Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak já prosím na Rhaaxe slevu 40%, 20% a 20 kšm a 2 rubíny. Dík!

Zapsáno

Tanec mrtvých, Lucian
6

Nevypadalo to, že se bude konat rozhovor. Tvor vzal do zaječích, ani si nevyslechl, co měl starší muž na srdci. No, aspoň Trella souhlasila s jeho myšlenkou. Kdyz souhlasila i ona, byl si jistější. Cestovat světem mrtvých... Kdo by to byl řekl? Zasmál se na její poznámku. No, aspoň že tu panovala veselá nálada, to byl rád. "Pokud je tento svět stejný jako ten náš, na severu Ledových plání by měly být takové dvě zpívající skály... Jednou jsem tam potkal svoji partnerku," nad tou vzpomínkou se usmál. Příjemný večer to byl. Škoda, že od té doby ji vlastně nevídá. Oba měli toulavé tlapky. Nyní mohl dělat jediné, aby se za Ellie vrátil - snažit se, aby se dostal zpět k živým.
Optimismus, který vlčice projevovala, ho povzbuzoval. "Díky." Kdyby tu byl sám, hned by to všechno bylo mrazivější. A duchové zřejmě už mráz nevnímají. Na mysl mu však přišly jiné otázky. "Poslyš, není možné, že by tu byli mí rodiče? Nebo známí?" Škoda, že své pravé rodiče nikdy nepoznal. Jeho adoptivní matka vždycky říkala, že se otci podobá. Statečný, hrdý, oddaný. Až do konce.

>> Ledové pláně

Tanec mrtvých, Lucian
5

Sice nebyl na své půdě, ale cítil, že vlčice ho nebere jako narušitele. Nebo ho tak možná bere, ale situaci vzala klidně. Klidněji, než on, dokonce se i na pomoc nabídla. Srdce ze zlata. Nebo duše, nevěděl, jak tomu tady říkají, ale věděl, že aspoň na povrchu, v říši živých, takové nepotkává často. Možná se tvářil vyrovnaně, ale vlastně mu dělalo problémy se v té situaci více orientovat. Měl málo informací, aby se dostal pryč, ale brzy měl další pochytat. Byl rád, že má po boku někoho, kdo to tu zná. Takového průvodce. Opětoval jí úsměv a poslechl si, co řekla. Svět mrtvých a živých se prolíná? To mohlo být krapet nepříjemné. Jemu už to problémy způsobilo a určitě nebyl sám. Byl ale čas je vyřešit. Kývl na srozuměnou.
Navzdory tomu, že byla Trella místní, zřejmě neznala každý kout. Přesto do jeskyně vkročili. Osoba, kterou tam nalezli, mu přišla povědomá. Zatímco vlčice se zastavila, on poháněn myšlenkou, že rozhovor to vyřeší, pokračoval dál k divnému duchovi s rozhodným výrazem na tváři. Stáhl uši a zastavil se teprve, když ona bytost cosi zakvičela. "Nepřišel jsem hrát hry. Nepatřím sem a ty nepatříš k nám. Vrať mi, co je mé." Ne, že by si myslel, že to zabere. To by bylo moc jednoduché. Haha. Slova bytosti ale očividně nebyla vtipem a Lucian to chápal, i kdyby byl radši, kdyby to vtip byl. Díval se do těch zářivých očí a chystal se ještě něco říct, když zmizely i s jejich majitelem. Co mu zůstalo? Hádanky. Zopakoval si ta slova. Vždyť to bylo tak mnohoznačné! Měl hledat někde na severu, tam na ledových pláních, kde zpívaly dvě věže? Zřejmě to tu bylo jako na ostrovech, jen tmavší, mrtvé. Nebo to mohlo znamenat, že jeho duše je prostě někde v hoře. Nebo stále u živých a Ellie ji našla. Ne, proč by do toho tahali i Ellie? Přikláněl se k té první možnosti.
Obrátil se na Trellu a vyšel ven z temné jeskyně. "Máte tu dvě hory? Myslím... Ty dvě v ledových pláních, co spolu zpívají. Nebo nějaké podobné?" Hádanky. Neměl rád hádanky, i když je rád pokládal.

