Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Králík byl polapen zaživa a už jen stačilo, aby si vlčata rozdělila role. Nepřekvapilo mě, že chtěl Skadir chytat - zdál se do toho skutečně nadšený, což mě naplňovalo hrdostí. Elva se zdála být trošku nervóznější, ale odhodlaně se postavila do pozice naháněče. Zatímco jsem čekal, jak se rozhodne Tyree, přenesl jsem lehce váhu na jednu tlapu, která se mi propadla do země. Popsal bych to jinak, ale to snad ani nebylo možné. Spěšně jsem ji vytáhl ven, aby mi králík neutekl a protože mě nic nebolelo, neřešil jsem to, soustředil jsem se na vlčata. Tyree se rozhodla přidat ke Skadirovi, což... také nebylo příliš překvapivé. Doufal jsem, že rivalita mezi sestrami nepřeroste v nic horšího. Budeme na to muset dávat pozor.
"Skvěle. Takže Skadire, Tyree, hezky se připravte... Elvi, ty ho nasměruješ přímo k nim. Poběžíš za ním a kdyby odbočoval do směru, kam nechceš, skočíš tam a zahradíš mu cestu," dodal jsem jí poslední instrukce, sledoval, jak se Skadir a Tyree připraví a potom jsem pustil ušáka zpod svých tlap. Vyběhl mezi vlčata hodně zmateně a možná trochu pochroumaně, z našeho lovu nevyšel úplně bez úhony, což bylo špatné pro něj, ale lepší pro vlčata, která se všechno teprve učila.
Až teď jsem si všiml zmateného pohledu Sierry. "Co?" Sjel jsem pohledem k tlapě, která mi předtím zapadla do země. Cosi kolem ní bylo omotané... ale nemohl jsem si to teď prohlížet. Soustředil jsem se na vlčata. "To počká," vybreptl jsem k Sieře, ale sám jsem byl pěkně zmatený. Dával jsem ale raději pozor, jak si vedou naši malí lovci.

Popsat pach zajíce nebylo nic snadného, ale brzy si to vlčata snad budou moci ozkoušet sama a pořádně si zvířata nejen očichat, ale prohlédnout. Našli jsme totiž malou skupinku hopkající v lese, zatím si neuvědomující hrozící nebezpečí. Vlčata se poslušně ztišila a já jim věnoval potěšený úsměv. Byl jsem na ně hrdý, byli to šikovní vlčci. "Tak hezky čekejte a mějte oči otevřené, ať vám nic neuteče," máchl jsem ocasem, než jsem se otočil ke své partnerce.
Sierra souhlasila, že králíka chytneme živého a také jsme se do toho hned dali. Ani už jsme se na naší osvědčené lovecké technice nemuseli domlouvat, dělali jsme to už tolikrát, že to nebylo třeba. Přikrčil jsem se k zemi a trpělivě vyčkával. Uši jsem měl nastražené a tak jsem přesně věděl, kdy Sierra vyrazila. Jakmile jsem viděl, že se ke mne bělák řítí, vrhl jsem se po něm. Dvěma skoky jsem ho dostihl a to byla pro zajíce smůla. Čapl jsem ho za kůži na krku, ale nezakousl jsem ho, povedlo se ho chytit živého. Zvedl jsem hlavu s mrskajícím se úlovkem, pohledem našel Sierru a zamával vítězně ocasem. Povedlo se! Počkal jsem na ni a se zajícem pevně v tlamě se vypravil zpět k vlčatům. Chytat teď další se zdálo beznadějné, rozprchli se do všech světových stran.
Jako předtím v úkrytu jsem si lehl na zem a připlácl zajíce k zemi tlapami, aby nikam neutekl a já měl tlamu volnou k mluvení. "Tohle je tedy zajíc. Zajíc bělák - protože má v zimě takhle krásně bílý kožíšek. Za chvíli ho pustím a zkusíte ho ulovit vy. Nejdřív se ale musíte spolu domluvit, co kdo bude dělat, to je totiž k úspěšnému lovu moc důležité. Někdo může nahánět, někdo zase chytat - tak, jak jsme to udělali s maminkou," kývl jsem s úsměvem hlavou k Sieře. "Ten, kdo ho chytí, ho musí potom taky zakousnout. Nejlépe semhle," naznačil jsem čenichem na zaječím krku. "Tak to bude nejrychlejší, aby se dlouho netrápil." Uf, asi bych si měl zvykat, že toho teď bude třeba namluvit více, než kdy dřív. Zmlkl jsem však a nechal Sierru, aby mohla také něco dodat a vlčata, ať si mezi sebou rozdělí role. Snad se to obejde bez dalších strkanic.

