Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Les. Skutečně tu byl les. A ne jen tak ledajaký. Zpočátku se zdál být hustý a tmavý, ale směrem na sever mírně prořídl. Celou cestu jsem úzkostlivě pokukoval vlčici. Snažil jsem se to dělat nenápadně, ale prostě jsem chtěl vědět, jak se na tohle místo tváří. Líbilo se jí? Zaujalo ji alespoň trošku? Splnil jsem její očekávání jakožto průvodce? To a spousta dalších otázek se teď honilo mojí hlavou. Všiml jsem si, že uprostřed cesty zastavila a posadila se, a hned jsem přispěchal za ní. Sledoval jsem její pohled na mraky. Nelíbilo se jí snad počasí? S tím já ale nedokázal nic udělat, ačkoli kdyby jí to udělalo radost, klidně bych pro ni oblohu zatáhl nebo přivolal slunce. Takové krásné vlčice jako ona s přece zasloužily být spokojené. Co jsem byl já proti mé vznešené společnosti? netušil jsem, jestli je dcera alf nebo zakletá princezna nebo co vlastně, věděl jsem však, že já nejsem nikdo. I můj vlastní otec si to musel myslet, když se vypařil a nechal mě a mé sourozence, ať se staráme jak umíme.
Když ale Vé otevřela tlamu, aby promluvily, nevyšly z ní stížnosti na výběr místa, ani další posměšné poznámky k mé osobě. Střihl jsme uchem, "Obávám se, že nikoli, slečno. Vlastně jsem tu potkal jen jednoho vlka a ten se jmenoval Na'arash. Teda... poslední dobou jsem potkal jen jednoho vlka. Žádný Illyrian nebo Sierra." Naklonil jsem hlavu na stranu, "a Raashe asi nehledáte, ten vám vůbec podobný nebyl, měl kožich spíš do zrzava a vypadal jako pěkný rváč." No jo, hrdina, jako byl Raashe, by na slečnu Vé jistě dojem udělal, copak já! On by pro ni byl lepší společnost. Přesto jsem však byl odhodlaný se nevzdávat a snažit se dál. Vždyť na mě mluvila tak hezky. "Jo jo, už jdu!" Teď jsem zase vyrazil já jako ocásek za ní. Slušně vychovaný vlk nenechá dámu nikdy čekat.

---> Tundra

---> Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Takže to jsme měli plán. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že to bude fajn. Ta vlčice se přece teď chovala docela mile, i když se mi většinu času smála. Ale to jsem si zasloužil, když jsem se choval tak hloupě a nešikovně. Jen ať se směje. byl jsme rád, když byli vlci okolo mě šťastní. Nestalo se, že by po té mé koupeli už se mnou nechtěla mít nic společného, takže nakonec tohle setkání probíhalo docela dobře, nebo jsem tak alespoň soudil.
Vyrazili jsme tedy - už bez kytek - směrem na sever, kde se v dálce tyčil k nebi les. Nastražil jsem uši a znova si ji pozorně prohlédl. Když to teď řekla, skutečně vypadala urozeně. měla elegantní postavu, zajímavé zbarvení a chovala se... no, trošku povýšeně. Možná jsem si to namlouval, ale najednou jsem začal mít pocit, že se celou dobu chovala, jako by mi svou přítomností dělala laskavost a byla snad až příliš dobrá na to, aby se se mnou zdržovala. S kým jsem to, u všech chlupatých mluvil? Byla to snad dcera alf? Nebo alfa samotná? Nějaká vlčí princezna? Chovala se jako princezna a byla krásná a odhadoval jsem, že i mladá. Mé nervozitě tyhle spekulace ani v nejmenším nepomohly, spíš naopak. Polkl jsem a rychle si rozmýšlel odpověď na její otázku. Co zajímavého jí ukážu? A jak to mám vědět, na co narazíme! Tohle byl špatný plán. Zazubil jsem se, abych skryl svůj vnitřní boj. "Nechte se překvapit, vznešená dámo." Doufal jsem, že víc vyzvídat nebude, protože tohle byla ta nejlepší odpověď, kterou jsem jí dokázal dát. Kdo ví, co čekalo před námi. Byl tam les, ale to bylo vše, co jsem věděl.

