Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měl jsem také v duši své vlastní obavy a nejistoty, ale teď jsem jim nemohl dovolit vyplout na povrch. Chtěl jsem, aby ve mně Sierra našla oporu, ne další neklid a strach. Naštěstí jsem cítil, že se začíná lehce uklidňovat. Mírně jsem se pousmál nad jejími slovy a pomalu zahoupal ocasem sem tam. "Máme jeden druhého," broukl jsem a cesta nám krok za krokem ubíhala.
Rovnal jsem si v hlavě, jak to Einarovi nejlépe podat, zatímco jsem mířil do úkrytu, kde jsem doufal, že ho najdeme. Hlavu jsem měl lehce otočenou do strany, abych viděl na Sierru, což by nebyl žádný problém, kdyby ovšem mé druhé oko nehledělo věčně pouze do tmy. Takhle jsem hrozící kolizi nezaznamenal ani koutkem oka, dokud už nebylo pozdě.
"Huf!" vyjelo ze mně překvapené zafunění, když jsem se náhle s něčím srazil. S někým. A v hloubi duše jsem věděl s kým, ještě než jsem stačil otočil hlavou. "Einare!" vyhrkl jsem a vycouval zpátky, abych alfovi udělal místo. Skvělé. Dokonalé. Líp už to začít nemohlo! Byl jsem víc než jen lehce vyveden z míry, ale léta praxe mi naštěstí umožnila navenek zachovat klid. "Zdravím, a omlouvám se," zaškubal jsem omluvně špičkou ocasu, "nejspíš jsem pořádně nekoukal, kam šlapu." Naštěstí to nevypadalo, že by se mi chystal utrhnout za to ucho, ale i tak bych dal ledacos za to, abych mohl posledních pár vteřin přetočit zpět a začít znovu - nebyl to zrovna nejlepší začátek.
"Měl bys na nás chviličku? Vlastně jsme tě hledali," řekl jsem rychle, když to vypadalo, že Einar jenom projde a zmizí nám z dohledu. Málem jsem nervózně přešlápl, ale ovládl jsem se. Jen jsem ukročil zpátky po bok Sieře a věnoval jí krátký úsměv. "Uvažovali jsme se Sierrou... o rodině. Chtěli bychom poprosit o tvé svolení." Ztichl jsem, i má partnerka měla prostor něco dodat. S očekáváním jsem na okřídleného vlka hleděl. Podařilo se mi všechno vyslovit s klidem, bez zakoktání, ale úplně v klidu jsem se necítil. Dostaneme od Einara povolení přivést ve smečce na svět své potomky?

//Kvetoucí louka přes Hraniční pohoří

Sierra náhle vyslovila svoje obavy. Lehce se mi sevřelo srdce. "Povedeš si skvěle," řekl jsem tiše a otřel se jí čenichem o tvář. "Budeš moc dobrá máma. Vím to. A budeme na to dva, pomůžu ti se vším, s čím budu moci," slíbil jsem. Věřil jsem, že společně to zvládneme. Dovedl jsem si představit, že to vždy nebude snadné, ale když dáme síly, hlavy a srdce dohromady... "Zvládneme všechno," šeptl jsem znovu a pousmál se. Moje vlastní obavy se v koutku duše snažily probudit, ale věděl jsem, že se jim nesmím poddat.
Vyrazili jsme pomalu směrem k horám, které se tyčily k nebesům. Doufal jsem, že tam Einara najdeme a že nám dá svoje požehnání. Nová krev mohla smečku přece jen obohatit, i když jsem nad tím jen stěží dovedl přemýšlet takhle. Myslel jsem hlavně na svoji rodinu, na vlčátka, která budou mít kus ze mně i ze Sierry, kterým budeme moci dát svou lásku a naučit je všechno, co umíme my... "I já jsem moc rád," usmál jsem se na Sierru, která kráčela po mém boku.
Stezka pod tlapami nám stoupala a brzy jsem kolem cítil známé pachy smečky. Navzdory veškeré snaze jsem kolem srdce pociťoval hlodání neklidu. Co když Einar řekne ne...? Potřásl jsem hlavou a dál vyrovnaným krokem směřoval k úkrytu, kde na alfu s trochou štěstí narazíme. Nechtěl jsem, aby Sierra viděla, že jsem taky nervózní. "Připravená?" zabrzdil jsem na chvilku před vchodem a věnoval jí další úsměv. "Bude to v pohodě," dodal jsem tiše a letmo jí olízl čenich, než jsem se odhodlal k dalším krokům kupředu a dovnitř.

