Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//úkryt

"Vždycky je co se učit," broukl jsem. "Ať už vlk dělá cokoliv." Pokaždé se dalo najít něco, v čem se zlepšit, na čem zapracovat, slabina, kterou je třeba posílit... "Tak to se budu těšit," máchl jsem ocasem a myslel to upřímně - jít se Sierrou na bylinky mohlo být určitě zajímavé! "Třeba bych se přitom taky něco málo přiučil," dodal jsem, i když jsem o tom trošku pochyboval. Rostliny mi z nějakého důvodu do hlavy prostě nelezly. Byl jsem na poznávání rozdílů mezi nimi poněkud tupý.
"To ano. S troškou sněhu si naštěstí ještě poradím," zlehčoval jsem to trochu, protože to, co se na nás sesypalo, bylo samozřejmě víc než jen "troška sněhu". Ale proč se tím trápit, když už to bylo za námi?
Rozloučili jsme se se Šalvějí a zamířili pomalu ven. "On už si ji někde najde," pokrčil jsem rameny. Bohužel se s Taiclarou minuli, ale určitě se někde setkají. Třeba na ni ještě cestou někde narazíme, ale neplánoval jsem ji jít cíleně hledat. Chtěl jsem si užít trochu času se Sierrou. Konečně zase spolu...
Venku už se setmělo a byla celkem příjemně teplá noc. Mírný vánek si pohrával s naší srstí a na nebi překrásně zářily záplavy hvězd. "Páni," vydechl jsem tiše. "To je nádhera. Dnes vypadají tak blízko," otřel jsem se bokem o ten Sieřin, zatímco jsem sledoval tu krásu na obloze. Opravdu se skoro zdálo, že by stačilo natáhnout tlapu a mohli bychom se stříbrných hvězd dotknout. Se zatajeným dechem jsem to ještě chvíli pozoroval, ale potom jsem pomalu vykročil dál. Tady přece jen bylo trochu moc dalších pachů a hlasů a těšil jsem se, že zase na chvíli z hor vytáhnu paty, bez ohledu na to, jak rád jsem se sem vracel. "Noc na procházku jako dělaná," usmál jsem se na svou partnerku.

//Kvetoucí louka

Sierra měla vskutku napilno, i když se jí nepovedlo vlkovi poštípanému od štíra pomoct nejlépe, jak by to šlo. "Určitě jsi mu pomohla, jak jsi nejlépe dovedla. Mně jsou třeba rostliny záhadou úplně," zasmál jsem se trošku a otřel se o ni čenichem. "Asi ti s nimi moc neporadím, ale kdybys chtěla pomoct nějaké sbírat nebo tak, rád přiložím tlapu k dílu," nabídl jsem se. Nebyla to tak úplně moje práce, že ano, ale výmluva trávit víc času se Sierrou se vždycky hodila. Ne, že bych potřeboval nějaké výmluvy. Teď už ne. Spokojeně jsem se tomu usmál.
"Zvládli, bylo to v pořádku. Naštěstí jsme nebyli daleko místa, kde se nám povedlo před větrem schovat. Ale chvíli to vážně vypadalo trochu děsivě," musel jsem uznat. Pořád jsem si dokázal živě vybavit vytí větru v uších. S Fialkou se Sierra ještě nesetkala a po Taiclaře byla podle všeho sháňka. "No, tak to jsme se hezky minuli," zakroutil jsem hlavou. "Taiclara mezitím už asi zmizela kdoví kam." Co se dalo dělat? Těžko jsem jí mohl něco vyřídit, když jsem o tom nevěděl, ale byla to pěkná smůla.
Šedivá vlčice, tedy Šalvěj, Šalvěj, už si to zapamatuj, se tvářila, jako že je najednou docela nesvá. Ne, že bych se jí příliš divil. Udělali jsme z ní rázem pátou nohu u srnky. Věnoval jsem jí lehce omluvný pohled. "Ano, rádi tě zase někdy uvidíme, jen teď... dlouho jsme se neviděli." Jako by to snad nebylo jasné.
Sierra se na mě otočila, jestli se nechci někam vydat. A já samozřejmě chtěl. "Proč ne? Rád si trochu protáhnu tlapy, ještě v takové dobré společnosti," zamával jsem ocasem a přemýšlel, kam bychom se mohli jít podívat. Nějaké pěkné místo, kam bych mohl Sierru vzít. Také jsem se o ni na oplátku otřel a vykročil jsem k východu z úkrytu. Věděl jsem, že mě něco určitě napadne.

