Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Proti hře nic neměla. Naopak, vypadala, že tu radost a štěstí potřebuje někam vybít, někam převést. Stejně tak i on. Hravě se pustila za ním a než by stihl říct štěk, už byla zase blízko. To bylo dobře, to je lepší než daleko, protože on by ji asi nedohnal. Bylo dobře, že si hnědá nevybrala za svůj cíl jeho zářivý ocas - kdyby ano, zábava by asi rychle skončila, protože by klesla k zemi únavou. I on to několikrát poznal, když spal s ocáskem u hlavy... To pak spal dlouho. No, Ellie zamířila chytře na stehno. Šedý poskočil a zavrtěl ocasem. Jakmile se stihl otočit, musel tu uličnici pronásledovat. A klidně do vody! Vždyť tu měl rád. Natočil hlavu na stranu, když na chvíli zmizela pod hladinou. Zastavil se na břehu. Když se ale zase objevila, vesele si poskočil na zadní a voda se před jeho velkými tlapami rozvířila, když hopsal dál do jezera. Olízl si čenich a zabral tlapami, že svou hnědou milovanou vlčici rychle dohnal. Vždyť byl rozený plavec, i srst to o něm říkala. Doplaval k ní a naoko chňapl po jejím čumáku, než ji začal obeplouvat dokola. Jako žralok, vrr. To všechno s úsměvem na tváři.

Byl rád, že si to vyjasnili. Že nebude zase sám, i když to jejich způsob života občas vyžadoval. Že v jejích očích ještě zářit nepřestal. Oplatila mu jeho olíznutí a on jen vesele zatřásl hlavou i ocasem, až se hvězdná záře na něm zamihotala ve vzduchu jako pochodeň. Jako plamen naděje. Prohrábl její srst a provokativně chňapl po jejím uchu. "Pak je mi s tebou nejlíp," odpověděl a olízl jí hlavu. To byla výhoda toho být vysoký. Mohl ji vždycky pohladit. I srst měl jako medvídek, radši než svoji kůži měl však tu Elliinu. Něco spokojeně zamručel a otřel se hlavou o tu její, dokud nezačala provokovat. Natáhl po ní tlapku, jakože se taky pere, a zavrtěl ocasem. Vypadalo to, že jeho láska chce hru. A on ji jí chtěl dopřát, aby už si pro hravé stavy beztíže a bez starostí nemusela chodit za Dracem. Šedý se vyhoupl na nohy a s přikrčenýma předníma po hnědé vlčici přátelsky ňafl. Pak se dal na ústup, jakože zdrhá.

Odpuštění bylo dle mnohých kultur jednou z nejvyšších ctností. V tomto případě u Luciana přicházelo s láskou. Někomu odpustil, ale byl ostražitý. Pravdou bylo, že Ellie věřil bezmezně. Občas byl zmaten jejími slovy, ale sama ho nyní před nepravostmi varovala. Byl tolik zahleděný do její starostlivosti, odvahy a jisté duchovní jiskry, jiskry naděje, kterou mu vždycky přinesla byť jen jediným slovem či pohledem. Pohled mu zabloudil k kříčící rostlince a nemusel ani přemýšlet, aby mu došlo, že to bude její projev radosti. Usmál se, už měl jistotu, že se může radovat. Že to všechno byla jen emoční přeháňka. Láskyplně se otřel o její krk a olízl ji na tváři, jestli jakože dobrý. Nad její poznámkou se musel zasmát. I ty lichotnice. Chtěl jí to oplatit. O tom, že miluje její oči, už jí ale říkal tak dvacetkrát. "Vždycky jsem obdivoval tvou schopnost druhé uklidnit," zašeptal jí do ucha pro změnu on. V její přítomnosti se vždycky cítil tak... Uvolněný.

