Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzpomněl jsem si na rozhovor s Vločkou o dvojnících. Že bych přece jen jednoho ve smečce měl? To těžko. Tušil jsem, o jakém vlkovi vlčice mluví, jenže mi nepřipadalo, že bychom byli zas tak podobní. "Ještě, že mám poznávací znamení. Podle jizev se dám nejspíš poznat snadno," dotkl jsem se tlapou jedné z jizev přes oko, které otec vlčat určitě neměl. Mladá slečna toho měla o dvojčatech hodně co říct, i když nic z toho nebylo zrovna lichotivé. Pokrčil jsem rameny. "Zas tak dobře je neznám, abych mohl soudit." Chtěl jsem dodat, že jistá míra nesnesitelnosti se pojí s věkem, ale raději jsem tu poznámku spolkl. Dvojčata musela být v podobném věku, jako tahle vlčice. "Třeba z toho vyrostou," řekl jsem tedy jen. A jak bych vychovával svoje vlčata? "Rozhodně bych se snažil je vychovat co nejlépe," pronesl jsem klidně. Pokud nějaká někdy budu mít.
Vlčice se představila jako Taiclara a opravdu to byla Einarova dcera. A Astridina. "Jsem," odsouhlasil jsem, že patřím mezi obránce, "a těší mě," dodal jsem ještě s lehkým pokývnutím hlavy. Sice mi žádný učeň přidělen nebyl, ale přesto to vypadalo, že si pozici učitele budu moci vyzkoušet. "No... jistě by se našla spousta schopnějších stopařů, než já, ale trochu se v tom vyznám." Nebyl jsem přeborník, ale úplně neschopný také ne. "Jestli chceš, můžeme se jít po nějakých stopách podívat," svolil jsem, rád pomůžu a beztak jsem stěží mohl říct ne tomu prosebnému pohledu, který se na mě upřel. "Zkusíme to trochu níže?" nadhodil jsem, protože stopovat něco na skalách nebylo zrovna pro začátečníky. Rovnou jsem pomalu vykročil cestičkou, která nás dovede do nižších poloh hor - nebo rovnou až do části lesa na území smečky, tam by to mohlo být vůbec nejlepší.

Zabral jsem se do vlastních úvah hlouběji, než jsem měl prve v úmyslu, takže místo toho, abych obcházel území, jsem se zasekl na místě a jen hleděl do krajiny. Alespoň dokud mě z toho nevytrhl hlas vlčice. Trochu jsem sebou škubl a ohlédl se zdravým okem přes rameno, odkud se slečna se strakatým kožíškem blížila. "Hej," houkl jsem na ni nazpět, protože to nebyl zrovna můj oblíbený pozdrav, ale úplně se mi nechtělo kvůli tomu dohadovat, takže jsem jí to jen oplatil. Počkal jsem, až mě doběhne, zvědavý, co po mě asi chce.
Její otázka mě trochu zaskočila, ale hlavně pobavila. "Hm. Začínám si myslet, že tak vážně vypadám, co?" naklonil jsem hlavu ke straně. Už se mě na to ptal Enigma, tedy Cipher... nebo který z nich to vlastně byl. A teď to tu bylo zase. "Ale ne, nejsem otec jich dvou ani nikoho jiného." A ona... byla jedním z Einarových vlčat? Pořádně jsem se neorientoval, ale k bylinkám kožichem nezapadala a když neměla nic společného ani s dvojčaty od Cinder, moc možností už nezbývalo. "Hádám, že my dva se ještě nepotkali. Jsem Mercer," představil jsem se a párkrát máchl ocasem ze strany na stranu.

