Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Kvetoucí louka

Vskutku, svou kořist našel u jezera. Držel se tak, aby ho neměla šanci zpozorovat ani ucítit. Voda, ke které se srna sklonila, byla jeho výhodou. Přikrčený za křovím ji sledoval a přemýšlel o tom, že tohle místo je na jaře ještě hezčí, než v zimě. Jak se v něm odráží nedaleké pohoří, jak okolo rostou květiny. Nádhera. Škoda, že musí zabíjet, aby se uživil. Aby uživil rodinu. Aspoň tuhle povinnost bude plnit dobře, když už nemůže být s Ellie. A on byl přece chlap, i když starší. A ona? Musela si někam vyrazit. Na prázdniny, asi. Fajn. Přestal se soustředit na myšlenky a více se přikrčil za keř, aby ho rozhlížející se srna nezachytila.
Jakmile opět sklonila hlavu k pití, začal se soustředit na vodu. Přivřel oči a pomocí mysli přinutil vodu změnit podobu. V mžiku se několik proudů oddělilo od klidné hladiny a obklíčilo vyděšenou srnu. Ta se lekla tak, že upadla. Do vody. Příležitost pro Luciana. Nechal ji z vody uprchnout a nasměroval ji k sobě pomocí ne příliš přesvědčivých iluzí vlků. Nezkušená srna magické čáry však neznala. Bála se jich. Proto se ani nevšimla pasti, která se na ni chystala. V tu chvíli, kdy proběhla okolo keře, se Lucian pustil vpřed a pokusil se její krk zasáhnou čelistmi. I když byl vysoký, nedosáhl. Musel použít několik dalších iluzí, aby ji poslal správným směrem. Schytal při tom pár kopanců. Proto radši nelovím velké kusy sám. Únava byla značná, ale o to větší byl pocit vítězství, když srna konečně klesla k zemi. Mrtvá. Vyčerpaná. Šedý jí dopřál rychlou smrt. Ještě chvíli svíral její hrdlo a unaveně vydechoval. Pach krve ho štípal do nosu a naražený bok bolel. Bál se, že mu srna mohla něco zlomit. To bylo to poslední, co teď potřeboval. Došel k jezírku a napil se. Nechtěl se tu zdržovat dlouho. Vrány se slétaly na stromech a on jim nechtěl dát tu čest si pochutnat první. Ne, tu by měla mít Ellie.
Jak tak pil, překvapilo ho, čeho si předtím pro lov nevšiml. I přes výrazný odér krve zachytil pach, který tak hledal. "Elizabeth!" Zašeptal a zavrtěl ocasem při myšlenku na její vlídnou tvář. Urychleně se tedy i přes bolest v boku sebral, popadl srnu a co nejrychleji se vydal směrem, kterým vedly její stopy.

>> Pityas (přes Kvetoucí louku)

<< Zauberwald

K jeho nespokojenosti se srna vydala jiným směrem, než na místo, kde Ellie viděl naposledy. No, aspoň srna se nechtěla ztrácet v mlze. Zamířila na louku, kterou měl rád, a to kvůli tomu, že tu poprvé svou lásku potkal. Ve společnosti bratra, který se opět vypařil. Přál by si, aby své sourozence viděl všechny. Znovu a pohromadě, aby si mohli vyprávět, co se jim za tu dobu stalo. Čím si prošli, jak vzpomínají na domov, jestli našli rodinu... Zajímal se o to. Jeho rodiče neměli štěstí to vidět je vyrůstat, vidět je dospět. Určitě by byli šťastní. I já chci být, i když si to nezasloužím vždycky.
Jakmile se před ním vskutku rozprostřela pláň, byl překvapen. Těch květin, to byla taková krása! Zastavil se, aby se tou krásou pokochal, a neodpustil si úsměv. Nemohl však déle čekat, srna se pohybovala a on byl pomalejší. Rozběhl se po louce a ze směru, kterým se pachová stopa ubírala, poznal, že srna mířila k jezeru.