Lehce zavrtěl svítícím ocasem, aby ukázal svou radost. Možná občas býval chladný, ale nikdy nemínil nikomu ublížit. Či zmást. Čím byla Ellie zmatena, to mu také nedocházelo. Zdálo se jí matoucí, že to pobral tak lehce? Že přijal omluvu, jakoby už ji znal předem? Ne, jen se vyplnila jeho přání. Nebo si to aspoň myslel. Posunul se blíž k ní. "Býval jsem nejistý, jestli stojíš o mou přítomnost, když pořád běháš po světě," podíval se na hladinu jezera a jen myšlenkou rozvířil jeho hladinu. Aby se vlnila. Jako život. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Ale průměr je průměr. "Ale také jsem věděl, že tě budu milovat, ať už řekneš či uděláš cokoli," dopověděl. I kdyby chtěla rozvod, na tomto by se nic nezměnilo. Častěji pochyboval o sobě, než o ní. Zasloužila si někoho, jako je on?

Byl potěšen, když v tom nešťastném postavení ustoupila. Vzpomněl si na to, co mu říkal Draco. S tím je prý vždycky jako... Jako vlče. Jak by byl rád, kdyby se tak dělo i v jeho přítomnosti. Kdyby se nebála zahodit svou vážnou stránku a laicky řečeno se... Odvázat nehledě na nějaká pravidla. Vždyť on by se i přesvědčit nechal. Problém byl, že neviděl do její hlavy. Doufal, že to vskutku nemyslela vážně, ale muselo na tom být něco pravdy. Zmýlila se v tom, že ho miluje, nebo v tom, že ho nechce opustit? Chvíli nechápal. Ale podle toho, co naznačovala, tak věřil, že lituje slov, která vyřkla před chvíli v jeskyni. "Každý dělá chyby," řekl. Vždyť i on jich udělal. A kolik. Jen díky tomu byl tady, jen díky tomu se naučil být klidný a opatrný. Díky tomu její slova v jeskyni nevzal se vztekem a byl ochotný se dozvědět pravdu, ať už by byla jakákoli. Kývl na její slova a usmál se. "Jsem rád, že to tak cítíš." Ať už kdy řekla cokoli, v jejích smaragdových očích se vždycky ztrácel.

Byl rád, že v její tváři aspoň neviděl naštvání. Že ji nevyrušil. Možná toho na ni bylo moc, a i když se ho její ukvapený závěr možná dotkl, nechtěl ji ztratit. Vyhýbání se povinnostem nebyla jeho přednost, chtěl jim čelit tváří v tvář. Tiše poslouchal její hlas a snažil se přebrat si to, co říká, správně. "Vždycky ses mi mohla, můžeš a budeš moct svěřit," pousmál se. Doufal, že se přes toto dostane k pravému důvodu. Že mu řekne to, co tím zmateným gestem skutečně myslela. "Čas... Je relativní," pohlédl do jejích očí. "Osud je neurčitý, cesta života je jako rozvrzaný most. Nech rozum, ať tě vede, ale srdce, to ať mu udává směr." Dříve říkával, že osud vedou hvězdy. Že budoucnost je psána ve hvězdách. To však hovořil o osudu světa či skupin, ne o vnitřních dilematech jednotlivců. Rozhodnutí byla občas těžká. "Nezlobím se."

Nevypadala, že to říká s jistotou. Nedivil se, ale nechtěl, aby se cítila špatně. Realita bývá krutá... Ale je to jediná pravda, která nás vede vpřed. Ačkoli byl smutný, věděl, že kdyby se zlobil, ničemu by to nepomohlo. Mohl být jen rád za svůj flegmatismus, který mu v nepříjemných chvílích dodával stabilitu. "Kromě nakopnutí od srny? Jsem v pořádku," pokusil se ji aspoň jemnou dávkou humoru rozveselit, ale nečekal, že by to příliš zabralo. Ve výsledku ujišťoval jak ji, tak sebe, že je to pravda. Že věci můžou být tak, jak dřív. "Některé věci potřebují čas... Každý má své tempo," řekl klidně. Sice se bál dalšího odmítnutí, ale pokud chápal řeč jejího těla, bylo jí to líto.

