Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Katakomby

Minkar skutečně zachránit nepotřeboval a ani nevěděl, co se v tu chvíli Zarině honilo hlavou, i když pokud by to věděl, naprosto by chápal, že si kvůli jeho naprosto nevinné odmlce mohla začít domýšlet všelijaké věci, jako třeba že Minkara něco nenápadně, tichounce sežralo, zatímco se nedívala. Kdyby ovšem věděl, že její první reakcí by v takové situaci nebylo zděšeně uprchnout, nýbrž mu přispěchat na pomoc, jistě by ho zahřálo u srdce - pokud by v tu chvíli, kdy by to zjistil, samozřejmě ještě nebyl sežraný.
Ovšem žádné žraní se nekonalo, navzdory všemu, co jim jejich představivost předhazovala, na ně v katakombách nečíhaly žádné nestvůry. byla to skutečně jen představivost, bylo to všechno pouze v jejich hlavách, i když ony obavy z toho, že na ně něco ze tmy vyskočí, byly naprosto reálné. jak však do chodby začalo pronikat denní světlo, obavy se rozplynuly jako dým. "Vzduch," zopakoval si pro sebe potichu, než pokračoval hlasitěji: "Já si nikdy nejsem jistý, když má někdo modré oči. Ono to někdy vypadá dost podobně. Vzduch je ale moc hezký element, taky by se mi líbilo mít svůj element neustále kolem sebe." Když zmínila rodinu, neviděl samozřejmě, jak se u toho tváří, pořád ještě nebyli venku a on šel za ní, takže jí do tváře nemohl vidět, proto si sám přisadil. "My máme vodu taky v rodině, můj bratr a sestra ji mají stejně jako já." Měl svůj element rád, i když ho hluboká voda, kde neviděl na dno, děsila podobně jako temné podzemí nebo les v noci.
Když zmínila místo se spoustou ovoce, zamyslel se nad tím. Na jedno takové skutečně narazil hned po svém příchodu sem, jen kousek od lesa, který byl zlatý. Bylo to stejné místo, o kterém Zarina mluvila? "Možná... jedno takové místo znám," připustil nejistě, "ale budu rád, když mi ho ukážeš, možná znám nějaké jiné, než které myslíš, už je to dlouho, co jsem tam byl naposledy. Vlastně poprvé a naposledy, nějakou loukou, kde rostla spousta lesních plodů, jsem procházel, když jsem se poprvé ocitl tady." I kdyby to místo už znal, vyhlídky na další dobrodružství (tentokrát snad méně děsivé) se Zarinou rozhodně nebyly nic špatného.
Světlo se už kvapem blížilo spolu s vysvobozením. Jak rád zase viděl oblohu nad hlavou. Byla to skutečně nádhera. "To teda je!" souhlasil s ní, "chvíle jako tahle mi vždycky připomenou, že je třeba vážit si i takových maličkostí, jako je nebe nad hlavou." Chvíli hleděl na oblohu v němém úžasu, než jeho oči sklouzly na ni a jejich pohledy se setkaly. Také se usmál, v tuhle chvíli dokonale šťastný, že z té dobrodružné výpravy vyvázli živí a zdraví. A na konci je čekala zasloužená odměna, svoboda a nádherná scenérie. "Ale bylo to parádní dobrodružství," řekl, "jsem rád, že jsme tam vlezli, byla by škoda o tohle přijít!"

14.