Skadir si už plánoval, jak z něj vyroste velký ochránce. Musel jsem se pousmát. "Umím si to představit," broukl jsem. Měl jsem pocit, jako bych se díval jakýmsi kukátkem do minulosti na své vlčecí já... nebo jsem si jen na syna cosi promítal? Snad ne. Rozhodně jsem ho nechtěl do ničeho tlačit - a už vůbec ne, aby byl jako já. S trochou štěstí takový, jakým já býval, nikdy nebude muset být. Žádné z našich vlčat.
Následně jsme se naši nezbednou bandu pokusili usměrnit, aby se zklidnili a mohli jsme ulovit nějakého toho ušáka. Všichni se poslušně utišili, ačkoliv otázky samozřejmě padaly stále. Pousmál jsem se na Skadira a načechral mu čenichem srst mezi ušima: "Já vím, že ne." Elva se vyptávala, jak je zajíc cítit. "No, je to takový... zemitější pach, než ten vlčí?" Měl jsem jisté problémy to slovy popsat. Přikláněl jsem se spíše k názorné ukázce. Až - jestli - nějakého chytíme, vlčata budou mít možnost si ho očichat.
Sierra ucítila zvířata jako první. Ano, opravdu se lesem nedaleko linuly zaječí pachy. "Už blízko," špitl jsem ke Skadirovi. Opatrně jsem našlapoval a za moment se zarazil. "Tamhle!" kývl jsem čenichem mezi stromy, kde trojice běláků poskakovala po sněhu a ohryzávala větvičky křovin. "Dobře si je prohlédněte. Vidíte, jak hopsají? Dokážou běhat opravdu hodně rychle, když se vyplaší, protože mají tak dlouhé nohy," šeptal jsem vlčatům a otočil se na Sierru. "Zkusíme aspoň jednoho chytit živého?" Ne, že by se mi posledně ten zážitek, kdy jsme opatrovali ušáky kdovíjak dlouho tak líbil, ale byl to dobrý nápad. Dobrý způsob, jak vlčatům lov více přiblížit.

Tyree se tvářila dosti vzdorovitě poté, co jsme ji se Sierrou usměrnili. To s tím začínáš brzy, povzdechl jsem si v duchu, doufal jsem, že na pubertální vzdor bude ještě pár měsíců čas, ale navzdory modrým očkům se Tyree projevovala jako ohnivý živel.
Sierra poučovala Skadira o sněhu a já se mezitím otočil k Elvě, která zase chtěla vědět, proč se můžou mít vlci mezi sebou neradi. "Víš, to je různé. Někdy ti třeba někdo něco provede, co se ti nelíbí a tak ho pak nemáš ráda. Někdy si spolu vlci jen nerozumí a někdy ani není jasné, proč. Ale i když tě Tyree škádlí, určitě tě ráda má," postrčil jsem ji jemňounce čenichem. "Já se se svými bratry občas mydlil hlava nehlava, ale udělal bych pro ně všechno." Ovšem z plného srdce jsem doufal, že v naší rodině se neobjeví takové rozepře, jaké nastaly doma.
Vyrazili jsme pomalu dolů, ale vlčata byla jako z divokých vajec. Tyree se opět rozmázla na ledu a Skadir také začal dovádět kolem. "Rozhodně ne," zasmál jsem se nad Sierry trefnou poznámkou. "Nuda se podle mě v okolí vlčat vůbec nevyskytuje."
Elva chtěla vědět, co najdeme níž a Skadir zase, co to jsou ušáci. "'Ušáci' jsou zajíci. Až nějakého najdeme, hned budeš vědět, proč se jim tak říká. Nějací určitě budou dole, kam teď jdeme," otočil jsem se zase k Elvě. "Ale!" zdůraznil jsem, aby mi věnovali pozornost všichni. "Jestli chcete nějakého vidět a ochutnat maso, musíte teď být ticho a chvíli nedovádět, jasné? Když lovíte, je důležité být potichu, protože zvířata nechtějí být sežraná a tak radši utečou, když zaslechnou vlky." Tušil jsem, že ta chvilka klouzání jim nestačila, ale na to bude dost času i potom. Začal jsem do čenichu nasávat pachy z okolí ve snaze zachytit nějakého toho zajíce.

