Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Otázku úkrytu jen pro nás pět jsme prozatím odložili. Nechtěl jsem to zavrhnout úplně, avšak v tuhle chvíli mi to nepřišlo příliš moudré. Nad další Sieřinou poznámkou jsem se pousmál, i když trochu hořce. "Snad nebudou po mně až moc." Už vůbec jsem nechtěl, aby museli procházet podobnými problémy. Čím déle toho budou uchráněni, tím lépe. Byl jsem rozhodnutý při nich stát, ať se děje cokoliv.
Povyk z úkrytu Sierru odvedl pryč a já jen doufal, že nejde o nic příliš vážného. Vlčata, která si doposud hrála mezi sebou a začínala dokonce žvatlat první slůvka, rázem zpozorněla. Jasně, že je její odchod upoutal. Prozatím tu vždycky byla, že? Přejel jsem je všechny pohledem a sklonil hlavu níž k nim. "Maminka má nějakou důležitou práci, nebojte, vrátí se," ujišťoval jsem je, když se všichni nahrnuli k východu a vykukovali ven. I když, jak jsem tak na ně koukal... "Víte co? Můžeme se jít podívat. Ale musíte se držet u mně a neplést se mámě pod tlapy, dokud to nedovolí, protože musí pracovat, jasné?" ujistil jsem se, že všichni chápou. "Bude tam spousta dalších vlků, ale nemusíte se jich bát. Jsou to všichni členové naší smečky." Věděl jsem, že vlčata ještě nemají představu o všem, co jim říkám - třeba co to je smečka, ale bylo nejspíš na čase, aby to poznali. "Tak pojďme. Hezky pohromadě," pobídl jsem je a pomalu vykročil do většího prostoru úkrytu.
Vlků se tu pohybovalo opravdu dosti. Sierru jsem spatřil poblíž některých z bylinkových sourozenců. Zdálo se, že nejhorší krize je už zažehnaná. Ale co se vlastně stalo? S vlčaty jsem se tam ovšem plést nechtěl, zastavil jsem v dostatečné vzdálenosti a nechal je, ať se rozkoukají po větším neznámém prostoru. "Tohle celé je smečkový úkryt, kam se vždycky můžete schovat, když budete potřebovat."

Skadir se hned pustil do klacku a Elva s Tyree se mydlily mezi sebou. Po očku (jinak mi to vlastně ani nešlo, ha-ha) jsem je sledoval, zatímco jsem poslouchal, co Sierru napadlo. Znělo to pěkně, mít své vlastní místečko, kam bychom se mohli uchýlit. Na tváři se mi začal objevovat mírný úsměv, ovšem rychle zmizel, když jsem přestal snít a pootevřel vrátka realitě. Vzpomínky na Cinder a její zkravené tělo mě přiměly rychle vystřízlivět. Mohlo být hodně, hodně nebezpečné se ztratit v romantických fantaziích. "Bylo by to pěkné. Ale nevím, jestli tahle doba podobným nápadům příliš přeje," zamračil jsem se lehce, ne nad Sieřiným nápadem, spíš nad tím, co všechno mohlo hrozit. "Když nevíme, kdo se kolem potuluje a o co jim jde, snad bych raději sázel na ochranu smečky. Aspoň dokud nevyrostou."
Otočil jsem se na vlčata, která na svých bojových schopnostech už pracovala teď. Skadir masakroval klacek a Tyree s Elvou se dál praly. Chvíli mi přišlo, že hnědá vlčice šedou trochu moc utlačuje, ale Elva se vesele hihňala a oplácela sestře stejnou mincí. "Už jsou z vás malí bojovníčci, co," zasmál jsem se tiše a v duchu doufal, že v životě budou muset doopravdy bojovat co nejméně. Vzal jsem do tlamy druhý konec klacku, který žužlal synek a zlehka za něj zatahal, abych ho trošku vybídl ke hře.
Vzápětí ovšem zaznělo úkrytem volání a výzvy pro léčitelky. Pustil jsem dřevo a zvedl hlavu, nastražil jsem uši tím směrem. Srdce mi poskočilo. Co se zase stalo? Obrátil jsem se k Sieře. "Nejspíš tě potřebují. Klidně běž, dám na ně pozor," ujistil jsem ji a vykoukl ven z našeho výklenku. Odtud jsem však pořádně neviděl, co se děje. "Snad to není nic příliš vážného," hlesl jsem.

