Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To jsme," pousmál jsem se při Sieřině nadšení, které projevila nad tímhle faktem. Osobně jsem to nepovažoval za nějakou extra výhodu ani nevýhodu, ale rozhodně mohlo být zajímavé stát u zrodu smečky... či spíš u jejího růstu, zrod už proběhl předtím, než jsme se tu ukázali my dva. "No, je to dost práce, o tom není pochyb," odpověděl jsem Sieře. Něco jsem o tom věděl - měl jsem přece jednoho dne vyrůst do silného, mocného a krutého Alfy. Teď už mi ta myšlenka připadala naprosto absurdní. "Je to velká zodpovědnost, takže si dokážu představit, že je to občas opravdu o nervy. Hodně to taky záleží na tom, jak členi spolupracují a plní svoje povinnosti - když nefunguje spolupráce a komunikace, tak je to pak pro všechny mnohem těžší. Ale od toho jsou Alfy, aby na svou smečku a její členy dohlédli. Pod nespolehlivým vůdcem se jen těžko utvoří silná smečka, co drží při sobě." Uvědomil jsem si, že jsem se nějak rozpovídal - kdo by to čekal. Možná jsem se tím Alfou měl stát, pomyslel jsem si, ale vážně jsem to nemyslel. Nejspíš bych to zvládnul, ale nebyl to můj sen.
Ani Sierra nijak netoužila po opáčku našeho setkání s medvědem, čemuž jsem se vůbec nedivil. "Jo, takové pozdvižení taky zrovna nepotřebuju," zazubil jsem se, ačkoliv jsem věděl, že čas od času se tomu jeden zkrátka neubrání. Sierra se pak zajímala, jestli má smečka nebyla takhle klidná. Mírně jsem se zachmuřil. "Moje rodná určitě ne," opáčil jsem po krátké odmlce. Nerad jsem mluvil o minulosti, ale Sieře jsem byl ochoten pár střípků sdělit. Ostatně jsem jí něco málo vyprávěl už předtím. "Náš Alfa byl..." Cvok, to byl výraz, který se ideálně nabízel, ale ukázalo se, že ani po všech těch letech a všem, co provedl, se o Brantovi nedokážu vyjádřit s takovým nedostatkem respektu. "Byl dost přísný. Nesnesl ty, co považoval za flákače, takže jsme skoro neměli chvíli klidu... A každou chvíli se taky stal nějaký průšvih nebo pozdvižení. Nebylo to zrovna veselé místo." Nezacházel jsem do přílišných detailů - ostatně to největší pozdvižení jsem měl na svědomí já... o tom jsem ale nechtěl přemýšlet. "Když jsem se pak přestěhoval do další smečky, tam to bylo mnohem klidnější, pravda. Ale určitě ne tolik, jako tady. Tohle je zkrátka jiný kraj... zdá se mi o dost bezpečnější, než ten, kde jsem vyrostl."

Na smečkové lovy jsem vzpomínal rád. Doma jsem se na ně vydával často i se sourozenci - ach, ty krásné doby, když jsme ještě dokázali držet všichni čtyři pohromadě. Předtím, než se všechno tak hrozně pokazilo. A ve smečce Veleifa a Brenny jsem se toho taky něco nalovil... skoro pokaždé po boku Minhild. Než se všechno tak hrozně pokazilo, pomyslel jsem si znova, hořce. Minhild byla pryč, stejně jako mí sourozenci, stejně jako všichni ostatní, na znovu setkání s nimiž jsem si už nedělal nejmenší naděje. Tiše jsem si povzdechl. Přál bych si, aby minulost mlčela, zalezla do díry, kam patří a přestala se neustále připomínat.
Navíc jsem se nemohl ponořit někam do hlubin melancholie - byl jsem tu přece se Sierrou a ta asi těžko chtěla koukat na zadumaného, podmračeného mrzouta, jak se lituje. To jsem mohl dělat, až budu někde sám. Přiměl jsem se soustředit na ni. "Taky bych řekl, že je to celkem nová smečka," přikývl jsem. "Hádám, že s tím má Einar spoustu práce." Nikdy jsem tedy u založení smečky nebyl, ale dokázal jsem si to představit. Sierra pronesla, že jí kolem panující klid nevadí... ačkoliv by jí nevadilo ani pozdvižení. Vrhl jsem letmý pohled přes rameno, jako bych čekal, že se na nás nějaké to pozdvižení zrovna vyřítí. "No, dával bych si pozor, co si přeješ, aby se to nesplnilo," prohodil jsem napůl v žertu. Pořád ještě jsem měl v živé paměti "pozdvižení" s medvědem. "Mě ten klid taky nevadí. Je to vlastně příjemná změna." Kráčeli jsme dále lesem - už jsme ušli pořádný kus cesty a moje zadní noha začínala zase zaostávat za ostatními. Ani jsem nijak zvlášť nevnímal, že má chůze viditelně ztratila na rytmu, myšlenky jsem měl jinde a tohle bylo něco, na co jsem si dávno zvykl.