Tanec mrtvých, Lucian
4

Tohle prostředí se mu nelíbilo. Bylo ponuré, ošklivé. Jestli tohle bylo vskutku něco jako podsvětí či to, co je po smrti, radši by neumíral. Nemá být po smrti náhodou ráj? Něco, co je pěkné, světlé a příjemné? Taky by mohl být jediný, kdo to vnímá jinak, protože živý tu nejspíše nemá, co dělat. Ať se však rozhlížel kamkoli, zatím žádnou stopu k tomu, co se stalo, neviděl. Pokusil se přemýšlet a ty události si seřadit, a přitom poslouchal zářivou vlčici. Tedy... Ducha, pokud to chápal. Podobní, jako ona, byli v okolí. Proč se dívám tak překvapeně? Přistihl se, jak se za nimi při chůzi otáčí. Spíš ze zvědavosti, než ze strachu. To překvapení však bylo oboustranné, podle slov vlčice. "Nevím proč, neudělal jsem nic... Neobvyklého." Přesněji, ještě před chvílí byl prostě na cestě domů ze svého malého výletu. Jak však pochopil, ona na tyhle otázky asi odpověď nezná. Musel se začít ptát lépe. Nebo se začít dívat správným směrem. "Omlouvám se, mé jméno je Lucio Zil Shidard, Lucian, pro zkrácení. Těší mne, Trello. Myslím, že se shodneme, že sem nepatřím. Pomůžete mi ven?" Optal se zdvořile a naznačil, že tu vskutku nemá co dělat. Ještě ne, ještě pár let snad měl. Nad její otázkou musel chvíli přemýšlet. Nevěděl, co z toho bylo důležité. "Šepot, smích... Nějaké stvoření nevšedního chování," docela obecný pojem, v této době. "Nevím, co přesně může k duši vést?" Měl pocit, že ať už potká na ostrovech kohokoli, stejně je to podivín. Nebo to bylo jím, možná on už byl moc starý na změny.
Jeho modré oči uviděly něco zvláštního. No, zvláštního, zde to muselo být normální. Zřejmě si tu rádi hráli se světelnými efekty. Jeskyně. Mohla to být jeho Androme? Otočil se na Trellu. Ona tu bydlela, on byl jen návštěva. Přišlo mu minimálně slušné se jako slušný host chovat. "Co je to?" Mrkl na ni a naznačil k jeskyni.

Tanec mrtvých, Lucian
3

Opět bez odpovědi, aspoň prozatím. Oslnivá silueta se vydala ven, a ať to bylo kamkoli, šedý vlk ji následoval.
Čerstvý vzduch. Tedy... Aspoň lepší, než ten, který dýchal doteď. Páchl lépe, než ten v tunelu. Co v tom tunelu vlastně bylo? Když se rozhlédl po okolí, poznal hory, ve kterých žil. Tohle ale nebyl jeho domov. Tyhle hory nebyly tak krásné, jako ty, kde měl svůj bejvák. Byla to jen laciná, mrtvá napodobenina. Nakonec to však vypadalo, že tenhle svět mrtvý bude. Zaznamenal další siluety vlků a zastavil se na vlčici. Ne, že by chápal. A ne, že by jí věřil, ale aspoň konečně začala mluvit. Popošel k ní a vyslechl si odpovědi na své předchozí otázky. Nechápavost z jeho tváře ty věty ale bohužel nesmyly. Ba naopak, vyvolaly další otázky. "Proč? Co jsem udělal?" Zeptal se namísto jiných otázek. Buď se někdo nudil, nebo to byla nehoda, jinak si to vysvětlit nemohl. Ve světě živých nebyl důležitý, tady nebude důležitý. Rozhodně tu ale nechtěl zůstávat. Vždyť měl nahoře ženu! Co mi chybí? Podíval se na své tlapky, pak na ocas. Jestli svítí, jak by měl, nebo sem síly vesmíru prostě nesahají. Něco mu však říkalo, že to nebude povrchové. Srdce? Toho by si všiml, to by nefungoval. Duše... O té před chvílí něco říkali. "Je mi líto, ale nemůžu se dlouho zdržet. Mám partnerku, potřebuju zpátky." Podíval se na vlčici a pohledem ji žádal o pomoc.

