Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Došli jsme spolu ven z lesa a mířili do zátoky na pláž. Bylo chladnu, ale bylo to moc pěkné místo. Stejně mě udivovalo, jak je možné, že stále o našem přátelství pochybujeme. Nikdy jsem o tom takové pochybnosti neměl. S nikým jiným. Možná s Vé, ale to bylo něco trochu jiného a tam to podle všeho nebyly pochybnosti neopodstatněné. Bylo to snad Zarinou samotnou? Ne tedy, že bych ji z toho vinil, ale... ale na jejím přátelství mi z nějakého důvodu záleželo víc, než na přátelství kohokoli jiného.
"To tedy," nervózně jsem se pousmál, "To tohle říká pokaždé, když vidí vlka a vlčici pohromadě?" Nebo si nás to trojbarevné tornádo vybralo cíleně, aby způsobilo co největší pohromu? my dva a vlčata? Co ji to vůbec napadlo. Copak neviděla, jak se plácáme už jen v tom, jestli se máme nebo nemáme rádi? Hmm, asi ne, když přiběhla, řekla, že jsme krásný pár, a pomalu v tom samém okamžiku zase pádila pryč. při té myšlence bych se začervenal, nemít kožich. "Taky by mě to zajímalo." Ano, pocity. Někdy jsme měl pocit, že ej to spíš mučící nástroj, který si na nás matka příroda vymyslela.
Sklopil jsme ouška. "Jistěže. Naprosto upřímně. Myslel jsme to vážně, víš? Nepřidával jsme se do Zlaté kvůli tobě, ale stejně tak bych se do smečky nepřidal ani bez tebe. Jsi... jsi jeden z důvodů, proč k vám chci patřit." jeden z těch nejdůležitějších, ale to už jsem nevyslovoval. I tak mě to stálo značnou dávku odvahy vyslovit to takhle na rovinu, a to nešlo o nic nového, protože už jsme to před ní nahlas přiznal předtím. "Víš... já myslím, že v tuhle chvíli bychom už neměli pochybovat, jestli jsme kamarádi. prošli jsme spolu pěkný kus světa, prožili spolu dobrodružství..." zadíval jsem se opět na vlastní tlapky. Srdce mi z nějakého důvodu běželo jako o závod. Nedokázal jsem si vylívat srdíčko a hledět u toho na ni. Bál jsme se, že kdybych se na ni podíval, do těch jejích nádherných modrých očí a na její laskavou tvář, slova by se mi zasekla v hrdle a já bych se do toho akorát opět zamotal. proč s sebou tohle přátelství neslo tolik pochybností a obav, že to druhý necítí stejně? Jaké podivné přátelství to bylo, takové, jako žádné jiné. Bylo to vůbec přátelství? Ne, jistěže muselo být. Vždyť co jiného by to bylo. Měl jsem ji přece rád, ne naopak. A ona? Ona od chvíle, co jsme sem došli, nic neříkala.

Minkar ze Zlatého lesa. Tohle místo teď bylo můj domov. Rozhlédl jsme se po stromech se zlatými listy. Domov. Tady teď zůstanu. "Je to... zvláštní pocit," přiznal jsem. "Ale rozhodně ne špatný, líbí se mi to. Je to už hrozně dlouho, co jsem takhle někam patřil." Usmál jsem se na ni. Oficiálně jsme teď byli členové jedné smečky.
Sklonil jsme pohled ke svým, tlapkám. "No... myslím, že bychom měli konečně rozseknout jednou provždy, jestli teda kamarádi jsme nebo ne. Přijde mi hloupé to řešit před ostatními členy smečky... víš?" Vždyť jaký obrázek to o nás dělalo? Ale co víc, oba jsme se akorát trápili pochybnostmi. Pochybovali jsme, jestli se ten druhý cítí stejně. pochybovali jsme, jestli to neříká jen ze slušnosti. Já o svých citech k ní nepochyboval. Byla to rozhodně moje kamarádka. Už jen z představy, že bych se s ní měl rozejít a už nikdy ji nevidět, nebo ji potkávat jen při smečkových záležitostech, se mi svíralo hrdlo. Záleželo mi na ní. Víc než na komkoli jiném. "A... no... taky o tomhle. Ty se bojíš, abys něčím neublížila mně, já zas abych neublížil tobě..." Zvedl jsme k ní pohled a zadíval se do jejích nádherných, blankytně modrých očí. měl jsme pocit, jako bych se v nich mohl ten okamžik utopit. Rychle jsme zase uhnul a podíval se do korun stromů, kam zrovna přistála malá sýkorka, která nás pozorovala. Jako by nás soudila. "Ta nejistota mě ubíjí," přiznal jsem, "Já... já tě mám taky rád." Tak proč jsme pořád pochybovali? proč jsme o tom toho druhého museli neustále ujišťovat. A... moment, co myslela tím 'jenom ráda'? věnoval jsme jí zvláštní pohled, jako bych snad jen pouhým pohledem mohl zjistit, co se jí honí hlavou. Což jsem samozřejmě nemohl. Vydal jsem se tedy za ní.