S tím nemohl nesouhlasit. A co víc, když si povídali, bylo snazší v té tmě neposlouchat každý nepatrný zvuk a nepřemýšlet, jestli se k nim odněkud něco neplíží nebo jestli na ně ta chodba nespadne. Minkara nepotěšilo, když si uvědomil i tuhle malou skutečnost, že imaginární nestvůry, které si vymýšlela jeho bujná fantazie, není to jediné, co by je tu mohlo ohrožovat.
"To jsme rád" Ale ty máš..." zamračil se, když se pokoušel vybavit si, jakou barvu mají její oči. V téhle tmě by to nepoznal, ani kdyby k němu nebyla otočená zády. Předtím na ni nezíral, aby nepůsobil neslušně, takže si jen pamatoval, že byly světlé a moc hezky kontrastovaly s tmavým kožíškem na její tváři. Ale jakou barvu měly? Jeho princezna měla oči v barvě jarní zeleni, Zarina... Zarina se v ničem nepodobala jeho princezně. A přesto si z nějakého důvodu začínal myslet, že je vlastně mnohem lepší. Že by snad mohla být, při té myšlence se mu zatajil dech, jeho kamarádka! opravdová kamarádka, která ho má ráda. navzdory temnotě okolo se šťastně usmál. Ne, Zarina se skutečně v ničem nepodobala jeho princezně, Zarina měla oči modré jako lesní studánka, a stejně tak upřímné a hluboké, ale přesto pod sebou neskrývající žádné nástrahy. "Ty nemáš element vody, že ne?" Modré oči občas mohly vypadat tak i tam a on si nebyl jistý, jaký odstín přesně měly. Slíbil si, že jakmile budou na světle. tak se podívá. nějak nenápadně, nechtěl přece působit divně. "Ovoce já teky rád. neboj, to byly jenom kosti... teda... myší kosti." Přesto byl rád, že se u nich nezdržovali a rychle je nechali za zády. Mrtvola jako mrtvola, v temnotě chodby kosti jen dokreslovaly pochmurnou, výhružnou atmosféru.
"To zní jako plán," zasmál se poněkud přiškrceně, ale žertování svým způsobem pomáhalo. Ale naštěstí už byla záchrana blízko. Jak se přibližovali, světlo se zvětšovalo, až bylo jasné, že ej otvor skutečně dost velký, aby se jím protáhli.
"Záchrana!" vyhrkl nadšeně a následoval ji dřív, než ho stihne nechat v temnotě chodby samotného. Nikdy neviděl světlo radši! (nebo možná by se taková situace někdy i našla, ale nedávné zážitky obvykle zastíní všechny starší vzpomínky. nechme to tedy tak.) Vyběhl nadšeně ven hned za ní.

---> Nerovy vodopády

13.

nejen že tu panovalo přítmí, ale ještě ke všemu tu začínalo být čím dál větší vlhko. Možná sem prosakovala voda odněkud zvenku, těžko říct. taky to tu začínalo pěkně smrdět. Možná by byl opravdu dobrý nápad otočit to, dokud byl čas. "No nevím, možná bych radši sdílel jiné věci než strach. Třeba lásku k vodě, oblíbené jídlo nebo tak něco," pokusil jsem se zavtipkovat. Jak jsem tak šel, omylem jsem kopl do něčeho, co nepříjemně zachrastilo, až se mi z toho naježila srst. na zemi se tu válely kosti. tyhle naštěstí patřily nějaké myši něco tak něčemu, ale i tak. "Snad ne, ale to neznamená, že se toho nebudu bát." nejspíš měla pravdu. Netušil jsem, kam by se tu mohlo vejít něco, co by skutečně žralo vlky. nebyly tu žádné velké odbočky ani zákoutí. Pokud tu bylo něco dalšího, než my dva, muselo to být přímo před námi. Uklidňující to myšlenka.
Když to nechtěla otočit ona, tak jsem tu přece nemohl být ten strašpytel, co ji bude přemlouvat. Navíc mě také trošku, maličko, zajímalo, co je na druhé straně, a tak jsme šli dál. "Všiml jsem si," přikývl jsem, i když to nemohla vidět, když byla taková tma a ona šla přede mnou. "Doufám ale, že nebudeme muset přeplavat jezero, abychom se dostali ven. I když... Pokud bude venku horko, tak by mi to možná ani tak nevadilo. Alespoň bychom ze sebe smyli tu zatuchlinu." A cokoli dalšího, co se tu na nás mohlo nalepit. Pokud jsem ale měl být upřímný, jakýkoli východ bude lepší než nic.
Chvíli jsem šli v tichosti. Já se snažil pouze nešlápnout na další kosti a nevrazit do ní. pak ovšem ticho prolomila a já se natáhl, abych zahlédl to, o čem mluvila. "Vidím!" zahlásil jsem. "Třeba to bude východ!" To by ale bylo parádní. Nemohl jsem se dočkat, až tuhle chodbu necháme opět za zády. Už jsme jenom doufal, aby to nebylo akorát nějaké okýnko, kterým sem proniká světlo, abychom tamtudy opravdu mohli prolézt. Vždyť jeskyně jako tato vůbec východ mít nemusely. "Já jsem taky rád, že jsi tu se mnou," řekl jsem a úlevně se zazubil. Záchrana byla blízko. "Ale ještě radši s tebou budu venku!" a vyrazil jsem hned za ní, abych tu nemusel být ani o vteřinu déle, než bylo nutné.

12.

