Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná můj plán nebyl až tak marný. V úkrytu by se nějaké ty klacky na přikrytí určitě našly... A honit se za Einarem a spol. bylo nejspíš zbytečné. Dřív nebo později se musí vrátit.
Cítil jsem, že je se Sierrou cosi jinak. Samozřejmě jsem věděl, co to cosi je. A podle jejích slov jsem si to pouze nenamlouval, i ona to cítila. "Musíš se trochu šetřit. Stačí říct a o všechno se postarám," pousmál jsem se na ni, na druhou stranu jsem věděl, že není žádná křehká květinka a určitě by neocenila, kdybych jí chtěl cokoliv zakazovat. Jistě věděla sama nejlíp, jak se cítí. Úsměv na mojí tváři se ještě rozšířil, když řekla, že je vše, jak má být. "To jsem moc rád. Už se na ně moc těším," sjel jsem pohledem na chvíli k Sieřinu břichu. Bylo neuvěřitelné, že tam někde se schovávají naše dětičky... Nemohl jsem se dočkat, až je poznám.
Králík pod mou tlapou se opět začal vrtět. Neměl jsem z toho úplně nejlepší pocit. "Možná bychom je měli vzít do úkrytu a zkusit najít nějaké to místo, kam je odklidíme. Mám strach, že se mi každou chvíli vysmekne. Třeba narazíme na někoho, kdo by magií mohl vytvořit i nějakou lepší klícku, než to co jsem vymyslel," usoudil jsem - magie země by to jistě dovedla. Škoda, že ji nemám. Měl bych ji mnohem raději, než oheň. Pomalu jsem vstal, chopil se králíka a byl jsem připraven se se Sierrou vydat směrem k jeskyni.

//úkryt

Po Stině, Einarovi ani vlčatech nebylo v okolí ani vidu. Trochu jsem doufal, že se co nevidět vynoří za nejbližším balvanem, ovšem prozatím se tak nestalo. "Třeba bychom našli nějakou prohlubeň... Tu bychom mohli shora zarovnat větvemi, v úkrytu budou určitě nějaké na podpal," přemýšlel jsem nahlas, ale bylo vidno, že se do akce dvakrát nehrnu. Důvod byl prostý, měl jsem strach, že králíci prostě zdrhnou, jakmile s nimi začneme víc manipulovat. Má magie byla bohužel k ničemu, Einar je pečené určitě nechtěl. "Právě že vůbec nevím. Mám strach, že když je začneme nahánět, budeme se akorát míjet," povzdechl jsem si. Prozatím se králíci nevzpouzeli příliš, patrně ztuhlí strachy, takže jsme možná mohli risknout ještě chvíli čekat. "Zkusil bych ještě moment počkat. Třeba se brzy ukážou."
Ocenil jsem vlastně i tu chvíli oddechu. Něco jsme přece jen naběhali a nachodili. Podíval jsem se na Sierru, která se na mě usmívala. Bylo něco jinak? Šlo jen o mou fantazii, nárust zimní srsti, nebo už se dalo trošku poznat, že se cosi děje? Určitě to byly jen moje přeludy. Přece muselo být ještě brzy, nebo ne? Ale stejně. Úsměv jsem jí oplatil. "Jak se cítíš?" broukl jsem. Doufal jsem, že je všechno v pořádku.

//Nížina hojnosti

S králíky v tlamách jsme nemohli příliš mluvit, ale doufal jsem, že se jich brzy zbavíme. Leč to byla nejspíš marná naděje. Když jsme dorazili do hor na místo, kde jsme se s Einarem rozloučili a kde předtím pobývala Stina s vlčaty, nenašli jsme tam vůbec nikoho. Jejich pachy se vytrácely do všech možných stran. Přejel jsem okolí pohledem a byl jsem z toho popravdě trochu zmaten. Přeci je chtěli, ne?
Museli jsme se rozhodnout co dál a nechtěl jsem to dělat pantomimicky. Opatrně jsem si lehl na zem, králíkovu kůži jsem stále svíral v tlamě, zatímco jsem přes něj přehazoval přední tlapy, abych ho jimi mohl držet. Chudák ušák už byl asi hrůzou úplně zkoprnělý, takže ani nekladl příliš velký odpor. Věděl jsem ale, že kdybych povolil, v mžiku bude ten tam. "Jsou někde fuč," povzdechl jsem si, když jsem se odvážil pustit králíka z tlamy. "Asi bychom je měli jít najít, ale nevím, jestli odcházeli všichni spolu. Snad bychom je dokázali vystopovat... Ostatně s vlčaty určitě nešli nijak daleko," uvažoval jsem a trochu se zamračil. "Myslel jsem, že tu počkají." Byla to trochu komplikace.

