Příspěvky uživatele

< návrat zpět

145

Nevypadalo to, že by se rozmýšlela nad významy jeho slov. Možná je zachytila, ale neodpověděla nebo mlčky přiznala, že má pravdu. Starostlivě se na ni podíval a popošel blíž, tak akorát, aby mohl udělat rychlý výpad a chytit ji, když padala k zemi. Starostlivě pozoroval, co se s ní děje a lehl si k ní. "Neboj se, jsem tady," řekl uklidňujícím tónem a dotkl se její tlapky tou svou na známku podpory. Sice neviděl do její mysli, ale předpokládal, že si vzpomněla na zlé události jejího života, ze kterých má strach, že by se mohly opakovat. I on takové měl. Asi bych to neměl dělat... Umřela mi Belfendor, Aileen jsem nechal napospas osudu na pobřeží... Ale nic z toho nebyla má vina, nebo ne, Iris? Měl v duchu pochybnosti. I když Ellie miloval, nechtěl ji ohrozit tím, že je prokletý.
Zaznamenal změnu v okolí v podobě hvězd, ale oči měl jen pro její líbeznou tvář. "Nebe ti sílu umí dodat. Protože svítí. A pro mě jsi nejjasnější hvězdou ty, ty tomu nevěříš? Nebylo dne, kdy jsem na tebe nepomyslel," zavzpomíná. Jenže to nevypadalo, že by názor změnila. Možná jen pohled do jeho hlubokých obětavých očí mohl zachránit. Mohl doufat, že i on je pro ni zářivou hvězdou, která prosvítí i ty tmavé mraky. "Chtěl bych s tebou být víc. Chtěl bych... Aby ses stala mou partnerkou. Ale pokud si to nepřeješ, budeme dál... Jen přátelé," posmutněl se staženými oušky. Musel její slova respektovat. Věděl však, že jestli nebude souhlasit, tak už nikdy nesebere odvahu k tomu tohle někomu vyznat.

144

Zachytil nejistotu v jejích chování. Postavil se, když z něho slezla a zmateně stáhl uši k hlavě. Jeho výraz se však nezměnil. Byl zamilovaný a už to nemohl dál tajit. Jenže Ellie vypadala, že slova, která před chvílí vypustila z tlamy, nemyslela upřímně. Nejspíš si myslela, že je to nejspíš další z jeho vtipů skrytých za podstatou sdělení. Tentokrát to však nebyla ani lež, ani klam, ani poetické vyznání emocí, tentokrát to byla holá pravda. Opravdu o ni stál. "Ten poutník může být také hvězda. Možná se rozejdou, ale pořád pro sebe svítí. Pořád je mezi nimi pouto, které je opět přinutí se shledat, i když občas zakryjí svou tvář. Jako jeden ze strážců, Měsíc. Také se nám neukazuje každý den stejně," odpoví na její výlev pochybností. Nyní však hraje roli jen její úsudek. Jestli uvěří, že je gravitace a rotace té dvojhvězdy silnější než hrozby, pak si uvědomí, že to ona tu nosí sluneční brýle a nevidí tu záři.
Hnědá však nadále vyjadřuje své znepokojení. Co udělal špatně? Možná jí došlo, co chce vyslovit, a nechce to přijmout. Nechce ho. Popadla ho panika, a tak neodpověděl na její první slova. "Nemáš se čeho bát," vysloví klidně. "Jsou má slova stejná jako ta, která ti ublížila? Myslím si, že je důležité ti to říct. Hvězdy budou svítit pro nás, bohové toho důkazem," vydechne, přičemž sundavá svou lahvičku. Přejede po ní tlapkou a místnost vyplní žlutá záře. "Ať už jsou za tvými zády nebo přímo před tebou, jsou tam. Ať už jsou následky jakékoli, bolesti se dá předejít. Nemusí přijít. Nemusí být. To strach řídí intenzitu, a ty se nemáš čeho bát... Víš, není vlčice, které bych věřil víc, Ellie. Zkus se sama sebe zeptat na důvod mých příchodů a odchodů. I když jsem odešel, vždycky jsem se zase vrátil. Přišel jsem, i když mě tlapky táhly dál. Víš proč? Vždycky mě srdce táhlo za tebou. Dělal bych to, kdybych tě doopravdy nemiloval?" Přichází blíž, přesvědčuje ji. Nepřibližuje se však moc blízko, respektuje její strach z nového.

