě nejvíc zachytitelný. Nasál ho do nozder a vydechl, když se uložil na jejím místě. Chtěl, aby se mu o ní aspoň zdálo.
Jeho spánek byl bohužel bezesný. Probudilo ho světlo zapadajícího Slunce, co prosvitlo východem. Už byl ale odpočatý. Rozhodl se Ellie najít. Co když se jí něco stalo? Aspoň o tom vědět chtěl, i když by s tím už nic neudělal. Jsem mizerný partner. "Kde jsi?" Ještě naposledy se podíval do vody, jakoby měla dát odpověď, ale ta mlčela. Pomalu tedy vyšel ven na večerní procházku. Takovou, kterou měli s Ellie rádi.

>> Temný les přes Hraniční pohoří

To bylo možné. Wua potkal jen jednou a to před dlouhou dobou, vlastně už si nepamatoval, co všechno ten vlk nabízel. Měl od něj ale ty cetky. Tyhle nenosil pro krásu, ale kvůli jejich schopnosti. Navzdory tomu s nimi příliš zacházet nedovedl, asi jako babča s počítačem. "Říkám to, protože je to pravda," oponoval sestřičce při slovech o barvě srsti. Není rasista, aby mu to vadilo. Samozřejmě byla pravda, že to říkal kvůli jejich sourozenectví, ale říct to na rovinu nemusel, žejo. Znal její sebevědomí, podpořit ji musel. A i když na to sestřička neskočí, určitě to bude brát jako znak dobré vůle. Následně se rozmluvila o nějaké Lissandře. Nejspíš alfa. Zase jiná? Pamatoval si přísná pravidla v domovině a nebral tuhle hrozbu jako velkou, ale samozřejmě musel vzít na vědomí, že navštěvovat je prostě nemůže jen tak. Netušil, kde je Irijsin háj, ale nejspíš to nebude daleko od té smečky. Dobrá. To najde. "To je pochopitelné. Dobře." Když přišla řeč na Ellie, mluvilo se o něm. To už si tolik neužíval. Ellie miloval a že se ztratila, to ho žralo. Přesto se usmál, když mu Solfatara projevila svou soustrast.
"I já tebe. Měj se hezky, šetři se a snad se brzy uvidíme!" Popřál jí pěknou cestu a sám se vydal druhým směrem. Úplně zapomněl, že by se měl vrátit k šedivé vlčici, co potkal předtím. Měl hlavu jen pro Ellie, a tak instinktivně zamířil domů.

>> Androme přes Pytias

Všechny by cetky, které tu vlci běžně nosili, bral jako jakousi módu. Sice to bylo nepraktické, ale pravda, hezké. Třpytilo se to a v kontrastu se srstí to vytvářelo ten správný efekt. Opravdu toho sestřička musela zažít dost. A on? On spal, uvízl v divném snu a pak jako obvykle hledal Ellie, než narazil na jinou vlčici. Příliš toho nedělal a stejně se cítil unavený. Čím to bylo? Byl rád, že aspoň Solfí má rušný život, protože vypadala, že je z toho nadšená. "Magická? No teda, možná máme stejné zařízení, jen jiný model," řekl překvapeně a podrbal se za uchem. Té magické věci nerozuměl, ale když to popsala ona, docvaklo mu to. Tak k tomuhle je to dobrý! On měl narozdíl od ní stříbrnou spirálu, ne určitý tvar. Vždycky byl spíš minimalista a usedlík, co se týče vzhledu. Proto to měl v úkrytu jen lehce vyzdobené a nepřál si změny na těle. A ta zář? Té se už nezbaví. Zpočátku ho štvala, ale už si na ni zvykl. Zasmál se na její poznámku o šedivosti. "Jsem si jistý, že tobě to bude slušet v jakémkoliv přelivu." Vždyť ženský stárnou pomaleji. A taky to na nich neni tolik vidět. Už ale vskutku nebyli nejmladší. Pochyboval, že už se dožije prasynovců a praneteří. Kde byla Ellie? O svých vlčatech uvažoval dlouho, ale ta ženská se ne a ne ukázat.
Jejich rodina bude pokračovat a za to byl rád. Zároveň se ale strachoval o sestru, aby jí to neublížilo či nezměnilo její optimismus. Musel přiznat, že vypadala veseleji, než když ji tu potkal poprvé. Ona se na ostrovech usadila a vžila do své role, někam to dotáhla. A on? Styděl se, že se drží tak zpátky. Jeho hlavní vzpomínky byly stále pocházely z doby před Mois Grisem, když nepočítal dobu strávenou s tou hnědou vlčicí, do které se zamiloval. "Dobře je s Taylorem vychovejte," usmál se a obešel ji. Snad zkontrolovat, jestli její radost sdílí i její fyzické tělo. Jestli je v pořádku. Měl starost. "A strejda Lucian rád přijde na návštěvu, ale samozřejmě bude respektovat, když ho tam občas nebudeš chtít. Byla by s tím vaše alfa v pohodě?" Nemohl tam být furt, do smečky se přidat nehtěl. Zároveň ale také znal filosofii opatrnosti, kterou některé smečky co se týkalo výchovy mladých aktivně používaly. Nakonec, byl jen bratr matky.
Pak přišel na řeč on. V tom už tak optimistický nebyl. "Takže jsi si hádám neviděla," posmutněl, "nemůžu ji najít. Hledal jsem ji, ale necítil jsem ji pěknou dobu a nevím, kam se ztratila." Co když vážně někde pošla, protože ji nehlídal? Ale... Vždyť mu to i nakázala, že ji nemá tolik hlídat. Svědomí mu v tomto momentě nepříliš děkovalo.