Chodící atrakce, no skvělé. Vzato kolem a kolem, mohl jsem dopadnout i hůř. Třeba když s ní budu déle, třeba na mě názor ještě změní, i když jsem začal tak nedůstojně. A když ne, tak je jen dobře, že jsem zas tolik neřešil, co si o mě myslí. "Taky ne." přiznal jsem naprosto otevřeně, aniž bych postřehl, že tohle nejspíš přiznat nechtěla. Díval jsem se totiž stále ještě na kytku, ne na ni, a až vzápětí jsem si připomněl slušné vychování a přenesl svou pozornost opět na vlčici. "To ale vůbec nevadí, ne?" dodal jsme s úsměvem. Mně stačilo vědomí, že kdybych o kytkách chtěl něco vědět, tak se to naučím, nemusel jsem to už převádět i do praxe.
Už jsem taky nechal kytku kytkou. Stejně tu byla jen jako podnět pro konverzaci a veškerá konverzační témata, která by se jí mohla týkat, jsme už, jak se zdálo, vyčerpali.
Ne, konverzace se již stočila jinam. "Nevidím nic zábavného na zabíjení jiných živých tvorů, ale každý má jiné názory," opáčil jsem prostě. nebyl jsme zdatný lovec, ale lov mi docela šel. Co víc, pokud bych skutečně vyrazil lovit, už bych se před ní znova neztrapnil, nebo bych se alespoň pokusil udělat všechno pro to, abych se neztrapnil. Když to však zmínila, začal ve mě hryzat červíček pochybností. Byl jsem skutečně dost dobrý lovec, aby byla dáma spokojená? Snad i proto jsem radši držel tlamu a krok, když vznesla jiný požadavek, a nevymlouval se, že jsem tu jen chvilku a nic tu neznám. Prostě budu improvizovat. V čem se improvizace v hudbě lišila od improvizace v jiných oborech? Moc velké rozdíly tam jistě nebudou a ve zpěvu já improvizovat uměl. "Dobře tedy, jak si slečna přeje. A abychom předešli naplnění tvých obav, můžeme nechat oslintané kytky tady." Opět jsme prohlášení doplnil úsměvem. cestování znělo, koneckonců, dobře. Také mi neuškodí tohle zajímavé místo trochu poznat. "Následujte mne, prosím." Vyrazil jsem od jezera podstatně sebevědomějším krokem, než jak jsem se cítil.

---> Common forest (přes Kvetoucí louku)

Bylo jen dobře, že jsem nebyl vlk, který si zakládá na vážnosti, protože v takovém případě bych z tohohle setkání měl vážné trauma. Nebyl jsem slepý, bylo mi jasné, že s touhle vlčicí nejlepší kamarád nebudu, když ze mě měla takovou legraci bez ohledu na to, co jsme řekl, ale alespoň se dobře bavila, ne? S tím jsem dokázal žít. "To je jen slovíčkaření, význam je stejný." proč používat ustálené fráze? "No, v tom případě jsem rád, že jsem alespoň pobavil." Zavrtěl jsem ocasem a usmál se. Koneckonců jsem si za to celé mohl sám, tak jsem neměl důvod odpovídat kousavě, nebo tak něco. Vlastně jsem byl rád, že mám opět nějakou společnost, i když to nebyla ta nejmilejší společnost, kterou jsme kdy měl. Stejně by mě zajímalo, kam se vypařil Raash.
Můj zrak sklouzl na kytku, když ji zmínila, "to ano. Docela by mě zajímalo, co je zač. Myslím, že jsem předtím žádnou podobnou neviděl, i když teda obvykle do vody neskáču, jen abych si prohlédl místní flóru." Šťouchl jsem do kytky tlapkou. Mohl by to být místní endemit? Kytky nebyly zrovna můj šálek kávy, ale to neznamenalo, že bych se o ně vůbec nezajímal. Nic nebylo nezajímavé, alespoň tedy podle mého názoru. Z přemítání mě vytrhla až otázka vlčice. "Ne, nemůžu říct, že bych měl. mám jen to, co vidíte." Tedy dvě oslintané kytky. "Ale pokud máte hlad, určitě se tu dá něco ulovit."

