Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musel jsem se pro sebe pousmát, protože Skadirova studnice otázek už opět přetékala. Chvíli si od nich odpočinul - a já také - ale zdálo se, že teď už jsme zase zpět u pravidelného programu. "Ha, to byla vlastně další náhoda. Zabloudili jsme omylem na území smečky, která teprve vznikala. Mohli jsme se prostě nechat vyhodit, ale když se ta šance naskytla, chtěl jsem to zkusit. Ostrovy pro nás byly nové, mít oporu smečky bylo lákavé. A v Alatey se mi hned zalíbilo. Kdyby se smečka Sieře nezamlouvala, sám bych tam nezůstal, ale ona svolila, že tomu dáme šanci a Einar nás přijal. Tehdy nás v horách bylo jen pár," potřásl jsem hlavou při těch vzpomínkách. Einar, Astrid, Dante, Vidar a my dva. Víc nás snad nebylo.
Skadir se ale neptal jen na smečku, ale i na lásku. Jenže jak ji popsat, jak to vyslovit? "Pokud se ti to někdy stane, určitě to poznáš. Je to... Jiné, než s rodinou. Takový zvláštní pocit v hrudi, ne-li v celém těle. Musíš na toho dotyčného pořád myslet, chceš se víc sblížit, je to... Hmm. Je to pro mě těžké popsat, ale je to pocit, který si určitě s ničím jiným nespleteš." Věřil jsem, že i na Skadira kdesi čeká láska - ale prozatím na to měl určitě ještě čas. Všichni tři. Tak mi to nejspíš bude připadat pořád.
Jezero bylo pořád tak slané, jak jsem si pamatoval. Nepřekvapivě. "Je to slaná voda, taková, jaká bývá i v moři," řekl jsem Skadirovi. "Možná tohle jezero bývalo dřív taky součást moře, nebo jsou nějaké minerály tady v půdě, nevím." Minerály tu byly určitě, zato po Sieře s vlčaty ani stopy. Rozhlédl jsem se, ale každý směr mohl být stejně tak slibný, jako kterýkoliv jiný. "Chceš teď vybrat ty, kam půjdeme?" navrhl jsem Skadirovi.

//Alatey přes Hraniční

Témata minulosti jsme uzavřeli a mohli hledět k - snad - zářnějším zítřkům. Na území smečky jsme se ale moc dlouho neohřáli. Sierra, Elva a Tyree tam nebyly a i když jsem nevěděl, kde je hledat, podívat jsme se po nich mohli. Jak Skadir říkal, aspoň mu ukážu okolí.
"Uvidíš," střihl jsem ušima, nechtěl jsem mu to prozrazovat dopředu. Mělo to být překvapení, tohle si dle mého musel každý vyzkoušet sám na vlastní kůži. Vybíral jsem nám co nejschůdnější stezky směrem dolů k jezeru, které se tam třpytilo v měsíčním světle. Na to, že padla noc, byl vzduch celkem dusný, ovšem rozdýchat se ještě dal.
"Věř tomu nebo ne, byla první vlčicí, kterou jsem tady na ostrovech potkal," usmál jsem se. "Když jsem se tady objevil... byl jsem z toho úplně zmatený. A Sierra na tom byla hodně podobně. Tak jsme se vydali ten nový kraj objevovat společně. Tehdy jsme ještě vůbec netušili, co se z toho jednou vyklube." Pousmál jsem se při těch vzpomínkách. Už to bylo pár zim. Kolik jsme toho spolu už zažili!
A proč zrovna Sierra? "Protože jsem se s ní cítil jako doma, ať už jsme byli kdekoliv. Rozumíme si a chápeme se, překonali jsme spolu různé překážky, ale jen nás to sblížilo. Je... těžké vysvětlit slovy lásku," nakrčil jsem mírně čelo v zamyšlení. "Ale přišel čas, kdy jsem se na ni podíval a věděl, že bych pro ni šel na kraj světa a že jedině jí mohu dát své srdce." Potřásl jsem hlavou. Lépe jsem to asi povědět nedokázal.
To už se jezero lesklo přímo před námi. Zastavil jsem na břehu a nasál do čenichu vůni, která vzdáleně připomínala vůni moře. "Zkus tu vodu ochutnat. Ale ne moc, jen na špičku jazyka!" varoval jsem Skadira, zase jsem nechtěl, aby to byl nějaký špatný vtip a on si nabral plnou tlamu slané vody. Sám jsem tam jazyk namočil a zašklebil se. Ano, rozhodně bylo pořád slané. Fuj.

