Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neměl jsem nejmenší ponětí, že si kdy myslela, že by snad skončila jako vlkanátky. Pro mě tohle od začátku byla jen hra, protože co jiného by to bylo? Já vlky fakt nežral a tady ani nikdo nebydlel. Ne, jen jsem si tu užíval hezké odpoledne se svojí družkou, které se pak proměnilo v půl roku, který jsme prospali a zapadali jsme tu sněhem. Ale podívejme se na mě, vůbec nic jsem si z toho nedělal. Ne, místo toho jsem vesele upaloval pryč a po chvíli se ohlédl, jen abych zjistil, že holka docela slušně zaostává. To mě přimělo zpomalit, obzvlášť když na mě zavolala. "Na co čekáš? Takhle mě nechytíš!" zavolal jsem nazpět a okamžik vyčkával, než mě alespoň trošku dotáhne... načež jsem se opět nad na úprk, i když tentokrát trochu pomaleji, aby měla šanci to dotáhnout. měla to být hra, ne nějaký vytrvalostní závod, nemám pravdu? Vypadalo to, že co se týče fyzických dovedností a energie, mám nad ní docela jasnou převahu. Nu, budu se muset přizpůsobit.

---> Poušť

5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 3/4

Ano, Minkar rozhodně patřil do Chaosu a dával si vlky ke snídani. A na snídani bude čas za malou chvilku, takže, hm, Vex, měla bys zdrhat. Hooodně rychle. A ano, vrtěl ocasem, ale bylo to skutečně přátelské vrcení ocasem? Usmíval se, nebo na tebe právě cenil zuby?
Minkar se nadšeně zazubil, když vyrazila, a už se hnal za ní. Tohle bylo vážně modré z nebe. Možná byla ta vlčice cizí, ale tenhle vlček takovou výzvu ke hře rozhodně neodmítal. No co, že je cizí? Pohrají si, seznámí se, třeba si budou rozumět a bude mít novou kamarádku. Třeba byla dokonce někdo ze Zlaté smečky, koho ještě neznal. A tak nechal Zarču spokojeně odpočívat v bezpečí v zátoce a upaloval za hnědkou. Ne teda, že by se běželo někam daleko, ona spíš tak nějak kličkovala a běhala kolem. Jenže pak se hra obrátila. tedy přesněji řečeno se obrátila vlčice a tentokrát to byl Míňa, kdo zabrzdil smykem, aby s ní neskončil na jedné hromadě. A rychle se otočil a už se smíchem upaloval pryč. "Počkej, abys měla babu, musím tě nejdřív chytit!" zaprotestoval, ačkoli nevypadal, že by mu to nějak zvlášť vadilo.

5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 2/4

Přemýšlel jsem, co podniknu dál, protože jsem se tu začínal nudit. A pak se přiřítila pohroma a moje dilema vyřešila. A když říkám přiřítila, myslím to tak opravdu a naprosto, protože ta vlčice se přihnala doslova jako velká voda. "He?" Vyšlo ze mě, jak jsme před ní ucukl, abych neskončil sražený do sněhu. "Hej, hej, hej, brzdi!" Opatrně, slečno! Mohla byste někomu ublížit. Trocha sněhu, co se po jejím příletu rozprskla, skončila i na mém kožichu. Vlastně trošku víc. Oklepal jsem se a už jsem se chtěl zeptat, jestli něco nepotřebuje, jenže ona už se jala válet ve sněhu. Huh? Chvíli jsem na ni zmateně vejral, než jsem se přitiskl k zemi a vystrčil zadek k nebi. Oh, zábava přišla! Konec mého dilema. Co na tom, že ani nepozdravila, když si tu zjevně akorát užívala zimy a já jsem tu dělal co? Úplně to samé! "Uteč, nebo tě chytím," výskl jsem nadšeně a rozběhl se proti ní.

