Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Zlatý les

Na území jsme dorazili v pohodové náladě. Byl jsem ohledně toho celého docela optimistický, koneckonců to byla Zarinina smečka a ona mě už několikrát ujistila, že bude všechno v pořádku, že? Přesto jsem však mírně znejistěl, když jsme překročili hranice a všude kolem sebe jsme najednou cítil pachy smečky. Ne snad proto, že bych Zarině nevěřil, její přítomnost po mém boku mi dodávala jistotu, dokud byla se mnou, jistě neexistovalo nic, co bychom nezvládli, ale už brzy jsem se měl potkat se spoustou cizích vlků a, no, já asi ani nebyl zas tak moc sociální. Vždyť jich bude hodně a já mezi nimi budu jediný cizinec! Zarče jsem však věnoval další úsměv. "Jak si přejete, paní, budeme si jistě báječně rozumět." Řekl jsme to napůl žertovně, převážně abych skryl nervozitu. Ona věřila, že bude všechno v pořádku, musel jsem tomu tedy věřit taky. Všechno bude v pořádku. Zvládnu to. Přál jsme si, aby byla její slova pravdivá, protože tohle místo bylo skutečně krásné, bylo by mi ctí nazývat ho domovem. "Ale to není vůbec špatný nápad!" řekl jsem nadšeně, když navrhla, abych složil báseň. Už jsem se začal rozhlížet po okolí a hledat náměty. jak dlouho to bylo, kdy jsem naposledy nějakou báseň skládal? Tam kde zlaté listí kryje zem jak peřina, tam domov má krásná, modrooká Zarina... No, budu na tom muset ještě trochu zapracovat, tohle zatím ony skřítky žalostně postrádalo. "A ty budeš úplně první, kdo ji pak uslyší," slíbil jsem jí. Být člověk, mé tváře by se teď nejspíš mírně červenaly nad skutečností, že ačkoli jsem měl skládat báseň o lese, stejně jsem myslel spíš na svou společnici. Štěstí však, že jsem byl vlk.

---> Zubří pláň

"Taky si myslím," řekl jsem spokojeně. Proč sedět doma, když venku toho bylo tolik? Mimo to, já stejně nevěděl, kde moje doma je. Nebylo v mojí staré smečce, proto jsme ji opustil, ale ještě jsem nenašel místo, které by bylo domov nový. Neztrácel jsem však naději, že jednou takové najdu. Vždyť mohlo být i tady. Když jsem nad tím uvažoval, dokázal jsme si to představit. Tohle místo bylo doslova okouzlující. Navíc... navíc by to znamenalo, že bych Zarině nemusel dávat sbohem. Poočku jsem se po ní podíval, když se ona zrovna dívala jinam, a usmál jsem se, jen tak, spokojeně a sám pro sebe než jsem se zase odvrátil. Zarina byla snad první opravdová kamarádka, kterou jsme po dlouhé době měl. Rozhodně jsem si tak připadal. "Moc rád všechny potkám," řekl jsem po pravdě. představa, že kolem sebe zase budu mít vlky, a nebudu se jen toulat sám, se mi zamlouvala. "Je to tady naprosto úžasné," potvrdil jsem a pak se usmál, "děkuju!" Teď jsme ještě museli najít smečku a její území, ale to už nebude trvat dlouho. A pak čekalo setkávání se členy. Možná, když jsme nad tím tak uvažoval, by nebylo od věci si na to trochu odpočinout. Už takhle jsem byl plný dojmů.

