Příspěvky uživatele

< návrat zpět

amorek 5

"No dobře, dobře," mávl jsem tedy tlapou, když Sierra nadále trvala na tom, že největší radost jí udělá moje přítomnost. Stejně něco vymyslím, jen se neboj. Jenže co? Prozatím jsem to odložil stranou. Třeba vlčice časem něco naznačí a já se pak půjdu přerazit, abych jí to splnil. Co se to děje? bleskla mi opět na pozadí mysli myšlenka, ale rychle byla zahlazena tím uvolněným, hřejivým pocitem zamilovanosti. Jako by mě něco nabádalo, ať si s tím nedělám starosti... ať si nedělám starosti s ničím.
Vypadalo to, že ať jsem se snažil chovat jakkoliv přirozeně, Sieře neuniklo, že je něco špatně. Nebo dobře? Zkrátka... jinak. Trochu jsem znejistěl. Co jí mám říct? Že... že mám tak sluníčkovou náladu, protože ji... Převalil jsem z pozice na zádech zpátky na břicho a pohlédl na Sierru zpříma, ovšem jakmile jsem otevřel tlamu, začal mi pohled padat k zemi. Nervózně jsem začal drápem dloubat do sněhu. "No, víš..." Nevěděl jsem, jestli to je dobrý nápad nebo špatný. "Já bych ti to řekl... ale ty si budeš myslet, že jsem pitomec."

amorek 4

Netušil jsem, co mě to hryzlo a po chvíli mi přišlo, že je to vlastně nedůležité, neboť celý svět se náhle zdál jaksi růžovější - navzdory tomu, že byl ve skutečnosti spíše blátivě hnědý a rozmočený od tajícího sněhu. Ovšem dokud byla po mém boku Sierra, měl jsem pocit, že nic nemůže být až tak zlé... pokud to ovšem sám nepokazím. Což se mohlo snadno stát, protože se mi zdálo, že pocity, jinak tak ukázněné a snadno ovladatelné, mi prokluzovaly pod tlapkami a já se cítil jako blábolící idiot, který se z nějakého nepochopitelného důvodu náhle zamiloval a teď... co teď? Teď by se to nejspíš měl snažit skrývat... kdybych to na ni hned vybalil, určitě by to nebylo zrovna ideální. Musím... opatrně.
A o to jsem se i snažil, jenže to vypadalo, že Sierra úplně nechápe, o co mi jde. "Copak to se nesmí, chtít někoho potěšit?" pronesl jsem v žertu, ale v duchu jsem uvažoval, jestli jsem se vážně nechoval nějak divně. Snažil jsem se pořád dělat, jako že nic, ale vzhledem k tomu, že jsem se culil jako sluníčko, což asi nebylo zrovna obvyklé... no, nemyslím, že se mi to zrovna dařilo. Zahřálo mě nicméně u srdce, když mi řekla, že ji těší má přítomnost. "A mě ta tvá," odpověděl jsem. Vážně moc.

amorek 3

Ať už to kousnutí, štípnutí nebo co to bylo mělo na svědomí cokoliv, rozhodně to už zmizelo. Možná to byla nějaká kouzelná šaškárna, nějaký miniaturní hmyz... nebo jsem stárnul a začínalo mi loupat v kloubech. To byla možnost, která se mi líbila asi ze všech nejmíň. Dokonce ještě míň než kouzla. Já přece nebyl starý. Byl jsem v nejlepších letech, přeci!
Jak jsme tam tak se Sierrou leželi u jezera a odpočívali, zkrátka jsem jí musel sdělit, jak jsem rád, že ji tu mám po svém boku. Byl jsem najednou jaksi naměkko... a taky jsem se trochu vylekal těch pocitů, které se tak náhle ve mě probudily. Vždycky jsem své emoce měl rád pod kontrolou, ale teď mě jaksi odmítaly poslouchat. Na jednu stranu jsem byl jako na růžovém obláčku, na druhou stranu jsem byl trochu vyděšený.
"Měli jsme zkrátka štěstí..." Mírně mi poskočilo srdce, když mě Sierra nazvala skvělým parťákem. "No, možná bych se mohl zkusit víc usmívat, jestli tě to potěší," řekl jsem a koutky tlamy už se mi samy automaticky zvedaly. Zvláštní. Bylo to najednou tak přirozené. "Nebo... co by tě potěšilo?" pronesl jsem z náhlého popudu a převalil se na záda. Pohlédl jsem na oblohu. Chtěl jsem Sieře nějak udělat radost... nějak. Aby byla šťastná.