Byl jsem si plně vědom, že tady jsem v dělání dobrého prvního dojmu pohořel na plné čáře a kytka to moc nezachránila. Podle slov té vlčice spíš naopak. Zkoumavě jsem na ni koukl (na kytku, ne na vlčici), a ten popis seděl až moc. byla skutečně mokrá a skutečně i oslintaná, ale jak by taky ne, když jsem ji právě v tlamě vynesl z vody. Zazubil jsem se, abych zamaskoval, jak trapně si připadám. "Nooo... možná?"Že by na to mohla zapomenout? To těžko! Tohle si k mé smůle bude pamatovat ještě hodně dlouho. Vlci měli takovou tendenci si pamatovat, jak, kdy a kde přesně se před nimi někdo ztrapnil. "Alespoň jsme to zkusil, ne?" dodal jsem. Tak jako tak jsem si tím nehodlal nechat zkazit náladu, i když mi v mokrém kožichu začínala být docela zima, jak jsem tady tak stál a snažil se vypadat reprezentativně. "Mokrá je, to ano. Oslintaná... s tím moc neudělám, ale snad jsem vás tím alespoň neurazil. Neskočil jsem do vody kvůli vám. teda... ano, ale jen proto, že jsem si myslel, že jsem tu sám, ne kvůli ničemu... jinému." radši jsem rychle zavřel tlamu. Kdybych tu začal brebentit, ničemu by to nepomohlo, navíc se vlčice nezdála být nijak uražená. Alespoň na to nevypadala a nezněla tak. Nerozuměl jsem vlčicím, takže jsem si s tímhle musel vystačit. Zdála se mi spíš pobavená. Jestli ji tohle moje vystoupení a nedobrovolná koupel pobavily, jen dobře. "Minstrell, jméno mé. Rád vás poznávám, krásná dámo." Vystřihl jsem jí úklonu a znova se vesele zazubil.

