Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozhodně jsem si to neuvědomoval, jen mě v životě nenapadlo, že by snad Angeeina přítomnost tady mohla být moje zásluha. nebo moje vina, záleží, jak se na to jeden díval. Vznesla ovšem pádný argument. "Nemám ponětí," přiznal jsem. "Tyhle ostrovy prostě fungují... zvláštně." Možná... možná měla pravdu. A kvůli tomu jsem si teď připadal trošku provinile. Angee si přece zasloužila i vlastní život, než aby musela pořád dohlížet na nás.
"Dobře. Není to zrovna blízko, musíme přes hory a pak přes louku, a... a.... a pak je tam les nebo zátoka." Ale čím dřív vyrazíme, tím dřív tam taky budeme, že jo? Nemohl jsem se dočkat, až Angee ukážu, jaký život jsem si tu zařídil. A až ji představím Zarině. "Tak pojď, ukážu ti všechno! Žijeme v moc pěkném lese. Listy stromů tam zůstávají celý rok zlaté jako východ slunce." zazubil jsem se na ni, když do mě drkla. "Vidím tě moc rád. Chyběla jsi mi, víš? A mám se tu moc dobře. Mám pocit, že jsem tu našel místo, kam patřím."

---> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

Že jsem ji neviděl rád, to nebyla tak docela pravda, jen jsem ji to... nečekal. Ano. Zjevila se tu pomalu jako duch a spolu s ní i jistý pocit provinění, že jsem odešel z domova. "Kvůli mně? Ale..." ale já přece za nic nemohl, ne? tedy ano, odešel jsem, ale Angee jistě měla i svůj vlastní život, a...
Sklopil jsem ouška. Jistě, i já měl právo najít si svůj vlastní život a tady jsem ho našel, ale to neznamenalo, že jsem chtěl svou rodinu opustit a nechat Angee samotnou. "Ne, nikoho dalšího jsem neviděl. teda... potkal jsem jednoho vlka, co vypadal, že mě zná, a slíbil mi, že mi řekne víc o našem tátovi." Ale nikdy jsem se ho znova nepokusil vyhledat, protože pak jsem potkal Zarču a všechno se prostě semlelo. "Ale rozhodně se po nich můžeme podívat. Pokud jsme tu já a teď i ty, určitě je možné, že se tu někde objeví taky." Moc rád bych je všechny zase viděl. "Úkryt nemám, většinou používám náš smečkový, se Zarčou jsme si ještě vlastní nenašli, ale mohl bych ti ukázat svou smečku. Když budeš se mnou, nemyslím si, že budeš komukoli vadit. nebo si můžeme najít nějakou jeskyni v horách." Posadit se a popovídat si rozhodně nebyl špatný nápad, měl jsem jí tolik co říct a o to víc jsem se těšil na novinky o domově a o tom, jak se mají moji sourozenci. tedy... ti, co zůstali doma.

No, Vex dostala sprchu a hned byla víc k světu. Její pěkný kožíšek by byla škoda ho schovávat. jen škoda, že její povaha byla maličko... nevyrovnaná. No, to teď už byl Vinův problém. Sedl jsme si stranou a tiše pozoroval ostatní, zatímco jsem přemýšlel, co dál. Mohl bych se vrátit do smečky? Za Zarčou? Byla pořád ještě v zátoce? "To ano, to jsou," odpověděl jsem bezmyšlenkovitě hlasu, co se ozval za mnou.
Tak moment. Ten hlas zněl velmi povědomě. Pomalu jsem se ohlédl. A málem vyskočil z kůže. "Angee! Co tady děláš?" Nejdřív vlk, který věděl o mém otci, teď moje starší sestra. Přímo tady, přede mnou. Nebo spíš za mnou. Jenže tohle byla skutečně ona. Opravdová. Objeví se tu snad i moji sourozenci? Nebo mě Angee následovala? Ale... ale přišel jsem sem už tak dávno. "A jak jsi se sem dostala? A... a co moji ostatní sourozenci, neviděla jsi je nedávno?"