---> Tichá zátoka (přes Zlatý les)

Čekal jsem, že se bude alfa vyptávat víc. Že pro něj moje neurčitá odpověď třeba nebude dost. Však proč by také měla? V podstatě jsem mu řekl, že nic pořádně neumím. Ale možná... možná čekal, že se prokážu jako člen smečky a pak se uvidí. "Mockrát děkuju, budu se snažit, abych vás nezklamal," slíbil jsme svědomitě. Tím byla tedy smečka vyřešená. oficiálně. oficiálně jsme sem teď patřil. Byl to zvláštní pocit zase po takové době patřit do smečky. potrvá mi, než si na to opět zvyknu. Ovšem teď jsem potřeboval vyřešit důležitější věci.
Podíval jsem se na Zarču a nasucho polkl. tak tedy do toho. Byl nejvyšší čas, abychom jednou provždy vyřešili, co tedy jeden pro druhého jsme. jestli kamarádi, nebo ne, protože ty pochybnosti mě užíraly a vsadil bych tlapku, že to ona má stejně. "Znáš tady nějaké hezké místo, kde by nás nikdo nerušil?" zeptal jsem se.

Byl jsem rád, že už tu skoro nikdo nezůstal. Tohle bylo něco, co patřilo jen nám dvěma. Něco, co jsme potřebovali probrat v soukromí, ne před zraky ostatních, a už vůbec ne před zraky mého budoucího alfy. Vždyť jaký dojem to dělalo? Chtěl jsme se přidat do smečky, ale zjevně jsem ani nedokázal říct, jestli se se mnou chce někdo přátelit, nebo ho svou přítomností jen otravuju.
Zhluboka jsem se nadechl. Tak jako tak, co můžu ještě zkazit, když jí prostě řeknu, jak to všechno cítím? Ona ať si o mně myslí, co chce, ale nechtěl jsem, aby pochybovala o tom, co si o ní myslím já. Co jsem mohl ztratit?
Ji.
Ji jsem mohl ztratit, a nebylo nic horšího, než to. Ale připadal jsme si, že když jí nic neřeknu, ztratím ji také. Mohl jsem v téhle situaci vůbec vyhrát? "Ne. Tedy... chci být tvůj známý i člen smečky, ale... už od začátku jsem doufal, že bychom mohli být něco víc, než jenom to." Myslel jsme tím samozřejmě kamarády. neodvažoval jsem se doufat v nic víc, než kamarády a v tuhle chvíli mě ani nenapadlo, že by to třeba mohlo vyznít jinak. Zuby nehty jsem se snažil ji neztratit. Ji, tu nejúžasnější a nejmilejší vlčici, kterou jsem kdy potkal. "Chci být tvůj kamarád. Moc. A nezůstávám tu jen kvůli tobě, i když... jsi jeden z důvodů, proč bych tu chtěl zůstat." Zůstal jsem tam stát a tvářil se nešťastně. tak tady to měla. Pravdu. Takovou, jakou jsem se jen odvažoval vyslovit. nevěděl jsem, co dál říct. Muselo to být dost, i když jsem cítil, že to dost být nemusí. Nemohlo to být dost. Zasloužila si víc, Zasloužila si to nejlepší, co na světě existovalo. "Mohli bychom si pak promluvit někde o samotě?" zeptal jsem se ještě. Byl tu přece Aetas a i když nám nejdřív poskytl prostor, nechtěl jsem ho nechat čekat dlouho. Bylo potřeba vyřešit smečku. Třeba mě tady ani nebudou chtít a tím bude všechno vyřešené. Nebyl by pak svět jednodušší?
Ale nechtěl jsem, aby byl jednodušší. Ne v tuhle chvíli, pokud by to znamenalo, že tu nebudu moct zůstat.
Zamyslel jsem se nad Aetovou otázkou. "Asi tím samým, čím kdokoli jiný. Umím se o sebe postarat, co se lovu týče. Strávil jsem teď nějakou dobu na cestách, takže myslím, že se docela vyznám." Nehodlal jsme zmiňovat mou zálibu v básnění a podobných věcech. netušil jsem, jak by to mohlo být smečce užitečné, navíc... to byla spíš osobní věc. Aetas to slyšet nepotřeboval. "Zastanu jakoukoli funkci, kterou budete potřebovat, i když nejsem zrovna dobrý bojovník." Nebylo nic, v čem bych vyloženě vynikal, ale alespoň průměrný bych snad mohl být v čemkoli, co budou potřebovat. A co víc, nehodlal jsem odmlouvat, ať dostanu jakoukoli roli. Hlavně jsem tu chtěl zůstat.