Připadalo mi, že bych tu vydržel se Sierrou sedět ještě třeba celé hodiny a jen si užívat toho krásného okamžiku, vychutnávat sladkost štěstí, které nás potkalo. Ale chtě nechtě jsme museli zůstat alespoň trošku tlapami na zemi. "Jistě. Bylo by dobré, kdyby se stačili narodit ještě před zimou... Nebo až na jaře, pokud na to nechceš tolik spěchat?" naklonil jsem hlavu mírně ke straně. Ostatně jak jsem dobře věděl, řád světa už tomu chtěl, že většina těch těžkých a nepříjemných věcí zůstane vždycky na vlčici. Tudíž bylo jen její rozhodnutí, kdy se bude cítit připravená.
Každopádně získat si svolení od Einara bylo něčím důležitým, co by se nemělo dlouho odkládat, ať už to bude jakkoliv. Pomalu jsem se protáhl a vstal. "Tak pojďme," broukl jsem a spokojeně se usmál, když Sierra navrhla, že bychom potom mohli vyrazit na pořádný výlet. "To bych moc rád," máchl jsem ocasem a pomalu po jejím boku zamířil zpátky k horám.

//Alatey přes Hraniční pohoří

Nechtěl jsem Sierru zbytečně napínat, ale nemohl jsem o tom zkrátka... nepřemýšlet. Bylo to důležité rozhodnutí. Možná jedno z nejdůležitějších. A i když jsem v hloubi duše věděl od začátku, co si přeju a co toužím říct, chvíli jsem nechal myšlenky proudit hlavou, než jsem to konečně vyslovil nahlas.
Sieře se po tváři rozlil výraz čiré radosti. Nejspíš jsem se tvářil nějak podobně. Přitiskli jsme se k sobě a mně se srdce rozbušilo vším tím radostným očekáváním toho, co nás teď čeká. Nedělal jsem si iluze, že to bude procházka růžovou zahradou, ale přesto je se těšil. Budeme rodiče... budeme mít vlčátka.
Sierry slova mě však vrátila zpět do reality. Jistě. Nesměl jsem snít až moc dopředu. "Ano, určitě by měl o tom vědět." Povolí to? Doufal jsem, že ano, ale vlastně jsem si nemohl být jistý... Věřil jsem ale, že alfa by nestál v cestě našemu štěstí. "Chceš jít teď hned?" zeptal jsem se tiše. Když jsme odcházeli, cítil jsem Einara na území, takže by mohla být šance ho tam zastihnout.

Pochopil jsem Sieřinu otázku dobře. Nejspíš jsem to věděl už od začátku, jen jsem se snažil možná získat trochu čas. Utřídit si lehce myšlenky, neříct nic hloupého, čím by se mi podařilo narušit kouzlo této noci, této překrásné chvíle, kdy se zdálo, že neexistuje nic jiného, než my dva na rozkvetlé louce v měsíčním světle. Pomalu jsem vydechl, zatímco Sierra mluvila - byla si tím vším velice jistá a to dodávalo jistoty i mně. Vždycky jsem si přál mít rodinu a teď už jsem věděl, že ji chci mít právě se Sierrou. Jen jsem si nikdy nebyl jistý, jestli to platí i naopak. Ale možná bylo hloupé se bát. Sierra věděla o tom výpadku paměti, který jsem prodělal, věděla o mém bratrovi a přesto se mnou stále držela... a věřila ve mně natolik, že si přála mít se mnou vlčata. Nejspíš bylo na čase také začít věřit. Věřit, že všechno může dobře dopadnout. "Moc bych si přál mít s tebou rodinu," řekl jsem nakonec a usmál jsem se, čímž se konečně rozptýlil ten zamyšlený výraz na mojí tváři. "Nic by mě neudělalo šťastnějším, než s tebou vychovat naše vlčátka," usmál jsem se ještě víc a otřel se čenichem o Sieřinu huňatou tvář. "Taky myslím, že jsme připravení. Spolu zvládneme všechno, no ne?" olízl jsem jí jemně čenich. Cítil jsem až v hloubi srdce, že takhle to je správně. Takhle je všechno v pořádku.