Také jsem doufal, že Skadir nikdy nezůstane v nějaké těžké situaci sám. Prozatím by mu to však nemělo hrozit, ačkoliv... cesty osudu byly nevyzpytatelné. "Máš mě s mámou, a sestry a smečku. Kdyby sis někdy nevěděl rady, není ostuda říct si o pomoc," ujistil jsem ho, protože to byla věc, kterou jsem dlouhé roky nedokázal přijmout. Vlastně i dodnes jsem s tím měl občas problém.
Kráčeli jsme zvolna horami. Zadní nohu se mi podařilo konečně trošku rozhýbat, takže jsem se tolik neloudal. Střihl jsem ušima. "Děkuju," pousmál jsem se, synova slova hřála u srdce. "A ty - kdokoliv z vás - zase vždycky najdete oporu u mě. To ti slibuju."
Co by bylo, kdyby? Jako bych se touhle myšlenkovou stezkou nevydával už milionkrát. Možná se dalo něco dělat. Možná ne. Jisté bylo, že věci nakonec dopadly tak, jak dopadly a vzít zpět už je nedovedl nikdo. "A já, že jsi poslouchal. A že rozumíš. Už je to dost dávno, co jsem to někomu řekl celé..." Sieře jsem řekl o svém bratrovi, ale jen málo z věcí okolo. Celý příběh jsem naposledy vyprávěl... Valgardovi s Minhild? Probohy, to už musí být roky. Dávno, než jsem přišel na ostrovy. Radši na to ani nemyslet.
" Tak pojďme," broukl jsem, když se ukázalo, že Skadirovi ještě má přítomnost neleze na nervy. "Možná se šly taky ochladit k jezeru? Jedno je ještě na druhé straně hor. Je ale oproti tomu, které jsem ti ukázal, zvláštní." A dál jsem k tomu nedodal ani slovo. Nač kazit překvapení?

//Slané jezero přes Hraniční pohoří

V lese se stmívalo mnohem rychleji, než na pláních, ale v tu chvíli jsem příliš o plynutí času neuvažoval. Myšlenkami jsem byl totiž v jiném, dávno minulém čase. "Doufám, že nikdy nebudeš muset udělat podobné, jako já," potřásl jsem hlavou. "Ale... ano. V každé životě asi přijde chvíle, kdy je potřeba udělat rozhodnutí, které se zdá nemožné." Skadir však zněl odhodlaně, zatvrzele, byl připravený chránit rodinu i smečku. Věřil jsem, že to dokáže. Věděl jsem ale také, že až časem a zkušenostmi pozná, jak těžké občas je rozhodovat se správně.
"Někteří porozuměli," řekl jsem tiše, chtěl jsem se zastat svých přeživších sourozenců - kampak je asi život zavál? "Kdyby se mě sestra nezastala, byl bych zabit, nejen vyhnán." Skadir uvažoval, jak se to celé vyvažovalo na miskách jakýchsi pomyslných morálních vah. Zavrtěl jsem pomalu hlavou. "Nevím. Je těžké to říct takhle... všeobecně. Záleží na situaci. Vím, že kdybych mohl jít zpátky, v tomhle případě bych volil stejně. Ale nedokážu říct, jestli je to tak pokaždé." Bylo to těžké. Komplikované. A možná ani neexistovala správná odpověď, protože v životě tak málo věcí bylo černobílých.
Pak se Skadir trefil do něčeho, o čem jsem už také mnohokrát přemýšlel. "Myslím, že vážně byl nemocný. Uvnitř, kde to nebylo na první pohled vidět. Ale já s ním také žil a také jsem mu nedokázal pomoct. Nevěděl jsem jak, nebo jsem měl strach, nebo jsem to prostě nechtěl vidět - ale teď už se to změnit nedá. Žijeme a učíme se a občas... děláme chyby. Nezbývá nám, než se z nich poučit a naučit se s nimi žít." Tak to bylo, ať jsme chtěli nebo ne. Mohli jsme jít dál a hledat světlo, nebo navždy zůstat stát ve stínech. Já v nich stál dlouho, ale teď už jsem je snad nechal za sebou.
"Přesně tak, a neměli bychom vás," pousmál jsem se na Skadira a máchl ocasem. Zamračené vrásky na mém čele se opět vyhladily. Nebyl jsem zrovna pobožný, ale věřil jsem na osud, na neviditelné nitky, které nás vedly tam, kde jsme měli být, ačkoliv jsme jejich působení často dokázali vidět jen tehdy, když jsme se ohlédli zpět.
"Hmm, můžeme se zkusit podívat po území. Jestli tu nejsou, pak si nejsem jistý, kde začít, mohli bychom je klidně míjet," zadumal jsem se, měli jsme si říct, kam půjdeme. Ne, že bych se bál, že se jim něco stalo, ale- Dobře, trochu nervózní jsem byl. "Ale kdybys chtěl, můžeme ještě obejít okolí. Nebo půjdu sám, jestli už mě máš dost," dodal jsem napůl v žertu, aby Skadir věděl, že se mě nemusí držet, pokud má na mysli jiný program. Po území smečky už by se určitě mohl potulovat i sám.