<< Kvetoucí louka

Byl z toho docela nervózní. Co když mu to řekla, aby jí dal na chvíli pokoj? Co když narazila na něco nebo na někoho, kdo měl čím ho pomluvit? Ne, taková Ellie nebyla, tomu nevěřil. Navíc, neměl, co skrývat. Jeho delší život byl jako otevřená kniha. Navíc, kromě nepokojů v domovině, ztracené rodiny a dramatické cesty k západu neměl, co říct. Žil ze zkušeností, a i se vztahy nějaké měl. Pomalu kráčel vpřed po stopě Ellie, až se před ním vskutku objevilo jezero. A ona. Minul keř, u kterého se utkal se srnou. Ještě tam byly zřetelné cákance krve a promočené oblasti, když k poražení kořisti použil magii. Býval by to uklidil, kdyby nebyl zraněný. Jeho hvězdné oči se ukotvily na srsti vlčice, kterou už nějakou dobu miloval. To, že si to ona možná nemyslela, na tom ni nezměnilo. Jen ho... Zmátla. Cítil nejistotu, strach, že návštěva ho od ní jen zase oddálí. I tak ale tiše došel k jezeru a posadil se kousek vedle. "Chtěl jsem vědět, že jsi v pořádku," řekl namísto pozdravu a podíval se na ni. Neřekl to, ale chtěl vědět víc. Jestli jí někdo ublížil, nenechá to jen tak.

<< Androme (přes Pityas)

Draco už nic neřekl, a tak šedý vyrazil vstříc dalšímu hledání. Věděl, že je pomalejší jak Ellie i bez zranění, ale mohl jen doufat, že karma ho teď nedohoní a zůstane aspoň její pach, který by sledoval. Co mu stěžovalo cestu z kopce, byl právě zraněný bok. Srna ho nakopla dost na to, aby mu tím i vyrazila dech. Možná už není na to lovit velká stvoření sám. To mu připomínalo, že příčinu toho zranění nechal v úrytu napospas kolemjdoucím, pokud tam Draconis nezůstal, a to nečekal. Taky měl toulavou tlapku. No, snad pak nějaký ten oběd mít bude, když se ze samé starosti nestihl ani snídani. Jen co se šedý velikán dostal na louku, zjistil, že pach hnědé vlčice se stáčí směrem, kterým nedávno byl. K jezeru. Neváhal dlouho, vydal se za ní, rozmýšlejíc si, co řekne.

>> Small

180

Kdyby Ellie neznal, řekl by, že si hraje na necitlivého sociopata. Nic takového si ale nemyslel, i když mu nedocházelo, co vlastně udělal špatně. Neměl, co říct, přemýšlel o tom, a tak se Ellie rozhodla odejít. Možná na procházku, možná si najít místo, kde to promyslet. Byl tohle snad osud, který byl psán ve hvězdách? Ne, vždyť tohle nebylo to, co si přál, nebylo to to, co by si přála ona. Ona věděla, že někoho potřebuje. A on tu přece vždycky byl, ne? Aspoň za rohem, povídajíc si s brouky a kameny.
Draco kupodivu zůstal. Na jeho přítomnost zprvu šedý nebral ohled, byl zaujat díváním se na svůj odraz v křišťálové vodě. Vždyť tady bydlel taky. Když promluvil, Lucian poslouchal. "Nikdy mi neřekla, že jí to vadí," řekl. Že je toulavý, to ji varoval. A nevadilo jí to, vždyť sama byla vždycky jednou tlapou v dobrodružství. Brala to snad zpátky, protože to bylo unáhlené dobrodružství? Našla si někoho jiného, kdo za ní leze jak blecha? "Myslím, že nejsem naivní, když tomu věřím... Nejsem už nejmladší, já tyhle situace ze zkušenosti poznám. Možná bude lepší, když s ní promluvím, než si to brát osobně," zareagoval na jeho slova o jejich velké rodině. Mísil se v něm zmatek a smutek, ale věděl, že se tomu musí postavit. Pohlédl na žíhaného a kývnutím hlavy mu poděkoval za upřímnost. Pokud ho Ellie brala za přítele, i on by měl. Pomalu se odebral k východu, protože mu to zranění rychleji nedovolilo. Bylo to ale lepší, jak včera. V půli schodů se zastavil. "Věřím ti," pohlédl na Draca, než zmizel venku.