Tanec mrtvých, Lucian
2

Nevypadalo to, že slova mu k něčemu jsou. Světlo, stvoření či co to bylo, neodpovědělo na jeho otázku. Ani jeho ocásek se nerozsvítil, jak by měl, ani lampička na jeho krku zřejmě nefungovala. Nebo to světlo neviděl. Kde to byl? Blokovalo tohle prostředí všechny magie? Nebo to byl jen podivný sen? Nelíbilo se mu to. Cítil se stísněně, cítil se sám. Kdyby měl po boku svoji Ellie, určitě by mu bylo lépe. Ona by v tom totiž viděla něco pozitivního. On se však mohl maximálně domnívat o tom, co se děje, nebo kde je. Co je. Jediné, co věděl napevno, byla ta všudypřítomná tma a tísnivá atmosféra. Neměl příliš na výběr - následoval světlo. Povrch byl mírně... Mokrý. Bude mít špinavé tlapy. Ale to bylo to nejmenší, co o teď trápilo.
Světlo se zformovalo v jakousi siluetu. Nahnul hlavu na stranu, ale na tempu jedině přidal. Vlčice? Bylo to stvoření z čisté magie? Nebo... Duch? Pokud ano, tak tato bytost nezemřela dle zranění zrovna pěkným způsobem. Pokusil se k ní přiblížit a dotknout se jí, ale než-li to stihl udělat, v okolí se rozeznělo něco zlověstného. Smích, který se mu ani za mák nelíbil. Sklopil uši a rozhlížel se, odkud to vychází. Co udělal? Co se jim nelíbilo? Duše? Otočil se na siluetu doufajíc, že ta bude vědět, co se tu děje. "Mluv se mnou, prosím. Jsem mrtvý?" Mohl tohle být posmrtný život? Představoval si ho jinak.
Tunel pokračoval. Jenže pokračoval do světla. Respektive nejspíše končil. Kam to vedlo? Tázavě se podíval na vlčici. Co mám dělat? Zůstal po jejím boku. Pokud se vydala vpřed, zmizela nebo něco podobného, k "východu" se vydal.

Tanec mrtvých, Lucian
1

Mrazivý pocit měl svůj důvod. Šedý vlk se zmateně rozhlížel, když zaslechl nezřetelný děsivý šepot. Už podobnou věc zažil, když potkal přízrak Luciana, říčního draka, ale stejně se mu srst na zádech vztyčila nad nepříjemným pocitem, že takovéto jevy nejsou normální ani v magické zemi. Nebo ano? Nemohl soudit. "Haló?" Promluvil, ale neudělal ani krok. Vesmírná záře na jeho ocase mírumilovně svítila, zatímco ticho v okolí zlověstně řvalo. A pak jen to stvoření.
Probudil jsem se ze sna? Smích mu napovídal, že ne. Možná se spíš do sna dostal. Nepříjemné pocity však pokračovaly, ležel na zemi a propadal do něčeho hlubšího. Možná ten spánek teprve přijde.
Probral se jinde. Otevřel oči, ale neviděl nic. Zhasl jeho ocas? To nikdy neudělal! Co ho praštilo přes smysly, byl ten odporný puch. Těžko říct, jakého druhu to byl smrad. Pokusil se dýchat tlamou, když se znovu ozval nějaký hlásek a posléze se objevilo i světlo. Pokusil se nahmatat lahvičku, co nosil na krku, aby ji přetřením rozsvítil. "Haló? Můžete mi říct, co se děje?" Oslovil světlo před sebou a pomalu k němu vykročil.

<< Tichá zátoka přes Kvetoucí louku

Tanec mrtvých
I když tuhle cestu Lucian kráčel už tolikrát, vždycky se mu zdála delší. Ať už to bylo tím, že cestoval sám, nebo že měl starosti, nebylo to příjemné. Měl však cíl. Šel domů, kde určitě najde svoji ženu. V pořádku, jako vždycky, snad. Androme byla společně s Ellie a rodinou to jediné, co měl. A kupodivu mu to však k životu stačilo. Měl všechno, co potřeboval. Přešel louku a po známé stezce začal kráčet do kopce. Možná by se ta cesta měla trochu zabrabat. Nebo aspoň ta, co vede k našemu úkrytu. Nepotřebujeme nezvané hosty. S tím si vzpomněl, že v jeskyni nechal jídlo. A že má vlastně hlad! Tyjo, tu srnu by snědl snad celou. S tím získal další motivaci a na svém tempu přidal.
Jen co však dorazil do sedla, zastavil se. Zvedl hlavu, jestli nezachytí pach někoho známého, ale žádný čerstvý nezachytil. Možná šla Ellie jinudy, zadoufal a znovu se vydal vpřed, ale udělal jen pár kroků. Něco tu nebylo správně. Rozhlédl se. Ticho. Vlastně... Ne. Slyšel šepot.