Nebylo tu tedy moc příjemně. Byl jsem rád, že mám tak hustý kožich, který mě chránil před zimou, ale i tak jsem došel k závěru, že není dobrý nápad tu jen tak polehávat a zírat na vodu. Chtěl jsem si po cestě přes poušť chvíli odpočinout, abych nabral síly, než zase někam vyrazím, ale nejsem typ vlka, co vydrží dlouho v klidu. Není náhodou pravda, že odpočívat se dá i aktivně? Sice jsem si nebyl jistý, jaký způsob odpočinku to pak je, ale rozhodl jsem se, že bych to mohl zkusit. Stejně jsem nebyl tak unavený, abych si chvíli schrupnul, nebo tak něco, navíc tady venku bych nejspíš zmrzl, i když stromy okolo jezera chránily před studeným větrem. U vody bývalo vždycky chladněji.
Přiťapkal jsme k vodě a posadil se těsně za hranici, kam až dosahovaly pohupující se vlnky. Voda mi vracela můj zdeformovaný odraz, odraz vlka, kterého jsem dobře znal. "Najde ten, kdo nemá strach, co se skrývá v hlubinách," zanotoval jsem veršík, co mi přišel na mysl. Mohl bych... mohl bych složit píseň o vodě? Nakonec proč ne, bylo na ní cosi fascinujícího, jak se tady tak pohupovala. Nechtěl bych do ní spadnout, i kus od ní jsem z ní cítil chlad, který od myšlenek na koupel důsledně odrazoval. Vlnila se a tiše šplouchala o břeh. Všiml jsem si i zvláštních šedých květin, které se pohupovaly kus od břehu na hladině, a které jsem, ostatně jako hromadu dalších květin, neznal. Ani jsem nehodlal jít je prozkoumat, i když by zblízka byly jistě ještě krásnější, než z dálky. „Na hladině tiše plavou…“ chvíli jsem hledal vhodný rým, než jsem větu úplně zavrhl. „Ty mi asi neporadíš, co?“ zeptal jsem se jezera, „je to o tobě.“ Jezero ale mlčelo. Ani k vlkům s elementem vody nemluvilo a asi bych byl podstatně víc překvapený, kdybych odpověď dostal. „No nevadí, jsem tu, koneckonců, expert,“ vesele jsem se zazubil. „Kvítku šedý na hladině, proč nerosteš na lučině?“ pro sebe jsem si zavrtěl hlavou. „Ne, to taky nezní dobře.“ To už jsem stál a nakláněl se nad vodu. „A nějakou inspiraci bys neměla, hm, vodo?“ Muselo to vypadat hloupě, vlk, který se snažil vést rozhovor s jezerem, ale když nebyl po ruce nikdo jiný, co se dalo dělat? Jenže voda mi odpověděla. Teda… nebyla to voda, ale i tak mě to docela vyděsilo, protože jsem si až doteď myslel, že jsme tu úplně, ale úplně sám. Měl jsem dávat víc pozor a vnímat okolí, místo abych se zabýval veršíky. Odpovědí na poznámku vlčice o hezkém zimním ránu bylo překvapené: „Áááá,“ a následné žbluňknutí, jak jsem ztratil rovnováhu, protože jsem se zrovna natahoval nad vodu víc, než bylo zdrávo. A tak co jsem nechtěl, stalo se. Náhlý chlad, který pronikl mým kožichem, mi vyrazil dech a zastihl mě zcela nepřipraveného. Chvíli jsem se v panice plácal na mělčině, než mi podjely tlapky a já zaplul do hlubší vody. Přesněji řečeno pod vodu. Hladina se nade mnou zavřela, jen jsem ztratil půdu pod nohama. Pokusil jsem se nadechnout, což byla chyba ve chvíli, kdy se můj čenich rozhodně nenacházel na vzduchu. Trvalo jen okamžik, než jsem si vzpomněl, že vlastně umím plavat a že mě nic nepřepadlo, ale nalokal jsem se slušně a ledová voda rozhodně nebyla nic příjemného. Sotva se moje hlava opět vynořila nad hladinu, začal jsem v pravidelném tempu zabírat tlapami, abych se tam i udržel, a snažil se tu trochu vody, která se mi dostala do plic, vykašlat. Pekelně to pálilo, i když jí nebylo moc. To se ten den teda pěkně vybarvuje. Nejen, že jsem se vykoupal, což jsem v téhle zimě teda rozhodně v plánu neměl, ale jen co se poblíž objevil někdo, s kým bych si mohl popovídat, povedlo se mi udělat opravdu prvotřídní první dojem. Radši jsem nechtěl přemýšlet, co si ta vlčice musela myslet, když mě teď viděla, jak se tu plácám ve vodě a snažím se neutopit. Co hůř, jakmile jsem se přestal zabývat vodou v plicích, zjistil jsem, že neplavu ke břehu. Tedy… ano, plaval jsem ke břehu, ale k tomu opačnému. Zrak mi opět padl na ty podivné šedé květiny, které se teď pohupovaly na hladině podstatně blíž, než předtím. Ne, tady už nebyla šance, že bych tohle celé zachránil, ale možná jsem to mohl alespoň trošku vylepšit. Nebo se o to pokusit. A tak jsem plaval dál, vstříc květům. Byl jsem už promáčený na kost, vlci nejsou určení k dlouhodobému namáčení tak jako například vydry, ale dokud jsem se pohybovat, nebyla zima tak strašná. Rozhodně si budu moct plavání v ledové vodě odškrtnout na svém seznamu věcí, které musím před smrtí vyzkoušet. A možná si takový seznam i udělat, když už budu u toho. Nicméně plaval jsem dál. Když už jsem byl ve vodě, mohl jsem stejně dobře dokončit, co jsem omylem začal. Máchnutí jednou tlapkou, máchnutí druhou, pomalým tempem jsem se blížil k šedavým květům a vzdaloval se od vlčice na břehu. Ještě kousek… a ještě. Znova zabrat tlapkami. Už jsem byl u cíle. Zastavil jsem u shluku rostlin a šlapal vodu na místě. Věnoval jsem krátký okamžik tomu, abych ocenil krásu těch stříbřitých kvítků, když už jsem je viděl tak pěkně zblízka. Znova se mi příležitost nemusí naskytnout. Pak jsem se natáhl a opatrně uchopil jednu z rostlinek o zubů. Čekal jsem odpor, že bude přirostlá ke dnu, jako třeba jiné rostliny, ale nic takového nepřišlo. Ty listy a květy se prostě vznášely na hladině a to s mnohem menším úsilím, než momentálně já. Sebral jsem ještě jednu a pak, protože jsem nehodlal ve vodě zůstávat o nic déle, jsme i s nimi v tlamě zamířil rovnou zpět ke břehu. K nejbližšímu břehu. Svaly na nohách už mě z té nezvyklá námahy začínaly bolet, plavání bylo něco docela jiného, než obyčejný běh. Jestli si z tohohle neuženu nějakou nemoc, budu mít opravdu štěstí. Znova jsem pořádně zabral, ve vodě se otočil a za chvíli už se škrábal po dně zpět na souš i se svým úlovkem. Nikdy víc. Jednou mi takovéhle koupání tedy bohatě stačilo. Musel na mě teď být legrační pohled, jak jsem tak mezi zuby žmoulal podivné rostliny, voda mi crčela z tmavého kožichu a dělala ho tak ještě tmavším, a přece jsme si to štrádoval zpět k vlčici, před kterou jsem předtím tak neelegantně prchl. „Eehh… pro vás.“ Složil jsem jí květy k nohám a zazubil se. Teď mě rozhodně bude považovat za cvoka. Nu, co se dá dělat. Příliš pozdě snažit se o lepší první dojem.