5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 1/4

Co se tu stalo? Vystrčil jsem hlavu ze svého pohodlného pelechu ve sněhu a oklepal se, až se vločky rozlétly na všechny strany. Zima? Huh. Kde ta se tady vzala? Zarča ale spokojeně spinkala opodál. Podíval jsem se na ni a usmál se. Vypadala roztomile. Nicméně! Čas vstávat. vyhrabal jsme se ze sněhu a oklepal se, načež jsem si protáhl ztuhlé svaly. Ah, krajině bílá taky moc slušela. A těch vloček co kolem poletovalo? Vyloženě to lákalo vypláznout jazyk a pár jich chytit, protože proč ne. A tak jsem vyplézl jazyk, trošku se naštěloval a pak jen čekal. A první vločka, přímý zásah přímo do mého oka. Fuj! Ovšem ta další, ta už dopadla na jazyk a já ji spokojeně sežvýkal. A... co se to támhle třpytilo? Rampouchy. A to už jsem vesele hopkal k nim a nom, už jsem jeden žužlal. byl na jazyku takový pěkně chladivý a příjemný, jak jsme ho tak olizoval. Jenže... vzápětí jsem se přilepil. Huh? Ne, to se mi teda vůbec nelíbilo! Naštěstí jsem nedržel tak pevně, takže stačilo trochu zatáhnout a lup, už jsme byl puštěn. "Hhhh," zahuhlal jsme s vyplazeným jazykem. Ouch. Ovšem ne že by mě to odradilo od zimních hrátek, protože co to bylo támhle? Přesně tak, vodní hladina! A už jsem ťapal k ní, abych si ji prohlédl zblízka, jenže... jak jsem na ni vstoupil. Velká chyba. Stačilo pár kroků, tlapka mi podjela, a už jsem ležel jak dlouhý, tak široký, rozplácnutý na ledě. Auvajs! Matko přírodo, proč mě nenávidíš? jenže jak jsem se snažil vyškrábat zpět na nohy, ta mrcha klouzala ještě víc! A nechtěla pustit! Musel jsem se potupně dopíďalkovat až na břeh, kde... jsem se oklepal a už jsem se pouštěl do něčeho dalšího. Nakupit hromádku čerstvého sněhu tam, kde jsem vedle Zarčy předtím spal, nezabralo moc času. Trochu jsem své dílo potlapkal a upravil, aby vypadalo vlkovitě a reprezentativně a pak jsem se rozběhl vyhrabat zpod sněhu nějaké kamínky a klacíky, které jsem za pomoci magie zalil do vody, která poměrně rychle zmrzla, a připevnil k vlkulákovi. Spokojeně jsem si své dílo změřil. Tak... a co teď? Zarča pořád spokojeně spala a mně nepřišlo dobré ji budit. A jen tak odejít se mi taky tak docela nechtělo... Jenže tady se brzy začnu nudit. Možná bych ji měl vzbudit, možná se probudí a bude z toho spaní na sněhu celá zkřehlá.

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? - 1 bod
2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) - 1 bod
6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu - 1 bod

Možná jsem netušil, kam jdu, ale věděl jsem, s kým tam jdu. A věděl jsem i co hledám - něco vzrušujícího a zábavného nebo nějaké pěkné místo, kde bychom byli jen sami dva. Tahle zátoka ale nepřipadala v úvahu, protože tu byl vlk s vozíčkem (ačkoli ten se už opět někam vzdálil) a připadalo mi, že od posledně se tu z toho stala hlavní ulice podle toho, kolik cizích pachů jsem cítil. Nicméně skončil jsem s novým kamarádem, což bylo to poslední, co jsem čekal. Asi jsem Wuovi neprchl dost rychle. Tenhle vlk byl se svým obchodím uměním nebezpečný. "Už to tak vypadá. Myslíš, že se to postará samo o sebe, nebo to musím krmit?" Střihl jsme ouškem, jak jsem tak to zvířátko pozoroval. Bude potřebovat jméno. Wu zmínil něco o tom, že je to patrně samička. Nicméně jméno zatím počká. Rozesmál jsme se spolu s ní, když poukázala a naši podobnost. "To máš úplnou pravdu. Asi jsme si byli souzení." Dost ale o Wuovu vyrušení. Sotva jsem se přestal smát, zadíval jsme se na ni. "Chtěla jsi předtím o něčem mluvit? Než se tu objevil ten vlk s vozíčkem, myslím."

---> Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Na území už byl sice opět docela klid, ale pořád tam byli další vlci a já teď toužil po nějakém tom čase o samotě. Se Zarčou, samozřejmě. Opustili jsme spolu území smečky a zamířili tam, odkud jsme předtím přišli. Trochu jsme litoval, že neznám žádné pěkné, romantické místo, kam bychom se spolu mohli podívat, ale jistě dokážeme vymyslet i jiný báječný program. Připadalo mi, jako bychom teď měli všechen čas světa. Celou věčnost, kterou můžeme strávit jen a jen spolu. Budoucnost vypadala vskutku růžově.
Když jsme došli do zátoky, uviděl jsme šedého vlka s vozíčkem. Hned nám začal nabízet všelijaké věci a serepetičky, ze kterých mi šla hlava kolem a\ než jsem se nadál, zjistil jsem, že jsem si pořídil nějaké opeřené zvířátko, o kterém mě vlk přesvědčoval, že je zcela zdarma, a mile se na mě usmíval. "Eh, děkuju," řekl jsem, když mi černý ptáček vyskočil na hřbet a začal se mi probírat srstí. radši jsem se opět vzdálil, než mi stačil vnutit ještě něco. Vůbec jsem netušil, co mělo tohle znamenat a co se zvířátkem, které se mě velice ochotně drželo, budu teď dělat. Ovšem... Wu reklamace nepřijímal a když to bylo zdarma, proč bych to nebral?

Nákup:
Mazlíček Kavka - za Nica
Mystery box - 50 kšm

Mystery box - 4 - Speciální schopnost teleportace (1x použití) (vylosováno Solničkou)
Zapsáno

Aetas, Zarina

Usmál jsem se na ni. "No, kdybych opravdu uměl číst myšlenky, tak bych ti o svých řekl mnohem dřív," přiznal jsem se. Tak jsem se předtím bál, že bych ji mohl ztratit. Ale už jsem se bát nemusel a ani všechno drama ve Zlaté mě nedokázalo rozhodit. Přitulil jsme se k ní, ale jen na krátký okamžik, protože jsme tu přece museli vyřešit to s Aetasem a říct mu o nás dvou. Její slova mě hřála u srdce. Ano, i kdyby se Aetovi naše partnerství nelíbilo (jakože jsem téměř nepochyboval, že mu to vadit nebude), mezi námi to nic nezmění. Byli jsme svoji.
Když dodala, že nás žádné drama neodradí, přikývl jsem a usmál se. Tady byl teď náš společný domov. Tady, ve Zlaté smečce. A Aetas to potvrdil, protože pro nás neměl nic než schválení a gratulace. Dnešek byl prostě přes to všechno, co se ve smečce dělo, dokonalý. "Děkujeme!" odpověděl jsme nadšeně a pak se otočil zpět na svou partnerku Tady už jsme nic řešit nepotřebovali, možná... bychom si mohli jít trochu odpočinout a pak jít podniknout nějaké dobrodružství?