>> Small

<< Common forest

Rozhodl se jít po cestě, kterou se předtím jeho hnědá láska vydala. Měl z toho zlý pocit, že ji tak dlouho neviděl, když věděl, že ona vždycky jako sám Speed prosviští kolem a nikdo si ani nevšimne, že se na místě vyskytla. I přes to, že její dobrodružná povaha byla občas na obtíž, musel to samé tvrdit i o sobě. Vlastně byl děsně nezodpovědný, když ji někde nechal. Není malé dítě. To byla pravda. A vlastně ji nikde nenechal, utekla. Kam? Proč? Co jí vadilo? Neměl by se o ni tak bát, byla dospělá. A měla tu přátele. Určitě nechtěla celý život strávit jen s partnerem. Možná proto byl jejich dům jako otevřený penzion. Vítající hosty, aby hnědá nemusela poslouchat jen jeho prázdné filosofické řeči.
Byla pravda, že se považoval za nudnou osobu. A možná jí i byl. Kliďas, jen
občas nějaké dobrodružství, jen občas nějaké drama. Za poslední roky se vlastně dost změnil. Pocit bezpečí, který mu nový domov a rodina dali, převážil touhu po vzruchu. Možná už toho měl moc za sebou, než aby riskoval. A přesto vždycky hleděl do jejích blýskajících se smaragdových očí s takovou důvěrou. Přesto jeho tělo teď vřelo při představě, že tu není, a že on neví, kde je. Vlastně nevěděl, co na něm Ellie vidí. Ale jedno měl jisté - on ji miloval.
Vzpomínky ho zanesly do lesa. Divného, ale znal ho dobře. Tudy vždycky chodil. Přikrčil se, když zachytil cizí pach. Bylo to zvíře, srna. Připomnělo mu to, jaký měl vlastně hlad. Hledal ale Ellie. Nějakou chvíli řešil dilema, jestli jít po stopách, které už dávno zavál čas, nebo jít ulovit večeři, vzít ji domů a doufat, že Ellie bude čekat. Jako posledně. Jenže ona tam nebyla. A venku ji taky nenašel. Ať už chodil po lese jakkoli, její pach tu nebyl. Musel hledat jinde. Nebo jít ulovit tu večeři...
Rozhodl se následovat srnu. Nechtěl kvůli nerozhodnosti ztratit čas.

>> Kvetoucí louka

Zmateně se díval na světlou vlčici. Zdála se být udýchaná, zřejmě běžela. No, on to vlastně neměl natolik jinak, jenže on si dával přestávky. Často, protože byl líný někam běžet. O to s větší vervou se před chvíli ale řítil z kopce, protože chtěl najít svou milovanou. Přál si neznámé pomoci, ale žádnou takovou moc neměl. Vždyť ani nebyla potřeba, ne? Tohle je přírodní. Starostlivě natočil hlavu na stranu, protože vlčice na otázku odpověděla otázkou. No, měli stejný problém. Oba hledali někoho, kdo se bez oznámení vypařil, zřejmě. "Omlouvám se, neviděl," řekl s výdechem. Oba měli starosti, on měl momentálně nervy v kýblu z toho, že Ellie zase někde ztratil. No a když už se dal na cvičení... Asi by v něm měl pokračovat. Už nejsme nejmladší... Ale to pude! Cizí vlčice však nevypadala, že je tak cizí. Vlastně ji znal. Hlavu opět narovnal a zvedl ji, aby si ji prohlédl. Jo, už si vzpomínal. Potkal ji krátce po tom, co se dostal na ostrovy. Při následování toho... toho... ducha, nebo co to mělo být. Paměť neměl nejlepší. "Řekl bych, že jo," odpověděl docela překvapeně. S potěšením. "Nějaké dobrodružství, tam jsme se potkali." Ustoupil dozadu, když mu došlo, že vlastně neví, kam se poděl ten šutr, který z pokladu nosil na krku. Musela mu ho šlohnout nějaká závistivá veverka, když spal.
"Děkuji za pomoc. Budu muset jít najít svou dámu, omluvte mě," vytrhl se z myšlenek s rozhodnutím, že nemá čas se déle zdržet. Škoda, i by si pokecal, ale zkrátka měl jiné povinnosti, které ho snad omlouvaly. Z jeho hlasu vyzněly starosti. Už neměl náladu na žádné vtípky, jako kdysi. Naznačil úklonu ne tak úplně cizí dámě a obrátil se k odchodu. "Jo, Lucian. Ale asi to už víte," věnoval jí poslední slova, zamával svítícím ocáskem a rozklusal se dál do lesa.