//Úkryt

Vlčata se vyřítila do zasněženého světa venku, a kdo se jim mohl divit? Už bylo skutečně na čase, aby jej také poznali. Opětoval jsem Sieře její úsměv, opravdu tu bylo krásně, když teď vše pokrýval sníh. Ještě, že nás chránily husté kožichy. "Maso je moc dobré, a... Mohli bychom zkusit najít něco k snědku už teď, co myslíš?" otočil jsem se od Skadira na Sierru, kdybychom sešli do lesů níže, určitě by se našel alespoň nějaký bělák. Vlčata by si mohla vyzkoušet lov.
Tyree se nicméně začínala vůči Elvě projevovat až trochu moc protivně. "Nepřeháněj to, Tyree," pronesl jsem pevně a trochu se zamračil. Nechtěl jsem, aby se mezi nimi vyvinuly nějaké problémy, i když bylo jasné, že si to musí vyříkat hlavně mezi sebou. "Jestli ti vadí něco, co Elva dělá, řekni jí to v klidu. Strkat do ostatních není zrovna pěkné."
Skadir se ovšem Elvy držel, což mě potěšilo. Nemuseli spolu všichni skvěle vycházet, ale nechtěl jsem, aby někdo zůstal odstrkovaný. Zatímco jsem sledoval ty dva, Tyree už se podařilo rozplácnout na kluzkém kamení. "Proto je potřeba si na ledu dávat pozor," povzdechl jsem si, nevypadalo to naštěstí, že by se jí něco stalo. No, užitečné životní zkušenosti čekaly na každém rohu. "Mohli bychom se zkusit vypravit trochu níž, co vy na to?" směřoval jsem otázku tak nějak na všechny, včetně Sierry.

Netrvalo dlouho a připojila se k nám i Sierra. Ulevilo se mi, když jsem slyšel, že nikomu se nestalo nic příliš vážného. Einar však měl pro mne a další ochránce úkol. Lehce jsem si povzdechl. "Dobrá. Určitě se hodí, aby se vlci ve smečce uměli bránit... V těchto časech snad abychom byli raději připravení na cokoliv." Cítil jsem nejistotu z budoucnosti, která byla velmi nepříjemná. Nebál jsem se, že by Alatey padla, byla to silná a početná smečka, ovšem čeho všeho se ještě dočkáme? To jsem odhadnout neuměl. Až se ostatní obránci vrátí, domluvíme se, co dál.
Co se týkalo smečky, snad se mi to povedlo vlčatům nějak vysvětlit. Nejspíš to ještě nechápali úplně, ale to se časem poddá. "Vlastně ano. Jen taková vzdálenější, než je třeba maminka nebo já," pousmál jsem se na Skadira, který to vzal trošku doslovněji, než bylo v plánu. "Veliká skutečně je, Tyree. Je tu spousta vlků, které ještě poznáte." Dalším předmětem zájmu byl lov. "A lov? Tím se shání jídlo. Musíš chytit nějaké zvíře a z něj máš potom maso. To si taky brzo vyzkoušíte," slíbil jsem jim a mrkl na Sierru - bylo na čase je začít pomalu vzdělávat.
Elva s Tyree se začínaly mezi sebou postrkovat, už byl opravdu nejvyšší čas jít se podívat ven, kde mohli lépe využít svoji energii. "Tak pojďme," pousmál jsem se na celou svoji rodinku a zamířil po boku Sierry ven. Uhlídat vlčata venku, no, to bude jiný oříšek.