Pousmál jsem se jejímu doznání: "Abych řekl pravdu, já taky moc ne." Řekl bych snad ještě víc, ovšem postřehl jsem, že se jí to téma příliš nezamlouvá, takže jsem radši zavřel tlamu a nepokračoval. Nevadilo mi lovit a bojovat s kořistí, to bylo koneckonců přirozené, byli jsme vlci, ovšem postavit se proti jinému vlkovi a pustit se do sebe zuby a drápy? ne, díky. To bych radši stáhl ocas a utekl. proč bychom vůbec bojovali, když bychom se mohli normálně domluvit? vysvětlit si, co komu vadí a na konci hezky jít každý po svém. Vždyť při boji se mohli vlci pěkně ošklivě zranit. Měl jsem svou krev radši uvnitř těla, kde jsem na ni neviděl.
A tak jsme šli tvou, ona vepředu, já ji v těsném závěsu následoval. "Je to tu takové ponuré. Sice tu není prach ani nepříjemné horko, ale nemůžu si pomoct a každou chvíli čekat, že na nás něco vyskočí," přitakal jsem. Když jsem se však zaposlouchal, neslyšel jsem žádné podezřelé zvuky, jen naše kroky, vzdálené dutí větru a z útrob jeskyně kapající vodu. "Být tu sám, tak už bych to asi otočil a šel zpátky," přiznal jsem. Na jednu stranu to u bylo děsivé, ale na druhou stranu jsem byl také zvědavý, co leželo ve tmě před námi. Třeba to skutečně bylo něco zajímavého, co stálo za prozkoumání a o čem budeme moct jednou vyprávět vnoučatům, ačkoli bylo pravděpodobnější, že to byla jen nějaká obyčejná jeskyně. "Pokud chceš, až se dostaneme do nějakého širšího místa, můžeme to otočit," nabídl jsme jí. "Venku určitě taky najdeme příjemné místo ve stínu, kde na nás nebude pražit sluníčko." Nechtěl jsem přece, aby se v mé společnosti cítila nepříjemně nebo aby mi pak vyčítala, kam jsme ji zatáhl. byl to přece můj nápad to tu prozkoumat.
"Vidím to samé co ty," řekl jsem, "a musíme, je to jediná cesta. Nevšiml jsem si, že by tu zatím byla nějaká odbočka." Horší by bylo, kdyby se cesta skutečně rozdvojovala. byl jsem si plně vědom, jak snadné je se v takové jeskyni ztratit a ačkoli by mi zas tak nevadilo ztratit se tu spolu s ní, ještě rád bych někdy viděl slunce. A hlavně bych rád dostal odpovědi na své otázky, které mi slíbil onen šedivý vlk. A chtěl jsem poznat ten zlatý les, který tak hezky popisovala, a její smečku, která zněla jako místo, kde by se mi mohlo líbit.

11.

---> Rokle

Zlaté stromy. To znělo skutečně moc pěkně. Přesně jako takové místo, o jakém by se daly skládat básně, ovšem o tom jsem zatím pomlčel. Tvař se, že jsi naprosto normální, Minkare, nechceš, aby utekla, protože řekneš něco divného. připomněl jsem si v duchu a tak místo toho řekl jen: "To zní moc pěkně." Vzpomínal jsem si také, že už jsem tu vlastně nějaký Zlatý les i viděl krátce po svém příchodu, Nebyl jsem v něm, to ne, ale procházel jsem kolem. To bylo ještě předtím, než jsem potkal Na'arashe, Vé a ty ostatní. zatřásl jsme hlavou, abych se těch vzpomínek zbavil. Co bylo předtím nebylo důležité, teď jsem tu byl se Zarinou a užíval jsem si hezký výlet. Doufal jsem, že ho nic nepokazí. Hlavně že ho nepokazím já něčím, co bych mohl říct a udělat. Byla milá a hodná a nechtěl jsem, aby mě nenáviděla nebo mnou pohrdala tak jako Vé a byl jsem ochotný pro to udělat téměř cokoli.
"Víš, já si myslím, že i spory je lepší řešit slovně, než hnedka používat tesáky. Můžeš pak třeba zjistit, že jde vlastně jen o nedorozumění." Kdyby mi tak Vé vysvětlila, co jsem udělal špatně... A zas jsem odbíhal ke vzpomínkách. ne, teď bylo tady a teď a tady a teď bylo dobré, nebylo třeba se trápit minulostí, toho už jsem si užil dost dlouho. Hlavně nesmím Zarině nosit žádné oslintané kytky, jak se ukázalo, vlčice to neoceňují.
Radši jsem si místo toho změřil vlez do jeskyně a na její otázku zavrtěl hlavou. "Támhle se to zužuje, nemyslím, že bychom se tam vešli." Vlastně jsem si byl docela jistý, že bychom se nevešli nebo bychom museli jít nalepení na sebe a to mi nepřišlo vhodné vzhledem k tomu, že jsem ji sotva před chvílí potkal. "Ale můžu jít první, pokud chceš, je mi to jedno," nabídl jsem jí, i když jsem doufal, že na to nekývne. Nechtělo se mi jít první, abych řekl pravdu. takhle budu mít za zády východ, ale kdo ví, co čekalo v té tmě a chladu před námi. Ano, možná bylo trochu zbabělé nechat vlčici, aby šla první, ale... no, já nebyl žádný hrdina. Mimo to přece půjdu hned za ní, nebylo to tak, že bych plánoval vzít roha a nechat ji tam, kdyby se skutečně ukázalo, že se v jeskyni nachází něco, co by si dalo vlka k obědu. Představa sežrané Zariny se mi nelíbila o nic víc, než představa sežraného mě.
nakonec doopravdy vyrazila první a já ji v těsném závěsu následoval. "Jsem tady, hned za tebou," odpověděl jsem jí, i když o poznání tišeji, avšak pořád dost na to, aby mě slyšela a i podle hlasu musela poznat, že ji následuju skutečně jako ocásek, hnedka za ní, jen tak daleko, abych do ní omylem nevrazil a abych se jí nedotýkal. "Vidíš tam vepředu něco?" I když jsem natahoval krk jak jen to šlo, sotva jsem v tmě před námi viděl víc, než nejbližší stěny a Zarinu samotnou, jak jsme pokračovali dál a světla z venku ubývalo.