//Tajga

Máchl jsem zvolna ocasem a oplatil Skadirovi úsměv. "Tak dobrá, jsem hned klidnější, když vím, že dáš na sestry takhle pozor," kývl jsem. Věděl jsem, že kdyby Tyree zašla příliš daleko, Skadir by se Elvy zastal.
Pak však přišlo na řadu nepříjemné vyprávění, které jsem ze sebe dostal jen s obtížemi. Nebylo moc vlků, kteří ten příběh celý znali. Neuměl jsem odhadnout, jak na něj Skadir bude reagovat, ovšem v duchu jsem se hrozil těch nejhorších možností. Syn po většinu doby mého vyprávění mlčel, ovšem když jsem k němu otočil na konci hlavu, neviděl jsem v jeho tváři odpor ani strach.
Přijal to klidně, rozumně. Snad rozumněji, než já sám - ovšem pro mě to bylo těžké. Skadir měl odstup, Garchana neznal. "Ano. Někdy... je potřeba udělat těžké rozhodnutí. A tohle bylo jedno z nejtěžších, i když bylo nevyhnutelné."
Uvědomil jsem si, jak moc se mi ulevilo. Řekl jsem to a svět neskončil, Skadir se ode mě neodvrátil a tíha onoho roky střeženého tajemství jako by se poněkud umenšila. "Je to, jak říkáš. Snažil jsem se jen ochránit zbytek své rodiny. Bohužel jsem s nimi potom nemohl už zůstat. Ať to bylo jakkoliv, stal jsem se bratrovrahem, zrádcem..." Zavrtěl jsem hlavou, hořkost vlastních slov jsem téměř cítil jako chuť na patře. "Už je to všechno dávno." Jen ty jizvy nikdy nezmizí. Ty na povrchu ani ty uvnitř. Otočil jsem se znovu na Skadira a mírně se pousmál. "Já... jsem rád, že tomu rozumíš. Jsem na tebe moc hrdý," řekl jsem upřímně a zlehka ho šťouchl čenichem do ramene. Pokud mě naše procházka v něčem utvrdila, tak jen v tom, že Skadir mi před očima rostl v rozumného a šikovného mladého vlka. Doufal jsem, že budu moct strávit trochu času i s dcerkami, abychom měli také šanci se více sblížit.
To už jsme šplhali do hor. Zadní noha mě lehce zlobila, i když přímo nebolela, zdálo se mi, že se dneska nějak nechce probudit a tak mi to šlo pomaleji. Místy jsem nechával Skadira jít prvního. Přesto už netrvalo dlouho, než jsme se octli v samém srdci hor. "Tak jsme tu. Ale jestli jsou tu i Sierra a holky, tak jsem jejich pachy nějak nezaznamenal," nakrčil jsem lehce čelo, ale bylo možné, že jsme se minuli. Nebo že jsou pořád ještě na výletě.