---> Tichá zátoka (přes Zlatý les)

Aetas, Zarina

Něžně jsem se na ni usmál. "Jo, taky mi asi chvíli potrvá, než si na to zvyknu. je to hrozně zvláštní. Ale taky hrozně super." Už žádné další přemýšlení na čem vlastně jsme. Žádná nejistota. Žádné obavy, že to ten druhý necítí stejně. Byla moje a já byl její a to byl prostý fakt. Byli jsme svoji teprve chvíli, ale pokud to bude v mé moci, bylo to už navěky.
Chvíli jsme museli počkat, než bylo u Aeta volno, ale už jsem ohledně toho celého nebyl zdaleka tak nervózní, jako když jsme si se Zarčou vyznávali city. Vždyť šlo o pouhé oznámení. o prohlášení, že patříme k sobě. Chtěl jsem aby to ostatní věděli. Aby věděli, jakou úžasnou vlčici mám. Tu nejlepší ze všech. "My dva rozhodně," usmál jsem se na ni. "Ale nemyslím si, že by Aetovi vadilo, no, to co mu chceme říct. Vždyť to přece neznamená, že nikdo jiný ve smečce nemůže mít partnera...ne?" neznal jsem Aeta nijak dobře, ale nepřipadal mi jako typ vlka, co by chtěl, aby ostatní trpěli, když on sám nemohl být šťastný. No, brzy to zjistíme.
Následoval jsem ji za Alfou a nechal ji mluvit. Až když Aetas řekl, že od toho tu je, podíval jsem se na ni, usmál se a pak převzal slovo. "Totiž... rozhodli jsme se uzavřít partnerství." Hezky stručně a hezky k věci.

Zarča

Trable s Chaosem. Do toho jsem se příliš netoužil zapojovat. Došel jsem k názoru, že bude lepší, když se do toho zapojovat nebudeme a s naším sdělením počkáme, až tu bude větší klid. Když se mě Zarča dotkla, málem jsem na to zareagoval stejně vyděšeně. Pravděpodobně bude chvíli trvat, než si zvykneme, a nebudeme to už brát jako něco nezvyklého. Usmál jsme se na ni. "Za tohle se nikdy omlouvat nemusíš," zašeptal jsem jí do ouška a přitulil se také. Líbilo se mi, jak ta věta zněla a co znamenala. Byla opravdu moje. A já byl její. Radost z toho, že jsme se konečně našli, nedokázalo zkazit ani drama ohledně Chaosu, které zmítalo smečkou. Brzy se Aetas opět ujal slova a pustil se do proslovu. Poslouchal jsme každé jeho slovo. Utužovat vztahy: Navázat přátelství? To znělo přesně jako něco pro mě. Rozhodně jsme si byl jistý, že jsme udělal dobře, že jsme se sem přidal, a Zarča po mém boku nebyla jediný důvod, proč jsem si to myslel.
Jen co Aetas oficiálně ukončil sraz, podíval jsme se po své družce. "Půjdeme mu to tedy rovnou říct, nebo počkáme, až kolem nebude tolik vlků?"

---> Tichá zátoka (přes Zlatý les)

Zarča, Aetas

Zarča Renbli nijak víc nerozebírala, čehož jsme se s povděkem chytil a taky už do toho nerýpal. ne, nebyla dobrá doba mluvit o vlčatech. Sotva jsme byli spolu. na všechno bude správný čas, ale ten teď ještě nebyl. Třeba zjistím, že Zarča vlčata nechce a nebudeme to řešit vůbec. I to byla možnost.
Cestou zpět jsme nespěchali. Ačkoli to byl můj návrh vrátit se, nechtělo se mi náš společný čas ukončovat dřív, než bylo nutné. Když jsme se však blížili, ani mně neuniklo, že tu něco nesedí. Bylo tu příliš mnoho vlků. Prosím ať to není další medvěd... Pomyslel jsem si. Cítil jsme jen pachy vlků. Nějaké byly známé, jiné jsem nepoznával. Mlčky jsme kývl na Zarču abych jí dal vědět, že jsem si toho všiml taky, ale spekulace co se děje jsem si nechal pro sebe. Brzy to stejně zjistíme. "Také zdravím, omlouvám se, jestli jdeme pozdě." řekl jsme Aetasovi tiše a pak se šel posadit vedle Zarčy. nepanovala tu úplně příjemná atmosféra. Zdálo se, že jsme sem vpadli zrovna ve chvíli, kdy se řešilo něco důležitého. Zaslechl jsem slova jako Chaos a ta mladá strakatá vlčice vypadala, jako by se jí zhroutil svět. Umřel snad někdo? Doufal jsem, že ne...