>> Zauberwald

<< Androme přes Pityas

Běhat. To byl snad ten nejhorší nápad, co mě mohl po ránu napadnout! Ve výšce v horách, kde nalézal známé cestičky, to bylo ještě v pohodě, ale když si musel při tom namáhavém sportu ještě hledat cestu z kopce a rozhlížet se po své nezodpovědné ženě, už to taková zábava nebyla. Docela brzy to vzdal. Těžko říct, jestli za to mohla lenost nebo to, že se opravdu chtěl líp soustředit na jednu věc. Několikrát zavolal, jestli ho žena nezachytí, ale po hnědé vlčici jako by se slehla zem.
Dorazil do lesa. Na chvíli zapřemýšlel o tom, že si zopakuje tu trasu, na které se Ellie ztratila, ale nevěděl, jestli by mu to pomohlo. Navíc... Co když už byla doma? Co když spala s jiným? Ale... Co když je v nebezpečí? Nevěděl nic. Rozhodl se, že setrvat na místě by mu pro jednou mohlo poskytnout útěchu. Plácl sebou k jednomu ze stromů a snažil se uklidnit svůj dech. Ticho... Jen zpěv ptáků. A supění jiné lokomotivy. Respektive kroky. Otevřel oči a posadil se. "Zdravím!" Zavolal na vlčici. Zvedl svůj zadek a vydal se k ní. "Neviděla jste tu někde vlčici? Smrkově hnědou se zelenýma očima?" Zeptal se s mírnými obavami v hlase, ale udržoval si svou formálnost. Až když to dořekl, si uvědomil, že tuhle osobu vlastně odněkud zná.

169

Večer už jen odkýval jejich věty. Sám byl unavený, ale jako věrný muž trpělivě čeká, jestli se jeho žena nevrátí. Nevrátila. Dělal si starosti. Naposled, co ji nechal samotnou... Si zranila nohu.
Probudil se až v momentě, když do něj sestřička drcla tlapkou. Něco zamručel a zamrkal, než byl vůbec schopný vnímat. Kývl na její slova a postavil se na všechny čtyři. "Budu. Nemáte zač," usmál se rozespale a rozhlédl se po úkrytu. Ellie... Nikde. "Šťastnou cestu!" Stihl za nimi ještě zakřičet, než mu zmizeli z očí. Pomalu došel k jezírku a přinutil se do něj vkročil. Doufal, že ho studená voda probere. Kdybych tady ještě spal a Ellie mne tak našla... Řekla by, že jsem sádlo, a že se mám hýbat! Připomněl si a s tou myšlenkou si začal plánovat den. Mohl by se pokusit ji najít. A trochu si přitom zacvičit, aby se mu tím samým stářím nezkrátily žíly. "Tak jo! Jdu běhat!" Zakřičel jen tak pro sebe na prázdnou jeskyni, snad aby se přesvědčil. No, nechtělo se mu. Ale ty schody vyšplhal a klusem se vydal přes hory.

>> Common forest přes Pityas

168

Před ním se odehrávala... Důvěra, kupodivu. Solfatara dala najevo zájem o jeho minulost a souhlasila s tím, že by neměl zapomenout. Nechal ji, ať mluví, ať mluví s Taylorem. Sám potom měl čas sledoval, jak hnědý reaguje. Nechtěl být znovu vládce, to bylo dobré znamení. Avšak Lucio nespoléhal na znamení. Solfatařin přítel byl zvláštní, jak řekla, ale sám nedokázal popsat, jestli se mu to líbí, nebo ne. Ovšem, neměl právo jí kecat do života, ale chtěl pro ni to nejlepší. Vždycky ji chránil. Taylo mu přišel mírně sebestředný. Jeho zranění, jeho minulost, mluvil jen o sobě. Ale na druhou stranu překonal bolest, aby se sem dostal. Teprve teď si uvědomil, že mu vlastně neodpověděli na jeho otázku. Co mezi vámi je? Jak si tě získal, sestřičko? "Zajímavé," odpověděl na Taylorova slova a ještě chvíli ležel, než se vydal zkontrolovat první místnost. Nahlédl za roh a zjistil, že už je tma. Získal informace, potkal sestru... Měl splněno, prozatím.
Otočil se zpět k nim. "Už se připozdívá. Zůstaňte přes noc, ráno budou hory méně nebezpečné," nabídl jim a donutil se k úsměvu. Sám byl unavený, ale měl obavy. Strach z toho, že Solf bude zase muset jít. Nejradši by s ní byl déle, ale věděl, že ji váží povinnosti. Každopádně... Měli čas do rána.
Pokynul hlavou na místo, kde mohli v klidu složit hlavy a vyspat se na příjemném teplém kameni. Ach ano, bylo tu teplo - mírná vulkanická činnost byla znát. Proto i jezírko bylo železité příchuti. "Dobrou noc," popřál jim a odešel do první místnosti, kde měl svůj pelech. Nešel však spát hned. Sedl si na kraj jezírka a chvíli poslouchal zurčení pramínku. Čekal na Ellie. Ta se však neobjevila, a tak se i on stočil do klubka poblíž východu a brzy usnul.