Sierra měla samozřejmě pravdu. Pousmál jsem se na ni a přikývl: "Samozřejmě. Kdykoliv budeš chtít." Něco málo z lovu jsem jí určitě ukázat mohl. Ve stopování jsem nebyl úplný přeborník, ale lov samotný mi celkem šel - a takhle jsme si mohli něco ukázat navzájem. Když mi pak Sierra po mých šeptaných slovech olízla tvář, srdce mi v hrudi poskočilo a já jí to gesto jemně oplatil. Bylo krásné mít někoho, s kým jsem si byl tak blízký, s kým mi bylo tak dobře. Bylo krásné moci milovat a být milován na oplátku.
Brzy nás obklopilo luční kvítí, jehož vůně se mi otírala o čenich a vznášela se všude kolem nás. "To tedy, překrásná," odsouhlasil jsem a posadil Sieře za ucho tu kopretinu, která jí tolik slušela. Jen jsem zamával ocasem na její slova a hleděl na ni, stejně jako upírala pohled na mě. Měl jsem pocit, že se jí něco honí hlavou, ale co, to jsem pochopitelně vědět nemohl. I když jsem třeba mohl tušit.
A pak také samozřejmě stačilo poslouchat, protože se záhy rozpovídala. "Také se mi stýskalo. Jsem s tebou moc rád. Svět je takový... barevnější, když jsme spolu," pousmál jsem se. Pomalu jsem zastřihal ušima, když potom položila otázku, která se dala vyložit více způsoby. Mírně jsem naklopil hlavu ke straně. "Nad budoucností? Myslíš... třeba nad rodinou?" zeptal jsem se zvolna, abych si byl jistý, že tomu správně rozumím. Nebylo to poprvé, co jsem si představil malá vlčátka, která by v sobě nesla něco ze mne i ze Sierry. Byla to pěkná představa, něco, o čem jsem si celé roky života nemyslel, že bych mohl někdy mít... Ale někde v hloubi duše se ozývaly i staré známé obavy.

//Alatey přes Hraniční pohoří

Sierra věřila, že by mi z toho muselo něco v hlavě utkvět. "Doufám v to, ale musím tě předem varovat, že jsem na rostlinky byl z nějakého důvodu vždycky trošku natvrdlý," upozornil jsem ji s lehkým úsměvem. Na druhou stranu, s učitelkou jako je Sierra bych si něco třeba zapamatovat mohl. Možná...
V horách jsme se chvíli zastavili, abychom si prohlédli hvězdnou oblohu, která té noci opravdu byla překrásná. "Skoro tak krásný jako ty," šeptnul jsem, aby to byla slova skutečně pouze pro její uši. Bylo mi tu s ní vážně dobře. Vydržel bych tam stát a vychutnávat si její blízkost pod hvězdnou oblohou snad celé hodiny, ale nakonec jsem vykročil a vedl nás z hor směrem dolů. Někam, kde budeme jenom my.
"Kdo ví?" prohlásil jsem rádoby tajemně, ale popravdě jsem sám netušil, kam mám vlastně namířeno. Nechal jsem tlapy, aby mne nesly, kam se jim zachce a věřil jsem, že nakonec skončíme někde, kde to bude ideální. Brzy nás obklopila louka, která byla dobře známá - cestou do hor už jsem přes ní šel několikrát. V letním období ale zářila všemi možnými květy a barvami. Sklonil jsem se k zemi, utrhl opatrně jednu kopretinu a s tlumeným smíchem ji hbitě strčil Sieře za ucho. Slušela jí - ale domníval jsem se, že by jí nejspíš slušelo úplně cokoliv.