Vino, Cipher, Josie, Vex -> zůstane postávat poblíž

Josie nás možná na nějakou dobu opustila, ale brzy se na louku vzdálila a vrátila se i s kamarádnou. Usmál jsem se na ni. "Ahoj Josie. A ahoj Cipher, já jsme Minkar." A když už tu byla ta kytková mánie... "Josie, ty jsi předtím slyšela, jak jsme vám vyprávěl o křečce listové? Ty si to taky klidně poslechni, Cipher, pokud tě trochu zajímají rostliny. Je to taková malá rostlinka s hnědými kvítky, která roste v lese. je docela bežná. Když ji sníš, bude ti z ní špatně a způsobuje křeče," převykládal jsem to pro ty dvě.
Jenže to už Josie upozornila na tu, že byla poblíž Vex. A opravdu! Támhle byl její flekatý kožich. No sláva, Ve se našla! Snad se teď všechno vysvětlí. Vypadala teda hrozně a přes tu špínu bych ji málem nepoznal, ale rozhodně to byla ona. "Vex!" zavolal jsem na ni radostně a vyrazil k ní a... ale proč na mě koukala tak naštvaně? Sklopil jsem ouška. "Co jsem provedl? A proč jsi předtím tak naštvaně utekla? Ptal jsem se tady Vina a on říkal, že tě prý vůbec nezná, tak jsme tě hledali, aby se to mohlo vysvětlit. Nešlo jen o nějaký omyl?" Ale já jsem přece nic neudělal... ne? "Zrovna jsme se bavili o rostlinách. Taky ses sem přišla podívat na Váčkovku? Popisoval jsem tady Josie a Cipher ještě křečku listovou." A v rychlosti jsme znova přeříkal stejné informace jako předtím. "A... a nechtěla bys dát trochu do kupy? Můžu ti z kožichu tu špínu vymýt. Máš moc pěkný kožíšek, je to škoda, mít ho takhle zašpiněný." Nabídl jsme jí jako smířlivé gesto a pokud souhlasila, kožíšek jsme jí pomocí magie nejdřív opláchl a pak vysušil. No a pokud nesouhlasila... tak jsme se nevnucoval. pak jsme se stáhl trochu do pozadí a nechal je tři (nebo vlastně čtyři, pokud se Cipher hodlala zdržet) interagovat společně. Tohle byla jejich rodinná záležitost, podle Vexiných slov, do toho jsme se nehodlal plést. Já budu mít brzy vlastní rodinné záležitosti.

---> Mrazivá jeskyně (přes Tundru

Na to jsem přikývl. "Přesně tak. V malém množství zvracení, ve větším nevolnost a křeče. Ale jenom když bys ji snědl." Neviděl jsem důvod, proč by ji tedy chtěl někdo dobrovolně jíst, ale vlci měli občas zvláštní nápady. "Znám ještě tři další. Šedivku, Paloučnatku a Violku, kdyby tě nějaká z nich zajímala," nabídl jsem mu, kdyby něco z toho náhodou neznal.
Joseline se od nás oddělila, ale já pokračoval dál s Vinem, protože... protože jsem stejně neměl nic lepšího na práci. Brzy jsme dorazili na louku, kde se sešlo poměrně velké množství vlků. Dělo se tu něco zajímavého? Ano! Ucítil jsem lákavou vůni něčeho, co se zdálo, že to bude k jídlu. Co to tam ta černá vlčice říkala? Neslyšel jsem ji tak docela dobře, ale naštěstí to Vino celé zopakoval. Přikývl jsem. "Myslím, že ano. Váčkovka duhová původem z Noramu, i když tedy nevím, kde to je. Hezky voní, roste ještě na Baště a navrací ostrovům magii." zopakoval jsem. Jo, to znělo jako to, co ta vlčice řekla. Vyrazil jsem si ty rostlinky prohlédnout trošku víc zblízka, i když jak jsem je viděl, byl jsem si docela jistý, že už si je s ničím nespletu.

"To máš pravdu, byla vážně pěkná. I výhled z těch hor byl moc pěkný," souhlasil jsem s Josie. Pak jsem se jal poslouchat její teorie. Jo, to bylo také něco, k čemu jsem došel, když tohle navrhla. Možná to byla pravda. Možná. Kdo ví? "Já myslím, že dobrou odpověď opravdu budeme mít jenom když se jí přímo zeptáme," souhlasil jsem. Jenže jak ji najít, to byla ta nejtěžší otázka. Tady patrně nebude.
"Oh, jméno? Oh! Málem bych zapomněl. Jmenuje se Křečka listová. A znám ještě pár dalších, jestli vás to zajímá," nabídl jsem ochotně. Neuškodí se něčemu přiučit, navíc když Vino vypadal, že ho tohle téma zaujalo. Já si vždycky rád rozšířím své znalosti. Zdálo se, že jsem jim také řekl něco, co ještě nevěděli, což mě potěšilo. jednou jsem tu nebyl za toho hloupého, co nic neví a nic nezná. Mohl jsem být užitečný. "Mimir? Ne, to mi nic neříká." přiznal jsem.