Sierra souhlasila s tím, že nějaký ten společný lov by nemusel být od věci. Rozhodl jsem se, že až na Alfu narazíme, navrhnu mu to. Skupinového lovu jsem se neúčastnil už kdoví jak dlouho a vlastně mi to i trochu chybělo. Byl to úplně jiný zážitek než lovit sám nebo ve dvojici. Věnoval jsem poslední pohled kamzíkům na příkrých skalách, než se okolí začalo měnit, jak jsme sestupovali níže a níže.
"To ano. A hlavně rozmanité," přejel jsem pohledem stromy lesa, které začaly nahrazovat skály. Líbilo se mi tu. "Těžko říct, ale myslím, že ano," pokrčil jsem mírně rameny. "Je pravda, že hory se nezamlouvají každému, ale jistě se najde i dost takových, kterým to vyhovuje." Však i má rodná smečka byla celkem početná a to jsme rozhodně nemohli říct, že bychom si žili v nějakém blahobytu. "Zatím je tady ale hlavně klid," podotkl jsem. "Asi větší, než jsem čekal." Ne, že by mi to vyloženě vadilo. Nepotřeboval jsem kolem sebe velkou společnost. Jen jsem byl trochu překvapen. Smečkový život v mých vzpomínkách vypadal mnohem akčněji - ale to mohla klidně být jen nostalgie, která všechno ve zpětném pohledu barví lehce do růžových odstínů.

Celkem jsem si tu vycházku užíval. Území smečky bylo krásné na pohled, ráno bylo slunečné a tady v horách příjemně chladné. Brzy, až nastanou pravá letní vedra, budeme jistě vděční za zdejší studenější podnebí. Zimy v horách dokázaly být pořádně kruté, pravda, ale osobně jsem zimu vždycky nesl lépe než vedra. Nejspíš to bylo mým severským původem. Byl jsem na mráz stavěný.
"Tady v horách by to asi nešlo," souhlasil jsem. Příkré skály zkrátka patřily kamzíkům. "Na tomhle terénu se jim těžko kdo vyrovná, to je tak akorát o sražení vazu. Ale kdyby se někdy zatoulali níž, do lesa..." V hlavě už jsem si to maloval. "Možná by stálo za to zeptat se Einara, jestli nechce uspořádat nějaký lov." Nějak se mi ta myšlenka zalíbila. A přitom bychom se se smečkou aspoň poznali. Trochu mě mrzelo, že je tu až takové mrtvo. Ale smečka byla nepočetná a území rozlehlé, bylo lehké se s ostatními míjet. A aspoň tu byl klid. To taky mělo své kouzlo.
Po krátkém osvěžení u potoka Sierra navrhla, že se vydáme směrem k lesu. "Proč ne?" souhlasil jsem a vydal se za vlčicí. Cesta teď byla trochu víc z kopce, takže to nebyla taková námaha, ale zas bylo třeba dávat si pozor na nohy.

