Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Zauberwald

Sotva se naše tlapky dotkly písku, zastavil jsem a chvíli si jen prohlížel tu krásu. Bylo to skoro jako dívat se na moře, akorát tohle moře bylo zlaté a nehybné, jen vzduch se tetelil nad plání. Skutečnost ještě předčila má očekávání. Nemohl jsem ale na místě stát dlouho, ten písek byl ale zatraceně horký! "Au, pálí!" postěžoval jsem si svému průvodci a radši si pospíšil za ním. Co naplat, i krása může zraňovat. "Když nějaký uvidíš, upozorníš mě na něj?" Rád bych věděl, po čem koukat, protože bych do toho nerad šlápl. Zatím se mi tu líbilo, jen kdyby byl písek o něco chladnější. Horko se ke mně ještě přes kožich moc nedostalo, to bude horší až později, takže jsem si tuhle procházku docela užíval.
"Nuda možná, ale poznávat svět není zas tak špatné. Uvidíš spoustu věcí, krajina může být pěkně rozmanitá a nikdy nevíš, na jaké skryté poklady narazíš." Rozhlédl jsme se kolem, "i když... ty žiješ tady, takže ti o rozmanitosti asi nemám co vykládat, že?" zasmál jsem se tomu. Jo, taky byl svět vskutku zajímavý. "Abych řekl pravdu, já na akci moc nejsem, i když vlčice..." To byla jiná. Nehodlal jsem mu tu vyprávět o svých snech o rodině a tak, vypadal spíš jako ten typ vlka, co by se podobným snům vysmál, "na cestách je pěkných vlčic spousta, však to znáš, jenže ne každá si chce něco začínat s přivandrovalcem a ne každá je nezadaná." Koukl jsme po něm, "co ty, ty nějakou pěknou vlčici máš?"

Uvidím poušť! Poprvé uvidím opravdovou a nefalšovanou poušť. Zajímalo mě, jestli tam bude opravdu takové horko a sucho, jak se vyprávělo. A jestli tam bude v noci téměř mrznout. Pozorně jsem poslouchal vlkova slova a přikyvoval, "Dobře, dám si pozor. Jak takový mělký písek, o kterém mluvíš, poznám?" Nerad bych ho objevil až když do něj šlápnu a tenhle vlk vypadal, že o pouštích už skutečně něco ví. Možná jsme mu nevěřil ohledně ostrova, ale jeho zkušenosti s pouští jsem nemínil ani v nejmenším zpochybňovat. O těch určitě věděl víc, než já. Když si dám pozor, určitě to bude hezký výlet. Měl jsme teď podstatně lepší náladu, než když jsem sám dorazil na tohle území. Vždycky jsem se v cizí společnosti cítil tak nějak líp a veseleji. S ostatními vlky se jeden nikdy nenudil, i když ne vždy byli všichni přátelští. Ale tentokrát jsem měl štěstí a narazil jsem na docela fajn vlka. Jestlipak během, našeho výletu potkáme i jiné dobrodruhy?
"Oh, můj život předtím nebyl zas tak zajímavý. radši poslouchám příběhy ostatních, než abych vyprávěl o sobě. Nemám moc co říct. Narodil jsem se, vyrostl jsem a vyrazil do světa hledat štěstí, to je víceméně vše." Potkal jsem spoustu vlků a něco, o čem bych mohl vyprávět, by se jistě našlo, ale já byl zvědavý na jeho příběhy. Na to, jak přišel ke své jizvě a jak zachraňoval lesního strážce a i na všechno ostatní, co by mi mohl vyprávět. A pak mu složím příběh, který budu vyprávět já, ale to jsme mu říkat nehodlal.
Brzy už jsem před námi uviděl velké, zlatavé pole, které se táhlo od obzoru k obzoru. Už z dálky vypadala poušť nádherně, skoro jako by nebyla tvořená z písku, ale z tekutého zlata, které se třpytilo na slunci. Ta cesta nám zabrala pěknou chvíli, ale rozhodně stála za to.

