Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einar mi věnoval podmračený pohled. Nebylo to ale nic, co bych neočekával. Potulovat se kdoví kde, obzvlášť takhle před zimou, se prostě nehodilo. Byl jsem připraven si vyslechnout výtky na svou osobu, omluvit se i pokusit se vše vynahradit, ovšem to všechno muselo počkat. Byly tu důležitější záležitosti. Kupříkladu hnědý vlk, který vypadal, že se každou chvíli poskládá slabostí do závěje. Einar mi nakázal, ať ho podepřu, a já neměl žádný problém nabídnout hnědému - Arrynovi, jak ho jmenoval - své rameno, aby se o něj mohl opřít. "Opatrně," zabručel jsem přitom polohlasně. Bylo by nejmoudřejší co nejdříve vyrazit, ovšem to už se tu objevovaly další tváře. Další, které jsem neznal. Hodně to tu ožilo, pomyslel jsem si, ačkoliv to zároveň bylo trochu podezřelé. Kdy přesně se tu stačilo objevit tolik vlků? Jistě to musela být nějaká nedávná událost. Teď jsem se tím ale nezatěžoval, raději jsem se soustředil na to, co Einar říká. Ucítil jsem podivné bodnutí, když padlo Sieřino jméno, ale nedal jsem na sobě nic znát. Jen jsem zaťal zuby, když alfa nechal svoje tělo vzplát jasným plamenem. Ač byl oheň i mým elementem, nikdy jsem se ho nenaučil zrovna milovat, spíš jen snášet a tolerovat. Věděl jsem, že teď se hodí. Jen kdyby pohled do plamenů nevytahoval na světlo staré vzpomínky. Zvláštní, že to co se stalo před lety v mé paměti zůstávalo zcela živé, ale momentálně jsem si nedokázal vzpomenout, co jsem dělal včera. Lehce jsem si povzdechl a šinul si to cestičkou ve sněhu směrem k úkrytu tak rychle, jak jen to šlo, když jsem přitom ještě dělal oporu Arrynovi.

//úkryt

Seděl jsem na sněhu, nabíral sil po tom výstupu, který by mi neměl dělat takové problémy, ale co se dalo dělat. Byl jsem unavený, už než jsem s ním začal, takže to možná nebylo tak divné, jak jsem si nejdřív myslel. Nebo ano? Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi něco důležitého uniká. Cítil jsem se zmatený, ne zcela ve své kůži. Ve výsledku to mé rozjímaní ale stejně k ničemu nevedlo a nakonec na něm ani tolik nezáleželo. K mým uším totiž dolehl známý hlas. Einar odpovídal na mé volání. Střihl jsem ušisky a pomalu vstal, aby se mi hlava znovu nezatočila. Nestalo se tak a tak jsem pomalu zamířil k místu, odkud se jeho hlas ozval. Věděl jsem, že jsem byl asi pryč déle, než bych měl, ale doufal jsem, že pár dní nepřítomnosti mi alfa vyčítat nebude. Vlastně jsem celkem spoléhal na to, že mi objasní, co jsem dělal. Jenže se ho asi nemůžu zeptat napřímo. Vypadal bych jako šílenec. To se vymyslí.
Zanedlouho jsem už známý rezavý kožich spatřil. Nacházel se ve společnosti dalších dvou vlků. Jeden z nich mi nebyl zcela neznámý, minimálně jsem ho zahlédl, ale nedokázal jsem k němu přiřadit jméno ani nic jiného. Byl jsem si docela jist, že toho druhého, šediváka, jsem v životě neviděl. Přikročil jsem blíže, s omluvou a pár otázkami už už na jazyku. "Zdravím," pokývl jsem jim všem, než jsem se obrátil k alfě. Ale řekl jsem jen: "Einare-" než mi došlo, že tu všechno není úplně v pořádku. Nejspíš jsem si měl všimnout dřív, ale přišlo mi, že mozek mi momentálně trochu zaostává. Ani hnědý, ani šedý nevypadali příliš v pořádku. Rozhodl jsem se, že moje vlastní záhada a guláš v myšlenkách a vzpomínkách může počkat. "Co se stalo?" I když... možná by se měla upřednostnit jiná otázka. "Můžu pomoct?" Směřoval jsem tu otázku do prostoru, tak nějak ke všem přítomným. Sám jsem byl divně zesláblý, ale tihle dva na tom vypadali hůř.

