Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Ale vedla sis dobře," broukl jsem, když se Sierra označila za ne zrovna loveckého experta. Kořist jsme měli a to bylo hlavní, ne? Obával jsem se ale, že jeden zajíc není zrovna takový úlovek, jaký by si Einar představoval. I Sierra s tím souhlasila. Brzy také cosi ucítila a dokázala i identifikovat onen pach. "Nojo, asi to vážně bude králík," přimhouřil jsem zamyšleně oči, jak jsem větřil. Ušli jsme kousek dál lesem, kde se ona domněnka potvrdila - to, co tam hopkovalo, byl zcela nepochybně králík. "Dobrá. Nebude na škodu to zkusit i z opačné strany," pousmál jsem se, když Sierra navrhla, že si prohodíme role. Aspoň se v lovu trochu procvičíme. Býval jsem v lovu celkem dobrý, když jsem žil ve smečce a lovil ve skupině, ovšem když jsem se octl sám na tuláckých cestách, trochu jsem zakrněl. Lovit jsem musel stále, ale sám jsem zvládl jen drobnější tvory a často to bylo spíš o štěstí, než čistě o umu.
Přikrčil jsem se tedy k zemi a čekal, až Sierra králíka vyplaší a nažene ke mně. Netrvalo dlouho a už jsem viděl šedohnědé tělíčko, jak pádí přibližně mým směrem. Když byl dost blízko, vyrazil jsem za ním. Přiměl jsem své velké a poměrně nemotorné tělo k nejvyšší rychlosti, které bylo schopné. Králík hodil kličku, ale naštěstí se mi povedlo vzdálenost mezi námi nakonec zkrátit natolik, abych po něm mohl skočit. Málem mi vyklouzl, než jsem stačil pořádně sevřít tesáky kolem jeho hrdla. Tlamu mi zaplnila krev a škubání králičího těla pod mými tlapami pomalu ustalo. Povedlo se to. Pomalu jsem povolil sevření a podíval se po Sieře. "Celkem nám to jde," podotkl jsem s mírným úsměvem.

Vykročil jsem plíživě okolo zajíce. Dával jsem pozor, abych se nedostal moc blízko a neudělal žádný nenadálý zvuk, tím bych situaci moc nevylepšil. Sierra čekala na svém stanovišti... důležité bylo nahnat tedy ušáka správným směrem. Jen, co jsem se dostal do těch správných míst, vyrazil jsem. I zajíc vyběhl a téměř okamžitě hodil kličku vpravo. Až moc vpravo. Rychle jsem skočil kupředu, abych jeho nepříznivý kurz opět vyrovnal směrem k Sieře - a podařilo se. Hnal jsem za ním a snažil se ho držet jakž-takž rovně. Už se mi zdálo, že je Sieře na dosah. Chvíli to i tak vypadalo, že se to nepodaří, ale teď už jsme za ním byli dva. Sierra ovšem byla blíže a nakonec se její tesáky zaryly do zajícova těla. Doběhl jsem k ní a udýchaně se pousmál, když mi oči padly na zaječí mrtvolku. "Paráda, jednoho bychom měli," poznamenal jsem a uznale Sieře pokývl - ostatně to jí se povedlo ušáka chytit a zardousit. Vedla si dobře. "Aspoň ještě jednoho by to ale chtělo, co?" nakrčil jsem vzápětí čelo a rozhlédl se. Pak jsem zavětřil. "Hm. Cítíš něco?" Nejasný pach ke mně doléhal, ale nebyl jsem si zcela jist jeho původem.