//Kvílivec přes Kvetoucí

Neubránil jsem se krátkému uchechtnutí nad Skadirovým povzdechem ohledně haštěření sester. "Snad ne, ale příliš bych se na to nespoléhal. Tyree má v sobě malého čertíka." Jen jsem doufal, že to nikdy nepřeroste v to, aby méně průbojnou Elvu vážně trápila... Byla to věc, která mě navzdory smíchu zároveň tížila. Rád bych, aby si sourozenci mezi sebou zachovali pěkné vztahy. Věděl jsem však, že není možné ovlivnit všechno.
Slunce pomalu klesalo za obzor, zatímco jsme kráčeli přes louku ke stínu lesa. Stíny se protahovaly do komických délek, ale na stínu, který jsem najednou cítil kolem své duše, nic komického nebylo. "Ano, nějakou dobu jsem putoval, než jsem skončil na ostrovech. Nějaká... magická síla mne sem přitáhla. Tehdy jsem to nechápal a vlastně tomu dodnes plně nerozumím," řekl jsem zamyšleně. Ostrovy měly své vlastní kouzlo, které mi zůstávalo záhadou.
Tušil jsem, že Skadir bude chtít znát okolnosti mého vyhnání ze smečky. Povzdechl jsem si. "Nebyl... špatný učitel. Byl ale hodně přísný a tvrdý, postupem času jsme se v mnoha věcech neshodli. Ale k mému vyhnání důvod měl." Otočil jsem hlavou, abych viděl na Skadira, který mě právě nazval nejlepším tátou na světě. Srdce mi poskočilo a zároveň se dojatě sevřelo. Klesnu v jeho očích? Začne se mě bát? Ale zasloužil si pravdu. Snad byl na ni už dost starý. "Není to moc pěkný příběh. Ale udělal jsem, co bylo nutné. Dodnes věřím, že to jinak nešlo."
Zhluboka jsem se nadechl. "Míval jsem totiž bratra. Garchana. Jako mladí jsme si byli blízcí, ale i s ním jsem se postupně začal odcizovat. Garchan se měl stát novou alfou naší smečky, to on byl oblíbencem našeho učitele. Ale... pár věcí se v našem životě přihodilo a on se změnil. Začal být odtažitý, občas byl krutý k našemu dalšímu bratrovi Sagarovi a sestře Kendře. Nakonec Sagara napadl a málem ho zabil. Když jsem mu přiběhl na pomoc, začal se Garchan rvát se mnou a já viděl, že-"
Odmlčel jsem se. Mohl jsem to vidět i teď. Ty oči, které už vůbec ničím nepřipomínaly toho bratra, kterého jsem znával a miloval. "Viděl jsem, že nepřestane. Že už není sám sebou a před ničím se nezastaví," pokračoval jsem tiše, skoro šeptem. Prožívat to znovu bolelo i po všech těch letech. Chtěl jsem to mít za sebou. "Můj bratr jako by zmizel a zůstalo jen šílenství. Musel... Musel jsem ho zabít. Abych zachránil sebe i zbytek rodiny." Ztěžka jsem polkl, hrdlo jsem měl sevřené, ale oči mi naštěstí zůstaly milosrdně suché. Přesto mě stálo dost odvahy, abych se ohlédl po Skadirovi a podíval se, jak se tváří. Bál jsem se, co teď uvidím v jeho očích.

//Alatey

Doufal jsem, že už je Sierra s Tyree a Elvou zpátky. Byl jsem zvědavý, co zajímavého asi prožily a taky jsem je už chtěl zase vidět. Ne, že bychom byli odloučení nějak závratně dlouho, ovšem i tak to stále platilo. "To je pravda, i když od mamky se určitě taky o lecčems poučily," zasmál jsem se. Však to Skadir sám jistě věděl - o tom značilo i to, že se chtěl poučit od Sierry o bylinách.
Napil jsem se a jakmile se hladina jezera trochu ustálila, shlédl jsem se v ní a trochu si narovnal připlácnutou srst na jedné půlce tváře. Neměl jsem ve zvyku se nějak šlechtit, ale nemusel jsem vypadat úplně jako kašpar. Aspoň ne hned na první pohled. "Proč ne? Můžeme se vrátit přes lesy, které už částečně zasahují na naše území," navrhl jsem. Bylo dobré, aby Skadir okolí trochu poznal.
Pomalu jsme tedy vykročili, západ slunce zaléval svět zlatým světlem a večer byl jako malovaný. A přece, když se Skadir zeptal na tu otázku, jako by na mě najednou padnul stín. "No..." Stiskl jsem pevně tlamu. Kolik mu toho říct? Kolik z té ošklivé pravdy mu prozradit? Nechtěl jsem mu lhát. Ani mu nic tajit. Mluvit o tom však bylo těžké. A co si pak Skadir pomyslí? "Stalo se to dávno," začal jsem po dlouhé odmlce, pomalu. "V mé rodné smečce - protože jsem se nenarodil tady, ale v krajích daleko odsud. Z té smečky mě vyhnal můj učitel a tohle mi udělal jako znamení vyhnance, abych... abych nikdy nezapomněl, že se nemůžu vrátit."
Slyšel jsem se, jak kličkuju a vyhýbám se tomu, co jsem nechtěl nahlas vyslovit. Nebyla to nepravdivá odpověď, ale nebyla ani úplná. Další otázky čekaly hned za rohem. Snad by bylo lepší to říct rovnou, bez pobízení, ale nedovedl jsem se k tomu odhodlat. Ne hned. Slova se mi v krku spojila do lepkavého chuchvalce a nevěděl jsem, jak začít.