Bylo to celé takové nové. pořád mi připadalo, že přemýšlet o Zarině jako o své partnerce je skoro rouhání a že když o tom budu moc uvažovat, že si to třeba ještě rozmyslí. Jak dlouho asi bude trvat, než si na tu novinu zvyknu? Zvyknu si vůbec někdy? Pořád jsem byl v úžasu, co se to vůbec stalo. Už žádné další úvahy jestli jsme nebo nejsme kamarádi. už žádné další pochybnosti. Konečně byla moje a já její.
Oplatil jsem Zarče pohled a povzdychl si. "Já vím, taky se mi zrovna nechce, ale jsme pryč už docela dlouho." Ačkoli by bylo hezké zůstat tu spolu už navždy, život volal a ten na nás nepočká. Její poznámce o Renbli jsem se musel zasmát. "To tak! Uděláme to a hned se nás začne ptát, kdy budeme mít vlčata, nebo něco podobného." jen co jsme to vypustil z tlamy, uvědomil jsme si, co jsme právě řekl. No jo, vlčata! partneři přece mývali vlčata. A společný úkryt. A určitě i něco dalšího. měli jsme před sebou ještě tolik věcí, které si musíme zařídit. Samozřejmě jsem věděl, že si vlčata teď pořizovat nehodláme, ale už ta představa, že by to nemuselo být jednoho dne tak nereálné, mě mírně děsila. Mluvili jsme spolu na tohle téma vůbec někdy? Chtěla Zarča někdy do budoucna rodinu?
zatřepal jsme hlavou, abych se těch myšlenek zbavil. Soustřeď se, Minkare, teď je čas vrátit se do smečky. A pak... pak si opět můžeme najít nějaké místo stranou od ostatních a o všem dalším si promluvit.

---> Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Jediný háček byl v tom, že jsem vůbec netušil, jak takový duchař vypadá a jak bychom ho měli poznat. Ale rázem jsme duchy pustil z hlavy, protože to, co se tu dělo, nejen vyžadovalo mou plnou pozornost (totiž, Zarča si ji zasloužila vždycky, jen co je pravda), ale také to bylo mnohem zajímavější a důležitější, než nějací duchové. Ačkoli jsme jasně slyšel její slova a byl jsme si i plně vědom vlastní odpovědi, připadalo mi to napůl tak nějak neskutečné. jako by to byl krásný sen, z kterého se co nevidět vzbudím. Jenže to sen nebyl. Byla to realita a o to to bylo krásnější. Jako by se můj nejhezčí sen, o kterém jsem si dlouho ani neuvědomoval, že ho mám, splnil.
"Já ti nevím, Zarčo," odpověděl jsem. Její široký úsměv byl nakažlivý. připadal jsme si teď hezky a tak nějak lehce, jako by všechno konečně bylo tak, jak to má být. Tak dlouho jsme se zmítali v pochybnostech a v nejistotě a teď jsme se konečně rozhodli udělat krok správným směrem. Tedy... ona se rozhodla, já ji jen následoval. Měla odvahu, kterou jsme dlouho nebyl schopný najít. Snad jsem se obával ztráty své nejlepší kamarádky, snad jsem si sám nebyl jistý, co cítím a co bych s tím měl dělat, protože to všechno bylo tak nové. "Ale jsem moc rád, že jsme si to konečně dokázali říct, víš?" nyní byla skutečně moje Zarča. Moje modrooká princezna. Já byl snad ten nejšťastnější vlk na světě. Nějakou dobu jsme tak tak seděli a já si jen užíval její přítomnost. Čas strávený s ní ubíhal rychle. pak jsme ale přece jen navrhl: "Myslím, že bychom se měli pomalu vrátit do smečky."