//Tundra

Výstup do hor nebyl příliš příjemný. Nohy se mi cestou trochu pletly a musel jsem se několikrát zastavit a odpočinout si. Jak jsem se mohl cítit tak unavený a zesláblý, když jsem se teď probudil? Nešlo mi to do hlavy a připadal jsem si úplně zmatený. Nedávalo mi smysl, kam se poděl Naxin ani proč jsem nešel domů, když odešel, a jestli jsem domů šel a pak zase vyrazil na cesty, proč jsem si nic z toho nepamatoval. Netušil jsem, jak dlouho jsem byl pryč. Pár dní, déle to být nemůže. Jenže pod hustým zimním kožichem jsem byl pohublý až hrůza a zimní chlad tedy ke mně pronikal mnohem citelněji, než za mých více vykrmených dní. To že se mi stalo za pár dní? Začínal mi v hlavě cinkat malý zvoneček značící, že možná není všechno, jak se zdá. Jistě se to brzy vyřeší, uklidňoval jsem se a vydal se na poslední úsek cesty, než mě obklopil pach smečky. Třeba někdo ví, kam jsem šel a co jsem dělal.
Konečně jsem ucítil směsici pachů značící, že zde sídlí smečka, ale zarazilo mě, kolik neznámých jsem tu cítil. Spousta z nich mi nebyla vůbec povědomá, vlastně valná většina. Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem. Byly to nepochybně hory, byl jsem nepochybně na tom správném místě, ale zdálo se, že se hodně změnilo. Byl jsem pryč jen pár dní, zopakoval jsem si a zoufale si tlapou zamnul čelo v naději, že tím rozžehnu nějakou vzpomínku. Že ano? Tak co... se stalo? Znovu se mi zatočila hlava a tak jsem si sedl na zadek, abych sebou ještě nepraštil. Těkal jsem přitom očima kolem a pátral po známé tváři, která by mi třeba mohla poradit. Nakonec jsem zavyl a zadoufal, že se někdo objeví. Když ne, půjdu je hledat sám. Jen, co se svět přestane kolébat ze strany na stranu.

Šplích. Šplouch. Šplích. Naslouchal jsem zvukům moře, přičemž bdělý jsem byl jen napůl. Spíš jen ze čtvrtiny. Ten šum ke mně přicházel z velké dálky a do popředí mysli pronikal jen pomalu. Moře. Moře... Moře? Moje tlapy sebou zacukaly a já otevřel oči. K obloze ovšem vzhlíželo pouze to oko, které nic nevidělo, tudíž mi tento úkon příliš nepomohl. Pomalu jsem pozvedl hlavu, která musela vážit tak alespoň desetkrát víc, než obvykle. Skoro jsem slyšel, jak mi vržou klouby.
Pomalu jsem zamrkal, jednou, dvakrát. Ležel jsem na chladné planině a na mé tělo padal čerstvý sníh. Moře, jehož šplouchání jsem poslouchal, naráželo na břehy několik desítek metrů přede mnou. Cože? Hleděl jsem kolem sebe a nemohl si vzpomenout, co se stalo ani jak jsem se sem dostal. Hlava mi třeštila. Nebyl jsem tu s někým? Rozhlédl jsem se kolem, v hlavě jen ozvěnu vzpomínky na jméno - Naxin - ale byl jsem sám. Ještě před chvílí tu někdo byl, trval si na svém můj zmatený mozek, ale... všechno bylo divné. Pohlédl jsem na své tělo natažené na sněhu, na své boky, které byly mnohem pohublejší, než jsem si pamatoval. Cítil jsem se zesláblý a rozlámaný jako po nějaké strastiplné pouti. Šel jsem někam, nebo...? Ale kam bych hodil? Proč? A proč bych se vrátil zase na to samé místo?
Položil jsem si velkou tlapu na bolavé čelo a pokusil se přimět myšlenky, aby přestaly vířit a usadily se, avšak marná snaha. Měl jsem v tom chaos a nepamatoval si nic. Pohled se mi stočil více na jih, kde se tyčily hory a na povrch se vynořilo další jméno. Sierra. Tentokrát mi srdce v hrudi neklidně poskočilo. Musel jsem být pryč už pár dní a ani jsem si nevzpomínal, jestli jsem jí říkal, že někam jdu. Bude mít starosti, vyhuboval jsem sám sobě. Měl bych se vrátit. Třeba někdo ve smečce bude vědět, kam jsem šel? Zdálo se, že tohle vědění mi je zapovězeno, ale třeba jsem někomu něco řekl. Vyhrabal jsem se pomalu na nohy a chvíli zůstal stát s hlavou při zemi, než se svět kolem mě ustálil, protože se změnou polohy se mi trochu zamotala hlava. Cítil jsem se podivně zesláblý, ale hlavně pekelně zmatený. Kam se poděl ten Naxin? Nebo se mi o něm jen zdálo? Třeštila mi hlava, když jsem se o tom snažil přemýšlet a tak jsem raději nejistým krokem vykročil vpřed. K domovu.