//Tajga přes Kvetoucí louku

Pořádného spánku už mi asi bylo vážně třeba. Usnul jsem jako špalek a ani moje vlastní zařezávání mě neprobudilo, ba ani neproniklo do mých snů. Ale co se mi zdálo... tak na to jsem si také nevzpomínal.
Teprve až když se Skadir vedle mě zvedl a zmizel, probralo mě to. Sklapl jsem pootevřenou tlamu a zmateně zamžoural kolem sebe, srst na jedné straně tváře dosti komicky zmuchlanou, jak jsem si ji přeležel. "Huuh," zívl jsem si doširoka a tlapou si protřel zdravé oko, aby se už konečně pořádně rozkoukalo. "Dobré... Ha, ráno už moc ne," zahleděl jsem se ke slunci pomalu dokončujícímu svoji pouť po obloze.
Pomalu jsem vstal, protáhl svoje ztuhlé tělo a připojil se ke Skadirovi u jezera, abych taky zahnal žízeň. "Tak co? Možná bychom se už mohli vydat zpátky domů. Třeba už budou holky zpátky," zauvažoval jsem, ale netušil jsem, na jak moc okružní cestu se Sierra chtěla vydat.

Jakmile jsem se uložil na sluníčko, už se mi nechtělo nic dělat. Oči se mi div že nezavíraly samy od sebe. Skadira plavání utahalo natolik, že na tom byl dost podobně, už od pohledu. "To ano, je to náročnější, než běhat na suchu," odsouhlasil jsem. "Ale taky je to dobrý trénink pro celé tělo," dodal jsem a jen stěží překonal další zívnutí. "Hmm, ryby bychom mohli zkusit najít... ale v tomhle jezeře jsem snad žádnou jakživ neviděl," zadumal jsem se ještě krátce, než se Skadir přitiskl ke mně a zavřel oči. Usnul, jako když ho do vody hodí.
Já však se spánkem ještě bojoval. Chtěl jsem si to užít, vychutnat si tuhle chvíli. Co když už bude brzy moc velký, než aby takhle za tátou přišel? Za jak dlouho mu to začne připadat moc trapné? Ležel jsem v trávě, poslouchal, jak Skadir tiše oddechuje a věděl, že bych pro ně pro všechny klidně ohněm prošel, kdyby to bylo třeba. Klidně peklem.
Nakonec jsem to ale už vydržet nemohl. Hlava mi klesla, oháňku jsem přehodil Skadirovi přes záda a i když jsem si říkal, že jen tak lehce zdřímnu, během chvíle jsem usnul tvrdě jako špalek. Nejprve potichu, jak se na správný špalek sluší a patří - to až po delší době jsem se jaksi divně zkroutil a začal chrápat nahlas. Nejspíš Skadirovi přímo do ucha.

"To jsem rád," střihl jsem ušima, když Skadir slíbil, že bude opatrný. Neznamenalo to, že mě všechny obavy opustily. Tušil jsem, že se o něj - o ně všechny - budu bát už napořád. Přesto jsem rád viděl, jak rozumně se Skadir projevuje. Věřil jsem, že kdyby se náhodou octl v nějaké svízelné situaci, poradil by si. A prozatím... prozatím jsem se ještě strachovat tolik nemusel. Vždyť ještě z hnízda nevylétli!
Voda byla v teplém dni vskutku příjemná. Už to bylo pěkně dávno, co jsem si pořádně zaplaval, takže jsem si to vychutnával, přitom jsem však oko nespouštěl ze Skadira, kterému rychle docházely síly. Čapl se mě za hustou srst, aby nešel ke dnu a tak jsme společně dopluli zpátky na mělčinu. "Je to docela fuška, že?" usmál jsem se na něj a poodešel opodál, abych mu nepřipravil další sprchu, když jsem se oklepával.
Když jsem se obrátil zpátky, ležel už Skadir v trávě jako roztažená kožešina. Natáhl jsem se na zem kousek od něj. "Šlo ti to pěkně," pochválil jsem ho. "Ještě pár pokusů a budeš plavat jako pstruh. Ale to zase až třeba příště," protáhl jsem si přední tlapy daleko před sebe a široce zívl. Taky jsem toho měl celkem dost, v zadní noze mi už lehce pnulo a teplé sluneční paprsky přímo vyzývaly k troše odpočinku. Přimhouřil jsem oči a nechal se jimi hřát.