10.

"Budu se těšit," úsměv jsme jí oplatil. No vida, tak přecejen nějaký plán do budoucna mám, něco na co se těšit. Třeba někdo v její smečce i bude vědět, kde pak najdu onen Daén a zabiju tím dvě mouchy jednou ranou. Mohl jsem doufat. "A jiné plány nemám, takže určitě můžeme." Byl jsem i upřímně zvědavý. ne tedy, že bych kvůli tomu nějak plánoval zkracovat tenhle výlet, který jsem si zatím docela užíval, ale bylo hezké mít se na co těšit.
Poslouchal jsem její vyprávění o tom Chaosu a musel jsem uznat, že mě odhadla docela dobře. Smečka, která se pere jen tak pro zábavu, to by skutečně nebylo nic pro mě. neměl jsme rád agresivní vlky, byli... děsiví. "Tak tam bych opravdu nechtěl," přiznal jsem. zahřálo mě u srdce, že si o mně myslí, že jsem milý. Už dlouho mi tak nikdo neřekl. Možná... možná jsem měl jen opravdu velkou smůlu na vlky, když jsem se ocitl tady? Snad už to bude jen a jen lepší.
"je tu ošklivý prach, co?" poznamenal jsem, když se z vyschlého vzduchu rozkašlala. Rozhodně bude lehčí, když se tu nebudeme zdržovat příliš dlouho. měla pravdu, když říkala, že by tomu tady déšť neuškodil. Ani by nemusel být velký, nějaký malý deštík, který by to tu pokropil, aby se tu tolik neprášilo, by mohl být naprosto dostačující. Obloha ovšem nevypadala, že by se nám chystala nějaký poskytnout. byl jsem rád, když souhlasila s mým návrhem. "Vypařil bych se teda dost nerad," řekl jsem se smíchem. A jí by taky byla škoda, ale to jsem radši nahlas už neřekl. Takže jsme vyrazili. Sám jsem byl zvědavý, co to tam ve skále je. Doufal jsem v nějakou příjemnou jeskyni, kde by bylo vlhčeji a chladněji, než tady, ale obával jsem se, že to dost možná bude jen slepý skalní výklenek. To jsem byl však na omylu. Když jsme se dostali blíž, všiml jsem si, že ej to chodba a to pěkně dlouhá. tak dlouhá, že nebylo možné dohlédnout na její konec. Snad se tam neztratíme. Usmál jsem se na Zarinu a uhnul jí, aby mohla projít. "Až po vás, slečno," řekl jsem dvorně, ale pokud první jít nechtěla, tak jsem vyrazil sám. A pokud ano, prostě jsem ji následoval.

---> Katakomby

9.