"Jo. Nemůžu tvrdit, že bych to na začátku čekal," přiznal jsem. Když jsem se tu tak náhle zjevil, neočekával jsem vlastně vůbec nic - byl jsem hlavně velice zmatený. Kdyby mi někdo tvrdil, že si na tu podivnou zemi nejen zvyknu, ale dokonce se v ní usadím a zkusím po letech štěstí ve smečce, nevím, jestli bych mu věřil. Ale bylo to tak. Životní cesty byly zkrátka nevyzpytatelné, ale jestliže mě dovedly až sem... no, nestěžoval jsem si. Vlastně jsem s mírným údivem shledal, že jsem celkem spokojený. Asi už jen samotný fakt, že mě něco takového překvapilo, vypovídal o tom, že jsem na to tak úplně zvyklý nebyl. V životě se mi toho podělalo už hodně, takže jsem tak nějak mimoděk došel k závěru, že je lepší nic nemít, abych nemohl o nic přijít... ale to zase byla dost ubohá existence. Ještě jednou to zkusím - poslední šance na nalezení štěstí.
Čenichy nám prozradily, že jsme se přiblížili k hranicím. Přikývl jsem a následoval Sierru po klikatící se cestičce, načež jsem upozornil na kamzíky, kteří poskakovali po horách, protože se moje myšlenky stočily směrem, kde jsem je mít určitě nechtěl. "Jo. Zajímalo by mě, jestli je Einar s ostatními taky loví," napadlo mě. Jestli ano, určitě to nemohlo být tady ve skalách. Kamzík v horách předčí každého vlka - to bylo jasné na první pohled. Ani doma jsme se o to moc nepokoušeli, pokud se kamzíci nezatoulali do nižších poloh. Pak to občas nějaký schytal.
Cesta nás vedla dál a dál, až jsem před námi spatřil záblesk vodní hladiny. Narazili jsme na nějakou horskou bystřinku. Celkem vděčně jsem si to k potůčku namířil, abych zahnal žízeň. Napil jsem se a pak se zašklebil: "Uh, ledová."

Potřásl jsem hlavou. Nedivil bych se, kdyby onen podzemní palác skrýval kdejaké tajemství. Rozhodně ve mně vzbuzoval dojem čehosi prastarého, jako by z něj přímo dýchala staletí. Skoro by jeden čekal, že když se dotkne chladného kamene, spatří výjevy z dávných dob... ale nic takového se nedělo. I když by asi mohlo. Tohle byl přece kouzelný kraj, ne? Mohlo se stát cokoliv. Byl jsem ale popravdě celkem vděčný za to, že tady jsme se prozatím s ničím příliš kouzelným nesetkali. Potřeboval jsem od podivností na chvíli asi pauzu - můj život byl až donedávna zcela prost kouzel, bohů a podobných věcí a když se to na jednoho náhle všechno vyvalí... je to občas trochu moc, co si budeme povídat.
"Ano, podzim," potvrdil jsem zamyšleně, zatímco jsme se pomalu propracovávali horskou stezkou. Jakto, že čas tak rychle ubíhal? Kam všechen mizel? Snad to bylo příjemnou společností. "Ne, taky by mě to nenapadlo, když jsme se poprvé potkali tam na té pláži," pousmál jsem se. "Že se toho od té doby ale změnilo." Co jsem si tehdy myslel? Nejspíš, že Sierra bude jednou z dalších mnoha letmých tuláckých známostí. Vlků, o které zakopnete, snad jsou vám i sympatičtí, ale nakonec se vaše cesty rozejdou a každý si jdete po svém. Ale tentokrát se to nestalo. Vzpomněl jsem si na tu chvíli u jezera. Jak do mě tehdy vjelo jakési divné... snad kouzlo... a já neuváženě vybreptl cosi o tom, že jsem se do vlčice zamiloval. Převaloval jsem si to v hlavě, na tváři mi vyvstala zamyšlená vráska. Už dlouho jsem se s nikým necítil tak, jako se Sierrou. Málokomu jsem kdy dovolil dostat se ke mně takhle blízko. Hlavně už nic takového neříkej. Ne teď. Ještě všechno pokazíš. Jsi starý blázen, ale času máš dost. "Kamzíci!" vyžbleptl jsem náhle nepříliš inteligentně, neboť jsem měl nutkavou potřebu něco říct, cokoliv jiného, než to nebezpečné doznání, co se mi tlačilo na jazyk. Poukazoval jsem tím na siluety horských kopytníků, které se proháněly na skále naproti. Šlo jim to jakoby nic. Vypadali bezstarostně, jak tak balancovali nad smrtící propastí. To kdybych uměl...