//území

Vlčata samozřejmě všechen mumraj v úkrytu zajímal. Trošku jsem se tomu musel pousmát. Nechal jsem jim chvíli, ať se rozkoukají a všechno si prohlédnout, mohlo to být docela dost nových vjemů najednou. Nikdo z nich se však nezdal příliš vyjukaný, všichni vypadali spíše zvědavě - a kdo by se jim mohl divit?
"Smečka je společenství vlků, kteří spolu žijí na jednom území. Je to něco jako větší rodina. V jejím čele je Einar - to je ten velký rezavý vlk s křídly. Toho musíme všichni poslouchat. Každý má ve smečce své místo a členové si navzájem pomáhají," pokusil jsem se vysvětlit alespoň zjednodušeně, o co vlastně jde. "A všichni tihle vlci," kývl jsem hlavou k hloučku, "jsou členy naší smečky. Ta se jmenuje Alateyská. Časem se s nimi seznámíte. A ano, někteří třeba budou i vaši kamarádi," usmál jsem se na Skadira.
Něco se však zřejmě dělo. Docela velká skupina vlků posléze odešla s Einarem. Sledoval jsem jejich odchod s lehkou nervozitou. Dělo se něco? Ale nemohl jsem se za nimi vrhnout. Odtrhl jsem zrak od mizících oháněk a sklonil hlavu opět k vlčatům, kterým samozřejmě odchod členů smečky neunikl. "To jdou," přitakal jsem Elvě. "Vypadá to, že mají venku něco na práci," řekl jsem Skadirovi, "možná jdou na lov nebo obhlédnout, jak to vypadá na území po deštích." Ohlédl jsem se znovu po Elvě, která by ráda šla také. Na moment jsem se zamyslel. "Nejspíš už jste na to dost velcí. Ale zkusíme ještě počkat na maminku, co vy na to? Určitě by bylo lepší, kdybychom šli poprvé ven všichni společně. Zatím to tu můžete trochu prozkoumat."

Otázku úkrytu jen pro nás pět jsme prozatím odložili. Nechtěl jsem to zavrhnout úplně, avšak v tuhle chvíli mi to nepřišlo příliš moudré. Nad další Sieřinou poznámkou jsem se pousmál, i když trochu hořce. "Snad nebudou po mně až moc." Už vůbec jsem nechtěl, aby museli procházet podobnými problémy. Čím déle toho budou uchráněni, tím lépe. Byl jsem rozhodnutý při nich stát, ať se děje cokoliv.
Povyk z úkrytu Sierru odvedl pryč a já jen doufal, že nejde o nic příliš vážného. Vlčata, která si doposud hrála mezi sebou a začínala dokonce žvatlat první slůvka, rázem zpozorněla. Jasně, že je její odchod upoutal. Prozatím tu vždycky byla, že? Přejel jsem je všechny pohledem a sklonil hlavu níž k nim. "Maminka má nějakou důležitou práci, nebojte, vrátí se," ujišťoval jsem je, když se všichni nahrnuli k východu a vykukovali ven. I když, jak jsem tak na ně koukal... "Víte co? Můžeme se jít podívat. Ale musíte se držet u mně a neplést se mámě pod tlapy, dokud to nedovolí, protože musí pracovat, jasné?" ujistil jsem se, že všichni chápou. "Bude tam spousta dalších vlků, ale nemusíte se jich bát. Jsou to všichni členové naší smečky." Věděl jsem, že vlčata ještě nemají představu o všem, co jim říkám - třeba co to je smečka, ale bylo nejspíš na čase, aby to poznali. "Tak pojďme. Hezky pohromadě," pobídl jsem je a pomalu vykročil do většího prostoru úkrytu.
Vlků se tu pohybovalo opravdu dosti. Sierru jsem spatřil poblíž některých z bylinkových sourozenců. Zdálo se, že nejhorší krize je už zažehnaná. Ale co se vlastně stalo? S vlčaty jsem se tam ovšem plést nechtěl, zastavil jsem v dostatečné vzdálenosti a nechal je, ať se rozkoukají po větším neznámém prostoru. "Tohle celé je smečkový úkryt, kam se vždycky můžete schovat, když budete potřebovat."