Aetas, Zarina, Renbli

Konečně bylo po všem. Medvěd byl pryč a dokonce i ti dva, na které jsme po tomhle všem neměl zrovna pozitivní názor, se sebrali a šli pryč, ať už plánovali cokoliv. Nezajímalo mě to. Byl jsme tu kvůli něčemu jinému a konečně byla příležitost si s alfou smečky náležitě promluvit. Vlci se tak nějak obecně zase začali rozbíhat do všech možných směrů.
Jen Zarča tu zůstala. Se mnou. To mě zahřálo u srdíčka.
Jenže pak to samozřejmě zkazila jistá flekatá pohroma. "Rád bych..." začal jsem, jenže než jsem stačil větu dokončit, už zas začala blekotat o tom, jak se k sobě báječně hodíme. V tu chvíli jsem byl rudý jako rajče. "Ale já ne... nejsem tu proto..." zaprotestoval jsem, jenže ona už zas prchala pryč a nechala mě tu se Zarinou a tím problémem, co právě vytvořila. Co proti nám ta strakatá měla? Podíval jsem se na Zarinu a v krku měl najednou knedlík. proč zase popírala, že nejsme kamarádi? A teď se mě ještě ptala, jestli jsem tu kvůli ní? To vyznělo, jako by mě tu doopravdy nechtěla. Třeba jsem se celou tu dobu pletl a jen toužila se mě konečně zbavit. A všechno ostatní říkala jen ze slušnosti. "ne, nejsem tu jen kvůli tobě. tedy... ano, jsme tu kvůli tobě, ale do smečky chci. Chci být člen smečky, chci sem patřit, a..." a zase pochybovala, že chci být její kamarád? Co jsme udělal špatně? Měl jsem na ni být milejší a hodnější, měl jsme ji obdivovat jako Vé? Ale pro tu jsem snesl modré z nebe a stejně dosáhl jen toho, že mě nenáviděla. Možná by mě měla nejradši, kdybych se fakt sebral a zmizel. Možná jsem svou přítomností všechno jen kazil. Stáhl jsem ouška k hlavě. "Ale jestli chceš, abychom byli jen známí a členi jedné smečky, je to tvoje volba. Ale mohla jsi to říct rovnou, víš?" nevěděl jsem, co mě ranilo víc. jestli to, že se nechtěla kamarádit, nebo to, že mi nevěřila natolik, aby mi to předtím prostě řekla. nevyčítal bych jí to, já bych se sám se sebou taky nechtěl kamarádit. Povzdechl jsem si a už radši nic neříkal. Bude lepší, když se prostě přidám do smečky a pak Zarču nechám být. Bude mít ode mě konečně klid. Může si pak jít najít toho Rhaaxina, ten na ni bude určitě milejšía bude ho mít radši, než má mě. Vždyť on byl její kamarád rozhodně, nevypadala, že by o tom měla nějaké pochybnosti tak jako se mnou.
A přesto... když jsem se na ni podíval... nevypadala, že touží, abych zmizel. Spíš... naopak. A nebo jsem to celou tu dobu četl špatně. Nejspíš jsem se ve vlcích prostě nevyznal. Její slova přece říkala něco jiného. Zněla, jako by se nemohla dočkat, až se mě zbaví. Ale já odcházet nechtěl. Otočil jsem se na hnědého alfu. Víc už jsem to tak jako tak pokazit nemohl a když už nic jiného, chtěl jsem alespoň domov. Mít se kam vracet. A když to bude nutné, prostě se Zarče budu vyhýbat, to půjde. nebudu ji obtěžovat svou přítomností. Tohle byl její domov a já jí ho nechtěl nijak kazit. Chtěl jsem, aby byla šťastná, ať už to pro ni znamenalo cokoliv. "Rád bych se přidal do smečky... pokud mě tu tedy chcete a nikdo není proti." Řekl jsme alfovi a snažil se u toho netvářit jako nakopnuté štěně.

Prosím penízky a slevu ofc zapsat (čti: zapíšu si to), procenta všechna nacpat do rychlosti.