Maličcí duchové, kteří se umí zvětšit? To byl tedy nápad. nemohl jsem se rozhodnout, jestli by to bylo roztomilé, nebo naopak o to děsivější. "Mohli bychom se zeptat, když potkáme nějakého duchaře, co myslíš?" Přesto však moje myšlenky byly poněkud jinde, než u duchů. hleděl jsem na vlny a přemítal. V její společnosti jsem si připadal dobře, skoro, jako bych takhle mohl sedět navždy a být spokojený. Přesto jsem však pociťoval vnitřní neklid. takhle to nebylo správně. Něco tomu chybělo. něco důležitého.
Zarča promluvila a já se na ni okamžitě otočil. "Ano?" najednou jsem znervózněl. Chtěla mi sdělit něco důležitého? Něco, co se mi nebude líbit? Její dotyk mě však opět uklidnil. Ať už mi chtěla říct cokoli, nemohla to být žádná katastrofa. "Můžeš mi říkat jakkoli chceš, Zarčo," řekl jsem. Její další slova však byla rána přímo do srdce. Nemůže být... dál? Jak to myslela?! Vůbec jsem tomu nerozumněl. Tulila se ke mně, před chvílí říkala, že chce být moje kamarádka a teď mi najednou chtěla říct... co vlastně? Že si to rozmyslela? Že už mě nechce a že půjde radši za tím žlutým vlkem, který nesnášel medvědy?
Netušil jsem, co bych měl říct, takže jsem seděl a nechal ji mluvit. Obával jsem se toho, co bude následovat, jak mi řekne, že mám jít pryč a nechat ji být. jenže... se nis takového nestalo. Nebyl jsme si jistý, kam její slova míří, přesto se mi z nich rozbušilo srdce. A tentokrát ne strachem ani obavami.
"Tvůj... tvůj rytíř?" vykoktal jsem, když domluvila. Myslela tím...? Zůstal jsem na ni vykuleně koukat, než mi její slova docvakla. Nemohl jsme tomu uvěřit. "Já... já taky nechci být tvůj kamarád," přiznal jsem. "Teda... nechci být jen kamarád." Konečně jsem se trochu vzpamatoval a začal nacházet ztracená slova. "Zarčo, jsi ta nemilejší a nejhodnější vlčice, kterou jsem kdy poznal. Mám tě moc rád. Strašně moc. S tebou... s tebou si připadám jako ještě s nikým. Nikdy. Moc rád bych byl tvým rytířem. Nebo čímkoli, co si budeš přát." Ačkoli i má slova byla poněkud zmatená, doufal jsem, že hovoří jasně. Váhavě jsem se natáhl a olízl jí čumáček. Moje Zarča. Moje... princezna. Ta pravá a jediná.