"Určitě se ti to poštěstí. Ani se nenaděješ a budete všichni dost velcí, abyste mohli zkoumat ostrovy," řekl jsem Skadirovi, ačkoliv se mi z toho trochu zamotala hlava. Ten čas tak letěl! Neskutečně.
Upřímně jsem také moc nerozuměl tomu, co vlky na poušť láká - přece existovaly i teplé kraje, kde toho bylo více než jen písek a bodlinaté rostliny - ale své důvody k tomu jistě měli. "Některým vlkům to asi vyhovuje. Třeba pochází z podobného prostředí a jsou víc zvyklí na teplo. Ale co za zvířata žije v poušti, to netuším. Možná budou i podobná těm, co známe," usoudil jsem - vlci z jihu také pořád vypadali jako vlci, jen byli trochu jinak stavění, aby se přizpůsobili odlišnému prostředí.
Proč některé vlky těšilo ničit to, co druzí budují? To byla dobrá otázka. Ale ne jednoduchá na zodpovězení. "Někteří vlci z toho mají potěšení. Některým se třeba něco zlého přihodilo a tak se mstí celému světu, nebo se jen chytili špatné společnosti a už ani nic jiného neznají. Může být spousta důvodů." Zavrtěl jsem lehce hlavou. "Ale ať už mají důvody jakékoliv, my si na ně musíme dávat pozor."
Velká salva otázek byla zřejmě u konce a vydali jsme se do vody. Skadir se do plavání pustil statečně, ale do čenichu si nabral prakticky okamžitě. Držel jsem se vedle něj a sledoval ho zdravým okem jako ostříž. Naštěstí se nenalokal moc a hned zase pokračoval, než jsem vůbec stačil nějak zasáhnout. "Jde ti to dobře," povzbuzoval jsem ho, ale viděl jsem, jak po chvíli třeští oči do všech stran. Dostali jsme se do míst, kde byla větší hloubka a ani já už na dno téměř nedosáhl - co měl potom říkat Skadir? "Neboj se," držel jsem se mu po boku a nasměroval ho zlehka směrem zpátky ke břehu. "Kdybys už nemohl, opři se o mně, ale vedeš si skvěle, dokud budeš kopat, ke dnu nepůjdeš."

"Ne tak docela. Ale listí na stromech je tam doopravdy skoro zlaté a díky tomu tak vypadá celý les." Bylo tomu už ovšem dlouho, co jsem to viděl na vlastní oči nebo se třeba jen zatoulal dál od území smečky. Uvědomění, že mi to ani tak moc nevadí, pro mě bylo trochu překvapivé. Asi jsem vážně stárnul. "No a poušť, to je území, kde neroste tráva, místo toho je tam hlavně písek a vyprahlá hlína. Celý rok je tam hrozné vedro, je těžké tam najít vodu, rostou tam podivné pichlavé rostliny a žijí zvláštní zvířata. Sám jsem tam ale nikdy nebyl, nezní mi to totiž vůbec příjemně." Ne, opravdu jsem se netoužil upéct ve vlastním kožichu.
"A také je," přikývl jsem rozhodně. Chtěl jsem, aby právě tohle Skadir bral vážně. Musel jsem si lehce povzdechnout. "Někteří vlci nemají zájem se s druhými kamarádit. Chtějí raději rozvracet a bořit. Nevím, jestli jsou všichni přímo zlí, ale zjišťovat to by bylo velice nebezpečné. Pokud se nějaký vlk spřáhne s takovými živly, musí počítat i s tím, že ho ostatní uvidí jako zlého, ať je jaký je. To je jeho rozhodnutí. Jeho boj."
Měl jsem trošku obavy, zda se mi podařilo dobře vyjádřit svoji myšlenku, ale zdálo se, že Skadir pochopil, co jsem se mu snažil povědět. "Ano. To opravdu mohou být mocné zbraně. Myslím, že by měly být vždy první volbou rozumného vlka - ale občas nepostačí. Někdy se boji zuby a drápy vyhnout nedá, ať se snažíš sebevíc."
Skadir si všechno rovnal v hlavě a přemýšlel nahlas, takže jsem měl docela dobrou možnost jeho myšlenkové pochody sledovat. Lehce jsem se pousmál. "Mně by se taky stýskalo, kdybys nás opustil," strčil jsem do něj zlehka čenichem. "Ale kdyby ti to mělo přinést štěstí, určitě bychom tě nedrželi." I k tomuto musel Skadir ještě dojít - že to, co milujeme, občas musíme nechat jít, abychom to nezničili a neudusili. "Jistě," odsouhlasil jsem jen krátce jeho další úvahu, ke které nebylo mnoho co dodat. Vystihl to přesně.
Už mi ale z těch otázek trochu drnčela hlava. Trochu víc. Navíc když jsem se nad tou poslední víc zamyslel, začal jsem se bát, že bych mohl nejstarší být já a to nebyla zrovna úvaha, kterou bych se toužil zabývat. "Můžeš se zeptat, koho chceš, někdo to určitě vědět bude, ať už je starý nebo ne. Ale co kdybychom si teď dali chvíli pauzu od otázek a užili si jezera?" nadhodil jsem. Bál jsem se, že mi s takovouhle za chvíli upadne dolní čelist.
Vlezli jsme do vody, která příjemně chladila. "Není na tom nic složitého, dívej. Položíš se na vodu a pak kopeš tlapami. Sleduj - takhle, pěkně na střídačku," odrazil jsem se ode dna a obeplaval široký oblouk, než jsem se zastavil zase vedle Skadira. "Zkus si to," pobídl jsem ho. "Budu tě jistit." Kdyby šel jako balvan ke dnu, určitě bych ho zvládl vylovit.