Co se týče akce, bavily mě snad všechny úkoly a i trocha toho taktizování, ale připadalo mi, že změna s týmy naopak usnadnila zářným přežít a zhoršila možnost strategizovat (viz naše zoufale neúspěšné pokus konečně vyhodit málo aktivní Aetku, že?). Pokud by to bylo na týmy, navrhla bych do budoucna spíš nabrat víc lidí, nebo to dřív spojit, protože se takhle snadno může stát, že se podezírá člen jiného týmu, ale prostě není možné s tím něco udělat, leda ukecat členy opačného týmu, což je takové meh. Anebo naopak že se přednostně vyhazují neaktivní lidé a tím se snaha zbavit se zářných trochu posouvá do pozadí. Nicméně zpestření to bylo zajímavé a zrovna mně bylo docela fuk, kdo se vyhodí a nevyhodí, takže tak.

Zapsáno

Predátoři 8. - konec
Na nikoho konkrétního, jen reakce na dění

Druhá akupinka zjevně taky něco našla, což jen potvrzovalo naši teorii. tedy... Rhaaxin tvrdil, že něco našli, ta se zelenými pruhy všechno popřela, takže jsem si nebyl jistý, co si o tom celém myslet. tak našli něco nebo ne? Nebo to nepovažovala za důležité?
Soustředil jsme se radši na Aetase a jeho rozhodnutí. Spokojeně jsme se usmál, když se rozhodl, že medvěda skutečně odstraníme tak jak... no, jak někdo navrhl, ať už to byl kdokoli. Ten někdo měl velmi dobrý nápad. Neměl jsme magii země, takže jsem nechal ty, co ji měli, odvést práci, a sám jsem jen kontroloval, jestli všechno probíhá hladce. Z bezpečné vzdálenosti, samozřejmě, abych do té díry ještě sám nespadl, ale pořád tak, abych na medvěda viděl a mohl mu třeba na hlavu hodit studenou sprchu nebo tak něco, kdyby se pokusil z díry vyšplhat. Byl jsem rád, že to bylo konečně celé za námi a všechno se blížilo zdárnému konci.

7. Zarina, Mireldis, Aetas

"Ingrid?" Zopakoval jsme po Zarině. Jo, bylo to klidně možné, bylo tu tolik vlků, které jsem neznal, že jsem v nich ztrácel přehled. "Tak Ingrid. Já si je ještě úplně nepamatuju." Nicméně plán zůstával stejný a to bylo hlavní.
Co mi však odpověděla, to bylo jako kdybych dostal facku. I s Mir? Jistě, chápal jsem, že se to teď nehodí, ale myslela tím snad, že po tom, co řekla Renbli, už se mnou nechce trávit čas o samotě? Bála se, že by si někdo jiný mohl také myslet, že jsme partneři? Mně osobně to zas tak nevadilo, i když jsme chápal, že ona asi o nic víc, než přátelství nestojí. Respektoval bych to. Měl jsme ji rád a chtěl jsem, aby byla šťastná, ať už se rozhodne hledat štěstí kdekoli. Ale to neznamenalo, že by mě to neranilo. Možná to bylo kvůli tomu Rhaaxinovi?
Ale ne, nechtěl jsem žárlit kvůli jedné větě, kterou řekla, a která mohla navíc klidně znamenat něco jiného. Teď na tom nezáleželo, měli jsme jiný úkol. "Možná někdy jindy, teď by se to stejně nehodilo," uzavřel jsem to a pospíšil si
Sotva jsme se vrátili, obě vlčice Aetovi řekly, co jsme objevili a na čem jsme se shodli. "Mohlo by to být to nejlepší řešení," dodal jsem, "myslím, že ten medvěd si příště už dá pozor, než sem přijde, a nepřijde tak nikdo k úhoně, ani my, ani on." Druhá skupina se také vracela, takže se zdálo, že jsme o nic nepřišli. A medvěd byl pořád v díře.