143

Lucian se bál, že upustí špatné slovo. Že dýchne na špatnou kartu a celý ten křehký domeček z karet se sesype. Brzy se však dozvěděl, že ten domeček není pouhým domečkem - je to hrad a má pevné základy, když na ně nikdo nevylije kyselinu. K jeho štěstí to vypadalo, že jsou sami. Jen šedý, jeho milovaná přítelkyně a nevyslovená přání, které si zatím nechával pro sebe. Osud tomu tak ale nechtěl, aby byla dlouho skryta.
S citem v očích poslouchal její verše. Pochopil. Bylo to krásné. A ještě krásnější bylo, že jeho myšlenku sdílela a nebála se ji také vyslovit nahlas. Když náhle Ellie spadne do jezírka, vyděšeně vyskočí na nohy, jen aby mohl být o chviličku později sražen k zemi jejím záludným skokem. Nechal se povalit a zavrtěl ocasem. "Jsi pro mě všechno - důležitější jak země pod tlapami, důležitější jak hvězdy nad hlavou - protože ty jsi pro mě jediná hvězda, co září tak jasně, že pro ni obyčejný poutník udělá cokoli," řekl zamilovaným tónem. Má cenu to tak dlouho natahovat? Možná už pochopila, pomyslí si nervózně, nic dalšího kromě polibku však neudělá. Tlapku natáhne k její mokré srsti a když se vlčice oklepe, všechny kapky se náhle zastaví ve vzduchu. Tisíce, snad miliony částeček se náhle leskne ve světle z kamenů a světle Lucianova ocasu. Hrají barvami a daly by se podobností přirovnat k těm milionům hvězd na obloze. Pak se ta světelná hra náhle rozplyne v mrak a pomalu spadá k zemi.

142
Byl toho názoru, že lásku už není třeba schovávat za hry. Opravdu k ní cítil víc, ale bál se to říct. Její slova ho však opakovaně uklidňovala a on začínal věřit, že by takovou nabídku neodmítla. Bylo za tím však schováno víc, než prosté ano. Obával se dalšího svazku. Obzvláště, když o sobě ví, že se rád toulá a o Ellie ví, že je ochotná se pro blízké bít, i když to občas nebyla její role. Přesto se na její slova usmál. "Rád bych tvého otce poznal, pousmál se. Musela k němu mít dobrý vztah, když takhle mluvila. A on? On nemohl nic říct, jeho rodiče zemřeli dřív, než se naučil pořádně chodit. Tušil, že mluví o něm. Také měl něco hezkého na jazyku, ale nedokázal to správně vyslovit. Jen zavrtěl zářícím ocasem, když na něj položila její hlavu. Pak se převalil na bok. Nechal ji promluvit, klidně a oddaně ji nechal vyprávět a jako vlče, které se chystá ke spánku, se nechal ukolébat jejím hlasem. Než odpověděl, natáhl k ní líně tlapu a jemně ji povalil na zem vedle sebe hlavou k němu. Nemohl spustit z jejích očí ty své. "Míval jsem učitele. Seznámil mne s mnoho moudrostmi, ale nejvíce jsem si oblíbil básničku, kterou mi říkal, když jsem byl ještě malý. Povím ti ji," navrhl s úsměvem. Chvíli hledal v paměti, než ten dávný zážitek objevil znovu. Začal recitovat.
" Na horách se svítí,
já tam poběhnu;
je-li to kvítečko,
já ho utrhnu."
"Kvítečko to není,
je to milá má,
pro ni hvězdy svítí,
když je upřímná."
Na chvíli se odmlčel. Opravdu ji mám rád... Teď nemůžu couvnout, přešel do vážnějšího výrazu, na chvíli sklopil zrak. Možná už nebude mít lepší šanci. "Miluju tě, Elizabeth," vydechl, když se s novým odhodláním podíval do jejích smaragdových očí.

141

Jen spokojeně sledoval, jak mu jeho milé přátelské gesto oplácí. Bylo příjemné, že se jí dotýkal a ona neuhnula, ba naopak, nejspíš tenhle podivný rituální tanec podporovala. Za to byl jen rád. Že není naštvaná za jeho neustálé toulky krajem. Ale také věděl, že jestli si ji chce udržet, musí něco udělat. Jeho návrh však byl zavržen. "Pak chtěj," odpověděl jednoduše a se zavřenýma očima se nechal hladit jejím jazykem. Sám se také natáhl a olízl ji na tváři, pak se skrčil a oddaně se položil před její tlapky, olizujíc jí bradu. Nechal své uši plně ve spárech její tlamy a sám začal čechrat její světlý krk. Rozhodně se mu líbilo, že může její vůni vnímat i z takové blízkosti, aniž by byl odmítán. Jenže to vypadalo, že se schyluje ke hře. Neměl proč nesouhlasit, i když by se radši dál nechal olizovat. Kdyby byl kočka, spokojeně by vrněl. Otočil se na záda, tlapkami chvíli mával ve vzduchu, a pak se s úsměvem převalil na druhý bok čelem k Ellie. "Koukáš se tak mile na každého?" Zeptá se jí, zatímco s obdivem v očích hledí do jejích zelených kukadel.