167

Sestra nevěděla, jak to popsat. Neměl jí to za zlé, pokud to byla smečka bez místa omegy... Tak se Taylor bude mít dobře. Nepotkal však žádnou alfu, která by strpila mezi svými někoho, kdo se choval naoko... Jinak, nepřátelsky. I když ho neznal, soudil, že to bude hrdý vlk. Ovšem, nemohl soudit. Právě proto se teď snažil zjistit víc a k jeho štěstí hnědý přijal jeho výzvu. Vlci nijak nezareagovali na jeho magii. Zřejmě už jí tu zažili mnoho nebo je nezajímalo, jak může být vlk, který naproti nim leží, znalý těchto neznámých sil. Žil tu už nějakou dobu, prošel mnohým. Šedý velikán přikývl, že rozumí. "Ať už se rozhodneš pro cokoli, tvůj původ zůstane v tvé krvi navždy," zareagoval na jeho emocionální výkyv. Jemu se také stýskalo po rodině. Po té pravé i adoptivní. Po smečce, po domově, který měli kdesi za oceánem. "Lev?" Zareagoval zpětně. Znal ta zvířata jen z doslechu. Před sebou měl však vlka. Jak to? Nepřeřekl se jen?

166

Bylo dobré, že sestřička měla ve smečce přítelkyni, když si ji prý smečka našla sama. Ani to jméno však neznal. "Kolik vás tam je?" Pokračoval v otázkách, zatímco obíral z ryby poslední kousky. S jeho tlamou medvídka to šlo těžko, ale bylo vidět, že i přes velikost tohoto nepraktického zdroje potravy měl ryby rád. Chutnaly mu vždycky, i v Gaseyru je lovil. Ještě s bratry a Solfatarou, když nesli jen přírodní barvy Yellowstonu. Na její souhlas se jen vřele usmál a jak předpokládal, hnědý se k nim už připojil. Když se na ty dva díval z místa hostitele, vlastně se k sobě možná i hodili. Oba byli malí, oba spíše mlčenliví... Ale Solfatara nebyla nějaká princezna jako Taylor. Aspoň ne původem. Přístup Taylora se šedému nelíbil. Mluvil upřímně, to mu bylo jasné, ale jestli vskutku říkal pravdu, měl pochybnosti o tom, že jeho milovanou sestřičku nebude brát jen jako další kus majetku, hadru. To by nedovolil. "Všichni musíme s příchodem mezi nové učinit oběť," řekl Lucio a obrátil pohled k vodě. "Abychom dokázali, jestli jsme místa hodni i v jiných podmínkách. Jen za to přijdou odměny." Z jezírka se zvedla vlna a prostor mezi ním a Solfatarou s Taylorem na chvíli vyplnila voda. Přihnala se po hladkém povrchu a smyla veškerou krev, kterou tu jeho svačina zanechala. Následně se zase vrátila do břehů a kámen zůstal čistý a suchý. Hvězdné oči opět zaměřil na ty dva a pohodil zářícím ocasem. "Místo ve smečce nebývá zadarmo. Obvykle jsou si všichni rovni bez ohledu na původ. Bývá to příležitost začít na novo. Pokud Solfataru miluješ, vzdáš se svých titulů jakožto vládce a budeš ji následovat a chránit, jak to srdce radí," tato slova věnoval jmenovitě Taylorovi. Mluvil vážně. Druhou jeho otázku nechal na zodpovězení své sestře. Ona tu byla ta ve smečce, on mohl vycházet jen ze zkušeností jinde.