6. Zarina, Mireldis, okrajově Aetas, Sleifa a Renbli (vrátili se k nim)

Byl jsem rád, že se v naší skupině nenacházel někdo, kdo by sdílel názory toho Rhaaxina. Do Zarčy bych to tak jako tak neřekl, byla to ta nejhodnější a nejmilejší vlčice, kterou jsem znal, ale potěšilo mě i když s námi souhlasila Mireldis. Na to, co řekla, jsme přikývl. "Myslím, že to byla ta strakatá. Renbli?" Takový plán se mi také zamlouval, pokud jsme ovšem měli někoho, kdo by ho byl schopný i vykonat. Zbavili bychom se tak medvěda a zároveň by nikdo nepřišel k úhoně. Pochyboval jsem, že by se sem medvěd pak po zážitku s celou smečkou, která se na něj vrhla, ještě kdy toužil vrátit.
Zarča nás informovala, že Aetas magii země ovládá. "Já myslím, že to bude nejlepší. Nic lepšího tu už asi nevykoumáme." Navíc se druhá skupina už klidně mohla vrátit a čekat na nás. nerad bych, abychom se vrátili jako poslední, protože kdo ví, jestli by se zbytek smečky zatím bez našeho vědomí nerozhodl, že chlupáče odpraví. Postřehl jsem, že to samé dost možná trápí i Zarču. Chtěl jsme ji nějak rozveselit, přivést na jiné myšlenky. Od toho přece kamarádi jsou, ne? "Podívej," zašeptal jsme jí do ouška, "už vyšly hvězdy. Slyšel jsem, že když vidíš nějakou s ocáskem, tak si můžeš něco přát, a ono se to splní. Támhle!" Nebem mezi stromy se jedna taková zrovna mihla. "Určitě to znamená, že to všechno dobře dopadne!" Povzbudivě jsme se na ni usmál a už už jsem chtěl čumákem něžně prohrábnout její kožíšek, ale včas jsem se zarazil a odvrátil pohled, aby neviděla, jak se mi do tváří nahrnula krev. ne, to by bylo příliš troufalé. Letmé doteky se zdály být v pořádku, ale nechtěl jsme překročit nějakou neviditelnou hranici a způsobit, že by se cítila nepříjemně. Byli jsme přece kamarádi. Jen kamarádi.

5. Zarina, Mireldis

"Takže hledáme medvídě," řekl jsem. Nebyla to otázka, pouze jsem nahlas zopakoval to, co řekla. Dobře, proč ne? To, že jsme žádné mládě necítili tam, kde jsme na medvěda narazili, ještě neznamenalo, že nemohlo být někde jinde. Území Zlaté bylo velké, medvěd si klidně mohl jen splést cestu a místo do Brlohu se dostat k nám.
Dotek Zarčiny tlapky mě přiměl k ní vzhlédnout. Myslela si teď snad, že když jsem viděl jednu nebezpečnou šelmu a ten chaos, v jakém se smečka při boji nacházela, že si rozmyslím, že se chci přidat? Usmál jsem se na ni, abych ji ujistil o tom, že je vše v pořádku. Ne, nechápala jednu věc. I kdyby se smečka nacházela ve stavu rozpadu, dal bych jí šanci. Proč? Protože tu byla ona. Tohle byl její domov, který zjevně milovala. Už jen to samotné stačilo. I kdyby tu nebylo nic jiného, co by mě tu drželo, byla tu ona. A bude tu i až se s tím medvědem vypořádáme. Bude tu. Moje... kamarádka.
jenže co medvěda vyprovokovalo? Nedokázal jsem si to nijak vyložit. Mireldis však v tu chvíli už něco našla a já přispěchal k ní, abych si to prohlédl. "Krev. Možná se poranil a pak narazil na nás," uvažoval jsem, "jsme pořád docela blízko místu, kde jsme na něj narazili. Možná byl prostě vyděšený a najednou se ocitl uprostřed smečky, tak zpanikařil a zaútočil." Patřila krev medvědovi? Klidně by mohla. Pochyboval jsem, že by se někdo obtěžoval šelmu zkontrolovat, jestli už není potrhaná, než se na ni tak bezhlavě vrhli. "Být na jeho místě, taky bych panikařil. Zvířata někdy na strach reagují tak, jak zaútočí, obzvlášť když jsme mu způsobili další bolest tím, jak jsme se do něj pustili." Pokud by to bylo nutné, neváhal bych zvíře zabít. Životy směččanů byly důležitější. Ale pokud byl zraněný, vyděšený a zmatený... soucítil jsem s ním. A i kdyby bylo nutné ho zabít, byly tu lepší způsoby, než co navrhl ten Rhaaxin. Při představě, že by se několik minut dusil pod vrstvou hlíny, která by ho drtila zaživa, jsme nasucho polkl. Rychle jsem tu myšlenku zahnal. prostě jsem si jen přál, aby to pro všechny dobře dopadlo. Takové přání by se tady teď opravdu hodilo. Kde byla duha, kde byly padající hvězdy nebo správný počet vran, když je jeden potřeboval? Podíval jsem se na oblohu. Pomalu se blížila noc, ale ještě chvíli potrvá, než bude tma a vyjdou hvězdy, nicméně jsme si museli tak jako tak pospíšit, než bude úplná tma, a bude se nám ještě hůř hledat. "Kéž by to všechno dobře dopadlo..." zamumlal jsme tiše, jak pro dobro smeččanů, tak pro dobro medvěda. "Já nevím. Možná kdybychom mu dali nějakou únikovou cestu, tak by se sebral a utekl. Nemyslím, že se s námi chce prát o nic víc, než my s ním. Musí si přece uvědomovat, kolik nás tu na něj je." Další otázka byla mířená na druhou vlčici. Také jsem se na ni podíval a čekal, jak se vyjádří.

