Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Severní hory (přes Luka)
Na moje návrhy moc hlasitě teda nereagoval. Ale neměla jsem mu to za zlé. Prostě o tom nejspíše chtěl v klidu popřemýšlet. Nejspíš stačilo prostě jen to, že udělal to velké životní rozhodnutí a spolu se mnou zrovinka mířil do nového domova. Ještě předtím jsme však úspěšně mířili do hlubin džungle, kde se nacházela mistrova svatyně, ''Už jsi v ní někdy byl?'' Zeptala jsem se po chvíli ticha, abych ho přerušila. Už snad i ze zvyku jsem se překážkám různě vyhýbala, tak jak bylo potřeba, a celkem zkušeně mířila ke svatyni. ač jsem uvnitř ní byla pouze jedinkrát, džungli už jsem poměrně znala. To už horší bylo se orientovat v Začarovaném lese, tam se ty stromy skutečně museli rády přeskupovat. ''Mě bolí celý vlk jen si na to vzpomenu, jaký výcvik jsem tam prošla já,'' Zasmála jsem se a brzy jsme před ní zastavili. Já se teda spokojeně posadila a na Deie se zazubila, ''Počkám tu.'' Mávla jsem i ocáskem a usmála jsem se na něj na to, abych ho pořádně povzbudila.

<- Rokle

Nadšeně jsem přikývla, když .. defakto odsouhlasil moje slova. ''To skutečně je! Ale to musíš poznat a usoudit hlavně sám.'' Zazubím se a pak jen tiše vedle něj kráčím. Jeho přítomnost po takové době byla pro mě útěchou a byl součástí mojí rodiny.
Když jsem se ho později zeptala co by vlastně chtěl dělat, tak vůbec netušil a ptal se na můj názor. Zakroutila jsem zamyšleně hlavou a vydechla zamyšlené 'hm', zatímco jsem uvažovala na co by se dle mě Deiron hodil. Tu mi došlo, že jsem se ho nikdy nezeptala co vlastně dělal pro Zlatou a v tuhle chvíli mi nepřišlo ani vhodné se na to ptát. ''Po návštěvě svatyně jistě dost zesílíš, co třeba nějaký obránce, nebo tak? Už tam jedna je, Nerys. A nebo třeba bojovník? Ale můžeš být jistě i lovec, nebo tak něco. Myslím, že můžeš být čímkoliv co tě vůbec napadne.'' Vyjádřím se nakonec a zazubím se.

-> Mlžná džungle (Přes Luka)

<- Červená louka (Přes Nejvyšší horu)

Má minulost mě nedefinuje. To bylo něco takového co jsem slyšela už od Citry, jen to dost možná řekla trochu jinak. Usmála jsem se, ''To ano. Nikdy jsem si nemyslela, že bych do smečky se přidala. Dokud jsem nepoznala Citru a její záměry.'' Navrhl že mi rád pomůže s nalezením rodiny, což jsem mu děkovně opětovala ulíznutím na tváři. Když do mě šťouchne, že mou rodinu najdeme, až je jakákoliv. ''Budeme hledat, když budeme třeba procházet ostrovy, nebo tak. Mou hlavní prioritou a rodinou jsi nyní ty a také Maingar.'' A má matka, ale.. to sedí tedy do toho, že budu hledat, jen když k tomu bude příležitost. Cesta ubíhala celkem rychle. Avšak nějak rychle mi docházeli témata, o kterých jsem se nyní mohla bavit.. Chvilku jsem uvažovala, a věnovala zase pohled Deiovi, ''A až se staneš členem Maingaru, víš co budeš chtít dělat? Já jsem Posel, občas asi se budu muset vypařit na nějaký úkol, kdo ví? Ale chci se postupně dostat a splnit si to, že se stanu Učitelem.'' Když nevíš co, můžeš řešit smečku, že? Nechtěla jsem totiž prozatím řešit naši společnou budoucnost, k tomu se postupně koneckonců dopracujeme.