165

Pohlédl do jejích očí. "Přemýšlel jsem o tom. Snad jsem i řekl, že o svém rozhodnutí tamější obyvatele půjdu informovat, ale... Zjistil jsem, že smečka by asi nebyla nic pro mne. Ne znovu, za ta léta jsem tak trochu zdivočel, mám radši neomezenou svobodu," přiznal se. Vždyť o tom mluvil už i s Ellie, že raději pobíhá po světě a zkoumá sám sebe, než aby znovu sloužil jiným. Ne, že by neměl smysl pro povinnost... Spíš už se na smečku cítil být starý a nevěděl, co od nich čekat. Až příliš si vážil svého klidu by jeden mohl říct. Lehl si naproti sestře a spokojeně konzumoval rybu, zatímco Solfatara povídala o Daénu. Daén neznal. Bylo možné, že potkal nějakého člena, ale smečku samotnou nenavštívil. Někdy by měl. Možná proto mu prostá jména nic neříkala, ale snažil si je zapamatovat, třeba se mu to bude jednou hodit. "Máš tam přátele?" Sledoval Taylora, jak se snaží postarat se o své zranění. Neřekl si o pomoc ani o povolení, a tak se Lucian s zamyšleným výrazem díval, jak je jeho krásné křišťálové jezírko plné jemně železité vody špiněno cizí krví. No, aspoň že jeho jezírko posloužilo pro dobrou věc. Doufal, že krev odteče do podzemních kanálů včas a Ellie mu nebude vyčítat, že udělal doma bordel. "Jestli si byla pryč měsíc, za jednu noc tě nezabijou," pokusil se ji zvednout náladu a zasmál se. No, Taylor měl hotovo. Pokývnutím hlavy ho šedý přizval do kruhu, ukousl si další sousto z ryby a přeložil si tlapy křížem. "Tak, co je mezi vámi dvěma?" Pobídl je zvědavě k řeči.

164

Mít chromého partnera, to muselo být... Zvláštní. Ten vlk musel mít dobrou úroveň magií nebo musel být chytrý a lstivý, aby ve světě přežil. Šedý ho vlastně obdivoval, že kvůli Solf sešel dolů. "Myslel jsem si to samé, když jsem ji nemohl najít," vyjádří svou starost o Ellie, když se ho sestra pokusí uklidnit. Jo, je neklidný. Pozornst však směřuje na Taylora, kterému očividně noha stávkuje. On by bez ní nedokázal žít. Stejně však předpokládal, že ten malý vlk bude stejnak rychlejší, jak jeho zavalité dobře živené tělo. "Zkus ji chladit ve vodě a pak udržet v teplu, zabere to na bolest," usmál se. Ani on o léčitelství příliš nevěděl, ale na cestách stihl leccos pochytit. "Pojďme dozadu," pokynul jim, jakmile uznal, že je hnědý schopen udělat pár těch kroků.
Kupodivu tu bylo teplo. Příjemné klima, voda, mech na spaní. Kouzelné místo osvícené vzácným nerostem. Tady by se líbilo i mrtvému. "Potkal jsem členy Zlaté smečky, se kterými jsem procestoval Yalor, ale myslím, že Androme nám s Ellie prozatím poskytuje funkční útočiště," usměje se a přejde ke kameni, kde nechal rybu. Vezme si ji do druhé místnosti k ostatním a začne si ji porcovat. "Kdo je v Daénu alfou? Možná bych se měl vzdělávat více o zdejších smečkách," zeptá se a skloní se pro sousto. Na kamenné zemi ryba zanechává krev.

Díky za akci! A prašulky prosím Rhaaxovi

ZAPSÁNO

163

Na její pochvalu se usmál. Souhlasil. Byl to podzemní ráj, dobrý domov. Od vchodu bylo vidět až do zadní místnůstky, kde bylo dost místa pro rekreaci. "Jen by mě zajímalo, kam šla Ellie," řekl starostlivě a prošel i do zadní místnosti. Nikdo tu nebyl. Ani Draconis. Kam se poděli jeho přátelé? Vrátil se zpět k Solfataře a čekal, kdy Taylor pobere strach o sebe sama na uzdu. Musel mít vážné zranění, když nebyl schopen beze strachu zdolat ani průchod, který byl větší, jak on sám. Víc se Lucian bál o ty schody. "No dobře," usmál se na slova své sestry. "Kdykoli budeš potřebovat, můžeš sem zajít. Neprší sem, je tu teplo, dostatek vody, místo na spaní a i nějakou tu kořist tu většinou máme uskladněnou. Dveře Androme jsou ti otevřené," Rozhlédl se kolem.
"Možná tu něco najdu," zavolal na Taylora a vydal se do jeskyně, to však už vlk lezl dovnitř. Rozhodl se mu pomoci. Uslyšel křupnutí a svou magií stimuloval vlkovi ustupující bolest. Nebylo to pravé, ale jeho nervy to dobře klamalo, a tak mohl v klidu slézt dolů, aniž by byl omezen fyzickou bolestí. Luciana to tolik energie nestálo, ale musel se soustředit. "V pořádku?" Zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Když Taylor dosedl na dno, magie se pomalu vypínala a bolest se tak zřejmě vracela. Litoval toho vlka.