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 8
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: asi nic...
Krátké shrnutí (i rychlohry): Poté, co je Einar přijal, si se Sierrou prohlédli úkryt a pak si šli odpočinout. Nyní jsou na cestě po území s plánem obejít si hranice, poznat okolí a případně se víc poznat se členy smečky.
Questy smečky: -

//úkryt

"To ano. Nemyslím si, že by hory vůbec dokázaly pojmout tolik vlků, abychom se v úkrytu začali mačkat. Kdoví, jak hluboko ty ruiny vůbec vedou." Možná by to taky stálo se větší průzkum. Takový hezký jarní den, jaký momentálně panoval, ale určitě nestál za to aby se promarnil bloumáním ve tmavých podzemních chodbách, bez ohledu na to, jak mohly být zajímavé. Na to bude dost času, až bude venku zima a ošklivo.
Vylezli jsme na povrch a sluneční paprsky nás pohladily po kožichu. Rozhlédl jsem se kolem - Sierra souhlasila, že se půjdeme podívat po smečkových hranicích, tak jsem se rozmýšlel, kterým směrem začít. V lese jsme ale už byli, sice jsme se věnovali lovu a tak jsme ho zase tak moc nezkoumali, ale i tak. "Tak jdeme. Nejdřív by se podíval po horách, ne?" navrhl jsem a dával dobrý pozor, kam šlapu na té příkré stezce. Jenže "podívat se po horách" znělo mnohem snáz, než to bylo. Horské cesty nebyly zrovna snadno schůdné... mně se to ale vlastně líbilo. Bylo to jako vrátit se domů. Do lepší verze domova, kde si jeden i mohl všímat okolí a ne se pořád nechat drtit pod tlakem. Doma jsem si občas ani nevšiml, že se zima změnila v jaro... Jaro. Už? "To je zvláštní," pronesl jsem znenadání, než jsem si uvědomil, že bych to asi měl nějak objasnit - Sierra asi stěží dokázala číst myšlenky. "Jak ten čas letí, myslím. Už jsme v téhle zvláštní zemi celkem dlouho."

Sierru napadlo, že bychom si tenhle kout mohli zabrat jen pro sebe. Krátce jsem se nad tím zamyslel. "Hm, vlastně nevím, proč by to mělo vadit," usoudil jsem nakonec. "Myslím, že tady je dost místa pro všechny, smečka ostatně není nijak veliká a určitě nikomu nebudeme ubírat životní prostor." Podzemní úkryt vypadal konec konců dosti rozlehle a podobných zákoutí a místnůstek tu muselo být dost pro všechny. Bylo by nepochybně hezké mít vlastní kout, který bychom si případně mohli uzpůsobit ke svému obrazu. "Časem bychom sem mohli natáhnout nějakou kožešinu nebo tak něco, udělat si z toho naše zákoutí," zadumal jsem se... byla to lákavá myšlenka, mít zase jednou něco svého, co je trvalé - ne jen přechodná skrýš někde na cestě.
Ze Sierry přímo sršela dobrá nálada, která byla poměrně nakažlivá. I já se teď po pořádném odpočinku cítil celkem svěží a připravený vyrazit na menší průzkum okolí. Sierra neváhala, vyrazila hned k východu a já ji následoval. "Mohli bychom to obejít kolem hranic. Ani vlastně nevíme, jak je území velké," navrhl jsem, zatímco jsme se blížili k východu. Venku svítilo slunce a zdálo se, že právě začíná nový den. V podzemí bylo snadné ztratit přehled o čase, ale venku plynul pořád dál svým tempem.