Srdce mu zaplesalo radostí - byla to jeho sestra! Byl si jistý, jakmile uslyšel její známý hlas. "Solf, rád tě vidím," řekl upřímně. Jak dlouho se neviděli? Nevěděl. Čas plynul divně. A stále nevěděl, kde se toulá Ellie. "To měli," souhlasil. Kolil se toho stalo? Určitě měla spoustu věcí, o kterých vyprávět - vždyť patřila do smečky, v těch se toho hodně děje. Nebudeme lhát, černá srst byla pro Luciana překvapením. Byl zvyklý na její šedo-bílý kožíšek, teď už si nebyli tak podobní. Někde v podvědomí to možná bral jako neúctu k rodině, ale byl rád, že je s tím spokojená. Když ona, tak i on. Tyto ostrovy konec konců měnily všechny. "Černá ti sedí. A dokonce i nosíš ty řetízky! Páni, ty jsi musela mít rušné dny. Nebo měsíce?" Opravdu netušil, jak moc zaspal. Určitě za to mohl ten svět duchů. Musel tam čas plynout rychleji, stejně jako v Yaloru. On se neměnil. Nechtěl. "No jo, já už jen šednu," zasmál se. A taky dál svítil.
Její optimismus ho nakazil a zvědavě vztyčil uši, když se zmínila o něčem zřejmě důležitém. Taylor. Ach ano, pamatoval. A stále ohledně měl smíšené pocity. Nebyl si jistý, jestli je pro jeho milovanou malou sestřičku tím správným. Byl to ale její život. A ona ho zřejmě vzala velmi po hlavě. "No páni, to je skvělá zpráva!" Ta zpráva byla radostná, ať byl otec kdokoli. "Budu strejda?" Takže je to pravda, on se toho dožije. Bude mít malé synovce a neteře. "Jsem rád. Co budeš dělat? Vychováš je ve smečce? Měl bych jít s tebou." Bude strejda. Bylo načase se seznámit s jejím okolím. Vlčata byla značná změna. Chtěl být sestře nablízku a nápomocný. Jako mám být Ellie. Kde té ale byl konec? Nikde ji nemohl najít.

Lucian se na šedou nechápavě zadíval. Byla nervózní? Z čeho. Jasně, on sice byl velký a krásný vlk, ale tak mladý už taky nebyl. Vždyť i jeho způsob chůze byl pohodový. Ukázkový flegmouš. "Přejete si?" Zamrkal. Vlčice byla hubená a vypadala překvapeně. Určitě něco chtěla. Co, na to se dotazoval.
To by ale nemohl být on, aby mu zase neruplo v bedně a na chvíli nezamrzl. Tedy - uveďme to na pravou míru - ono to rupnutí nebylo v bedně, ale v náušnici, a také to tak zcela nebylo rupnutí, jako drobné tiché zacinkání - "vstávej, přišla ti zpráva". Té magické věci, co dostal od Wua, zcela nerozuměl. Docvaklo mu víc, jakmile ucítil známý pach. Nejdřív váhal, pak to strhlo veškerou jeho pozornost od Tissy k příchozí. "Omluvte mě," kývl na šedivou vlčici, která pravděpodobně ani nevěděla, která bije.
Modrooký nemusel ujít daleko. Šel za pachem a za signálem, který mu mátl hlavu. Ale také ho dovedl k cíli. Vrtěl ocasem, protože určitě nalezl sestříčku. Vlčice, kterou viděl, ale vypadala jinak. Nebo ne? On už si ani nepamatoval, s jakým kožíškem ji naposledy viděl. "Dobré odpoledne," pozdravil trochu nejistě, ale veselý postoj nepovolil. Solfatara smrděla smečkou i svým partnerem víc, než naposledy, ale určitě to byla ona. "Opět jsi změnila vizáž?" Usmál se. Slušelo jí to.