---> Nížina hojnosti

---> Tundra

Josie odběhla k obchůdku, který mě tentokrát nezajímal. Mnohem víc mě zajímala společnost a co jsem se tady mohl dozvědět, i když se pochopitelně jednalo o spekulace. "Asi bychom se museli zeptat přímo Vex, abychom se něco dozvěděli," uzavřel jsem to. Josie se k nám brzy opět přidala. "Polární záři jsem viděl, jo. Díval jsem se na ni zrovna chvíli předtím, než jsme se potkali s vámi." A že byla opravdu pěkná! Ovšem když zmínila magii, podíval jsem se na ni skoro až uraženě. "Já jí ale rozhodně ublížit nechtěl! A Vino určitě také není špatný vlk, tak proč by kvůli tomu tak vyváděla." Leda snad, že by takovou magii měla, ale neuměla ji používat? Nerozuměla jí? Jenže to pořád nevysvětlovalo, jak znala jména Vinových sourozenců, když on o ní nikdy neslyšel. Teď jsme se ale ocitli v jeskyni a Vino... začal mluvit o houbách. Nastražil jsem ouška a přiblížil se k nim, abych dobře slyšel. Stromzitka, ano, to si budu pamatovat. "Já znám také pár rostlin, které by vás mohly zajímat," řekl jsem ve snaze zapojit se do konverzace, "Například jednu jedovatou. Má hnědé kvítky, roste v lese, a když ji sníte, bude vám z ní moc špatně." Pokud vypadali, že je to zajímá, rovnou jsem přihodil podrobnější popis jak účinků, tak vzhledu.

---> Dvojčata (přes Ledové pláně)

"Těší mě," Odpověděl jsme té mladé a zavrtěl na ni ocasem. "A stačí Minkar, žádný pán. Nikdy jsem si na takové formality nepotrpěl." Netřeba být nervózní, já nekoušu. Nesežral jsem Vex, nesežeru ani Joseline. "Ah, takže netušíte, kdo by mohla být nebo jak ty jména zná?" zeptal jsem se, abych si to oveřil. Hm. Takže téhle záhadě na kloub asi nepřijdeme. Věčná škoda. "Jak Vino říká, ano. Říkala mi, že se chvíli bála, že na ni skočím a ublížím jí, když jsme se potkali, což bych teda nikdy neudělal a popravdě moc nechápu, jak ji to napadlo. Tak mi slovo paranoidní připadá přiměřené." Vůbec jsem tím nechtěl Vex nijak pomlouvat před cizími, to ani trošku. To si zase nezasloužila, i když se zachovala nanejvýš zvláštně. "Co vás vlastně přivedlo na ty hory?" zeptal jsem se, zatímco jsem následoval Vina, abych změnil téma a odvedl ho od Vex, protože to zjevně nikam nevedlo. Možná se jí budu moct zeptat, až ji příště potkám.

---> Mrazivá jeskyně

Nemohl jsem než s mladou vlčicí souhlasit, i když mým prvním instinktem bylo vlčici bránit a ohradit se, že nebyla zas až tak divná. Ale... ta vlčice tady měla pravdu. "Jo... asi jo," povzdechl jsme si. No, ne všichni vlci jsou milí a přátelští a perfektní, s tím já nic nenadělám a můžu se s tím tak akorát smířit.
Jak začal vlk mluvit, věnoval jsem pozornost opět jemu. "Takže... ty ji neznáš, ale ona tebe ano? To je zvláštní..." Skoro to znělo, jako by jí o tomhle vlkovi někdo už něco napovídal. A o jeho sourozencích. Možná nějaké neshody mezi rodinami. "Těší mě," řekl jsem, když se představil, a pak jsem se podíval na vlčici. "A ty jsi...?" Jak vlk navrhl přesun, neřekl jsem nic a prostě vyrazil s nimi. Chtěl jsem tomuhle přijít na kloub. Vex už někam zmizela a když tu zůstanu stát, nic nevykoumám, takže jsem neměl moc jiných možností.
"Ne o moc víc, než vy," přiznal jsem, "potkal jsme ji jen chvíli předtím, než vás. Jmenuje se Vex a když o tom tak přemýšlím... vlastně byla dost paranoidní?" Ano. Ano, ta mladá tady měla pravdu, Vex byla hodně divná.