//úkryt

"Vždycky je co se učit," broukl jsem. "Ať už vlk dělá cokoliv." Pokaždé se dalo najít něco, v čem se zlepšit, na čem zapracovat, slabina, kterou je třeba posílit... "Tak to se budu těšit," máchl jsem ocasem a myslel to upřímně - jít se Sierrou na bylinky mohlo být určitě zajímavé! "Třeba bych se přitom taky něco málo přiučil," dodal jsem, i když jsem o tom trošku pochyboval. Rostliny mi z nějakého důvodu do hlavy prostě nelezly. Byl jsem na poznávání rozdílů mezi nimi poněkud tupý.
"To ano. S troškou sněhu si naštěstí ještě poradím," zlehčoval jsem to trochu, protože to, co se na nás sesypalo, bylo samozřejmě víc než jen "troška sněhu". Ale proč se tím trápit, když už to bylo za námi?
Rozloučili jsme se se Šalvějí a zamířili pomalu ven. "On už si ji někde najde," pokrčil jsem rameny. Bohužel se s Taiclarou minuli, ale určitě se někde setkají. Třeba na ni ještě cestou někde narazíme, ale neplánoval jsem ji jít cíleně hledat. Chtěl jsem si užít trochu času se Sierrou. Konečně zase spolu...
Venku už se setmělo a byla celkem příjemně teplá noc. Mírný vánek si pohrával s naší srstí a na nebi překrásně zářily záplavy hvězd. "Páni," vydechl jsem tiše. "To je nádhera. Dnes vypadají tak blízko," otřel jsem se bokem o ten Sieřin, zatímco jsem sledoval tu krásu na obloze. Opravdu se skoro zdálo, že by stačilo natáhnout tlapu a mohli bychom se stříbrných hvězd dotknout. Se zatajeným dechem jsem to ještě chvíli pozoroval, ale potom jsem pomalu vykročil dál. Tady přece jen bylo trochu moc dalších pachů a hlasů a těšil jsem se, že zase na chvíli z hor vytáhnu paty, bez ohledu na to, jak rád jsem se sem vracel. "Noc na procházku jako dělaná," usmál jsem se na svou partnerku.

//Kvetoucí louka

Sierra měla vskutku napilno, i když se jí nepovedlo vlkovi poštípanému od štíra pomoct nejlépe, jak by to šlo. "Určitě jsi mu pomohla, jak jsi nejlépe dovedla. Mně jsou třeba rostliny záhadou úplně," zasmál jsem se trošku a otřel se o ni čenichem. "Asi ti s nimi moc neporadím, ale kdybys chtěla pomoct nějaké sbírat nebo tak, rád přiložím tlapu k dílu," nabídl jsem se. Nebyla to tak úplně moje práce, že ano, ale výmluva trávit víc času se Sierrou se vždycky hodila. Ne, že bych potřeboval nějaké výmluvy. Teď už ne. Spokojeně jsem se tomu usmál.
"Zvládli, bylo to v pořádku. Naštěstí jsme nebyli daleko místa, kde se nám povedlo před větrem schovat. Ale chvíli to vážně vypadalo trochu děsivě," musel jsem uznat. Pořád jsem si dokázal živě vybavit vytí větru v uších. S Fialkou se Sierra ještě nesetkala a po Taiclaře byla podle všeho sháňka. "No, tak to jsme se hezky minuli," zakroutil jsem hlavou. "Taiclara mezitím už asi zmizela kdoví kam." Co se dalo dělat? Těžko jsem jí mohl něco vyřídit, když jsem o tom nevěděl, ale byla to pěkná smůla.
Šedivá vlčice, tedy Šalvěj, Šalvěj, už si to zapamatuj, se tvářila, jako že je najednou docela nesvá. Ne, že bych se jí příliš divil. Udělali jsme z ní rázem pátou nohu u srnky. Věnoval jsem jí lehce omluvný pohled. "Ano, rádi tě zase někdy uvidíme, jen teď... dlouho jsme se neviděli." Jako by to snad nebylo jasné.
Sierra se na mě otočila, jestli se nechci někam vydat. A já samozřejmě chtěl. "Proč ne? Rád si trochu protáhnu tlapy, ještě v takové dobré společnosti," zamával jsem ocasem a přemýšlel, kam bychom se mohli jít podívat. Nějaké pěkné místo, kam bych mohl Sierru vzít. Také jsem se o ni na oplátku otřel a vykročil jsem k východu z úkrytu. Věděl jsem, že mě něco určitě napadne.