//Alatey

Nemohl jsem tvrdit, že bych byl z přítomnosti světlého nadšen, ale těžko jsem se na něj mohl zlobit. A nakonec mi to možná ani tolik nevadilo. Aspoň jsem mohl zase prohodit pár slov s nějakou živou bytostí a nepovídat si jen s balvany a skalami. "No, ani tolik nejde o to, dostat se do nového kraje, jako spíš zvyknout si na jeho podivnosti. Už ses tu určitě setkal s něčím... neobvyklým? Barevné stromy, magie?" Tak trochu jsem vyzvídal, protože mě zajímalo, jestli jen já se Sierrou jsme na to měli takové štěstí, nebo i Naxin narážel na místní zvláštnosti a pouze ho tolik nerozrušovaly. Mě už vlastně taky ne. Nějak jsem to zkrátka přijal jako svou novou realitu.
Chtěl vědět, kde by se dalo něco ulovit. Zamyslel jsem se. "Hmm, tady v okolí hor by se pár míst našlo, jen je potřeba si dát pozor a nezabrousit na území smečky." Einar by mi jistě nepoděkoval, kdybych posílal tuláky na naše loviště. Za předpokladu, že neleží jako zmrzlá mrtvola někde pod lavinou, což se mi jevilo jako stále pravděpodobnější možnost. "Můžeme se jít po něčem podívat spolu," navrhl jsem, když Naxin poukázal na to, že není příliš ve stavu něco lovit. "Ve dvou by to bylo určitě snazší." S tím jsem pomalu vykročil směrem, kde na nás snad už nebude čekat tolik sněhu. Už přece muselo dávno přijít jaro.

//Nížina hojnosti

"Trošku ano," pokrčil jsem neutrálně rameny, ale co už jsem s tím měl dělat? Navíc tohle území nepatřilo nikomu, mohl se tu procházet, kdo chtěl. Jen jsem nečekal, že se někdo bude potulovat zrovna tady. S tím se ale bohužel nedalo nic dělat a světlý vlk se k odchodu zjevně nechystal, takže jsem se s jeho přítomností asi musel zkrátka smířit. "To nemusíš," zavrtěl jsem hlavou, když se nabídl, že bude mlčet. "Snad budu i radši, když budeš mluvit, když už tu jsi," nechal jsem konečně na tvář proniknout i náznak úsměvu. Jen se tam sice mihnul, ale byl tam, na chviličku.
Vlk se představil jako Naxin a hned k tomu jedním dechem dodal, že tu je jen krátce. "Nějakou dobu už se tu pohybuju, ano," přikývl jsem a skoro se mi zatočila hlava, když jsem si uvědomil, jak dlouho už to vlastně bylo. "Vlastně už celý rok a ještě něco navíc. Ale asi bych netvrdil, že se tu nějak zvlášť vyznám. Tohle je totiž dost zvláštní kraj." Jestli tu ale už byl několik měsíců, jistě si zdejší podivnosti už stačil všimnout. Toho by si všiml i slepý - a Naxinovi ještě jedno oko zbývalo.

