Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo na čase vrátit se do reality. Jestli členka smečky potřebovala pomoc, pak jsme své rozvířené emoce museli trochu upozadit. Na všechno se prostě zapomenout nedalo. Oba jsme se začali poohlížet po něčem na zub pro Shine, ale v horách to zkrátka lovu příliš nenahrávalo. Ve dvou bychom kamzíka asi neskolili ani na lepším terénu, než byl tenhle. "To máme," přikývl jsem s mírným úsměvem a snad to byla i pravda. Nikdo nikdy nevěděl, kolik času vlastně má. Proto byl čas s blízkými tak vzácný a důležitý...
Vykročili jsme do nižších poloh hor a možná bychom došli až k lesu, kde by se nám lovilo lépe, jenže naši cestu přerušila Shine. Zdálo se, že se už cítí líp a měla u sebe jednoho z těch mladých vlků, jejichž jména se mi už úspěšně vykouřila z hlavy. Snad jsem si alespoň správně pamatoval, že on a ti ostatní mlaďoši v odstínech šedi jsou její potomci. "Zdravím," pokýval jsem jim oběma na pozdrav a nechal Sierru, ať vyřídí, co je potřeba. "Můžeme ale donést ještě něco dalšího," dodal jsem při pohledu na krysu, kterou mladík držel v tlamě. Byla to docela malá svačina. "Beztak už jsme byli na cestě na lov."

Kéž by se tak dalo zůstat už napořád. V tu chvíli bylo tak snadné zapomenout na realitu, která nás obklopovala a čas, který nadále ubíhal, třebaže pro mě v tu chvíli moc neznamenal. Byl jsem šťastný. Nepamatoval jsem si ani, kdy naposledy jsem se cítil nějak podobně. Jestli vůbec někdy. Ta nejsprávnější věc... Ano. Bylo to správně. Všechno bylo přesně tak, jak má být. A žádné obavy se neproplížily do mé mysli, ačkoliv se o to možná snažily, nedovolil jsem jim to.
Zůstávali jsme tam v těsném objetí a kdoví, jak dlouho vlastně trvalo. Nakonec se ale Sierra lehce odtáhla. Na cosi si vzpomněla. "Ach, no jistě. To je... ta černá vlčice, viď?" ujistil jsem se, že si vzpomínám dobře. Udělalo se jí předtím na shromáždění špatně. Snad už se cítila lépe. Jestli jí Sierra dala slib, určitě by se na něj nemělo zapomenout. "Tak to bychom se měli po něčem porozhlédnout. Čas pro sebe si můžeme udělat i později," pousmál jsem se a ještě se jednou jemně dotkl čenichem Sieřiny tváře, než jsem se protáhl a zavětřil, jestli neucítím něco tady v okolí. "Co myslíš, bude jí stačit něco menšího? Zajíc nebo tak? Tady v horách by byla asi hloupost pokoušet štěstí..." Něco podobného jsem řekl i Tiaře, se kterou jsme se k lovu nakonec neodhodlali. Ale menší kořist bychom ulovit zvládnout měli.

Těžko se tomu dalo uvěřit. Na začátku bych si nepomyslel, že znovushledání se Sierrou dopadne takto. Ani bych si nedovolil v cokoliv takového doufat. A přesto jsme teď byli tu, přitisknutí v objetí jeden ke druhému a ani jednomu z nás se nechtělo vzdálit. Už mezi námi neviselo nic nevyřčeného, co by nás mělo znervozňovat a pošpinit tuhle krásnou chvíli. Bylo mi dobře. Skvěle. Jako na růžovém obláčku.
Usmál jsem se, když Sierra řekla, že je šťastná. "Já taky. Jsem moc šťastný. Asi... víc, než kdy předtím. Jako by se mi splnil sen - no... protože on se vlastně splnil," nervózně jsem se zasmál nad svými neohrabanými slovy, která jsem náhle nacházel s jitými obtížemi. Srdce mi poskočilo s jejími dalšími slovy. I já s ní chtěl zůstat. "Zůstaneme spolu," špitl jsem. "Napořád. Cítím, že tak je to správně a nic bych si nepřál víc." Věděl jsem, že to nemůžu slibovat, nezapomněl jsem na všechno, co se stalo ani na naši předešlou konverzaci, ale tohle... byl slib spíše toho, že my dva patříme k sobě a že pokud nás od sebe neodtrhnou síly mimo naši moc, pak budeme držet při sobě. Vždycky.

