Mercer

Magie

Základní element

Další elementy & magie

Vzácné magie

Speciální magie

Odznáčky

AKCE

POSTY

Odměna ze 100 postů - 10 kšm

MIMOHERNÍ

DLOUHODOBÉ

Odměna za Ročka - 2 mince, 2 rubíny
Odměna za Dvouročka - 2 mince, 2 rubíny

SMEČKA

PARTNERSTVÍ

EVENTY

Mohutný tmavý vlk s jediným zdravým okem, které v jeho vážné tváři žhne rudou barvou prozrazující magii ohně. Na první pohled možná až trochu strašidelný zjev. To je Mercer. Možná, pokud jste poněkud slabší povaha, mihne se vám při prvním setkání s ním hlavou myšlenka, jestli by nebylo lepší vzít nohy na ramena. Obavy, že vás roztrhá na kusy, ale nejsou na místě. Stačí počkat, až ta kamenná tvář změkne jedním z jeho vzácných úsměvů, aby vám bylo jasné, že pod poněkud hrozivým zevnějškem se skrývá srdce ze zlata.
Jistě vám už při prvních setkáních neunikne Mercerova zdvořilost, jakožto jeden z jeho stěžejních rysů. Nemá-li zásadní důvod činit jinak, jedná vždy s druhými s respektem, bez ohledu na jejich věk či postavení ve smečce. Zastává názor, že by se k ostatním měl chovat tak, jak by si přál, aby se ostatní chovali k němu a podle toho se také snaží žít. Kvůli svému vážnému vystupování a způsobu mluvy může působit odměřeně až chladně, obzvlášť pokud z druhého vlka nemá dobrý pocit či ho jen natolik dobře nezná. Slušnosti se ale drží až do chvíle, kdy už doopravdy nemá jinou možnost. Můžete se spolehnout, že ve chvíli, kdy vycení zuby, je už skutečně zle a pravděpodobně taky pozdě na to změnit směr událostí.
Mercer byl odjakživa vlkem nemnoha slov. Ne, že by byl stydlivý či natvrdlý, nerad ale naprázdno tlachá, pokud má pocit, že nemůže říct nic přínosného. Také si dobře uvědomuje moc slov. Jak dokážou povzbudit i zranit. Proto s nimi nakládá opatrně a ač mluví málo, dokáže svá slova využívat jako nástroje k útěše i jako zbraně k obraně sebe či druhých. Za roky svého života už taky dokázal pochopit, že mlčení je někdy mocnější než všechna slova světa a že nejhlasitěji za vlka hovoří jeho činy.
Kombinace zamlklosti a věčně kamenné tváře může snadno vytvářet dojem, že je Mercer zahleděný do sebe, zatrpklý, namyšlený, či prostě a obyčejně suchar, se kterým si neužijete žádnou zábavu. Nic z toho není tak úplně pravdou. Jedná se jen o takový vnější dojem. Ano, na první pohled se nepochybně jedná o mrzouta, ze kterého abyste nějaký výrazný projev emoce páčili snad násilím. Aby totiž ukázal svou druhou stránku, tu, která je méně strohá a dokáže se i usmívat, potřebuje jednu zásadní věc – a tou věcí je čas. Nepatří k vlkům, kteří druhým snadno věří a snadno si je připustí k tělu. Některým vlkům nezačne věřit nikdy, aniž by měl nějaký speciální důvod – bude s nimi jednat ve vší slušnosti, ale můžete se spolehnout, že po nich bude po očku pokukovat a dávat si zatracený pozor, aby mu nezůstali v zádech. Je paranoidní? Možná trošku. Vezmeme-li ale v úvahu jeho minulost, opravdu se mu můžeme divit?