Dál jsem si prohlížel světlého neznámého. Nezdál se být nebezpečný, nejspíš neměl žádné špatné úmysly a jenom hledal společnost. Nemohl jsem říci, že bych o ni v tuhle chvíli nějak zvlášť stál, ale co se dalo dělat. Odhánět jsem ho nemínil, jen jsem si lehce povzdechl. "Nos, hm," zabručel jsem a krátce se uchechtl. "Ten jednoho dokáže zavést kamkoliv, jen co je pravda." Takže vlk šel přímo za nosem a došel až ke mně. Podle vlastních slov tu byl ještě celkem nový, takže měl svým způsobem asi štěstí - nos ho taky mohl zavést na nějaké mnohem horší místo, než na tuhle zasněženou planinu. "Rozumím. Tady je celkem snadné se ztratit. Ale jeden si zvykne." Rozhlédl jsem se kolem, ale stále jsem na sobě cítil vlkův zvědavý pohled. Nepochybně chtěl vědět, co tady hledám já. "Mě sem prostě tlapy zanesly," ušklíbl jsem se lehce. Jednoho nos, druhého tlapy, jako bychom snad nad těmito částmi svých těl neměli kontrolu a ony nás vodily, kam se jim zlíbilo. "Hledal jsem... nějaké klidné místo a v těhle končinách se to vlky obvykle moc nehemží." Možná jsem mu tak trochu nepřímo vytknul to vyrušení... ale třeba bylo nakonec dobře, že mě vyrušil. Jaké dobro by mi přineslo utápět se v myšlenkách? "Jsem Mercer, mimochodem."

Loudal jsem se sněhem bez nějakého většího cíle nebo záměru. Chvíli jsem se prostě asi potřeboval vzdálit, mít klid, utřídit si myšlenky a být prostě chvilku sám. Jeden by si řekl, že na ledových planinách se mu něco takového povede celkem snadno, ale opak byl zřejmě pravdou. Náhle jsem totiž zaslechl kroky sněhem, které se blížily přímo ke mně. Zvolnil jsem tempo chůze a ohlédl se, abych spatřil světlého vlka, který si to ke mně štrádoval. "To je," odsouhlasil jsem neutrálním tónem jeho otázku a zastavil, aby mě tedy dohnal. Jak se ke mně blížil, všiml jsem si nejdřív toho, že mu jaksi schází oháňka a postupně jsem rozeznal i ošklivou jizvu v místě, kde by mělo být jeho pravé oko a podobně ošklivý starý šrám na zadní noze. Bylo to trochu jako dívat se do nějakého hodně podivného zrcadla - moje pravé oko bylo taky v háji a na stehně jsem si rovněž nesl velkou jizvu, ačkoliv v mém kožichu byla poněkud více schovaná. "Co tě přivádí... sem, do takových studených končin?" otázal jsem se, abych tak trochu oklikou zjistil, co ho přivádí konkrétně za mnou. Možná jen chtěl společnost. Nejspíš.

//Alatey přes Hraniční pohoří

Opustil jsem území smečky a pomalu jsem z hor sestupoval níže. Počasí nebylo moc příjemné... vlastně vůbec. Vítr se hnal kolem, ledové krystalky chvílemi pěkně hryzaly do tváří a čenichu. Měl jsem ale pořádný kožich a byl jsem na zimu zvyklý. Krom toho se zdálo, že se bouře snad každou chvíli utiší. Rozumnější by určitě bylo ji přečkat někde ve skrytu, v úkrytu smečky, kdekoliv jinde, než na severních planinách, kam mě tlapy nakonec zanesly, ale já si chtěl trochu protáhnout nohy a utřídit myšlenky a nechtěl jsem čekat kdoví, jak dlouho, než se počasí umoudří.
Myslel jsem na Sierru - dlouho jsem s ní nemluvil a popravdě mi celkem chyběla. V horách jsem ji cítil, ale nevydal jsem se za ní. Proč? Protože jsi zbabělec, odpověděl jsem si sám. Chtěl jsem ji chránit - ale chtěl jsem chránit i sebe. Láska skýtala příliš mnoho příležitostí k bolesti. Nakonec vždycky někdo plakal. Tiše jsem si povzdechl. A co smečka? Nějak... Nikde to už nebude jako doma. Není fér to očekávat. To už je pryč. Vzal to čas. Tak se s tím, ty osle, smiř. Zadumaně jsem se procházel po zasněžené pláni a po chvíli už jsem zimu ani nevnímal.