---> Zlatá smečka

---> Sněžné tesáky

Zlatý les se blížil velmi rychle. Respektive my jsme se blížili k lesu. Brzy jsme opustili hory a přesunuli se na louku, kde foukalo ještě víc, než předtím v horách. vypadalo to, že bude brzy pršet, a to tak, že pořádně, takže jsem doufal, že se včas dostaneme pod zákryv stromů. I když... pokud bychom zmokli, třeba bych se mohl před Zarčou trochu předvést a vysušit nám kožíšek pomocí magie.
Téma se skřítky a duchy jsem už také nerozváděl, i když mi přišlo zajímavé. Zas se nic nemá přehánět a měli jsme přece i spoustu jiných témat k rozhovoru.
"To vůbec nevadí, zase se hezky projdeme a ponáme kus světa, ne?" usmál jsem se na ni. Ani v nejmenším mě netrápilo, že jdeme tak dlouho. "Jen možná za chvíli zmokneme." Stočil jsem pohled k mraku na severu "Ale zas nás neusmaží sluníčko, to je taky fajn." Měl jsem v tuhle chvíli opět dobrou náladu. Jak bych ji taky mohl nemít, že? Její slova úsměv na mé tváři ještě rozšířila. "Víš, já jsem taky hrozně rád, že tu jsi zrovna ty. Já asi nikdy neměl takového kamaráda. Nebo kamarádku." A vlastně ani nic jiného. Vždycky jsem měl jen sourozence a pár známých. Dokonce ani rodiče jsem neměl, i když jsem kdysi potkal toho šedého vlka, který tvrdil, že něco ví o mém otci. Ovšem otec mohl počkat, teď jsem hodlal věnovat svůj čas Zarině. Nepotkal jsem ho doteď, pár dní navíc už nic nezmění.
To už jsme ale dorazili k prvním stromům. Na kraji lesa jsem se zastavil a zadíval se na zlatavé listí s očima vykulenýma úžasem. "Páni, to je opravdu moc pěkná barva. Vůbec se nedivím, že se tady tvoje smečka rozhodla usadit." Pak jsme se podíval zpět na ni. "Tak, a kudy teď dál?"

---> Zlatý les

---> Červená louka (přes portál)

Portálem jsem necestoval poprvé, ale nepatřilo to mezi moje oblíbené zážitky. Co však nutno uznat, ačkoli to nebylo zrovna pohodlné, bylo to opravdu rychlé. V jednu chvíli jsme byli na louce a na naše hřbety svítilo slunce, a ve chvíli další jsme stáli na sněhu uprostřed hor. "Třeba by se u vás skřítkům a strašidlům ani nelíbilo a zase by se rychle odstěhovali, když by zjistili, že tam bydlíte vy." Ale třeba existovali i hodní skřítci, kteří třeba nosili vlčatům poklady, nebo tak něco. takové bych naopak potkal i docela rád, třeba bych o nich pak mohl složit nějaký příběh. Příběhy já měl rád. Příběh o skřítcích ze Zlatého lesa, hmm, to znělo dobře. Z úvah mě však vyrušila Zarinina otázka. "Cože? aha! No, cestuje se mi moc dobře," usmál jsem se na ni. "Víš, ono se vždycky cestuje líp, když si máš s kým povídat." A podle toho, co říkala, už to ani nebylo daleko. Když jsem se z hor zadíval do dálky, měl jsem dokonce dojem, že v dálce něco zlatého vidím, i když to klidně mohl být jen odraz slunečních paprsků na mořské hladině. Na jednu stranu jsem se těšil, až tam budeme. Na stranu druhou... ale třeba bych tam mohl chvíli zůstat. Zarina rozhodně nevypadala, že by jí moje společnost vadila a s trochou štěstí by nemusela vadit ani vlkům z její smečky. Pokud byli alespoň z poloviny tak milí, jako ona, byl jsem si jistý, že bych mohl mít šanci. To ovšem nezjistím, dokud tam nebudeme, a jak Zari před chvílí říkala, musíme ještě přes louku, takže jsem vyrazil na louku.

---> Zubří pláň

---> Rokle (přes Nejvyšší horu)

Lézt temnými dírami s potenciálním výskytem strašidel rozhodně nepatřilo k mým oblíbeným kratochvílím, i když představa, že bych taková místa prozkoumával spolu se Zarinou způsobila, že jsem se na to snad skoro i... těšil? Bylo to vůbec možné? Ovšem Zarina momentálně do žádné zatuchlé díry nelezla, což jsem ocenil o poznání víc, protože jestli bych s ní něco podnikal radši, než prozkoumávání jeskyní se Zarinou, bylo to prakticky cokoli, co lezení do jeskyní nezahrnovalo. Pokračovali jsme teď směrem k vysoké hoře a zpět stejnou cestou, na které jsme se nedávno potkali. Nebylo to dlouho, ale přesto mi to už připadalo jako celá věčnost. Skoro jako bych ji znal odjakživa. Znal jsem ji chvilku a přesto jsem o ní uvažoval jako o dobré kamarádce. Byla úžasná, krásná a chytrá a dobře se s ní povídalo a celkově s ní byla legrace. Nepřipadal jsem si s ní, jako že mě toleruje prostě proto, že jí přijde hloupé mi říct ať přestanu otravovat. Možná že si mou společnost skutečně užívala stejně, jako já tu její. Pro sebe jsem se usmál. To by bylo moc hezké. Vlastně bych nemohl být šťastnějším. Přál jsme si, abych tohle nějak nepokazil, abych neřekl nějakou hloupost nebo tak něco. Ale možná jsem nad tím jen moc přemýšlel. Chtěl jsem si prostě užít tuhle výpravu a zjistit něco o té její smečce. "To jsem tedy zvědavý. A doufám, že ne, nějaké bych potkal fakt nerad," zasmál jsem se. Docela mě zajímalo, jak daleko odsud se les nachází, ale neptal jsem se. Koneckonců to sám brzy zjistím a ať už bude cesta jakkoli dlouhá, rozhodně jsem si nehodlal stěžovat. Vždyť jsem byl v úžasné společnosti.