//Úkryt

Vyšel jsem ven na čerstvý vzduch do podvečera, který byl sice chladný (co jiného bych taky v horách očekával?), ale už byl cítit jarem. V okolí jsem pár vlčích kožichů zahlédl, ale cpát se mezi ně jsem netoužil. I když bych nějakou společností nepohrdl, nikdy jsem se moc neuměl jen tak vetřít do cizí konverzace a asi jsem se to ani nechtěl začínat učit.
Poodešel jsem tedy o kousek dál a zavětřil. Necítil jsem nic zvláštního, z místa, kde jsem stál, se zdálo, že je všude klid, i když to samozřejmě nevypovídalo o ničem - zase tak vševědoucí jsem nebyl. Plánoval jsem se jít porozhlédnout po území, ale ještě jsem se na chvíli zastavil a chytal do kožichu poslední sluneční paprsky končícího dne. Bylo to příjemné. Konec zimy jsem vždycky přivítal s vděčností. Tak se mi podařilo přečkat další. Znamenalo to, že je tohle moje desáté jaro? Propána, nad tím snad raději ani nebudu přemýšlet.

Vše se nakonec uklidnilo, schůze skončila a vlci se rozešli každý po svých záležitostech. Mě nejspíš nikdo nepotřeboval, takže jsem ve svém koutě zůstal sám jako zajíček v své jamce. Měl bych se asi víc družit, pomyslel jsem si, když jsem se na chvíli natáhl ke stěně, abych si odpočinul, než se vydám... někam. Nejspíš zkontrolovat hranice a omrknout, jestli je všude klid. Jenže to není tak úplně snadné, že? Přišlo mi, že čím jsem starší, tím větší asociál se ze mě stává. Ne, že by mi společnost druhých vadila, ale aktivně jsem ji nějak nevyhledával. Jenže ve smečce by bylo dobré se s vlky více znát. I když mi to třeba dodávalo nádech tajemna? Tajemný drsný ochránce, pomyslel jsem si a málem se rozesmál. To moc neznělo jako já.
Chvíli jsem si poležel, ale nechtěl jsem se válet moc dlouho, protože pak bylo vždycky těžké přesvědčit se k nějaké činnosti. Nakonec jsem se tedy přiměl vstát a zamířil jsem ven na území smečky. Kdoví, třeba se s někým dám do řeči tam?

//Alatey

drama Yaro, Leto, Vittani, Einar - jen kouká

Plameny dál šlehaly a já se nezmohl ani na slovo. Nedokázal jsem však ani odtrhnout oči od toho výjevu, od alfy s křídly a o ohně, který hrozil pohltit ty dva vlky - Jaro a Léto? - a k tomu všemu ještě jedno z vlčat, které se za ně postavilo. Byl jsem, ironicky, jako přimrzlý na místě. Nechtěl jsem věřit tomu, že by je Einar doopravdy spálil. I když se zachovali neskutečně hloupě. Kdyby ano... musel bych asi ze smečky taky odejít, stejně jako Shine s jejím synem. Přes něco takového bych se nejspíš nepřenesl.
Vlci vkročili do plamenů a já pevně zaťal zuby. Přišlo mi, že už cítím pach spálené srsti a masa, že každou chvíli uslyším křik, všechny tyhle věci jsem dobře znal z požáru v našem lese...
Nestalo se to.
Vlci všichni prošli plameny, aniž by se jim něco stalo. S hlubokým výdechem jsem postupně uvolnil zaťaté svaly i zuby. Naježená srst mi pomalu sklesla zpět ke hřbetu. Věděl jsem, že je nespálí, říkal jsem si, ale vážně nebylo ani pár vteřin, kdy jsem věřil, že vlci před mýma očima zahynou v plamenech?

Byli jsme posláni zpět na svá místa a i když jsem žádné místo vlastně neměl, vzdálil jsem se od léčitelského koutku, abych vlčicím v něm nezacláněl. Sedl jsem si opět někde stranou a poslouchal, jak se teď už dospívajícím vlčatům rozdělují role.