amorek 2

"Zajímavý? To nepochybně," poněkud suše jsem se uchechtnul. "Někdy bych dal popravdě přednost životu trochu nudnějšímu." Ač jsem vlčici nějakou dobu znal, pořád jsem se tak nějak necítil na to vyprávět nějaké větší detaily. Někdy je lepší se v minulosti nerýpat. Nechat ji spát. Jednou to někomu třeba prozradím... a třeba to bude zrovna Sierra. Ovšem nehnal jsem se do hovorů o minulosti. Raději jsem si ustlal na břehu jezera, které vonělo solí. Atmosféra byla příjemně ospalá, až do chvíle, kdy jsem ucítil ono podivné bodnutí. "Já nevím. Jako by mě něco kouslo," zabručel jsem na Sieřinu otázku a ohlédl se po vlastní zádi. Nebyla tam ale ani stopa po zranění a jak vlčice podotkla, byli jsme sami. "Možná se mi něco zdálo," uzavřel jsem to nakonec, i když jsem si to nemyslel.
Pak jsem se ale zadíval na Sierru a uvědomil si... co vlastně? Celé mé srdce jako by změklo. Jako bych ji viděl v úplně jiném světle, než doposud. Jenže jsem nejspíš zíral jako osel, protože vlčici to samozřejmě neuniklo. "Ne, ne, nic mi není," zatřásl jsem hlavou a zamrkal. Co to se mnou je? "Jenom jsem moc rád, že tu jsi se mnou. Vážně. Nevím, co bych si v tomhle blázinci počnul sám." Usmál jsem se, široce - tak, jak jsem se usmíval jen málokdy. Srdce mi bušilo nějak silněji. Znal jsem ten pocit. Už jsem byl zamilovaný dřív. Ale tohle bylo tak náhlé... Cítí to stejně? Proboha, jsem v tom až po uši. Byl jsem náhle nervózní jako nějaký mladíček. Nechtěl jsem nic pokazit. Co kdybych ji odehnal? Vůbec jsem netušil, co říct.

Sierra si dělala starost o mou nohu. Už jsem otvíral tlamu, abych ji ujistil, že to nic není, když mě utnula, jako by mi četla myšlenky. Zarazil jsem se a pak se tlumeně zasmál. Nojo... toulali jsme se spolu už nějaký čas, měla mě asi již přečteného docela dobře. "Je to staré zranění," řekl jsem tedy místo toho. "Moc to nebolí, ale ta noha je oslabená. Při větší námaze se to projeví." Obvykle to nebyl problém, kromě toho, že jsem občas kulhal jako starý dědek. No, ale co, žádný půvabný princ bych beztak nebyl, se všemi těmi jizvami. To už mě víc trápilo to oko, o které jsem přišel... kdybych měl obě, možná bych si všiml jakéhosi divného šotka, co se k nám vzduchem blížil, nicméně takhle jsem si ho ani nevšiml. Místo toho jsem se uvelebil k jezeru. Pousmál jsem se, když mi Sierra říkala, že by mě v tom nenechala. Vzápětí jsem se ale ušklíbl nad představou slané vody v tlamě. "To už bych podruhé s dovolením vynechal," pronesl jsem. Nebyl to zážitek, který by se mi zrovna líbil.
Cesta sněhem nás opravdu zmohla a odpočinek nám přišel vhod. Zrovna jsem si protáhl přední tlapy kupředu, když mě náhle cosi štíplo do zadnice. Škubl jsem sebou a rozhlédl se, jen abych zahlédl podivnou růžovou záři a zaslechl tichý hlásek, kterému jsem pořádně nerozuměl. "Co to bylo?" zamračil jsem se - chtěl jsem vědět, co mě to štíplo, jenže ať to bylo cokoliv, zmizelo to. "Hmm," zabručel jsem a zavrtěl hlavou. Že by zase kouzla? Přestal jsem kroužit pohledem kolem a sjel očima k Sieře, která ležela vedle mě. Slušelo jí to, jak tam tak vystavovala srst měkkému zimnímu slunci a mhouřila před ním blaženě oči. Ani jsem si neuvědomil, že se mi na tváři objevil mírně přiblblý úsměv, jak jsem tak na ni hleděl. Bylo mi najednou vážně hezky, u srdce se mi usadil takový hřejivý pocit...