//Alatey

Se Sierrou opět po boku jsem se cítil mnohem klidnější. Takhle to bylo správně. Nastražil jsem uši, když mi začala vyprávět, co všechno vlastně zažila za dobu, co jsme se neviděli. "Duhovka? To zní zajímavě," potřásl jsem hlavou a přemýšlel, jestli ta rostlina vážně hraje sedmi barvami nebo její název trochu přehání. Takovou kytku bych si možná i zapamatoval. Jinak jsem byl rád, že poznám kopretinu od pampelišky. Pousmál jsem se, když mi Sierra gratulovala. "Děkuji," broukl jsem spokojeně. Po setkání s Einarem ještě našla Sierra dost času na to, aby konala dobré skutky a potom už se mě vypravila hledat. "To zní, že jsi měla vážně napilno." Zamyslel jsem se: "Co se vlastně dá udělat pro někoho, koho štípne štír?" V těch léčitelských věcech jsem se vůbec nevyznal. Možná by ale chytré se přiučit alespoň něco?
"Já se vlastně z toho lesa, kde jsme se viděli naposled, vydal rovnou do hor. Narazil jsem tu na vlčici - Vločku, se kterou nás zastihla sněhová bouře a sotva se přehnala, přiřítil se Einar se zraněnou vlčicí. Možná jsi ji už viděla? Má fialový kožíšek, nedá se přehlédnout úplně snadno. Takže jsem se snažil trošku pomoct s tím, než začal sraz. O tom už ti nejspíš říkal Einar." Bylo to docela divoké, o tom nebylo sporu. Smečkové srazy jistě nosily pověst nezapomenutelných událostí. "Po srazu mě odchytla jedna z Einarových dcer, Taiclara, abych ji přiučil něco málo o stopování, tak jsme se vydali dolů do lesa to trošku procvičit. No a to je všechno, potom už jsem zamířil sem." Lehce jsem si vydechl. Nakonec toho bylo docela hodně.

Toho, že vlčice vyrušuju, jsem se obával zbytečně. Jen, co mě spatřila, Sierra nadšeně vyjekla a vrhla se ke mně. Ocas se mi rozhoupal ze strany na stranu, když zabořila hlavu do mojí huňaté srsti. "Taky tě moc rád vidím," broukl jsem a otřel se o ni tváří. Už to bylo dlouho, co jsme se naposledy viděli a byl jsem rád, že je tady a podle všeho v pořádku. Nechtěl jsem, aby se opakovalo to, co minule a některý z nás se ztratil na opravdu hodně dlouhou dobu.
"Ach tak," kývl jsem a otočil se na vlčici - Šalvěj - u které se Sierra snažila zjistit, jesli mě náhodou někde neviděla. I když v tu chvíli Šalvěj vypadala spíš tak trošku ztracená ve vlastních myšlenkách. "Tak to jsem vám asi ušetřil hledání," usmál jsem se trochu. "Byla jsi někde na cestách?" zeptal jsem se zvědavě, už tomu vážně bylo nějakou tu chvíli, co jsem na Sierru v horách narazil. Jestli měla nějaké zajímavé zážitky, byl jsem jedno ucho - moc rád bych si je poslechl.