Einar

Na mě žádný učedník nezbyl. Nebyl jsem si jistý, jestli to je dobře nebo špatně, ale prostě to tak bylo, takže jsem nad tím nebádal. Ušetří mi to starosti, ne? Rezavý alfa se po přerozdělování rolí otočil i na mne a na Stinu se slovy, že se dnešním dnem stáváme kappami. Pokývl jsem hlavou. "Děkuji za důvěru," pronesl jsem. "Slibuji, že nezklamu." Byl jsem připravený se vážně snažit. Po svém zmizení jsem byl vděčný za každý kousek důvěry, kterou mi byl Einar ochoten projevit.

Cipher, Enigma
"Ah, Cinder," rozvzpomněl jsem se konečně na rezavou vlčici. Taky mi to mohlo být hned jasné, že? Byli dost podobní. Ovšem Enigmovo popíchnutí bylo docela trefné. Au. "Umím se dobře schovat," prohlásil jsem, protože se mi nechtělo (znova) vysvětlovat, že spíš než se schovat se umím dobře ztratit, tak dobře, že ani sám netuším, jak a proč se to děje. Ovšem i Enigma měl svoje tajemství. Třeba to, že... vůbec nebyl Enigma? Přeskočil jsem pohledem z jednoho Enigmy na druhého a rozhodl se, že s tímhle bych asi svou hlavu neměl příliš trápit, pokud se nechci zcvoknout. "Takže Cipher a Enigma. Cindeřiny děti. Samozřejmě," pokývl jsem, jako bych v tom už měl jasno, a šel si radši sednout na sraz.

Einar
Ten byl ovšem taky náročný hned od začátku. Nedovedl jsem odhadnout, které z vlčat chybí. Ať už šlo o kterékoliv, byla to neveselá novina. Těžká. Jenže najednou jako by se chystalo ještě cosi. Pozoroval jsem, jak si alfa špitá cosi s Hankou... a najednou akce. Nikdo nesměl dovnitř, nikdo ven. V tu chvíli jsem byl v pozoru. Co se stalo? Měl jsem dost rozumu na to, abych se neptal, jen uposlechl příkaz, který mi byl dán. "Samozřejmě," kývl jsem hlavou a dlouhými kroky zamířil k léčitelskému koutku. Když jsem odcházel, spatřil jsem v Einarově kožichu záblesky jisker. Přál bych si, aby Vločka nebyla věštkyně.

léčitelský koutek
V koutku bylo poměrně nacpáno, takže jsem se nerval úplně dovnitř, stejně bych jen překážel. Postavil jsem se ke vchodu jako nějaký vyhazovač. "Nenechte se rušit," špitl jsem k vlčicím. "Jen tu budu hlídat." Jediným zdravým okem jsem pozoroval dění kolem. Einar už se dopracoval k těm dvěma vlkům, které jsem si upřímně nevybavoval. Jeden z nich dovedl druhého, toho, který byl cizinec. Propána, div jsem se neplácl do čela nad takovou nerozvážností, Nedivil jsem se, že je Einar bez sebe. Že vzteky doslova plane.
Hřbet se mi naježil, aniž bych si to uvědomil. Snažil jsem se mentálně připravit na možnost, že uvidím někoho, jak bude spálen na popel. Znovu. Byla to věc, kterou jsem nikdy nechtěl zažít znovu. Tohle bylo jiné, než malý táboráček, který sloužil k zahřátí promrzlé vlčice. Tohle byl ten nebezpečný oheň, kterého jsem se v hloubi duše bál, i když plápolal i ve mně samotném. Nespouštěl jsem ale z té scény oči, měl jsem přece hlídat a kdoví, co se mohlo dít? Proto jsem také viděl, jak Einarovi na hřbetě... Co? "Čistě jako ptačí," zopakoval jsem uchváceně po tmavé vlčici. Einarovi na hřbetě vyrašila křídla. "Proč já se vůbec ještě něčemu divím?" zamumlal jsem si pod vousy a po zádech mi přeběhlo mrazení až do hloubi páteře.