---> Poušť (přes Kvetoucí louku)

"Tady je i poušť?" tak to mě překvapilo ještě víc, než jeho předchozí tvrzení, že jsme na ostrově, akorát tentokrát jsem mu to i věřil. Krajina se tu měnila rychle a zvláštně, poušť by nebyla nic překvapivého. A zajímala mě. Snad nikdy jsem ještě žádnou neviděl. Muselo to být jako pláž, akorát... větší a sušší. Ano, poušť mě určitě zajímala. "Tak ta by mě určitě zajímala. Ukázal bys mi prosím poušť?" Cesta na poušť s pískovým vlkem, no neznělo to jako pěkná náhoda? Skoro jako začátek nějakého pěkného dobrodružství. Jen jsme doufal, že nebudeme muset bojovat s písečnými červy nebo něčím podobným, to bych fakt nerad. tedy pokud něco takového existovalo. Ale poušť mě zajímala.
Naslouchal jsme jeho popisu onoho lesa a dech se mi tajil už z jeho slov. Ponuré, mrtvé místo. neznělo to jako nic, kam by chtěl někdo živý strčit i jen tlapku. Temný les bylo jistě odpovídající jméno. Tomu lesu bych se rád vyhnul, děkuju pěkně. Nejsem fanoušek pachu hniloby a odleželých mrtvol. Myslím tak odleželých, že už přestanou vonět jako jídlo a začnou smrdět jako rozklad. "Tak tedy... vyrazíme hned, velectěný průvodce a cestovateli?"

Přesně to jsme měl také v plánu. ostatně, měl jsme všechen čas světa, moje pouť neměla cíl, nevěděl jsem, co čekám, že ve světě najdu. Možná bylo tohle ono. Místo, které by mě fascinovalo už svým pouhým vzhledem... ne tedy, že by takových míst bylo málo, co se týkalo výhledu, byl jsem opravdu nenáročný, ale tady jsem měl pocit, že za každým rohem číhá nějaké překvapení. Doufejme, že příjemné. "Co myslíš, byl bys ochotný mě tu trošku provést? Sice jsi říkal, že to tu zas tak moc neznáš, ale teď rozhodně mluvíš jak někdo, kdo už prošel kus světa." Pokud si tedy nevymýšlel... na druhou strany, jedny hory a jeden les, to nebylo moc. Který vlk za svůj život neprocestoval alespoň tolik? Vždyť já už měl v nohách také pěkných pár stovek mil. Rozhodně bych ale radši pokračoval v něčí společnosti, než sám. ve dvou bylo vždy veseleji a možná bych z tohohle vlka i dostal nějaké podrobnosti o tom strážci lesa, abych z toho mohl složit smysluplný příběh, který bych pak mohl vyprávět. Znělo to jako hrdinský čin, záchrana někoho jiného, a takové činy měly být zapamatovány. I kdyby to bylo pouhé vylovení topícího se z jezera, i z toho se dal vytvořit pěkný příběh. Stačilo to maličko přikrášlit a vlci by takový příběh taky doslova hltali. přikrášlování přeci není lež, jen... taková pěkná dekorace, která vylepší pravdu. vše záleží na tom, jak se to podá. "Když říkáš mrtvé, myslíš tím mrtvé jako... v negativním slova smyslu? Takové ponuré, výhružné místo, které nutí ohlížet se přes rameno i když víš, že poblíž nikdo a nic není? Nebo mrtvé jako třeba ta louka kousek odsud, ta s mlhou? Jakože prostě tiché, klidné a bez života?"