//Alatey

Se Sierrou opět po boku jsem se cítil mnohem klidnější. Takhle to bylo správně. Nastražil jsem uši, když mi začala vyprávět, co všechno vlastně zažila za dobu, co jsme se neviděli. "Duhovka? To zní zajímavě," potřásl jsem hlavou a přemýšlel, jestli ta rostlina vážně hraje sedmi barvami nebo její název trochu přehání. Takovou kytku bych si možná i zapamatoval. Jinak jsem byl rád, že poznám kopretinu od pampelišky. Pousmál jsem se, když mi Sierra gratulovala. "Děkuji," broukl jsem spokojeně. Po setkání s Einarem ještě našla Sierra dost času na to, aby konala dobré skutky a potom už se mě vypravila hledat. "To zní, že jsi měla vážně napilno." Zamyslel jsem se: "Co se vlastně dá udělat pro někoho, koho štípne štír?" V těch léčitelských věcech jsem se vůbec nevyznal. Možná by ale chytré se přiučit alespoň něco?
"Já se vlastně z toho lesa, kde jsme se viděli naposled, vydal rovnou do hor. Narazil jsem tu na vlčici - Vločku, se kterou nás zastihla sněhová bouře a sotva se přehnala, přiřítil se Einar se zraněnou vlčicí. Možná jsi ji už viděla? Má fialový kožíšek, nedá se přehlédnout úplně snadno. Takže jsem se snažil trošku pomoct s tím, než začal sraz. O tom už ti nejspíš říkal Einar." Bylo to docela divoké, o tom nebylo sporu. Smečkové srazy jistě nosily pověst nezapomenutelných událostí. "Po srazu mě odchytla jedna z Einarových dcer, Taiclara, abych ji přiučil něco málo o stopování, tak jsme se vydali dolů do lesa to trošku procvičit. No a to je všechno, potom už jsem zamířil sem." Lehce jsem si vydechl. Nakonec toho bylo docela hodně.

Toho, že vlčice vyrušuju, jsem se obával zbytečně. Jen, co mě spatřila, Sierra nadšeně vyjekla a vrhla se ke mně. Ocas se mi rozhoupal ze strany na stranu, když zabořila hlavu do mojí huňaté srsti. "Taky tě moc rád vidím," broukl jsem a otřel se o ni tváří. Už to bylo dlouho, co jsme se naposledy viděli a byl jsem rád, že je tady a podle všeho v pořádku. Nechtěl jsem, aby se opakovalo to, co minule a některý z nás se ztratil na opravdu hodně dlouhou dobu.
"Ach tak," kývl jsem a otočil se na vlčici - Šalvěj - u které se Sierra snažila zjistit, jesli mě náhodou někde neviděla. I když v tu chvíli Šalvěj vypadala spíš tak trošku ztracená ve vlastních myšlenkách. "Tak to jsem vám asi ušetřil hledání," usmál jsem se trochu. "Byla jsi někde na cestách?" zeptal jsem se zvědavě, už tomu vážně bylo nějakou tu chvíli, co jsem na Sierru v horách narazil. Jestli měla nějaké zajímavé zážitky, byl jsem jedno ucho - moc rád bych si je poslechl.