//území

Aniž bych tam měl vědomě namířeno, tlapy mne nakonec donesly až ke vchodu do úkrytu. Vkročil jsem pomalu dovnitř v naději, že uvnitř narazím na Sierru. Určitě se už vrátila domů... Alespoň jsem v to doufal, že se někde nezatoulala. Když jsem ale zavětřil, mohl jsem si se svými obavami dát pohov. Cítil jsem pach své partnerky jasně a zřetelně. Stejně tak se tu mísila spousta dalších pachů, ovšem ten Sieřin mne zajímal nejvíc.
Najít ji nebylo nakonec příliš těžké. Bavila se s jedním z těch bylinkových vlčat, s šedivou vlčicí. Nedokázal jsem se v nich vyznat, ale to nebylo vůbec nic nového. Zavrtěl jsem ocasem a na tváři se mi objevil mírný úsměv, když jsem Sierru spatřil. Vypadalo to, že možná něco řeší, ale přesto jsem se pomalu přiblížil. "Zdravím, krásné dámy," mrkl jsem hlavně na Sierru a zavlnil ocasem. "Neruším?" otázal jsem se, připravený jít klidně čekat do kouta, kdybych v něčem zásadním vyrušoval, ale nemohl jsem si pomoci. Chtěl jsem se po tak dlouhé době se Sierrou pořádně pozdravit. Otočil jsem se k ní s očekáváním v očích a doufal, že se jí to teď hodí. Nejraději bych ji hned objal.

"Každý určitě ne," zakroutil jsem lehce hlavou. "Občas někdo jen zabloudí nebo má zájem o smečku, ale je vždycky potřeba to zkontrolovat a trochu toho vlka proklepnout, jestli nepřišel dělat něco, co se nesluší," objasnil jsem. "I když se to ne vždycky dá spolehlivě poznat během krátké chvíle," dodal jsem ještě, byli jedinci, kteří jednomu dovedli pěkně zamotat hlavu a napovídat kdoví co. Keijiho jsem si vybavoval ze srazu, jeho modrý kožich se dal těžko zapomenout, i když jsem s vlkem moc nemluvil. Letmo jsem přejel pohledem zdravého oka svoje tělo, které Taiclara označila za svalnaté. Bývalo to lepší, pomyslel jsem si, ale to jsem nahlas neřekl. "Doufám v to," řekl jsem jen na adresu toho, že jsem si povolání vybral dobře. Nic moc jiného jsem upřímně ani neznal a po změně jsem příliš netoužil. Tahle funkce mi vyhovovala.
"Tak to máš určitě dobře nakročeno, někteří vlci si pořád myslí, že to je jedno a to samé zvíře," usmál jsem se trochu, zamlčel jsem raději, že jsem sám měl problém to poznat až do věku, kdy takové omyly byly vskutku ponižující. Chuchvalec kozích (snad) chlupů už nebyl taková procházka růžovým sadem. Raději jsem ho očichal ještě jednou. "Já bych řekl, že to byla horská koza. Možná-" Ale Taiclara už zřejmě byla s naší lekcí hotová. Pokrčil jsem rameny. Držet ji tady násilím jsem neplánoval. "Dobrá. Taky se měj," stačil jsem se s ní ještě rozloučit, než vystřelila kamsi mezi stromy. Sledoval jsem, jak mizí, s mírným úsměvem. Mládež. Určitě z ní jednou bude dobrá lovkyně, pokud nabude trochu trpělivosti. Protáhl jsem si hřbet a beze spěchu jsem se vydal pomalu na procházku územím bez zvláštního cíle. Omrknout, jestli je všude klid a třeba i zkusit se podívat po Sieře. Postupně mě tlapy donesly až k úkrytu.