>> Kvetoucí louka přes Pytias

179

Počínání Draconise šedého trochu mátlo. Nic neobvyklého, ten vlk byl záhada sama o sobě, když věřil v jiné... Hodnoty. Dříve to jeho chování naznačovalo. Jenže teď se choval jinak. Proč tak následoval Ellie? Měl sám něco, co mu chce říct? Nevěnoval tomu pozornost. Zatím. Možná byl až paranoidní, když se bál o bezpečí jeho lásky. Podle toho, co řekla, se měla dobře. Musel se zasmát. "Tak to jsme se museli minout. Já byl tady na ostrově. Přišla má sestra. S jejím... Frajerem, asi. No, přinesl jsem něco k jídlu," i když mě to stálo pár ran. Už nejsi nejmladší, Luciane, měl bys přestat riskovat. Škoda, že to žádná z cest osudu neumožňuje. "Dej si, je ještě čerstvá. Snad," kývl hlavou k srně. Snad jí bude chutnat, protože nechtěl, aby jeho zranění bylo k ničemu. Sám se spokojeně otřel o její krk a prošel k srně, zvouc je oba k snídani.
Když změnila své postavení, zrovna se usadil. Toho, co vyzařovalo z jejích očí, se ale bál vždycky. Odmítnutí. Zvedl hlavu a sklopil uši, protože ten tón nevěstil nic dobrého. Že je furt pryč? Měl pocit, že od té doby, co s Ellie bydlí, se drží na tom se pohybovat jen v okolí hor. Možná už mu dlouhé výpravy nedovoluje přicházející stáří, možná byl vskutku ochoten něco obětovat jen pro to, aby byli spolu. Ovšem, že by to udělal. Udělal by cokoliv, aby ji učinil šťastnou. Protože ji miloval. A ona ho teď žádala, aby nemiloval. Její slova s ním otřásla. Měl pocit, že k němu mluví úplně jiná osoba, než ta, které slíbil svůj život. A přesto to byly ty samé zelené oči, které mu před pár měsíci slíbily věrnost. Ty samé zelené oči, které mu teď rvaly srdce pouhým pohledem. Jak moc o ní ještě nevěděl? Jak mohl být tak pošetilý? Byla mladá. Nejspíše nezkušená. Určitě chtěla někoho, kdo by byl jako ona. On? Byl tak rozdílný, jak jen to šlo. I tak toho ale měli mnoho společného. Nakonec... Pokud ji tohle udělá šťastnou, nemohl jí bránit. Zřejmě ještě nenašla své stádo. On... Od svého odešel. Už dávno. Aby mohl žít zde.
"Nikdy jsi mne nemilovala," sklopil zrak, nevědíc, co vlastně cítí. Překvapení, určitě. A smutek? Rozhořčení? Nebo vztek? Slabost? Možná všechno dohromady? Minulost se opakuje. Jenže teď je to naopak. Vždycky se bál konce. Že ztratí naději, že ztratí poslání. Kam pak jeho život vede? Momentálně mu přišla Draconisova přítomnost naprosto iritující. Proč by tady zůstával, kdyby s tím nic neměl? Přesvědčil ji snad? Ne, její slova byla upřímná. A nelhala by mu. Otevřel tlamu, že něco řekne, ale zase ji zavřel. Chuť k jídlu ho přešla, zranění se ozvalo silněji. Co bude teď? Vyhodí ho z domu? Nebo bude chtít odškodné? Nebo odejde a on už ji nikdy neuvidí? Ani jedna vyhlídka se mu nelíbila. Co udělal špatně? Asi nebyl ten pravý. "A já ti nikdy nelhal." Opět zvedl hlavu, aby se na ni mohl podívat. Cítila se provinile, že to řekla? Neměla by. Nevyčítal jí to. Nebo se o to aspoň snažil. Své emoce se za léta zkušeností naučil dobře ovládat. I proto dokázal udržet svou tvář naprosto chladnou. Schovávajíc, co si myslí. You've always been here. I always tried to do the same. I wanted it to stay that way. So why are you leaving now? "Můžu ti jen radit, kudy se v životě vydat. Ale nevidím za roh. Doufám, že ty ano," protože já tam budu stát. A čekat na příležitost. Pokud mi ji dáš. Uhnul pohledem směrem k jezírku. Pravdou bylo, že ani on nevěděl, co s ním toto udělá. Už jednou zažil pád. Jenže to bylo proroctví. Osud, který následoval, až se dostal sem. Jenže když tak učinil... Dostal se do stejné situace. Kudy se má vydat teď? Jedno věděl. Nemá právo se na ni zlobit. "Jen..." Jeho hvězdné oči se opět ukotvily na těch jejích, "mi slibte, že budete v pořádku. A že jste stále... Přítel." Dokulhal se k vodě a usadil se na břehu, hledíc na svůj odraz. Musel přemýšlet. I hope you come back soon.