140

Vymyslet název by se mohlo zdát těžké. Lucio měl stále otázky k objevu tohoto podzemního světa, ale nechtěl svou přítelkyni zatěžovat dalšími nudnými kecy, dokud si o ně neřekne sama. Zájem na něm byl však znát, když po prostoru přecházel. Díval se na stěny a zkoumal zvláštní zdroj světla, ale jeho pozornost upoutala také hlavně voda stékající ze stromu. Strom s jezírkem. Jak krásné, jak magické, kouzelné a romantické. A vlastně... Tu bylo i příjemné klima. Nad její poznámkou ještě chvíli uvažoval. Musel to někde vzít... "André... Anderon, Androme. Podzemní ráj," řekne trochu zasněně.
Něco v hlase Ellie ho zaskočí. Smutek. Cítí smutek. Možná pochybuje o jeho slovech či o něm samotném. Stáhl ocas dolů a popošel k ní. No, měla pravdu. Rád býval venku. "Já vím. Celý život jsem putoval, je těžké... To někde přijmout za domov. Tyto ostrovy se pro mě však již domovem stávají. Už není třeba dalších cest, jestli půjdeš se mnou," obrazné pojmenování. Nesnažil se to popřít, snad jen odůvodnit a přiblížit jí jeho ducha. Chvíli se obával, že mu to vyčítá hodně, a tak provinile jako vlče stáhl uši a přišel až k ní, i když opatrně. Sedl si vedle ní jak jen blízko ho pustila a začal jí z výšky uhlazovat srst na hlavě. "Také bych s tebou rád byl více. Kolik času chceš? Neopustím tě, pokud mi to nedovolíš. Slibuju," řekne potom přátelsky a otře se o její krk. Jak on ji miluje! Jen to o sobě sám neví.

139

Byl rád, že jeho sestra žije. "Jak se má? Budu jí muset její hledání oplatit," zavtipkoval, ale věděl, že to může nechat na později. Další toulky by mohly dlouho trvat a on neměl jistotu, kde svoji příbuznou najít. Ne. Tenhle čas chtěl prožít s Ellie, než ho toulavé tlapky zanesou dál. Když upřala pohled na tlapky, take se podíval. No, mohl by se umýt, o tom žádná. "Zachraňoval jsem jednu rodinu. Bohové to chtěli," pousměje se. "Ale teď už žádné vycházky v plánu nemám," dodá s úsměvem. Hodlá se věnovat jen a jen jí.
Vypadalo to, že Ellie jeskyni už zná. Možná déle, ale to hodlal zjistit. "Znáš to tady? Jak dlouho?" Položil otázku. Olízl ji na čmáku za její milé gesto a postavil se, aby se mohl po jeskyni porozhlédnout. Měl nápad. "Androme. Domov," vydechne znovu poselství svého snu. Sice nevěděl, co to slovo znamená, ale musel to být ráj.

138

Nejspíš nerozuměla tomu, co říkal. Ale čemu se divit, když ani on sám neznal příčinu. V těhlech situacích se mohl už jen domnívat, že vizi mu seslalo samo nebe, které ho poslední dobou nějak sleduje. "Tohle místo, jak se jmenuje?" Položil kontrolní otázku. Možná jméno nemělo, a pokud tomu tak bylo, právě mu jej jeho sen dal.
Vypadalo to, že radost ze setkání je vzájemná. Šedý se jen vděčně usmál a v duchu děkoval bohům, že se opět může topit v zeleni jejích očí. Všiml si, že byly o odstín jiné. Pro něj to však stále byly dva smaragdy patřící jeho věrné přítelkyni. Najedl se a poděkoval své hostitelce kývnutím hlavy. Pravděpodobně jí vlezl do bytu, a za to se hodlal omluvit, ale ona ho nepustila ke slovu. Jen se uculil, když začala povídat, ale nestěžoval si, ba naopak, byl za to rád. "Povídej, rád si tvé zážitky poslechnu. Jsem jedno ucho," pobídl ji přátelsky a zavrtěl ocasem, zatímco nespouštěl oči z její líbezné tváře. Mohl by věčně poslouchat její hlas. "Moji sestru? Ještě je na ostrovech? To je dobrá zpráva," zavrtí ocasem, když dostane novinky o své rodině. Je rád, že to tak je. Že tu není sám zástupce krve své rodiny.
Poslouchal dál její slova, ale zachytil i problémy. Na podporu se přisunul blíže. "Magie jsou často zrádné, ale nevěřím, že by ses ji nenaučila krotit. Už je ti líp?" Zeptá se starostlivě. Klidně by toho motýla snědl, kdyby měl pro Ellie znamenat nebezpečí.