//Nížina hojnosti

Naštěstí to vypadalo, že Sierra to přečkala v pořádku. Já byl taky celý. Šel jsem teď už trochu kulhavě kvůli zadní noze, které se dlouhá námaha moc nelíbila, ale skoro jsem si to neuvědomoval - už to bylo něco, co jsem příliš nevnímal, stejně jako jednostranná slepota. Stejně se s tím nedalo nic dělat... "Nemáš zač," řekl jsem a tváří se mi mihl úsměv. "Přece bych tě v tom nenechal." Byl bych rád řekl, že by to udělal každý, nicméně věděl jsem, že to není pravda. Po světě chodila různá individua, i taková, která by si ještě vychutnala ponechat vlčici ve vánici napospas osudu.
"To jo. Zima je jedna věc, ale ten vítr... aspoň víme, kudy už nechodit," otřásl jsem se a směřoval své kroky neomylně k jezeru, které se blížilo. Když jsme k němu dorazili, povšiml jsem si, že není vůbec zamrzlé. Zvláštní, pomyslel jsem si, ovšem moc jsem nad tím nedumal. Místo toho jsem se s heknutím položil na břeh a zhluboka vydechl. "Uf. Tady je mnohem lépe."

//Tundra

Probojovávali jsme se kupředu skrze vítr a sníh. Nebylo to jen tak snadné... mezi skalami to bylo o něco lepší, protože nás chvílemi alespoň kryly před větrem, ale i tak se nejednalo o nic pířjemného. Byl jsem sice rodilý seveřan, ale taky jsem měl svoje limity... a díky bohu aspoň za můj huňatý kožich a mohutnou konstituci. Jinak by to jistě bylo ještě mnohem horší. Když už nic jiného, mohlo moje velké tělo alespoň trochu krýt menší Sierru, která se držela vedle mě.
Naštěstí se před námi brzy otevřelo místo o něco přívětivější. Mhouřil jsem pořád oči, ale cítil jsem, že vítr poněkud utichá a postupně jsme se dostali do míst, kde závěje nebyly tolik hluboké a vítr tolik ostrý. Na chvíli jsem se zastavil a vytřásl si z kožichu sníh a kousky ledu. "Jsi v pořádku?" otočil jsem se na Sierru udýchaně. "To bylo docela drsné," poznamenal jsem, zatímco jsem zhluboka oddechoval. Měl jsem původně v plánu jít lovit, až se dostaneme víc na jih, ale teď jsem měl dojem, že jsme na to oba moc zmožení. "Možná bude lepší si chvíli oddechnout, než se pustíme do něčeho dalšího," prohodil jsem a kývl hlavou k nedalekému jezeru. To vypadalo jako vhodné místo.