Einar zmizel a ponechal nás, ať se s úkolem popereme po svém. Nejprve jsem se ovšem obrátil na Sierru - s úlevou jsem zjistil, že jí nevadí vývoj situace, který nečekaně nastal. "To jsem rád," mírně jsem se pousmál. "Nemuselo by to tady být špatné, i když se to takhle brzy těžko odhaduje." Během našeho krátkého pobytu jsme ještě neměli zrovna šanci se dozvědět moc o území a o členech, ale to, co jsem dosud viděl, se mi líbilo. Einar vypadal jako rozumný vlk - možná nebyl moc výřečný a ani nepřekypoval milým chováním, ale já věděl, že existují kvality, které jsou mnohem důležitější. A ryšavý na mě působil jako typ, který by mohl být dobrým vůdcem.
Srna, kterou jsem ucítil, byla vnímavější, než bych čekal. Zvedla hlavu, střihla uchem a zmizela. Na vteřinu jsem se napjal, jak moje tělo chtělo vyrazit za ní, aniž by si to hlava rozmyslela, ale pak jsem se přiměl uklidnit. Nemělo to cenu, byla daleko. "Zajíci budou muset stačit," pokrčil jsem rameny. I to se stává. Vykročil jsem tedy trochu hlouběji mezi stromy a soustředěně větřil. Zaječí pach k nám vítr přivál až po nějaké chvíli a brzy se ukázal i jeho původce. Jeden ušák poskakoval mezi keři na dohled od nás. Ohlédl jsem se na Sierru: "Zkusím ti ho nahnat, dobrá?" pronesl jsem tlumeným hlasem a v případě, že vlčice souhlasila, jsem se plíživě vydal obloukem kolem, na druhou stranu. Nedělali jsme to stejně i posledně? Nejspíš ano... Trochu mě to z nějakého důvodu pobavilo.

Sestupovali jsme dál a dále, až se hory přeměnily v les. I Sierra přiznala, že v lovu není úplnou expertkou. Oba jsme však, troufám si říct, byli více než ochotní v případě potřeby pomoci. Vypadalo to, že Einar to tak nějak i bral. Naše slova si ale hodlal ještě ověřit, což se ukázalo ve chvíli, kdy nám přednesl zadání... no, asi bych to nazval loveckou zkouškou. Mírně jsem nakrčil čelo, ne ve vzteku, spíš v zamyšlení. "No dobrá... pokusíme se," pronesl jsem pomalu a za chvíli už jsem mohl jen sledovat ryšavého ocas, jak mizí mezi stromy. Dlouze jsem vydechl a obrátil se na Sierru. "Takže úkol máme asi jasný," broukl jsem a zavětřil. Snad se nám povede narazit na nějakou kořist. "Hádám, že nechceme lovit každý zvlášť?" střihl jsem ušima s mírným úsměvem - já tedy určitě nechtěl. Pak jsem ale trochu ztlumil hlas: "Otázkou je, jestli se ti do toho chce? Zatáhl jsem tě do toho a ani jednou se nezeptal, jestli to tady ve smečce vůbec chceš zkusit," dodal jsem poněkud omluvně. Cítil jsem se kvůli tomu poněkud provinile- Jenže před Einarem to bylo hloupé rozebírat. Teď se konečně naskytla příležitost. Vzápětí mi do čenichu zavál pach srny. Vypadalo to, že příležitost k lovu se nám naskýtala sama, což bylo skoro nebývalé štěstí. Jen, aby vydrželo. Stočil jsem zrak tím směrem, pak tázavě zpět na Sierru. Tak jdem na to?

I Sierra po chvíli sdělila Einarovi, co považuje za své přednosti, kterými by mohla smečce poskytnout nějaký přínos. O všech těch věcech jsem už věděl, Sieřiny bylinkářské schopnosti jsem měl vlastně šanci pocítit na vlastní kůži, když mi ošetřovala zranění od medvěda. Zdálo se to už hrozně dávno. Od té doby jsme toho zažili ještě tolik a hlavně jsme spatřili tolik podivností, že nějaký medvěd tak trochu upadl do zapomnění a zdál se mnohem menší hrozbou, než neuchopitelné záležitosti magie, která prostupovala celým tímto světem. Alespoň Alateyské území, jak se alespoň prozatím zdálo, vypadalo celkem normálně. Možná drsně a trochu nebezpečně, ale alespoň přirozeně. Nikde žádné fialové stromy ani podivné portály.
Chvíli jsme šli mlčky, když se Einar zeptal, jestli nejsme dobří lovci. "Neřekl bych, že jsem zrovna přeborník," zabručel jsem. "Ale lovit zvládnu." Zvládal jsem různé věci, i když spoustu z nich pouze průměrně - a tou byl třeba zrovna lov. Neměl jsem ale dojem, že bych byl úplným loveckým jelitem. Ostatně na toulkách jsem svépomocí přežil dost dlouho a to už muselo něco znamenat. Vyslechl jsem si, co dalšího měl Einar na srdci. Léčitelku zde prý už měli, ovšem obránce zřejmě ne. Zvláštní. Že by mladá smečka?
Kamenitý terén nás vedl kamsi níž a níže, až jsme se začali přibližovat k lesu. Kam nás vede? Netušil jsem, co přesně Einar sleduje touhle horskou túrou, ale nestěžoval jsem si. Vlastně jsem už zase držel tlamu zavřenou dost dlouho. Se Sierrou jsem byl jaksi vyřečnější, ale když teď s námi šel kdosi další, uchyloval jsem se ke starým zvykům. Sám Einar toho taky očividně moc nenamluvil. Obrátil jsem se na Sierru a mírně se na ni pousmál. Doufal jsem, že se jí tu taky líbí. Já si hory vlastně celkem užíval. Byla to příjemná změna.