Usmál jsem se na ni. nemohl jsem si pomoct. Moc jí to slušelo když se smála. O t víc jsme oceňoval, když se smála něčemu, co jsem řekl já. "Myslím, že v té uličce pomalu ani nebylo místo, aby tam na nás něco skočilo, ale stejně." Neměl jsem podzemí rád, jak jsem zjistil, a přesto byla jedna z mých nejhezčích vzpomínek právě na průzkum jednoho takového. Jaká to ironie osudu. "Ale máš pravdu, tady venku je to mnohem lepší. Jenom my dva a moře." Útok medvěda byl za námi, cesta do Zlaté tady, rozhovor s jejím, a nyní i mým, alfou taky. Byli jsme teď členové jedné smečky, což s sebou přinášel příslib mnoha dalších dobrodružství v budoucnosti. Už jsem se nemusel bát, že se na konci cesty rozloučíme a už se nikdy neuvidíme a právě tohle vědomí, že budu vždycky vědět, kde ji hledat, jako by mi zvedlo z ramen obrovskou tíhu. Svět bez ní by byl... o tolik smutnější.
Neucukla, nechala se obejmout. Přitulil jsme se k ní a zavřel oči. měl jsem pocit, že bych tam mohl zůstat už navždy. Že by svět kolem nás mohl v tu chvíli přestat existovat a já bych byl přesto dokonale šťastný. jen já a moje... kamarádka Zarina. Která právě po mém vyznání začala mluvit o počasí. Sklopil jsem ouška a odtáhl se od ní. ta realita mě zasáhla jako úder kladivem. Ne, nebylo to tak dokonalé, jak jsme si ještě před okamžikem myslel. nebyl jsem šťastný. Přestože jsem si myslel, že po ničem jiném netoužím, teď jsem měl najednou pocit, že ej to celé špatně. Že takhle to být nemá. Že tohle nechci. Byl jsem z toho celého zmatený. Měl jsem ji přece rád a ona měla ráda mě, tak proč se mi najednou nelíbilo že jsme kamarádi? Tak dlouho nám trvalo, než jsme si vysvětlili, že jsme kamarádi, a najednou to nebylo... dost dobré? Správné? Sám jsme nevěděl. "Jo. moc hezký den," zamumlal jsem a zahleděl se na vodu.

Říkala to pokaždé? Byla pravda, že nikoho kolem její slova nijak zvlášť nepohoršila a ta černá se za ni omluvila, jako... jako by to skutečně bylo na denním pořádku. na druhou stranu... možná, že jsme maličko doufal, že viděla něco, co my ne? Ne, ne, to by bylo příliš odvážné. Vždyť jsme pochybovali i o našem přátelství. Chtěla nás určitě jen pozlobit. A jestli to říkala pokaždé, jak mi teď tvrdila Zarča...
Radši jsem ji pustil z hlavy. Vždyť jsme tu teď byl se Zarčou, tak co bych se zabýval jinými vlčicemi? Podíval jsem se na ni a naše pohledy se v tom okamžiku krátce setkaly. Usmál jsem se. "Na to se nedá zapomenout. Vážně jsem čekal, že tam na nás něco vyskočí." Ale naštěstí nevyskočilo. Naslouchal jsme jejím slovům. Bylo to tam sice děsivé a já bych ji tam také nechtěl ztratit, ale... chtěla mi tím snad říct něco víc? Chtěla mi tím říct, že jí na mě záleželo? Neodpověděl jsem hned. Její slova ve mě vyvolala zvláštní hřejivé pocity a poprvé jsem jim doopravdy plně uvěřil. Dost už bylo pochybností. Měla mě ráda. A já... já měl rád zase ji. Moc. O tom jsem nemusel pochybovat ani vteřinu. Čím jsme si zasloužil, aby mě měla ráda taková úžasná vlčice, to jsem doteď netušil. Možná jsem si toho nepřipadal hoden, ale kdo jsme byl, abych zpochybňoval její slova. Měl jsme prostě jen neuvěřitelné štěstí, že jsme ji potkal. Moji úžasnou Zarču. Moji? Moji kamarádku, samozřejmě.
kamarádku. A přesto se mé srdce rozbušilo ještě víc a mě polilo horko, když vyslovila moje jméno. "Ano?" Naslouchal jsme jejím slovům. Každému slovu. Myslela si, že ji nechci? Co jsme udělal špatně, že si to musela myslet? Měl jsme být lepší. Měl jsme se k ní chovat líp. Nevěděl jsem jak, ale prostě líp. Aby nikdy nemusela pochybovat. "Jak bych tě mohl nechtít?" Hlas mě v tu chvíli zradil a vyšlo to ze mě spíš jako zoufalé kníknutí. Místo odpovědi jsem se k ní zlehka, opatrně, jako bych se bál, že na poslední chvíli ucukne, naklonil a natáhl se k ní, abych ji objal.