---> Tundra

Zůstal jsme tam zaraženě stát. Jestli Vex chtěla běžet, tak ať si běží, ale vážně by mě zajímalo, co jí ten vlk tady na kopci udělal tak vážného, že kvůli tomu tak vyvádí. Možná mi do toho nic nebylo... a možná by ten tmavý vlk mohl nasytit mou zvědavost a říct mi víc? Jenže ten tím chudák vypadal stejně zmatený jako já sám. Zvláštní.
Všiml jsme si, že mě mladá vlčice pozoruje, takže jsem popošel o kousek blíž a tam zastavil. "Uhm, zdravím. Omlouvám se za... moji společnici. Vůbec nevím, co to do ní vjelo. Mimochodem, já jsem Minkar." Podíval jsem se po tom tmavém. "Vy se s ní náhodou neznáte? Říkala vám ta jména něco?" Protože mně vůbec nic. Já tu vlčici sotva potkal a rozhodně jsem nečekal, že to celé dopadne takhle. A to mi Vex připadala docela milá, jen se možná potřebovala trochu rozkoukat. Ovšem jak jsme se tak díval na toho vlka, připomnělo mi to, jak mi Vex řekla, že se bála, jestli jí nehodlám jít po krku. Možná že ji někdo pronásledoval, možná, že se bála oprávněně. Snad bude mít tenhle vlk nějaké odpovědi, o které se podělí.

---> Ledovcové jezero

"Přesně tak," potvrdil jsme její slova, když to po mně zopakovala. Tak, to jí pomůže je najít, kdyby se k nám opravdu chtěla přidat. "Hm... asi ano. Mně byla nesympatická. Ale pořád by měla poslouchat skutečné alfy, nemyslíš?" Nelíbilo se mi, jak všem rozkazovala a moc si o sobě myslela. Byla... nepříjemná. A ten béžový vlk se znaky ji v tom ještě podporoval. Neměl jsem takové vlky rád.
"To jsme si všiml. Nemáš hlad? Mohli bychom se podívat po něčem k jídlu. Nejsem sice nejlepší lovec, ale společnými silami bychom něco ulovit zvládli," navrhl jsem. To už jsme se ale blížili k horám. "Nahoru? No... je to pěkně vysoko," poznamenal jsme nejistě, ale pokud tam chtěla, šel jsem s ní. A stálo to za to. Zahleděl jsem se na oblohu a na ty krásné barvy, které se tam přelévaly. Páni. Možná tu byla zima, ale tohle bylo nádherné. Zima uměla být nádherná. Moc.
"Někdo tam je? To nevadí, místa tam bude dost pro vše-" Jenže v tu chvíli Vex začala blábolit nějaká jména a já na ni zůstal jen zaraženě zírat. A pak se rozběhla pryč. Zůstal jsme stát na místě a zmateně za ní hleděl. Oh? Co... co to do ní vjelo?

6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři - 2 body

---> Tajga

"To mě mrzí," řekl jsem upřímně. "Doufám, že tady takové nepotkáš." Já měl zatím jen dobré zkušenosti. Samozřejmě se to mohlo kdykoli změnit, to ano, ale byl jsem optimista a doufal v to nejlepší.
"Náš alfa se jmenuje Aetas," řekl jsem, "Je to takový starší hnědý vlk. Je docela hodný, ale umí si zjednat respekt a řeknu ti, že působí trochu děsivě. Ale není, jen si na něj musíš zvyknout." Někdo další důležitý? Hmm... "Máme ještě betu, ale její jméno neznám. A pak jednu z dcer našeho alfy. Ta je taková krémová se zelenými znaky a trochu namyšlená." Budu se muset lépe seznámit, vůbec jsem netušil, jak se kdo jmenuje! "Pokud by ses chtěla přidat k nám, nemáš se čeho bát. Já z toho byl taky nervózní, ale v podstatě jen přijdeš, představíš se, řekneš, čím můžeš smečce prospět a to je všechno." Nic složitého. "Ty jsi nikdy nepatřila do smečky?"
Co se týkalo ostrovů, mohl jsme jí jen dát zapravdu, ale nijak jsem to nekomentoval. Kdo ví, kdo s tím názvem přišel. A kam jsme se to teď dostali? Rohlédl jsme se a v tu chvíli jsem uslyšel žuchnutí. Polekaně jsme se otočil zpět na Vex. "Co jsem měl vi-" tlapka mi podjela a už jsem letěl přímo na tlamu a rozplácl se úplně stejně jako předtím ona. Ouch, ouch ouch. Rychle jsme se vyškrábal na nohy a pokusil se posbírat důstojnost - patrně marně. "Ošklivě to tu klouže, pojďme odsud."