-> Severní hory (Přes Ostříží zrak)

Přitulil se ke mě, když jsem se cítila trochu nesvá z toho jestli nejsem příliš rychlá. Jeho hlas se poslouchal opravdu příjemně a ani jednou jsem jeho slova nepřerušila. Mezitím jsem si u toho stihla trochu uklidnit svou mysl. Když se pak pomalu odtáhl, několikrát jsem zamrkala a podívala jsem se do jeho očí. ''Splníme ten sen společně.'' Dodám jako souhlas v jeho slova.
To už jsme pak konečně vydali na cestu. Cestu která měla být naší společnou budoucností. Já a on, on a já. MY dva. Dorazili jsme k portálu, kterým jsme prošli na druhou stranu, na stranu kde kdykoliv jindy je spousta rudého kvítí. Ale i v zimě mělo toto místo něco do sebe. ''Znáš někoho z Daénu?'' Začala jsem po chvíli ticha nové téma, chtěla jsem se mu svěřit se svou zkušeností.. ''Měla jsem během potop nepříjemné setkání poměrně. Bylo mi řečeno, že můj původ tuláka mě jednou donutí stejně smečku opustit.. Tak jako to udělal můj bratr. Najednou zmizel a již není členem Daénské smečky. Chtěla bych se pokusit najít členy své rodiny. Hlavně mámu..'' S tou jsem strávila většinu svého dětství. Naposledy jsem ji viděla, když jsem ji řekla pouze o Deironovi, ale pak? Pak nic. Vzdychla jsem. Vlastně ani moje rodina nikdy nebyla ideální. Nico byl svůj, Scallia se přidala k Chaosu, ale jeden o ní taky neslyšel už kdo ví jak dlouho, táta byl... no, řekněme že jemu jsem taky šance nedávala pokud poblíž nebyla máma. Máma je jediná komu jsem věřila, že je v pořádku a nebo má všech pět pohromadě. Přála jsem si ji najít.

-> Rokle (Přes Nejvyšší horu)

Svůj vzhled pěkně popsal. Po otci, po matce i po Blindovi. Lehce jsem se usmála, ''Podle mě je pěkná památka, a úcta k tvým milovaným.'' Kývnu k němu. Nečekala jsem že by si svůj vzhled promyslel až tolik, ale to hlavně především, protože jsem ani jednoho z těch tří nikdy nepoznala, přesto mi to přišlo že je to skvělou památkou.
Znovu jej lehce ťuknu, ''Území Maingaru je od džungle docela blízko. Takže cesta je to celkem při jednom.'' Zazubím se.
Nakonec závěr o našem vlastním soukromí. V té chvíli jsem dala uši dozadu. ''Nespěchám moc na tebe? Teď ti...'' Ani jsem to nedořekla, zhluboka jsem se nadechla, pak vydechla a lehce se oklepala. I mu věnovala trochu smutný pohled. ''Nechci tě nutit do ničeho co bys sám nechtěl.'' Lehounce jsem povzdechla, uvědomovala jsem si, že se mu mnou nastavené tempo nemuselo líbit. Ještě mu Mielei rovnou navrhni že můžeme založit rodinu a zaťala si do živého. ''Vím že jsou občas věci do kterých jdu malinko bezhlavě a tak mě případně musíš zastavit a hlavně se vyjádřit, ano?'' Podívala jsem se směrem k horám, snaha tuhle myšlenku hned vypudit z hlavy. ''Takže k portálu.'' Zvedla jsem se a zamířila k horám, ohlédla jsem se k Deironovi a nakonec mu zase věnovala zubatý úsměv.