Mercerovo srdce je srdcem ze zlata. Má možná trochu tvrdou slupku, ale je to tak. On by opravdu moc rád ochraňoval všechny slabší a utěšoval všechny nešťastné duše. Jeho laskavost jasně vyplyne na povrch pokaždé, když narazí na někoho, kdo se dostal do nějaké kaše. Nedokáže se zkrátka jen tak dívat na něčí problémy či utrpení, aniž by se alespoň pokusil pomoci. S trpělivostí, které dostal do vínku pořádný ranec, si vyslechne každé trápení, které se donese k jeho uším. Z drsného obra se dokáže proměnit v plyšového medvídka v řádu vteřin, kdykoliv si to situace vyžaduje. Pokud máte trápení, u Mercera si můžete být jisti, že se vám dostane podpory. Navzdory tomu, co se snaží si namluvit, by totiž pomoc nejspíš nedokázal odepřít ani nejhoršímu nepříteli.
Je to vlk klidný a rozvážný, který nejdříve přemýšlí a teprve poté jedná. Na světě je jen málo věcí, které ho dokážou vyvést z míry a skutečně ho vytočit. Nesnese zrádce a druhé šance nerozdává jen tak. Každou křivdu si navždy pamatuje a obnovit si jeho důvěru trvá ještě mnohem déle, než ji vůbec získat. Pokud se to dotyčnému vůbec povede. Podrazáci nejsou jediní, kdo dokáží narušit jeho jinak velmi pevnou rovnováhu. Nesnáší také vlky, kteří jsou bezdůvodně krutí k druhým a zejména ty, kteří si dovolují na slabší. Jeho vztek se sice rozdmýchává zvolna, ale jakmile jednou vzplane, je těžké ho uhasit. Rvát se nebojí, ale k fyzickému násilí se uchyluje až jako k té poslední možnosti. Nemá to rád. Vzhledem ke své mohutnosti a trochu hrozivému vzezření vždy doufá, že postačí, aby se naježil a vycenil tesáky, aniž by je musel doopravdy použít.
Mercer působí dojmem vlka sebejistého a uvolněného, který je zcela v rovnováze se světem i sám se sebou. Obvykle tomu tak i je. V jeho minulosti je spousta věcí, které mu dokázaly způsobit jizvy na duši, které se přese všechnu snahu nikdy úplně nezahojily, ale přes většinu bolestivých ztrát se dokázal alespoň do značné míry přenést. Občasnému záchvatu melancholie se ale neubrání. Nosí si s sebou také pár strachů, které pečlivě skrývá před okolím. Vždy ho děsily věci mimo jeho kontrolu, vždy měl strach o své blízké... a také ho životem provází strach z šílenství. Ten pramení z jeho minulosti, kdy byl nucen zabít vlastního bratra, aby zastavil jeho nenadálé vzteklé běsnění. Pokaždé, když zvýší hlas či se po někom ožene, se vynoří myšlenky na to, jestli se náhodou nestává vlastním bratrem, jestli se historie neopakuje, jestli není nebezpečím pro své okolí.
Za zmínku určitě stojí Mercerův vztah k magiím, který je poněkud skeptický. Ke svému elementu příliš pozitivní vztah nemá, oheň mu v minulosti mnoho vzal a ona tak ví, co taková magie dokáže ve špatných tlapách. Snad i proto by se navzdory jistému odporu k ohni chtěl naučit jej ovládat, aby mu nehrozilo, že se mu jeho vlastní síla vymkne z kontroly.
Ohledně smeček se Mercer ještě tak úplně nerozhodl. Většinu života prožil ve smečkách, ale život tuláka pro něj také má své kouzlo. Nejraději by byl, kdyby narazil na smečku, kde by měl dostatek volnosti k tomu, aby mohl vyrazit na občasnou toulku. Navzdory tomu, že už leccos zažil a dokáže ocenit trochu vlastního klidu, v sobě totiž stále má kus dobrodruha.