//úkryt

Byl jsem docela rád, že téma dvojčat nechala Taiclara plavat, i když jsem si nebyl tak jistý, že jí i nadále nevrtají hlavou. Ovšem dál už to nerozebírala a to mi stačilo. Nerad bych se zamotal do nějaké sítě drbů nebo tak něco... Radši jsme se začali věnovat stopám, kde podobná šlamastyka snad nehrozila.
"To ano, pokud je jasně vidíš, je to vážně spolehlivé. Ale ani na to nejsou vždycky vhodné podmínky - je třeba prostě využívat toho, co ti je v dané situaci k dispozici. Je třeba využívat všechny smysly, dívat se, poslouchat, čenichat." Nebylo to jen tak a popravdě jsem byl docela rád, že nejsem lovcem. Určitě tu existovali i povolanější vlci, než jsem byl já, ale řekl jsem si, že se pokusím Taiclaře předat aspoň to, co znám. Zajímala se cestou o moji funkci obránce. "No, je to zodpovědná pozice, ale to jsou vlastně všechny. Musíš se mít na pozoru a včas odhalit hrozbu... a když už se nějaká ukáže, včas se s ní vypořádat. Tady jsem zatím moc takových situací nezažil, ale když jsem to dělal dřív v jiné smečce, snažil jsem se to řešit spíš slovy, než tesáky. Jenže s některými vlky - a s jinými zvířaty už vůbec - se prostě nedomluvíš, takže musíš mít i svaly na to, abys smečku případně ubránila," pokrčil jsem mírně rameny. Popravdě jsem přestával být přesvědčený o tom, že je ještě pořád mám.
Můj první úkol byl asi až moc jednoduchý. Zajíce Taiclara poznala okamžitě a bez problému. "Bezva. Říkal jsem si, že to bude asi snadné," pousmál jsem se trochu a vykročil dál lesem. Možná najdeme něco trochu náročnějšího. "Aha," zastavil jsem až o pořádný kus dál u chumáče srsti, která se zachytila v křoví. Sám jsem si v první chvíli nebyl jistý, co to je, ale když jsem ji očichal, přišlo mi nejpravděpodobnější, že ho tu nechala nějaká horská koza, která se vydala do nižších poloh. "Tady je taky dobrá stopa přítomnosti zvířat. Jen nám moc nenapoví, kudy se vydalo a kde je teď. Třeba tu kolem budou nějaké další, co nám řeknou víc?" nadhodil jsem, ale zůstal jsem stát a vlčici se do toho nemontoval, aby taky měla možnost se po nějakých dalších stopách podívat.

"Ještě, že tak," zvedl jsem trochu koutek tlamy. Mít ve smečce dvojníka, to by mi tak chybělo. Nepochybně by mě to nutilo myslet na mého skutečného bratra, nad jehož osudem jsem vážně, ale vážně přemýšlet nechtěl.
Já dvojčata tak dobře neznal, ale Taiclara v tom měla jasno. Vysypala toho na mě tolik, až jsem se nestačil divit. Ne snad, že bych jí to nevěřil, ale automaticky jsem předpokládal, že pravda bude spíš někde v půlce. Konec konců to jsou ještě puberťáci, pomyslel jsem si a při téhle myšlence jsem se opět zacítil docela prastaře. Už stačilo jen začít nadávat na "tu dnešní mládež". "Věřím, že to vážně není příjemné. Ale neboj, většina vlků časem rozum opravdu dostane," ujistil jsem ji znovu o svém přesvědčení.
Byl jsem ale rád, když jsme se šli věnovat spíše stopám, než mezivlčím vztahům. Třeba jsem nebyl ten nejlepší stopař pod sluncem, ale určitě mi to šlo lépe, než rozplétat nějaké složité společenské situace. Zamířil jsem z hor dolů do míst, kde už začínal les, ale kde se stále ještě rozprostíralo území smečky. Půda byla vlhká a měkká. Nějaké stopy se tu určitě otisknout musely. "Když hledáš kořist, může ti nejvíc napovědět čich, ale občas k tomu prostě nejsou ideální podmínky. Třeba když je hodně větrno... nebo máš rýmu. Takže se hodí umět koukat kolem sebe." Já koukal usilovně, a brzo jsem i něco spatřil. V blátivém kousku země bylo otisklých pár zaječích stop. Byly tam vyražené vážně pěkně, skoro neporušeně. "Třeba tady," zarazil jsem Taiclaru, aby do nich třeba omylem nestoupla. "Tyhle poznáš?"