4. Aetas, Zarina, Mireldis, okrajově Alyanna

Vlčice odpověděla kousavě. Nemusela být hned takové, obyčejné "já to tak nemyslela" by stačilo. Protože jestli tohle měl být sarkasmus, tak to předtím řekla pěkně nešikovně. A nebo si teď uvědomila, jak hloupý návrh by to byl a tak se snažila to zamluvit? Ne, to určitě ne, však se chovala, jako že tu tomu velí a někdo, kdo velel, skutečně nemohl být tak hloupý, jinak by nemohl mít vysoké postavení, jak jsem odhadoval. Aetas proti jejímu komandování smečky přece nijak neprotestoval. A já se s ní nehodlal hádat, byl jsem jen rád, že si skutečně nemyslí, že by mohl plán medvěda odlákat na jídlo fungovat. Nehodlal jsem se s ní dohadovat že to měla říct jinak a že sarkasmus je v takovéhle situaci to poslední, co nám pomůže.
Pak se ale do toho zmatku, kdy se tu vlci akorát dohadovali, konečně alfa pořádně vložil a učinil tomu přítrž. To jsem ocenil, nelíbilo se mi všechno to zbytečné vřeštěni. Přikývl jsem na to, že máme jít na průzkum, a pak jsem se usmál na Zarinu. byl jsem rád, že můžu jít z dosahu toho nebezpečného zvířete, a za co jsme byl ještě radši bylo, že odsud odejde i ona. "Jdeme," souhlasil jsem. Přemýšlení, kdo z vlků je Mireldis, jsme byl ušetřen, protože Zarča ji znala, takže jsem prostě vyrazil za oběma vlčicemi. "Po čem se chceme dívat?" zeptal jsem se. medvídě, o kterém byla řeč, bylo asi to jediné, co by mohlo medvěda přimět bojovat s celou smečkou vlků. Nebo byl medvěd hladový a zoufalý? Nevypadal ale nijak vyhuble. Nebo mohl být nemocný? Nebo mladý a nezkušený? A nebo na nás narazil omylem a my jsme se na něj sesypali tak rychle, že jsme mu zahradili ústupovou cestu.

3. Alyanna, okrajově Zarina a Rhaax
Musel jsem přiznat... Zarčina společnost byla poněkud rozptylující. tak jako tak jsem ale rychle vyhodnotil, že bude lepší, když na medvěda útočit nebudu. Bylo tady tolik vlků, že bych se akorát ostatním pletl pod nohy a akorát tím mohl způsobit zbytečná zranění. Zůstával jsme tedy poblíž, stranou, ale dost blízko, abych mohl přispěchat na pomoc, kdyby to bylo potřeba. Čemu jsme úplně nerozuměl, byla vlčice se zelenými pruhy na zádech. nejdřív říkala, že zraněný znamená zuřivý, a pak nás vedla do útoku? Ale snad věděla, co dělá. nehodlal jsme to tváří v tvář velkým medvědím zubům a tlapám zpochybňovat. Sám bych byl pro zahnání, divil jsem se, že se tu zvíře vůbec ukázalo, když tu bylo tolik vlků, ale zdálo se, že je plán medvěda spíš zabít. někde během všech těch útoků jsem přiskočil k medvědovi a Chňapl po něm, abych ho rozptýlil, ale pak jsme se zase stáhl. Panoval tu docela chaos, jak všichni metali magiemi jak je jen napadlo. Vždyť takhle spíš trefí jiného vlka, než náš cíl. "Odlákat na med?" zeptal jsem se nevěřícně zelenopruhé vlčice, "vážně si myslíš, že když to na něj doráží smečka vlků, že ho bude zajímat žrádlo?" Proč se nás ten medvěd nebál? proč tu pořád ještě byl? Já bych na jeho místě už rozhodně zmizel s ocasem staženým mezi nohama. Teď však moc utéct nemohl, pravda, protože skončil v zemi. To bylo jen dočasné řešení. Vlk s náhrdelníkem v zápětí navrhl řešení trvalé. Nevěřícně jsem střelil pohledem po Zarče, jestli také slyšela, co právě řekl. Pohřbít ho v zemi? Byl to živý tvor, jistě měl nějaký důvod, proč se tu objevil a proč ještě neutekl...A ten vlk ho chtěl prostě zasypat hlínou a nechat ho se udusit?