Ze Sierry téměř sálala nervozita. Cítil jsem, jak se ke mně blíže přitiskla, jako by u mě hledala jistotu a bezpečí. Doufal jsem, že je tam i nalezne. Dělal jsem, co jsem mohl, aby tomu tak bylo. Podle ryšavého pohledu, který si mou společnici prohlížel, jsem usoudil, že ani jemu její nejistota neunikla. Doufal jsem, že bude rozumný a odpustí si nějaké hloupé poznámky. Zatím působil přísně, rázně, avšak ne agresivně. Nedalo se ale mnoho soudit, sotva jsme ho potkali.
Když jsem domluvil a vznesl i svou nepřímou otázku, zda by se tu pro nás našlo místo, ryšavý se jal odpovídat. Smečku nazval svou - ostatně se jevil jako typ na Alfu. "To je pochopitelné," přikývl jsem, když dokončil a upozornil nás, že se zde operuje na bázi důvěry a tudíž jsou vůči cizincům rezervovanější. "Za přístřeší bychom nicméně byli vděční. A na důvěru možná dojde časem." Sám bych si do smečky nepouštěl kde koho a nechal je tam dělat si, co chtějí - kdybych nějakou měl, že. Posléze se rezavý otočil k Sieře a ujistil ji, že nám nehodlá ubližovat. Obrátil jsem se k ní a rychle na ni mrkl - doufal jsem, že se brzo uklidní a bude se tady cítit trochu líp. Ostatně to vypadalo, že se chvíli zdržíme. Rezavý se asi nakonec nerozhodl nás odtud vykázat, vzhledem k tomu, že nám sdělil své jméno. Kývl jsem. "Těší mě," odvětil jsem a zapsal si to jméno do paměti. Einar Fiske. Z Alatey. Znělo to téměř šlechticky.
Když se vydal kamsi dál, vyrazil jsem za ním, po očku kontroloval Sierru a chvíli přemítal nad odpovědí. "Já mám jistě co nabídnout," začal jsem po chvíli. "Žil jsem na severu většinu života, nevadí mi drsné podnebí ani horský terén. Míval jsem dřív funkci ochránce, kterou jsem si držel dlouho a troufám si říct, že jsem neodváděl špatnou práci." Nehodlal jsem se tu vychvalovat do nebes, na to mě ani neužilo. Jen jsem Einarovi sdělil pár základních faktů, které mi přišly momentálně nejpodstatnější. Pak jsem zmlkl a dal prostor Sieře, aby se vyjádřila. Věděl jsem, že i ona by mohla smečce nabídnout leccos.