Vzpomněl jsem si na rozhovor s Vločkou o dvojnících. Že bych přece jen jednoho ve smečce měl? To těžko. Tušil jsem, o jakém vlkovi vlčice mluví, jenže mi nepřipadalo, že bychom byli zas tak podobní. "Ještě, že mám poznávací znamení. Podle jizev se dám nejspíš poznat snadno," dotkl jsem se tlapou jedné z jizev přes oko, které otec vlčat určitě neměl. Mladá slečna toho měla o dvojčatech hodně co říct, i když nic z toho nebylo zrovna lichotivé. Pokrčil jsem rameny. "Zas tak dobře je neznám, abych mohl soudit." Chtěl jsem dodat, že jistá míra nesnesitelnosti se pojí s věkem, ale raději jsem tu poznámku spolkl. Dvojčata musela být v podobném věku, jako tahle vlčice. "Třeba z toho vyrostou," řekl jsem tedy jen. A jak bych vychovával svoje vlčata? "Rozhodně bych se snažil je vychovat co nejlépe," pronesl jsem klidně. Pokud nějaká někdy budu mít.
Vlčice se představila jako Taiclara a opravdu to byla Einarova dcera. A Astridina. "Jsem," odsouhlasil jsem, že patřím mezi obránce, "a těší mě," dodal jsem ještě s lehkým pokývnutím hlavy. Sice mi žádný učeň přidělen nebyl, ale přesto to vypadalo, že si pozici učitele budu moci vyzkoušet. "No... jistě by se našla spousta schopnějších stopařů, než já, ale trochu se v tom vyznám." Nebyl jsem přeborník, ale úplně neschopný také ne. "Jestli chceš, můžeme se jít po nějakých stopách podívat," svolil jsem, rád pomůžu a beztak jsem stěží mohl říct ne tomu prosebnému pohledu, který se na mě upřel. "Zkusíme to trochu níže?" nadhodil jsem, protože stopovat něco na skalách nebylo zrovna pro začátečníky. Rovnou jsem pomalu vykročil cestičkou, která nás dovede do nižších poloh hor - nebo rovnou až do části lesa na území smečky, tam by to mohlo být vůbec nejlepší.

Zabral jsem se do vlastních úvah hlouběji, než jsem měl prve v úmyslu, takže místo toho, abych obcházel území, jsem se zasekl na místě a jen hleděl do krajiny. Alespoň dokud mě z toho nevytrhl hlas vlčice. Trochu jsem sebou škubl a ohlédl se zdravým okem přes rameno, odkud se slečna se strakatým kožíškem blížila. "Hej," houkl jsem na ni nazpět, protože to nebyl zrovna můj oblíbený pozdrav, ale úplně se mi nechtělo kvůli tomu dohadovat, takže jsem jí to jen oplatil. Počkal jsem, až mě doběhne, zvědavý, co po mě asi chce.
Její otázka mě trochu zaskočila, ale hlavně pobavila. "Hm. Začínám si myslet, že tak vážně vypadám, co?" naklonil jsem hlavu ke straně. Už se mě na to ptal Enigma, tedy Cipher... nebo který z nich to vlastně byl. A teď to tu bylo zase. "Ale ne, nejsem otec jich dvou ani nikoho jiného." A ona... byla jedním z Einarových vlčat? Pořádně jsem se neorientoval, ale k bylinkám kožichem nezapadala a když neměla nic společného ani s dvojčaty od Cinder, moc možností už nezbývalo. "Hádám, že my dva se ještě nepotkali. Jsem Mercer," představil jsem se a párkrát máchl ocasem ze strany na stranu.