Mercer se narodil v drsném severském kraji. Země tam měla tvář kamenitou, ošlehanou větrem a často nelítostnou a nepřístupnou. Stejní byli i vlci, kteří žili pod Kirinskými horami, drsní a tvrdí. Někteří z nich měli pod onou tvrdou fasádou laskavost a přívětivost, někteří ale skrývali pouze srdce z kamene. Matka čtyř malých vlčat, Kastira, patřila do oné první kategorie. Když tak hleděla na ty bezmocné uzlíčky, bylo jí téměř do pláče. Věděla, že budou muset vyrůstat bez otce, který zahynul na lovu krátce před jejich narozením a věděla, že to nebudou mít snadné. Chtěla pro ně to nejlepší… a doufala, že se o ně dokáže postarat.
S výchovou vlčat jí naštěstí pomáhali ostatní členové smečky, zejména Alfa – Brant. Ten projevil zvláštní zájem o dva největší vlky z vrhu, Garchana a Mercera. Ti dva si byli podobní téměř jako vejce vejci, byli nerozlučnou dvojicí, ovšem, co bylo pro Branta nejdůležitější, byli velcí a silní a on doufal, že z nich dokáže vychovat bojovníky, ochránce smečky. Jednou se měl jeden z nich stát jejím novým vůdcem. Vzal si tedy jejich učení na starost, zatímco Kendra a Sagar, kteří Branta moc nezajímali, ponechal v tlapách matky. Mladí vlci dostali od Branta tvrdou školu. Běhali po horách, po kamenitých svazích a učili se vytrvalosti i obratnosti, museli být zdatnými stopaři a lovci a ve cvičných soubojích s nimi se Brant vůbec nedržel zpátky, tudíž nebylo nic vzácného, že utrpěli nějaký ten šrám. Jak záviděli sestře s bratrem, že je všemu učí matka, která nebyla tak přísná a nelítostná, jako Brant. Alfa patřil k oněm vlkům, kteří měli srdce z kamene. Mercer ho velmi respektoval, ale nedokázal ho mít rád. Přesto se od něj naučil hodně a vyrostl v silného mladého vlka.
Kolem prvního roku života vlčat se mezi Garchanem a Mercerem začaly objevovat rozdíly, kterých si Mercer dříve nevšiml. Občas si v bratrových očích povšiml chladu či krutosti, která tam dříve nebývala. Garchan byl také mnohem chladnokrevnější, za což si od Branta vysluhoval chválu. Tulákům, kteří se zatoulali na území, se neobtěžoval pokoušet něco vysvětlit, uchyloval se hned k řeči tesáků a drápů. Často jim dost ublížil. Mercer, který se všechno snažil řešit spíš rozumnou domlouvou, se do vážné potyčky s tulákem dostal jen jednou, když narazil na vlka, který se plížil k jejich skrýši kořisti a když Mercera zmerčil, vrhl se po něm. Dobře živený mladý Mercer hladového, zesláblého tuláka snadno dostal na zem, ovšem když mu tlapou tlačil hrudník k zemi a viděl hrůzu v jeho očích, zarazil se. Věděl, že by Brant chtěl, aby zloděje zabil, jenže to nedokázal. Viděl pouze někoho, koho hlad a zoufalství dohnaly až k tomu, aby kradl, ačkoliv ho to mohlo stát krk. „Běž,“ zavrčel na vlka. „A pro své vlastní dobro se sem už nevracej.“ Tulák utekl. Mercer dostal kázání o tom, že by neměl být tak měkký. Život šel dál.
Dva bratři se postupně odcizovali, jak se už občas stává. Mercer se uchyloval více do společnosti ostatních sourozenců, zejména sestry, se kterou si dobře rozuměl. Kendra možná nebyla nejsilnější, ale byla chytrá a měla tlamu pořádně proříznutou – nebála se postavit ve slovní potyčce ani Alfovi, na což si netroufl jen tak někdo. Mercer jí fandil. Líbilo se mu, že dokáže otevřeně říct Brantovi, co si myslí. On sám to často nedokázal. Přesto se stále snažil trávit nějaký čas i s Garchanem – nebyli si už tolik blízcí, ale pořád byli rodina. A bylo to právě tehdy, když ti dva společně obcházeli hranice, když k nim udýchaně přiběhl Sagar. „Mercere! Garchane! Musíte… jde o mámu!