-> Červená louka (přes Sněžné tesáky)

Mírně jsem mávla ocasem, když vyjádřil, že se velmi rád přidá. Že může svůj život začít od začátku. Dokonce mi prozradil, že ještě než jeho otec zemřel, stala se Alfou smečky jeho starší sestra, jeho rozhodnutí odejít schválila většina rodiny... A jistě by Maingar měla ve Zlaté svého spojence. Usmála jsem se, a na moment jsem se od něj oddálila, rovně postavila a nasadila vážný pohled, ''Jako posel Maingarské smečky velmi ráda předám tuto skvělou zprávu své Alfě, bude jistě potěšena.'' Lehce ukloním hlavu na znak vděku. Pak se zase narovnám a ušklíbnu. Snaha ho pobavit? Pravděpodobně. Znovu k němu přijdu blíž a něžně ho šťouchnu do jeho tváře. ''Ale teď vážně.'' Usměji se, ''Miluji tě Deii.'' Zadívám se mu do těch jeho očí, které nesli dva rozdílné odstíny. Kožíšek změnil už tolikrát, ale oči byly stále stejné, plné lásky, ale také prožité bolesti ve svém životě. ''Mimochodem, ten nový vzhled ti moc sluší.'' Natočím hlavu a prohlédnu si okolí, když pak svůj pohled vrátím k Deironovi. ''Tak půjdeme? Nebo můžeme zatím se projít.. Možná... i najít společný domov jen pro nás dva? Mít své vlastní soukromí?'' Navrhla jsem pak tiše a párkrát zamrkala.

Mírně jsem se usmála. Abych řekla pravdu, já jsem vždy uvažovala o tom, abych ho šla vyhledat, ale dlouhou dobu jsem se k tomu neodhodlala, ''A konečně jsme se našli. A už spolu zůstaneme.'' Znovu jsem jej olízla a snažila jsem se číst v jeho očích, měl tam všechny různé pocity. Natiskla jsem se k němu. Nasála jeho vůni. Už jsme byly oba plnohodnotní dospělí vlci, on si zažil spoustu bolesti, já tak nějak ladně životem proplouvala a ať to jednu dobu vypadalo jakkoliv, že se rozhodnu jinak, vrátila jsem se nakonec stejně k němu. Do poslední chvíle jsem netušila, ale teď jsem si již jistou byla.
Pak jsem se zase trochu oddálila, když jsem načala téma o naší budoucnosti. Zeptal se velmi opatrně a já pomalu přikývla, ''Smečku.. Nově založenou na přelomu léta a podzimu, chvíli před těmi povodněmi. Je na druhém ostrově a vede ji má dobrá přítelkyně Citra. Poprvé jsem se rozhodla vstoupit do smečky a jsem ochotná tam pokračovat v životě... a budu ta nejvíc šťastná vlčice, když tam nalezneme budoucnost společně.'' Dostanu ze sebe a párkrát zamrkám.

Sledovala jsem ho jak skutečně dlouze a smutně zavyl. Bylo to srdceryvné, ale bylo to tolik potřebné, aby aspoň malinko pomohl k hojení ran. Pak ke mě znovu promluvil. Že by mi měl být oporou on, že je vděčný že mě má, jsem jeho hnací silou. Své čelo opřel o to mé a já jsem ho nechala a tisk jsem mu opětovala, ''Dei, já miluji tebe.'' Pochybnosti jsem měla, měla jsem hlavu popletenou i Rhaaxem, ale přesto jsem se vrátila ke své první lásce. Jakmile jsem ho zase spatřila a viděla ho zase tak zranitelného, nemohla bych ho opustit. Ani ne tak z nějakých výčitek, jako z toho že jsem ho stále velmi milovala. ''Taky nejsem silná, měla jsem strach co mezi námi stane, takovou dobu jsme se neviděli..'' Vzdychla jsem a pak jsem se na něj podívala, ''Ale ten strach opadl, jsem si jistá že tě miluji a chci s tebou zůstat, plánovat s tebou budoucnost.'' Olíznu jej na čumáčku, ''A když už mluvím o budoucnosti...'' Zhluboka se nadechnu, hodilo se to teď vůbec?