Skadir se hned pustil do klacku a Elva s Tyree se mydlily mezi sebou. Po očku (jinak mi to vlastně ani nešlo, ha-ha) jsem je sledoval, zatímco jsem poslouchal, co Sierru napadlo. Znělo to pěkně, mít své vlastní místečko, kam bychom se mohli uchýlit. Na tváři se mi začal objevovat mírný úsměv, ovšem rychle zmizel, když jsem přestal snít a pootevřel vrátka realitě. Vzpomínky na Cinder a její zkravené tělo mě přiměly rychle vystřízlivět. Mohlo být hodně, hodně nebezpečné se ztratit v romantických fantaziích. "Bylo by to pěkné. Ale nevím, jestli tahle doba podobným nápadům příliš přeje," zamračil jsem se lehce, ne nad Sieřiným nápadem, spíš nad tím, co všechno mohlo hrozit. "Když nevíme, kdo se kolem potuluje a o co jim jde, snad bych raději sázel na ochranu smečky. Aspoň dokud nevyrostou."
Otočil jsem se na vlčata, která na svých bojových schopnostech už pracovala teď. Skadir masakroval klacek a Tyree s Elvou se dál praly. Chvíli mi přišlo, že hnědá vlčice šedou trochu moc utlačuje, ale Elva se vesele hihňala a oplácela sestře stejnou mincí. "Už jsou z vás malí bojovníčci, co," zasmál jsem se tiše a v duchu doufal, že v životě budou muset doopravdy bojovat co nejméně. Vzal jsem do tlamy druhý konec klacku, který žužlal synek a zlehka za něj zatahal, abych ho trošku vybídl ke hře.
Vzápětí ovšem zaznělo úkrytem volání a výzvy pro léčitelky. Pustil jsem dřevo a zvedl hlavu, nastražil jsem uši tím směrem. Srdce mi poskočilo. Co se zase stalo? Obrátil jsem se k Sieře. "Nejspíš tě potřebují. Klidně běž, dám na ně pozor," ujistil jsem ji a vykoukl ven z našeho výklenku. Odtud jsem však pořádně neviděl, co se děje. "Snad to není nic příliš vážného," hlesl jsem.

Sledoval jsem hemžení vlčat, která vskutku rostla před očima. Skadir byl prvním, který zvládl malé krůčky, ale sestry nezůstaly pozadu. "No páni! Vám to ale jde," chválil jsem je s úsměvem a sem tam čenichem či tlapou zachytil nějaký karambol, který vypadal příliš krkolomně. Moc jsem to ale nepřeháněl, naučit se padat bylo taky důležité a mláďata byla taková gumová - nemohli si moc ublížit, hlavně ne tady.
Sierra se probudila ze svého důkladného odpočinku, který určitě potřebovala. "Nevím. Snad už brzy. Možná bych měl trochu zkontrolovat situaci?" nadhodil jsem. Neměl jsem v plánu se vzdalovat mimo hory, ani mimo území, ale nejistota z toho, co se vlastně kolem děje, byla nepříjemná. Zároveň bych však nejraději zůstal přímo tady.
Vlčata si hrála a bylo jasné, že jim to tu brzy bude malé. "Přesně tak. Budete koukat, jak veliké to tady vlastně je," střihl jsem ušima a v hlavě se mi zrodil nápad. "Moment, hned budu zpátky," vyklusal jsem ven z našeho výklenku a prolustroval místo, kde bylo dřevo na podpal. Suchého dřeva teď nebude nazbyt, ale vybral jsem jen jeden klacek tak akorát na hryzání, který snad nikomu scházet nebude. "Hele!" prezentoval jsem ho ze moment hrdě vlčatům i Sieře, jako by to byl přímo kapitální úlovek a ne jen kus větve. "Víte, na co jsou skvělé klacky? Na kousání, a taky na přetahovanou... no a vůbec na hraní. Zkuste si to," pošťouchl jsem jim suchou větev a máchal přitom ocasem sem tam, aniž bych si to uvědomoval. Sieře jsem věnoval mírný spokojený úsměv. Venku možná panovala hrozivá potopa, ale tady bylo všechno v pořádku a já byl připravený udělat cokoliv, aby to tak zůstalo.