178

Jeho přátelské gesto Ellie nevzbudilo. Rozhodl se, že je to tak dobře, a sám ještě složil hlavu, aby ji neprobudil.
Když se probral podruhé, už ho nehřál bok jeho partnerky. Rozespale si zívl a podíval se na její místečko, vedle kterého zbyly jeho kytky. Možná už nebyly nejčerstvější, ale pořád se mu líbila kombinace barev. Jak na ně reagovala ona? Všimla si jich vůbec? Začal se sbírat na nohy, ale bok se ozval. Tiše zaúpěl. No, aspoň že příčina té bolesti ležela vedle a čekala, než se z ní všichni nají. Při pomyšlení na svůj úlovek dostal hlad. V jeho prioritním zájmu však bylo vidět Ellie. Jako poslušný pes tu na ni čekal. Když uviděl její smaragdové oči, zavrtěl ocasem. Těšil se na její úsměv, vždyť to ho drželo v chodu. "Ellie," vydechl, z jeho očí zářila radost. Draconisovi kývl na pozdrav a i jemu věnoval úsměv. Něco ale bylo špatně. "Jsem tak rád, že jsi zpátky." A už mi nikdy neutíkej. Už tě nepustím. Natáhl se pro kytici a vzal ji do zubů. Když se rozešel, zranění o sobě dalo vědět, ale to bylo teď to poslední, na co myslel. Natáhl ke své paní čumák, aby jí je předal. "Sebral jsem je na cestě, když jsem tě hledal. Pro tebe. Kde si byla? Bál jsem se," řekl ustaraně. Konečně si mohl oddechnout, že ji nic nesežralo. Jak ji znal, určitě zase lítala z dobrodružství do dobrodružství. A určitě ne sama, když tu předtím zachytil pach ještě nějaké jiné vlčice.

177

Sotva mu to bolest v boku dovolila, usnul. Byl z výpravy natolik unavený, že už se nezabýval okolním děním. Kytice pro jeho paní ležela na pelíšku vedle a velká šedivá hlava se nehybně povalovala na jeho tlapkách. Takový medvídek, když to spí. Kdoví, co se mu zdálo, ale neprobudil ho ani příchod dalších obyvatel jeskyně. Jen sebou zavrtěl a položil hlavu tak, aby mu matné světlo z oculia všude okolo nesvítilo do očí.
Občas tiše zamručel nebo zakňučel, když ho sny zavedly do slepé uličky. To však utichlo, když mu hlavu pohladila jeho drahá. Když se ráno vzbudil a s tichým mručením zvedl hlavu, nemohl věřit svým očím. Ellie byla zpět! Chvíli si myslel, že ještě bloudí ve snu, ale bok bolel, to byla známka reality. Nechtěl ji rušit svým nadšením, ale ocas neposlech a vesele začal bít o stěnu. Konečně jsme spolu!