Nacházel jsem se na podivné emoční horské dráze. Takové, z jaké se vám zatočí hlava. Nebylo snadné Sieře povědět o tajemstvích, která jsem si nosil v duši ze strachu, že se ke mně otočí zády. Stejně tak bylo těžké vyslovit ta dvě kouzelná slůvka, která jsem si zároveň tolik přál říct. Ach, ten strach. Byl nepřítelem všeho dobrého... Nakonec jsem se však odhodlal. Chtěl jsem, aby to alespoň věděla. I kdyby se necítila stejně, pořád jsme mohli být přátelé a já... nechtěl znovu udělat tu stejnou chybu, jakou jsem už jednou učinil. Z chyb bychom se přece měli poučit.
Sierra však neřekla nic ve smyslu "ty ses zbláznil" nebo (pravděpodobnější) "promiň, ale já nemyslela, že tě mám ráda takhle". Řekla... Taky tě miluji. Srdce se mi zachvělo. Vlastně jsem se zachvěl celý, jako osikový list. Nezdálo se mi, že by bylo třeba cokoliv říkat. Jen jsem se k ní přitiskl blíže a jemně ji objal svou mohutnou tlapou. Chtěl jsem ji držet a už nikdy ji nepustit. Když mi lípla olíznutí na tvář, na moment jsem se zatvářil poněku překvapeně. Vzápětí ten výraz vystřídal úsměv a já jí to gesto oplatil. Čenichem jsem pak jemně přejel po její tváři. "Patříme k sobě," broukl jsem tiše a zamrkal. Nějak mne to... dojímalo. Byly doby, kdy jsem si nemyslel, že si zasloužím, aby mne někdo miloval. Nebo že vůbec ještě dokážu někoho znovu milovat. Ale Sierra mne přesvědčila o opaku. Mé srdce nezapomnělo na lásku a zrovna v tuto chvíli jí skoro přetékalo. Dokázal jsem alespoň pro ten moment hodit vše ostatní za hlavu a prostě být šťastný. Naklonil jsem se a znovu jí jemně olízl čenich.

Nedalo se říct, že bych se cítil klidný. Určitý pokoj se mi však do duše navrátil. Strach, že se Sierra otočí a navěky mne zavrhne, se rozplynul. Neudělala to. Ulevilo se mi, i když jiné obavy začaly uvnitř hlodat o to silněji. Obavy o její bezpečí, o budoucnost... Ovšem objevila se také naděje. Zvládneme to. Spolu... Spolu.
Sierra dál mluvila. Byla ráda, že jsem zpět, ovšem její slova mířila ještě dál. K čemusi jinému, co... jsem cítil i já. Už delší dobu. Nebyl jsem ovšem dost statečný na to, abych tyto pocity vyslovil nahlas. Ani jsem si je vlastně skutečně nepřiznával. Možná však bylo na čase zbavit se strachu. Mé myšlenky se mimoděk opět stočily k minulosti, ovšem tentokrát k úplně jiným událostem. Má milá nebohá Minhild umřela, aniž bych jí kdy řekl, co k ní vlastně cítím... mysleli jsme, kolik máme času, ale realita si prosadila svou jasně a bezohledně. Myslel jsem, že už ani nedokážu milovat... a přece... "Taky tě mám rád," řekl jsem konečně, vymanil se z pavučiny vzpomínek. "Moc rád. Vlastně... tě miluju," vyhrkl jsem lehce roztřeseným hlasem a cítil se náhle nervózní, jako bych byl zase ukoktaným mladíkem. "Už delší dobu. Jen... jsem si nebyl jistý, jestli se tak cítíš také." Vlastně jsem si nebyl jistý ani teď. Mohl jsem jen velmi silně nepochopit Sieřino vyjádření přátelství. To by byl gól... Ale ta slova už vzít zpět nešla. Bylo to venku. Mohl jsem jen s narůstajícím napětím čekat, co na to vlčice poví.