//území

Aniž bych tam měl vědomě namířeno, tlapy mne nakonec donesly až ke vchodu do úkrytu. Vkročil jsem pomalu dovnitř v naději, že uvnitř narazím na Sierru. Určitě se už vrátila domů... Alespoň jsem v to doufal, že se někde nezatoulala. Když jsem ale zavětřil, mohl jsem si se svými obavami dát pohov. Cítil jsem pach své partnerky jasně a zřetelně. Stejně tak se tu mísila spousta dalších pachů, ovšem ten Sieřin mne zajímal nejvíc.
Najít ji nebylo nakonec příliš těžké. Bavila se s jedním z těch bylinkových vlčat, s šedivou vlčicí. Nedokázal jsem se v nich vyznat, ale to nebylo vůbec nic nového. Zavrtěl jsem ocasem a na tváři se mi objevil mírný úsměv, když jsem Sierru spatřil. Vypadalo to, že možná něco řeší, ale přesto jsem se pomalu přiblížil. "Zdravím, krásné dámy," mrkl jsem hlavně na Sierru a zavlnil ocasem. "Neruším?" otázal jsem se, připravený jít klidně čekat do kouta, kdybych v něčem zásadním vyrušoval, ale nemohl jsem si pomoci. Chtěl jsem se po tak dlouhé době se Sierrou pořádně pozdravit. Otočil jsem se k ní s očekáváním v očích a doufal, že se jí to teď hodí. Nejraději bych ji hned objal.

"Každý určitě ne," zakroutil jsem lehce hlavou. "Občas někdo jen zabloudí nebo má zájem o smečku, ale je vždycky potřeba to zkontrolovat a trochu toho vlka proklepnout, jestli nepřišel dělat něco, co se nesluší," objasnil jsem. "I když se to ne vždycky dá spolehlivě poznat během krátké chvíle," dodal jsem ještě, byli jedinci, kteří jednomu dovedli pěkně zamotat hlavu a napovídat kdoví co. Keijiho jsem si vybavoval ze srazu, jeho modrý kožich se dal těžko zapomenout, i když jsem s vlkem moc nemluvil. Letmo jsem přejel pohledem zdravého oka svoje tělo, které Taiclara označila za svalnaté. Bývalo to lepší, pomyslel jsem si, ale to jsem nahlas neřekl. "Doufám v to," řekl jsem jen na adresu toho, že jsem si povolání vybral dobře. Nic moc jiného jsem upřímně ani neznal a po změně jsem příliš netoužil. Tahle funkce mi vyhovovala.
"Tak to máš určitě dobře nakročeno, někteří vlci si pořád myslí, že to je jedno a to samé zvíře," usmál jsem se trochu, zamlčel jsem raději, že jsem sám měl problém to poznat až do věku, kdy takové omyly byly vskutku ponižující. Chuchvalec kozích (snad) chlupů už nebyl taková procházka růžovým sadem. Raději jsem ho očichal ještě jednou. "Já bych řekl, že to byla horská koza. Možná-" Ale Taiclara už zřejmě byla s naší lekcí hotová. Pokrčil jsem rameny. Držet ji tady násilím jsem neplánoval. "Dobrá. Taky se měj," stačil jsem se s ní ještě rozloučit, než vystřelila kamsi mezi stromy. Sledoval jsem, jak mizí, s mírným úsměvem. Mládež. Určitě z ní jednou bude dobrá lovkyně, pokud nabude trochu trpělivosti. Protáhl jsem si hřbet a beze spěchu jsem se vydal pomalu na procházku územím bez zvláštního cíle. Omrknout, jestli je všude klid a třeba i zkusit se podívat po Sieře. Postupně mě tlapy donesly až k úkrytu.