"O tom vůbec nepochybuji," máchl jsem ocasem - věřil jsem, že dobrodružství, které nás ještě čeká, bude úplně odlišné od kteréhokoliv předtím a nejspíš bude to úplně největší. Věřil jsem, že si poradíme a dokážeme našim vlčatům dát krásné dětství.
Nejprve bylo ovšem na čase vyřešit povinnosti. Lov králíků se nám dařil poměrně dobře. Jednoho se mi podařilo ulovit, druhý králík však málem unikl. Málem. Sierra zareagovala pohotově a s menším karambolem se jí podařilo ušáka zmocnit, než definitivně uprchl. Oba to přežili, přesně jak Einar chtěl. Králík se mi v tlamě vzpouzel, ale držel jsem ho pevně - tak pevně, jak jsem si troufl, aniž bych riskoval, že ho rozmáčknu. "Uhm," broukl jsem jenom souhlasně a trochu se pousmál. Nějaké větší povídání bude lepší nechat na chvíli, kdy nebudeme mít tlamy zacpané kořistí. Vyrazili jsme tedy do hor. Einar už určitě čekal.

//Alatey přes Hraniční pohoří

"Ještě chvíli budeme zdržovat a přiletí si pro nás osobně," zasmál jsem se tiše, ale předtím zvedl oko k obloze. Jen tak... pro jistotu. Ale i když jsem nikde rezavého alfu kroužit neviděl, cítil jsem, že by nebylo radno dále zdržovat. Navíc, čím dřív to budeme mít hotové, tím dřív se můžeme pustit do jiných věcí. Třeba příprav na příchod vlčat, či do nějakého malého výletu. "No právě. Ale i to bude určitě svým způsobem dobrodružství, jen jiné," pousmál jsem se. Těšil jsem se na to moc. Znamenalo to na určitou dobu konec jisté svobody, ale už teď jsem věděl, že to za to stojí.
Králíci byli v okolí cítit zřetelně. Bylo znát, že se těmito místy pohybují, někde tu museli mít své nory. Nemuseli jsme je proto hledat daleko. Zvolili jsme naši obvyklou, ozkoušenou taktiku (proč to měnit, když to funguje?) a tak jsem se přikrčil do trávy a čekal, až Sierra nějakého nešťastníka nažene ke mně. Brzy jsem už slyšel, jak se žene po pláni, před ní prchali hned dva králíci. To bylo skvělé, ale jestli zvládnu chytit oba jsem netušil, hlavně, když měli zůstat živí. Snad bude stačit i jeden. Jakmile přiběhli dostatečně blízko, vrhl jsem se po tom, který byl blíž. Chňapl jsem po něm a podařilo se mi ho chytit do tlamy. Ucítil jsem krev, ale snad jsem ho nepochroumal příliš. Ten druhý prudce zatočil, stačil jsem ho jen krátce přimáčknout tlapou, ale vysmekl se jako kluzká ryba. Vyrazil jsem za ním, ale měl jsem dost práce s mrskajícím se ušákem v mé tlamě, který se snažil osvobodit. Zdálo se, že druhý králík unikne bez úhony - pokud by se ho náhodou nepovedlo chytit Sieře. Trochu jsem ztratil přehled o tom, kde v tom zmatku byla.

"Já také," špitl jsem spokojeně. Nemohl jsem se dočkat. Snad se všechno podařilo tak, jak mělo a brzy na svět přijdou nová vlčata. Naše vlčata. Chtěl jsem se Sierry zeptat, jestli náhodou neví, kdy se to pozná, ale uslyšel jsem její tiché pravidelné oddechování u svého boku. Mírně jsem se pro sebe pousmál. "Dobrou noc," zašeptal jsem, přitiskl jsem se k ní a také odplul do říše snů.