<- Zlatý les

Bylo mi hrozně, když jsem Deie viděla po takové době a vypadal jako kdyby se mu zase zhroutil svět. Dei nikdy neměl příliš velké štěstí v životě, už jsem ho poznala jako velmi smutného vlčka co se jen velmi těžko dostával ze smrti matky a Blinda.
Malou chvíli jsme šli velmi tiše, jen jsem mu nabízela své rámě a on se o mě lehce utíral. Nakonec jsem tu osudnou otázku položila. On mi nakonec sekavě začal odpovídat. Jeho otec zemřel.. Sklopila jsem uši dozadu a otřela jsem se o jeho krk a naznačila že tu jsem, ''Jsem tu pro tebe Dei, teď už tady pro tebe budu pořád.'' Byly jsme v odloučení příliš dlouhou dobu, ale nakonec se má cesta s ním zase spojila. ''Asi nepochopím nikdy co přesně prožíváš, ale pořád tu máš mě.'' Netušila jsem jak přesně utěšit někoho, kdo přišel i o svého druhého rodiče.. Zhluboka jsem povzdechla, když jsme zastavili u jezera. ''Můžeš se s ním rozloučit i takhle daleko, můžeš mu zavýt na jeho poslední cestu.'' Podívala jsem se na oblohu a lehkým úsměvem jsem ho k tomu povzbudila. Potřeboval poslední rozloučení, ačkoliv od těla, a pravděpodobného pohřbu smečky se svým Alfou, utekl.

Pokračovala jsem tedy v sezení a koukání se mezi stromy, prozatím jsem si tak pomalu promýšlela jak si vlastně po takové době konečně promluvíme. Po několika desítek minut se začali listí v šumu zase pohybovat a naznačovali to, že se někdo blížil. Brzy jsem zahlédla i původce a blížil se až celkem hodně rychle. Přímo běžel, ''Dei, nemusel si tak...'' Všimla jsem si toho, brečel? Co se stalo?? Zastavil a jeho pohled byl zcela zlomen, zničen. Vytřeštila jsem lehce oči a vyskočila na tlapky, prosil o to, abych šli odsud pryč. Věnovala jsem mu soucitný pohled, ''Dei, tak pojďme.'' Složila jsem k němu na moment hlavu, gesto abych mu ukázala, že tu jsem pro něj. Pak jsem mu nabídla rámě, jestli se bude chtít upřít a tím jsem zamířila z lesa ven, směrem k horám. Bylo tam jezero, prozatím jsme mohli jít tam a kdyžtak pokračovat odtamtud zase dále. ''Co se stalo?'' Zeptala jsem se konečně jakmile jsme z lesa vyšli ven.

-> Vlčí jezero (Přes Zubří pláň)

Seděla jsem a přemýšlela jsem nad významem vytí, než.. Ztuhla jsem a pocítila jsem jak se mi postavilo pár chlupů na krku. Ale byla to dosti nepostřehnutelná chvilička, než jsem se pomalu začala otáčet za hlasem, ''Deiro--'' Přimhouřila jsem oči. Vlk přede mnou vypadal jinak, než jak jsem si ho pamatovala.. Ale nakonec jsem se lehce pousmála, nechala ho ať mi padne do obětí. Voněl jako on, byl to můj Deiron.. ''Dei, já..'' To vytí.. Ani jsem nestihla nic dalšího říct a Deiron i s omluvou vletěl na území. Inu.. nepronásledovala jsem ho. Věřila jsem, že se brzy za mnou vrátí a konečně si po neskutečně dlouhé době promluvíme. Stačilo už jen počkat ne? Byla to taková doba a pár dalších minut navíc už přece také zvládnu, no ne?

<- Červená louka (Přes Sněžné tesáky, Zubří pláň)

Portálem jsem proskočila celkem ladně, znatelně zkušeně, ale že by to někdo sledoval? To ne. Hory byly zasněžené a bylo v nich velmi chladno, ostatně jako většinu roku, ale v zimě to bylo intenzivnější. Hory jsem však rychle po cestičce sešla na pláň, přes kterou jsem poměrně jasně prošla jen s jediným cílem. A toho jsem také vrzy dosáhla. Došla jsem do Zlatého lesa a v něm už jen započala cesta k hranicím. Zlatý les jsem neznala tolik jako Les Alf a proto jsem tento terén neměla tolik očihnutý, ale směsice pachů mě navedla dostatečně k její blízkosti, ale.. nepřekračovala jsem ji. A byla jsem od hranic pořád dost daleko. Vytí, které se lesem rozlehl jsem slyšela, ale nedokázala jsem určit jeho význam. Ale tušila jsem že překročit hranice by vskutku bylo neslušné a navíc teď už by to nebylo pouze na mě, ale uvrhlo by to na smečku špatné světlo a to jsem si nemohla dovolit, ne jako posel smečky, ačkoliv jsem v ní měla svého partnera a dobrého přítele. A tak jsem seděla a hleděla mezi stromy. Čekala jsem, dřív či později bude muset jít někdo kolem kdo bude patřit ke smečce.