Naklonil jsem hlavu na stranu. Samozřejmě? Ale, před chvílí tvrdil něco jiného. Říkal, že prošel 'něco málo' a najedou oběhl celý ostrov kolem dokola, aby si ověřil, že není nikde připojený k pevnině? Mohlo mu být jasné, že mu tohle tedy ani v nejmenším nevěřím, ale radši už jsme držel tlamu zavřenou. Bylo zjevné, že máme každý vlastní názor, který nehodláme změnit, pokračování tohoto rozhovoru by tedy vyústilo v hádku a ty já rád neměl. Navíc jsem jich za sebou měl patrně mnohem méně, než on, soudě podle jizvy, která se táhla přes jeho oko. Lepší zbytečně neprovokovat. radši jsme si dělal přátele, než nepřátele, i když to znamenalo ustoupit a nechat druhého vyhrát. I když teď kecal, určitě to tady bude znát lépe, než já. Nechtěl jsme ho ještě naštvat, když jsme si teď povídali v tak přátelském duchu. Vypadal jako docela fajn vlk. Možná... možná že to ani nebyl rváč a přišel k té jizvě náhodou, to se také stávalo. Životní příběhy vlků mě fascinovaly, ale nemohl jsem usuzovat příliš z něčeho tak malého. Stejně si ale dám radši bacha. "Když říkáš. Řekl bych, že bude lepší, když to tady pak prozkoumám a uvidím sám." Upřímně jsme doufal, že já žádná monstra nepotkám. Na jednu stranu by z toho byl hezký příběh, na druhou bych za to mohl zaplatit vlastním kožichem, což bych opravdu nerad. Hrdinství s radostí přenechám jiným. Raash, ano, ten vypadal jako hrdina, ten mohl bojovat s monstry a zachraňovat sličné vlči... tedy, ochránce lesa. Já? Já o tom radši zpíval a vyprávěl. vědět víc, třeba bych tomuhle vlkovi mohl i složit příběh... I kdyby si o tom monstru vymýšlel, bylo by zajímavé slyšet, co mi k tomu řekne víc, a pokud si nevymýšlel, pokud skutečně osvobodil strážce lesa, ať už to bylo cokoliv, zasloužil si přece, aby o tom slyšeli i jiní vlci. "Aha, tak tomu lesu se raději vyhnu. Hádám, že stačí čuchnout a poznám ho," zazubil jsme se vesele.

"Jistě, vím, co je to ostrov. Jen říkám, že to, že je tu moře, ještě nemusí znamenat, že jsme na ostrově. Prošel jsi ho snad celý, od kraje ke kraji, aby sis tím mohl být jistý?" Jestli trval na tom, abych mu uvěřil, tak tady moc nepochodí. Nevěřil jsem, že jsme skutečně na ostrově. Nechtěl jsem tomu věřit, tečka. Ať by řekl cokoli, nepřesvědčil by mě. "Něco určitě měl, pokud tě to zajímá. Magické věci a tak. myslím, že říkal něco o... skrývači pachů, nebo co to bylo. Ale měl toho víc." Nezapamatoval jsem si, co tam měl dál, protože mě to zaprvé nezajímalo, za druhé to na mě chrlil moc rychle, zatímco já se snažil zjistit něco úplně jiného. Raash zas začal s magií. Dobře, musel jsme uznat, že u toho lesa to dávalo smysl, i když... "já nevím, nepřipadá mi to tu magičtější, než nikde jinde, tedy když opomenu zvláštní vzhled krajiny," ťápl jsme do mechu a chvíli to místo pozoroval, jako bych čekal, že tam vyraší magické fazolky, což se pochopitelně nestalo. Otočil jsme pohled zpět na Raashe, "ne, že bych ti nevěřil ano, mám magii vody, ale prostě není normální, aby vlci potkávali příšery. To se nestává. A takhle magické místo... já se tomu prostě snažím jen přijít na kloub, protože jsem snad ještě nikde neviděl tolik krásných a zajímavých míst tak blízko u sebe." Jak začal mluvit o pláních a pouštích, viděl by, jak mi zazářily oči nadšením. Tedy... viděl, pokud by bylo víc světla, ale takhle, kdo ví. Rozhodně se tady chvíli zdržím.