Prospali jsme celou noc. Až když slunce začalo šplhat nad obzor a nahlédlo i do naší skrýše, s lehkým zavrtěním jsem se probudil. Zamrkal jsem, zívl a spatřil, že už i Sierra je vzhůru. Usmál jsem se na ni a protáhl si přední tlapy daleko dopředu. "Dobré ráno," broukl jsem a otřel se jí čenichem o tvář, blažený pocit stále na duši, ovšem na nepoloženou otázku z předešlého večera jsem už zapomněl. Byl bych zapomněl i na ty králíky. Ještě, že Sierra na to pamatovala za nás oba.
"Nojo. Einar už bude čekat," protáhl jsem se a i když se mi vůbec nechtělo, začal jsem se hrabat na nohy. Povinnosti nepočkají. Trochu jsem se stejně mračil, když jsem se štrachal ven z jeskyně, neměl jsem na králíky náladu, ovšem vzápětí se mi tvář vyjasnila. "Třeba bychom pak ještě stihli i nějaký malý výlet, než přijdou malí na svět?" navrhl jsem, až se vlčata narodí, asi si v horách pobudeme delší dobu.
Větřil jsem a mírný ranní vánek mi k čenichu přinesl králičí pach. "Tamhle," kývl jsem hlavou tím směrem a ztišil hlas. "Tam cítím nějaké králíky." Pokynul jsem Sieře a kousek se plížil přikrčeně trávou, než jsem jednoho ušáka skutečně spatřil, jak se pase na zelené travičce. "Naženeš ho a já ho zkusím chytit?" navrhl jsem - většinou jsme to tak dělali. Sierra byla přece jen mrštnější, než mé poněkud těžkopádné já.

Lehl jsem si vedle Sierry na zem té obyčejné jeskyně, která se ovšem pro nás dnešním dnem zajisté stala velmi neobyčejnou. Lehce jsem přivřel oči a vychutnával si tuhle krásnou chvíli, kdy jsme se jen choulili k sobě a mohli se těšit blízkostí toho druhého. "Naši vlastní rodinu," broukl jsem tiše s mírným úsměvem na tváři. Znělo to krásně a už to vůbec nebylo neuvěřitelné. Pokud se všechno povedlo správně (a proč by nemělo?), budou z nás brzy rodiče. Budu táta, pomyslel jsem si, opatrně jsem tu myšlenku osahával a zjišťoval, že se mi vážně moc zamlouvá. Položil jsem hlavu v objetí přes Sieřin hřbet a spokojeně vydechl. Plamínek se naposledy zatřepotal a zhasl, takže jsme se ponořili do hlubokého šera, které však nebylo nijak nepříjemné. Byli jsme objati tmou a já si jen přál natáhnout tuhle společnou krásnou chvíli tak dlouho, jak jen to půjde.

Tančící stíny, světlo ohně, směsice pocitů, které se mísily v mém nitru... Stáli jsme s hlavami u sebe a tak i když jsme oba mluvili tiše jako dva spiklenci, slyšeli jsme se dobře. Sierra řekla, že je připravená. Vrátil jsem jí olíznutí čenichu a mírně se pousmál. "Budu opatrný," slíbil jsem šeptem - náhle jsem si uvědomil, o kolik menší než já vlastně je. Nechtěl jsem jí ublížit. Nikdy a nijak. "Miluju tě," špitl jsem s bušícím srdcem. Většinu nejistoty vystřídalo cosi docela jiného. Plamínky, tančící plamínky v mém nitru...
A příští chvíle potom patřily jen nám dvěma. Ty nebyly pro oči nikoho jiného.
~
Nakonec se mé tlapy vrátily zpět na zem - metaforicky i skutečně. Stanul jsem opět vedle Sierry a čenichem jsem hned hledal její tvář, abych ji mohl jemně polaskat. Nenacházel jsem slova, ale chtěl jsem si být jistý, že je v pořádku. Plamínek, který jsem v jeskyni předtím zažehl, už lehce skomíral, ale jeho světlo pořád dostačovalo a jeho jiskřičky se odrážely v našich očích. Vzrušení onoho okamžiku odplouvalo kamsi do neznáma a jak se v tichu jeskyně uklidňoval můj dech i tep, cítil jsem ve své duši jen lásku.