//Slané jezero

//Ledové pláně

Sierra si neopomněla rýpnout do mého akrobatického kousku, až jsem se nakonec musel přestat škaredit a krátce jsem se tomu usmál. "To byla jen malá kulturní vložka," objasnil jsem, zatímco jsem si vytřásal z kožichu sníh. "Moc se o mě neví, že jsem v hloubi duše hotový komediant," ušklíbl jsem se. No... pokud to tak bylo, muselo to být v opravdu hluboké hlubině, že jsem ji ani já sám ještě neobjevil.
A jakmile jsme vykročili na otevřenou planinu, smích mě přešel už úplně. Zaštítil jsem Sierru před nejhorším větrem a doufal jsem, že jí to alespoň trochu pomůže. Přivíral jsem oči před ledovými krystalky - jedno oko už bylo stejně v háji, ale to druhé bych si o to víc rád zachoval. Ta ledová poušť se zdála být snad nekonečná. Probíjet se kupředu závějemi bylo nesmírně náročné a vyčerpávající. Až po nějaké době se před námi zvedla skaliska, která alespoň narušila monotónnost krajiny. Stejně tu ale foukalo a sníh se metl do obličeje. "Musíme ještě kousek dál. Když tady zastavíme, taky už bychom tu mohli zůstat," obával jsem se a každou chvíli vrhal k vlčici starostlivě pohled, zda to pořád zvládá v pořádku. Zdálo se mi ale, že se pomalu blížíme ke konci. Aspoň, že tak.

//Nížina hojnosti

Ještě tedy hlásím Mercera do dvojičky se Sierrou <3

//Dvojčata

Sestup z hor nebyl zrovna snadný, ale podařil se bez větších nehod. Jen posledních pár metrů jsem sjel poněkud nedůstojně po zadku, neboť mi podjely zadní nohy. Musel na mě být zřejmě dost komický pohled, když jsem to na úpatí skály zapíchl čenichem napřed do sněhu. Vyhrabal jsem se ze závěje a s poněkud dotčeným výrazem se otřepal. "Vážně?" otázal jsem se hory, která se nadále výsměšně tyčila, zpívala svou píseň a neříkala nic. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a vykročil směrem, který jsem odhadl na jižní. Jestli jsme chtěli sehnat jídlo či se alespoň dostat zase někam o dům dál, museli jsme odtud pryč. Jenže... před námi leželo dosti nepříznivé území, což jsem zjistil vzápětí.
"Tohle vypadá blbě," prohlásil jsem v momentě, kdy se do mě opřel silný boční vítr a tlapy se mi zabořily do hluboké závěje. Sněhová pláň se zdála být nekonečná a velice, velice nehostinná. Do tváře, která byla vystavená větru, se mi zahryzly ledové krystalky. Pěkně to zaštípalo. Ohlédl jsem se po Sieře. "Drž se vedle mě," překřičel jsem vítr a zařadil se vedle vlčice, aby ji moje tělo aspoň trochu chránilo před tou fujavicí, co se tudy proháněla. Nebyla to asi nejlépe zvolená cesta... ale asi dobře vědět, že i taková místa tu jsou. Nezbývalo než se kupředu probíjet větrem a závějemi a doufat, že se před námi vynoří něco příznivějšího. Nejdůležitější bylo nezastavovat.

//Tundra

Netrvalo dlouho a ze snů se probudila i Sierra vedle mě. Rovněž jsem se na ni mírně usmál. "Dobré," oplatil jsem jí pozdrav a vytáhl se do sedu. Tak už jsme byli vzhůru oba. "Nápodobně," přikývl jsem. "S tou písní v uších se spalo jako... na obláčku." Přeběhl jsem očima po skále a ledu nad námi. Domníval jsem se, že s tou krásnou písní má asi co dělat vítr, zabíhající do prasklinek a mezer, něco jako meluzína, nicméně nechal jsem si tuto teorii pro sebe. Někdy je lepší nechat tajemství tajemstvími a nevyzrazovat je. To, že já se všechno snažil pochopit a ospravedlnit... no, to byl můj boj.
Sierra vznesla návrh, že bychom se měli asi zase přesunout a já souhlasil. "Ano, měli bychom jít," přikývl jsem a vstal. "Možná bychom se mohli na nějakém příznivějším místě podívat po něčem k snědku. A pak..." Pokrčil jsem rameny. Chtěl bych narazit konečně na nějakou smečku a přesvědčit se, že tu nějaké vůbec jsou, nicméně to asi nebylo něco, co by se dalo plánovat. Pokud se tudy budeme toulat dost dlouho, něco se určitě vyskytne. Zamířil jsem pomalu po kluzké cestičce zase dolů. Jak jsem se domníval, dolů to šlo hůř a ještě pomaleji, než nahoru, ale nějak to šlo. Nedokázal jsem se ovšem při sestupu ubránit představě zdejších bohů, jak nás sledují a přemýšlí, jestli nás postrčit dolů, nebo ne. Vážně mi bylo lépe, když jsem na bohy nevěřil.