Ze Sieřiny radosti se vzápětí stala nejistota. Nebyla si náhle jistá, jestli její neznalost ohledně smeček nebude na obtíž. "Proč by to vadilo? Každý se to přece musí někde nejdřív dozvědět a naučit. A taky jsem tu s tebou já," pousmál jsem se - mohl jsem jí přece pomoct. Nebyl ale moc čas vysvětlovat náležitosti okolo smeček, funkce, postavení a podobné záležitosti, neboť se před námi brzy zjevil mohutný ryšavec, který si šel obhlédnout cizince na svém území. Byl obezřetný, ale já se mu dvakrát nedivil - spíš jsem mu byl svým způsobem vděčný za to, že se nás zrovna nesnažil zlikvidovat silou, jak by se nám možná stalo na území mé rodné smečky.
Sierra rovněž pozdravila a dodala, že území smečky se jí líbí. Třeba by jí vážně nevadilo tu zůstat? Nestihli jsme se o tom poradit a teď už by to vypadalo hloupě. Bylo to zapeklité... Ne, že by Sieřina poznámka vlka zrovna dvakrát obměkčilo, ale alespoň nás poučil o tom, kam až území sahá. Hned jsem se dovtípil, jaký les má asi na mysli. Ten, kterým jsme procházeli - ten, který se nám tak líbil. "To je," utrousil jsem spíše mimoděk, když to ryšavý nazval dobrým kusem země. Nadále si nás prohlížel a nakonec z něj vypadla otázka na to, kdo jsme. "Já jsem Mercer, a tohle je Sierra," obrátil jsem krátce pohled k vlčici po svém boku. "A jak jsem už říkal, jsme pouzí tuláci," dodal jsem ještě, kdyby se jeho otázka nevztahovala snad pouze k našim jménům. "Tuláci, kteří by ale možná rádi nalezli útočiště," dodal jsem nakonec po krátkém zaváhání a v duchu se omluvil Sieře, že jsem tak trochu mluvil i za ni, ačkoliv jsem si nebyl jist jejím názorem. Snad i proto jsem použil slovo "možná"... a věřil jsem, že kdyby s tím zásadně nesouhlasila, Sierra by se ozvala. Kdoví - třeba o něčem takovém nebude zrzek chtít ani slyšet.

Fakt, že jsme se se Sierrou drželi pospolu už tak dlouho jistě o lecčems vypovídal. Dalo by se o tom jistě dlouho rozvažovat, ovšem to by se kolem nás nesměly vyrojit cizí pachy. Ne, že by jich tu bylo zrovna mnoho, ale naznačovaly, že se tu nějací vlci trvale zdržují. Nepochybně smečka. "Ano, nejlepší bude tady počkat. Nebylo by moc rozumné se jim potulovat po území, jestli nechceme, aby nás vynesli v zubech," odpověděl jsem a přejel očima po okolí. Zatím byl klid, což se mohlo rychle změnit. Musel jsem ale uznat, že se mi místo, které si místní zvolili za území, docela líbí. Hory, sever... nic, co by mi bylo neznámé nebo cizí. Hlavou se mi mihla myšlenka, že by nebylo zlé se někde usadit. Třeba i tady, kdyby setkání s místními dopadlo dobře. Pak jsem ale zamžoural po Sieře - stála by o něco takového, nebo by nakonec tohle vedlo k rozdělení našich cest? To bych si nepřál... "Pokud jejich ochránci za něco stojí, pak se někdo určitě brzo objeví," ujistil jsem vlčici, která z toho celého vypadala skoro nadšeně. Já se ale příliš předčasně neradoval a byl jsem spíše ve střehu. Zdejší Alfa klidně mohl být nějaký magor, neměli jsme žádný způsob, jak bychom to mohli vědět dopředu.
Ale to už jsem ucítil, že se k nám někdo blíží. Zaznamenal jsem pohyb ryšavého kožichu a po chvíli se nám zjevil mohutný vlk. Přikročil jsem blíže k Sieře, když jsem spatřil jeho vyceněné tesáky, ovšem jeho postoj spíše než výhružku naznačoval varování - "žádný kraviny, cizáci". "Zdravím," pronesl jsem klidně, když vlk domluvil. Stál jsem vzpříma, ale uvolněně, nepotřeboval jsem, aby si vlk cokoliv z mého postoje vyložil jako výhružku. Ovšem poníženě plazit jsem se také neplánoval. Takže Alatey? "Nejsme nepřátelé. Jen tuláci, co náhodou zavítali na vaše území." Rychle jsem mrkl na Sierru, zda má taky co říci, a pak upřel pohled zpět na vlka. Byl mohutný, podobně jako já, a zdál se sám sebou dost jistý. Čekal jsem ale spíš, co z něj vypadne dál. Prozatím jsem si o něm nemohl udělat moc jasný obrázek. Vážně bych si přál, aby byl normální... Třeba bychom tu vážně mohli najít útočiště.