"Právě. Králíci určitě všichni nikam neutečou." Nechtělo se mi vracet hned do hor. Bylo příjemné být tady venku, sám se Sierrou a nechávat myšlenky utéct k naší rodině, která se pomalu stávala něčím víc, než jen pouhým přáním a snem. Mohli jsme to změnit v realitu.
Malá jeskyně, skrytá mezi skalami na okraji hor, jako by čekala přímo na nás. Nebylo to to nejkrásnější místo, ale nebylo ani ošklivé. Bylo tak akorát... a doufal jsem, že z něj vzejde mnoho pěkného. "Tedy, zkusit to můžu," prohlásil jsem a ujelo mi lehce nervózní uchechtnutí. Probohy, ovládej se. Už nejsi malej, ne? S trochou soustředění jsem vyvolal malý plamínek, který jeskyni ozářil teplým mihotavým světlem a rázem opravdu byla mnohem útulnější. Měl jsem s ohněm komplikovaný vztah, ale musel jsem mu uznat, že atmosféru dovede dotvořit jako nic jiného.
A teď... teď co? Sierra se nejistě culila a já se tak také cítil. Nejistě. Nervózně. Ale bylo tu i cosi jiného. Plamínky, plápolající tentokrát uvnitř. Přišel jsem k Sieře, své partnerce, své lásce, čenichem jsem se jí otřel o tvář a potom čenichem o krk. Vnímal jsem její vůni a hřejivou blízkost. "Jsi... připravená?" hlesl jsem tiše. Srdce mi bušilo až někde v krku. Když jsem jí teď stál tak blízko, cítil jsem se najednou mnohem připravenější, mnohem jistější než ještě před malou chvilkou. "Kdyby cokoliv, stačí říct," špitl jsem potichu u jejího ucha. Věděl jsem, že tohle všechno - od samého počátku až po narození vlčat, a že tím to zdaleka nekončí - bude mnohem náročnější pro ni a chtěl jsem, aby byla celou dobu tak v pohodě, jak jen to půjde.

Na králíky jsme pro tu chvíli zapomněli - nebo alespoň pro mne se stali podružnou záležitostí, která ještě nějakou tu chvilku počká. Byl to úkol od alfy, pravda, na druhou stranu určitě nehrozilo, že by v nejbližší době měli všichni králíci vymizet z povrchu zemského. Lehce jsem se zasmál nad Sieřinou poznámkou, i když kdyby se něco takového stalo doopravdy, určitě by nám do smíchu nebylo. "Můžeme se tu porozhlédnout. Nějaký klidný koutek tu určitě bude." Samotná nížina byla pouze otevřenou planinou, která byla snad ještě méně ideální, než samotné hory, ale v místech, kde skály přecházely v roviny, se nějaké místečko najít muselo. Pomalu jsem se opět dal do pohybu.
"Myslím, že králík počká," souhlasil jsem se Sierrou. "Víš, jak to bývá - vrátíme se do hor, zase se s někým zapovídáme, kdoví, co se všechno přihodí... a pak bychom mohli mít už zimu na krku." Einar určitě pochopí, když se chvíli zdržíme. Sám nás přeci pobízel, ať si pospíšíme. Pohledem jsem přejížděl po okolí a pátral po nějaké jeskyni, noře či skrýši.
Na samém okraji nížiny, kde už začínaly hory, se nakonec takové místo objevilo. "Hele. Tohle vypadá jako jeskyně," očichal jsem opatrně okolí, jestli tam na nás nebude číhat nějaký medvěd, a vkročil jsem dovnitř. Jeskyně nebyla úplně největší a panovalo tam dost velké šero, ovšem nevypadalo to nejhůř. "No. Dvakrát velká romantika to není," usoudil jsem a otočil se na Sierru. Uvědomil jsem si, že začínám být jaksi nervózní. Opravdu se to dělo. Opravdu se k tomu schylovalo. Co když... to nějak pokazím? "Chceš hledat dál, nebo-?"