---> Nejvyšší hora

Její slova byla jako hudba pro mé uši. Smečka, která by mě přivítala? Smečka, která by mě nevyhnala, ale možná mi místo toho nabídla útočiště a místo, kde bych mohl zůstat? "To bych byl určitě moc rád," řekl jsem rychle, aby si mé mlčení nevyložila špatně. Nechtěl jsem, aby si myslela, že mě to nezajímá nebo tak něco, nebo že jsem vybíravý a potřebuju nad tím moc přemýšlet. Koneckonců o nic nešlo, neupisoval jsem se tu k věčné službě alfám její smečky, jen jsem se s nimi chtěl setkat.
Zamračil jsem se však když zmínila další smečku, Musel bych být slepý, abych si nevšiml, že s touhle smečkou skutečně žádné dobré zkušenosti nemá. Tuhle mi nenabízela, před touhle mě varovala. "Co je to tedy za smečku?" zeptal jsem se. "Teda... nemusíš o ní mluvit, pokud nechceš, já jenom... zajímá mě, proč si myslíš, že bych se do té smečky nehodil." Nezpochybňoval jsem to, protože jsem o tom Chaosu nevěděl asi vůbec nic, byl jsem spíš prostě zvědavý. Sám jsem si myslel, že smečce, které se bojí vlčice jako byla ona, bych se měl obloukem vyhnout, ale byl jsem... zvědavý. Chtěl jsem vědět proč. Proč je ta smečka tak špatná a čím je špatná.
Zasmál jsem se její odpovědi ohledně hory: "To jsem rád. On by to v tomhle vedru stejně asi nebyl nejlepší nápad." Mnohem lepší bude zalézt někam do stínu. Přímé slunce na tmavém kožichu nebylo nic příjemného a pokud jsem se pekl já, ona na tom jistě bude podobně.
"Já myslím, že jdeme správně," řekl jsem s dávkou jistoty v hlase. "Vlastně jsem šel zrovna okolo, tedy ještě předtím, než jsem se dostal k té hoře a potkal tebe. Je to tu kousek a nedá se to přehlédnout." A bude tam příjemný chládek, možná i trocha pitné vody, ale to už jsem nahlas neříkal.
Do Rokle jsme se dostali, ovšem ukázalo se, že ohledně chládku jsem se přepočítal. bylo tu ještě větší horko, skoro bych to tu srovnal s pouští. Vyprahlá zem byla od odpoledního slunce rozpálená, že se na ni dalo sotva šlápnout.
Při zmínce o bouřce zabloudil můj pohled tak nějak sám od sebe k obloze. "To ano, není tu kde se schovat..." Navíc tahle zem nebude dobře vsakovat vodu, za silné boře se tu tu mohlo snadno proměnit v rozbouřenou řeku. teď to ale na bouřku nevypadalo, obloha byla čistá, blankytně modrá, bez mráčku, což mě uklidnilo. "Myslím, že když se nebudeme držet u stěny, budeme před padajícími kameny v bezpečí," řekl jsem vesele. Po jejím vzoru jsem také zpomalil a zastavil, až jsme tu zůstali stát a koukat na sebe. Také jsem se na ni usmál. Ani netušila, za jaké štěstí jsem považoval, že jsem tu potkal právě ji. Právě někoho, kdo byl hodný a milý, někoho kdo, troufal jsem si říct, si možná i užíval mou společnost, než aby mě prostě trpěl.
nezůstali jsme se na sebe ovšem dívat dlouho, protože jsem postřehl cosi za jejími zády. přimhouřil jsem oči. "Co je to tam?" Vypadalo to jako vchod do nějaké jeskyně, jak jsem na tuhle vzdálenost odhadoval. Možná to stálo za prozkoumání, tam by mohlo být příjemněji, než tady na slunci.

8.