//úkryt

Byl jsem docela rád, že téma dvojčat nechala Taiclara plavat, i když jsem si nebyl tak jistý, že jí i nadále nevrtají hlavou. Ovšem dál už to nerozebírala a to mi stačilo. Nerad bych se zamotal do nějaké sítě drbů nebo tak něco... Radši jsme se začali věnovat stopám, kde podobná šlamastyka snad nehrozila.
"To ano, pokud je jasně vidíš, je to vážně spolehlivé. Ale ani na to nejsou vždycky vhodné podmínky - je třeba prostě využívat toho, co ti je v dané situaci k dispozici. Je třeba využívat všechny smysly, dívat se, poslouchat, čenichat." Nebylo to jen tak a popravdě jsem byl docela rád, že nejsem lovcem. Určitě tu existovali i povolanější vlci, než jsem byl já, ale řekl jsem si, že se pokusím Taiclaře předat aspoň to, co znám. Zajímala se cestou o moji funkci obránce. "No, je to zodpovědná pozice, ale to jsou vlastně všechny. Musíš se mít na pozoru a včas odhalit hrozbu... a když už se nějaká ukáže, včas se s ní vypořádat. Tady jsem zatím moc takových situací nezažil, ale když jsem to dělal dřív v jiné smečce, snažil jsem se to řešit spíš slovy, než tesáky. Jenže s některými vlky - a s jinými zvířaty už vůbec - se prostě nedomluvíš, takže musíš mít i svaly na to, abys smečku případně ubránila," pokrčil jsem mírně rameny. Popravdě jsem přestával být přesvědčený o tom, že je ještě pořád mám.
Můj první úkol byl asi až moc jednoduchý. Zajíce Taiclara poznala okamžitě a bez problému. "Bezva. Říkal jsem si, že to bude asi snadné," pousmál jsem se trochu a vykročil dál lesem. Možná najdeme něco trochu náročnějšího. "Aha," zastavil jsem až o pořádný kus dál u chumáče srsti, která se zachytila v křoví. Sám jsem si v první chvíli nebyl jistý, co to je, ale když jsem ji očichal, přišlo mi nejpravděpodobnější, že ho tu nechala nějaká horská koza, která se vydala do nižších poloh. "Tady je taky dobrá stopa přítomnosti zvířat. Jen nám moc nenapoví, kudy se vydalo a kde je teď. Třeba tu kolem budou nějaké další, co nám řeknou víc?" nadhodil jsem, ale zůstal jsem stát a vlčici se do toho nemontoval, aby taky měla možnost se po nějakých dalších stopách podívat.

"Ještě, že tak," zvedl jsem trochu koutek tlamy. Mít ve smečce dvojníka, to by mi tak chybělo. Nepochybně by mě to nutilo myslet na mého skutečného bratra, nad jehož osudem jsem vážně, ale vážně přemýšlet nechtěl.
Já dvojčata tak dobře neznal, ale Taiclara v tom měla jasno. Vysypala toho na mě tolik, až jsem se nestačil divit. Ne snad, že bych jí to nevěřil, ale automaticky jsem předpokládal, že pravda bude spíš někde v půlce. Konec konců to jsou ještě puberťáci, pomyslel jsem si a při téhle myšlence jsem se opět zacítil docela prastaře. Už stačilo jen začít nadávat na "tu dnešní mládež". "Věřím, že to vážně není příjemné. Ale neboj, většina vlků časem rozum opravdu dostane," ujistil jsem ji znovu o svém přesvědčení.
Byl jsem ale rád, když jsme se šli věnovat spíše stopám, než mezivlčím vztahům. Třeba jsem nebyl ten nejlepší stopař pod sluncem, ale určitě mi to šlo lépe, než rozplétat nějaké složité společenské situace. Zamířil jsem z hor dolů do míst, kde už začínal les, ale kde se stále ještě rozprostíralo území smečky. Půda byla vlhká a měkká. Nějaké stopy se tu určitě otisknout musely. "Když hledáš kořist, může ti nejvíc napovědět čich, ale občas k tomu prostě nejsou ideální podmínky. Třeba když je hodně větrno... nebo máš rýmu. Takže se hodí umět koukat kolem sebe." Já koukal usilovně, a brzo jsem i něco spatřil. V blátivém kousku země bylo otisklých pár zaječích stop. Byly tam vyražené vážně pěkně, skoro neporušeně. "Třeba tady," zarazil jsem Taiclaru, aby do nich třeba omylem nestoupla. "Tyhle poznáš?"