Netušil jsem, co řekne ani jak se zachová. Děsil jsem se toho, že zmizí. Její příjemné teplo, její blízkost, ona se vytratí z mého života a už se nikdy nevrátí. Bál jsem se toho, ale věděl jsem, že bych jí to nemohl zazlívat. Možná by to pro ni bylo i lepší. Bezpečnější. Na tom přece záleželo ze všeho nejvíc. Aby byla v bezpečí a v pořádku. To jsem jí já slíbit nemohl. Ovšem... ona nemizela. Dokonce se ode mne ani neodtáhla. V jejím pohledu jsem neviděl žádný strach, žádné pochybnosti, z jejího hlasu zaznívala pouze čirá upřímnost, když mi říkala, že mi věří a že to společně zvládneme. Cítil jsem, jak se mi srdce zachvělo, když se mi dostalo takového pochopení, jaké bych nikdy nečekal. Snad to bylo víc, než jsem si vůbec zasloužil. Chvíli jsem tápal nad tím, co říct. Jediné, co jsem ze sebe nakonec vypravil bylo: "Děkuji. Moc si toho vážím."
Ale Sierra mluvila dál a všechna její slova byla hřejivá a ujišťující. Musím to zvládnout. Musím být lepší. Kvůli ní. "Taky tě mám rád," přitiskl jsem k ní svou tvář, když se i ona natiskla blíže ke mně. "Opravdu moc. A... udělám všechno pro to, abych ti už nikdy neublížil, jako teď. Slibuju." Tohle jsem slíbit mohl. Že udělám vše, co bude v mých silách. "Spolu... to zvládneme," zopakoval jsem její slova a mírně se pousmál. Ucítil jsem někde v hloubi duše naději, že všechno možná bude nakonec přece jen v pořádku.

Měla plné právo mi to vyčítat. Proč také ne? Avšak neudělala to, i když mohla. Byla ke mně až příliš laskavá. Tím hůř jsem si připadal kvůli tomu, co jsem jí způsobil. Netušil jsem, co na její slova odpovědět. Jen jsem si pozvdechl a opatrně se otřel čenichem o její tvář. Měl jsem pořád pocit, že je to něco, co mi nejspíš nepřísluší dělat, avšak nemohl jsem si pomoci. Byl jsem tak rád, že jsme znovu spolu.
"Rád bych ti to slíbil," řekl jsem. "A udělám všechno pro to, aby se to už neopakovalo. Také to nechci, ani v nejmenším, chci... tu také být pro tebe, být ti oporou." Mluvil jsem tiše, pomalu, jak jsem nechtěl plácnout nic neuváženého a jak jsem se také snažil oddálit slova, o kterých jsem věděl, že musí přijít dál. Sierra byla připravená tu pro mne být a nezdálo se, že by věřila tomu, že by skutečně mohlo být něco v nepořádku v mé hlavě. Netušila, co se stalo v mé minulosti. Jak by mohla? Nikomu jsem to neříkal. Avšak měla by to vědět. "Ale... myslím, že je vážně dost možné, že to nejsou jen kouzla. Že vážně blázním. Měla bys to vědět, a jestli se mnou kvůli tomu už nebudeš chtít mít nic společného, pochopím to. Odejdu a už o mně neuslyšíš. Ale... Máme to v rodině. Můj bratr-" Polkl jsem. Bylo těžké to říct. "Dočista se pomátl, když jsme byli mladí. Bývali jsme si dost podobní a jestli se to stalo jemu, může se to stát i mně." Vážně jsem se na ni zahleděl. "Nikdy bych ti schválně neublížil. Ale... jestli..." Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. Další slova už jsem nějak vypravit nedokázal. Navíc jsem teď měl pocit, že tohle dělám celé o mně a o mých problémech, když bych se měl snažit, aby byla v pořádku hlavně Sierra. Jenže to je právě ten problém, nebo ne? Když jí to nepovím, všechno může být ještě mnohem horší. Mnohem, mnohem horší.