Pobaveně jsem si odfrkl, "ne každé moře má svůj ostrov a ne všechno, co se moře dotýká, ostrov je." Ale nehodlal jsem se hádat. A stejně tak jsem si nehodlal dělat obrázek situace z názoru jednoho vlka, kterého jsem sotva potkal. Ale budiž. Dál jsme to nehodlal rozebírat, protože jsem stejně neměl nic, co by vyvracelo vlkovo tvrzení. Tedy... nic, co bych mu mohl předložit, žádný hmatatelný důkaz. "Vlk s vozíčkem, přesně tak. Byl před nějakou dobou na pláži, ale myslím, že už tam nebude. Směrem na jih, jen přes louku." Nebo přes několik luk. Byly to tři úseky a každý se něčím odlišoval. Ten šedý nebyl ničím nebezpečný, takže pokud by měl tady... Raash zájem to jít prozkoumat sám za sebe, proč bych mu ty informace neposkytl. "A řekni mi, je normální, že má tenhle les, no, takové zvláštní barvy? Jasně, vím, že jsi mluvil o magii a tak podobně, ale musí to mít i jiné vysvětlení. Vůbec je tu spousta zvláštních míst."

Tak teď jsem ho napůl chtěl obvinit z toho, že mi kecá, protože to, co říkal, bylo až moc zvláštní. Kdyby byl tohle skutečně jen sen, tak neřeknu, ale... Ostrov? Dostal jsme se sem prostě jen tak, mžiknutím oka? Nebo jsme si nepamatoval cestu a moje poslední vzpomínka před pláží byl les? Byl jsme z toho zmatený. Muselo to mít nějaké rozumné vysvětlení, vlk se jen tak na ostrov nedostane. A o čem to vykládal? Portály, bohové a magické stvoření? A magie? jasně, věděl jsem, že to všechno existuje, ale prostě to existovalo... někde daleko, kde to nikoho neohrožovalo. Tak přece vznikaly příběhy. Ano, samozřejmě že jsem znal magie, sám jsme jednu i trochu ovládal jako snad každý vlk, ale to, co mi říkal, bylo až moc zvláštní, takže jsme to spokojeně zase zapomněl. pak se zeptám někoho jiného, kdo mi snad dá lepší informace. "Právě od moře jdu," odpověděl jsem, "což mi připomíná, že jsem tam potkal takového zvláštního šedého vlka s vozíčkem. Pozor na něj, není s ním rozumná řeč, jen se pořád snaží něco prodat." I když na tohohle vlka by si i ten Wu možná dal bacha. Možná jsem k němu byl prostě až moc přátelský a tak si myslel, že mě snáz přesvědčí, ať si něco vyberu. A taky že se mu to povedlo, než jsme mu zdvořile uprchl. "Tak tě rád poznávám, Na'arashi. Hmm, má tvé jméno nějakou zkratku, kterou bych mohl používat? Je pěkné, takové exotické, ale obávám se, že také poněkud krkolomné."

Nečekal, že tu někoho potká, to jsem poznal hned, jak se na mě podíval, přesto ale nevypadal, že bych mu tady nějak vadil. Co jsem ale ocenil nejvíc byla skutečnost, že se mi hned v první větě nepokusil nic prodat. ne že by Wu byl něčím špatný, to jsme říct nemohl, ale když se snažíte s někým normálně konverzovat a on na každou vaši větu odpoví nikoli podle toho, na co se ptáte, ale podle toho, co má na vozíku, je to poněkud frustrující. Zůstal jsme stát kus od vlka a mírně přivřel oči, napůl zmateně, napůl zvědavě, když se ke mě otočil druhou stranou. Měl každé oko jiné? Ne, ve světle měsíce jsem jasně viděl čáru v srsti, která se táhla přes jeho oko. Jizva. Super, to vypadalo, že jsem narazil na nějakého rváče. Trochu jsme ucouvl, pro jistotu. Fakt bych nerad, kdyby se chtěl rvát i se mnou. "Hmm, tak to už bys mohl být místní. Já se sem právě dostal a přemýšlel jsem, že... počkat, řekl jsi ostrov?" tak moment. Může náměsíčný plavat? Neměl jsme mokrou srst, když jsem se probudil a byl jsem si docela jistý, že kdybych za spánku skočil do vody a vydal se přes moře, všiml bych si to, hlavně když už nebyla právě nejteplejší. něco tu neštimovalo. "Tohle přece nemůže být ostrov, to je nesmysl." Ne, ten vlk se musel splést. Já si fakt nebyl zaplavat, takže tohle musela být normální pevnina. Pokud si ten vlk myslel tohle, tak zjevně místní nebyl. Ale však já přijdu na to, kde to jsem, jen budu asi muset najít někoho lépe informovaného. Ale to počká, byl jsme rád, že jsme konečně narazil na živou duši, s kterou jsme si mohl popovídat normálně. "A abych nezapomněl, Minstrell jméno mé," zazubil jsem se a vystřihl mu drobnou úklonu.

