Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ellie nenašel. Nebyla v okolí, necítil ji. A jeho náušnice? Nefunkční nebo ji neuměl zapnout. Stále. Měl by to jít reklamovat. Nyní se však chytil příležitosti se konečně shledat se svou sestrou. Myšlenky mu stále běhaly k jeho milované, ale i neznámý mladík strhoval jeho pozornost. Když bůh zavře dveře, otevře okno, pomyslí si. Aspoň sestru našel. Po dlouhé době. Chtěl se znovu setkat s bratrem. Rád by zase viděl celou rodinu pohromadě, ale to nejspíš nebylo ani v silách osudu. I když byla mokrá, svou sestru objal. Voda mu nevadila. Vlastně ji měl rád. Zřejmě ji vyrušil od aktivity, ale její nadšení mu říkalo, že to nevadí. "Mně? Mám pořád ten samý nudný šedý kožich, ty jsi samá pěkná barva!" Zasměje se a nezapomene přidat humorný tón. Odstoupil dále a ocas opět nechal u tlap, aby se mohl soustředit na komunikaci. Zpozoroval, že Solfatařin doprovod lovil. Cítil pach krve už před chvílí, ale teď zaznamenal rybinu. Vskutku, také by si jednu dal. Měl je rád, i když ho příliš nezasytily. "Rád vás poznávám, Taylore," kývl na odpověď a sledoval, jak vlk zopakoval jeho projev slušnosti. Kupodivu byl však stejně zanedbán prací na svých úlovcích. Změřil si tu hromádku pohledem. Hnědý tady musel sedět pěkně dlouho, aby je ulovil. Nebo už ryb přibylo.
"Našla sis smečku? To je skvělé! Kde sídlí?" Navázal na konverzaci a otočil se ke své sestře. "Jsem rád, že sis tu našla místo i... Rodinu. Ovšem co bych byl za bratra, kdybych ho nejdřív nezhodnotil, než ti ho pustím k tělu." Poslední větu věnoval jen jí. Obešel ji a šťastně se otřel o její bok. Rád ji viděl. Vypadalo to, že jdou jíst. Něco málo měl ještě v jeskyni, ale i tak se usadil na břehu a přikrčil se, aby si také ulovil vlastní svačinu. Nebyl rychlý... Ale lovit ryby uměl dobře. "Měla jsi dobrý odhad. Já tady žiji, najdeš mne tu... Většinu času," potvrdil domněnku své sestry a vyčkával, než připlave ryba.

<< Tichá zátoka přes Kvetoucí louku

Vracel se domů. Nevěděl, jaký měla Ellie důvod k tomu utéct, aniž by mu něco řekla, ale mohl jen doufat, že to nebude jako vždycky, co ji nechal bez dozoru a ona si něco udělala. Stále se starostlivě rozhlížel kolem, ale v okolí ani živáčka. Jen pachů přibývalo, když stoupal do hor. Nebylo divu, protože hory byly jako srdce ostrova. A jejich domov ležel přímo v hlavní budově toho rušného města. A přesto byl tak nenápadně skrytý, že by ho náhodní kolemjdoucí ani nezaznamenali. Zato sám vlastník toho podzemního ráje nebyl příliš nenápadný. Jeho ocas jemně zářil a nadměrná velikost přímo vyčnívala. Přesto nebyl nejvyšší z bratrů.
Unaveně se drápal do kopce a na srdci měl starost o svou milovanou. Doufal, že je doma, protože on už neměl energii se hnát přes další půlku ostrova. Když se dostal na náhorní plošinu, něco ho však zastavilo. Jiný pach. Známý. Ihned tím směrem zamířil. Zvedlo mu to náladu. Když se vynořil z cestičky vedoucí z kopce, opravdu uviděl tu, na kterou už dlouho čekal. Stále tu byla! Byl tak rád. "Sestřičko!" Zavolal na ni a svítící ocásek se samým štěstím rozhoupal ze strany na stranu. Rychle seběhl dolů a všiml si, že není sama. Letmo mu kývl na pozdrav a vrhl se sestře kolem krku, jako by ji neviděl léta. "Tak rád tě vidím! Ellie mi povídala, že jsi v okolí," podíval se do jejích očí. Byla jiná, a přesto stejná. "Sluší ti to," zhodnotil a přátelsky se zazubil. Opět ucouvl a narovnal se, aby mohl pozdravit i jejího společníka. Sestřička si našla přítele? Byl... Malý. Oproti němu prcek, ale co. Každý měl jiný vkus. "Promiňte mi tu neslušnost. Lucio Zil Shidard, jméno mé. Jsem Solfatařiným sourozencem," vysvětlil mu a přešel do formálnějšího tónu. Nezapomněl se uklonit, jak mu jeho slušnost kázala. Vrtění ocasu ale nezabránil.