2. Zarina, Aetas, okrajově Alyanna, Rhaaxin, Renbli, Ingrid (zmínka)

Jestli budeme nebo nebudeme mít vlčata se Zarinou, to bylo skutečně to poslední, o čem jsem chtěl v tuhle chvíli uvažovat. Před tou barevnou pohromou mě ani nenapadlo, že bych o tom uvažovat mohl. Znova jsme nasucho polkl: "Jasně... Přesně jak říká." Dobří kamarádi? Ano, byli jsme dobří kamarádi, a ti spolu vlčata nemívali, přesto... Ne, nechtěl jsem o tom uvažovat. Musel jsme se soustředit, potřeboval jsem udělat dobrý dojem, dostat se do smečky a... A? Aaaaa!
Ne, hezky popořadě, žádná Zarina, žádná vlčata, smečka. Ale proč jsem si připadal tak smutně, když jsem slyšel, jak mluví s tím Rhaaxinem? Tak moc se k němu měla... Ale já byl přece kamarád, dobrý kamarád. Kamarádi svým kamarádům přáli, aby měli i další kamarády. Nebo... I něco víc. Ne? Vždyť proč by mě mělo zajímat, že se Zarča baví s jiným vlkem? Že mu říká, že mu to sluší? To by mi přece nemělo vadit ani v nejmenším.
A taky nebude, ne! Stálo mě to sice trochu přemáhání, ale nevadilo mi to. Opravdu. Ani trochu. Ale proč mě tak potěšilo, že pak opět promluvila na mě? Byl jsem z toho celého nějak zmatený. Vážně jsem žárlil? Úvahy stranou. Usmál jsem se na ni a přikývl. "Dobře." Jakékoli vysvětlení mohlo počkat. A muselo, protože se zas objevilo to třeštidlo. I s posilami! Střihl jsem oušky a vyměnil si se Zarinou pohled. Vážně mluvili o čem jsem myslel, že mluvili...?
No, medvěd měl přednost. Vyrazil jsem hned za Zarinou za tím hnědým vlkem. Podrobnější informace, až budeme o samotě. Ano, pokud byla smečka v nebezpečí, bylo potřeba jednat, ne si povídat. Zvíře se vzápětí objevilo. Přidal jsme se ke zbytku smečky. Pokud měl být tohle můj domov, byl jsem odhodlaný ho bránit od samého počátku. Po Zarinině boku, samozřejmě. Odmítal jsem dopustit, aby jí to zvíře ublížilo. Zařadil jsem se do půlkruhu, připravený uhnout, pokud po nás zvíře vyrazí, a pak samozřejmě zaútočit. Spoléhal jsem jen na své fyzické schopnosti, své magii jsem moc nevěřil a bral jsem ji spíš jako zálohu. Nejdřív jsem ale čekal, co zvíře udělá. Ta vlčice po boku Aetase měla pravdu, bude lepší pokusit se ho zahnat, neútočit, pokud nezaútočí první. Vycenil jsem zuby a výhružně na zvíře zavrčel.