“ V Mercerovi by se krve nedořezal. „Co se stalo?“ „Medvěd… dostal ji medvěd… panebože…“ Nic souvislejšího z něj nedostali, ale ani to nebylo potřeba. Běželi společně přes les až na místo, kde už stál hlouček vlků ze smečky. Na zváleném místě prozrazujícím jasné známky boje leželo v krvavé louži dorvané tělo Kastiry. Bylo zjevné, že jí už není pomoci. Několik dalších vlků, kteří zaháněli medvěda, bylo zraněných, ale Kastira byla mrtvá… Toho dne umřel i kousek Mercera. Ovšem v Garchanovi se smrtí matky zlomilo cosi horšího.
Čas plynul a rány na duši se zvolna uzavíraly, ovšem Garchan už nikdy nebyl stejný. Stranil se všech, byl nedůtklivý a popudlivý a Mercer občas zaslechl hlasy od členů smečky, že se ho bojí. Vlastně jim rozuměl. Jako by v bratrovi pučelo cosi temného. On s ním dokázal ještě trochu mluvit a snažil se, věřil, že Garchan jen potřebuje čas, aby se se smrtí matky smířil… jenže nic takového se nestalo. Naopak. Všechno pouze gradovalo. Kendra od Garchana schytala několikrát kousanec zdánlivě bez jakéhokoliv důvodu, Sagar se od bratra držel dál, všechno pouze gradovalo až do chvíle, kdy Garchan zkrátka… vybuchl. Mercer se právě vracel z lovu, když zaslechl zvuky boje poblíž jejich nory. Nezaváhal ani na vteřinu, upustil uloveného zajíce na zem a rozběhl se tam, jen aby spatřil Garchana, jak smýká bezvládným Sagarem ze strany na stranu, zatímco se ho Kendra marně snaží od něj odtrhnout. Mercer po bratrovi skočil a strhla se rvačka. Jejich síly byly vyrovnané, ale Garchana pohánělo slepé šílenství. Brzy měli po sobě oba četně ran a Mercer si uvědomil, že bratr nepřestane… nepřestane, dokud nebude jeden z nich mrtvý. Uvědomil si, co musí udělat, aby ochránil rodinu i sám sebe. Jakoby z velké dálky slyšel Kendru, jak volá o pomoc, když nakonec sevřel tesáky na bratrově hrdlu a stiskl. Krev se mu vyřinula do tlamy a z Garchanových očích vyprchal ten hrozný hněv. Nahradila ho prázdnota, taková, jaká se rozhostila v Mercerově srdci, když pustil mrtvé bratrovo tělo. Kendra zmlkla, když se jejich zraky setkaly. „Proboha, Mercere, ty jsi ho - “ „Já musel,“ zavrčel. Nohy se pod ním podlamovaly, na zadním stehně se mu táhla ošklivá rána. Bolelo ho všechno, nejvíce ale srdce. Očima zabloudil k Sagarovi. „Je živý?“ Kendra, které se z očí řinuly slzy, přikývla. Ovšem té hrůze nebyl ještě konec. Na scéně se totiž zjevil Brant, přivolaný tím humbukem, a došlápl si přímo na Mercera. „Co jsi to provedl?“ zavrčel mu do tváře. Ale Mercer toho měl právě tak plné zuby. Zavrčel nazpět. „Chránil jsem svou rodinu.“ Brant ho svalil na zem, tyčil se nad ním jako skála. „Zabil jsi svého bratra, zabil jsi člena smečky – co víc, jejího budoucího vůdce! Měl by tě čekat stejný osud!“ Mercer chladně pohlédl do Brantových očí. „Tak budiž.“ „Ne,“ ozvala se Kendra. „Nezabiješ ho, Brante. Dneska už nezemře nikdo z mé rodiny. O to se postarám.“ Brant na ni hleděl s planoucím hněvem, stejný pohled pak věnoval Mercerovi. „Vypadni,“ zavrčel. „Už nikdy se nevrátíš. A tady,“ pozvedl tlapu, „máš, abys nikdy nezapomněl, že jsi bratrovrah a zrádce.“ Exploze bolesti, která následovala, málem přivedla Mercera taky k šílenství.