To znamenalo... že je tu dokonce víc smeček, než dvě? Tolik, že ani vlčice, která do jedné z nich patří, mi nebyla schopná přesně říct, kolik jich je. Možná nebude zas tak jednoduché ten Daén najít, možná se tu smečky skrývaly a nevítaly cizince a proto tahle vlčice, která byla podle všeho místní, nevěděla, kolik jich tu je. To by mi ovšem hledání onoho tajemného Daénu poněkud zkomplikovalo.
"Tak to rozhodně zní jako dobrá smečka." Pokud ji vlčice jako ona považovala za rodinu, rozhodně nemohla být špatná. V rodině si přece všichni pomáhali a i přes občasné neshody se měli rádi, nebo tak jsem si alespoň ideální rodinu představoval. "Takovou bych rád poznal... pokud teda nemáte nic proti cizincům." Třeba bych se do ní taky mohl přidat a i pro mě by byla jako druhá rodina. Nutno přiznat, ta představa se mi líbila, i když jsem si nedělal moc velké naděje, že bych si takové zbožné přání mohl někdy splnit. No nevadí.
"Nesmál bych se ti ani náhodou," usmál jsem se na ni. "Ale neplánuješ tam lézt, doufám? Já jen že bych asi pak měl potřebu lézt za tebou a, no, moc se mi tam fakt nechce." Ano, před chvílí sice říkala, že tam nepoleze, ale teď jak o tom zas mluvila jsem si nebyl jistý, jestli jsem se nepřeslechl. "V zimě jsou hory nebezpečné, klouže to a přes sníh není vidět, kam dáváš tlapku," řekl jsem, spíš abych ji ujistil, že já bych určitě spadl taky, než že bych se snažil ji poučovat. jestli v horách vyrostla, určitě o nich i věděla víc, než já.
Jak zavelela k odchodu, vydal jsem se hned za ní, šťastný, že tu nebudu muset dál bloudit sám a že mám pro jednou nějakou společnost, která se ke mě chová jako k... vlkovi. příjemná změna. Snesl jsem hodně a většinou jsem si z toho moc nedělal, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mi bylo příjemné, když mě vlci ponižovali a tvářili se, jako že by byli radši, kdybych byl od nich na míle daleko. "Znám to tu jen maličko," řekl jsem za chůze, "tímhle směrem jsou hory, pak nějaká louka a taky roklina, ta je vlastně kousek. Ale nějak jsem to tu ještě neměl příležitost pořádně prozkoumat."

---> Rokle

7.

"Zlatá smečka..." zopakoval jsem po ní trošku zklamaně. "Jo, to nevadí, já se zeptám někoho jiného, on to někdo určitě vědět bude. Takže... to ale znamená, že je tu smeček víc, že jo." Nakonec jsem jí přece nemohl vyčítat, že neví, kde Daén je, když já to dost dobře taky nevěděl. jak složité ale mohlo být najít jednu smečku? Určitě ne zas tolik, aby se mi to dřív nebo později nepodařilo. I tak věděla víc, než já, protože jsem si nemyslel, že bych o té její Zlaté smečce někdy slyšel. "Je to dobrá smečka?" zeptal jsem se místo toho. Samota mi nesvědčila, nebyl jsem vlk stavěný na to být tulák. Pokud by byli vlci ve Zlaté alespoň z poloviny tak milí jako ona, mohlo by to pro mě být ideální místo. Vypadalo to, že se tu nějakou dobu zdržím a bylo by dobré mít nějaké místo, kam se vracet než tu věčně bloudit ztracený.
"Rozhodně v to doufám," usmál jsem se na ni. S trochou štěstí takové místo najdu i tady. Byl tu přece už minimálně jeden vlk, kterého jsem chtěl... ne, kterého jsem potřeboval potkat a od kterého jsem se potřeboval dozvědět pokud možno všechno, co ví.
Zasmál jsem se její otázce, "ne, to rozhodně ne. Jak se znám, dost možná bych si cestou tak akorát ublížil. Ale výhled seshora by byl určitě úžasný." Zadíval jsem se nahoru k vrcholku, kde se držel sníh. Sníh jsem měl docela rád, obzvlášť teď v létě by přišel vhod.
"Taky mě těší. Zarina... máš pěkné jméno." Hodilo se k ní. Ovšem... "Tak mě napadá... možná bychom se měli přesunout jinam. Však víš, kdyby tudy chtěl někdo projít. ta cesta je docela úzká a mohli bychom překážet." Chuť projít skrz portál už mě přešla. Dokud tu byla Zari, mohlo to být podstatně zajímavější tady a docela jsem si věřil, že cestu zpátky na první ostrov najdu i později. Vždyť jsem ani nezabloudil, když jsem se vracel stejnou cestou, kudy jsem předtím přišel se Zinkem a tou vlčicí.

6.