Sledoval jsem hemžení vlčat, která vskutku rostla před očima. Skadir byl prvním, který zvládl malé krůčky, ale sestry nezůstaly pozadu. "No páni! Vám to ale jde," chválil jsem je s úsměvem a sem tam čenichem či tlapou zachytil nějaký karambol, který vypadal příliš krkolomně. Moc jsem to ale nepřeháněl, naučit se padat bylo taky důležité a mláďata byla taková gumová - nemohli si moc ublížit, hlavně ne tady.
Sierra se probudila ze svého důkladného odpočinku, který určitě potřebovala. "Nevím. Snad už brzy. Možná bych měl trochu zkontrolovat situaci?" nadhodil jsem. Neměl jsem v plánu se vzdalovat mimo hory, ani mimo území, ale nejistota z toho, co se vlastně kolem děje, byla nepříjemná. Zároveň bych však nejraději zůstal přímo tady.
Vlčata si hrála a bylo jasné, že jim to tu brzy bude malé. "Přesně tak. Budete koukat, jak veliké to tady vlastně je," střihl jsem ušima a v hlavě se mi zrodil nápad. "Moment, hned budu zpátky," vyklusal jsem ven z našeho výklenku a prolustroval místo, kde bylo dřevo na podpal. Suchého dřeva teď nebude nazbyt, ale vybral jsem jen jeden klacek tak akorát na hryzání, který snad nikomu scházet nebude. "Hele!" prezentoval jsem ho ze moment hrdě vlčatům i Sieře, jako by to byl přímo kapitální úlovek a ne jen kus větve. "Víte, na co jsou skvělé klacky? Na kousání, a taky na přetahovanou... no a vůbec na hraní. Zkuste si to," pošťouchl jsem jim suchou větev a máchal přitom ocasem sem tam, aniž bych si to uvědomoval. Sieře jsem věnoval mírný spokojený úsměv. Venku možná panovala hrozivá potopa, ale tady bylo všechno v pořádku a já byl připravený udělat cokoliv, aby to tak zůstalo.

Vlčata rostla jako z vody - i když bych si v tuhle chvíli asi měl dávat pozor s podobnými přirovnáními. Déšť venku stále šuměl a hučel. Netušil jsem, jak to tam vypadá, ale nemohla to být žádná sláva. Rád bych se zapojil do pomoci zbytku smečky, ale moje místo bylo pro prvních pár dnů tady.
"To vážně jsou," přitakal jsem Sieře. "Jste chytří po mamince, co?" zasmál jsem se tiše a čenichem je všechny zlehka oňufal, když zrovna vypadali vzhůru. Jak otvírali očka, daly se už poznat jejich elementy. Obě dcerky zdědily vodu po Sieře, jen Skadirova očka nesla barvy ohně po mě. Dokonce, což byla skutečně hodně zvláštní náhoda, měl levé oko světlejší. To stejné, které já měl špatné. To mě podrž.
Sierra začala brzy pravidelně oddechovat a bylo jasné, že spí. Potichu jsem se přesunul k východu z našeho výklenku a vykoukl ven do úkrytu. Viděl jsem pár kožichů a slyšel hlasy několika vlků, kteří se tu skrývali před nepřízní počasí, ale jinak kolem panoval klid. Protáhl jsem si hřbet a tlapy a uvažoval, zda něco přinést či zařídit... Ovšem momentálně se zdálo všechno v pořádku. Aspoň tady, uvnitř. Vrátil jsem se proto dovnitř, lehl si na zem a naklonil se k vlčatům. "Tak co, nic vám nechybí?" špitl jsem. Ne, že bych očekával odpověď. Zatím se zdáli tak klidní. Tušil jsem ale, že se to velmi brzy změní.