//Alatey přes Hraniční pohoří

Krůček po krůčku jsem za Sierrou sestupoval z hor a skoro se mi točila hlava úlevou, že jsme od Einara skutečně dostali svojení založit rodinu. Nechtěl jsem se radovat nějak předčasně, ovšem teď už nám v cestě stálo jen málo překážek.
Rozhlížel jsem se, zda nespatřím nějakého králíka, ale prozatím jsem nezahlédl ani jeden bílý ocásek zářící do tmy. Kolem však cítit byli, určitě se tu nějací pohybovali. Oplatil jsem Sieře mírný úsměv, ovšem potom přišla otázka, která mohla být také jaksi... zásadní. "No... nejlíp asi úplné soukromí," usoudil jsem, protože představa, že nás někdo načapá jako nějaké dva nevycválané puberťáky byla dosti nepříjemná. Sierra mluvila dál a mně bylo jasné, na co naráží. "Chápu. Myslím, že v horách je na můj vkus taky trochu moc rušno. Možná... možná by to bylo lepší jinde. Abychom byli vážně jen sami dva." Nějaké nečekané publikum, to by nám tak scházelo.

Srdce mi v hrudi radostně bušilo. Na radostné křepčení mě nikdy moc neužilo (a možná na něj bylo přece jen stále trochu brzy), ale oháňka se mi spokojeně houpala sem a tam čirou radostí, která jen kvetla, když jsme se se Sierrou přitulili k sobě. Bylo ovšem třeba myslet na povinnosti, které bude třeba splnit, než malí přijdou na svět... o což bychom se měli postarat co nejdříve, neboť do hor zima vždy zatne své pařáty brzy.
"To ano. Léto už bude u konce, asi bychom měli... měli bychom to zařídit co nejdříve," zadumal jsem se, snažil se odhadnout, jak dlouho ještě máme, než udeří první mrazy. "Čím dříve před zimou se narodí, tím to pro ně bude lepší," uvažoval jsem nahlas. Bylo by lepší, kdyby vlčata přišla na svět na jaře, ale cítil jsem, že tak dlouho ani jeden z nás čekat nechce. "Tak tak. Nejprve králík, ten nás zase tolik nezpozdí," zasmál jsem se s nezvyklou lehkostí a rozklusal se svým mírně nevyrovnaným krokem za svou milovanou.

//Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

...že by se dalo krájet, ozvalo se náhle tupé zadunění. Skupinka mladých vlků si mezi sebou vyměnila pohledy, než jim očka klesla k chudákovi Šmudlovi, se kterým to dočista praštilo. Nejspíš toho na něj už bylo trochu příliš - komu by se z těch prolínajících se barev a pableskujících světel trochu nezamotala hlava? Natožpak po takové dlouhé a náročné cestě? Sesypal se na vyhlazenou ledovou podlahu, jako už by byl jen prázdnou kožešinou, ze které vlka někdo odčaroval. "Šmudlo!" vyjekla Maru a rázem to ve skupince dorostenců šumělo jak ve včelím úle, když začali všichni mluvit jeden přes druhého, poskakovat kolem Šmudly a vrhat podezíravé pohledy směrem k sobovi, který se dosud nepohnul, jen ležel na svém lůžku z voňavého sena a pomalu přežvykoval trávu. Nyní však přežvýkl naposled, polkl sousto a zvedl hlavu. "Tiše," promluvil poprvé a jeho hlas, ač příjemný a laskavý, se tak mocně rozlehl jeskyní, až skutečně přiměl všechny mladé rošťáky zmlknout. Nejeden z nich se dokonce postavil do pozoru. Sob pomalu vstal a vztyčil se do takové výše, až se zdálo, že mu paroží musí drhnout o strop - avšak nestalo se tak. Bylo to jako optická iluze, kterou jejich hlavinky nedokázaly pochopit. "Vážili jste dlouhou cestu."