Sieře chvíli trvalo, než pochopila, co se jí to vlastně snažím říct. Sám jsem tomu pořádně nerozuměl, jak by tedy mohla ona? Pak pronesla, že to nejspíš byla jen místní magie. Nic zvláštního. Nic neobvyklého. Až na to, co všechno to způsobilo... a až na to, že to vůbec žádná magie být nemusela. Chtěl bych tomu věřit, ale nedařilo se mi to. Toho, že ztratím kontrolu sám nad sebou, jsem se bál ze všeho nejvíc a co jiného toto bylo? Ani jsem si nepamatoval, co jsem prováděl. Víc ztratit sám sebe už asi nešlo.
"Je mi líto, že jsem tady pro tebe nebyl. Moc líto. Opravdu," řekl jsem tiše. "Mrzí mě, že se to stalo. Dovlekl jsem tě sem do smečky a pak prostě zmizel... nic takového sis nezasloužila," sklonil jsem se k ní čenichem o něco blíž. Až bolestně jsem si uvědomoval, jak moc mi na ní záleží a jak ji chci chránit, aby se nic podobného už nikdy nestalo. Jenže mohl jsem? Mohl jsem ji ochránit před vším, ale ne sám před sebou. Lehce jsem se k ní přitiskl, když se opět zavrtala do mé srsti. Bylo to příjemné, byl jsem tak rád, že ji mám zase blízko sebe, a přesto jsem v tlamě cítil hořkost.
Chtěla, abych jí slíbil něco, co jsem nejspíš s čistým svědomím slíbit nemohl. Moc jsem si přál to slíbit, pro klid její duše. Sierra si ale zasloužila pravdu. "Sierro," řekl jsem polohlasně a hlas mi opět zakolísal. "Nevím, jestli něco takového mohu slibovat. Nikdy bych ti schválně neublížil. To je ta poslední věc, co bych chtěl udělat. Ale netuším, co se se mnou stalo. Netuším, jestli se to nemůže stát znovu. Jestli to nebyla žádná magie, pak třeba... třeba začínám bláznit," vyslovil jsem konečně nahlas svou obavu, která mne od návratu pronásledovala, a v tlamě mi vyschlo. Nechtěl jsem na Sierru ještě k tomu všemu házet svoje obavy, ale chtěl jsem, aby všechno bylo jasné.

Kéž by šlo všechno změnit. Kdybych si všechno Sieřino trápení mohl převzít na sebe, udělal bych to. Jenže to nešlo. Cítil jsem se hrozně i tak. To ti taky patří. Pod mým dotykem neucukla, dovolila mi, abych ji objal. Nenadávala mi, nevztekala se, nevyčítala... skoro bych si přál, aby to udělala. Zasloužil jsem si to. Ale ona jen vydechla dvě slova pochopení a důvěry a já nějak netušil, co s nimi dělat. Jsi na mně až moc hodná, Sierro.
Po chvíli se její vzlyky začaly zmírňovat, až úplně ustaly. Cítil jsem ale, jak se třese a když promluvila, stejně se chvěl i její hlas. Nejradši bych ji k sobě znovu přitiskl a už ji nikdy nepustil, ale nemohl jsem. Musel jsem toho hodně vysvětlit a kdoví, jestli potom ještě někdy dostanu šanci. Měla plné právo se ke mně obrátit zády. Nejspíš bych to pochopil. "Já-" Odkašlal jsem si, protože i můj hlas zazněl jaksi roztřeseně. "Já nevím. Vím, že to zní šíleně, ale... opravdu to nevím," zakroutil jsem pomalu hlavou. Neměl jsem žádnou odpověď, která by dávala smysl. "Z posledních několika měsíců si vůbec nic nepamatuju. Ani... jsem donedávna netušil, že jsem byl tak dlouho pryč. Musel mi to říct Einar." Zavrtěl jsem hlavou a bezradně pokrčil rameny. Nedávalo to smysl, ale zároveň asi ano, že? Šílenství, co máme v rodině, mě konečně dohnalo. Nejdřív začnu zapomínat, a co udělám pak? Pohlédl jsem na Sierru. Myšlenka, že bych jí mohl ublížit - víc, než do teď - mě děsila. Možná by bylo lepší, kdyby se rozhodla mi už nedat šanci. Aspoň bych ji nemohl ohrozit.

Co jsem to provedl? Tiché vzlyky vlčice mě bodaly přímo do srdce. Kéž bych mohl jít k ní, obejmout ji, utěšit ji... ale neodvažoval jsem se. Nejspíš mi nepříslušelo cokoliv takového dělat. Ne, když jsem to všechno způsobil já. Celou tu dobu, co jsem byl zpět, jsem přemýšlel a hrozil se, jestli jsem neprovedl něco hrozného v měsících, které si nepamatuji. Jestli jsem někomu neublížil. Teď jsem viděl, že ano. Ať už jsem dělal cokoliv a byl kdekoliv, někomu jsem tedy rozhodně ublížil. A byl to někdo, na kom mi moc záleželo. Někdo, komu bych nikdy nechtěl způsobit žádnou bolest... a přesto právě to jsem udělal.
Nevěděl jsem, co říct, ani co dělat. Válel jsem na jazyku další slova, byl jsem plně připraven se otočit a odejít, avšak Sierra se ke mně vrhla. Nečekal jsem to. Chaos emocí uvnitř mne se ještě více rozvířil, ale nesnažil jsem se ho v tu chvíli rozmotat, protože to nebylo důležité. Důležitá byla Sierra, zoufale vzlykající do mé srsti. Pomalu a jemně jsem ji svou velkou tlapou objal, připravený ji hned pustit, kdyby se odtáhla. "Nechtěl jsem ti ublížit," řekl jsem tiše. Nepokoušel jsem se o žádné výmluvy, žádná vysvětlení. Ne teď. Jen jsem ji držel, aby se mohla vyplakat. Měl jsem dojem, že to v tu chvíli potřebovala asi nejvíc. Sám jsem polykal slzy, které se mi hrnuly do očí. Pár mi jich vyklouzlo na tváře. Byl jsem tak rád, že je tu, že je zdravá a naživu. Zároveň mi však lámalo srdce, co jsem jí způsobil. Co si asi musela prožít? Co si musela myslet? A já si ani nic z toho nepamatoval... pro mě to byl pouhý mžik.