---> Mlžné pláně

Co byl tenhle les zač? Co bylo tohle místo zač? Začínal jsem mít dojem, že nejsem vzhůru, že stále spím a každou chvíli se probudím opět stočený u kořenů toho velkého stromu, kde jsem usnul. nebylo možné, aby bylo tohle místo tak rozmanité a plné zvláštních věcí. Nejdřív moře a pláž s vlkem, který prodával magii v prášku, pak louka se sluncemilnými borůvkami, pak louka ticha s věčnou mlhou a teď les se... zvláštními stromy. U jednoho jsem zastavil, opřel se tlapkami o strom a natáhl se, abych si opravdu zblízka prohlédl jeho listí. bylo fialové! Kolik stromů mělo fialové listy? A tady to nebyl jeden strom, byly jich stovky všech možných druhů. celý les se stromy s všelijak zbarveným listím. Ale nebyl to sem, byl jsem si docela a naprosto jistý, že jsme vzhůru, i když jsem měl dojem, že mě šálí zrak. A také jsem ucítil cizí pach. Tentokrát byl čerstvý, jeho majitel tudy musel projít teprve nedávno. Toužil jsem po společnosti, takže jsem neváhal a vydal se za ním. Brzy jsme ho uviděl. byl to zrzavý vlk a nedíval se na mě. "kdo je ten vlk pískový? Slova jistě napoví..." zanotoval jsem si pro sebe tiše a vynořil se zpod stromů. "Zdravím!" volal jsme na vlka hned vesele, "ty jsi určitě místní, že ano? Byl bys tak hodný a řekl mi, kde to jsem?"

---> Bašta (přes Bull meadow)

Mlha. Mlha kam jsem se jen podíval. Co bylo tohle za místo? Odkud se ta mlha brala a proč se držela právě tady? Neviděl jsem skrz ni pomalu ani na krok a celé tohle místo vypadalo mrtvě. Mrtvě, ale ne... hrozivě. Jen mrtvě a klidně. Možná to bylo mnou, ale tohle místo mi připadalo takové posvátné. Bylo tiché a nutilo k tichosti i mne, jakožto svého návštěvníka. A tak jsem byl zticha. Nemínil jsem se tu ale zdržovat příliš dlouho a v mlze toho ani nebylo moc k vidění, takže jsem pokračoval dál a stočil svůj kurz mírně na západ. Někde jsem tu slyšel tiché šplouchání proudící řeky a vítr se proháněl trávou, ale nebyli tu slyšet ptáci a ani zvěř. Možná nějaká myš pod zemí by se našla, ale to bylo všechno. Přešel jsem louku ztracený ve vlastních myšlenkách. Ani tady nebyli vlci, přestože tu byly staré pachy. To bylo docela zajímavé, ale k ničemu mi to nebylo. A tak jsme z louky pokračoval do lesa.