8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu - 1 bod

---> Dvojčata

---> Poušť

Cože? Sklopil jsem ouška. "Provlka proč?" přiřítila se tam jako blázen a myslela si, že to já ji chci zabít? Proč bych to dělal? Provedla mi snad něco? "Ne, to bych.. to by mě nikdy ani nenapadlo! Vždyť se ani neznáme, nic proti tobě nemám a... mrzí mě, jestli jsi z toho nabyla takového dojmu." Ale naštěstí se začala vyptávat na jiné věci a tohle už nerozváděla, takže jsem měl šanci se před ní hezky blýsknout. "No, není to zrovna slušné, většinou je lepší, když potkáš člena smečky a ten tě dovede za alfou a představí tě, ale v podstatě ano, i tak by to mohlo fungovat." Já sám jsem byl opravdu rád, že mám Zarču po svém boku, když jsme vstoupili na území Zlaté, ale vážně tam byli všichni moc hodní. "Oh, tak to rozumím. Asi jsi zvyklá na trochu jiné... no, přijímání do smeček a tak." Co jsem vlastně chtěl říct? Eh. To je fuk. "Já jsem se tu nenarodil, zatoulal jsem se sem v podstatě... omylem. Ani nevím jak, protože by nemělo být možné dostat se sem po pevnině, víš?" Ale něco málo jsem jí říct mohl. "Smeček je tu určitě víc, ale já je ještě všechny neznám a asi ti moc neporadím, co se těch týče. Jedna je na druhém ostrově v lese, ale o dalších nevím. Nicméně tohle jsou Moisgrisské ostrovy."

3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem! - 1 bod

---> Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)

Rozhodně teda vypadala, že každou chvíli zaklepe bačkorama. I když teda žádné bačkory neměla. A já ani nevěděl, co to bačkory jsou. Můj úsměv zmizel, když jsem se na ni podíval spíš... zmateně. Co to tady povídala? Však za mnou běhat nemusela? "Já myslel, že to ty si chceš hrát? Vypadala jsi, že tě to docela baví." Sklopil jsem ouška. Ji to snad nebavilo? Tak proč se za mnou ale tak hnala? Že bych ji jenom špatně pochopil?
Sedl jsme si na zadek a nejistě na ni koukl. Co teď? Naštěstí si zjevně chtěla povídat víc. "No... ano, patřím do Zlaté smečky. Ty asi ne, že? Myslel jsem, že bys možná mohla být někdo nový od nás, ale... nevypadáš na to." Spíš vypadala jako někdo, kdo vážně nerad běhal. A kdo by potřeboval trochu víc jídla. "A jmenuju se Minkar, těší mě. Zlatá smečka je mimochodem jen kousek od té zátoky, kde jsi mě našla. Stačí sejít kousek na jih a byla bys tam. Jsou tam vážně milí vlci, kdybys hledala smečku."
Ovšem co se týkalo tepla... měla pravdu. Zvědavě jsem prozkoumal písek a okolí a... no, rozhodně tu nebyl takový mráz jako kolem. I sníh sem nějak zapomněli doručit. "Rád se seznamuju s cizími, ano," potvrdil jsem a střihl ouškem. "I když toto setkání bylo poněkud... netradiční. Ovšem na netradičním není nic špatného." A vzhledem k tomu, že ona šla dál, šel jsem za ní.

---> Tajga (přes Kvetoucí louku)

10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti - 1 bod

---> Tichá zátoka

Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji. Tohle byla zábava, takhle hezky si po dlouhém odpočinku protáhnout nohy. A nechtěl jsme ji samozřejmě úplně uhnat. Ani sebe, když na to přišlo. Měla to být zábava. zazubil jsem se na ni, když začala vyhrožovat. "Do toho, zkus to!" zavolal jsem nazpátek. To se na to podíváme, jak mě chytí! Patrně mě totiž nechytí. Rozhodně by mě nechytila, kdybych se rozběhl plnou rychlostí. Zpočátku jsem zpomalil taky a dal jí chvilku, aby se vydýchala, ale jak vyrazila znova, rozběhl jsme se plnou parou vpřed. Ha! Jen se předveď! A už jsem si to hezky namířil ze zátoky dál a směrem na poušť. Co slečna řekne na dálkový běh? No, asi nic moc, protože i mně brzy začal docházet běh. Možná jsme byl líp živený a silnější, než ona, ale pořád jsem měl co zlepšovat jen co je pravda. Takže... mě patrně nakonec chytí. Ne že by mě to doopravdy trápilo, byla to jen hra. Kus jsem ještě doběhl a pak na písku zpomalil a vydýchával se a čekal, až mě dožene.

5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 4/4