Predátoři - začátek
Reakce: Zarina, Barnatt, Renbli, Aetas

V odpověď jsem se na ni usmál. Už teď jsem věděl, že si dám skutečně záležet, když budu mít takové publikum. Chtěl jsem se před ní pochopitelně předvést v tom nejlepším světle. Sice si patrně bude muset počkat, ale zato to bude stát za to.
Báseň stejně musela počkat, až vyřešíme tu záležitost se smečkou, protože takhle vyklepaný jsem jen těžko mohl složit něco, co by stálo za řeč. byla tu skutečně spousta vlků, víc, něž kolik jsme viděl na jednom místě za skutečně dlouhou dobu. Nebyl jsme si úplně jistý, jak mám chápat Zarčin sklopený pohled, když jsme řekl, že rozhodně chci, abychom byli kamarádi. Ona snad nechtěla? Dávala mi možnost vycouvat, aby to nebyla ona, kdo řekne, že už mě nechce vidět? Chápal jsme ji snad celou tu dobu správně a byl jsem jí navzdory jejím slovům jen na obtíž a ona akorát nechtěla ranit moje city? Měl jsem ji rád, víc rád, než jsme byl ochotný přiznat, ale i když by to mé city dozajista ranilo, respektoval bych její rozhodnutí...
Ona však mé obavy vyvrátila, když řekla, že moje kamarádka být chce. Usmál jsme se. Bylo to, jako by mi spadl kámen ze srdce. Takže jsme byli kamarádi! Nepošle mě do háje, jako tehdá Vé. Svět byl opět v pořádku.
Když jsme se dostali mezi vlky, držel jsme se po jejím boku, prohlížel si všechny okolo, ale neříkal jsme nic. Nebyl jsme si tak úplně jistý, co mám v takové situaci dělat. pak oslovila jednoho vlka, který měl srst pokrytou zvláštními znaky, a tón, který použila, mě přiměl věnovat tomuhle vlkovi trochu víc pozornosti. Zamračil jsem se na něj, ale ne proto, že bych proti němu něco měl, spíš jsem se snažil pochopit, co se tu děje. Ublížil nějak mojí Zarče? Mé úvahy však spolehlivě přerušila jistá tlapka na té mojí. Sklouzl jsem pohledem k našim tlapkám, jako bych nemohl uvěřit, co se právě stalo. Co se vlastně stalo? Takový malý nevinný dotek a přesto jsme měl pocit, jako by můj mozek najednou dostal zkrat. A než jsem se stačil vzpamatovat, přihnala se ta velká tříbarevná pohroma a začala vyřvávat, jaký jsme krásný pár. Gratulace? Děti? Uskočil jsme od Zariny jako bych se popálil a nemít srst, byl bych teď rudý jako rajče. "Já jsem... nejsme... neplánujeme..." nebyl jsme schopný jasně vyjádřit myšlenku a vlastně jsme ani netušil, co se to snažím říct. Copak jsme vypadali jako pár? Vždyť jsme byli jen kamarádi! Vždyť jsme i o tom zjevně před chvílí pochybovali, jak si mohla myslet... jak by mohla Zarča vůbec chtít být něco jiného, než kamarádi? jak mohla ta tříbarevná vůbec usuzovat, že jsme pár? Oněmělý úžasem nad tím, co jsme si právě vyslechl jsme jen pokývl černé vlčici, zjevně její matce, podle toho, jak ji mladá oslovila, na omluvu za tu tříbarevnou a nasucho polkl. Jestli jsem si předtím připadal nervózní, teď jsme se cítil vyloženě trapně a jako by na mě najednou všichni koukali. Ale já si Zarinu přece vůbec nenárokoval, jak bych taky mohl, když byla tak úžasná? Budou se mi teď ti vlci smát? Rozhlédl jsme se kolem, ale nevypadalo to tak, vypadali spíš pobaveně nad výjevy té mladé vlčice, kterou hnědá oslovila jako Renbli, která už mezitím stihla vzít roha. Dobře, situace nebyla v háji. "Dobrý den," pozdravil jsme tak nějak do prostoru, zatímco jsem se snažil identifikovat, kdo tu velí, "rád bych se přidal do vaší smečky, když dovolíte." jenže ani ten pokud zjevně neměl skončit úspěchem, protože to už hnědý vlk začal něco větřit. A já to ucítil taky. Rozhlédl jsem se. Byl to jistě medvěd, ale který medvěd by se odvážil takhle nakráčet mezi skupinu vlků?

Asi jsem se v tu chvíli příliš soustředil na vlastní nervozitu a na to, co mě čekalo, než abych si uvědomil její ne vyloženě pozitivní reakci na můj žert. Usmívala se přece, ne? tak jsme nemohl udělat nic špatně. "Já myslím, že to bude fajn," řekl jsme si spíš pro sebe, než že bych to říkal jí. Pokud budou alespoň z poloviny takoví, jako Zarča... ale to už jsem se opakoval. "Tak jo, tak až ji budu mít hotovou, tak tě najdu a zarecituju ti ji." Ale možná bych měl ty veršíky o ní vynechat? nebyl jsme si jistý, jak moc by je ocenila. Na druhou stranu nebyly nepravdivé, byla skutečně velmi krásná vlčice. Mohl bych klidně skládat verše o ní. Rozpomněl jsme si na verše, které jsme kdysi složil o Vé a rychle zatřásl hlavou, abych se jich zbavil. Ne, o té už jsem žádné verše skládat nehodlal, když jsme pro ni nebyl dost dobrý. Měl jsem teď kamarádku a to přece stačilo, ne? Zarča byla lepší, než princezna Vé, třebaže to byla pouhá kamarádka. Alespoň neměnila názor každých pět minut.
Oplatil jsem Zarče úsměv. "To já děkuju. Že jsi mě sem doprovodila a za... no, za všechno." Sklopil jsem ouška, když se zeptala, jestli jsme kamarádi. pro mě to byla jasná věc, ale jestli to ona brala jinak... ne, jistěže nebrala. "Jsme kamarádi... pokud chceš, samozřejmě. Seš moc fajn, budu moc rád, když budeš moje kamarádka." Možná jsme se neznali dlouho, ale ta cesta trvala snad celou věčnost. Už představa, že bych ji neznal, že bych pro ni měl být zase pouhý cizinec, mě nepříjemně bodla u srdíčka. jak bych mohl něco takového vůbec chtít?