Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Já tebe taky," broukl jsem a v krátkosti Sieře sdělil, jak se situace má. Vlastně toho nebylo mnoho, co by se dalo říci. Cinder teď již odpočívala v pokoji. Alespoň o to bylo postaráno.
Sierra se naštěstí cítila dle svých slov v pořádku. Jen unavená, což se nejspíš dalo očekávat. A že už cítila, jak sebou vlčata vrtí? "Ah, opravdu?" zamáchal jsem lehce ocasem. "Asi už se těší ven... bude to nejspíš už brzy, že?" Tak moc jsem se na ně těšil. Byly roky, kdy jsem už ani nevěřil tomu, že bych se někdy mohl stát otcem, ale život se někdy ubírá úplně jiným směrem, než jaký bychom čekali. Hlavně, aby bylo všechno v pořádku.
"Po něčem se ti poohlédnu. Něco ještě určitě zbylo z lovu," kývl jsem a hned se pro něco na zub vypravil. Ano, ze soba zbývalo ještě dost a tak jsem Sieře vybral nějaké pěkné kousky, načež jsem se vydal zase zpátky za ní. "Tady to je," řekl jsem, ovšem až když jsem maso položil na zem - s králíky jsem si vyzkoušel až až, že mluvení s plnou tlamou je jednoduše nemožná záležitost. Usadil jsem se vedle a okamžitě mi vytanula další myšlenka: "Stačily jste s Vločkou přichystat nějaký ten pelech?"

//území

Jen, co jsem vkročil do jeskyně, otřepal jsem si důkladně vodu z kožichu a nechal protivný déšť venku. Pouze letmý myšlenka mi zabloudila směrem, že pokud tohle brzy nepřestane, mohlo by to být nebezpečné. Většina mé mysli však byla úplně někde jinde. "Sierro?" zavolal jsem do útrob úkrytu, ale nepříliš hlasitě. Nezdálo se, že by tu v tuto chvíli navzdory nepřízni počasí bylo narváno, ale i tak se neslušelo tu hulákat na celé kolo. Krom toho jsem tušil, kudy se vydat. Čenich mi napověděl.
Objevit Sierru netrvalo dlouho. Ležela dál v jeskyni a stačil mi jeden pohled, abych viděl, že jsem doopravdy pozdě nepřišel. Jistě, jedno vlče se kolem ní ochomýtalo, ale to bylo trochu moc staré na to, aby bylo naše. Bylo to jedno z Einarových. Esker nebo něco podobného? To teď bylo fuk. "Sierro," broukl jsem a posadil se vedle ní, čenichem jsem hned brouzdal v její srsti. "Promiň, že jsem se zdržel. Musel jsem jít pomoci, ale už je to hotové. Cinder odpočívá v pokoji," vydechl jsem. "Jak se cítíš?" zajímal jsem se vzápětí starostlivě. Bylo vidět, že příchod vlčat se blíží. "Potřebuješ něco?"

Seděl jsem sám a vlastně mi to i vyhovovalo. Pozoroval jsem, jak země pomalu plní hrob, až nakonec s posledními zrnky hlíny z nebe začaly opět padat kapky deště. Odpočívej v pokoji, Cinder. Sbohem. Necítil jsem, že by mi náleželo jít blíž či vyřknout nějaká slova nahlas, ale věřil jsem, že zemřelí mohou slyšet i to, co jim říkáme jen v duchu. A pokud se duše Cinder dívala, byla jistě spokojená s místem svého posledního odpočinku. Krásný strom vyrostl nad jejím hrobem, ohnivé kvítky zaplály i přes vytrvalý déšť.
Ještě jsem tam chvíli seděl, ale vlci kolem se pomalu začínali rozcházet a já musel také jít. Mrtví už došli klidu, tudíž by se jeden měl soustředit víc na ty, kteří ještě žili. A já toho měl momentálně hodně, na co bylo třeba se soustředit. Neuniklo mi, že se Sierra za celou dobu neukázala. Nejspíš zůstala v úkrytu. Byla v pořádku? Nebo- Ne, nepromeškal jsem to, ještě je čas, uklidňoval jsem se, ale přesto jsem spěchal do jeskyně rychleji, než by si vykračoval někdo, kdo je naprosto nevyvedený z míry.