Okolo nás zavládl klid. Jen Fialka se ještě objevila s mističkou odvaru. "Děkujeme," máchl jsem oháňkou vděčně, ale jak tiše se objevila, tak se také vypařila a zůstali jsme sami.
Jméno Skadir se líbilo i Sieře, což mne těšilo. Zdálo se mi jako silné jméno, pro silného vlka - a on skutečně vypadal, že je od začátku z těch tří největší otesánek. Dcerce, která se nejvíce podobala na Sierru, vymyslela jméno Elva. "To se k ní hodí," pousmál jsem se. "Je takové milé." Těžko říct, jací raubíři se z vlčat ještě vyklubou, ale zatím vypadali všichni jako naprostá neviňátka. Malá Elva tím víc, že byla ze všech nejmenší. Měla se však čile k světu, stejně jako sourozenci, takže jí snad nic nescházelo.
Zbývalo pojmenovat poslední vlče. "Tylra, hmm... Je to pěkné, ale trochu krkolomné," musel jsem uznat. "Co třeba Tyra... nebo Tyree?" To se mi docela líbilo. Nebylo moc složité, ale ani obyčejné. Skadir, Elva, Tyree. Pousmál jsem se a zamáchal ocasem. "Klidně se prospi, jestli chceš, dám pozor, aby tu ještě chvíli nikdo nerušil," řekl jsem Sieře tiše. "Myslím, že až začnou běhat, budeme rádi za každou chvíli, kdy se nám podaří zamhouřit oka," zasmál jsem se tiše. I když jsem se na to vlastně už docela těšil. Až víc uvidíme jejich povahy, až přijdou první slůvka a první krůčky... Páni, stává se ze mě na stará kolena pěkná měkkota, pomyslel jsem si, ale byla to spíš pobavená myšlenka. Bylo na tom skutečně něco zlého? Věřil jsem, že ne.

Pousmál jsem se na Sierru, která pochopitelně byla vyčerpaná. "Ale oddřít jsi to musela sama. Být tu s tebou bylo to nejmenší, co bych mohl udělat," máchl jsem mírně ocasem. Byl bych jí rád její břímě ulehčil i víc, ale to samozřejmě nešlo. "Teď budeš moct odpočívat," ujistil jsem ji.
Fialka donesla bylinky, do kterých se Sierra hned pustila. Obhlédla ji i vlčata, avšak nejspíš neshledala žádný problém, protože se brzy vytratila. Kývl jsem jí na rozloučenou a vydal se ostatní nasměrovat pryč od našeho výklenku. Šum a shon se přesunul do jiné části úkrytu a my tak mohli konečně volně dýchat. Vrátil jsem se k Sieře a uložil se vedle ní, bokem zlehka přitisknutý k tomu jejímu. Poslouchal jsem její tiché díky a pousmál se. "Já jsem rád, že jsem tu mohl pro tebe být. Jsem moc vděčný, že tě mám, a za naši krásnou rodinu," řekl jsem polohlasně, abychom nerušili spící vlčata, a otřel se čenichem o Sierry tvář.
"Měli by dostat jména," šeptl jsem potom. Tušil jsem, že se Sierra bude chtít prospat, ale v mysli my vyvstávala ta stará pověra... na kterých ale vždy bývalo něco pravdy, že? Pojmenovaného se smrt štítí. Vlčátka vypadala zdravá a spokojená, ale přesto ve mně hlodala tahle pověrčivá potřeba jim poskytnout onu ochranu od všeho zlého. I když má racionální část věděla, že jméno toho skutečně zvládne uchránit jen málo. "Co takhle... Skadi? Nebo spíš Skadir," zauvažoval jsem a pohlédl na vlčka, který se mi kožichem asi nejvíce podobal. Přišlo mi, že se k němu jméno hodí.

Espen, Stina

Pořád jsem netušil, co to vlastně mělo být s tím Espenem. Neviděl jsem ani neslyšel, co se stalo, jen jeho láteření nad tím, že vlastně neví, jak se má správně chovat, neb mu to nikdo nevysvětlil. S tím jsem uměl soucítit - být malý a nerozumět světu nikdy nebylo ideální postavení - ale teď na to zkrátka nebyl čas. Alespoň já ho neměl. Věděl jsem totiž, že je to tu. Je čas. Kdoví odkud se zjevila Stina, aby si syna převzala. Věnoval jsem jí jen rychlý pohled. "Děkujeme," švihl jsem krátce ocasem, ale už i během toho jsem se odvracel směrem do místnůstky, kde ležela Sierra.