//území

Zatímco jsem vyhlížel zpoza závoje do většího prostoru venku - ani jsem netušil, co vlastně čekám, že tam uvidím - ozval se za mnou pohyb a tiché kroky. Natočil jsem hlavu k levé straně, abych koutkem zdravého oka zahlédl Sierru. "Dobré," opáčil jsem s mírným pozvednutím koutků. "Jako v peřince," odpověděl jsem a oplatil jí lehké otření hlavou. Takové prost gesto a přesto mne zahřálo u srdce. Byl jsem rád, že je tu Sierra se mnou a že se nakonec rozhodla taky okusit smečkový život. Doufal jsem, že ji nezklame... V Alatey bychom mohli být šťastní, vážně jsem tomu věřil. Nebo jsem tomu alespoň opravdu věřit chtěl.
"A co ty?" vrátil jsem jí otázku a obrátil se k ní už úplně čelem. Bylo jasné, že v úkrytu nic zajímavého nevykoukám. "Mohli bychom to tu pak trochu víc projít... a možná se zkusit víc seznámit s ostatními," navrhl jsem. Poznat více území a hlavně zdejší vlky bylo důležité, když jsme tu chtěli zůstat. Obzvláště, jestli byla smečka vážně tak blízce semknutá, jak povídal Einar.

Ano, ona vlčice, kterou jsme tehdy potkali, první živá duše kromě nás dvou, na jakou jsme narazili, nám toho řekla vlastně celkem dost - ale zároveň to ani zdaleka nestačilo k tomu, aby obsáhla veškerou podivnost těchto ostrovů. Zdálo se konec konců téměř nemožné, aby jeden vlk odhalil všechna zdejší tajemství. Na to by nejspíš potřeboval hned několik životů. "Zeptat se určitě můžeme. Ale předpokládám, že je to jedna z dalších zdejších záhad." Rozhlédl jsem se kolem. "Tahle je ale pro jednou i celkem příjemná," dodal jsem. Podobně, jako ledové hory hrající líbeznou melodii, i tahle svatyně byla sice místem těžko pochopitelným, ale docela hezkým. A pohodlným.
"Ano. Rozhodně to bylo štěstí," souhlasil jsem. Ne všechny Alfy byly rozumné. Byla to konec konců pozice nesoucí s sebou jistou moc nad ostatními, nebylo divu, že občas přitahovala různé existence. Třeba takové, které ze všeho nejradši šlapou po slabších a vybíjí si na nich svoje mindráky. Einar se nezdál jako někdo takový. Kdyby ano, dávno bych tu nebyl. Ale nebylo už moc času přemýšlet nad detaily, protože únava si vybrala svou daň a my oba spokojeně usnuli.

Kdoví, jak dlouho jsem se toulal říší snů, pod zemí se plynutí času odhadovalo pouze dost těžko, ale když jsem konečně otevřel oči, cítil jsem se rozhodně mnohem svěžejší a odpočatější. Dlouze jsem zívl a protáhl si tlapy dopředu, než jsem tiše vstal, abych nebudil Sierru, a zamířil ke vchodu do výklenku, který jsme obsadili. Vyhlédl jsem ven, ale poblíž jsem nikoho nezahlédl, ačkoliv jsem nedaleko stále cítil Einara s Vidarem a ještě jeden další pach - vlčici. Že by to byla ta léčitelka, co o ní Einar mluvil?

Místnost, kterou jsme nalezli a ve které jsme se uvelebili k odpočinku, byla celkem příjemná. Tiché, útulné místo, kde je klid a pokoj... to mi stačilo ke spokojenosti. Alespoň k té momentální. Sierra soudila, že za vznikem téhle zvláštní stavby, kterou si Alateyská smečka vyvolila za svůj úkryt, by mohli stát bohové. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, pak pomalu pokrčil rameny. "Možná... Pořád tak úplně nevím, co ti bohové přesně dělají, takže proč by nemohli postavit něco takového?" Kdoví. Každopádně to vypadalo, že než se zde usadil Einar a jeho smečka, místo bylo zapomenuté a opuštěné dost dlouho.
Mírně jsem se pousmál, když mě tmavá vlčice popíchla. "Hmm, možná to nemluvné vlky zkrátka táhne do hor," pronesl jsem s podtónem pobavení. "Einar třeba není nejvýřečnější, ale zdá se být rozumný," dodal jsem potom a položil jsem si hlavu na přední tlapy. Začínala se mi klížit víčka. "A já bych si stokrát zvolil moudrého vůdce před výřečným šaškem, co smečku dovede do záhuby." Dlouze jsem zívl. "Snad ano. Bylo by hezké mít zase jednou domov... rodinu..." Ale to už se mi oči opravdu zavíraly a já měl sotva dost sil se spánkem bojovat déle, než pár dalších chvil.