Amorek 1

Líně kráčel sněhem. Tlapky mu mrzly. Kdyby poslouchal svůj žaludek, asi by kráčel rychleji. Něco k jídlu se ale najde, ne? Dříve či později. Měl bych zamířit za Ellie. Zimní spánek mu dal zabrat, ale už opět pociťovat váhu svých povinností. Opět sklonil hlavu ke sněhu, ale nezaznamenal ani pach ani stopy, které by indikovaly něco k snědku. Nemá rýmu? Ne. Což je podivné, když tak dlouho ležel ve sněhu. Nebo v říši mrtvých? Zastavil se a otočil se kolem své osy. Pusto, prázdno... Ba ne! Mezi stromy se cosi mihlo. Kdosi. Někdo, kdo ho zřejmě následoval. Neurčitě zavrtěl ocasem a počkal, jestli se osoba ještě přiblíží. "Zdravím," vyřkl zdvořile. Všiml si šedé srsti. Dobré znamení - nemluvil s duchy ani zvířaty, ale s vlčicí.

<< Dvojčata přes Ledové pláně

Zamlžená paměť mu nedovolovala se zabývat tím, co se s ním stalo v poslední době, a tak obrátil myšlenky jinam. Kde byla jeho Ellie? Usnul snad zase? Zděsil se, když spatřil krajinu zasněženou i mimo běžnou severskou oblast. Tohle nemohlo být pravé, byla zima? V posmrtném životě musel čas běžet jinak. Jako v Yaloru. Tohle mu na mozek nešlo. Co když mu Ellie tentokrát neodpustí? Musím navštívit sestru, připomenul si. Musí za ní zajít, vždyť to slíbil. Ale nejdřív jídlo.
Zašel do lesa a sklonil hlavu, aby zachytil případnou kořist. Mimo štiplavého mrazu ale nic nezachytil. Rozhlédl se po okolí a znovu se mu potvrdila myšlenka, že je zima. Nebyl tu pár měsíců. Nebo to všechno napadlo přes noc. Holé listnaté stromy se choulily pod bílou peřinou, jehličnaté odolně stály. A bylo ticho. Takové ticho... Na chvíli by si i myslel, že je stále v říši duchů, ale na to tu bylo příliš barevno. Nevoněla tu smrt, neválela se tu děsivá pára. Šedému se nelíbila samota, byl společenským zvířetem. "Hm," mlaskl. Nuda. Líným krokem pokračoval dál do lesa.

Všechno s zdálo býti jako sen. Před chvílí se dostal do křížku s nemrtvým v říši duchů, teď stál zpět tlapami na pevné zemi. Získal zpět svou duši? Moc si toho nepamatoval. Sen to ale být nemohl. To by tu přece nestál, když k duchům vstoupil v horách. Kde nechal květiny pro svou milovanou? Ne, nebyl to sen. Podíval se na svůj ocas - už znovu zářil, byl v realitě. Přesvědčoval ho o tom i chlad, který se okamžitě dal do jeho kožichu. První instinkt, který mu na mysl přišel, bylo najít teplo a jídlo. A Ellie. Pohl tlapou, pohl druhou. Šlo to stěží, ale jak se rozpohyboval, bylo to lepší. Do lesa, půjde něco ulovit do lesa. Jen tam si vyčistí hlavu od těch děsivých věcí, co viděl za hranicí smrti. Takhle ale život po smrti nevypadá... Nemůže. Po smrti má být tma. Klid. Jestli to tak není, nechtěl umřít.
Jeho kroky se pomalu staly pravidelnými. Otřásl ze sebe sníh a pohledem se rozloučil s dvěmi horami, které opět začaly zpívat.

>> Tajga přes Ledové pláně

Lůca se hlásí, Lůca k dispozici, najděte mu někoho tomu vdovci

Tanec mrtvých, Lucian
10

Bylo příjemné, že jeho pátrání provázela ta hudba, kterou Dvojčata vydávala. Jestli se tak tomu dalo říkat. Píseň naděje. Vzpomínal na to, jak tu byl s Ellie. Úplně nahoře, s výhledem na polární záři. Sice tu byla zima, ale mělo to své kouzlo. Když Lucian slézal z kopce, uklouzl. "Uh," zaúpěl a když se zvedl ze sněhu, otřepal se. "Zimu tu máte jako my, jak vidím." Humor, tím se mohl zahřát. Pomalu se mu začínal dělat rampouch u nosu a teď měl ještě mokrý kožich. On nebyl vlkem do zimy, ačkoli už vyměňoval srst letní srst za zimní. Rozhlédl se a rozešel se k druhé věži. I tu spěšně obešel, ale primárně se chtěl dostat k místu, které viděl z první skály. Tentokrát si dával větší pozor, aby se mu tlapy na sněhu nesmýkly. K nalezení jeskyně musel použít svůj nedokonalý orientační smysl. Postavil se zády k druhé skále a tipoval, jak vysoko asi ta tmavá šmouha byla. A vskutku, po pár mrazivých minutách se dostal na místo, které viděl. Díra ve zdi, díra do skály. Jeskyně. "Myslím, že jsem něco našel!" Informoval Trellu a počkal, než se připojí, pokud se připojí.