//úkryt

//úkryt

Svíral jsem v zubech svůj cíp kožešiny tak pevně, jak jsem svedl a snažil se kráčet co nejvyrovnanějším krokem. Opatrnost byla na místě. Naštěstí jsme na tento úkol byli čtyři a sil jsme měli dost. Čekal jsem, že nás venku hned zasáhne déšť a kroupy, avšak nestalo se tak. Kdosi, koho pohledem určit snadno nešlo, nad námi držel neviditelný ochranný deštník. Einar nás směřoval k pěknému plácku, kde jsme opatrně kožešinu i s Cinder položili na zem. Opětoval jsem Einarovi mírné pokývnutí a ustoupil stranou. Teď byli na řadě vlci s magií země, kterou já nevládl, ač jsem si už poněkolikáté pomyslel, že by mi byla mnohem milejší, než oheň.
Stáhl jsem se stranou a usadil se tiše opodál. Pohledem jsem občas hledal Sierru, ale ta se neobjevovala. Teď jsem ji však nemohl jít hledat. Je v pořádku. Notak. Pár hlubokými nádechy jsem uklidnil své nervy, zůstal jsem na svém místě a s těžkým srdcem sledoval, jak smečka spojuje své síly, aby zajistila své padlé člence důstojný odpočinek.

Einar, Vidar, Xander

Einar prohlásil, že oni útočníky našli. Tím se mi alespoň trochu ulevilo, aspoň do té míry, do jaké to podobná informace mohla dokázat. "Dobrá," pokývl jsem hlavou. Rozhodně jsem měl v plánu si onen popis vyžádat, ale mohlo to ještě počkat. Teď hned je stejně nikdo běžet nepoběží. Bylo třeba vyřídit jiné věci, které byly v tuto chvíli velmi důležité. Pro Cinder i pro ty, kteří zůstali.
Doufal jsem, že se stačím ještě podívat po Sieře, zkontrolovat, zda je v pořádku - vlčata se určitě mohla narodit každým dnem, že? - avšak nebylo mi to přáno. Vlků byla kolem spousta, avšak hodila se i má pomocná tlapa. Jen jsem vrhl jeden krátký pohled do hlubin úkrytu, kde jsem tušil její přítomnost, než jsem se otočil zpět k alfovi a ostatním.
Tentokrát jsem nepromluvil, jen mlčky přikývl a pomohl s přemístěním rezavé vlčice na kožešinu s ostatními vlky. Jen krátce jsem pohledem zavadil o Xanderovu tvář. Rád bych mu řekl něco... cokoliv. Věděl jsem, jak hrozné je přijít o někoho tak blízkého a milovaného. Avšak slova mi unikala a raději jsem se kousl do jazyka a soustředil se. Cindeřino tělo - stále chladné a nehybné, ale nyní již vyhlížející více v míru, když z něj zmizela krev a většina ošklivých ran byla zakrytá květy - jsme přemístili na kožešinu a následně jsme se jí s Vidarem, Xanderem a Einarem chopili. A vyrazili.

//území

//Alatey

hlavně Einar
Vkročil jsem do jeskyně a důkladně se otřepal těsně u vchodu, abych dovnitř netahal všechno mokro. První, koho jsem vynašel, byl Einar, což nebylo příliš těžké. Nejen, že se dal alfa jen těžko přehlédnout, ale nacházel se ve skupince se všemi ostatními. Pomalu jsem se přiblížil, abych mu ve zkratce vyložil, co jsme zjistili - či spíše nezjistili. "Našli jsme několik stop, ale déšť a kroupy je bohužel příliš poničily, než aby se daly sledovat, takže jsme se raději vydali zpět." Byl bych se možná více vyptal, ale na to bude času dost i později. Viděl jsem, že vrcholily přípravy těla Cinder na uložení k poslednímu odpočinku. "Půjdu se podívat za Sierrou, pokud mne není třeba," zamumlal jsem tiše, ale ještě jsem chvíli stanul na místě, kdyby přece jen bylo něco potřeba.

//Nížina hojnosti přes Hraniční

Letův kožich mi zmizel z dohledu, ale předpokládal jsem, že se žlutavý vlk vrátí a nenechá se dobít kroupami. Sám jsem stoupal kluzkými horskými stezkami vzhůru. Ostatní mne snad budou následovat.
Cesta horami nebyla příliš příjemná a náš neúspěch v hledání mne na duchu příliš nepozvedl. Ale nebyli jsme jediná skupina, utěšoval jsem se. Ti, kteří šli přes lesy a více krytá místa mohli mít víc štěstí. Otevřená pláň pochopitelně schytala nejhorší nápor špatného počasí. Krok za krokem jsem se přibližoval ke vchodu do jeskyně. Snad nikdy se sucho a teplo nezdálo lákavějším. To raději sníh, než tohle. Nebyl jsem z cukru, ale těšil jsem se, až se trošku vysuším. A taky až uvidím Sierru. Zatímco jsme byli pryč se snad žádné drama nestačilo odehrát. V horách však panoval klid. Ať už Cinder ublížil kdokoliv, byli pryč...