---> Kvetoucí louka

Skutečně to byla voda. Milovníci zlata teď museli být zklamaní, ale prostě není všechno zlato, co se třpytí. Hodně štěstí příště. Doklusal jsem k jezeru a žíznivě do něj ponořil tlamu. nebylo nic lepšího, než pořádný doušek chladivé vody po dlouhé cestě pouští.
Jakmile jsem uhasil žízeň, lehl jsme si do trávy poblíž jezera a jen tak se zahleděl na hladinu. Být o pár stupňů víc, možná že bych zvážil i koupání nebo rybolov, nějakou svačinku bych rozhodně snesl, ale nemohl jsme tvrdit, že by se mi teď chtělo zase vstávat a věnovat se nějaké sportovní aktivitě. Ono se to nezdá, ale cestování může být někdy pěkně namáhavé. Byla škoda, že jsme se s Raashem rozešli po svém tak rychle, byl to zajímavý vlk. Tak nějak jsem doufal, že bych ho mohl lépe poznat a mohli jsme se stát přáteli. Škoda, že jsem nevěděl, co ho vedlo k tomu, že se sebral a odešel bez jediného slova, ale stejně jsem si myslel, že pokud by se mnou měl nějaký problém, tak by mi to neřekl. Prostě mě to jen mrzelo. Kdo ví, jestli ho vůbec ještě někdy potkám. Třeba tu ale narazím na někoho jiného. Tohle místo se mi líbilo, zdálo se, že je tu spousta míst na prozkoumání, takže jsem se tu stejně plánoval nějakou dobu zdržet.

---> Oáza (přes Poušť)

Poušť měla své kouzlo. Bylo to pro mě pořád něco nového, i když jsme tam s Raashem strávili pěknou chvíli. Doufal jsem, že se tam budu moct zase jednou vrátit a prozkoumat ji líp, možná se i já sám naučím bezpečně rozpoznávat pohyblivé písky a pohybovat se v písku stejně obratně a rychle, jako na pevném povrchu, teď jsem byl ale rád, že jsem se mohl vrátit zpět na pevnou zem. Tráva se mi pod tlapkami nebořila a neuhýbala, z běhu mě tak nebolely tlapky a celkově byla taková příjemnější. Cop jsem hlavně ocenil, bylo, že se mě nesnažila odspoda upéct. Už teď jsem litoval, že jsem se u Oázy nezdržel o něco déle a pořádně se nenapil. V tlamě jsme měl sucho jako... no, jako na poušti, ale snad tu někde bude voda. A opravdu. Do čenichu mě brzy udeřil pach vlhkosti, který můj kurz neomylně stočil na severozápad, kde už jsem viděl nahloučené stromy. Co se to tam v dáli třpytilo v měsíčním světle? Tak buď tam byl zlatý důl a nebo voda. Osobně jsem doufal v to druhé, ať jsme se snažil jak jsme se snažil, pořád mě nenapadalo, k čemu by mi mohlo být zlato dobré, zato však voda... to bylo něco jiného. tešil jsme se, až se pořádně napiju. Nic jiného bych teď neviděl radši. Snad jen možná... nějakou společnost?