Skadir se zajímal o to, jaké další smečky zde jsou. Zamyslel jsem se. "Vím o Zlaté smečce, která sídlí ve Zlatém lese. Ten leží za zátokou, nikdy jsem tam nebyl, ale šel jsem kolem. Pak by měla být smečka v poušti, avšak o té moc nevím," zamračil jsem se zamyšleně. Jistě by stálo za to dozvědět se o ní více. "Pak je tu také Chaos. A na ten si musíš dát pozor. Nevím, kde mají své sídlo, ale nejsou to přátelé. Můžou být nebezpeční."
Věřil jsem, že kdyby se někdy Skadir octl jinde, než v Alatey, choval by se slušně. Střihl jsem ušima: "To rád slyším. A pokud oni takoví nebudou, inu... Neříkám, že to musíš snášet beze slova. Ale..." Zamyslel jsem se, chtěl jsem svoje myšlenky zformulovat přesně. "Když je k tobě někdo hrubý, málokdy stojí za to snížit se na jeho úroveň. Můžeš se bránit, ale je lepší spory řešit s klidem a ve slušnosti, dokud to jen trošku jde." Zamyšleně jsem se zamračil, měl jsem pocit, že jsem to plně nevystihl, ale bylo to těžké. Alespoň pro mě.
"Proč ne? Ačkoliv pokud bys chtěl být alfou, musel by sis nejspíš založit vlastní smečku." Nebo se přiženit do Einarovy rodiny - ale tahle slova jsem spolkl, než jsem je vyřkl nahlas. Na to měl určitě času ještě dost! "Ale k tomu je dlouhá cesta a spousta zodpovědnosti. Časem zjistíš, jestli bys něco takového chtěl," dodal jsem ještě. Ale nedivil jsem se mu, že o tom sní, které vlče to někdy alespoň nenapadlo? "Já? Já jsem kappa, to je jedna z nižších pozic ve smečce. Ale mě vyhovuje," broukl jsem, na šplhání po žebříčku hierarchie jsem byl asi už vážně moc starý. Přestalo mě to lákat.
"Hory jsou výš a proto tam je chladněji. Taky tam víc fouká a... Hm." Zarazil jsem se. "To je vlastně hodně dobrá otázka, ani nevím, jestli jsem nad tím někdy přemýšlel." Proč bylo v horách chladněji, když byly blíž slunci? "Asi to sám přesně nevím," musel jsem nakonec přiznat.
Konečně jsme dorazili až k jezeru. Osvěžil jsem si vyprahlé hrdlo a sledoval Skadira, jak se seznamuje s tou "velkou kaluží". "To ano. Jen zatím nechoď moc daleko od břehu. Můžeme si zkusit zaplavat, chceš?" Den nebyl přespříliš horký, ale už byl dost teplý. "Jen se drž na mělčině, kde ještě dosáhneš na dno," varoval jsem ho a sám popošel dál do vody, kde mi sahala až po boky.