Sierra
Obrátil jsem se k ní, ostatní nechal za zády a pokud možno jsem se snažil svým širokým hřbetem co nejvíc blokovat výhled případným čumilům. Jejich řeč se stala nevýrazným šumem na pozadí. Vlčata se drala na svět, skrze krev a bolest, tak jako jsme přišli na svět všichni.
Nechtěl jsem Sierru nijak utlačovat, ale byl jsem s ní. Nechtěl jsem, aby byla sama. Posadil jsem se poblíž a svou medvědí tlapu položil přes jednu její přední. "Jsem tu. Jde ti to skvěle, jen vydrž," mumlal jsem tiše tohle i další povzbudivá či konejšívá slůvka. Nejspíš to nedávalo všechno úplně smysl, na to mi příliš bušilo srdce až v krku. Věděl jsem, že většinou jde všechno hladce, ale přesto jsem se bál, o ni, o vlčata... Ale Sierra byla silná. Silnější, než by se třeba zdálo.
Postupně se dostali na svět, jedno po druhém. Doslova - byla totiž tři. Dvě hnědá a jedno šedivé po Sieře. Nevěděl jsem, kolik z nich jsou vlčci a kolik vlčice, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. Srdce mi přetékalo citem. Naklonil jsem se ke své partnerce a olízl jí čenich. Zvládla to a teď? Teď z nás byli rodiče. "Jsou tak krásní," špitl jsem, i když objektivní pravdou bylo to, že vlčátka byla takovými zmuchlanými mokrými uzlíčky, asi jako každé mládě, které poprvé vykoukne na svět. Jenže to byly naše zmuchlané uzlíčky a už teď jsem byl připravený za ně dýchat. "Zvládla jsi to skvěle. Jak se cítíš?" staral jsem se, chtěl jsem teď být s nimi se všemi, ale zvuky okolního světa ke mne opět dolehly. Otočil jsem se přes rameno. "Moment," špitl jsem Sieře do ucha, otřel se o ní čenichem a vrátil se ke vchodu do komůrky.

skupinka, přímá reakce Arryn
S úžasem, který nebyl tak úplně příjemný, jsem shledal, že se tu všichni pořád motali a bylo jich tu snad ještě více než předtím. Nedocházelo nikomu, že jsme chtěli trochu klidu a soukromí? Nepochyboval jsem, že si Sierra bude potřebovat odpočinout, ale hučelo to tu jako v úle.
Ten, kdo mou pozornost žádal nejvíc, byl Arryn nabízející své gratulace. Pokývl jsem hlavou, jako že děkuji, ale měl toho na srdci víc. Neskákal jsem mu do řeči, i když jsem byl jako na jehlách, uvědomoval jsem si, že situace s počasím je vážná a je třeba se o ni postarat. Byl jsem ochoten i nabídnout pomocnou tlapu, ale ne hned. Ne teď. Nechtěl jsem svou rodinu nechávat samotnou. "Jsou v pořádku," ujistil jsem Arryna, když se vyptával. "Kdyby bylo něco potřeba, určitě ti řeknu." Byl jsem rád, že jsem získal cenné informace, ale neklid ve mne narůstal. Tak nějak jsem chtěl aby... no, aby prostě všichni vypadli.

Fialka
Snad kvůli tomu napětí jsem lehce nadskočil, když se do mé blízkosti tichounce vetřel kdosi další. Byla to Fialka, kterou jsem předtím snad úplně přehlédl a v tlamě svírala svazeček bylin. Pochopil jsem, že chce jít obhlédnout novopečenou matku a malá novorozeňátka. Bylinky jsem nepoznával, nevyznal jsem se v nich, ale jistě šlo o něco, co by mohlo Sieře pomoci. Věnoval jsem jí mírný úsměv. "Jen běž, pokud to ovšem nevadí Sieře," kývl jsem jí lehce a odsunul se ve vchodu stranou, aby mohla projít, pokud ji Sierra pustí k sobě a vlčatům.