Cipher, Vittani

S veverkou v tlamě jsem následoval vlka, který fialovou nakonec musel vléct sám - šedivý vlk se k nám totiž nepřipojil. Ale i tak se podařilo vlčici přemístit do léčitelského koutku. Připadal jsem si lehce nadbytečný. Odložil jsem veverku stranou a chystal se jít si najít nějakou užitečnější činnost, než přenášení drobných tvorů, když se ke mně rezavý vlk natáhl přes Fialku a vypálil na mě cosi, co jsem vážně nečekal. Vteřinu jsem tupě zíral, než jsem se s trochou snahy vzpamatoval. "Ehm- No, jsem si docela jistý, že jím nejsem," řekl jsem a mohl jsem to naštěstí prohlásit s jistotou. Naklopil jsem hlavu lehce do strany. Že by vlk svého tátu moc neznal? Ani si nebyl jistý, jaký má vlastně kožich. "A kdo je tvoje máma?" zeptal jsem se, nedokázal jsem tyhle mladé vlky, kteří v mé hlavě spadali pod kolonku "různé" všechy přiřadit, ke komu patří. "Každopádně já ve smečce žádné příbuzné, o kterých bych věděl, nemám."
Když už jsme u těch "různých" vlčat, další se tu objevilo vzápětí. A říkalo Engimovi... Cipher? Zamrkal jsem. "Poslyš, já jsem to tvoje jméno asi přeslechl," otočil jsem se znovu na rezavého vlka, cítil jsem, jak se mi to už zase v hlavě míchá. Jak jsem si to měl všechno pamatovat? Vážně stárnu. Koukl jsem i na tu hnědější vlčici, která se vyptávala. "Léčitelky to nejspíš zvládnou, ale... zkus se zeptat spíš jich."

Einar
Všeobecný chaos, kdy se objevovalo víc a víc vlků, přerušilo vytí zvenčí a zanedlouho se v úkrytu zjevil i sám Einar. Bylo mi jasné, co to znamená - byl tu další sraz. Snad se nenaplní Vločky předpověď, blesklo mi hlavou. "Asi bychom měli jít," hlesl jsem, ale to už se Einar ukázal přímo u nás. "Zdravím," stačil jsem jenom pronést, než se otázal, jak na tom fialová je. Jenže na to jsem sám nedokázal odpovědět. To byla taky otázka pro léčitele. Takže jsem se jen o něco později vytratil do hlavní místnosti.

Sraz - jen sedí a čučí

Usadil jsem se někde, kde se svou výškou nebudu zaclánět menším a zaposlouchal jsem se do řeči alfy.
Někteří členi nás opouštěli - konkrétně černá vlčice Shine a jeden z jejích synů. Pomalu jsem se rozhlédl, jestli další z jejích vlčat půjdou také. Moc jsem nikoho z nich neznal a chápal jsem, že smečka asi není pro každého.
Další zpráva byla horší. A to o pořádný kus. Lehce jsem sebou škubl. Vlče... po smrti. Zamrazilo mě. Byly to věci, které se stávaly. Hlavně v zimě. Přesto to vždycky bylo strašné. Rudým okem jsem mimoděk vyhledal bílý kožíšek Vločky, se kterou jsem jen včera mluvil o neurčitém někom, komu někdo umřel. Mělo to s tímhle něco společného? Bylo to vlče tím, kdo umřel tomu záhadnému někomu? Trochu jsem svěsil hlavu. Krucinál.
Přesto jsem se snažil pohledem následovat ten Einarův, když poukazoval na vlka jménem Keiji. Byl jsem až příliš mimo obraz, musel jsem se soustředit a tak jsem se snažil vlka zahlédnout a zapamatovat si ho. Ukázalo se, že to nebude moc těžké - jeho kožich totiž nabíral odstínů ledové modři.