//Slané jezero přes Hraniční pohoří

"Toho si vážím," řekl jsem upřímně, když mě Sierra ujistila, že kdybych se potřeboval s něčím svěřit, ona bude poslouchat. Teď se mi úplně o minulosti mluvit nechtělo... byla příliš tíživá, než abych se jí dlouze zaobíral. V hlavě mi navíc trochu vrtalo to náhlé poblouznění, které se mě předtím zmocnilo... během kterého jsem Sieře sdělil věci, jejichž vyřčení bych si jinak asi pořádně rozmyslel. Měl jsem asi štěstí, že můj neuvážený štěk nepoznamenal naše přátelství, aspoň ne nijak znatelně... snad to Sierra cítila stejně? Já měl totiž pocit, že ač to bylo vyřčeno v dost zvláštním rozpoložení, ta slova nebyla neupřímná. Měl jsem Sierru opravdu rád. Hodně rád. Jen bylo určitě potřeba trochu víc času, což jsem nyní viděl - nyní, když ze mě zmizelo to podivné kouzlo, či co to bylo.
"Prozkoumávat přece můžeme společně. A taky to celou tuhle dobu děláme," podotkl jsem, zatímco jsme vykročili směrem do hor. "A co se týče známostí... no, nikdy jsem nebyl zrovna společenský typ." Nedělal jsem si přátele na každém kroku a když už jsem někomu začal věřit, obvykle jsem se jich taky držel. Aspoň dokud o to stáli. Cesta před námi stoupala po kamenitých svazích, jak by se v horách dalo asi čekat. To nebylo nic překvapivého. Přesto jsem se po nějaké chvíli zaraženě zastavil a ohlédl se na Sierru. "Cítíš?" Ve vzduchu se vznášelo povícero vlčích pachů. Pach smečky. Nebyl zrovna zřetelný, ale byl tu. "Nejspíš jsme někomu zabloudili na území," zamručel jsem a rozhlédl se. Nikam jsem se ale nepohnul. Rozhodně by nebylo rozumné se vydávat hlouběji na území. No... smečky jsme přece hledali, ne? napadlo mě.

Ani jsem netušil, z jaké pohnutky jsem vlastně nakonec Sieře vyklopil, co se stalo s mou smečkou. Mou druhou smečkou. Tou, která mi byla mnohem opravdovějším domovem, než ta rodná. Ale stalo se. A vlastně byla docela úleva to s někým sdílet... ačkoliv jsem to obvykle nedělal. Se Sierrou to ale bylo jaksi jiné. I když jsem cítil, jak to zvláštní pobláznění uvnitř mě pomalu odplouvá. Jako bych náhle stál nohama na zemi opět pevněji. Přesto... velká část těch pocitů zůstala. Náklonnost. Důvěra. Když mě ale vyzvala, abych mluvil dál, pomalu jsem zavrtěl hlavou. "Dál už asi ani není moc o čem mluvit. Všechno bylo pryč... a tak se zkrátka muselo jít dál." Nechtěl jsem vyprávět celý svůj příběh, ačkoliv by jistě mohl zajímavý. Stačilo. Aspoň prozatím.
Sierra se nechtěla loučit a já také ne - což bylo přece dobře. Jenže se zdálo, že vlčice má pořád ještě něco na srdci. Mírně jsem se pousmál, když řekla, o co jde. "Brzdila? A od čeho?" vznesl jsem spíše řečnickou otázku, načež jsem pokračoval tišeji: "Však jsi to sama říkala. Kdybych o to nestál, dávno bych tu nebyl." Rozhlédl jsem se kolem a trochu si protáhl hřbet. Z dlouhého sezení mi začaly trochu dřevěnět i nohy. "Mohli bychom se zase kousek projít, ne?" navrhl jsem a pomalu vstal. Ohlédl jsem se na Sierru, jestli souhlasí, a pak jsem zvolna vykročil směrem k horám. Povídat jsme si mohli i za chůze a aspoň si trochu rozproudíme krev.