Náhle jsem procitnul ze spánku. Zmateně jsem zdravým okem zamžoural kolem sebe a chvíli nemohl rozeznat, kde to jsem, ani kde je nahoře a kde dole. Trvalo mi, než jsem se trochu zorientoval a vzpamatoval. Nakonec jsem se ale rozvzpomněl. Tohle byla Alatey. A já... já byl sám. Astrid a Echo byli pryč. Cožpak jsem usnul uprostřed rozhovoru? Nějak jsem si na to nevzpomínal, ale musel jsem spát opravdu už nějakou tu chvíli. Vstal jsem, zívl a dlouze se protáhl, až mi ve všech kloubech zakřupalo. Nebylo ideální spát venku v takovém nečase. Mráz prolezl i skrze můj hustý zimní kožich. Nebylo to ale tak strašné, jak by to mohlo být. Byl jsem ostatně na drsné podmínky zvyklý.
Zavětřil jsem. Einara jsem pořád nikde kolem necítil. Lehce jsem se zamračil. Kde pořád byl? Od lovu jsem ho neviděl. Lehce jsem potřásl hlavou a povzdechl si. Neměl jsem pocit, že bych do Alatey příliš zapadal. Možná to byla chyba. Nebo jsem možná jen očekával něco, co se nemohlo nikdy splnit. Honil jsem vzpomínku časů, které byly dávno pryč a snažil se získat zpět něco, co bylo navždy ztraceno. Cítil jsem poblíž Sierru, ale rozhodl jsem se za ní nevydat. Místo toho jsem vykročil směrem pryč z území, trochu si prokrvit zkřehlé končetiny a pročistit si myšlenky.

//Tundra přes Hraniční pohoří

Echo se rozpovídal o tom, co ho vlastně dovedlo sem do hor. Ukázalo se, že měl ne zrovna příjemnou zkušenost s jinou smečkou v okolí, která dle jeho slov sídlila v poušti. "Ach tak, rozumím," přikývl jsem. "V tom případě bylo určitě moudré rozhodnutí se tam dál nezdržovat. Od našeho Alfy ti nic podobného nehrozí, tím si můžeš být jistý." Ne, že bych Einara znal zase tak dobře - to byla věc, kterou bych rád co nejdřív napravil - ale rozhodně na mě nikdy nepůsobil dojmem arogance nebo potřeby se povyšovat nad ostatní. Kdyby ano, dávno bych tu nebyl. Žil jsem pod tlapou arogantního egomaniaka dost dlouho na to, abych se podobným existencím vyhnul obloukem. "A zdejší drsné podnebí tě neodrazuje?" optal jsem se ještě. Rozumět si s vlky ve smečce byla jedna věc, nepochybně velmi důležitá, ale hory byly taky dost specifické území, které nebylo pro každého.
Astrid Echovi sdělila, že členů tu máme celkem dost. Přikývl jsem. "Smečka není moc stará, takže je tu teď spousta nováčků," doplnil jsem ještě. To mi taky dělalo trochu vrásky. Neznal jsem tu pořádně skoro nikoho, kromě Sierry, která se někde věnovala asi vlastním záležitostem. Bude třeba dohnat spoustu věcí.

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 7
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: ochránce
Aktivita pro smečku: lov, pomoc s odtažením kořisti
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po dokončení smečkového lovu s Xanderem a Cinder odtáhl kořist do úkrytu. Potom se vydal projít po území, přičemž narazil na Astrid s novým zájemcem o smečku - Echem - a dal se s nimi do řeči.
Smečková minihra: -

Echo, jak se zdálo, k získávání nových zkušeností přistupoval s optimismem, což bylo rozhodně jedině dobře. Snad to ocení i Einar - ale vzhledem k tomu, že ten byl teď kdoví kde, nemělo cenu uvažovat nad tím, co by mohl a nemohl ocenit. "To zní jako dobrý přístup," pokývl jsem hlavou nad vlkovou touhou po sebezdokonalení, ačkoliv touha být "nejlepší" mi přišla trochu... naivní. Tedy, v nějaké oblasti života mohl být Echo klidně světový přeborník, ale nikdo nemohl být nejlepší ve všem. Tak to nefungovalo. Možná to tak ale strakatý ani nemyslel.
Vypadalo to, že se tady asi tedy chvíli zdržíme. Souhlasně jsem přikývl, když Astrid prohlásila, že prozatím zůstaneme tady. Nebylo by asi moc moudré Echa vodit dále na území smečky, když jeho přijetí vůbec nebylo jasně danou věcí. Místo, kde jsme se právě zdržovali, bylo k čekání stejně dobré, jako každé jiné. "Co tě vlastně přivádí do smečky právě v horách?" otázal jsem se Echa, aby řeč nestála. A taky mě to i celkem zajímalo. Nebylo to prostředí pro každého, ale dokázalo být opravdu krásné, pokud jste na to byli stavění.