Možná... možná bych si mohl poprosit aby mě tu provedla? Ovšem zmínila smečku a to mě přivedlo k původní myšlence, proč jsem chtěl někoho potkat. "Ta smečka, to bude určitě Daén, že jo? Totiž, neporadila bys mi, kde Daén hledat? jeden vlk mi říkal, že se tam po něm mám pak ptát, ale..." sklopil jsem pohled k tlapkám, "Já se tak trochu zapomněl zeptat, kde to je." Nemohl jsem uvěřit svému štěstí, že jsem tak rychle narazil na někoho ze smečky, že mě ani na moment nenapadlo, že by mohla patřit ke smečce jiné.
"No... já spíš cestuju, protože prostě nemám žádné stálé místo, kde bych zůstal. ještě jsem prostě nenašel to pravé, kde bych chtěl zůstat," usmál jsem se, tentokrát už naprosto normálně a upřímně. Skutečně vypadala, že se s ní bude dát normálně bavit, což byla příjemná změna. Už jsem od ní nečekal, že by najednou obrátila a začala na mě být hnusná. ne, tentokrát jsem konečně narazil na normální, milou vlčici. jaká to úleva po všech těch fiascích.
"Možná je všechny odradil ten výšlap, je to taky dost vysoko," pokusil jsem se o neobratný žertík. "Ale jo, seshora by určitě byl krásný výhled." Měl jsem docela chuť se tam i podívat teď, když to zmínila. Krásy přírody byly něco, co nikdy neomrzelo.
"Jo? Tak dobrý, já už se lekl, že třeba... no, to je jedno. Je to od tebe hezké, že se zeptáš." Můj kožich tedy nevypadal nijak divně. To jsem si oddechl. Když jsem konečně narazil na někoho normálního, přirozeně jsme nechtěl, aby si o mně myslela kdovíco. "Jmenuju se..." už už jsem chtěl použít jednu ze svým přezdívek, ale v hlavě mi opět zazněla Zinkova slova a já zaváhal. Možná... možná bych se tentokrát mohl snažit nebýt tolik... já. Chovat se jako každý jiný vlk, být milý, přátelský a nedělat nic divného, jako třeba zatajovat své vlastní jméno. "...Minkar." doplnil jsme s jistým zaváháním. Tak. A ani to nebolelo. "A ty jsi?"

5.

To jsem teda naprosto chápal. Přikývl jsem. "Jo, taky jsem z něj nebyl dvakrát nadšený. Totiž, já skrz něj přišel... ještě spolu s dvěma vlky. jenže ti už si běželi po svém, tak jsme měl v plánu se vrátit a... no, totiž, já tu nejsem moc dlouho a neznám žádnou jinou cestu, tak jsme si říkal, že to zkusím zpátky znova a třeba zas skončím na stejném místě..." radši jsem zavřel tlamu, protože jsem si uvědomil, že blábolím. Vlčici určitě nezajímalo, jak ztracený tu jsem a že se snažím nějak vrátit jedinou cestou, kterou jsem znal. (Netušil jsem zatím, že na druhé straně ostrova je most a i kdyby, na ten bych se stejně nijak nehrnul, to už mi byl ten portál příjemnější.) Nutno přiznat, možná jsem z toho byl i trochu nervózní. Přecejenom byla pěkná a poslední pěkná vlčice, kterou jsem potkal, mě doslova poslala do háje. Jo a pak tu byly ještě ty další dvě, před kterými jsem se docela hezky ztrapnil a doteď jsem netušil jak se mi to povedlo. Možná jsem tak napůl čekal, kdy na mě vyjede, ale zatím se to nestalo. Skutečně vypadala doopravdy mile.
"Jo, to asi není špatný plán, je tu docela hezky," pokusil jsem se o úsměv, ale nejspíš se mi moc nevyvedl. "A jo, jsem v pohodě. Však jsi do mě ani nevrazila. Proč?" Nenápadně jsem se pokusil sám sebe prohlédnout, ale neviděl jsme nic, než známý, tmavě šedý kožich. Nic neobvyklého. Viděla snad něco, co já ne?

4.

Cestičku jsem našel. Následoval jsem ji směrem na louku a příliš se nedíval ani kolem, ani před sebe, protože se tu zaprvé nedalo zabloudit a zadruhé jak jsem mohl čekat, že zrovna v tu chvíli, kdy tudy půjdu já, půjde z druhého směru cizí vlčice. Zrovna jsem obcházel skalní výčnělek, neviděl jsem za rok, když tu najednou... he?! tak tak jsem stihl zastavit, abych do ní nevrazil. "Eh, ne ne, v pořádku, moje chyba, vůbec jsem nekoukal na cestu." Zareagoval jsem na její omluvu a kousek ucouvl, abych se na ni nelepil.
"No a... jo, víceméně. Chtěl jsem se portálem vrátit zpátky do hor, ale jinak nemám namířeno nikam konkrétně, spíš to tam na nahoře znám líp, než tady." Vysvětlil jsem rychle. Já vlastně nikam namířeno neměl a teď, když jsem zas někoho potkal (někoho, kdo se nechoval divně, neznal mého otce, právě mě neodkopl ani se netvářil mou společností rovnou znechucen), daleko radši bych si prostě popovídal. nějaký normální rozhovor by mi přišel docela vhod. Takže jsem si sedl na prašnou cestu a zeptal se: "A ty? Máš namířeno na nějaké zajímavé místo?" Vypadala docela mile a sympaticky, dokonce víc, než Vé. Měl jsem pocit, že ta by mi v tuhle chvíli nejen vmetla do obličeje, že za to skutečně můžu já, že nekoukám na cestu, ale ještě k tomu dodala, že jsem naprostý idiot. Rozhodně by se mi neomluvila jako tahle vlčice, i když jsem tak docela nechápal, proč to udělala, protože to skutečně její chyba nebyla.