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 16
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: obránce
Aktivita pro smečku: utěšoval Vločku, šel pomáhat s Doryou
Krátké shrnutí (i rychlohry): Vrátil se na území, kde narazil na plačící Vločku. Podařilo se mu ji trochu uklidnit, potom se společně skrývali před sněhovou bouří, načež se vydali do úkrytu hledat léčitelku a pomoct s Doryou.
Smečková minihra: -

Jméno vlka: Máta
Počet postů: ehm 1
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: učeník
Aktivita pro smečku: lov kozy
Krátké shrnutí (i rychlohry): rychlohra - spolu s Hankou se vydala na svůj první pořádný lov a společně ulovily kozu pro smečku
Smečková minihra: -

Hanka, Stina, Dorya, Cipher, Podběl

Naštěstí jsem měl pravdu a vlčice skutečně léčitelkou byla. Alespoň něco jsem si pamatoval. Vyzývavě však na mě pohlédla se slovy, že by to chtělo vlčici zahřát. Bylo mi jasné, proč. Moje rudé oči prozrazovaly můj element, kterému jsem ovšem dvakrát neholdoval a snad proto jsem se nikdy neobtěžoval naučit se ho příliš ovládat. "Ehm-" ušlo mi nepříliš inteligentně, ale než jsem stačil cokoliv říct, dala se do řeči Hanka a začala rozdílet úkoly. Měl jsem jít pro dřevo a založit oheň, samozřejmě... se Stinou, která vypadala zcela vyčerpaně. "S tím si asi poradím," prohlásil jsem, aby se černobílá vlčice nemusela unavovat ještě víc. Nevěděl jsem, jestli se mi povede oheň založit, ale musel jsem prostě doufat.
Nejdřív jsem se ovšem vydal pro dřevo a přichystal ho na jakž-takž úhlednou hromádku. Fialové vlčici se zatím věnovali ostatní, objevilo se tu i pár dalších vlků. Jedno z těch bylinkových vlčat (i když už ten šedý vlk moc jako vlče nevypadal) a jedno z těch... no, dalších. Trochu jsem si povzdechl a soustředil se radši na hromádku dřeva. Rozdělat oheň mi najednou přišlo mnohem snazší, než se snažit zařadit mezi ostatní. Chtělo to pořádnou dávku soustředění, div mě nerozbolela hlava, nakonec ale plamínek poskočil, začal plápolat a rozlil své teplo a světlo kolem. Zhluboka jsem si vydechl, nanosil další dřevo na hromádku poblíž, aby se pro něj nemuselo běhat moc daleko, a pak jsem se stáhl trochu stranou, sledoval jsem situaci, která byla zcela zjevně pod velením jiných.
Rezavý vlk - který se nazýval Enigmou, takže se tak asi jmenoval - se pustil do tahání fialové, zaúkoloval neznámou bylinku pomocí a někoho neurčitého zase odnášením veverky. Pokrčil jsem rameny, to byl úkol, který jsem mohl zvládnout. Čapl jsem beze slova veverku a vyrazil s ní za vlky.

//Území

Vločka mne trochu pošťouchla čenichem, až jsem se musel trochu zasmát. Škoda, že jsem netušil, kde Sierra běhá. Stýskalo se mi po ní. Určitě ale byla v pořádku. Vlčice už nám každopádně pomalu věšela na krk vlčata. "Uhm- O tom jsme ještě neuvažovali," pokusil jsem se trochu mírnit její nadšení, ale to, že Sierru ještě nepotkala, mě ani moc nepřekvapilo. Sierra nebyla konec konců úplně z těch nejspolečenštějších vlčic. Ovšem nahlas jsem to neříkal. "Určitě na sebe narazíte. Doufám, že se brzy objeví," rozhlédl jsem se, jako bych čekal, že zrovna vykročí zpoza kamene, ale... ne. Kdepak.
Jediný, kdo se objevil, byli Einar, Stina, neznámá fialová vlčice a s nimi i náhlý rozruch. Konec byl tlachání, vyrazili jsme spěšně směrem k úkrytu. Uvnitř se ukázalo, že Einar už stačil zmizet. Fialový kožich ovšem nebylo příliš snadné přehlédnout, spolu s neznámou zde byly ještě Hanka a vlčice, o které jsem si byl na devadesát procent jistý, že se jmenuje Doubravka. "Zdravím," přišel jsem k nim blíž a upřel pohled právě na ni - tedy na Doubravku (snad). "Ty jsi léčitelka, viď? Einar nás poslal nějakou najít, tak-" Pokrčil jsem rameny a kývl mírně hlavou k fialové, která ležela na zemi. Nejspíš nebylo třeba nic moc vysvětlovat. Zdálo se to docela jasné. I když, jak se to vezme. Co vlastně byla ta vlčice zač?