Sněhové vločky mi dopadaly na tvář, chladily a vtíraly se mi do srsti, ale já se nepohnul. Nešel jsem se schovat. Nalezl jsem v tu chvíli alespoň nějakou chvilkovou iluzi vnitřního klidu, jak jsem tam tak sám seděl a nechal vítr, aby se opíral do mého těla. Nepřemýšlel jsem nad tím, co bych měl dělat, co bych měl říkat, nepokoušel jsem se ze své hlavy vypáčit vzpomínky, které v ní nejspíš vůbec nebyly. Snažil jsem se nemyslet na nic, nedělat nic, prostě jen... být.
Možná jsem vsedě upadl do dřímoty či se jen dostal do stavu mysli, kdy jsem svět kolem sebe přestal vnímat, takže když jsem náhle zaslechl své jméno, pořádně to se mnou škublo. Otevřel jsem oči a spatřil... "Sierro." Rázem jsem byl na nohou. Udělal jsem k ní váhavý krok, než jsem se opět zarazil, když jsem si všiml jejích vlhkých tváří. Z očí jí tekly slzy. Najednou jsem si připadal jako ten nejprohnilejší špinavec, který kdy chodil po téhle zemi. Ublížil jsem jí. Kvůli mně plakala, kvůli mně teď vypadala jako vtělení neštěstí. "Sierro..." vydechl jsem tišeji a znovu pomalu vykročil k ní, ovšem zůstal jsem stát v uctivé vzdálenosti. Možná už nechtěla, abych se k ní přibližoval, nebo abych na ni vůbec mluvil. Pochopil bych to. Nezasloužil jsem si snad něco takového? "Mrzí mě to," řekl jsem nakonec s pohledem upřeným ke straně a nebyl jsem si ani jistý, k čemu přesně to směřuji. Asi ke všemu.

Rozloučil jsem se s Tiarou a jen jsem sledoval, jak její stříbrný kožíšek mizí z dohledu. Doufal jsem, že jí bude přát štěstí a její alfa přijme její odchod ze smečky dobře. Pokud ano, nejspíš se dalo očekávat, že se tu brzy objeví znovu a tentokrát natrvalo. Byl bych rád, kdyby to tak bylo, jevila se jako milá a schopná vlčice, se kterou bychom se třeba mohli stát i přáteli. Prozatím jsem jí však mohl akorát tak přát štěstí.
Osaměl jsem tedy. Nejspíš bych měl splnit to, co jsem Tiaře řekl, že udělám - jít se porozhlédnout po nějakých známých tvářích, s někým promluvit či se seznámit... ale zůstal jsem tak nějak zaseknutý v bezcílném bloumání jedním úsekem hor. Když jsem teď byl sám, opět se mi to všechno vynořovalo v mysli. Rok. Celý jeden dlouhý rok... pryč. Prostě jen tak. Šílenství. Měli jsme ho v krvi, nebo ne? Připravilo mne o bratra, připravilo mne o všechno. Měl jsem teď kvůli němu ztratit i sebe? Nebo v tom bylo něco jiného? Ale co jiného, než šílenství, by někoho přimělo zapomenout na tak dlouhý kus ze svého života? Chtěl jsem se jít podívat po Sieře, ale nešel jsem. Popravdě jsem se bál, jestli mě ještě bude chtít vůbec vidět. Jestli mi může odpustit to, že jsem se prostě beze slova vypařil. Věděl jsem, že cokoliv jí mohu říct, bude znít jen jako výmluvy. S povzdechem jsem se posadil a zavřel oči ve snaze nabýt zpět klid.

