Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1.

Vlastně jsme moc nepostřehl, že se vlčice na chvíli odpojila, veškerá moje pozornost teď patřila šedému vlkovi. věděl něco o mém otci? No podle jeho reakce toho vlka zjevně neměl moc rád. TRochu jsme před ním ucukl, když zavrčel. Musel bych být idiot, abych se vyptával dál, bez ohledu na to, jak moc jsem byl zvědavý se dozvědět víc. Mohly se věci dít jinak, než mi všichni tvrdili a než jsem já sám usuzoval? Zinek na to měl odpovědi, otázkou jen zůstávalo jak je z něj dostat. Mohl by mi možná říct víc i o mámě. Sestra nám o ní sice vyprávěla, ale já o ní chtěl vědět všechno. I z jiného úhlu pohledu, než byl ten její.
Zůstal jsme jen stát a nejistě na něj koukat, když mi řekl, že se nejmenuju Lament. Ano, to já přece věděl. Neřekl jsem, že to není mé pravé jméno, ale ani jsem netvrdil, že je. Když si tím ale byl tak jistý, věděl, jak se jmenuju? Znal mě, i když já nikdy o žádném Zinkovi předtím neslyšel? V hlavě se mi honily další a další otázky, na které jsme zjevně neměl dostat odpověď. Alespoň ne teď.
"Já... rád bych se o něm dozvěděl, ale jen pokud o něm chcete mluvit. Nechci vyzvídat nebo tak něco." Příště, až se potkáme? Dobře, s tím jsem dokázal žít. Dozvím se, co chci vědět, jen ne teď. Dobře. Já uměl být trpělivý, když to bylo potřeba a naléháním bych asi ničeho nedosáhl. Možná bych tak schytal jeho tesáky v kožichu, což jsem fakt nechtěl. "Tak jo, děkuju." A byl pryč. Až když zmizel, došlo mi, že jsem vlastně netušil, kde ten Daén hledat, jenže to jsem teď přece nemohl přiznat, ne? Takže jsem jen pokývl vlčici: "Tak... já už taky půjdu. Rád jsme vás poznal." A už jsem taky upaloval, až se mi od tlapek prášilo.

---> Ostříží zrak (přes Severní hory)

---> Severní hory

Dál jsem poslouchal, co si ti dva povídali. Vlky probuzené ke krutosti světa? Možná by mě ta její smečka přecejen zajímala... teda pokud bych se k nějaké chtěl přidat, což jsem nechtěl. Teda... ne teď. Bylo by hloupé přidávat se do smečky, když jsem tu vlastně ani neplánoval zůstat, ne? Dal bych se vůbec považovat za divného? Nepovažoval jsem se za divného, byl jsme vlastně docela obyčejný nezajímavý vlk.
Ovšem na název mého původního bydliště vlk vůbec nezareagoval tak, jak jsme čekal. Na mou obranu, jak jsme mohl vědět, že tu potkám někoho, kdo by pocházel ze stejného místa, jako já, ba dokonce ze stejné smečky? Pokračoval jsem ještě pár kroků, než jsme si toho všiml a pak jsem také, poněkud zmateně, zastavil.Byl jsem z toho tak překvapený, že jsem naprosto přeslechl, že mě opět označil za vlče. "Vy tu smečku znáte?" No, zjevně ano, když vzápětí začal vyjmenovávat jména. Mohl znát někoho z mých rodičů? Rozhodně byl dost starý, aby znal mou matku, kterou jsme já moc poznat nestihl. Mohl by mi o ní povyprávět? "Páni, nečekal jsem, že bych tu mohl narazit na někoho, no, od nás!" Bylo to k neuvěření! Musel jsem být dost daleko od domova, a přesto... vlastně jsem ani nevěděl, jak jsem se sem dostal, když to zmínil a když jsem nad tím tak uvažoval. Byla to taková záhada. Pak mi došlo, že se vlastně na něco ptal. "No... ne. Můj otec se jmenoval Caelum, neznáte ho náhodou taky? Já ho nikdy nepoznal, zmizel po tom, co máma umřela." najednou byl ten šedý vlk podstatně zajímavější. měl jsme na něj tolik otázek a měl jsme co dělat, abych je na něj nezačal chrlit. Znal mé rodiče? Jak dlouho je tomu co z Irisenu odešel?
Stray upozornila na nějaké světlo a když to řekla, všiml jsme si toho taky. tam kus před námi v dálce něco poblikávalo, ale docela rychle to zmizelo. "Jo, nějaké světlo. Co myslíte, že to je?" Že by bludička? Ale nebyli jsme v bažinách, takže to asi ne. Možná to byl nějaký divný odraz měsíčního světla? nezdálo se mi to, když jsme to viděli všichni. Nicméně Zinek se za tím vydal a tak jsem ho následoval. byli jsme tři, ne? takže kdyby to bylo něco, co by nás chtělo sežrat, měli jsme slušnou šanci se ubránit. nebo v horším případě to mělo ještě dva další vlky na výběr, což mi dávalo slušnou šanci se zdejchnout, kdyby se věci zvrtly. Vlastně hned tři jiné terče tu měl, protože kolem Zinkovy hlavy poletoval nějaký pták, který se nás docela držel. Docela jsem se divil, že po něm vlk ještě nechňapl a že se pták nebál, ale tak to byla jejich věc. Dokud ten opeřenec neotravoval mě, nevadil mi. Nebyla to však příšera ani nic nebezpečného, byl to jen obyčejný vlk. Který tu seděl. Sám. ve tmě. S kytkou v tlamě, jak nám osvětlilo Zinkovo světlo. Dal jsme si minutku abych to světýlko ocenil pohledem, to bych taky chtěl umět. jenže zpět k vlkovi. Ten se nám hned představil a abych pravdu řekl, vypadal přátelsky. byl to asi nejmileji působící vlk, na kterého jsem tu za poslední dobu narazil. Možná za celou dobu, i když Zinek a Stray se ukázali jako docela fajn, vlastně úplně fajn, pokud jsem nebyl moc náročný. Taky mě zajímalo, co dělá s tou kytkou. vypadala docela nepříjemně a pichlavě na to, aby ji jeden tahal po okolí v tlamě. Zinek mě ale s tou otázkou předběhl. "Jo, ta kytka vypadá dost... nepříjemně, se všemi těmi trny. nebylo by lepší ji zahodit?" Ale asi ne, protože se nám vzápětí dostalo docela obsáhlé přednášky o tom, k čemu je ta kytka dobrá a jak funguje. Jo, po tom co jsme si to vyslechl... bych ji už tutově zahodil! K čemu byla dobrá kytka, co obrala vlka o magie? nebyla by lepší spíš nějaká, co je posilovala, nebo něco takového? Nicméně o tom jsme radši pomlčel, asi byla k něčemu dobrá i tak, když pro ni ten vlk přetrpěl tohle. Bylo to vlastně docela poučné, to všechno, co nám řekl. Tu kytku jsem vlastně znal, už jsem ji párkrát zahlédl, jen mě nikdy nenapadlo jí věnovat pozornost. Proč taky? Vždyť to byla prostě kytka. Stejná kytka, jako ta, kterou jsem vytáhl z jezírka pro Vé, i když tuhle by možná ocenila o něco víc. Možná. Spíš ne, když byla taková hnusně trnitá. "To je zajímavé. Vy toho víte o rostlinách docela dost, že ano?" Já doteď věděl jen to, že se některé dají slupnout a některé jsou, no, poněkud nejedlejší, jak vyzkoušela jistá nejmenovaná koza. Tak jsem se zase dozvěděl něco nového za tu chvilku, co jsme Atrease doprovázeli a Zinek mu svítil na cestu.