<< Mlžné pláně

Ať už se snažil jak chtěl, její pach nikde nebyl. Náušnice byla jakýmsi způsobem hluchá na všechny kontakty a on se zděsil, že je sám. Ticho. Klid. Jen šplouchání vody uslyšel. A opravdu - brzy se objevil u zátoky, kde už se jednou nacházel. Rozhlédl se kolem, ale beze změny. "Ellie!" Znovu zakřičel, ale odpovědí mu byl jen zvuk odrážející se od stěn říms. Bezmocně si kecl na zadek a svěsil hlavu. Kam šla? Kam se poděla? Proč tak spěchala? Udělal něco špatně? Zvedl hlavu, když zaznamenal pohyb. Uviděl něco hnědého a svitla mu naděje, ale to se jen laňka přišla napít k potoku. Smutně svěsil uši a podíval se do vody na svůj odraz. "Ellie, kde je ti konec?" Zašeptal. Rozhodl se, že se vrátí. Vrátí se domů. Věděl, že jestli ji někde najde, tak v Androme. Proto zrychlil na tempu a vydal se zpět.

>> Pityas přes Kvetoucí louku

<< Common přes Zauberwald

Ať už se snažil jak chtěl, hbité tlapky mu zkrátka chyběly. Jakmile proběhl lesem a zahučel do mlhy, svou novopečenou partnerku ztratil z dohledu úplně. Zastavil se a zmateně se rozhlížel kolem. Nechtěl ji ztratit, a tak se vydal po pachu. I ten se však brzy ztratil a on zůstal v mlze úplně sám. Mráz se mu zažíral pod srst a jen paprsky Slunce prosvítající přes ten neprostupný plyn říkaly, že existuje východ a není ztracen. "Ellie!" Zakřičel, ale odpověď nedostal. Měl o ni strach a bál se, ale nevěděl, kudy jít. Možná proto ve všem tom zmatku zamířil jednoduše z kopce.

>> Tichá zátoka

<< Androme (přes Pytias)

Že by tohle bral za příjemnou ranní procházku, to se říct nedalo. Byl rád, že vstal a pro jednou by radši zůstal doma on, ale jeho žena si myslela opak. Nemusel nikam chodit, mohl zůstat doma, ale nechtěl riskovat, že by se jí zase něco stalo. To už si radši bude hrát na ten ocásek, než aby ji pustil z očí. Natahoval tlapky a snažil se neztratit její hnědou srst z dohledu, ale rychlost nebyla zrovna jeho silnou stránkou. Za to měl vůli na to běžet dlouho. "Ellie! Kam tak spěcháš? Co se děje?" Volal na ni, dokud ji ještě měl na očích. Brzo se pohoří snížilo a přešlo v les, ten však nebyl hlavním předmětem jeho zájmu, a tak mu nezbývalo nic jiného, než ji dál pronásledovat. "Jestli máš hlad, tak to řekni!" Znovu se pokusí o kontakt a doufá, že jeho partnerka není hluchá, protože kraj se brzy změní z lesní krajiny na planinu známou pod jménem Mlžné pláně.