//Kvetoucí louka

Skadir vskutku dospěl do období nekončících otázek a, pravděpodobně povzbuzen mojí sdílností, vymýšlel další a další. Přišlo mi to na jednu stranu úsměvné, na tu druhou jsem si začínal dělat trochu starosti, jak až daleko to může zajít? Už teď jsem měl pocit, že jsem toho za jednu procházku namluvil víc, než za celý uplynulý rok dohromady. Jenže při pohledu na jeho nadšenou tvář jsem ho nedovedl jen tak odbít. "Ano, tuláci by proti celé smečce neměli šanci. Jiné smečky zase většinou respektují ty ostatní, protože konflikt by mohl způsobit ztráty i jim. To ale neplatí vždycky. Smečky mezi sebou mohou i bojovat. Každopádně kdybys ty někdy zabloudil na území cizí smečky, sluší se počkat u hranic a chovat se ke členům s úctou. Jinak by ti mohli vyprášit kožich - a pomysleli by si, že jsou Alateyští samí hulváti." Pak jsem se zasmál: "Čůrat na hranice určitě můžeš."
Zhluboka jsem se nadechl. Další otázky se týkaly vedení smečky. "Einar je ten, kdo smečku založil. Na začátku tady tolik vlků nebylo a ani křídla neměl, ale měl - a má - rozum a schopnost ostatní vést. Proto je alfa. Hanka je beta proto, že je to schopná vlčice a Einar si ji vyvolil jako svou zástupkyni a pomocnici."
Kráčeli jsme pomalu po louce, zelená stébla nás šimrala v kožichu a já se těšil, až u jezera svlažím hrdlo. Jak se asi daří Sieře a holkám? zauvažoval jsem, ale moc prostoru jsem na to neměl. "Na sraz nás Einar svolá vytím. To určitě nepřeslechneš," střihl jsem ušima a nechal Skadira, aby fantazíroval o procházení světa. Nemyslel jsem si, že se to někdy někomu podařilo.
Louka Skadira nadchla, jako vlastně skoro všechno ostatní. Zvědavě si všecko prohlížel a žasnul, o kolik větší to vypadalo z hor. S drobným úsměvem pohrávajícím v koutcích tlamy jsem ho sledoval. "No, kytky to jsou, ale některé z nich možná budou užitečné. Léčivé a tak podobě. Mamka je léčitelka, takže se v tom musí vyznat, aby mohla vykonávat svou funkci."
To už jsme byli u jezera. "Tak. Jsme tu." Dovedl jsem nás až na břeh a v první řadě se pořádně zhluboka napil. V krku jsem měl úplně sucho a jazyk se mi lepil na patro. Ty otázky a povídání mě zmohly mnohem víc, než jsem dával najevo. Koho by napadlo, že to bude tak náročné? Ale neměnil bych, za nic na světě.

//Alatey přes Hraniční pohoří

Otázky nebraly konce, ale kdo by se mohl divit? Svět byl pro Skadira i jeho sestry zatím pořád nepoznaný a neprobádaný. Byl jsem naopak rád, že je tak zvídavý a má zájem pochopit, co se kolem něj děje. "Hlavně to poznají po čichu. Území, kde přebývá trvale více vlků, je cítit o hodně silněji než místa, kudy jen sem tam někdo projde. Hranice taky značkujeme, abychom řekli 'tady je to naše' - což je hlavně práce hraničářů, ale můžou s tím vypomáhat i ostatní."
Co se týkalo toho, kdo tu všemu kraloval... "Smečku vede alfa, případně dvě alfy - ale u nás máme jen jednoho, Einara. Je to velký rezavý vlk, kterého si s nikým nespleteš, protože má na hřbetě křídla. Protože je nejvýše postavený, jeho slovo má největší váhu a musí se respektovat.
S vedením smečky mu pomáhá beta, to je druhá nejvyšší pozice. V Alatey je betou Hanka, menší hnědá vlčice." Zamyslel jsem se a pokoušel se počítat uplynulý čas, ale jaksi jsem se ztrácel. "Brzy by mohl být sraz smečky. Tam budeš mít šanci všechny poznat," řekl jsem. Předpokládal jsem, že to nebude trvat příliš dlouho. Ale náš výlet ještě určitě stihneme.
Trochu jsem se pousmál. Skadirovi svět připadal veliký a přitom to, co jsme viděli pod sebou, byl jen malý kousíček z celku. "Prošel jsem toho dost, ale všechno? Ani zdaleka. Nemyslím si, že je možné, aby nějaký vlk prošel celý svět Na to je vážně moc velký."
Téma smrti už bylo trochu tíživější, i když se nezdálo, že by mladého vlka příliš deprimovalo. Proč také? Zatím se s ní ještě na vlastní kůži nesetkal. Jen u králíka, a to bylo něco docela jiného. Kéž bys toho byl ještě dlouho ušetřen. "Ano," opáčil jsem zamyšleně. "Myslím... Myslím, že ať to je jakkoliv, klid tam bude. A odpočinek."
S tím už jsme zamířili z hor dolů, nejprve na rozkvetlou louku, kde už zářila spousta barev, poletovali motýli a bzučeli nejrůznější sběrači pylu. Tlustý čmelák mi proletěl přímo mezi ušima. Beze spěchu jsem směřoval tam, kde se před námi leskla hladina jezera. Pyl mne zašimral v čenichu a tiše jsem kýchnul. "Pf," odfrkl jsem si a zatřepal hlavou. "Možná je tady toho kvítí na mě až moc. O tom by ti určitě víc řekla máma," uvážil jsem, osobně jsem se v tom nevyznal ani trochu. "Tamhle už je jezero," střihl jsem ušima a trochu natáhl krok.

//Kvílivec