//Ledové pláně

Usnul jsem prakticky ve chvíli, kdy se mi zaklapla víčka. Ani jsem si vlastně neuvědomil, jak hrozně unavený jsem byl, dokud jsem si nelehl a nepocítil tu strašnou tíhu, která mě táhla k zemi. Pořádný spánek jsem zkrátka potřeboval a tichá, líbezná melodie vznášející se všude kolem, mě k němu ukolébala, jako bych byl zase malé vlčátko, kterému máma zpívá písničku na dobrou noc. Zdály se mi sny. Byly zmatené a zvláštní, míhali se v nich obrovští vlci, tyčící se k obloze - snad bohové. I já sám byl jaksi jiný, dotekem tlapy jsem nechával vyrůstat zeleň a rozkvétat květiny, poroučel jsem počasí i větru... pak se však sen změnil v chaotickou změť, jak už sny mívají ve zvyku, a po probuzení jsem si pamatoval sotva více než krátké útržky.
Vzbudil jsem se odpočatý, i když jsem měl dost vyfoukaný kožich. Zimní srst mě ovšem ochraňovala dostatečně. Doufal jsem, že Sierra je na tom stejně. Sjel jsem k tmavé vlčici pohledem, ale zdálo se, že ani ji zima příliš neobtěžuje. Vypadalo to, že zatím spí, takže jsem si jen protáhl tlapy dopředu a prozatím mlčel, abych ji nerušil. Kam se vydáme potom? zapřemýšlel jsem. Tenhle svět byl malý... malý a divný. Měl bych si tu časem najít smečku. Pak bych aspoň měl v životě nějaký směr. Jenže tady má vlk asi dost omezené možnosti. Povzdechl jsem si. Asi záleželo jen na štěstí a na tom, jak shovívavý ke mně bude zdejší kraj, zda si tu najdu domov nebo budu muset přežívat jako tulák. A nebo si založím smečku sám, napadlo mne a poněkud ponuře jsem se usmál. To by bylo vskutku ironické - že by mne dostihl osud, kterému jsem se jako mladý snažil spíše vyhnout.

Nakonec to nebyla past. Snad by se dalo říci, že to byl pravý opak. Nevěděl jsem, jak přesně takové poklidné, hezké místečko nazvat. Snad oázou klidu? Uprostřed všeho toho šílenství kolem bylo rozhodně milé narazit na něco sice neobvyklého, avšak příjemného. "Alespoň je to tentokrát hezké překvapení," podotkl jsem. Sierra si lehla vedle mě a společně jsme hleděli přes celý kraj. Zdálo se mi, že v dálce opravdu vidím modrý záblesk moře - konec světa. Tohoto světa. Byl to malý svět, pravda, ale teď... byl naším domovem. Ale proč? Ta otázka se ke mně nepřestávala vracet. Proč si ti zdejší bohové, či kdo za to byl zodpovědný, vybrali právě mě nebo Sierru, aby nás přinesli do téhle podivné země? Byla to pouze náhoda, či snad sledovali nějaký záměr?
Bylo těžké dělat si starosti za té příjemné melodie a s tím výhledem před sebou. "Tady odsud všechno tam dole vypadá mnohem obyčejněji. A jednodušeji," podotkl jsem. "Máme tady svět jako na dlani." Zívl jsem. Vlastně jsem tak trochu cítil, že se mi klíží oči. Ušli jsme pořádný kus cesty a nejspíš bylo na čase si zase chvíli odpočinout. Snad se i prospat. "Možnááá..." přerušilo mne další zívnutí, "bychom si měli chvíli oddechnout. Tady to vypadá bezpečně," dokončil jsem a ze sedu jsem se přesunul do polohy vleže. Složil jsem si hlavu na přední tlapy a ještě se snažil bojovat se spánkem, ovšem tušil jsem, že prohraju.