---> Sněžné tesáky (skrz portál)

---> Severní hory (přes ostříží zrak)

Brzy jsme se zase dostali na místa, která mi byla až podezřele povědomá. Netrvalo mi dlouho, než mi došlo, kde tu jsme, ale abych pravdu řekl, docela mě to pobavilo. "A jsme zase zpátky odkud jsme přišli," řekl jsme vesele, tentokrát však bez sebemenšího úmyslu vlézt znova do té jeskyně. Bylo to hezké dobrodružství, to ano, a byl jsme rád, že jsme ho spolu mohli absolvovat, ale jednou to stačilo, děkuji pěkně. co kdyby nás při druhé cestě něco opravdu sežralo? Kdyby na mě něco zaútočilo, rozhodně bych to neocenil, ale kdyby něco ublížilo Zarče, to bych si vyčítal snad do konce života. ne, bude lepší, když bude naše další dobrodružství něco příjemného a bezpečného. Vůbec by mi nevadilo prostě se jen procházet a povídat si. Rád bych se o ní dozvěděl všechno, co jsem mohl. byla výjimečná, milá a hodná a... a taky moc pěkná. Neměla ono princeznovské kouzlo, kterým oplývala Vé, ani oslňující krásu těch vlčic, za kterými se každý vlk ohlédl, ale přesto byla v mých očích krásnější, než kterákoli z nich. měla své osobní kouzlo, které z ní dělalo ji samotnou a které by nikdo nemohl napodobit.
Uvědomil jsem si, že na ni zírám až moc dlouho a že něco říkala a v duchu jsem se napomenul, abych poslouchal. nechtěl jsem aby si o mě myslela, že jsme nezdvořák nebo že mě snad nezajímá to, co říká, protože to nebyla pravda! "To jo... ale já to beru tak, že jeden vlčí život prostě nestačí na to poznat všechno. Nemá smysl se o to ani snažit, takže si můžeme vybrat, co nás zajímá a věnovat se tomu," povzbudivě jsem se usmál, "pořád toho můžeme stihnout spoustu a zase nás vždycky má co překvapit." Cupital jsem vedle ní a koukal po obloze. Vítr už naštěstí ustával, ale zato padla tma. Alespoň jsme už nebyli v horách, kde to mohlo být za tmy nebezpečné. "Myslím, že na tom se rozhodně shodneme. Třeba najdeme nějaká hezké temná zákoutí, která se ti budou líbit, na prozkoumání i tam. Nějaká bez strašidel ideálně!"

---> Červená louka (přes Nejvyšší horu)

---> Luka

Zarina byla šťastná a já... vlastně taky. Po dlouhé době jsem si s ničím doopravdy nedělal starosti a prostě jsem si užíval okamžiku. Kdesi v mé mysli se neustále ozývala myšlenka, že to tak dlouho nevydrží a za chvíli se se Zarčou budu muset zas rozloučit, ale tu jsem docela úspěšně zatlačil do pozadí. Teď nebyla důležitá, proč si kazit hezký den?
Že bych se bavit nechtěl, to se skutečně bát nemusela, "To jo. A vlastně máš pravdu, to jezírko byl takový poklad, vůbec mě předtím nenapadlo, že bych o tom tak mohl uvažovat," odpověděl jsem nadšeně. Ale měla pravdu, jakkoli bylo prohledávání jeskyní a objev zajímavého hezkého místa super (když pomineme ten strach o vlastní život a přebujelou fantazii, která si byla jistá, že na nás ze tmy vyskočí něco vlkožravého), být zase venku pod nebem a procházet se po louce bylo lepší. byli jsme zkrátka vlci, ne netopýři, abychom byli zalezlí pod zemí. Sice pěkně fučelo a byla už docela zima, ale ani jedno mi nevadilo. Byl jsem na zimu docela zvyklý a vítr mě svým způsobem fascinoval. Dával mi pocit svobody a divokosti. Možná nebyl vidět, ale to mu na kráse neubíralo ani trochu, navíc tady nebylo nic, co by na nás mohlo při větším poryvu spadnout. "Abych řekl pravdu, já nikdy nebyl zrovna fanoušek podzemí, je to tam takové ponuré," řekl jsem. nevadilo mi, když jsme šli v tichosti. už jsme se znali dost dlouho na to, aby mi ticho nepřipadalo nepříjemné nebo trapné, ale povídal jsem si taky rád. Zarina se dobře poslouchala, měla příjemný hlas a já se přistihl při myšlence, jak by asi zněla, kdyby se pokusila zpívat. Ovšem zase jsem ji zaplašil, teď jsme byli na cestě a procházeli jsme přes hory, takže bylo potřeba šetřit dechem. Možná se jí zeptám, až se někde zase zastavíme. "Už teď se těším," řekl jsem upřímně, zvědavý, jak dlouhá cesta je ještě před námi.