Vlčata rostla jako z vody - i když bych si v tuhle chvíli asi měl dávat pozor s podobnými přirovnáními. Déšť venku stále šuměl a hučel. Netušil jsem, jak to tam vypadá, ale nemohla to být žádná sláva. Rád bych se zapojil do pomoci zbytku smečky, ale moje místo bylo pro prvních pár dnů tady.
"To vážně jsou," přitakal jsem Sieře. "Jste chytří po mamince, co?" zasmál jsem se tiše a čenichem je všechny zlehka oňufal, když zrovna vypadali vzhůru. Jak otvírali očka, daly se už poznat jejich elementy. Obě dcerky zdědily vodu po Sieře, jen Skadirova očka nesla barvy ohně po mě. Dokonce, což byla skutečně hodně zvláštní náhoda, měl levé oko světlejší. To stejné, které já měl špatné. To mě podrž.
Sierra začala brzy pravidelně oddechovat a bylo jasné, že spí. Potichu jsem se přesunul k východu z našeho výklenku a vykoukl ven do úkrytu. Viděl jsem pár kožichů a slyšel hlasy několika vlků, kteří se tu skrývali před nepřízní počasí, ale jinak kolem panoval klid. Protáhl jsem si hřbet a tlapy a uvažoval, zda něco přinést či zařídit... Ovšem momentálně se zdálo všechno v pořádku. Aspoň tady, uvnitř. Vrátil jsem se proto dovnitř, lehl si na zem a naklonil se k vlčatům. "Tak co, nic vám nechybí?" špitl jsem. Ne, že bych očekával odpověď. Zatím se zdáli tak klidní. Tušil jsem ale, že se to velmi brzy změní.

Okolo nás zavládl klid. Jen Fialka se ještě objevila s mističkou odvaru. "Děkujeme," máchl jsem oháňkou vděčně, ale jak tiše se objevila, tak se také vypařila a zůstali jsme sami.
Jméno Skadir se líbilo i Sieře, což mne těšilo. Zdálo se mi jako silné jméno, pro silného vlka - a on skutečně vypadal, že je od začátku z těch tří největší otesánek. Dcerce, která se nejvíce podobala na Sierru, vymyslela jméno Elva. "To se k ní hodí," pousmál jsem se. "Je takové milé." Těžko říct, jací raubíři se z vlčat ještě vyklubou, ale zatím vypadali všichni jako naprostá neviňátka. Malá Elva tím víc, že byla ze všech nejmenší. Měla se však čile k světu, stejně jako sourozenci, takže jí snad nic nescházelo.
Zbývalo pojmenovat poslední vlče. "Tylra, hmm... Je to pěkné, ale trochu krkolomné," musel jsem uznat. "Co třeba Tyra... nebo Tyree?" To se mi docela líbilo. Nebylo moc složité, ale ani obyčejné. Skadir, Elva, Tyree. Pousmál jsem se a zamáchal ocasem. "Klidně se prospi, jestli chceš, dám pozor, aby tu ještě chvíli nikdo nerušil," řekl jsem Sieře tiše. "Myslím, že až začnou běhat, budeme rádi za každou chvíli, kdy se nám podaří zamhouřit oka," zasmál jsem se tiše. I když jsem se na to vlastně už docela těšil. Až víc uvidíme jejich povahy, až přijdou první slůvka a první krůčky... Páni, stává se ze mě na stará kolena pěkná měkkota, pomyslel jsem si, ale byla to spíš pobavená myšlenka. Bylo na tom skutečně něco zlého? Věřil jsem, že ne.

Pousmál jsem se na Sierru, která pochopitelně byla vyčerpaná. "Ale oddřít jsi to musela sama. Být tu s tebou bylo to nejmenší, co bych mohl udělat," máchl jsem mírně ocasem. Byl bych jí rád její břímě ulehčil i víc, ale to samozřejmě nešlo. "Teď budeš moct odpočívat," ujistil jsem ji.
Fialka donesla bylinky, do kterých se Sierra hned pustila. Obhlédla ji i vlčata, avšak nejspíš neshledala žádný problém, protože se brzy vytratila. Kývl jsem jí na rozloučenou a vydal se ostatní nasměrovat pryč od našeho výklenku. Šum a shon se přesunul do jiné části úkrytu a my tak mohli konečně volně dýchat. Vrátil jsem se k Sieře a uložil se vedle ní, bokem zlehka přitisknutý k tomu jejímu. Poslouchal jsem její tiché díky a pousmál se. "Já jsem rád, že jsem tu mohl pro tebe být. Jsem moc vděčný, že tě mám, a za naši krásnou rodinu," řekl jsem polohlasně, abychom nerušili spící vlčata, a otřel se čenichem o Sierry tvář.
"Měli by dostat jména," šeptl jsem potom. Tušil jsem, že se Sierra bude chtít prospat, ale v mysli my vyvstávala ta stará pověra... na kterých ale vždy bývalo něco pravdy, že? Pojmenovaného se smrt štítí. Vlčátka vypadala zdravá a spokojená, ale přesto ve mně hlodala tahle pověrčivá potřeba jim poskytnout onu ochranu od všeho zlého. I když má racionální část věděla, že jméno toho skutečně zvládne uchránit jen málo. "Co takhle... Skadi? Nebo spíš Skadir," zauvažoval jsem a pohlédl na vlčka, který se mi kožichem asi nejvíce podobal. Přišlo mi, že se k němu jméno hodí.