Strakatý vlk si mě prohlížel podobně, jako já jeho. Asi jsme se jeden druhého snažili aspoň od oka odhadnout, ačkoliv jsem moc dobře věděl, že to může být téměř nemožné. Zdání může klamat a taky to často dělá. Cizinec ale nevypadal, že by sem přišel se špatnými úmysly.
Představil se jako Echo. Pokývl jsem. "Mercer," sdělil jsem mu na oplátku svoje jméno. "Těší mne." Udržoval jsem si poněkud odstup - v řeči i v postoji, konec konců to byl zcela cizí vlk, ke všemu ještě ani ne člen smečky, ale zase jsem nechtěl být úplně jako kus ledu. Nerad bych Echovo rozhodnutí zkusit štěstí zrovna v Alatey zvrátit. Protože ano, měl jsem pravdu, vážně to byl další uchazeč o místo v horách. Světlá vlčice, po jejímž jméně jsem stále marně tápal, se domnívala, že by sem mohl zapadnout. "No, další pomocná tlapa se vždycky hodí," cukly mi koutky, "a prostor pro zlepšování má konec konců asi každý. Hlavní je chtít." Neviděl bych problém v tom, jestli byl Echo nezkušený, pokud by měl vážně zájem se učit. "Nicméně hlavní slovo v tom má stejně Alfa," dodal jsem ještě směrem ke strakatému, který dle vlastních slov netušil, co se bude dít dál. To samé asi přišlo na mysl vlčici - Astrid - neb se mě otázala, kde vlastně Einar je. "Myslím, že šel na obchůzku," odpověděl jsem, protože jsem si vybavoval, jak po lovu rezavý kožich mizel z dohledu. "Hádám, že bude brzy zpátky. A pak ti určitě řekne, co dál," obrátil jsem se povzbudivě na Echa.

Nakonec jsem asi přece jen usnul. Minimálně jsem podřimoval, protože když jsem se záškubem celého těla opět procitl, den už o něco málo pokročil. Alespoň jsem se osvěžil odpočinkem - lov byl náročný a tahání kořisti do úkrytu zrovna tak, zadní noha se začínala připomínat a já se musel chovat podle toho, že už mi dávno nejsou tři roky. Ačkoliv do hrobu jsem snad měl ještě daleko. Nyní jsem se ale cítil jakž takž odpočatý a připravený k další činnosti. Jen jsem si ještě nebyl jist, jaká by to měla být.
Začal jsem tím, že jsem vstal a protáhl si hřbet, až to v něm zapraskalo. Ušklíbl jsem se. No no. Rozhlédl jsem se po okolí, které bylo klidné, ačkoliv na území jsem pořád cítil spoustu pachů. Možná bylo na čase navázat nějaké kontakty. Pořádně jsem tu nikoho neznal a rád bych to změnil - nechtěl jsem být cizincem ve vlastní smečce. Pomalu jsem vykročil náhodným směrem, nechal se vést horskou stezkou a rozhlížel se po případné společnosti. Netrvalo moc dlouho, než jsem někoho před sebou zahlédl. Dva vlci, ten jeden povědomý, ten druhý zas tak moc ne. Spíš vůbec ne. Neviděl jsem ho ani na lovu... a jeho pach mi taky nebyl známý. Možná další nováček? Ať to bylo jakkoliv, namířil jsem si to k vlčici léčitelce, jak jen se to jmenovala? a strakatému cizinci. "Zdravím," pokývl jsem oběma na pozdrav, když jsem se dostatečně přiblížil, v duchu jsem pořád tápal po jménu vlčice, které mi ale neustále unikalo. Nejspíš jsme se nikdy ani pořádně nepředstavili, ačkoliv jsem ji už kolikrát viděl mihnout se kolem. To by chtělo napravit. Teď jsem ale pohled zaměřil na strakatého cizince. "Máme tu další novou krev?" otázal jsem se a tváří se mi mihnul náznak vstřícného úsměvu, ačkoliv v duchu jsem přemýšlel o tom, jak se zorientuji v tolika nových tvářích, aniž bych si uhnal příšerný bolehlav.