---> Small

Byl jsme z těch tvorů jak u vytržení. nikdy předtím jsme nic podobného neviděl! Jen škoda, že nevypadali moc nebezpečně a příběhy typu: "šli a zamordovali tlupu mírumilovných býložravců" prostě nemají ten správný šmrnc. "Hej, Raashi, co myslíš, že jsou tihle zač?" zeptal jsem se svého společníka s pohledem upřeným na bandu poněkud znepokojených zvířat. Žádná odpověď. "Raashi?" zopakoval jsem a tentokrát se rozhlédl. Po mém společníkovi tu nebylo ani vidu ani slechu, musel někam zmizet. Oběhl jsme kolečko v místech, kde jsme ho viděl naposledy, ale stopy už stihl zavát vítr a pach zrovna tak. "Takys' mohl něco říct, že jdeš pryč," zamumlal jsme jen tak do prázdna. nemělo smysl se tu po něm rozhlížet, jestli se rozhodl sebrat a zmizet, nejspíš to prostě udělal. Doufal jsem jen, že to nebylo kvůli něčemu, co jsem řekl nebo udělal. Možná ho moje společnost prostě přestala bavit? Možná mu tihle býložravci nepřišli dost zajímaví? No co se dalo dělat. bylo mi to líto, ale to bylo tak všechno, co jsme s tím zmohl. Zůstal jsem ještě chvíli sedět v písku a pozoroval jsme tu havěť, pak jsem se zvedl a zamířil také pryč. Tak jsem zase sám, jenže co je bard bez hrdiny?

---> Kvetoucí louka (přes Poušť)

Uvažoval jsem, že bych si nějaká ta peříčka nasbíral. Nejen že by mi ladila ke kožichu, ale ještě bychom měli důkaz o naší hrdinské výpravě, ať už tam na nás čekalo cokoliv. Zahodit se dala vždycky. Ale nevěděl jsem, co by na to Raashi, navíc by se mi s peřím v tlamě špatně zpívalo... a vlastně i mluvilo nebo bojovalo. Třeba se mi povede nějaká najít i potom. nebo je seberu z toho zvířete, až ho najdeme a Raashi ho hrdinsky porazí. "To si piš, že přesně to udělám," zazubil jsem se na svého pískového společníka. Zvedl jsem hlavu v okamžiku, kdy se něco mihlo na kopci, "tam! Viděl jsi to? Co to bylo?" Zmizelo to dřív, než jsem si to stačil pořádně prohlédnout. To byla škoda, teď jsem byl vážně zvědavý! Rychle jsem si pospíšil za Raashem, aby mi ještě někam neutekl. Tohle bylo to pravé dobrodružství! Vůbec jsem se nebál, že by nám ti tvorové třeba mohli ublížit, měl jsem s sebou přece hrdinu, takže by šli stejně prvně po něm a já bych měl zatím čas zdrhnout, když se to pokazí. No co? jsem umělec, ne bojovník, nemohl po mně přece chtít, abych bojoval s něčím, co jeho - hrdinu - porazilo.

---> Oáza

S tím jsem nemohl nesouhlasit, "máš pravdu." Chudáci vlci. Ale vždyť i já v životě tápal. zatímco mi některé věci byly naprosto jasné, v mnohých ohledech jsme si připadal, jako bych se snažil potápět v kalné vodě. Vše bylo nejasné a čím déle jsem v tom tápal, tím víc mě to hrozilo utopit. Co se dalo dělat? Měl jsem se pořád dost co učit. Jeho poznámce o životě jsem se uchechtl, "to máš pravdu. Vždycky dokáže překvapit. Někdy mám pocit, že nás sleduje a směje se našim životním volbám a přáním." Dál jsem se kochal krajinou a vymýšlel nějaké veršíky, abych mohl v písni pokračovat. problém byl, že zněla jako nějaký hrdinský příběh a my zatím nic, co by stálo za zvěčnění, nezažili. Jedna návštěva pouště, bez ohledu na to, jak moc se mi tohle místo líbilo, prostě nebyla dostatečně silné téma. nastražil jsem uši a otočil se na Raashe, když zase promluvil. Pohled mi padl na stopu a na peří, "no páni," vypadlo z mé tlamy. Že by nás osud vyslyšel a fakt nám něco nastrčil do cesty? Ale já bych vážně nerad bojoval s nějakým monstrem já hrdina nebyl! ne že bych měl moc na výběr, protože to už Raashi běžel po stopě a já tedy upaloval za ním. jestli mělo dojít na nějaké hrdinské činy, ta já... jsem u toho i chtěl být.