Pamatoval si jen, že utíkal, v pravém oku, kam udeřily Brantovy drápy, mu zuřilo samotné peklo, běžel tak daleko, dokud jeho zraněné, zmučené tělo nepadlo. Když se probudil, nebyl sám. Slyšel cizí tlumené hlasy. „Není mrtvý, vidíš? Hýbe se. Říkal jsem to.“ Pokusil se otevřít oči, ovšem podařilo se mu to pouze s jedním. Příšerně mu třeštila hlava a celé tělo měl jaksi zmlácené. V mlze se mu vybavovalo, co se vlastně stalo. Před sebou viděl nejasné siluety vlka a vlčice. „Kdo…?“ zachraptěl nedokončenou otázku. „Já jsem Minhild. A tohle je můj brácha. Valgard. Našli jsme tě tady ve sněhu, mysleli jsme, že je dočista po tobě! Cos vyváděl?“ „Ukecáš ho k smrti,“ uťal vlčici Valgard a obrátil se k Mercerovi, kterému se podařilo poskládat se vleže do jakž-takž důstojné pozice. „Vezmem tě k nám do smečky. Zvládneš vstát?“ Mercer si tím nebyl jist, ale s trochou pomoci od obou vlků se mu to nakonec podařilo. Nechal se dovést na území smečky bez protestů. Vlastně celou dobu zarytě mlčel. V duši neměl nic, než prázdnotu a bolest.
O smečce, kterou vedly Alfy Brenna a Veleif už slyšel – nesídlila tak daleko od té Brantové. Nikdy tam však nebyl, ani nemluvil s nikým od nich. Smečky se jedna druhé držely z cesty a asi to tak bylo nejlepší. Právě tam měl Mercer začít svůj nový život. Alfy mu dovolily zůstat, než nabere nových sil a než se jeho zranění uzdraví. Byl jim za to nesmírně vděčný. Ostatních vlků se však zpočátku stranil. Tížila ho váha vlastních činů, i když věděl, že nemohl dělat nic jiného. Chyběl mu domov, měl strach o sestru… a také se bál, že v jeho nitru se probudí podobné šílenství, jaké zachvátilo bratra. Bál se zapojovat do života s ostatními, neboť se obával, že někomu ublíží. Přehnaně se pozoroval, zda se náhodou necítí agresivnější a často si dlouhé hodiny lámal hlavu s tím, zda by to vůbec poznal. A také se musel smířit se skutečností, že na pravé oko už nikdy neuvidí. Byl to temný čas v jeho životě.
Trvalo dlouho, než se Mercer začal pomalu vzpamatovávat. Ve smečce se mu dostalo slušného zacházení a vlci k němu povětšinou byli velice milí. Bylo to úplně jiné prostředí, než na jaké byl zvyklý z domova. Věděl, že kdyby celé dny ležel pod stromem jako zničená troska, byť byl zraněný a na duši tak neskutečně bolavý, schytal by od Branta spoustu postrků a urážek. Tady mu bylo dopřáno pomalu se uzdravit… a tak také činil. Často za ním chodila Minhild, se kterou se docela sblížil. Byla dcerou Alf a podobně stará, jako on. Spřátelili se a když bylo Mercerovi trochu líp, chodili spolu na průzkum okolí. Postupně začal Mercer ve smečce pomáhat s lovem i s ochranou území a stal se postupně užitečným právoplatným členem. Přesto se mu občas zastesklo po domově a pokaždé, když na někoho byť i jen zvýšil hlas, měl pocit, jako by před očima viděl bratrovy tesáky. Jsou rány, které se nezahojí nikdy. Čas ale bolest otupil.
Žil tam spokojeně nějaký čas, měsíce se zvolna protahovaly v roky. Z přátelství s Minhild se zvolna stávalo cosi víc, ale oba to nechávali pouze volně plynout a užívali si přítomnost jeden druhého. Život byl sladký, dokonce i na drsném severu. Ale nic, co je krásné, netrvá věčně. Vlci pranic netušili o plánech, které spřádal Brant. Už mu nestačilo mít největší smečku pod Kirinskými horami. Chtěl mít tu jedinou. Rozšířit své území a loviště, už se s nikým nedělit. Mercer a ostatní ochránci si v těch dnech párkrát povšimli cizích vlků poblíž, ovšem nikdy se nedostali tak blízko k území smečky, aby je vnímali jako skutečnou hrozbu. „Nelíbí se mi to,“ řekl stejně jednoho večera Minhild. „Ále! Moc se pořád strachuješ. Tuláci jsou jen poslední dobou víc odrzlí. Od nich nám nic nehrozí.“ „Snad máš pravdu,“ povzdechl si Mercer a otřel se svou tváří o tu Hildinu. Netušil, že je to poslední večer, který tráví spolu. Poslední slova, poslední doteky…