---> Rokle (přes Ostříží zrak)

---> Nerovy vodopády (přes Křišťálko)

Pořád mi to nepřipadalo jako úplně dobrý nápad. měl jsem s tím, koneckonců, své vlastní zkušenosti. Pokud o tom ovšem ona byla naprosto přesvědčená, možná stálo za to, zkusit to znova. Třeba budu mile překvapený, když se ukáže, že má pravdu a že jsem doteď jen neměl štěstí na ty správné vlky. Usmál jsem se na ni: "Budu na to pamatovat!" V tu chvíli jsem věděl, že budu muset složit něco, co bude jen pro ni. Možná ne hned, ale jednoho dne ano. Už teď mě napadaly útržky veršů, ale prozatím jsem je zatlačil do pozadí. Dokud tady byla, chtěl jsem se věnovat jí a užít si každý okamžik, navíc jsem věděl, že vzpomínky na ni jen tak nevyblednou. nepatřila mezi ty, které bylo snadné zapomenout, vždyť už teď jsem jí měl plnou hlavu. I kdyby osud rozhodl jinak a my už se nikdy víc nepotkali, i tak jsem věděl, že si ji budu pamatovat ještě za mnoho let. Ovšem doufal jsem, že to se nestane. Doufal jsem, že se budeme potkávat často, že spolu budeme moct trávit čas. Vždyť jsem si tu konečně našel opravdovou kamarádku, a to ne jen tak ledajakou, ale tu nejhodnější a nejmilejší vlčici, kterou jsem snad za celý život potkal. "Není zač," odpověděl jsem, když poděkovala za náhrdelník a vlastně i za kompliment. K jezírku jsem ji následoval a také si prohlédl odraz na hladině. Přestože byla voda jako zrcadlo, stále se mi reálná Zarina zdála jaksi... hezčí.
Pak už jsem ji následoval pryč od jezírka a za novým dobrodružstvím, které před námi čekalo. Těšil jsem se na to, co objevíme a co před námi čekalo. Vzpomínka na všechny ty nepříjemné vlky, které jsem potkal před ní, se nyní zdála stejně vzdálená a nepodstatná, jako vzpomínka na předchozí déšť a kroupy.

---> Severní hory

Já z toho zas tak smutný nebyl. Tedy jistě, trápilo mě to, ale měl jsem dost času, abych se s tím smířil a naučil se to akceptovat jako prostý fakt. ostatní ne všechno akceptovali, tak to bylo, je a bude a nebylo v silách jednoho vlka (nebo možná dvou), aby to změnili. Ovšem tak to bylo svým způsobem v pořádku, vždyť každý mohl mít jaký názor chtěl. Mou lásku k poezii jejich názor stejně nezmění.
"Tak já to zkusím... pokud si myslíš, že bych měl," věnoval jsem jí další úsměv. Nezapochyboval jsem ani na chvíli, že to snad nemyslela vážně. Možná jsem si v tomhle ohledu docela nedávno užil svoje, ale... nepatřil jsem mezi vlky, kteří by zůstávali zničení životem příliš dlouho. Vždyť ať se stalo cokoli, slunce svítilo pořád stejně, voda stále příjemně chladila, květiny stále voněly a ptáci zpívali. Ale hlavně jsem vždycky mohl potkat vlky, jako byla Zarina. Takové, které muselo seslat samo nebe. Mohl však vůbec existovat někdo takový, jako byla Zarina? Vždyť od toho, co jsme se potkali, pro mě měla jen pochopení a milá slova, která hladila na duši, a já jí chtěl oplatit stejným. Byl jsem rád, že jsem ji potkal a začínal jsem se pomalu ale jistě děsit okamžiku, který jistě přijde, kdy si budeme muset dát opět sbohem. Ovšem utěšoval jsem se myšlenkou, že se ještě neblížil. Ještě ne, zatím ne. ještě jsme měli plány na výlet do Zlatého lesa a na louku u ní a já si hodlal čas strávený v její společnosti užít co nejvíc to půjde. Když sklonila hlavu, přetáhl jsem přes ni řetízek náhrdelníku a navlékl jí ho na krk, pak jsem ucouvl a zhodnotil ji pohledem. Slušel jí přesně tak, jak jsem si myslel. "A teď jsi ještě krásnější, než jsi byla předtím!" Prohlásil jsem nadšeně, aniž bych nad tím přemýšlel. Ovšem jak jsem to vyslovil, uvědomil jsme si, že je to pravda. Totiž nikoli to, že jí náhrdelník přidal na kráse, ale že Zarina sama byla krásná. Nebyla to princezna jako Vé, neměla sněhově bílý kožich ani nebyla vychrtlá jak laň, jak někteří vlci posuzovali ideál krásy, ale měla své vlastní osobité kouzlo, které patřilo jen jí a které ji dělalo výjimečnou. Odvrátil jsme od ní opět pohled. Cítil jsem, jak se mi do tváří vhání červeň, ačkoli to přes kožich nemohlo být vidět. Ne, skutečně neexistoval nikdo stejný, jako byla Zarina. Zarina byla jen jedna a byla úžasná tak, jak byla.
"Tak tedy pojďme," řekl jsem s úsměvem a vyrazil.