To, že jsem se sem zatoulal, bylo slovním obratem, nad kterým jsem příliš nepřemýšlel, ale uvědomil jsem si, že je docela trefný. "Vlastně ano," řekl jsem a trochu se pousmál. "Přišel jsem sem ještě se svou partnerkou Sierrou. I když tehdy to ještě partnerka nebyla," objasnil jsem trochu více ohledně svého příchodu do smečky. "V horách se mi hned zalíbilo." A... to bylo vlastně celé, že? Od té doby jsem Alatey nazýval svým domovem. Pokud jsem byl zrovna duchem přítomen.
Schovaní v závětří jsme si mohli vydechnout. Ani jeden z nás se nikam nezřítil, nic si nezvrtl, zkrátka všechno dopadlo dobře. Vločka začala děkovat, načež jsem jen mírně mávl tlapou. "Určitě by sis poradila," řekl jsem. Jistě by na něco přišla. "I když to takhle asi bylo snazší," musel jsem nakonec uznat a zrovna v tu chvíli jsem schytal zásah sněhem. Trochu jsem se ušklíbl a otřepal se ještě jednou. Aspoň v tom budu mít cvik.
Počasí se trochu uklidňovalo, ale to neznamenalo, že jsme si snad mohli užívat nějaký klid. Sotva jsem se stačil vzpamatovat z náporu sněhové bouře, prohnal se opodál Einar v doprovodu Stiny, na hřbetě vlekl cosi fialového přibližně vlčího tvaru. Vyskočil jsem na nohy. "Samozřejmě," houkl jsem za mizícím průvodem a otočil hlavou, abych zdravým okem viděl na Vločku: "Kruci, jenže já nemám ponětí, kde můžou být. Sierra je kdoví kde, Astrid jsem taky neviděl..." Jak se to jmenovala ta další léčitelka? Doubravka? Rychle jsem přemýšlel. "No, teď už se do toho úkrytu snad dostaneme, tak bude asi nejlepší začít tam, ne? Třeba tam některá z nich je, nebo aspoň někdo, kdo o nich ví." Nazdařbůh pobíhat po horách mi připadalo neproduktivní, i když Einar a jeho "složitý případ" do úkrytu mířili tak jako tak. Nakouknout tam ale ničemu neublíží a byl to stejně dobrý výchozí bod pro případné hledání léčitelek, jako kterýkoliv jiný. A tak jsem tam vykročil a předpokládal, že Vločka se ke mně připojí.