>> Mlžné pláně přes Zauberwald

155

Svých pár hodin spánku si Lucian odbyl a poznal, že už je další den před nimi. Bude musel vstát a něco dělat, což se mu zrovna nechtělo, když se zrovna probudil. Komu by se taky chtělo vstávat? Zívl a obrátil se na záda, aby si protáhl tlapky, když otevřel oči a pohledem narazil na odcházejícího Draconise. Místo toho, aby bylo klidné ráno, se však jeho paní opět jala role dramatik. Převalil se na bok, aby jí olízl tvář, ale ona měla jaksi naspěch. "Dobré ráno," pozdravil. "Co se ti zdálo, že tak spěcháš?" Nemohl si nevšimnout jejího výrazu, a tak i on sám zvedl zadek a postavil se. Došel si k jezírku, namočil tlapky a napil se, hnědá však zřejmě nechtěla čekat. Šedý zmateně zastřihal ušima a i když nerad, donutila ho zrychlit a běžet.

>> Common forest přes Pytias

154

Místo odpovědi dostal slova od zasněné Ellie. Nevěděl, kam hledí, ale měl důvod se domnívat, že hledí nahoru - vždyť hvězdy jsou nahoře, že jo. Poslouchal její hlas s potěšením a ještě ji masíroval za krkem svým jazykem. "Já také," souhlasil. Bylo mu tu příjemně. Dobré prostředí, teplo... Úžasná partnerka. Byl by si řekl, že je ve snu, ale ve snu by to bylo jednodušší. Ne, byl radši, když si úspěch zasloužil. Když pro něj dřel, aby dosáhl cíle.
Položil hlavu vedle té hnědé a svůj ocas přisunul k tomu jejímu. Chtěl jí dát všechnu tu lásku, kterou si zasloužila, chtěl jí přinést i modré z nebe, kdyby o něj stála. "Sladké sny," oplatil jí její přání příjemného spánku. Oči už měl zavřené, ale usmál se. "Tak ať ty slzy nepadnou vedle," zamumlal a pak už usnul.
Zdály se mu pěkné sny. Probudil se o pár hodin později. Byl odpočatý a ucítil, že zvenčí sem jde čerstvý vzduch, který signalizuje ráno. Pohl uchem a zhluboka se chladnějšího vzduchu nadechl, ale oči nechával zavřené.

153

Jeho odpověď zřejmě přijala bez problémů a přiznala, že má právo na koníček. Druhá možnost byla, že ho ignorovala, ale to by nebyla Ellie, vždyť on ji už nějaký pátek znal. I když... Ne, neměl právo o ní pochybovat, vždyť ji měl radši než vlastní tlapky. Hned pochopil, proč odpověď nedostal dřív. Ucítil dotek a všiml si motýla. Musela trénovat magii, proto to ticho a soustředěnost. Usmál se na něj a prohlížel si jeho krásné barvy. Došlo mu, že vypadá jako oči jeho milované. Tak takovéhle čáry to umělo. Zajímavé. Také by někdy měl potrénovat, udržet iluze chce občas víc stability, než kterou dokázal projevit. Doufal však, že může žít v klidu a míru jako normální vlk. Záře na ocasu se sice nejspíš nezbaví, ale to nic neměnilo na tom, že byl jednoduchým šedým vlkem, dalším obyčejným článkem vlčí rodiny. Měl však dobré srdce. "Jsi v pořádku?" Promluvil na ni snažíc se ji odprostit od moci motýla tím, že ji přetáhne do reality slovy. Otočil se a přesunul svou hlavu k té její, aby jí lépe viděl do tváře. Když se opět uklidnila a položil na něj hlavu, předpokládal, že už to zvládá lépe. "Já také," souhlasil, olízl její hlavu a sám svou hlavu uložil na tlapky.