Mezi hvězdami se toho skrývalo asi více, než bych mohl tušit. Přemýšlel jsem, o kolik odlišná je noční obloha pro Tiaru, která třeba i ví, jak se některé hvězdy jmenují či spojují do souhvězdí. Pro mne to byla jen taková změť teček. Ač byly moc hezké a příjemné na pohled, žádné obrazce ani hlubší významy jsem v nich neviděl. Dovedl jsem si představit, že pro Tiaru, která vypadala, že má hvězdy vážně ráda, bude příjemné zůstat tady v horách, kde jsou skutečně jako na dlani. I když to samozřejmě nebyl ten hlavní důvod.
"Pokud je to rozumný vlk, pak to jistě pochopí, určitě by nechtěl, abys zůstávala ve smečce, i když tam nejsi zcela šťastná," řekl jsem ve snaze jí dodat trochu jistoty. Neznal jsem ale jejího alfu a nemohl jsem příliš tušit, co řekne a co udělá. "Je to koneckonců tvé rozhodnutí a tvůj život." Pomalu jsme pokračovali v chůzi a naše obchůzka se blížila ke konci. "Hm... nejspíš se porozhlédnu po pár starých známých ve smečce. Dlouho jsem se tu s nikým neviděl, když jsem byl... no, pryč," zatřásl jsem hlavou, pořád jsem nevěděl, jak bych to měl nazývat. Chtěl jsem se porozhlédnout hlavně po Sieře. Omluvit se.

"Pravda," souhlasil jsem, málem bych na Hanku zapomněl. Nebyl jsem na shromáždění duchem tak přítomen, jak bych měl být. "To zní jako dobrý plán. Na jaře bude potřeba zásoby obnovit tak jako tak," přemítal jsem. "Alespoň by se ozkoušeli všichni ti noví členové," plácl jsem pak bezmyšlenkovitě a hned vzápětí si uvědomil, že já tady teď vlastně také jsem nový a že ne všichni neznámí vlci, které jsem tu viděl, zde nutně musí být krátce. Lehce jsem se otřásl, jako bych se té myšlenky mohl zbavit. Bylo to tak... divné. Matoucí. Tiše jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou. Nedalo se nic dělat...
Pohled na hvězdy a noční oblohu byl příjemný a svým způsobem uklidňující. Tiara zmínila, že některé hvězdy či souhvězdí zná. Zdálo se, že má k tomu všemu mnohem větší vztah, než já. Když jsem byl mladý, nebylo na podobné kratochvíle v mém životě příliš místa a později mě to asi ani nenapadlo. "Já jenom vím, že se mezi hvězdami někde schovává velký medvěd," vydoloval jsem z hlubin mysli jediný poznatek, který mi tam nějak ulpěl. "Ale jsou krásné i tak. I když nevím, jak se jmenují. Obzvlášť tady v horách jsou jako na dosah," dodal jsem a ještě chvíli hleděl k hvězdné obloze, než jsem velmi zvolna vykročil dál, abychom mohli dokončit naši obchůzku.

Usmál jsem se na Tiaru nazpět. "Dobrá," přikývl jsem, její přístup se mi zamlouval. Nechtěla jen tak odejít od něčeho, co začala. Ne všichni byli takoví. Na hranicích jsme zatím nic zvláštního nenacházeli, krom sněhu a úzkých zrádných cestiček, po kterých by se sem snad v tuhle roční dobu žádní vetřelci ani vydávat nechtěli. I tak ale nebylo na škodu to zkontrolovat. "S lovem to tady vážně není nejrůžovější," musel jsem jí dát za pravdu. "Když se do toho pustí dost vlků, i z údolí se sem dá leccos dotáhnout... ale když jsme jen dva, asi bude lepší neplýtvat silami na nemožný úkol." To by bylo skutečně zbytečné a nemělo cenu riskovat zranění nebo něco horšího.
Tiara občas na stezce zaškobrtla a zabrzdila se o mě jako o nějakou zarážku, která byla vzhledem k nepoměru našich velikostí dost účinná. Byl jsem z toho trochu nesvůj, nikdy jsem na takovou blízkost moc nebyl, ale nechat ji někam se zřítit jsem samozřejmě taky nemohl. Pozvedl jsem na její výzvu zrak k obloze a uvědomil si, že nad námi se rozzářily stovky a tisíce hvězd. "Vlastně... ani nevím," přiznal jsem. "Nikdy jsem to moc nepraktikoval." Byla to asi škoda, jak jsem teď na tu temnotu prozářenou stříbrnými světýlky hleděl. "Ty se v nich vyznáš? V souhvězdích a tak?"