//Úkryt

Hledal jsem dál, když se zrzavá vlčice - Jaina - ozvala se svým vlastním objevem. Přišel jsem k ní blíž, stopa skutečně vedla kolem hor, ovšem teď už bylo dost zřejmé, že je naše hledání beznadějné. Otisky se ztrácely téměř před očima, smývané deštěm a rozbité kroupami. "Obávám se, že tohle nemá cenu. Akorát si někdo užene zápal plic," usoudil jsem, ledový déšť a kroupy nebyly ničím příjemným a pobíháním v tomhle počasí jsme stejně nic změnit nemohli. "Navrhoval bych se vrátit. Třeba měly ostatní skupiny větší štěstí," povzdechl jsem si. Leto se vydal ještě vyzkoušet cestu kolem hor, já se ale už pomalu otočil nazpět. Doufal jsem, že aspoň někomu se podařilo cosi objevit. Stejně jsem se cítil nesvůj, kdybych se měl dlouho potloukat mimo území. Sierra... Nevěděl jsem, kdy mají naše vlčata přijít na svět, ale muselo se to už blížit a teď bych opravdu byl raději s ní, než bezcílně bloudit deštěm.

//Alatey přes Hraniční

//Hraniční pohoří

Nedělal jsem si příliš velké naděje, že bychom něco našli. Nepřízeň počasí se do nás opírala, zdálo se nemožné, že by tohle nějaké stopy mohly přežít. A přesto... "Co je to tady?" poukázal jsem v jednu chvíli na otisky tlap na mokré zemi. Sklonil jsem hlavu níže a s čenichem u země opatrně zkoumal okolí. Třeba jsem byl jednooký, ale ne slepý. Cestiček stop tu bylo několik. Jenže žádné pachy, které by se daly rozeznat. Žádná krev. Stopy mohly patřit úplně komukoliv. A které si zvolit? "Tyhle asi vedou podobným směrem, jako šli Einar a ostatní," uvážil jsem po bližším průzkumu. Ale co ty další? Počasí se zhoršovalo, ozývalo se hřmění a o mě se pokoušela tak trochu beznaděj. "Co myslíte? Není tu žádná krev, nic, co by nám napovědělo, jestli jsou to ti správní vlci. Řekl bych, že to stojí za pokus, kdyby nám jen o trochu více přálo počasí, ale bojím se, že se stopy vytratí dřív, než nás někam dovedou..." Přejel jsem pohledem po ostatních. Co si o tom myslí oni?

Einar nám rychle určil skupinku, ve které jsme měli vyrazit. Nikoho z vlků jsem příliš dobře neznal, ale věřil jsem, že všichni budou schopní. "Můžeš se spolehnout," kývl jsem k alfovi, který se rázem rozběhl pryč.
Vlčice - byl jsem si celkem jistý, že to je vážně Třezalka, ale ne stoprocentně jistý - se k nám otočila a rovnou se pustila do toho vůdcování, které nám Einar uložil. Obula se do toho pěkně zhurta, ale měl jsem dojem, že jí to jde vlastně docela dobře. "Přesně tak," podpořil jsem ji, "a musíme mít oči dvojnásob otevřené, protože déšť už nejspíš většinu stop stihl poničit. Nepomohli bychom si, kdybychom jejich zbytky ještě sami pošlapali." Měl jsem i tak pocit, že naše šance na nalezení nějakých použitelných stop jsou mizivé, obzvlášť na otevřeném prostranství, kam jsme směřovali, avšak nechal jsem si své pesimistické předpovědi raději pro sebe. Naděje pořád existovala, ač se menšila každou minutou. Bylo na čase vyrazit.

//Nížina

//Úkryt přes Alatey

Někteří byli rychlejší než já a už šli napřed, ovšem sledovat je nebylo i přes déšť zase až tak těžké. Počasí nám však nepřálo. Mokrý kožich mne příliš netrápil, ale všechny stopy budou s takovouhle brzy pryč. Tiše jsem si pro sebe zavrčel. Štěstí přálo těm, kteří tolik ublížili dobré vlčici. Ať mi nikdo netvrdí, že na světě existuje spravedlnost. Ale ještě nevyklouzli. Ještě ne, připomněl jsem si. Dříve či později je najdeme. Bylo nás mnoho.
První skupinka hledačů už odcházela. Další vlci však teprve čekali. Zastavil jsem vedle jedné z bylinkových vlčic. Máta... ne, Třezalka? Většina stop, zdá se, byla už pryč. Nebyl to žádný div, v tomhle počasí. Vlčice (Konvalinka? Třezalka?) se tázala, kam se vydat, takže já zůstal zticha a nechal Einara, aby nás zbývající někam rozdělil.