//Úkryt

Vyšel jsem ven na čerstvý vzduch do podvečera, který byl sice chladný (co jiného bych taky v horách očekával?), ale už byl cítit jarem. V okolí jsem pár vlčích kožichů zahlédl, ale cpát se mezi ně jsem netoužil. I když bych nějakou společností nepohrdl, nikdy jsem se moc neuměl jen tak vetřít do cizí konverzace a asi jsem se to ani nechtěl začínat učit.
Poodešel jsem tedy o kousek dál a zavětřil. Necítil jsem nic zvláštního, z místa, kde jsem stál, se zdálo, že je všude klid, i když to samozřejmě nevypovídalo o ničem - zase tak vševědoucí jsem nebyl. Plánoval jsem se jít porozhlédnout po území, ale ještě jsem se na chvíli zastavil a chytal do kožichu poslední sluneční paprsky končícího dne. Bylo to příjemné. Konec zimy jsem vždycky přivítal s vděčností. Tak se mi podařilo přečkat další. Znamenalo to, že je tohle moje desáté jaro? Propána, nad tím snad raději ani nebudu přemýšlet.

Vše se nakonec uklidnilo, schůze skončila a vlci se rozešli každý po svých záležitostech. Mě nejspíš nikdo nepotřeboval, takže jsem ve svém koutě zůstal sám jako zajíček v své jamce. Měl bych se asi víc družit, pomyslel jsem si, když jsem se na chvíli natáhl ke stěně, abych si odpočinul, než se vydám... někam. Nejspíš zkontrolovat hranice a omrknout, jestli je všude klid. Jenže to není tak úplně snadné, že? Přišlo mi, že čím jsem starší, tím větší asociál se ze mě stává. Ne, že by mi společnost druhých vadila, ale aktivně jsem ji nějak nevyhledával. Jenže ve smečce by bylo dobré se s vlky více znát. I když mi to třeba dodávalo nádech tajemna? Tajemný drsný ochránce, pomyslel jsem si a málem se rozesmál. To moc neznělo jako já.
Chvíli jsem si poležel, ale nechtěl jsem se válet moc dlouho, protože pak bylo vždycky těžké přesvědčit se k nějaké činnosti. Nakonec jsem se tedy přiměl vstát a zamířil jsem ven na území smečky. Kdoví, třeba se s někým dám do řeči tam?

//Alatey

drama Yaro, Leto, Vittani, Einar - jen kouká

Plameny dál šlehaly a já se nezmohl ani na slovo. Nedokázal jsem však ani odtrhnout oči od toho výjevu, od alfy s křídly a o ohně, který hrozil pohltit ty dva vlky - Jaro a Léto? - a k tomu všemu ještě jedno z vlčat, které se za ně postavilo. Byl jsem, ironicky, jako přimrzlý na místě. Nechtěl jsem věřit tomu, že by je Einar doopravdy spálil. I když se zachovali neskutečně hloupě. Kdyby ano... musel bych asi ze smečky taky odejít, stejně jako Shine s jejím synem. Přes něco takového bych se nejspíš nepřenesl.
Vlci vkročili do plamenů a já pevně zaťal zuby. Přišlo mi, že už cítím pach spálené srsti a masa, že každou chvíli uslyším křik, všechny tyhle věci jsem dobře znal z požáru v našem lese...
Nestalo se to.
Vlci všichni prošli plameny, aniž by se jim něco stalo. S hlubokým výdechem jsem postupně uvolnil zaťaté svaly i zuby. Naježená srst mi pomalu sklesla zpět ke hřbetu. Věděl jsem, že je nespálí, říkal jsem si, ale vážně nebylo ani pár vteřin, kdy jsem věřil, že vlci před mýma očima zahynou v plamenech?

Byli jsme posláni zpět na svá místa a i když jsem žádné místo vlastně neměl, vzdálil jsem se od léčitelského koutku, abych vlčicím v něm nezacláněl. Sedl jsem si opět někde stranou a poslouchal, jak se teď už dospívajícím vlčatům rozdělují role.