137

Šedý byl unavený. Dlouho hrabal, běhal, vyhýbal se koňským kopytům a tlapky ho bolel. Měl šanci se zotavit ve zcela novém prostředí. Měl otázky, ale věděl, že budit jeho přítelkyni by nebylo slušné. Dal proto na svůj zdravý rozum a zažité morální zásady a usnul poblíž.
Zdály se mu sny. Většina se týkala nebezpečí, které by úkryt v podzemí mohl znamenat, ale také se mu ve snu objevil nad jezerem v úkrytu objevilo zjevení. Byl to vlk, možná vlčice nezřetelných obrysů, levitoval ve vzduchu a záře, kterou jeho nehmotné tělo vydávalo, bylo podobné jeho ocasu. Hvězdy. Miliony hvězd. Nejdůležitější bylo však to, co říkal. "Domov, Luciane. Dlouho jsi hledal. Máš nový domov."
Šedého probudil pohyb. Zvedl hlavu a zmateně zamrkal. "Androme, domov," zamumlal rozespale. Pak oči otevřel úplně a spatřil Ellie. Ve světle těch kamenů byla ještě krásnější. Usmál se na ni. "Tak rád tě vidím. Dobré ráno," řekl jí do očí zcela upřímně a šťastně. Tolik se na ni těšil. I při záchranné misi měl myšlenky jen na ní. A i tady na takovém místě plném magie měl oči jenom pro ni. Jakoby byla svítící bod ve tmě a on byl pouhý hmyz, který hledá potravu. Jenže on nehledal potravu, i když mu byla nabídnuta. Hledal Ellie, hledal její společnost, kterou teď dostal. Její dar přijal a také se pustil do jídla. Byl si však jistý, že jí to musí oplatit.

136

<< Laica Mar (přes Pytias)

Šedý se se svým společníkem zdvořile rozloučil a pokračoval dál v cestě. Byl rád opět chvíli sám, ale trochu podezíravě se rozhlížel kolem, jestli si z něj bohové stále nechtějí dělat srandu. Zachraňoval jednu rodinu. Teď musel však najít tu svoji. Užíval si ticho, které ho doprovázelo, když stoupal do hor a kladl jednu velkou tlapku před druhou, ale také se těšil na své přátele. Copak asi dělali, zatímco on pracoval? No, snad bude mít příležitost se zeptat. Klidně poslouchal, jak vítr skučí nad jeho hlavou mezi vrcholy skal a občas se podíval za sebe, jak horské podmínky zahlazují jeho stopy ve sněhu. On ale byl spokojený. Vracel se domů.
Po nějaké době hledání konečně narazil na stopu. První zaznamenal slabý pach krve, pak si uvědomil, že zde někdo lovil. Když došel k místu, ucítil i pach své přítelkyně a zajásal, když zjistil, že je relativně čerstvý. Zavrtěl ocasem dal se do sledování. Stopy nebyly zřetelné, a tak ho vedl zejména pach. Těch však přibývalo. Možná nebyla jeho věrná kamarádka sama. Tím lépe, chtěl mít záruku, že je v pořádku. Vysledoval cestu až k místu, kde se otvorem ve skále svažovala chodba dolů. Neváhal dlouho a opatrně se tak vydal.
Když se s menším zakopnutím dostal na zem, nestačil věřit svým očím. Vstoupil do podzemního ráje. Čistá voda, vzácné a fantastické světlo... A nejkrásnějším bodem byla jeho spící, nevinná Ellie. Potichu se k ní přiblížil, přičemž díky schopnosti z cizího světa nevydal ani zvuk, opatrně se sklonil k její hlavě a olízl ji na čele. Musela být unavená. Nechtěl ji budit a nechtěl být vtíravý. Jen jí chtěl dát vědět, že je zpátky. A že je unavený, hladový a nevyspalý jako pracovitý dělník po směně. Chvíli váhal, ale pak ji obešel a lehl si jen kousek od ní, jakoby se bál, aby mu znovu neutekla. Chvíli ještě sledoval kouzelnou jeskyni, než spokojeně zavřel oči.