dění kolem Cinder, Sierra, Cipher

Radost z Sieřina rozhodnutí zkusit se vyšplhat na deltu bohužel neměla dlouhého trvání. Kolem raněné Cinder se nás brzy seběhla celá spousta. Držel jsem se dostatečně stranou, abych mohl nechat léčitelky dělat jejich práci, ale... Namáháte se zbytečně, šeptl chladný hlásek v mém nitru. Jakkoliv nerad, musel jsem s ním souhlasit. Ty rány nemohla přežít. Její tělo bylo příliš poničené, příliš rozbité. Zhluboka jsem vydechl. Někdo musí zaplatit. Už jsem byl připravený vyrazit, pomstít se těm, kteří by něco takového provedli. Napětí se maskovalo za povrchovou kamennou masku.
Když do mě nabourala Cipher, div že jsem se po ní neohnal zuby. Ne proto, že bych chtěl, ale pod klidnou fasádou jsem měl nervy na pochodu. Couvl jsem dál, aby její rodina měla prostor. Měli s ní teď být hlavně oni. Já měl jinou práci. Připojila se ke mně vlčice, kterou jsem neznal (Jaina), její kožich ale napovídal leccos. Jistě patřila do Einarova příbuzenstva. Ochotných vlků zde bylo víc a vlastně nebylo na co čekat. Sierra byla vyslána k vlčatům a za to jsem byl moc rád. Budu mnohem klidnější, když budu vědět, že je zde, v relativním bezpečí. Vyhledal jsem ji pohledem, ale nejspíš už byla pryč.
Jen, co Einar zavelel, zamířil jsem k východu. Jen jsem ještě věnoval pohled rezavé vlčici na podlaze. Vlčici, kterou jsem tak dobře neznal, ale která byla součástí smečky už tak dlouho a položila svůj život za její ochranu. Ke statečné Cinder. "Sbohem," hlesl jsem tiše, ač jsem byl pravděpodobně jediný, kdo to slyšel. A pak už jsem byl venku, v ledovém podzimním dešti.

//Hraniční pohoří

Vločka, Sierra, Einar, Cinder

Pousmál jsem se na Vločku, když nám gratulovala a zajímala se, zda máme nějaký stávající pelech. "Děkujeme. Vlastně... zatím žádné stálé místo nemáme. Budeme muset najít nějaký pěkný kout." Neměl by to snad být problém, s tím jak obrovská jeskyně byla.
Od povyšování stávajících delt se brzy přišlo k hledání dalších adeptů. Krátce jsem nad tím zauvažoval, ovšem popravdě už jsem se necítil na nějaké šplhání po žebříčku hierarchie. Nebylo třeba si cokoliv dokazovat. Líbilo se mi, kde jsem byl teď. Všiml jsem si však významého pohledu od Sierry. "Jen do toho," pobídl jsem ji, když mi došlo, co jím míní. "Budu ti držet palce."
Sledoval jsem, jak zamířila k Einarovi a dostala úkol, který zněl vlastně i docela příjemně. Květinová zahrádka zněla skoro relaxačně. Nastražil jsem uši, když bylo zmíněno nové postavení. Théta... ale to zní skoro jako něco pro mě, uvědomil jsem si. Tím bych se mohl stát. Že? Ovšem bylo ještě čas si to promyslet.
Okolní šum jsem trochu pustil z hlavy. Bylo toho moc a já dovolil své pozornosti lehce polevit. Na moment. Než jsem si všiml napětí, které náhle zavládlo. Následoval jsem Einarův pohled směrem ke vchodu do úkrytu a spatřil... "Cinder!" Myslel jsem, že to vyjeknu, ale spíše jsem jen hlesl. Vlčice vypadala strašně. Na pokraji smrti. Přiblížil jsem se, ne tolik, abych se pletl léčitelkám, ale chtěl jsem slyšet, co říká. Nebo o co se snaží. Vetřelci. Hřbet se mi naježil. Kdo to k čertu mohl být? Byli už pryč? Nebo se pořád mohli pohybovat kolem? Otočil jsem se směrem k Einarovi. "Máme to jít prozkoumat?" Myslel jsem tím samozřejmě nás - ochránce. Všechen ten divný falešný klid, který jsem zažíval dřív při podobných situacích, se vrátil. Žádná panika, srdce mi bušilo silně, ale klidně. Byl tu někdo, kdo tu být neměl, a ublížil smečce. Můj pohled našel i Sierru. Musel jsem ji chránit, ji a naše vlčata. A všechny ostatní. Jestli tu ti útočníci ještě někde byli...