Druhého dne, sotva za rozbřesku, ho probral zlý pocit. Vylezl z nory a spatřil šedou siluetu, jak se plíží mezi stromy. Tiše zavrčel a vrhl se po vetřelci. Když ho srazil k zemi, šokovaně si uvědomil, že vlka zná. Bylo to Skarr, z Brantovy smečky. Byl to vždycky takový patolízal, co se pořád plazil za Alfou a vtíral se mu do přízně… a teď byl tady. „Co tady děláš?“ vyštěkl překvapeně. „Je pozdě, ty zrádče,“ opáčil Skarr a zašklebil se. „Už je moc pozdě.“ Mercer nechápal, ovšem když odněkud z lesa zaslechl zvuk rvačky, srdce se mu rozbušilo rychleji. Skarr využil jeho nepozornosti, vyklouzl se a zmizel. Mercer to skoro nevnímal. Viděl vlky známé i neznámé, jak vtrhávají na území a útočí na jeho přátele. Sestru mezi nimi naštěstí nezahlédl. Naštěstí... Žádné jiné štěstí v té situaci ale už nebylo. A on věděl, kdo za tím stojí. Viděl ho mezi stromy. Velký bílý vlk tam stál, jako by čekal jen na něj. „Brante,“ zavrčel Mercer. Cítil příšerný vztek a pro jednou ho nebrzdil. Hodlal mu nechat volný průběh. „Doufal jsem, že tě tu najdu,“ zašklebil se Brant. Pak už hovořily drápy a tesáky. Střetli se v souboji, tentokrát ne cvičném, ale skutečném. Branta poháněla touha po moci, nenávist k Mercerovi a měl na své straně léta praxe. Mercer byl ale mladší, v nejlepších letech oproti stárnoucímu Alfovi a byl připraven se rvát do rozervání těla, aby obránil své přátele. Byl to vyrovananý boj a nejspíš by se oba prali, dokud by jeden z nich nepadl mrtvý, kdyby les kolem nich nevzplál v plamenech. Jakmile Mercera oheň zašimral v čenichu, pustil Branta a odskočil od něj. Celý les hořel. Nikdy nezjistil, jestli to bylo schválně, nebo jestli se jen někomu magie vymkla z kontroly, ale na tom ve výsledku nezáleželo. Záleželo na tom, že v momentě už navzdory zraněním letěl po lese a řval Minhildino jméno do ochraptění. Všude kolem slyšel křik, kouř mu zamlžoval zrak a pálil ho v hrdle. Nakonec zakopnul o kohosi ležícího. Byl to Valgard, Hildin bratr, a byl napůl v bezvědomí. Mercer neváhal, nešetrně ho čapl za zátylek a vyvlekl ho ven, na volnou pláň, kam nakonec vybíhali všichni. Všichni, co to přežili. Mnoho jich nebylo. V boji a v ohni zahynula velká většina členů obou smeček. Útočníci, kteří se dostali z plamenů, prchali zpátky domů. Mercer po boku kašlajícího Valgarda sklíčeně čekal, až se z lesa vynoří Minhild. Nevynořila se. Neobjevila se ani další den, ani ten následující, když z lesa nezbývalo nic než doutnající trosky. Pak už si Mercer musel připustit, že je nadobro pryč.
Co mohl tehdy dělat jiného, než sebrat se a jít dál? Smečka byla rozprášená a většina členů se spojila do tuláckých skupinek, aby šli hledat štěstí jinam. Mercer šel taky. Šel sám. Cítil, že se cosi v jeho srdci zatvrdilo. Snad aby už nebylo tak snadné ho zranit. Putoval světem, kráčel na jih, snad v naději, že tam k němu osud bude milejší. Cítil se zlomený, ale i tak se snažil po cestě pomáhat druhým a nesklouznout k chladu a odmítavosti. A tak čas opět plynul, krajina ubíhala a bolest se otupovala, ale i tak zanechala jeho duši změněnou. Už napořád.

Zajímavosti

- Patří k opravdu mohutným a velkým vlkům, opticky ho ještě zvětšuje huňatá srst, obzvláště v zimním období.
- Následkem zranění má mírně omezenou hybnost v levé zadní noze. V běžném životě tím není příliš omezen, ovšem při velké námaze nebo rychlém běhu je v jeho chůzi viditelná nevyrovnanost či pokulhávání.

Vlastnosti

Síla 30 %/99 %

Vytrvalost 31 %/80 %

Rychlost 22 %/21 %

Obratnost 19 %/30 %

Schopnost lovu 14 %/70 %