<< Sněžné Tesáky přes Bull Meadow

Možná už na něj šlo to stáří, když se ani nedokázal správně uvolnit a užít si procházku. Bylo mu líto, že vlka, který možná potřeboval pomoc od dlouholetého obyvatele ostrovů, tak v rychlosti odbyl. Ve výsledku... Možná by už ani tolik nepomohl. Žil tu spíše poustevnický život, než nějak sociální. Musím navštívit sestru. A najít bratra. Fearlesse viděl jednou, Solfatara si našla muže. Jak to u ní asi vypadalo teď? On však musel myslet na Ellie. Seběhl z hor a vydal se přes louku, dokud nenarazil na vodu. Zátoka, jistě. Proč jde tou samou cestou? Na chvíli se zastavil, aby se podíval na svůj odraz. Co se děje? Co je špatně? Ptal se sám sebe. Neměl rád, když Ellie vždycky odešla, protože nevěděl, kdy ji zase uvidí. Povzdechl si, rozvířil vodní hladinu a vydal se směrem domů.

>> Pityas přes Kvetoucí louku

Cizinec nespal. V této chvíli spal dokonce míň jak Lucian, který byl věčně zahleděný do významu skrytého mezi hvězdami. Jak by ne, když samy hvězdy tančily v jeho očích. Možná proto si šedý vlk všiml zájmu neznámého až v momentě, kdy vyšel ven z jeskyně za ním a oslovil ho. Obrátil svou medvědí hlavu a kývl vlkovi na pozdrav, zatímco si ho prohlížel. Nevypadal, že by ho nějaké seznamování trápilo, a tak to i Lucian prozatím vypustil z hlavy. "Nejspíše hledám odpovědi na dávné otázky," odpověděl neurčitě a opět se podíval na nebe. Jen zamával ocasem, když se na něj cizinec optal. Záře, každý se na ni ptal. Vysvětlovat ale cizinci, že je to magie z jiného světa, to mohlo působit divně. Navíc... Ten vlk měl zvláštní cizokrajný pach. Nejspíše tu nebyl dlouho. "Jsou to hvězdy. Památka z jednoho světa, který jsem zde navštívil. Lucio, mimochodem," odpověděl klidným tónem a ještě se představil. Zvláštní, že ne celým jménem, jako vždycky. Věnoval mu úsměv a postavil se na všechny čtyři. Měl své povinnosti, ačkoli si to nerad přiznával. "Omlouvám se, pokud jsem vás vyrušil. Budu pokračovat v práci." Myšlenky na Ellie ho neopustily, i když byl momentálně na své vlastní pochůzce. Kývl vlkovi na rozloučenou a vydal se po svých dál.