---> Luka (přes Křišťálové jezero)

"Mně se o tom s tebou ale baví dobře. Víš, ty jsi vlastně asi první, komu jsem o tom od svého příchodu sem řekl..." Nebo jsme si v tohle chvíli nevzpomínal na nikoho jiného. S nikým jsem o tom rozhodně nemluvil tolik, jako právě s ní, S vlčicí, která byla rozhodně hodna toho, aby o ní někdo nějakou báseň či píseň složil. Čím víc jsem ji poznával, tím jistější jsme si tím byl a vzhledem k tomu, že jsme tu jiné básníky neznal, to zřejmě bude na mě. O tom jsem však zatím neřekl ani slovo, nechtěl jsme působit divně... I když ona by mě za divného nejspíš nepovažovala, to byl zvláštní pocit. I tak jsem si však zatím netroufal to říct nahlas. Možná později. Možná až básničku pro ni pořádně doladím a nebude to jen narychlo vymyšlené cosi. A tak jsem jen seděl a také se usmíval, ono i to ticho mi teď už nepřipadalo trapné, jako předtím, ale spíš tu prostě... bylo, protože ho nikdo z nás neporušil.
na její nervózní smích jsem reagoval úsměvem, který byl trochu nejistý, ale přesto to byl úsměv. "Dobře, nebudu," slíbil jsem, "I když si nemyslím, že bych ho prohrál." Jinak bych ho nesázel, že? Měl jsem svůj kožich celkem rád tam kde byl.
I když už jsme se nemuseli bát vylézt ven, aby nám na hlavu nespadl kus ledu, stále jsme zůstávali tady, především proto, že jsme tu objevili něco zajímavého. tedy já to objevil, jak mi neopomněla připomenout, ale to byl detail, ke kterému jsem nehodlal přihlížet. Tohle bylo dobrodružství nás obou. oba jsme prošli katakombami, oba jsme teď seděli tady v úkrytu a prohlíželi si tu třpytivou věc. Zavrtěl jsem hlavou, když navrhla, ať si ho nechám. Ta možnost mě popravdě ani nenapadla, dokud to neřekla, a nelíbila se mi ani teď. tedy jistě, kamínek byl úžasný a kdybych tu byl sám, asi bych si ho nechal, ale... ale bylo to, jako bych jí ho doslova viděl na krku. Viděl jsem ho a byl si naprosto jistý tím, že by ho měla mít ona, že pro ni je jako dělaný. "K tobě se hodí víc, mně by neslušel," řekl jsem s úsměvem a zvedl ho ze země, abych jí ho nasadil: "Můžu?" nebyl jsem o mnoho vyšší, než ona, potřeboval jsem tedy, aby se sklonila, aby se jí řetízek nezachytil o ouška. "A myslím, že můžeme klidně vyrazit, moc rád bych ten Zlatý les viděl." Okolí bylo jistě také krásné, to ano, jenže co když se objeví další bouřka a budeme se muset zase schovat? nebo co když mi Zlatý les nestihne ukázat, než se budeme muset rozejít, a já pak ani nebudu vědět, kde bych ji měl hledat?

