Příspěvky uživatele

Ačkoliv jsem byl odhodlán přijít na nějaké rozumné vysvětlení, se zklamáním jsem musel uznat, že jsem vůbec žádné nenacházel. To by v tom byl čert... Jasně, dalo by se to svést i na nadpřirozené síly, kouzla, bohy a já nevím, co všechno. Ovšem házet všechny problémy a záhady světa do tlap božstev, to bylo velice svůdné a těžko se tomu odvykalo - znal jsem i takové, kteří nadpřirozenu odkazovali snad všechno. Jenže já na bohy moc nevěřil. Jestli existovali a byli dobří, proč pak stvořili tak krutý svět? A jestli dobří nebyli... pak jsem s nimi nechtěl mít nic společného. "Hm," uzavřel jsem svůj průzkum nakonec nespokojeným zabručením. Nechápal jsem to o nic víc, než předtím.
Raději jsem svou pozornost obrátil k Sieře, která na rozdíl od řešení hádanky byla přímo tady a pochyboval jsem, že by ji moc bavilo dívat se na má záda, která jsem k ní předtím otočil. Navíc jsem se vůči ní pořád cítil tak trochu provinile. "Inu, teď už to zpátky nevrátím," opáčil jsem. "Ovšem snad bych se to mohl pokusit napravit. Což takhle něco společnými silami ulovit?" Z moře jsem byl sice celkem unavený, ale taky hladový. Něco menšího bychom jistě zvládli, i kdybychom se měli podělit o nějakého ubohého zajíce. Pokud tedy Sierra nedává přednost ovoci.

Neušlo mi, jak si mě vlčice prohlíží. Chápal jsem, že moje zjizvená tvář vzbuzuje přinejmenším zájem, přinejhorším pochyby o mých motivech. Co bych dal za to, abych mohl tuhle svou část skrýt. Byla totiž tak lživá, jak jen být mohla a navíc byla viditelnou a nesmazatelnou připomínkou časů, které bych tak rád nechal navždy za sebou... Ale smůla.
Oba jsme se shodli na tom, že tohle je doopravdy zvláštní situace. "Jistě to má nějaké racionální vysvětlení," usoudil jsem. Pak mi vlčice sdělila své jméno. "Těší mne," pronesl jsem a koutky se mi nadzdvihly do stínu úsměvu, který konenčně aspoň trochu narušil vážnost mé tváře.
Pak jsem vstal, přičemž jsem volným tempem zamířil zpátky k místu, kde jsem byl vyplaven. "Stejně je to divné. Že by za to mohly třeba... nějaké... spory z hub, co zatemňují mysl? Možná je to něco v té vodě?" přemýšlel jsem nahlas, ani jsem si skoro neuvědomoval, že mluvím. Když jsem dospěl k tomu druhému závěru, raději jsem se k moři dále nepřibližoval. Jenže vypadalo úplně normálně. Normálně mořsky. A žádné divné houby jsem tady taky neviděl. Čenichal jsem nad pískem, chvíli bloumal kolem a pak se přes rameno ohlédl na Sierru. "Nejspíš jsem vám zničil odpolední siestu, co?" broukl jsem omluvně.

Vypadalo to, že jsem vlčici mírně vylekal, což nebylo vůbec to, co jsem zamýšlel. Právě naopak. Ještě aby se mě ale nelekla, když jsem se tady tak náhle zjevil, narušil jí siestu a div že jsem na ni nešlápl. Teď už ale bylo pozdě. První dojem byl tedy nejspíše v tahu. Nezbývalo než ji přesvědčit zpětně, že nejsem sériový vrah. Mírně jsem svraštil čelo, když mi řekla, že, světe div se, ani ona si nepamatovala, jak vlastně skončila v moři. "Opravdu?" pronesl jsem s mírným tónem překvapení. "Já totiž také ne. Najednou jsem byl prostě tady, na pláži." Zavrtěl jsem hlavou. "Tak to je opravdu zvláštní záhada." Nic podobného jsem opravdu nikdy nezažil, ani jsem o tom neslyšel. Jeden by skoro řekl, že tu bylo ve hře něco nepřirozeného, a to se mi vůbec nezamlouvalo. Nelíbilo se mi, když si se mnou zahrávaly nějaké neuchopitelné síly.
"Možná by to tu stálo za bližší prozkoumání. Třeba bychom tomu přišli na kloub," navrhl jsem, přece jen víc očí víc vidí... I když já k tomu celkovémo počtu zrovna plnohodnotně nepřispívám. Vzápětí jsem si uvědomil, že jsem se vlastně zachoval jako totální nezdvořák. "Ani jsem se vlastně nepředstavil," pronesl jsem klidně, můj úlek do mého hlasu nepronikl. "Jsem Mercer."

//minulost

Vědomí se ke mně navrátilo postupně a já pomalu otevřel oči. Ovšem vzhledem k tomu, že to zdravé jsem měl stočené k zemi a to druhé mi v tomhle směru vůbec nepomáhalo, moc jsem toho neviděl. Zvedl jsem tedy hlavu, jen abych zjistil, že ležím na břehu moře, které mě vyvrhlo zde, na okraji neznámého lesíku. Pachuť slané vody se mi držela na patře. Jak je tohle vůbec možné? Nepamatoval jsem si, že bych kdy spadl do moře, ani že bych po něm plul, a přesto jsem byl tady. Vyškrábal jsem se na mohutné tlapy, vyklepal si slanou vodu z kožichu a rozhodl se podívat kolem. Třeba najdu něco, co mi tu záhadu objasní.
Našel jsem ale jen lesík, který voněl ostružinami i jiným ovocem. Berme, co je, pomyslel jsem si a nabral si do tlamy pěkných pár, abych aspoň zahnal tu pachuť v tlamě. Až když jsem udělal pár kroků k dalšímu keři, všiml jsem si, že tu nejsem sám. Na zemi ležela vlčice, skoro jsem ji přehlédl - to pro mě nebylo nic těžkého, moje periferní vidění stálo za starou belu. "Zdravím vás, slečno," pozdravil jsem a ustoupil o půl kroku vzad, abych opustil její osobní prostor. "Odpusťte mi to vyrušení. Nevšiml jsem si vás." Opatrně jsem si ji přeměřil pohledem, má tvář byla vážná, tak jako skoro pořád. Všiml jsem si, že má navlhlou srst a vznášela se kolem ní vůně soli... a vanilky. "I vás sem vyplavilo moře?" zeptal jsem se a posadil se, abych se nad ní tak netyčil. Byla taková droboučká.