//úkryt

Bílá vlčice se naštěstí příliš nevyptávala, což mi vyhovovalo a byl jsem za to rád. Stačilo mi to vysvětlovat jednou Sieře. Kde vlastně je? bleskla mi hlavou krátká myšlenka, myslel jsem, že zde na ni narazím, ale musela se ještě někde toulat. Rychle jsem se ale soustředil zase na Vločku. "Nejspíš. U sebe jen vím, že už tomu bude nějaký ten pátek, co jsem sem zabloudil poprvé." Shodli jsme se na tom, že sraz smečky bez zvláštních událostí zněl dosti nepravděpodobně. "Třeba se ještě budeme divit," zasmál jsem se krátce.
Zatím ale jediné, co nás překvapilo, byl silný vítr, co se do nás pustil. Probojovávali jsme se skrz kousek po kousku. Naštěstí jsem Vločku svým neúmyslným postrkováním neposlal k zemi a (jistě s pořádnou dávkou štěstí) jsme bez úhony skončili v prozatimním úkrytu. Sedl jsem si na zem a zhluboka oddechoval, protože to dalo vážně zabrat. "Taky v pohodě," opáčil jsem prostě a opatrně ze sebe sklepal vrstvu sněhu, dával jsem přitom pozor, abych ho všechen nenaházel na Vločku. "Ale zážitek to vážně byl. Uf. Zima nám asi připomíná, že není radno polevovat v ostražitosti," oklepal jsem se znovu, tentokrát spíš proto, že mi trochu přebehl mráz po zádech při myšlence, co všechno se mohlo stát.

Naštěstí mne Vločka nechtěla zkoušet ze členů smečky, což byla opravdu úleva. Nepotřeboval jsem předvádět, jak moc dokážu věci pomotat. Alespoň ne schválně.
"Tak nějak by se to dalo říct," pokýval jsem hlavou. Nechtěl jsem příliš rozebírat, proč jsem na onom srazu nebyl. "Pořád je možné, že tu jsi déle než já. Ono... je to trochu složité," uhnul jsem pohledem stranou. Co jsem jí měl říct? Dočasně jsem se zbláznil a nepamatuju si několik měsíců svého života, prostě jsem úplně vypnul. To by jistě udělalo skvělý dojem. Doufal jsem, že Vločka nebude příliš zvědavá. "Je pravda, že to bývá trochu divoké," pokýval jsem hlavou. "Na tom dalším by mohlo být největším překvapením to, že se nic vzrušujícího nestane." To by nás všechny určitě posadilo na zadky.
Co se stalo s tou vlčicí jsme se mohli jen dohadovat. "Nejspíš ano," usoudil jsem. Hraničáři by to asi poznali, pravda. "Ale kdyby měla štěstí, mohla se dokázat ztratit." Pokud se jí nestalo něco jiného. To se ale nejspíš jen tak nedozvíme.
Brzy se zvedl mohutný vichr. Bojovat s ním bylo pořádně těžké. Musel jsem se zapírat do země, Vločka se jen přikrčeně plížila. Dostala se nicméně vedle mě a mohli jsme vyrazit. Šlo to pomalu a těžko, vítr nás šlehal do tváří a házel mi do zdravého oka sníh, který jsem z něj musel pořád vyhánět. Dvakrát jsem do Vločky vrazil bokem, když mnou vítr zamával víc, než by bylo zdrávo. Pokaždé jsem po ní vrhl omluvný pohled, ale mluvení bylo v tomhle počasí moc náročné. Postupně jsme se ale prohrabávali na to správné místo. Do závětří. Vítr svištěl kolem, ale skála nás chránila před jeho nárazy. "Tady to snad přečkáme," houkl jsem pořád hlasitě, ale nemusel jsem už tak řvát, protože mi vítr nebral slova od tlamy. "V pohodě?" ujistil jsem se, že vlčice nepřišla k nějaké úhoně.