Espen, Stina

Pořád jsem netušil, co to vlastně mělo být s tím Espenem. Neviděl jsem ani neslyšel, co se stalo, jen jeho láteření nad tím, že vlastně neví, jak se má správně chovat, neb mu to nikdo nevysvětlil. S tím jsem uměl soucítit - být malý a nerozumět světu nikdy nebylo ideální postavení - ale teď na to zkrátka nebyl čas. Alespoň já ho neměl. Věděl jsem totiž, že je to tu. Je čas. Kdoví odkud se zjevila Stina, aby si syna převzala. Věnoval jsem jí jen rychlý pohled. "Děkujeme," švihl jsem krátce ocasem, ale už i během toho jsem se odvracel směrem do místnůstky, kde ležela Sierra.

Sierra
Obrátil jsem se k ní, ostatní nechal za zády a pokud možno jsem se snažil svým širokým hřbetem co nejvíc blokovat výhled případným čumilům. Jejich řeč se stala nevýrazným šumem na pozadí. Vlčata se drala na svět, skrze krev a bolest, tak jako jsme přišli na svět všichni.
Nechtěl jsem Sierru nijak utlačovat, ale byl jsem s ní. Nechtěl jsem, aby byla sama. Posadil jsem se poblíž a svou medvědí tlapu položil přes jednu její přední. "Jsem tu. Jde ti to skvěle, jen vydrž," mumlal jsem tiše tohle i další povzbudivá či konejšívá slůvka. Nejspíš to nedávalo všechno úplně smysl, na to mi příliš bušilo srdce až v krku. Věděl jsem, že většinou jde všechno hladce, ale přesto jsem se bál, o ni, o vlčata... Ale Sierra byla silná. Silnější, než by se třeba zdálo.
Postupně se dostali na svět, jedno po druhém. Doslova - byla totiž tři. Dvě hnědá a jedno šedivé po Sieře. Nevěděl jsem, kolik z nich jsou vlčci a kolik vlčice, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. Srdce mi přetékalo citem. Naklonil jsem se ke své partnerce a olízl jí čenich. Zvládla to a teď? Teď z nás byli rodiče. "Jsou tak krásní," špitl jsem, i když objektivní pravdou bylo to, že vlčátka byla takovými zmuchlanými mokrými uzlíčky, asi jako každé mládě, které poprvé vykoukne na svět. Jenže to byly naše zmuchlané uzlíčky a už teď jsem byl připravený za ně dýchat. "Zvládla jsi to skvěle. Jak se cítíš?" staral jsem se, chtěl jsem teď být s nimi se všemi, ale zvuky okolního světa ke mne opět dolehly. Otočil jsem se přes rameno. "Moment," špitl jsem Sieře do ucha, otřel se o ní čenichem a vrátil se ke vchodu do komůrky.

skupinka, přímá reakce Arryn
S úžasem, který nebyl tak úplně příjemný, jsem shledal, že se tu všichni pořád motali a bylo jich tu snad ještě více než předtím. Nedocházelo nikomu, že jsme chtěli trochu klidu a soukromí? Nepochyboval jsem, že si Sierra bude potřebovat odpočinout, ale hučelo to tu jako v úle.
Ten, kdo mou pozornost žádal nejvíc, byl Arryn nabízející své gratulace. Pokývl jsem hlavou, jako že děkuji, ale měl toho na srdci víc. Neskákal jsem mu do řeči, i když jsem byl jako na jehlách, uvědomoval jsem si, že situace s počasím je vážná a je třeba se o ni postarat. Byl jsem ochoten i nabídnout pomocnou tlapu, ale ne hned. Ne teď. Nechtěl jsem svou rodinu nechávat samotnou. "Jsou v pořádku," ujistil jsem Arryna, když se vyptával. "Kdyby bylo něco potřeba, určitě ti řeknu." Byl jsem rád, že jsem získal cenné informace, ale neklid ve mne narůstal. Tak nějak jsem chtěl aby... no, aby prostě všichni vypadli.