152

Vypadala, že je s jeho rozhodnutím nyní spokojená. On byl doma, ona byla s ním... Byli spokojení oba. Co tady ale mohli dělat? No, spoustu věcí... Když nad tím Lucian tak přemýšlel, vlastně mu nevadilo se zdržet na místě. Byl srdcem dobrodruh a cestovatel, ale uvědomoval si, že právě dosáhl toho, čeho chtěl v životě dosáhnout nejvíce. Možná opravdu jen potřeboval čas. Hnědá si k němu lehla a on jen souhlasně zapředl. Otočil se a začal jí rovnat srst na zádech, kterou měla nejspíš z hry rozcuchanou. Když ucítil jazyk Ellie na jizvě z Yaloru, první sebou mírně trhl, pak se uvolnil. Nebyla to jediná rána, kterou po sobě četné boje zanechaly. Vždyť pod svou hustou srstí měl známek po boji mnoho. A taky se z většiny poučil. "Já vím, že nechceš, abych se vzdaloval. Řekněme, že je to můj koníček, jen tak chodit po kraji, občas vyřešit záhadu. Ty přece také něco děláš ráda, ne? Ráda druhé chráníš, proto mě nechceš pustit?" Zeptá se klidně a jazykem přejede její jizvu na noze. Teprve teď si ji může prohlédnout dobře. Jak se to mohlo stát? Když položila ona hlavu na jeho záda, udělal to samé. "Já ti to nemám za zlé," usměje se. Myslí to vážně. Otře se o její záda na znak, že si uvědomuje i svou chybu.

151

Hra skončila a on se spokojeně zase tulil k hnědé. Chtěl jít ven. Proč? Ani nevěděl. Možná opravdu viděla něco, co on ne. Proto jí tak věřil, protože to sám nedokázal najít. Na její odpověď se v jeho tváři objevila jen větší starost. Chvíli mlčel, bylo mu líto, že tomu nezabránil, ale ona to nebrala tak negativně, zdálo se. "To jim budu muset jít vynadat," přešel ze smutku do humoru s poznámku. Opravdu si nemyslel, že by jim bohové udělali tohle, ale jestli to tak brala ona, hodlal s ní jen souhlasit a podpořit ji. Bylo mu jasné, že si teď nic většího asi sama moc neuloví. On by pro ni ale udělal první poslední. A o tom se mohla přesvědčit nyní. Nechtěla, aby zase šel. Na chvíli se na ni podíval, jako kdyby hledal náznak vtipu, ale nenašel ho. Našel jen seriózní smutek. Kývl a popošel ke břehu, kde natrhal trochu mechu. Rozestlal ho na místě, kde se před tím hnědá uložila a vedle toho udělal místečko i pro sebe. Pak udělal kolečko, lehl si a podíval se na ni. "Ne, já hlad nemám. Budu odpočívat, ale ty musíš se mnou," vyřkl svou podmínku klidně a věnoval jí úsměv.

150

Ellie se o jeho nohu nechtěla dělit, nad čímž se zasmál. Byl potěšen, že ho vzburcovala k pohybu. Měl by se hýbat víc, jestli nechce ve stáří seschnout úplně. Však ale i na to dojde. Teď ale ještě ven chodit nechtěl. Měli pěknej barák... Který si přivlastnil. A přivlastnil si vlastně i hnědou vlčici, která si tak ráda hrála. Usmíval se na ni a vesele vrtěl oháňkou. Její bojový duch a milá gesta nepřehlídnul, bral si je k srdci a každému tomu dobrému pocitu daroval ubytování ve své duši. Však ta gesta také oplácel. Poposkočil jako veselé mládě, když pustila jeho tlapku. Jakoby náhle opravdu probudil tu hyperaktivitu skrývanou za vážnou tváří poutníka. Taky si hned připadal mladší. Přistoupil k ležící Ellie a děkovně jí foukl teplý dech do srsti. Oči na chvíli zabodl do její tváře, pak hlavu zvedl, aby ji nechal vstát. "Neřeklas mi, že jsi zraněná," pokáral ji. Nemyslel to však špatně, spíš měl starost. "Nemáš hlad?" Zeptal se a olízl jí krk. Možná by se mohli projít. A on by mohl splašit něco k jídlu.