I mě se les, který jsme nechali prozatím za zády, líbil. "To ano... dalo by se tam žít. Třeba se tam jednou usadím, až mě přestane bavit se trmácet od čerta k ďáblu," napadlo mě znenadání. Proč ne? Jestli tady nenajdu nějakou vhodnou smečku, prostě bych to zapíchl do lesa a kdo by mě mohl vyhánět? Nikdo. To území, aspoň část, kterou jsme procházeli, nebylo označené, tudíž nikomu nepatřilo. Představoval jsem si, jak by případná smečka, která by si les chtěla nárokovat, musela vzniknout okolo mě, protože bych se odmítal vzdát své nory a vystěhovat se jinam. Mírně jsem se nad tím pousmál. Nepochyboval jsem, že bych dokázal být natolik tvrdohlavý.
Jenže pak se ozvala ta melodie a její tóny nás dovedly až k cestičce na vrchol. Po zaváhání jsem se po ní vydal a Sierra mě následovala. Mohla to být nějaká past, léčka, do které jsme možná právě naběhli jako dva hlupáci. Ovšem... nevím. Neměl jsem z toho tady zlý pocit. Cestička před mýma nohama stoupala. Byla namrzlá a kluzká, tudíž postup byl pomalý a opatrný. Zarýval jsem do ledu drápy co nejvíc a snažil se nemyslet na to, jak asi půjdeme dolů. Zdálo se, že cesta se táhne celé věky, ale nakonec končila na malé skalní římse. Postavil jsem se stranou, abych uvolnil místo Sieře. "No teda," vydechl jsem - výhled, který se před námi otevřel, byl vážně ohromující. Byli jsme hodně vysoko a tak odtud bylo vidět vskutku do dálky. I takový poloslepý mamlas jako já to dokázal ocenit. Pomalu jsem se posadil, abych si po výstupu trochu odpočinul a rozhlížel jsem se přitom po kraji, který nám teď doslova ležel u nohou.

"To nic," zabručel jsem. Nemělo cenu, aby se kvůli tomu cítila špatně ještě Sierra. Byl to můj boj. "Nemohla jsi to vědět." Nehodlal jsem jí to vyčítat. Když máte ve zvyku si svou minulost nechávat pro sebe, občas se nevyhnete tomu, že druzí nechtěně kopnou do citlivého místa.
Jen jsem pokýval hlavou - bylo důležité tohle místo, které se mělo asi stát naším novým domovem, prozkoumat. Zjistit, co se tu kde skrývá a vědět, jaká nebezpečí mohou číhat... to nebylo nic nepodstatného. V hlavě jsem si ale po všech těch letech dokázal vybavit hlas Branta, mého prvního Alfy a vychovatele, jak mě peskuje za to, že se procházím a nedělám něco podstatného. Pro něj snad každá minuta, která nebyla strávená bojem, lovem, kontrolou území nebo spánkem, byla ztraceným časem. Nesmírně bezútěšná existence, pokud se ptáte mě. "To ano... když už si jeden nemůže vybrat že tady skončí, aspoň si může najít svoje místo," souhlasil jsem. Snad alespoň v něčem byly ostrovy milosrdné.
Pak nás ale upoutala melodie nesoucí se větrem. "Myslím, že to přichází od těch hor," řekl jsem a vydal se pomalu tím směrem. Jak jsme se blížili, už nemohlo být pochyb. Melodie sílila, čím blíže jsme byli. Dvě hory se tyčily nad našimi hlavami do nesmírné výše, ze které se snášela i ta podivuhodná hudba. Rozhlédl jsem se kolem. "Podívej," povšiml jsem si náhle na hoře blíže k nám. "Cestička." Cesta stoupala kamsi k vrcholu. Mírně jsem zaváhal. Mohla to dost dobře být další magická habaďůra... ale cestička vypadala vyšlapaně a melodie nesoucí se vzduchem zněla mírumilovně a poklidně, až mě nakonec zlákala. Pomalu jsem vykročil nahoru.