skupinka
Přítomnost Fialky mi nevadila, ale zbytek ruchu kolem už ano a přišlo mi, že to trvá až příliš dlouho. "Prosím vás," zvýšil jsem lehce hlas, abych přehlušil ten všeobecný cvrkot. Zněl jsem podrážděně? Přiznávám, že nejspíš ano. "Mohli byste se trochu vzdálit? Potřebujeme tu chvíli klid." V hloučku se nacházel i Vidar jakožto delta a - ano, tamhle byla dokonce Hanka, ale v tuto chvíli jsem se cítil oprávněn poslat pryč i je. Tohle bylo jako další smečkový sraz přímo na našem prahu a už to bohatě stačilo.

- Promluv si s jiným vlkem o aktuálním počasí

Sierra musela mít už pořádný hlad a nebylo divu, když teď jedla za... kolik vlastně? Těžko se dalo odhadovat, kolik maličkých přijde na svět. "Vypadá to tak, a co teprve až budou na světě?" Aby tu všechno nepojedli jako kobylky! Doufal jsem, že až takoví otesánci na nás nečekají. Sierra zhodnotila situaci, jako že je obří. "Sluší ti to, jako vždycky," otřel jsem se jí čenichem o tvář.
Když dojedla, ukázalo se, že na nalezení klidného místečka ještě nebyl vůbec čas. Vydali jsme se to napravit teď. Sierra vykročila k jedné místnůstce, která vypadala poměrně slibně. Nakoukl jsem dovnitř. "Útulné, ne? Jen by to chtělo alespoň nějakou kožešinu nebo tak něco... Když tu ještě počkáš, nějakou přitáhnu," máchl jsem ocasem a vyhnul se cestou černobílému vlčeti, které Sierra právě volala. Úplně všechno jsem tedy nezaslechl.
O tom, kde nějakou tu kožešinu najít, jsem představu měl, takže jsem ani nemusel být pryč příliš dlouho. I tak se však při mém návratu poblíž oné komůrky a Sierry nacházelo o dva vlky víc, než když jsem odcházel. Odkudsi se objevili ještě i Vidar a Cipher. Vidar huboval Espena a z Cipher crčela voda, kterou vlče rázem zchladila. Došel jsem až k nim a upustil z tlamy kožešinu s mírným zamračením. Proč všechen ten humbuk? "Co se děje? Za co se máš omlouvat Sieře? Potřebuješ vytahat za ucho?" blýskl jsem nevrle po vlčeti zdravým okem a vzhlédl tázavě ke své partnerce. A potom k Cipher s mokrým kožichem. "To vážně pořád ještě prší? Ještě, že tady nás to nevyplaví," zabrumlal jsem s pohledem na mokrý kožich Cipher a začal soukat kožešinu dovnitř. Tak trochu jsem si přál, aby se šli všichni špičkovat někam jinam a nechali nás v klidu. "Co říkáš na tohle?" nasměroval jsem svou pozornost opět raději na Sierru. Jestli si zbytek brzo nesbalí svých pět švestek, byl jsem připravený je odtud vypoklonkovat.

"Já tebe taky," broukl jsem a v krátkosti Sieře sdělil, jak se situace má. Vlastně toho nebylo mnoho, co by se dalo říci. Cinder teď již odpočívala v pokoji. Alespoň o to bylo postaráno.
Sierra se naštěstí cítila dle svých slov v pořádku. Jen unavená, což se nejspíš dalo očekávat. A že už cítila, jak sebou vlčata vrtí? "Ah, opravdu?" zamáchal jsem lehce ocasem. "Asi už se těší ven... bude to nejspíš už brzy, že?" Tak moc jsem se na ně těšil. Byly roky, kdy jsem už ani nevěřil tomu, že bych se někdy mohl stát otcem, ale život se někdy ubírá úplně jiným směrem, než jaký bychom čekali. Hlavně, aby bylo všechno v pořádku.
"Po něčem se ti poohlédnu. Něco ještě určitě zbylo z lovu," kývl jsem a hned se pro něco na zub vypravil. Ano, ze soba zbývalo ještě dost a tak jsem Sieře vybral nějaké pěkné kousky, načež jsem se vydal zase zpátky za ní. "Tady to je," řekl jsem, ovšem až když jsem maso položil na zem - s králíky jsem si vyzkoušel až až, že mluvení s plnou tlamou je jednoduše nemožná záležitost. Usadil jsem se vedle a okamžitě mi vytanula další myšlenka: "Stačily jste s Vločkou přichystat nějaký ten pelech?"