Práce nebyla snadná a i šedý velikán začínal mít pocit, že mu brzy upadnou tlapky, jak neustále napínal tlapky a hrabal, ale nakonec byla mise úspěšná. Díra byla slušná, udělali s druhým vlkem pěkný kus práce. Poodstoupil stranou a sledoval, jak se hříbě odvažuje k útěku. Bylo pěkné sledovat, jak se opět shledalo s matkou. Oba dva šťastní. Šedý se spokojeně usmál. "Nemáte zač," pokynul šťastné rodince a v duchu jim mával tlapkou, když se vydali pryč, nejspíše zpět ke stádu. Jsem rád, že jsou spolu, bože.
Ani on nemohl zůstat dlouho. Ani nevěděl, jak dlouho byl pryč, ale měl povinnost. Povinnost vůči svým přátelům, povinnost vůči své přítelkyni. Čekají na něj vůbec ještě? Mohl jen doufat, že je najde. Otočil se k světlejšímu samci. "Odvedli jsme dobrou práci, děkuji ti. Nyní však již budu muset odejít, rodina čeká," poděkoval šedý vážně a zdvořile. Všiml si, že jeho společník je mrzout, a tak se neobtěžovat žertovat. Měl se k odchodu, když se ještě obrátil. "Lucio Zil Shidard, jméno mé. Kdybychom se ještě někdy potkali." Přátelské gesto, než se jeho tulácké tlapky vydaly dál.
Věděl, kam zamířit. Bude hledat tam, kde naposledy. Ellie? Nejsem daleko, už jdu! V polovině pláně se dal do běhu a zamířil vzhůru do hor.

>> Androme přes Pytias

// Děkujem za osud i za odměny! Příště snad bude lepší i ta rychlost odpisu xD

Koně byli stále neklidní. Hříbě naříkalo a šedý neměl pochyb, že vypouštělo v koňském jazyce z tlamy vyděšený nářek, nechápavé poznámky a určitě i nadávky. Takovému jazyku však Lucian nerozuměl, i když by to možná znamenalo jednodušší komunikaci. Chování druhého vlka nekomentoval, hlavní bylo, když byly jeho postupy efektivní. Dokonce ten chlápek měl i smysl pro humor, i když... Osobitý. Jen přikývl. Sám si za ta dlouhá léta vypěstoval mnoho návyků, ctil určitá pravidla a měl pro věci trpělivost. Možná proto teď dokázal ignorovat ten neustálý jekot hříběte, ačkoli se ho snažil uklidnit. Moc smyslu to nemělo, ale aspoň nějaké dobré zprávy se k němu dostaly - klisna se uklidnila a možná i začala zachráncům jejího potomka důvěřovat. Jen doufám, že ta záchrana nebude jen tak. Bylo by smutné, kdyby tuhle rodinku... Později rozdělil nějaký nevítaný lovec, pomyslí si, když myšlenkami zabloudí k vlastní rozpadlé rodině.
Hrabání šlo tlapami, jako měl on, lépe. Nebál se zašpinit a každý by už z dálky viděl ten velikostní rozdíl mezi ním a Zinkem. On byl velký po otcovi - a taky miloval plavání, tudíž byl na podobné pohyby zvyklý, i když z něj také prchaly síly. Brzo bude od hříběte vyžadovat už jen větší skok tím správným směrem... A snad bude zasloužený klid. "Už to bude!" Zavolal na svého společníka a na klisnu, jakoby ji chtěl ujistit, že se mise blíží k zdárnému konci. "Pojď, maličký... Budeš muset tudy, východ je zde," začal informovat hříbě, i když věděl, že asi nerozumí. Dal proto na starý dobrý přátelský a milý tón.