Tanec mrtvých, Lucian
9(?)

Šedého vlka více než zima trápila myšlenka, že duši nenajde. Co když byl na špatném místě? Podíval se na Trellu a pomalu se vydal okolo úpatí těch majestátních skal. Pokud by měl tuhle hloupou hru prohrát a zůstat tady, asi by mu ta zima a žití mezi duchy už tak hezké nepřipadalo. Zatím to však bral vcelku klidně. Vždycky byl flegmatik. Obvykle ani nespěchal, ale nyní se chtěl pohybem zahřát. Dal se do klusu. Zpomalil vždycky v místě, kde měl pocit, že by se mohlo něco nacházet. Záhyb, temné místo, cokoli. Okouněl kolem, běhal sem a tam, občas zalezl i za strom, nechtěl být nedbalý. Když obhlédl úpatí první skály, měl pocit, že něco přehlédl. Takový pocit ale většinou mívá každý, kdo něco hledá, a zatím nenašel. On se nehodlal vzdát, byl vytrvalý. Vyšplhal výše a rozhlédl se kolem, patro po patru. Zastavil se až když už to nahoru nešlo. Aspoň viditelnost tu ale byla lepší. Mlha byla trošku řidší. Na chvíli měl pocit, že vidí něco na druhé straně. Na druhé věži. Přimhouřil oči a snažil se zaostřit. Možná... I něco viděl. S nadějí v očích mrkl na Trellu a vydal se dolů, aby mohl prozkoumat druhý kopec.

<< Ledové pláně

Tanec mrtvých, Lucian
8

Moc toho během cesty se svou průvodkyní neprohodil. Vlastně ani nebylo třeba, tiché okolí jakoby zpívalo svou vlastní píseň, on jí jenom naslouchal. Nějak se mu nedařilo tu pořádně přemýšlet a pokládat správné otázky. Myslel na jiné věci - jestli by tady potkal své blízké z minulosti, kdyby hledal. Viděli by ho rádi? Pamatují si to vůbec? Poznali by ho? Pravdou bylo, že on se za poslední roky nezměnil. Kde by je ale měl hledat? Jestli tohle byl paralelní svět, mohl být stejně velký, jako ten reálný. Mohli by být za mořem. Měl však na takové hledání čas? Nejspíše ne. Pokud ho roky na Mois Grisu něco naučily, tak to bylo, že na vyřešení úlohy má nějaký čas, jinak ponese následky. I v tomto případě očekával, že bude mít jen omezený čas. Hrál hru a hodlal vyhrát, získat svou duši zpět a vrátit se na povrch. "Určitě," odpověděl jednoduše své mrtvé společnici. "Jen to najít. Jdeš se mnou?" Oklepal se a podíval se kolem. Mlha jim to hledání moc nezpříjemní. No, byl čas začít.

<< Pityas

Tanec mrtvých, Lucian
7

Hory nechali za zády. Lucian se tam ohlédl. Všechno tu mělo zvláštní barvu. Jakoby se díval přes brýle, jakoby se díval na jiný svět. To byla vlastně pravda, ale nemohl se vyrovnat s tím, že ať už mělo okolí jakoukoli atmosféru, připomínalo jeho domov. I ten sníh, na který vkročil, byl chladný a necitelný, jako kámen. Opravdu takhle vypadá svět po smrti? Mohla to být iluze pro nevítané hosty. Nebo jen skončil na špatném konci ostrova. A co teprve jeho duše? Když jí nezíská zpět, umře? Může vůbec umřít ve světě duchů? Myšlenka, že by tu mohl potkat své blízké, ho ale povzbudila. "Všichni někoho hledáme, vidím," povzdechl si. On věčně hledal svou ženu, která ráda běhala po všech čertech. "Jak dlouho tu jsi?" Zeptal se. Řeč ho snad zahřeje. Před nimi se však už začaly rýsovat dvě hory. Dvě majestátní věže zahalené sněhem, dvě postavy, které jsou spolu, a přesto tak samy. Už tu byl. Tedy... V tom druhém světě.

>> Dvojčata