162

<< Pityas

"Třeba jednou ano," řekl zamyšleně s rybou v tlamě. Že by jednou měl rodinu? Do jejich domova by se vlčata vešla, ale... Měla by Ellie zájem? To by však první musel najít svoji milovanou. "Ellie! Jsi tu? Jsem doma!" Strčil čumák do jeskyně a opatrně slezl po schodech. S jeho velikostí bylo těžké zachytit správný stupínek, ale drápky mu pomohly. "Zůstaňte přes noc, bude se vám tu líbit," usmál se. Seskočil dolů. Místnost byla vskutku kouzelná. Kameny svítily a jemně ozařovaly jeskyni, ve které se ozývalo tiché zurčení pramínku. Zdálo se, že i voda svítí. To však jen v jejím dnu byl další z těch zajímavých nerostů všude kolem. Lucianovy hvězdné oči zapátraly po prostoru a on zjistil, že je to tu prázdné. Položil rybu na blízký kámen a vrátil se ke vchodu, aby dal pozor na své hosty.
Hnědý vlk zřejmě příliš nadšený nebyl. Jedna věc byla, že se mu zřejmě nechtělo do cizího domu, druhá věc byla, že byl zřejmě chromý. Lucian si toho všiml, ale stále Taylora zkoušel. Když řekl, že dovnitř asi nepůjde, podíval se na něj s tázavým výrazem. "Chcete zůstat venku? Jsem si jistý, že se protáhnete, nejste největší. Chytám dole!" Otočil se ke vchodu a čekal, jestli se vlk opravdu odhodlá a sebere odvahu. Jestli to měl být jeho švagr, očekával nějakou odvahu. On za odvahu dával pomoc.

Stále doufal, že se brzy objeví jeho hnědá polovička, ale Ellie nikde. Sem tam se ohlédl, ale svou pozornost věnoval hlavně sestřičce. Dlouho ji neviděl a byl rád, že je spokojená. Dřepnul si nad řekou a trpělivě čekal na rybu, když zaznamenal nepěkné zvuky. Otočil se a vyrazil, že sestřičku bouchne do zad, ale vyřešila to rychleji. "Umři a oživím tě, abych tě za to zabil sám," pověděl jí vážně a starostlivě, ale tvář se mu roztáhla do úsměvu. Ovšem, vtip. Vrhl pohled na Taylora s otázkou v očích, ale ten vlk si zřejmě hleděl svého. Moc dobrý dojem na šedého nedělal, když se nestaral o život jeho sestřičky. Lucian ale věděl, že je to její volba. On to neovlivní, ale rozhodně si hodlal Taylora proklepnout. "Jsem tvůj bratr, to není důvod? Nemám se starat?" Zeptá se jí mírně překvapeně a natočí hlavu na stranu. Sourozenecká láska. Jo, některé rodiny se rozpadly hned po startu, jiné vázal rod. Jako je. Znovu si sedl k říčce. "Ellie?" Zopakoval její otázku. Měl zrovna pozornost jinde, ale poslouchal. Než však odpověděl, skočil do řeky a když zvedl hlavu, v tlamě měl pěkný kus kořisti. Skousl a hodil ji na zem. "Ano, je má partnerka. Už ano," usměje se. Znali se už tak dlouho. "Ale teď nevím, kde je. Zmizela. Doufám, že bude na místě, které pokládám za domov. Pojďte, zvu vás," kývl na oba, zvedl rybu ze země a pokynul hlavou směrem do kopce.
Sám se vydal první, aby je tam navedl. Tyhle hory už znal jako své boty, ale jiný by se tu ztratil. Zatáček bylo, skály všude stejné, stromy čím dál tím více zakrslé. Na jednom místě zahnul a přivedl je tak k nenápadnému malému vchodu, který vypadal jako pouhá liščí nora. Skrčil se, aby se tam vešel. S jeho velikostí to nebylo snadné. "Opatrně, je tam svah," varoval je procpal svou zadnici vchodem.
Mířil domů. Do Androme.

>> Androme