Vločky rýpanec byl trefný a přesný. "Au," prohlásil jsem na oko dotčeně. "Musím na to odpovídat?" Dospělým členům, které jsem znal, bych jejich jména snad dokázal přiřadit správně, ale držme se při zemi. Byl jsem ale rád, že se Vločka směje, i když to bylo trochu na můj účet, po slzách už nebylo ani památky. Takhle to bylo hned lepší.
Na onom srazu jsem vážně nebyl, čím hlouběji v paměti jsem pátral, tím jsem si byl jistější. "Ne," potvrdil jsem a neochotně dodal: "Byl jsem nějakou dobu... pryč." Nejspíš mi leccos uniklo. Pozorně jsem tedy poslouchal, co se tehdy vlastně odehrálo. Vykulil jsem překvapeně na vlčici zdravé oko: "To se opravdu rozohnil až tak doslova?" Měl bych se přestat konečně všemu divit, nejspíš. Magie dokázala leccos. Květiny uprostřed zimy, oheň hořící z ničeho... proč ne tedy i tohle? Dosud mi prostě nepřišlo na mysl, že by někdo toužil zapalovat svůj kožich. Ale tak to určitě nefungovalo. "No... žádnou Vé neznám, obávám se. Možná se vyplížila a utekla?" nadhodil jsem možné vysvětlení, které nebylo snad příliš pesimistické. Napadala mne i jinačí, ale raději jsem si je nechal pro sebe. Nechtěl jsem atmosféru naší konverzace zase zatěžovat.
Vichr se do nás vzápětí pustil, takže na atmosféře už moc nesešlo. Jeho poryvy mnou klátily ze strany na stranu a Vločku nejspíš držely úplně u země. Rozhlížel jsem se kolem a usilovně přemýšlel, kde by se dalo trochu schovat. Vybavilo se mi místo, kde jsme jednou byli se Sierrou. "Je tu takový převis, co by měl být v závětří," hulákal jsem a vítr mi bral slova od tlamy. "Není to moc daleko. Když půjdeš vedle mě, zkusím ti dělat zábranu proti větru," křičel jsem na Vločku, ale jinak to ani nešlo, protože by mě asi neslyšela. Připravil jsem se vyrazit, jen jsem čekal, co ona na to.

"Ano. Asi si to prostě nedokážu představit." Co bych vůbec takovému bohu říkal? A jak bylo slušné se před nimi chovat? Už jsem se viděl, jak bych si uřízl ostudu a na mou hlavu se snesl božský hněv. Snad to raději nepokoušet. I když kdoví, jestli by se mi vůbec zjevili. Takovému neznabohovi.
S Vločkou jsme se v rámci smečky asi pohybovali v podobných kruzích. Nebo to možná byli jen vlci, kteří se tu vyskytovali nejčastěji a ti ostatní pořád někde pobíhali? Já mám zrovna co mluvit, napomenul jsem sám sebe, protože jsem teď mimo území taky strávil pořádně dlouhou dobu. "A Třezalka?" dodal jsem zamyšleně další jméno, které se mi vynořilo v hlavě. "Jen po mě nechtěj, abych ta jména přiřazoval k vlkům," cukl jsem mírně koutky. To mi přišlo jako nemožný úkol. Všichni ti mladí vlci byli šedí a černí a bílí a v mojí hlavě z nich byla prostě jediná rozmazaná skvrna.
Vločka prohlásila, že možná ani Einar se v tom neorientuje. To byla trochu děsivá myšlenka. Pak ovšem začala Vločka mluvit o něčem, co mi vůbec nic neříkalo. "Uhm... myslím, že tam jsem asi nebyl," zakroutil jsem hlavou a doufal, že to tak vážně je a nejedná se jen o další vzpomínku, která se mi vytratila z hlavy. "Nepamatuju si, že by se na nějakém srazu Einar... rozohnil," Možná se trochu naštval, ale určitě ne tolik, že bych to nazval tímhle slovem. Nebo že by třeba doopravdy vzplál, což bylo pochopitelně dost absurdní.
Náhle se začal zvedat vítr. Cítil jsem v kostech, že tohle nebude dobré. Sotva jsem otvíral tlamu, abych navrhl, že se stáhneme, udělala to Vločka za mě. "Dobrý nápad, tohle vypadá na pořádnou fujavici." Vstal jsem, ale málem mě to hned zase sfouklo na zem. Vločce se ani nepovedlo postavit. Když se opřel nějaký nárazový poryv větru, měl doopravdy páru. "Asi nebude nejlepší v tomhle bloumat po horách," zvýšil jsem trochu hlas, abych překřičel hukot větru. "Možná by bylo moudřejší se vmáčknout někde do závětří a počkat, až se to přežene."