149

Ellie nehodlala čekat ani sekundu a za svým podlým narušitelem odpočinku se rozběhla. Šedý se těšil na hravý taneček, když si všiml, že opravdu má něco s nohou. Měl podezření i před tím, ale teď to viděl. Sklopil uši, ale když viděl, že ona radši hru než se ohlížet na sebe, rozhodl se jí to nepřipomínat. Bylo to tam už předtím? Kdybych ji s tím otravoval, asi by mi nepoděkovala... Nesmí se cítit slabě, to nechce žádná pořádná ženská, pomyslí si s obavami, ale nedává je najevo. I se svým zraněním bude stejně vždycky obratnější a rychlejší jak on. On totiž není malý chlapec, on je velký chlap. Pomalu už za nejlepšími léty, ale pořád se umí bavit. Když se k němu dostane, uskočí stranou, jako by byl vlče, ona si ale stejně najde cestu pod jeho bílý podvozek. Zvědavě sledoval její počínání a zmateně couval dozadu, když popadla jeho tlapu. Postavil se na odpor a krátce si stoupl na zadní, aby po ní mohl jemně mávnout druhou tlapkou.

148

Byl spokojený. Měl domov, plný žaludek, příjemné klima a krásnou partnerku. Co víc si mohl přát? Dosáhl toho, čeho chtěl v životě dosáhnout nejvíc. Být spokojený a nebýt sám. A to se mu teď po tolika letech povedlo. Zmateně sledoval, o co se jeho milá snaží, když pobíhá kolem a strká do něho. Zahrabal tlapkami ve vzduchu a sledoval, jak si hnědá hrabe pelíšek. Věděl, o co jí jde, ale hrál nechápavého. Jakmile se k němu otočila zády, vyskočil tiše na tlapky. Doufal, že má ráda překvapení. Plížil se k ní a když byl dost blízko, přikrčil se a hravě jí štěkl do ucha. Možná ji to vyprovokovalo k pronásledování, a to přesně šedý chtěl. Dal se na útěk jako malé štěně provokující svou matku.

147

Teď už nebylo pochyb. Opravdu měli být spolu. Šedému na mysl vyšly obavy - co když se něco stane, co když mu božstvo nikdy nepřálo společnici? Co když ho opět tlapky zanesou k nové misi a jeho žena pro to už nebude mít pochopení? Takové myšlenky zase zahnal. Vždyť se vždycky vrátil. Věděl, že to tak bude i nadále. A že svou milovanou už nebude opouštět tak často, jen aby uspokojil svou potřebu ticha, klidu, cesty a dobrodružství. Toho však měli za poslední týdny dost. Teď si přál pro sebe a pro Ellie to štěstí, klid a ticho, ve kterém se ozývají jen němé výkřiky lásky.
Hnědá s rituálem jeho rodné smečky neměla problém a nejspíš i pochopila. Olizoval její srst za uchem a s tlapkami u sebe sledoval její spokojený výraz. Na zemi pak pokračovala ona. Olizovala mu tvář a on jen slastně mával svítícím ocasem, jehož hvězdná zář štěstím plála jako oheň. Měl zavřené oči a tváře mokré od slz radosti. Když do něho začala strkat, oči otevřel a převalil se na bok a líně po ní mávnul tlapkou, že hru toleruje a souhlasí.

146

Stále v její tváři viděl určitý strach. Sice nevěděl, co přesně za tím stojí, ale věděl, že potřebuje jeho podporu. A taky ji své přítelkyni dal. Dal by jí i všechnu lásku, kdyby přijala jeho nabídku. Sám však měl strach z odmítnutí. V takové situaci se však nemohl otáčet ani k všemohoucím bohům. Tohle bylo rozhodnutí, které patřilo jen jim. Jen ona mohla odmítnout nebo přijmout. A jen on mohl její rozhodnutí pochopit.
Když vyslovila ta slova, sám se usmál. Znamenalo to ano? Jestli ji znal, tak ano. Samým štěstím sám upustil třpytivou slzu a svou tvář otřel o tu její. Poslouchal její přání. Nyní jí hodlal vyhovět ve všem, chtěl jí splnit první poslední... Opravdu ji miloval. Dotkl jejího nosu tím svým, jak viděl ve své rodné smečce. Byl to rituál, o kterém ona možná nevěděla, ale nebylo to nic složitého, a tak mohla pochopit. "Ta hvězda pro tebe nyní žhne celým svým srdcem. Udělá pro tebe všechno, co si budeš přát," řekne zamilovaně a přitom se přesune k jejímu boku a párkrát olízne její ucho. "Bude ti hřát bok a spát při něm každou noc," pokračoval.