"Ale třeba jednou taky nějakého potkám. Zas mám alespoň něco zajímavého, o čem vyprávět, když se ostatní zeptají, jak rád trávím volný čas." Její kladné přijetí téhle mé malé podivnosti mě jen podpořilo v tom, abych se rozpovídal. Možná jsme se znali chvíli, ale cítil jsem se s ní skutečně příjemně a dokázala zatím úspěšně zaplašit veškeré mé obavy ohledně toho, že by mě snad mohla soudit. Nebyla zkrátka jako nikdo, koho jsem tu zatím potkal.
"Děkuju," vystřihl jsme jí malou úklonu a zazubil se, když pochválila mou básničku. No, já sám věděl, že by potřebovala ještě dost práce, ale šlo o princip. Nešlo přece o to, co jsem si myslel já, já byl autor a tedy největší kritik. Šlo o to, co si myslela ona, a o to, že jsme ani na vteřinu nezapochyboval, že je její kompliment upřímný a že ho neříká jen proto, aby mě přiměla zmlknout a změnit téma. Ona taková prostě nebyla, ona byla přesně tak hodná a úžasná, jak jsem říkal, a proto jsme se já tentokrát nezačervenal, když mi poděkovala, pouze jsme se opět usmál, "Nepřeháním ani o trošku. Víš, myslím, že vlčicím jako ty, by měli ostatní skládat komplimenty častěji, protože si to zasloužíš. A pokud to někdo nevidí, tak je slepý a hluchý, na to bych vsadil vlastní kožich." Na světě jistě mohl existovat někdo hodnější, vždycky existuje někdo, kdo je lepší, než my, ale v mých očích by někdo takový snad ani nemohl být vlk, ale musel by to být hotový anděl.
Pak ovšem diskuze přešla na tu třpytivou věcičku. Když mi oznámila, že na ni nedosáhne, zkusil jsme to já. bylo to tak tak, ovšem podařilo se mi za ni zaháknout drápek (moje tlapky byly přecejen o maličko delší, než ty její), a přitáhnout to k nám, abychom si to mohli prohlédnout. Byl to kus lesklého kovu a v něm modrý kamínek. "Netuším, co to je," přiznal jsem, "ale vypadá to pěkně. myslím, že by ti to slušelo." Kamínek měl možná jiný odstín modré, než její oči a znaky na její srsti, to ale vůbec nevadilo. Určitě je moc hezky vyzdvihne. Navíc měl ten kamínek i řetízek, za který by se mohl dát pověsit.

Pořád se mírně za svou zálibu styděl, i když zarina nevypadala, že by ho za to odsuzovala. "No... není čemu se divit, většina vlků ji spíš nemusí nebo pro ni nemá pochopení... já vlastně neznám nikoho jiného, kdo by skládal poezii." Celkově neznal mnoho vlků, ale to teď nehodlal říkat, to časem napraví, jen prostě ještě neměl štěstí.
Tedy dokud se neobjevila Zarča. Ta byla najednou všechno, co předchozí vlci nebyli. Na její pobídku se vesele usmál: "Rozhodně moc pěkná je. Vlastně na ní ani není nic moc těžkého, prostě si vybereš něco hezkého a pak o tom začneš povídat, ale tak, aby to hezky znělo a rýmovalo se to," vysvětlil, "Třeba to jezírko tady." Odkašlal si a pak zarecitoval: "Tam, kde vlny vodu čeří, tam kde kvetou lekníny, kde je voda jako křišťál, tam bych strávil hodiny." Nebylo to jeho nejlepší dílo, ale na ukázku postačilo, a taky kdo by po něm co chtěl, vymyslet takhle hned na placu.
A Minkar skutečně nervózní byl, to Zarina cítila správně. Však jak by taky ne, nechtěl něco pokazit, nechtěl, aby ho zarina odvrhla stejně, jako předtím Vé, a právě se jí svěřil s něčím, co ne každý vlk uznával. "Ty mě rozhodně neobtěžuješ," zaprotestoval okamžitě, aby si to snad nemyslela, "vlastně jsi ta nejhodnější vlčice, kterou jsem tu zatím potkal a, jsem rád, že jsem potkal zrovna tebe, víš?" Uvažoval, jestli se zmínit o Vé a o těch dalších nepříjemných vlcích, co vypadali, že ho sotva trpí, ale zavrhl to, nechtěl Zarinu trápit vlastními problémy, chtěl si prostě užít čas, který spolu trávili.
Schovat se pod převisem stihli tak tak - lépe řečeno nestihli, ale snažili se a to se taky počítá - a Minkar se také snažil na Zarinu moc nelepit. ne, že by mu to vadilo, ovšem chtěl respektovat její prostor a možná by to neocenila. Nechtěl udělat nic, kvůli čemu by se cítila nepříjemně. Usmál se, když řekla svůj názor na déšť, "taky myslím, že je lepší hledat v tom to pozitivní. Já..." Jak se na ni podíval, spatřil hned za ní u skály v písku něco třpytivého. Naklonil hlavu na stranu, "Co je to támhle?" zeptal se napůl jí, napůl tak nějak sám sebe.