Vypadalo to bledě. Hřebec nebyl zrovna slušný příjemný starý pán, ale i kdyby byl, měl by dost síly na to vyřídit oba vlky. Tohle byla jedna komplikace. Druhou komplikací byl druhý vlk, který tu s ním byl. Ať se díval kamkoli, jejich samičí společnici najít nemohl. Kam se poděla? No, nebyl čas tohle řešit. Šedý jen mohl okomentovat vzteklé chování jeho nevrlého společníka, ale ani to by jim teď nepomohlo. Aspoň tu na to nejsem sám, pomyslel si, povzdechl si a jen nad tím v duchu zakroutil hlavou. "Nevěš hlavu, ještě to můžeme mít rychle za sebou," pokusil se jen o chabé povzbuzení a pokračoval v držení linie.
Když se Zinek přidal, bral to jako střídání stráží. Kývl na něj a doufal, že mu bude krýt záda, jako to on dělal doposud. Kůň nějakou záhadou odběhl a propast... Ta už se nezdála být tak hluboká. Možná jen zdání. Šedý na chvíli pohlédl vzhůru. Co by od něho asi bohové chtěli? Co by měl udělat? Nevěděl přesně, a tak přiskočil k vyhrabané rýze a svýma velkýma tlapama pokračoval v rozdělané práci. "Neboj, maličký... Za chvíli budeš doma," pronesl k mláděti.

Situace se začínala vyhrocovat. Jo, vždyť to má každý příběh - prvotní problém, zápletka, rozuzlení. Nebo drama? Na tom teď nezáleželo. Lucianovou misí bylo uklidnit starostlivé členy rodiny toho mláděte, ale vypadalo to, že jen co se začal uklidňovat jeden problém, nalepil se na to jiný. Šedý se jen ohlédl, jak jeho ne příliš společenský spoluhráč pokračuje ve své práci, ale neměl moc času. "Jak to jde?" Optal se ho na dálku a dál se soustředil na přibývající problém. Co měl dělat? Stál proti silnějšímu jedinci ze stáda, možná dokonce vůdci. Možná mohl použít magii, ale chtěl se toho vyvarovat, dokud to nebude krajně nutné. Mohl by tím ty tvory ještě akorát vyděsit. "Máme dobré úmysly, nemusíte se o člena svého stáda bát," pokusil se opět o kontakt. Zbytečně neriskoval zranění, ale snažil se držet pozici i občasným zavrčením. Kdyby ale chtěl lovit... Zaujal by proti silnějšímu samci i matce mláděte zcela jiný postoj. Na takový pohyb si dával pozor. Možná neudělali dobrý první dojem, ale pořád věřil, že to neskončí fiaskem, když bude v čistotě svých záměrů pokračovat. O co se vůbec snažili? Nasazovali život pro záchranu mláděte druhu, který je nyní nepříjemně ohrožoval.

Šedý mohl jen doufat, že jeho přátelé nevyvádí v horách bez něho nějaké vylomeniny. Kdyby se zase dostali do problémů kvůli jeho nepřítomnosti, moc by sám sebe nepochválil. Musel se spolehnout na poměrně čerstvého přítele, že se jeho kamarádce nic nestane. Teď měl však jiné starosti. Klisna u propasti dolů se nechovala zrovna mile ani jim nenabídla občerstvení za to, že jí jdou na pomoc. Nebo... Aspoň Lucio chtěl hříběti pomoci. Nevěděl, jestli druhý poměrně malý samec nemá s potencionální snadnou kořistí jiné plány, ale kdyby ano, nárokoval by si aspoň podíl. Prozatím si tuto možnost však nechtěl připouštět. Šli sem... Přece pomoct.
A nezůstali sami. Dostavil se ještě jeden článek týmu, bílá vlčice s béžovými odznaky v srsti. "Dobře. Pokusím se zaměstnat tu klisnu, vy zkuste to hříbě osvobodit. Třeba spolupráce, jestli nechceme skončit s dírou v hlavě a kopanci po těle - takže do toho," dovolil si trochu své společníky povzbudit přátelským tónem a zamířil ke klisně.
Tohle není jen tak... Díry v zemi se normálně neobjevují. Přemýšlel nad smyslem této divné mise, když uskočil stranou, aby se vyhl letícímu kopytu. Náhoda to není? Snad nějaký vtip bohů? Couvl a podřízeně sklonil hlavu. Stále byl však v pohotovosti a připraven uhnout. "Nechceme ublížit tobě ani tvému hříběti, matko! Přišli jsme vám pomoci," snaží se ji ujistit, není si však plně jistý, že kůň bude rozumět. Znal však moc bohů, a tak spoléhal na to, že celé tohle divadlo sledují. Možná v něm dokonce mají drápky. Kdyby mírová cesta nezabrala, bude muset použít své magické vlohy.