Musel bych být slepý, abych to neviděl. Teď už jsme navíc i věděl, jak vypadá tekutý písek, takže se mu budu schopný vyhnout. Jasně, že z příštího kopce na který vylezeme, sklouznu stejně, jako z tohohle. teda... líp, samozřejmě. bez toho držkopádu a kotrmelce na konci. Byla to legrace a hlavně to pro mě bylo něco nového, co jsem nikdy nezkoušel - travnatého kopce se takhle klouzat nedalo, leda v zimě, ale sníh se lepil - jasně, že mě to zajímalo a bavilo mě to.
jeho slova mi zalichotila, mírně jsme sklonil hlavu a usmál se, "děkuji. Možná jsme mladý, ale v některých věcech mám v životě už jasno." Já se ještě příliš nesetkal s těžkostmi, které přinášel život. Tedy ano, setkal, ale byl jsem tehdy malý a přijal jsme je jako něco běžného. Rád bych ale jednou poznal, jaký by byl život, kdybych vyrůstal normálně. "Já ti přeju, abys byl spokojený, ať už s partnerkou, nebo bez ní. kdo ví, třeba tě život ještě překvapí a přihraje ti do cesty někoho, koho nebudeš čekat." Ať tak či onak, tenhle vlk už se životem určitě nějak protluče a troufal jsem si i odhadovat, že si ho přizpůsobí k obrazu svému. "To by bylo skvělé. jsem rád, když je vlci umí ocenit," z mého tónu mohl poznat, že jsou mé písně a básničky něco, co pro mě má velkou váhu. Já před vlky moc neskrýval. "I kdyby vás tam bylo dvacet, tak to je něco neobvyklého. Ale dobře, tak o tom můžete povídat dva, to i tak není moc vlků." Kde byl ten druhý, to mě moc nezajímalo. Lesní strážce nebyl příběh, o kterém jsme hodlal skládat písně. Snad tahle cesta přinese něco, co by toho hodné bylo.

Zazubil jsem se a napodobil jeho mávnutí ocasem, "ale já se to taky jednou naučím a pak budu sjíždět kopce stejně jak ty!" Vzato kolem a kolem, neměl jsme si na co stěžovat. Kdo lepší by mi mohl ukázat poušť, než vlk, který pouště znal a považoval za domov celý svůj život? Odpověď na tuhle otázku byla jasná. Chtěl jsme ještě něco říct, když zvedl tlapku. Podíval jsem se směrem, který ukazoval, a nastražil uši. nevypadalo to tak rozdílně od obyčejného písku, ale nehodlal jsem pokoušet štěstí a jít do toho strčit tlapku, "to já taky ne." Následoval jsme ho okolo písku zase hezky v jeho stopách a bedlivě přitom to místo pozoroval, jako by se snad mohlo přiblížit, ale překvapivě se ani nehnulo a zůstávalo pořád stejné. Sotva jsme byli za pískem, mohli jsme se vrátit k původnímu rozhovoru. Spolkl jsme poznámku, že momentálně má za zadkem mě a že já se tu rozhodně nehodlám zdržet celý život, protože by to bylo nevhodné, vzhledem k tomu, že on mluvil o vztazích. "Za zadkem možná, ale partnerství by nemylo být, že máš někoho za zadkem. Mělo by to být prostě že se máš ke komu vracet, ať už jsi byl kdekoli a jakkoli dlouho. Oba byste měli mít svůj vlastní život, ale zároveň se vždycky rádi vracet k tomu druhému a trávit spolu čas." A ideálně spolu vychovávat vlčata. Alespoň tak jsem vztahy chápal já. "Ty možná tvrdíš, že nejsi, ale kolik vlků může říct, že potkalo lesního strážce, nebo co to bylo, a nekecat? Pokud jsi mi tedy taky nekecal..." Změřil jsme si ho podezíravým pohledem, který se ale během okamžiku zase změnil do širokého úsměvu.