//Alatey přes Hraniční pohoří

amorek 10

Sieřin úsměv mi říkal vše, co jsem potřeboval vědět. I já se pousmál, šlo mi to teď úplně samo, přirozeně, ačkoliv jsem obyčejně nosil vážnou tvář. Nebylo to nepříjemné, jen nezvyklé... ale na tohle bych si zvykal rád. Pak se vlčice zeptala na to, jak to, že jsem byl sám, a můj úsměv o něco pohasl. "No... nikdo mi pořádně nezůstal. Náš les vypálili." Bylo divné o tom mluvit. Nikdy jsem to nikomu neřekl, ale nyní bylo všechno jaksi jinak. Svým způsobem byla úleva to vyslovit nahlas. Bolest, co jsem tak dlouho nosil skrytou v srdci. "Ti, co přežili se rozešli na všechny strany a já zůstal sám. Vlastně jsem to tak chtěl. Bylo to... snazší." Bylo bezpečnější nikoho si nedržet blízko. Nikoho k sobě nepouštět. Když jsem nikoho neměl, nemohl jsem ani nikoho ztratit a tak mi nemohlo být ublíženo. Nebyl jsem nijak otevřený ani dříve, ale ta poslední rána šla opravdu hluboko. Jak plynul čas, ta bolest se trochu otupila, ale zmizet úplně nemohla. Zavrtěl jsem hlavou, jako bych to celé mohl rozehnat jako obláček dýmu. "Nebudu tě tím zatěžovat. Je to minulost." Moje tíha, můj boj. Sierra s tím neměla nic společného.
Z tmavé vlčice pak vypadlo pár slov, ze kterých se mi sevřelo srdce, ovšem ne nepříjemným způsobem. Spíš naopak. Zdálo se mi ale, že Sierra posmutněla. "Vždyť se přece neloučíme," broukl jsem konejšivě. "A ani nemusíme. Můžeme zůstat spolu, tak dlouho, jak jen budeme chtít. Kdo nám brání?" Jemně jsem šťouchl čenichem do špičky jejího ucha. Cosi ve mně se k ní chtělo přitisknout a už se nikdy neodtáhnout. Bylo to tak dávno, kdy jsem si naposledy někoho pustil takhle blízko.

amorek 9

Strach z toho, že jsem možná všechno pokazil, že jsem možná zničil i naše přátelství, pomalu odezníval, když se Sierra nedala na útěk. Po chvíli se sice odtáhla a posadila se, ale cítil jsem, že to není kvůli tomu, že by se na mě zlobila nebo že bych ji nějak zastrašil. Pomalu jsem se také vytáhl do sedu. Vedle Sierry jsem se poněkud tyčil. Byla menší než já, ale věděl jsem, že vzrůst se nesmí zaměňovat za slabost. Přesto... jsem cítil potřebu ji ochraňovat před čímkoliv, co by na nás mohlo číhat v tomhle podivném světě, ve kterém jsme společně uvízli. Nechtěl jsem, aby se jí cokoliv stalo. Už jsem měl srdce zlomené tolikrát, že příště už by to taky nemuselo vydržet.
Mírně jsem se pousmál. "To jsem rád," řekl jsem, když Sierra pronesla, že se mnou je opravdu ráda. "Já... jsem rád, že jsem potkal zrovna tebe. Dlouho potom, co... co se stalo v mojí poslední smečce jsem byl pořád sám." Dokázal bych Sieře říct, co se tenkrát stalo? Předtím mi to přišlo nepravděpodobné, ale nyní jsem začínal věřit, že možná ano. Ať už se se mnou dělo cokoliv, ať už to byla obyčejná zamilovanost nebo nějaké poťouchlé kouzlo, měl jsem dojem, že bych jí mohl říct cokoliv. I tak jsem ale ještě váhal. Kdo by to chtěl poslouchat? Nebylo to nic veselého.