//území

Jen, co jsem vkročil do jeskyně, otřepal jsem si důkladně vodu z kožichu a nechal protivný déšť venku. Pouze letmý myšlenka mi zabloudila směrem, že pokud tohle brzy nepřestane, mohlo by to být nebezpečné. Většina mé mysli však byla úplně někde jinde. "Sierro?" zavolal jsem do útrob úkrytu, ale nepříliš hlasitě. Nezdálo se, že by tu v tuto chvíli navzdory nepřízni počasí bylo narváno, ale i tak se neslušelo tu hulákat na celé kolo. Krom toho jsem tušil, kudy se vydat. Čenich mi napověděl.
Objevit Sierru netrvalo dlouho. Ležela dál v jeskyni a stačil mi jeden pohled, abych viděl, že jsem doopravdy pozdě nepřišel. Jistě, jedno vlče se kolem ní ochomýtalo, ale to bylo trochu moc staré na to, aby bylo naše. Bylo to jedno z Einarových. Esker nebo něco podobného? To teď bylo fuk. "Sierro," broukl jsem a posadil se vedle ní, čenichem jsem hned brouzdal v její srsti. "Promiň, že jsem se zdržel. Musel jsem jít pomoci, ale už je to hotové. Cinder odpočívá v pokoji," vydechl jsem. "Jak se cítíš?" zajímal jsem se vzápětí starostlivě. Bylo vidět, že příchod vlčat se blíží. "Potřebuješ něco?"

Seděl jsem sám a vlastně mi to i vyhovovalo. Pozoroval jsem, jak země pomalu plní hrob, až nakonec s posledními zrnky hlíny z nebe začaly opět padat kapky deště. Odpočívej v pokoji, Cinder. Sbohem. Necítil jsem, že by mi náleželo jít blíž či vyřknout nějaká slova nahlas, ale věřil jsem, že zemřelí mohou slyšet i to, co jim říkáme jen v duchu. A pokud se duše Cinder dívala, byla jistě spokojená s místem svého posledního odpočinku. Krásný strom vyrostl nad jejím hrobem, ohnivé kvítky zaplály i přes vytrvalý déšť.
Ještě jsem tam chvíli seděl, ale vlci kolem se pomalu začínali rozcházet a já musel také jít. Mrtví už došli klidu, tudíž by se jeden měl soustředit víc na ty, kteří ještě žili. A já toho měl momentálně hodně, na co bylo třeba se soustředit. Neuniklo mi, že se Sierra za celou dobu neukázala. Nejspíš zůstala v úkrytu. Byla v pořádku? Nebo- Ne, nepromeškal jsem to, ještě je čas, uklidňoval jsem se, ale přesto jsem spěchal do jeskyně rychleji, než by si vykračoval někdo, kdo je naprosto nevyvedený z míry.

//úkryt

//úkryt

Svíral jsem v zubech svůj cíp kožešiny tak pevně, jak jsem svedl a snažil se kráčet co nejvyrovnanějším krokem. Opatrnost byla na místě. Naštěstí jsme na tento úkol byli čtyři a sil jsme měli dost. Čekal jsem, že nás venku hned zasáhne déšť a kroupy, avšak nestalo se tak. Kdosi, koho pohledem určit snadno nešlo, nad námi držel neviditelný ochranný deštník. Einar nás směřoval k pěknému plácku, kde jsme opatrně kožešinu i s Cinder položili na zem. Opětoval jsem Einarovi mírné pokývnutí a ustoupil stranou. Teď byli na řadě vlci s magií země, kterou já nevládl, ač jsem si už poněkolikáté pomyslel, že by mi byla mnohem milejší, než oheň.
Stáhl jsem se stranou a usadil se tiše opodál. Pohledem jsem občas hledal Sierru, ale ta se neobjevovala. Teď jsem ji však nemohl jít hledat. Je v pořádku. Notak. Pár hlubokými nádechy jsem uklidnil své nervy, zůstal jsem na svém místě a s těžkým srdcem sledoval, jak smečka spojuje své síly, aby zajistila své padlé člence důstojný odpočinek.