>> Tichá zátoka přes Bull Meadow

<< Tichá zátoka přes Bull Meadow

Myslet na to, co všechno v tuhle chvíli může dělat jeho žena, ho docela unavovalo, ačkoli to považoval za nutnost. Přistihl se, že i když se rozhlíží po okolní krajině a snaží si užít chvíli pro sebe, neužívá si to kvůli obavám o Ellie tak, jak by měl. Jak by chtěl. Ale notak. Ona je v pořádku! Zatím se vždycky ze svých pochůzek vrátila živá. Zatím. Pomyslel si a povzdechl si. Zrovna přecházel velké pastviny, a taky že narazil na tvory, kteří se pásli. Stádo koní. Vždycky se divil, jak tu přežijí zimu. Oni vlci měli magie a jedli maso, ale koně a jiní býložravci? Museli to mít v zimě těžké, i když se tu různé biotopy nacházely velmi blízko k sobě.
Stopu hnědé vlčice ztratil už dávno, a tak mu nezbývalo nic jiného, než tenhle čas využít vlastním plánem. Zamířil do hor. Ne, že by se mu zrovna chtělo sportovat. Ne, že by byl úplně nadšený z cesty nahoru. Ale aspoň mohl doufat, že tam nahoře bude na okolí lepší výhled. Ticho, klid... To v horách obvykle hledal a našel. Proto v horách taky bydlel. Šedý se vydal vzhůru do kopců po stezce, kterou vyšlapala vysoká. Nebyl si jistý, jestli tudy už šel, nebo ne. Každopádně po nějaké době vskutku došel na místo, kde byl na okolí slušný výhled. Hlavně na Zlatý les, který se za podhorskou loukou tyčil jako zámek ze zlata. Je tam stále smečka? Pomyslel si. Kdysi jim slíbil, že je přijde navštívit. To však ještě neznal svou partnerku.
Přešel sedlo a zastavil se pod horou, ve které byla velká jeskyně. Někde výše. Jeho čmák ho však informoval o něčem jiném - nebyl tu sám. Překvapeně zvedl obočí a na chvíli se zastavil, než se rozhodl se k jednomu z pachů vydat. A vskutku, našel vlka. Nahlédl do jeho noclehárny a zjistil, že se zřejmě snaží usnout. Co jiného tady dělat, že. Nechtěl ho rušit, a tak popošel opodál a usadil se, sledujíc oblohu.

<< Pytias přes Kvetoucí louku

Přemýšlel, co všechno jeho partnerka může právě teď dělat. Její stopu už dávno ztratil, ale aspoň vyšlo Slunce. No, snad byla Ellie v klidu a v bezpečí. Třeba se vrátila domů, zatímco on zamrzl v čase. Jak rád by tu krásu, která byla kolem, obdivoval s ní. Květy bylin na louce sice už byly pryč, ale koruny stromů se barvily do podzimních barev. Měl rád podzim. Obzvlášť takový ten ještě letní, kdy ještě svítí slunícko a je hezky, i když už ne horko. Zamířil k zátoce, aby se napil z tamějšího potoka. Zahlédl tam dvě srny, ale jelikož si v Androme dával sváču nedávno, neměl hlad. Stejně by takové sám neskolil, i když měl magie. Nyní byl jen procházející. Kam ale zamíří? Rozhodl se jít prostě za nosem. Vždyť má taky právo na procházku, když jeho žena praktikuje ten samý přístup.

>> Sněžné Tesáky

<< Small přes Kvetoucí louku

To by nebyl starej pomalej lenoch Lucian, kdyby mu nezdrhla žena. Teda, rozumějte, on nebyl lenoch, ale pokud šlo o nějaké akční výpravy, tak to už v tomhle věku a po tolika zkušenostech rád vynechával. Kdyby tušil, do jakého nebezpečí se jeho žena v jeho nepřítomnosti a bez dovolení opět vypravila, určitě by jí to zakázal. Jen co se dobelhal nahoru na horu, jen aby ji našel, opět narazil na to, že věta "půjdu napřed" je z její tlamy jaksi mnohoznačným výrazem. No, nevadí. Bude se s tím muset už nějak smířit. Co však onomu důležitému smíření s osudem, že jeho manželka je šílená vlčice běhající po všech čertech, jen aby jí něco neuteklo, nepomáhalo, byla samotná její nepřítomnost. I přes to všechno ji ale miloval. Možná právě tohle do svého života potřeboval, možná proto ji tak věrně následoval. Byla by skvělá máma.
V Androme nebyla. Nebo... Asi byla, ale dlouho se nezdržela. A on, chycený v čase, měl jen pár možností, co dělat. V minulosti se mu ani jedna neukázala výhodnou, ale jelikož se mu Ellie zatím vždycky vrátila, i když občas ne celá, usoudil, že ona si nějakou tu pomoc nebo bodyguarda v nesnázích prostě najít dokáže. Zůstávaly teda dvě možnosti. Buď zůstat doma, nebo se jít projít. Když si udělám procházku, třeba ji najdu. Nebo najdu nějaké další dobrodružství, o které nestojím. Jediné, co v tomhle životě ještě chtěl a požadoval, byl klid. Pak by teda rád měl potomky, kteří by nesli DNA jeho rodiny dál, ale to už se dalo odsunout za potřeby jejich rodičů.
Doma čekat nebude. Naposled čekal tak měsíc. Dva. No, nevadí. Tak teda půjde na procházku. Třeba dostane pochvalu, až se oba vrátí. Jestli se vrátí.