Einar

Na mě žádný učedník nezbyl. Nebyl jsem si jistý, jestli to je dobře nebo špatně, ale prostě to tak bylo, takže jsem nad tím nebádal. Ušetří mi to starosti, ne? Rezavý alfa se po přerozdělování rolí otočil i na mne a na Stinu se slovy, že se dnešním dnem stáváme kappami. Pokývl jsem hlavou. "Děkuji za důvěru," pronesl jsem. "Slibuji, že nezklamu." Byl jsem připravený se vážně snažit. Po svém zmizení jsem byl vděčný za každý kousek důvěry, kterou mi byl Einar ochoten projevit.

Cipher, Enigma
"Ah, Cinder," rozvzpomněl jsem se konečně na rezavou vlčici. Taky mi to mohlo být hned jasné, že? Byli dost podobní. Ovšem Enigmovo popíchnutí bylo docela trefné. Au. "Umím se dobře schovat," prohlásil jsem, protože se mi nechtělo (znova) vysvětlovat, že spíš než se schovat se umím dobře ztratit, tak dobře, že ani sám netuším, jak a proč se to děje. Ovšem i Enigma měl svoje tajemství. Třeba to, že... vůbec nebyl Enigma? Přeskočil jsem pohledem z jednoho Enigmy na druhého a rozhodl se, že s tímhle bych asi svou hlavu neměl příliš trápit, pokud se nechci zcvoknout. "Takže Cipher a Enigma. Cindeřiny děti. Samozřejmě," pokývl jsem, jako bych v tom už měl jasno, a šel si radši sednout na sraz.

Einar
Ten byl ovšem taky náročný hned od začátku. Nedovedl jsem odhadnout, které z vlčat chybí. Ať už šlo o kterékoliv, byla to neveselá novina. Těžká. Jenže najednou jako by se chystalo ještě cosi. Pozoroval jsem, jak si alfa špitá cosi s Hankou... a najednou akce. Nikdo nesměl dovnitř, nikdo ven. V tu chvíli jsem byl v pozoru. Co se stalo? Měl jsem dost rozumu na to, abych se neptal, jen uposlechl příkaz, který mi byl dán. "Samozřejmě," kývl jsem hlavou a dlouhými kroky zamířil k léčitelskému koutku. Když jsem odcházel, spatřil jsem v Einarově kožichu záblesky jisker. Přál bych si, aby Vločka nebyla věštkyně.

léčitelský koutek
V koutku bylo poměrně nacpáno, takže jsem se nerval úplně dovnitř, stejně bych jen překážel. Postavil jsem se ke vchodu jako nějaký vyhazovač. "Nenechte se rušit," špitl jsem k vlčicím. "Jen tu budu hlídat." Jediným zdravým okem jsem pozoroval dění kolem. Einar už se dopracoval k těm dvěma vlkům, které jsem si upřímně nevybavoval. Jeden z nich dovedl druhého, toho, který byl cizinec. Propána, div jsem se neplácl do čela nad takovou nerozvážností, Nedivil jsem se, že je Einar bez sebe. Že vzteky doslova plane.
Hřbet se mi naježil, aniž bych si to uvědomil. Snažil jsem se mentálně připravit na možnost, že uvidím někoho, jak bude spálen na popel. Znovu. Byla to věc, kterou jsem nikdy nechtěl zažít znovu. Tohle bylo jiné, než malý táboráček, který sloužil k zahřátí promrzlé vlčice. Tohle byl ten nebezpečný oheň, kterého jsem se v hloubi duše bál, i když plápolal i ve mně samotném. Nespouštěl jsem ale z té scény oči, měl jsem přece hlídat a kdoví, co se mohlo dít? Proto jsem také viděl, jak Einarovi na hřbetě... Co? "Čistě jako ptačí," zopakoval jsem uchváceně po tmavé vlčici. Einarovi na hřbetě vyrašila křídla. "Proč já se vůbec ještě něčemu divím?" zamumlal jsem si pod vousy a po zádech mi přeběhlo mrazení až do hloubi páteře.