Einar, Vidar, Xander

Einar prohlásil, že oni útočníky našli. Tím se mi alespoň trochu ulevilo, aspoň do té míry, do jaké to podobná informace mohla dokázat. "Dobrá," pokývl jsem hlavou. Rozhodně jsem měl v plánu si onen popis vyžádat, ale mohlo to ještě počkat. Teď hned je stejně nikdo běžet nepoběží. Bylo třeba vyřídit jiné věci, které byly v tuto chvíli velmi důležité. Pro Cinder i pro ty, kteří zůstali.
Doufal jsem, že se stačím ještě podívat po Sieře, zkontrolovat, zda je v pořádku - vlčata se určitě mohla narodit každým dnem, že? - avšak nebylo mi to přáno. Vlků byla kolem spousta, avšak hodila se i má pomocná tlapa. Jen jsem vrhl jeden krátký pohled do hlubin úkrytu, kde jsem tušil její přítomnost, než jsem se otočil zpět k alfovi a ostatním.
Tentokrát jsem nepromluvil, jen mlčky přikývl a pomohl s přemístěním rezavé vlčice na kožešinu s ostatními vlky. Jen krátce jsem pohledem zavadil o Xanderovu tvář. Rád bych mu řekl něco... cokoliv. Věděl jsem, jak hrozné je přijít o někoho tak blízkého a milovaného. Avšak slova mi unikala a raději jsem se kousl do jazyka a soustředil se. Cindeřino tělo - stále chladné a nehybné, ale nyní již vyhlížející více v míru, když z něj zmizela krev a většina ošklivých ran byla zakrytá květy - jsme přemístili na kožešinu a následně jsme se jí s Vidarem, Xanderem a Einarem chopili. A vyrazili.

//území

//Alatey

hlavně Einar
Vkročil jsem do jeskyně a důkladně se otřepal těsně u vchodu, abych dovnitř netahal všechno mokro. První, koho jsem vynašel, byl Einar, což nebylo příliš těžké. Nejen, že se dal alfa jen těžko přehlédnout, ale nacházel se ve skupince se všemi ostatními. Pomalu jsem se přiblížil, abych mu ve zkratce vyložil, co jsme zjistili - či spíše nezjistili. "Našli jsme několik stop, ale déšť a kroupy je bohužel příliš poničily, než aby se daly sledovat, takže jsme se raději vydali zpět." Byl bych se možná více vyptal, ale na to bude času dost i později. Viděl jsem, že vrcholily přípravy těla Cinder na uložení k poslednímu odpočinku. "Půjdu se podívat za Sierrou, pokud mne není třeba," zamumlal jsem tiše, ale ještě jsem chvíli stanul na místě, kdyby přece jen bylo něco potřeba.

//Nížina hojnosti přes Hraniční

Letův kožich mi zmizel z dohledu, ale předpokládal jsem, že se žlutavý vlk vrátí a nenechá se dobít kroupami. Sám jsem stoupal kluzkými horskými stezkami vzhůru. Ostatní mne snad budou následovat.
Cesta horami nebyla příliš příjemná a náš neúspěch v hledání mne na duchu příliš nepozvedl. Ale nebyli jsme jediná skupina, utěšoval jsem se. Ti, kteří šli přes lesy a více krytá místa mohli mít víc štěstí. Otevřená pláň pochopitelně schytala nejhorší nápor špatného počasí. Krok za krokem jsem se přibližoval ke vchodu do jeskyně. Snad nikdy se sucho a teplo nezdálo lákavějším. To raději sníh, než tohle. Nebyl jsem z cukru, ale těšil jsem se, až se trošku vysuším. A taky až uvidím Sierru. Zatímco jsme byli pryč se snad žádné drama nestačilo odehrát. V horách však panoval klid. Ať už Cinder ublížil kdokoliv, byli pryč...

//Úkryt