<- Ostříží zrak (Přes Rokli, Nejvyšší horu)

Cesta ke Zlaté byla plná myšlenek a tak mi to utíkalo celkem rychle. Kdy jsem se vlastně naposledy jen tak procházela přes Ostrovy, aniž by mě něco netížilo, nebo nějaké myšlenky? Cesta přes ty nejvyšší hory mi utekla kupodivu poměrně rychle. Možná už tím že jsem snad znala už každou zkratku? Možná.. Mé nohy tedy se zastavili na louce, jindy dokázala být velmi krásnou a skvělou. V zimě její krása vcelku upadala. Avšak prohlížet krajinu jsem si vskutku nešla. Když jsem už učinila velké kroky ve svém životě, jako vzdát se tuláckého života, a ne zrovna ve smečce svého partnera, musela jsem si tedy ujasnit i tu romantickou stranu věci. A třeba tam potkám i Rhaaxe? Co bych mu vlastně řekla? Jen tak jsem zmizela, co řeknu Deironovi? Co když ani jednoho? Inu, můžu alespoň jednat poté za smečku. Aspoň navázat vztahy. Možná lépe, než s Daénem. Prošla jsem poté portálem na druhou stranu a i u hor zamířila rovnou k lesu.

-> Zlatý les (Přes Sněžné tesáky, Zubří pláň)

<- Jižní hory (Přes Průsmyk, Severní hory)

Po dlouhé době jsem byla pevně rozhodnutá, že musím vidět toho jediného vlka, kterého jsem neviděla snad od minulé zimy a možná ještě dýl. Jak dlouho už tomu bylo? Až příliš dlouho. ''Deirone, doufám že žiješ.'' Řekla jsem si zamyšleně. Myslel vůbec na mě? Myslel vůbec na náš vztah? Proč já sama jsem měla hlavu plnou jeho i Rhaaxe? Po dlouhé době jsem zhluboka se nadechla a sjela jsem pohledem okolí. Zastavil se mi zrak na Lesu Alf nedaleko a myšlenky mi sklouzli na mého bratra, avšak i na sestru a mé rodiče. Kde jim všem byl vlastně konec? Mám pocit, že se mi rodina rozpadla celá, včetně Deirona. Dala jsem se do klusu, abych se rychleji dostala k portálu.

-> Červená louka (Přes Rokli, Nejvyšší horu)

Čas utíkal rychle. Svěřila jsem se Citře s jejími obavami a tak. Avšak konverzace nabrala rychlý spád a budou to muset probrat pak později. Zbytek. Ezkyl ze sebe dostal to, že se mu Daéňanka také příliš nezamlouvala a já se na něj věčně usmála.
Hodila jsem si pak však šlofíka a nabrala energii, kterou jsem během potop poztrácela, spala jsem vskutku celkem dlouho, ale nebylo divu. Zatímco jsem spala, tak se plno vlků už nejspíše stihla přesídlit. Když jsem vystrčila hlavu ven, zjistila jsem že už dávno nepršelo a spousta škod už byla skoro pryč. Bylo to.. probuzení skoro jako na jaře, ačkoliv.. byla zima, že jo. Haha. ''Jdu do Zlatého lesa. Kdyby se po mě někdo sháněl. Brzy se vrátím.'' Sdělím zbytkům členů. Daén stál za houby, zvlášť když tam bratr už nebyl a ve Zlaté mám partnera, který má otce za Alfu, tam se mi spojenectví snad povede navázat mnohem lépe, zvlášť když nehrozí žádné potíže nyní.

-> Ostříž (Přes Průsmyk, Severní hory)