>> Tichá zátoka přes Kvetoucí louku

Po příjemné relaxaci během plavání po hladině jezera se uvelebili na břehu. Šedý teď měl všechno, co kdy v životě potřeboval. Teplé dny léta sice končily, ale příjemný teplý večerní větřík stále vál. Šedý tušil, že je to jeden z těch posledních pěkných dnů. Pak přijde nehostinná zima. Ale co na tom sejde, když vás u srdce hřeje to, co nejvíc potřebujete? Měl partnerku a nadevše ji miloval. Miloval její pohyby, její vůni i oči, ve kterých se vždycky ztrácel. Ze všeho nejvíc ale obdivoval její empatii. Její vůli pomáhat. Statečnost. Viděl v ní věci, které on nikdy nedokázal. "Kdepak asi jsou?" Pohlédl na nebe. "Naše rodiny?" Vzpomněl si na bratry, když se Ellie zmínila o Fearlessovi. Také si vzpomněl na to, že sestře slíbil, že ji přijde navštívit. Nerad by se však přibližoval ke smečkám. Ne, že by měl špatnou zkušenost, ale už byl starší a zapřísáhlý tulák a zároveň bývalý smečkař ví, že smečky radši žijí svůj nerušený život. A on? On o problémy nestál. Nestál o ně, protože nechtěl ohrozit smysl svého života. Jeden nikdy neví, kdy se vám někdo ze zášti pokusí sáhnout na partnerku.
Ellie se zvedla a odešla. Lovit, prý. Prohrábl jí její srst, když odcházela. "Doženu tě." Chvíli hleděl na nehybnou hladinu a na odraz nebe, odraz hor a vší té krásy, kterou ostrovy nabízely. Na chvíli zavřel oči a poslouchal zpěv ptáků, kteří zpívali ódu pro své potomky, kteří už se s příchodem podzimu u nich v hnízdě nenacházeli.
Uvědomil si, že se ochladilo. Otevřel oči a zjistil, že den postoupil dál. Začal foukat studený vítr a i jeho srst mu dala vědět, že je čas se zvednout a najít teplejší místo k odpočinku. Rozhlédl se, ale byl tu sám. No jo, vždyť Ellie už šla. Rozhodl se, že domů nechce přijít s prázdnou. Popošel k potoku přitékajícímu do jezírka a dřepl si na břeh, čekajíc na vhodnou kořist. Možná to bylo počasím, možná roční dobou, ale žádná ryba se neukázala.
A tak se vydal domů.

>> Pityas přes Kvetoucí louku

Roztomilá hra, skoro to vypadalo, že si hrají na kočku a myš. Až na to, že kočka by do vody nevlezla. Spíše se podobali skotačícím delfínům - šťastným, veselým, bezstarostným. Voda byla příjemná. Bylo ráno teplého dne, takže byla ještě chladivá. Na jeho žralčí gesto, které by normálně říkalo "jsi má kořist", Ellie zareagovala stejně, a tak se kruh uzavřel. Na tváři šedého se objevil veselý výraz, že to pochopila, a krátce vyplázl jazyk na znamení toho, že vskutku vyhrála. Kdyby byli delfíni, už by se dál plavili na větší vodní plochu. No, mohl být rád, že hnědá mu zároveň s hrou dopřává příjený relax. Přiblížil se k ní hlavou, když se zadívala do kouzla jeho očí. Neutop se, pomyslel si úsměvně. I on měl občas pocit, že její zelené smaragdy jsou nekonečné. Položil jí hlavu na záda, ale jen tak trochu. Přece jen vážil více a nechtěl jí pohyb ve vodě stížit. Mohl zavřít oči a představovat si, jaký společný osud je čeká dál. Budou žít v jeskyních klidný život? Nebo se spolu vydají na pouť? Vychovají mláďata? Budoucnost byla ve hvězdách.
Jakmile začalo být plavání obtížnější, natáhl se, aby jí olízl tlamičku. A pak zamířil ke břehu. Sotva vylezl, otřepal se a starostlivě se ohlédl ke své hnědé partnerce. Byl rád, že tu jsou spolu. Spokojeně si lehl do stínu