Jo, ten vlk vážně nevypadal, že by se nudil. Následoval jsem ho na kopec a pokusil se napodobit jeho sjezd, ovšem ten můj měl do ladnosti daleko, vůbec jsme nedokázal správně zapřít tlapky, takže to skončilo tak, že jsme udělal hezký kotrmelec a dole se rozplácl. Nic jsme si z toho ale nedělal, hned se zvedl a oklepal se, každý musel někde začít. ještě pár let a určitě budu klouzat po dunách stejně obratně, jako můj pískový průvodce. "Dobře, dám ti vědět. Ty bys mě sem stejně nebral, kdyby ses tu měl pak uhryzat nudou, co?" Byla to řečnická otázka. On mi prostě nepřipadal jako ten typ vlka, co se pro ostatní rozkrájí, což bylo v pořádku. Zatím dost splňoval mou představu správného dobrodruha. "Co dodat, na cestách jsou i jiné krásy, než rychlé románky. Taky nehodlám cestovat celý zbytek života." Koukl jsme na něj. Předtím teda vypadal docela... smutně? Teď se ale smál. Smál se cizí smrti? Nebo se snažil skrýt svou předchozí reakci za vtipy? Ne, nebudu to rozebírat, vážně to nebyla moje věc a o mrtvých by se nemělo mluvit špatně, to už bylo lepší nemluvit o nich vůbec. Nezeptal jsem se ani proč si ji vybral za družku, když to byla mrcha, možná to mělo co dělat s těmi složitými rozhodnutími, která předtím zmiňoval.
Jak jsme dozpíval, už jsme si to zas štrádoval dál a vymýšlel pokračování, "tak hlavně že tak, nerad bych to spletl a jiné jméno by mi určitě rozhodilo verše. Líbí se mi, jak to zní teď." Znova jsem zazpíval poslední dva verše, které obsahovaly jeho jméno. "Ó ano, to si piš, že jo. Ty bys ji pak mohl porazit a já bych tě mohl opěvovat jako hrdinu. Hrdinské písně a příběhy jsou nejlepší," vesele jsem se zazubil. Už z mých slov bylo jasné, že já se boje s monstrem hodlal účastnit maximálně tak, že bych stál opodál a fandil. ne každý může být hrdinou. Kdyby byli všichni hrdinové, kdo by o nich pak zpíval, že?

"Jo, všiml jsem si, ale díky za upozornění," odpověděl jsme mu napůl sarkasticky, napůl vesele. Mohlo mě to napadnout samotného, kdybych nad tím trochu přemýšlel. Jasně že byl písek horký, vždyť poušť byla v podstatě taková velká pec. Zem tu před sluncem nic nechránilo. zařadil jsme se za Raashe a následoval ho v jeho vlastních stopách. Teď jsem zase poslouchal já to, co o sobě říkal on, a přikyvoval u toho. Sice jsme mu na jednu stranu rozuměl, že mu tohle mohlo připadat všední, ale na druhou stranu jsem ho tak docela nechápal. Ale s tím jsme byl smířený, ne každý uměl ocenit krásy přírody. To patřilo hlavně nám umělcům. A když už jsme u toho... v hlavě jsem pomalu začal formovat píseň o nás dvou a tomhle našem výletě. "Aha, a nenudí tě to tady tedy? Já pouště neznám, takže se mi tu líbí, ale pokud bys byl radši jinde, nemám s tím problém," nabídl jsme mu téměř okamžitě, i když jsem doufal, že tu alespoň chvíli zůstaneme. Už mi začínalo být docela horko, tmavý kožich nebyl v poušti zrovna výhra. Ten můj byl dělaný spíš na chladnější podmínky, takže jsem vyplázl jazyk a dal se do chlazení. "Bylo by, ale to zase není nic pro mě. Nejsme zrovna ten typ, co vlčici využije a pak pláchne, jestli mi rozumíš. Když už vztah, tak něco trvalejšího." Něco, co je výhodné pro oba. Chtěl jsem rodinu, nikoli rychlý románek, i když mnozí vlci byli spíš pro to druhé. "Tak to mě mrzí," řekl jsem a dál se na to nevyptával. Ani jeho poslední větu jsme nijak nekomentoval, má mysl už se totiž začala zaobírat něčím jiným. Jak jsme tak vykračovali, začal jsme si tiše prozpěvovat a zkoušet melodie. "Příběh, který říkám vám, ten jsem zažil já sám," slovo 'já' jsme trošku protáhl, aby mi hezky vycházely slabiky, "když jsem v noční hodinu, vstoupil v lesní krajinu," pro sebe jsem se usmál, spokojený s prvními veršíky. Tím jsme ale neskončil: "Měsíc bíle barvil zem, tam já vlka potkal jsem. Na'arash se jmenoval, ten co taje světa znal a příšer se nelekal." Mírně jsme se zamračil, "jsi Na'arash, že jo? Pamatuju si to dobře?" Ale jo, snad ano. "Tak si říkám, že by bylo docela super, kdybychom nějaké příšery opravdu potkali."