Cipher, Vittani

S veverkou v tlamě jsem následoval vlka, který fialovou nakonec musel vléct sám - šedivý vlk se k nám totiž nepřipojil. Ale i tak se podařilo vlčici přemístit do léčitelského koutku. Připadal jsem si lehce nadbytečný. Odložil jsem veverku stranou a chystal se jít si najít nějakou užitečnější činnost, než přenášení drobných tvorů, když se ke mně rezavý vlk natáhl přes Fialku a vypálil na mě cosi, co jsem vážně nečekal. Vteřinu jsem tupě zíral, než jsem se s trochou snahy vzpamatoval. "Ehm- No, jsem si docela jistý, že jím nejsem," řekl jsem a mohl jsem to naštěstí prohlásit s jistotou. Naklopil jsem hlavu lehce do strany. Že by vlk svého tátu moc neznal? Ani si nebyl jistý, jaký má vlastně kožich. "A kdo je tvoje máma?" zeptal jsem se, nedokázal jsem tyhle mladé vlky, kteří v mé hlavě spadali pod kolonku "různé" všechy přiřadit, ke komu patří. "Každopádně já ve smečce žádné příbuzné, o kterých bych věděl, nemám."
Když už jsme u těch "různých" vlčat, další se tu objevilo vzápětí. A říkalo Engimovi... Cipher? Zamrkal jsem. "Poslyš, já jsem to tvoje jméno asi přeslechl," otočil jsem se znovu na rezavého vlka, cítil jsem, jak se mi to už zase v hlavě míchá. Jak jsem si to měl všechno pamatovat? Vážně stárnu. Koukl jsem i na tu hnědější vlčici, která se vyptávala. "Léčitelky to nejspíš zvládnou, ale... zkus se zeptat spíš jich."

Einar
Všeobecný chaos, kdy se objevovalo víc a víc vlků, přerušilo vytí zvenčí a zanedlouho se v úkrytu zjevil i sám Einar. Bylo mi jasné, co to znamená - byl tu další sraz. Snad se nenaplní Vločky předpověď, blesklo mi hlavou. "Asi bychom měli jít," hlesl jsem, ale to už se Einar ukázal přímo u nás. "Zdravím," stačil jsem jenom pronést, než se otázal, jak na tom fialová je. Jenže na to jsem sám nedokázal odpovědět. To byla taky otázka pro léčitele. Takže jsem se jen o něco později vytratil do hlavní místnosti.

Sraz - jen sedí a čučí

Usadil jsem se někde, kde se svou výškou nebudu zaclánět menším a zaposlouchal jsem se do řeči alfy.
Někteří členi nás opouštěli - konkrétně černá vlčice Shine a jeden z jejích synů. Pomalu jsem se rozhlédl, jestli další z jejích vlčat půjdou také. Moc jsem nikoho z nich neznal a chápal jsem, že smečka asi není pro každého.
Další zpráva byla horší. A to o pořádný kus. Lehce jsem sebou škubl. Vlče... po smrti. Zamrazilo mě. Byly to věci, které se stávaly. Hlavně v zimě. Přesto to vždycky bylo strašné. Rudým okem jsem mimoděk vyhledal bílý kožíšek Vločky, se kterou jsem jen včera mluvil o neurčitém někom, komu někdo umřel. Mělo to s tímhle něco společného? Bylo to vlče tím, kdo umřel tomu záhadnému někomu? Trochu jsem svěsil hlavu. Krucinál.
Přesto jsem se snažil pohledem následovat ten Einarův, když poukazoval na vlka jménem Keiji. Byl jsem až příliš mimo obraz, musel jsem se soustředit a tak jsem se snažil vlka zahlédnout a zapamatovat si ho. Ukázalo se, že to nebude moc těžké - jeho kožich totiž nabíral odstínů ledové modři.