Einar svou pozornost stočil k Vidarovi a já tu svou zase k Sieře, která vypadala, že by jí trocha odpočinku určitě prospěla. I já na sobě cítil značnou únavu... bylo toho opravdu hodně za poslední dobu a tělo i hlava si potřebovaly odpočinout. "Tak pojďme," pokývl jsem a vykročil po jejím boku dál od dvou vlků, kteří se bavili mezi sebou. Dával jsem pozor, kam šlapu, v paměti jsem stále živě viděl onu rozlámanou horskou kozu, přesto jsem se neubránil trochu slídit pohledem kolem. "Tohle nevypadá, že by to vzniklo samo od sebe," podotkl jsem. Vlastně jsem si byl skoro jist, že příroda by sama nevytvořila nic ani zdaleka podobného. "Myslíš, že to někdo postavil schválně?" Ale kdo? A jak? Proč? Příliš mnoho otázek, na které zřejmě neexistovaly odpovědi. Místo působilo prastarým dojmem, kdoví, jak dlouho už tu tyto ruiny ležely.
Sierra brzy odhalila celkem pěkné místečko k odpočinku. Neprotestoval jsem ani v nejmenším a po jejím vzoru jsem se schoulil na zem. Bylo to celkem útulné místo. "Tak co?" pronesl jsem po chvíli mlčení. "Myslíš, že tu dokážeme být doma?"

Oba jsme Einarovu nabídku přijali. Zachvělo se mi srdce, když jsem ta slova vyslovil... když jsem svůj osud svazoval s dalším místem a dalšími vlky. Kdesi v hloubce se ozval starý strach - co když se všechno zase pokazí? Možná zase nebudu dost silný, abych dokázal zabránit katastrofě. Zrak mi mimoděk sklouzl k Sieře. To už se opakovat nebude. Nikdy. Už nikdy jsem nechtěl vidět domov v plamenech a milované tváře zkrápěné krví a slzami. Tady jsem snad byl dost daleko od vší té špíny, co se proplétala mým rodným krajem. Doufal jsem, že bych tu mohl třeba nalézt kousek klidu. Kousek domova.
Einar k nám přikročil. Nejprve si to namířil ke mně, jemně se dotkl čenichem mého čela. Lehce jsem se přitom napjal. Nebyl jsem zrovna tím největším fanouškem tělesných doteků, tím méně od vlků, které jsem zrovna moc dobře neznal, ovšem chápal jsem Einarův úmysl a přiměl jsem se neucuknout a vydržet. Mírně jsem s vděkem pokývl, když nás vyzval, abychom si šli odpočinout. Einarova pozornost se pak stočila k Vidarovi - nejspíše spolu měli ještě cosi nedořešeného. "Chceš si jít odpočinout?" promluvil jsem polohlasně k Sieře - já osobně toho měl celkem dost a navíc jsem nechtěl narušovat soukromou konverzaci Einara s Vidarem. Na hovory bude času ještě dost a dost...

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 15
Postavení: sigma
Povýšení: /
Funkce: Do budoucna asi obránce?
Aktivita pro smečku: Připojil se
Krátké shrnutí (i rychlohry): Dorazili spolu se Sierrou na Alateyské území, kde se setkali s Einarem a rozhodli se zkusit své štěstí ve smečce. Po zkoušce z lovu je Einar seznámil ještě s Vidarem a vyrazili všichni společně do smečkového úkrytu.
Bobříci/Questy smečky: /

Odměna: 10kšm + 1%