Fialka
Snad kvůli tomu napětí jsem lehce nadskočil, když se do mé blízkosti tichounce vetřel kdosi další. Byla to Fialka, kterou jsem předtím snad úplně přehlédl a v tlamě svírala svazeček bylin. Pochopil jsem, že chce jít obhlédnout novopečenou matku a malá novorozeňátka. Bylinky jsem nepoznával, nevyznal jsem se v nich, ale jistě šlo o něco, co by mohlo Sieře pomoci. Věnoval jsem jí mírný úsměv. "Jen běž, pokud to ovšem nevadí Sieře," kývl jsem jí lehce a odsunul se ve vchodu stranou, aby mohla projít, pokud ji Sierra pustí k sobě a vlčatům.

skupinka
Přítomnost Fialky mi nevadila, ale zbytek ruchu kolem už ano a přišlo mi, že to trvá až příliš dlouho. "Prosím vás," zvýšil jsem lehce hlas, abych přehlušil ten všeobecný cvrkot. Zněl jsem podrážděně? Přiznávám, že nejspíš ano. "Mohli byste se trochu vzdálit? Potřebujeme tu chvíli klid." V hloučku se nacházel i Vidar jakožto delta a - ano, tamhle byla dokonce Hanka, ale v tuto chvíli jsem se cítil oprávněn poslat pryč i je. Tohle bylo jako další smečkový sraz přímo na našem prahu a už to bohatě stačilo.

- Promluv si s jiným vlkem o aktuálním počasí

Sierra musela mít už pořádný hlad a nebylo divu, když teď jedla za... kolik vlastně? Těžko se dalo odhadovat, kolik maličkých přijde na svět. "Vypadá to tak, a co teprve až budou na světě?" Aby tu všechno nepojedli jako kobylky! Doufal jsem, že až takoví otesánci na nás nečekají. Sierra zhodnotila situaci, jako že je obří. "Sluší ti to, jako vždycky," otřel jsem se jí čenichem o tvář.
Když dojedla, ukázalo se, že na nalezení klidného místečka ještě nebyl vůbec čas. Vydali jsme se to napravit teď. Sierra vykročila k jedné místnůstce, která vypadala poměrně slibně. Nakoukl jsem dovnitř. "Útulné, ne? Jen by to chtělo alespoň nějakou kožešinu nebo tak něco... Když tu ještě počkáš, nějakou přitáhnu," máchl jsem ocasem a vyhnul se cestou černobílému vlčeti, které Sierra právě volala. Úplně všechno jsem tedy nezaslechl.
O tom, kde nějakou tu kožešinu najít, jsem představu měl, takže jsem ani nemusel být pryč příliš dlouho. I tak se však při mém návratu poblíž oné komůrky a Sierry nacházelo o dva vlky víc, než když jsem odcházel. Odkudsi se objevili ještě i Vidar a Cipher. Vidar huboval Espena a z Cipher crčela voda, kterou vlče rázem zchladila. Došel jsem až k nim a upustil z tlamy kožešinu s mírným zamračením. Proč všechen ten humbuk? "Co se děje? Za co se máš omlouvat Sieře? Potřebuješ vytahat za ucho?" blýskl jsem nevrle po vlčeti zdravým okem a vzhlédl tázavě ke své partnerce. A potom k Cipher s mokrým kožichem. "To vážně pořád ještě prší? Ještě, že tady nás to nevyplaví," zabrumlal jsem s pohledem na mokrý kožich Cipher a začal soukat kožešinu dovnitř. Tak trochu jsem si přál, aby se šli všichni špičkovat někam jinam a nechali nás v klidu. "Co říkáš na tohle?" nasměroval jsem svou pozornost opět raději na Sierru. Jestli si zbytek brzo nesbalí svých pět švestek, byl jsem připravený je odtud vypoklonkovat.