↑ Dej rubínek tomuto fešnému hochovi

3.

---> Ostříží zrak (přes Rokli)

Jedna tlapka, druhá tlapka. jeden krok, druhý krok. Louku jsem nechal za zády stejně jako předtím hory, překonal jsem obtížnější terén rokle a pokračoval dál. Už jsem cíl měl. Víceméně. Chtěl jsem se vrátit k portálu a dostat se zpátky, odkud jsme přišel. A pak? Uvidím. Možná byl čas poohlédnout se po něčem k jídlu? Po nějakém dobrodružství? Po vlcích, kteří si zasluhovali, abych o nich skládal písně? Když už mluvíme o písních, jakpak se asi měl Na'arash? To byl zajímavý vlk, nevadilo by mi, kdybych se s ním potkal znova. Ale kdo ví, kam mě tlapky zanesou. Když jsem neměl společnost, připadal jsme si jako ztracený. Někde v mé budoucnosti na mě čekaly odpovědi na otázky, které jsem donedávna ani nevěděl, že mám. ta budoucnost však byla zatím v nedohlednu.
"Udělám dobře, když nejdřív zjistím, kde hledat ten Daén," pronesl jsem do prázdna a zastavil se. K vlastnímu překvapení jsme zjistil, že stojím na úpatí poměrně... vysoké hory. Jak jsem se sem dostal a kdy se to stalo? tak to prr, tam nahoře rozhodně portál nebude, musel jsem někde zabloudit. Kde byla ta cestička? A! Támhle, napůl schovaná mezi keři a stromy. Stočil jsem kurz a už upaloval k ní. Jen oběhnu tuhle horu, dostanu se přes louku a tam už bude portál. Byl jsem na sebe hrdý, že si to pamatuju, tady na ostrovech mohlo být snadné se ztratit, ale já už se tu začínal pomalu orientovat jako místní. Teď už by Vé koukala, co všechno bych jí mohl ukázat. Louky, lesy, hory... možná že kdybych jí předvedl všechny ty krásy, které tento svět nabízel, rozmyslela by si to a dala mi ještě šanci... Pořád jsem netušil, co jsme udělal špatně, že na mě byla tak ošklivá.

2.

---> Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Měl jsem toho dost o čem přemýšlet. nečekal jsem, že bych narazil na někoho, kdo znal mou starou smečku, a už vůbec ne na někoho, kdo by znal mé biologické rodiče. tenhle ostrov byl skutečně plný záhad. A taky zvláštních vlků.
Jakpak se asi má Vé? Pomyslel jsem si, zatímco jsem stoupal horskou cestou kamsi do neznáma, ztracený ve vlastních myšlenkách. Nejradši bych to otočil a šel Zinka dohnat, abych měl své odpovědi hned, jenže to byla v tuhle chvíli ta největší hloupost, kterou bych mohl udělat a nejspíš bych se tak naopak nedozvěděl vůbec nic. Co mi tak mohl o mém otci říct? Zinek ho neměl rád, ale to přece nemuselo mít se mnou nic společného. Možná, co já vím, se oba zamilovali do stejné vlčice a můj otec vyhrál? Nebo se prostě neměli rádi. nebo... nebo to byli bratři a kvůli něčemu se nepohodli! Mohl být Zinek můj strýček? ne, to byla hloupost. Však to bychom si museli být alespoň trošku podobní, ne? Mimo to jsem si nebyl jistý, jestli bych ho za strýčka vůbec chtěl, vždyť byl docela protivný, když jsme se prvně potkali. na druhou stranu... mít nějakou rodinu, opravdovou rodinu, strýčky, tetičky, rodiče a ne jen sourozence, to bylo něco, co jsme si vždycky přál. Možná že můj otec pořád někde žil a Zinek mi mohl poradit, kde ho hledat.
Jak jsem tak promýšlel všechny možné a nemožné scénáře, hory se změnily v louku, já tu ovšem nezastavoval. pokračoval jsem bez cíle dál, kam mě nohy nesly, aniž bych přemýšlel, kam to jdu.

---> Nejvyšší hora (přes Rokli)