Před srazem - Einar, Sierra, vlčata
Okřídlenému alfovi asi něco na situaci s králíkem připadalo vtipné, což jsem napůl chápal, ale pro mně se už po čase stráveném s ušákem většina humoru vytratila. Obzvlášť, když sebou pořád mrskal a škubal. Nicméně Einar se spokojil s jedním uchechtnutím, než mi ušáka sebral z tlamy a vypustil ho mezi vlčata. Sledoval jsem, jak se s tím vypořádávají, aniž bych si uvědomil, že se mi na tvář vloudil poněkud idiotský úsměv. Představoval jsem si, jak jednou (už brzo!) budou takhle pobíhat naši potomci. Druhý králík ze Sieřiny tlamy se brzy připojil k všeobecnému zmatku. Dokonce tu i starší omladina šaškovala s kořistí? Srazy byly vždycky... hodně. A to tenhle ještě ani pořádně nezačal. "Najdeme si nějaké klidnější místo, nechceš?" broukl jsem k Sieře a opatrně vykličkoval z té šlamastyky.

Sraz - Sierra, Einar, Vločka
Ať už jsme si našli nakonec místo kdekoliv, držel jsem se po boku své partnerky a případně oplácel pozdravy těm, kteří mi třeba pokývli či mě našli pohledem. Snad jsem nikoho neminul, mohl jsem si hlavu ukroutit. Někdy byla dost otrava mít zúžené zorné pole.
Einar se už pustil do řeči. "Páni, přijde mi to spíš jako včera, co jsme sem spolu přišli. A zároveň jako bychom tu byli odjakživa," špitl jsem k Sieře. Pamatoval jsem si to dobře. I Danteho, který od té doby zmizel. Možná prostě odešel... Jenže hory byly zrádné. Arryn toho byl jasným důkazem. Co se asi stalo? Možná později.
Byly zde další záležitosti týkající se lovců, dokonce i nějaká ta povýšení. Snažil jsem se všechno vstřebat, abych byl v obraze. Vtiskl jsem si do hlavy hlavně jména Einarových vlčat. Už jsem se prostě musel nějak zorientovat v tom, kdo je kdo. Však ta starší byla dávno dospělá, u všech bohů!
To už však přišla řeč i na mě se Sierrou. Pozvedl jsem bradu a tvářil se patřičně hrdě, avšak zmíněné Vločce jsem věnoval mírné pousmání. Chudák už zase vypadala úplně strhaně. Měla podle všeho smůlu na nešťastné situace. "Taky klidně nabídnu tlapu k dílu," pronesl jsem k vlčicím spíš polohlasně, kdoví proč mnou zmítala hrozná touha se nějak více podílet, ale... proč by měl být k přípravě pelechu zapotřebí hromotluk jako já, to mě nějak nenapadalo.

//Alatey
Sierra, Einar, Hanka

Se Sierrou jsme mířili směrem do úkrytu a ještě jsme se cestou minuli s Einarem. Měl jsem plnou tlamu králíka, takže jsem po ní vrhnul jen vítězný pohled. Aha! Teď se jich snad konečně zbavíme! A úkol jsme měli splněný, to nám nemohl nikdo upřít. Jen jsem doufal, že se někdo těch králíků chopí, než začne sraz, ke kterému se schylovalo, soudě dle vytí, kterým alfa všechny svolával.
V úkrytu se vlků scházelo už vážně hodně. Tak tomu ostatně bylo vždy. Zaznamenal jsem nějaký mumraj, kterému se Einar věnoval - stačilo jen sledovat, jak rázně se s tím vypořádává a bylo jasné, že se nehodí tam motat. Proto jsem ještě chvíli čekal opodál, než se naskytne lepší příležitost. Pokukoval jsem přitom po Sieře, ale protože jsme pořád měli ušáky, stejně si nešlo povídat.

K Einarovi jsem se vydal tedy až později, ale to už s ním rozmlouvala i Hanka. Krucinál, teď vážně nebyla nejlepší chvíle řešit nějaké králíky... Ale co už jsme mohli dělat? Zastavil jsem se kousek za Hankou a pozvedl ušáka do výšky, aby ho Einar prostě nemohl přehlédnout. "Huh hme he hulovili," zahuhlal jsem napůl nesrozumitelně.