---> Zauberwald

---> Mělká pláž

A zase jsem byl sám a stále jsem nevěděl, kde to jsem. Co bylo však pozitivní bylo to množství cizích pachů v okolí. tady žili i vlci. Zlepšilo mi to náladu, protože jestli tu vlci jsou, dřív nebo později na někoho i narazím. Nechal jsem toho podivného vlka s vozíčkem, kterého víc zajímaly třpytivé kamínky, nežli konverzace s jiným vlkem, daleko za zády a vydal se na sever. bylo tu hezky a i když mi letní horka nevadila, uměl jsem ocenit i počasí, které zvěstovalo blížící se podzim. Brzy se listí stromů začne barvit do žluta a oranžova i když... když jsem se podíval nalevo, už tam byl jeden pěkně žlutý les. A to jsme si myslel, že je na to ještě brzy. byla to nádhera. Skoro jsem až přehlédl to pole bobulek, které se mi objevilo pod nohami. No... bobulek. Spíš keříků, na kterých by jistě rostly bobulky, kdybych se tu ukázal o pár týdnů dřív. ve vzduchu byla ale stále cítit vůně borůvek a brusinek, které bych spíš hledal v lese, než na louce. Zvláštní, že se jim dařilo pod sluncem, vždycky jsem si myslel, že mají radši stín.
Kochal jsem se krajinou a cesta mi ubíhala. Louku-pole brzy nahradila jiná, obyčejnější louka, a pak mě obestřela mlha. nevěděl jsme, kam se dívat dřív. Ať už jsem se dostal kamkoliv, bylo to tu velmi rozmanité a to se mi líbilo. Nějakou dobu tu zůstanu, třeba přes zimu. na tu bylo stejně dobré najít si doupě a přečkat ji na jednom místě, nejlépe se smečkou. Luxus smečky jsem si ale dovolit nemohl, stejně bych ji pak na jaře musel opustit. Já to ale zvládnu i sám, když budu muset.

---> Mlžné pláně (přes Bull meadow)

---> Minulost

Dny a dny putování mi splývaly v jedno. Připadalo mi to bezúčelné a bezcílné, občas jsem i litoval, že jsem opustil svou rodinu a vydal se do neznáma, aniž bych pořádně věděl, v co doufám, že najdu. Chyběli mi. naše rodina možná byla zvláštní a neměli jsme v podstatě žádné rodiče, ale byla naše. Obdivoval jsme svou starší sestru, že se nás ujala a dokázala nás vychovat, i když na to byla sama. Někdy jsem si přál, abych byl víc jako ona, obětavý, odvážný a schopný. Ale já takový nebyl. A jaký jsem byl? V tuhle chvíli tak akorát unavený. Tlapky mě bolely a oči se mi už málem samy zavíraly. Našel jsem si hezké místečko, chráněné před větrem, stočil se tam do klubíčka a usnul.

---> Současnost

Vzbudilo mě slunce, pražící mi do očí. Už nemělo takovou sílu, jako letní slunce. Blížila se zima a když bych se rozhlédl, našel bych její nenápadné připomínky všude. Pořád ale bylo docela teplo. Kolem šumělo moře a křičeli rackové. Střihl jsme uchem a otevřel oči, aby mě přivítala neznámá krajina. Ležel jsem na písku, který tam večer rozhodně nebyl. Těžko ho mohl přivát vítr. jsem snad náměsíčný nebo mám amnézii a nepamatuju si proto, jak jsem se sem dostal? To mi nebylo podobné. Ale byl jsem tady a nevěděl jsem jak. Vstal jsem, abych okolí trochu prozkoumal, místo toho mi ale zrak padl na cizího šedého vlka s vozíčkem a na tváři se mi rozlil úsměv, který tam už dlouhou dobu nebyl. Konečně něco pozitivního! zeptám se na cestu a třeba mi ten vlk i řekne, kde to jde. Vydal jsem se tedy za ním, o poznání veseleji, než když jsem předchozího dne cestoval. Společnost vlků už tak na mě působila.
Už z dálky mě vítal a já mu na pozdrav odpověděl, ale moc řeči s ním nebylo. Naopak mi začal nabízet nějaké serepetičky ze svého vozíku, které jsem se jal zdvořile odmítat. vypáčil jsem z něj jen pár informací o tom, že jsem na ostrově a že on je pan Wu... a hromadu informací o předmětech na vozíku, až mi z toho šla hlava kolem. Páni znělo to jako užitečné věci, jenže co bych s tím teď dělal. Nakonec jsem si jen vzal jednu malou věcičku, rozloučil se a pokračoval v cestě.

---> Bašta

Nákup:
Mystery box - 50 kšm
Současný stav účtu: 50 kšm 5 rubínů 3 mince
Stav účtu po nákupu: 0 kšm 5 rubínů 3 mince

Mystery box (Zí mi vylosovala) - číslo 17 - Stravenka

SCHVÁLENO