Co se Solveig? To se nezdálo být úplně jednoznačné. Sierra pravila, že by mohla mít třeba hlad, což mi znělo rozumně. Netušili jsme, kdy vlčata naposledy jedla. Konec konců, neměli jsme o nich přehled - ne tak, jako kdyby byla naše. Alespoň jsem si to tak představoval.
Einar nám věnoval poučení, ve kterém jsem snad cítil i skrytou výtku. Jeho pohled se sice stočil k Sieře, ale já jen stěží odolal nutkání nervózně zašoupat tlapami. Také jsem na dlouhou dobu zmizel... Ale od té doby už se mi to nestalo, už jsem neztratil pojem sám o sobě. Už se to nestane. "Naše vlčata nezůstanou napospas. Leda... by to bylo vinou nějaké tragédie," dodal jsem tiše - nechtěl jsem přemýšlet nad temnými možnostmi, obzvlášť když nás čekala nová epizoda života, ale stát se mohlo cokoliv a vyhýbat se tomu nemělo smysl. Kdyby se však s námi cokoliv stalo, smečka by se o vlčata postarala. Nezůstala by někde opuštěná.
Solveig byla poměrně tichounká, jen pár krátkými větičkami se ozvala, než ji Einar opět postrčil zpět k matce a sourozencům. Rozloučil jsem se s ní alespoň kývnutím hlavy. Rezavý alfa nám neudělil svolení stručně a jasně, ale z jeho slov stejně vyznělo. Zahoupal jsem ocasem. "Budeme je opatrovat. Na to se můžeš spolehnout. Děkujeme," sklonil jsem mírně hlavu a potom jsem se s úsměvem na tváři otočil k Sieře. Měli jsme svolení. Naše rodina se bude rozrůstat... "Dobrá, půjdeme se po něčem podívat," slíbil jsem Einarovi a než jsem stačil dodat cokoliv jiného či se aspoň rozloučit, vrhl se s roztaženými křídly ze srázu a byl fuč. Pomalu jsem zamrkal, asi chvíli potrvá si na tohle zvyknout.
Abych ale pravdu řekl, létající alfa byl jednou z posledních věcí, na které jsem myslel. Obrátil jsem se znovu na Sierru a oháňka mi kmitala rychleji. "Vyšlo to," vydechl jsem a přitiskl tvář k jejímu krku. "Mám takovou radost... Budeme si muset v úkrytu přichystat nějaký kout, a všechno pro ně připravit," už mi letělo hlavou milion věcí najednou, až jsem se musel trošku zasmát. "Možná bychom měli začít tím králíkem!"

Vyložili jsme Einarovi své přání. Najednou jsem si až příliš uvědomoval tlukot vlastního srdce. Kdy jsem byl naposledy z něčeho takhle nervózní? Klid. Všechno to bude v pohodě. Ale bylo těžké být klidný. Šlo přece o naši budoucnost. Rodinu.
Einar se hned nevyslovil, místo toho nás pobídl, abychom šli s ním. Vykročil jsem, jen jsem věnoval Sieře krátký pohled mírného zmatku - nějak jsem netušil, co má rezavý zalubem. To se ukázalo vzápětí, když se nám na dohled objevila skupinka vlků. Z dospělých jsem nikoho příliš neznal, ale vybavoval jsem si ze srazů aspoň jména. Yaro, Stina... Vlčata. Z rezavých kožichů některých z nich nemohlo být nejmenších pochyb o tom, čí jsou. Další přírustky do smečky. "Zdravím," pokývl jsem hlavou směrem tak nějak všeobecně ke všem a zastavil se opodál, zatímco Einar pohledem pátral mezi svými potomky. Už to nebyla úplná mrňátka, pár měsíců jim jistě už bylo. Nakonec čapl vlčici, kterou oslovil jako Solveig, a vydal se s ní stranou, takže jsme se od skupinky vzápětí zase vzdálili. Další opatrný pohled směrem k Sieře. Co za zkoušku se na nás chystalo?
Einar chtěl vědět, co dle našeho názoru vlčeti schází. Sklonil jsem mírně hlavu - Solveig stála v trávě, valila na nás očka ve výrazu naprostého zmatení a z celé situace se chudák nezdála být ani v nejmenším nadšená. "Ahoj. Solveig, že? Já jsem Mercer. Neboj, nebudeme tě rušit dlouho," oslovil jsem vlče s lehkým úsměvem, nechtěl jsem jí tady mluvit přes hřbet, jako by tady vůbec nebyla nebo snad byla nějaká učební pomůcka. Co se týkalo toho, co jí chybí... Mým očím připadala jako úplně normální zdravé vlče. Nevypadala, že by nějak strádala - v tuhle chvíli nebo celkově. "Nemyslím, že by jí něco vyloženě chybělo. Spíš jsme ji asi pěkně zaskočili. Byla jsi zrovna uprostřed něčeho jiného, co?" střihl jsem k Solveig ušima, pak jsem se otočil na Sierru a nakonec na Einara - div jsem si hlavu neukroutil, ale všechny naráz jsem do zorného pole zkrátka nedostal a přišlo mi zásadní, aby mi nic neuniklo.