amorek 8

Věděl jsem, že jsem ji uvedl do rozpaků a mohl jsem jen doufat, že jsem jí nějak neublížil. Netušil jsem ani, co to do mě vlastně vjelo. Když jsem byl zamilovaný posledně, všechno plynulo tak pozvolna, ale nyní jako bych do toho celého spadl po hlavě. Jediné, co jsem chtěl, bylo, aby mi zůstala na blízku a neutekla ode mě, což se naštěstí nestalo. Naopak. Přitiskla se ke mně. Její blízkost byla příjemná, hřejivá, uklidňující...
Trochu mě uklidnilo, když řekla, že se necítí špatně. Jen nevěděla, jak má reagovat. Mírně jsem se pousmál. "Nemusíš přece nic říkat," pronesl jsem tiše a zlehka, opatrně o ni krátce opřel hlavu. Kdy naposledy jsem měl k někomu takhle blízko? Kdy se ke mně naposledy někdo takhle přitulil? Bylo to tak dlouho, až mě z toho bolelo srdce. "Bohatě mi stačí, když tu se mnou zůstaneš... pokud chceš." Věděl jsem, že by hrozně bolelo, kdyby se rozhodla odejít, ale nemohl jsem ji tu držet. Něco mi ale říkalo, že kdyby chtěla, byla by dávno pryč.

amorek 7

Mohla mě ujišťovat, že se nebude zlobit, ale... jakpak bych si tím mohl být jistý? Netušila, co se jí chystám říct. Chtěl jsem to tajit a mlčet a zatloukat, ale měl jsem pocit, že kdybych to v sobě dusil ještě chvíli, nejspíš bych spontánně vzplanul. Má dobrá nálada se změnila v nervózní velice rychle. Nakonec jsem to ale ze sebe vysoukal. A čekal. Tak, a to bude konec jednoho slibného přátelství - protože já to prostě nemůžu nechat jen jako přátelství. Nedokážu držet tlamu na uzdě, natož svoje pocity. Věděl jsem, že je bláhové snažit se lásku v sobě potlačit stejně, jako jsem se snažil potlačovat hněv, ale... propána. Stalo se to tak rychle.
Sierra vypadala zaskočeně. Pochopitelně. Nejspíš jsem ji uvedl do rozpaků, což jsem neudělal naschvál, ale s tím, k čemu jsem se právě doznal, to bylo asi nevyhnutelné. Už jsem se chtěl omluvit, sebrat se a jít se zahrabat někam pod zem na následující měsíce a roky, když ke mně vlčice přistoupila a přitiskla se k mému krku. Srdce se mi rozbušilo. Nejspíš to musela slyšet, když teď byla tak blízko. Má mě taky ráda? Nebo jen... neví, co říct? Pomalu jsem stočil hlavu a jemně přejel čenichem po její srsti. "Nechtěl jsem, aby... ses kvůli mě cítila špatně," řekl jsem tiše. Cítil jsem, že asi všechno není tak úplně v pořádku.

amorek 6

Jak jsem s tím začal, byl jsem čím dál přesvědčenější, že je to blbost. Měl bych radši mlčet. Jenže už bylo pozdě, vyřčené slovo bylo jako vystřelený šíp - zpátky už ho nikdo nevezme a Sieře se v těch neskutečně modrých očích usadil zvědavý výraz, který mi znemožňoval vzít svá neuvážená slova zpět a celou záležitost zamést pod koberec. Snad bude lepší povědět jí to teď. Alespoň... budeme vědět, na čem jsme. Ona i... já. Přesto jsem se zdráhal to vyslovit. Věděl jsem, že se může stát hodně věcí. Říkala sice, že mě nebude mít za pitomce, ale to ostatně nemohla vědět. Nemohla tušit, jakou kartu se na ni chystám vytáhnout. Nebo se mi možná vysměje. Případně jí to zaplaší. Šance, že by snad mé pocity opětovala... byla vůbec nějaká?
Uvědomil jsem si, že se moje mlčení nějak moc protahuje a že to asi vypadá, jako by mi mozek vypověděl službu, takže jsem musel rychle začít jednat. Jednou jsem to téma nakousl, tak už se nedalo vycouvat. "Tak jo," povzdechl jsem si. "Ale nebudeš se na mě zlobit. Protože... protože já si nemůžu pomoct." Naposledy jsem se krátce odmlčel. "Já... tě mám rád. Jakože - hodně rád. Vlastně, vlastně myslím, že jsem se zamiloval," vyhrkl jsem překotně, že mi asi bylo sotva rozumět. Hned bych si dal facku. To jsem to nemohl říct aspoň nějak inteligentně? Co to se mnou sakra bylo? Takhle se přece nechovám! Přivřel jsem oči, jako bych čekal, že mi Sierra zrovna jednu vrazí. Asi bych jí to v tu chvíli ani neměl za zlé.