"Ona magie asi ani nebude pro každého," řekl jsem zamyšleně, "víš, stejně jako má každý vlk jiné zájmy a koníčky a každého baví něco jiného a něco jiného mu připadá důležité." Já třeba nepotřeboval být v magii nejlepší, to akorát když jsem ji viděl někoho používat na lepší úrovni, než jsem to uděl já, byl jsem možná maličko, malilinko žárlivý. Ale to přece nebylo nic divného, ne? Věděl jsem, že nikdo nemůže být expert na všechno a každému jdou jiné věci. Nevěděl jsme o ničem, co se jí honilo hlavou a já sám vlastně s magií žádné opravdu špatné zkušenosti neměl. "Takové koníčky, na tom třeba není nic špatného, já třeba rád..." trochu jsem zaváhal jestli to přiznat nebo ne, ale Zarča byla hodná a milá, ta mě za to snad neodsoudí, "Já třeba rád skládám poezii." I přesto jsem se zadíval do země a nebýt vlk, byl bych se začervenal, přesto jsem byl docela spokojený, že se mi tak hezky povedlo změnit téma. Zajímalo mě, co třeba baví Zarinu, co dělá ve volném čase a tak, třeba máme i nějaké společné zájmy. A i kdyby ne, třeba ji bavilo něco, co já nikdy nezkusil a mohla by mi to ukázat.
"Ale jistě, můžeme tu zůstat tak dlouho, jak jen si budeš přát," usmál jsem se na ni, "a, eh, já... já jsem tu s tebou taky moc rád!" vyhrkl jsem možná poněkud vehementněji, než bych měl, ale to, že prohlásila mou společnost za úžasnou, mě překvapilo a především potěšilo. Ovšem přišla bouřka. Následoval jsme ji do úkrytu pod převisem, odkud jsme měli výhled na oblohu, ale už na ní hezké hvězdy nezářily. Ty blesky se mi nelíbily vůbec, i když jsme musel uznat, že takhle z úkrytu je to působivá podívaná. "Ta bouřka se mi nelíbí, vypadá, že to chvíli potrvá," zamumlal jsem, sotva jsme byli oba ve skrýši."

On ani Minkar toho o magiích moc nevěděl. Vlastně znal snad jen úplné základy. Poznal, jaký element patří ke které barvě očí, sem tam trefil, i která barva náležela které magii, zvládl ovládat svůj element vody, i když jen na nepříliš vysoké úrovni, a to bylo tak nějak všechno. Ne každý vlk holt mohl být expert na všechno a Minkarovy zájmy byly stejně jiné. nepotřeboval magii ovládnout, stejně mu bylo bližší ji používat spíš pro zábavu, než k boji nebo něčemu podobnému.
"Já si stejně myslím, že i když je magie super, dá se docela dobře žít i bez ní," přiznal, "tedy... není na ní nic špatného a mám ji rád, ale vlastně ji ani moc nepoužívám." To byla pravda. už si nepamatoval, kdy ji použil naposledy, ale nějaký ten pátek to už bylo, pokud by samozřejmě vlci měřili čas na týdny. Zneužívání magie některými vlky skutečně rozebírat nechtěl, samotnému mu to téma nebyla příjemné a věděl, že není dvakrát příjemné ani jeho společnici, takže u toho nehodlal dlouho zůstávat. Když mu však nabídla, že by mu s magií byla ochotná pomoct... respektive, že by mu byla ochotná pomoct, kdyby o ní něco věděla, usmál se. "I tak je to od tebe hezké," řekl. Potěšilo ho to, i když si uvědomoval, že se žádné učení v tomhle případě konat nebude. Sklopil ouška, když zareagovala na jeho lichotku ne úplně tak, jak čekal. Už začínal přemýšlet, co řekl nebo udělal špatně, a dokonce zvažovat, že by se za to omluvil, ale když se na něj usmála, pochopil to tak, že to možná jen... nečekala? Že by nebyla zvyklá, že jí vlci říkají takové věci? Tomu nerozuměl. Vždyť byla hezká a navíc moc milá, čekal by, že vlčici jako ona budou vlci lichotkami přímo zahrnovat.
Ovšem radši to nechal být. zdálo se, že oba skutečně mluví o té samé louce plné dobrůtek, což byla na jednu stranu škoda, ale na druhou stranu alespoň věděl, kde tedy její smečku hledat (i když samozřejmě už počítal s tím, že tam brzy vyrazí a ona mu to ukáže. Už se na to těšil). "Ve Zlatém lese jsem ale rozhodně nebyl," dodal nadšeně. Výjimečně byl rád, že nějakou část území nezná.
"Přesně tak!" potvrdil její domněnku. "Když budeš chtít, můžu tě pak usušit, to umím." Když se však podíval na oblohu, veselí z jeho tváře zmizelo. Mraky na obloze nevěstily nic dobrého. A pak začaly padat kroupy. "Eeh, myslím, že bude lepší, když tu ještě počkáme," řekl trochu zklamaně, ale ne moc. Vůbec mu nevadilo, že tu bude muset ještě chvíli sedět, vždyť přece byla ona a spolu určitě zvládnou všechno. I nudné čekání, až se opět vyčasí.