176

Strčil srnu dolů ze schodů a sám se pak protáhl dovnitř i s trochu pomačkanou kyticí v tlamě. "Ellie? Jši tu? Jšem doma!" Zavolal s kytkou v tlamě ještě před tím, než uviděl prostor jeskyně. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že Ellie tu není. Hleděl okolo smutně, skoro zklamaně. Jedinou odpovědí mu bylo ticho. Sešel dolů a minul srnu s nezájmem, aby se podíval do všech zákoutí. Jestli se třeba neschovává. Ale ne. Bylo tu prázdno. Byl si jistý, že tu před nějakou dobou někdo byl, ale pachy už byly nejasné. Každopádně tu byl i někdo cizí. Zklamaně se vrátil ke vstupu a na pelíšek, ve kterém spávala Ellie, položil kytici, kterou pro ni nasbíral na louce. Fialové a žluté květiny spojené několika stébly trávy. Pak se vrátil pro srnu, která se celá v nepřirozeném úhlu válela pod příkrým vstupem. Uchopil ji za nohu a dotáhl ji do zadní části jeskyně, kde byl chládek. Stopy po krvi z posledních sil spláchl vodou z jezírka, ve kterém se opláchl i on sám. Aspoň, že to tady bylo. Možná by stačilo prostě někam chvíli nechodit, aby se s jeho láskou zase neminuli. Stýskalo se mu. A byl nešťasný, že tu není. Mohl ale jen čekat. Zranění z lovu pálilo. Modřina, ošklivá, rozhodně. Bok mu brněl a pulzoval bolestí. Musel si lehnout, aby se to aspoň trochu uklidnilo. Jakmile mu bylo trochu líp, zase se zvedl. Z jediného důvodu - aby nemusel ležet na nepříjemném povrchu. Pelech potřeboval upravit.
Vyškrábal se po schodech nahoru na světlo světa a zamířil směrem, kde rostly stromy. Sesbíral tolik mechu, kolik jen unesl, a pak zamířil zpět. Udělal to dvakrát, aby získal mechu dost pro všechny obyvatele úkrytu. Málem upadl, když znovu vcházel do Androme. Zhoršilo se to. Asi bude další výlet muset počkat, ze zkušenosti ví, že zlomeniny nejsou žádné lehké zranění. Na druhou stranu si myslel, že zlomené žebro nemá. Sotva urovnal mech na dvou místech pro něj a hnědou vlčici, ještě kulhavě zamířil k zadnímu místu, kde spávali hosté. I tam dal pár chuchvalců mechu. Hladově se podíval na čerstvou srnu. Jo, potřebovali zásoby. Jedl ráno. Může počkat zase. Naposledy si skočil do jezírka, aby ochladil bok. Oči se mu zavíraly, když se konečně vypravil k pelechu. Udělal si kolečko jako vždy a položil se. Při pohled na kytici na místě, kde měla být Ellie, se mu svíralo srdce.
"Doufám, že se mi brzy vrátíš," zašeptal a položil hlavu, aby si odpočinul. Náročný to den.

<< Small (přes Kvetoucí louku)

Čím déle šel, tím těžší se mu kořist zdála. To, že to byla srna, to zanedbával. Horší byla myšlenka na to, že spěchá, na to, že schytal kopanec do boku a na to, že je unavený jak přepracovaný manažer. Jakmile byl tedy z dohledu otravným škůdcům a známá cesta do hor byla na dosah, ještě se naposledy zastavil. Nadechl se, vydechl. Jak se tak díval na louku, něco ho napadlo. Všichni měli rádi kytky. A ona měla ráda jaro, určitě. Rozběhl se po louce a chvíli hledal, aby našel ty nejkrásnější kytky. Vybral fialové. Byly... Pozitivní. A tajemné jako ten hvězdný svět, který mu předtím ukázala. Pak ještě přidal žluté. Těch tu bylo dost. Pár listů... Tadá! Kytici svázal stébly, kterými manipuloval pomocí vody v nich. Opatrně, aby se to neroztrhlo. Usmál se, když ji měl hotovou. Snad se jí bude líbit.
Kdy se vrátil k srně, zjistil, že není sama. Samozřejmě. Vrány večeři zdarma našly a projevily o ni zájem. Naštěstí si nestihly ani ďobnout, když se šedý pobouřeně odehnal. Černé zraky ho ještě chvíli sledovaly, když mířil po cestě vzhůru. Několikrát musel zastavit, aby je odehnal, ale byly čím dál tím víc otravné. Až výše se začaly pouštět zpět. I pro trpělivého a silného vlka byl výstup čím dál tím těžší. Rozhodl se, že musí do úkrytu. Domů. Aspoň tam odložit to břímě, které tak pracně nese. Jako dárek. A ošetřit si zranění, které pod dlouhou srstí stihlo zmodrat a zežloutnout.
Cesta mu zabrala delší dobu, než očekával. Vlastně už byl skoro večer když se konečně dostal do známých uliček kryjících vstup do Androme. Byl rád, když na skrytý vstup konečně narazil.

>> Androme