Na to jsem nemohl, než přikývnout. "To se vůbec nedivím, oni někteří vlci s magiemi dokážou opravdu ošklivé věci." Chtěl jsme dát jako příklad ty Chaosské vlky, které předtím zmínila, ale neudělal jsme to, protože jsme si zaprvé pamatoval, že o nich moc nechtěla mluvit a nepřišlo mi tedy záhodno jí je připomínat, a také proto, že jsem si nepamatoval, že bych některého z nich potkal osobně a nepřipadalo mi fér soudit někoho jen podle slov jiného. Vždyť mně by se také nelíbilo, kdyby mě někdo soudil jen proto, že mu o mně někdo jiný navykládal různé věci. Ale zpět k tématu. "A já vlastně svou magii nijak zvlášť dobře neovládám, řekl bych, že jsem v ní spíš průměrný," přiznal jsem se. Potěšilo mě však, když označila mou magii za užitečnou a důležitou. Netušil jsem sice jak jásám napomáhám tomu, aby vlčenstvo neumřelo žízní, ale proti tomu, co říkala, jsem protestovat nemohl. Voda skutečně byla důležitá a právě teď se nacházela všude kolem nás. "No třeba tebe by rozhodně škoda byla, kdybys umřela žízní," usmál jsem se na ni. Rozhodně bych ji postrádal, však to byla asi moje první opravdová kamarádka (i když jsme se potkali teprve nedávno, ale prožili jsme toho tolik, že mi to připadalo, jako bych ji znal podstatně déle).
ůtak to asi mluvíme o stejném místě! A myslím, že i ano, šel jsem totiž na sever a tam bylo takové jedno místo, kde byl na jedné straně les a na druhé už byly vidět hory. myslím, že to klidně mohl být ten Zlatý les... pokud jsem si to akorát nespletl, protože byl zrovna podzim." bylo to už tak dávno, že jsem si nebyl jistý, jak moc můžu v tomhle ohledu své paměti věřit. Pokud to ovšem byl opravdu onen Zlatý les, a jakože jsem věřil, že byl, pak to bylo parádní, protože to znamenalo, že jsem přesně věděl, kde jejich smečku hledat! Nebo... ne přesně, ale dost přibližně. "Tak jo, tak platí! pokud to bude jiná louka, moc rád ti ukážu to, co jsme objevil já!" na druhou stranu... nemuselo by být vůbec špatné, kdyby to byla jiná louka, protože by to znamenalo, že bych mohl se Zari strávit víc času... ne? I to znělo lákavě. ten mrzutý vlk v daénské smečce (jejíž polohu jsme stále neznal) určitě počká.
Hleděl jsem spolu s ní na oblohu a už ani trochu nelitoval, že jsme do toho tunelu vlezli. Na jeho konci na nás přece čekala zasloužená odměna. Všechno zlé je k něčemu dobré, neříká se to tak snad? "Dobře, dám ti určitě vědět, až zas nějakou objevím," zasmál jsem se. nedíval jsme se zrovna na ni, takže se nemusela obávat, že bych si jejího smutného výrazu všiml. tentokrát. Po chvíli jsem k ní však otočil hlavu. "Tak co, zkusíme se dostat na druhou stranu a zjistit, co je za vodopádem?"