---> Rokle

Oba pokračovali v rozhovoru, jako bych tu vlastně ani nebyl, což mi vyhovovalo, protože jsem o probíraném tématu stejně houby věděl. Angel, ať to byl, kdo chtěl, nějaké alfy, chaos... nebo spíš Chaos, podle toho, jak o tom mluvili. Pěkně divné jméno pro smečku.
Nad poznámkou vlčice o mé přezdívce jsem jen pokrčil rameny. "Možná." Možná naříkali spíš oni. Asi jo, když se táta rovnou sebral a zmizel. Ale co, bylo mi jedno, co si o mém "jméně" myslí. Mně se líbilo a připadalo mi příhodné. Minstrell se mi líbilo víc, ale někdy se prostě nehodilo. "Oproti vám ano, ale nejsem štěně." A taky vám neříkám "dědku," protože to prostě není slušné. Jo, zjevně mi nevěřil, jak se jmenuju, ale tak nebylo se čemu divit, když jsem se tak doopravdy nejmenoval. Alespoň se k tomu vlk, tedy Zinek, nevyjadřoval, nejspíš proto, že on loterii o jméno taky zrovna nevyhrál. nebyl zinek náhodou nějaký kámen, nebo něco takového? Nebo možná nějaký kytka? Já se v tom nevyznal. "Asi vám to moc neřekne, ale jsem z Ellenisu. Ze smečky Irisen. A vy jste místní?" Vypadali, že to tu znají, takže asi jo.

---> Dračí průsmyk

---> Červená louka

Koukal jsem z jednoho na druhého, zatímco jsem čekal, až rozhodnou o mém osudu, a připadal si u toho vlastně vcelku nepříjemně. Tihle dva se mi taky zrovna nezamlouvali, hlavně tedy ten šedý. Co jsem mu udělal, že byl takový kousavý? "Možná jsem mladý, ale nejsem štěně," odpověděl jsem mu trochu uraženě. A ať už byla ta Lissandra kdokoli, podle jeho popisu jsem ji fakt nechtěl potkat, takže co se toho týkalo, radši jsem mlčel a doufal, že za ní nejdou. Chtěl jsem se ho i zeptat, co jsme mu udělal, že je takový nevrlý, protože jsem z jejich slov tak nějak došel k závěru, že tihle dva jsou nejspíš jenom kamarádi, ale radši jsem držel tlamu zavřenou, aby si ještě nerozmysleli, že můžu jít s nima. No jo, nebyli ideální společnost, ale nechtěli mě sežrat (alespoň zatím) a já si nemohl moc vybírat, že ano. Lepší něco, než nic. Vlastně mě to potěšilo, když teda svolili, že je můžu doprovodit. Vesele jsem se zazubil a přidal se teda k nim, ať už šli kamkoli. "Eeh... Lament," představil jsem se, když se vlk zeptal. Jasně, nebylo to moje pravé jméno, ale to jsme stejně nepoužíval a tohle bylo zrovna to, na které jsem měl náladu. "A vy jste?" Ovšem jinak jsem se k jejich konverzaci nevyjadřoval, jen jsem poslouchal a doufal, že se třeba dozvím něco, co se mi bude v budoucnu hodit.

---> Severní hory

---> Vlčí jezero

Měl jsem s portály asi tolik zkušeností jako krtek s létáním, proto mě to na druhé straně vyhodilo nejen pěkně zmateného, ale ještě ke všemu čenichem napřed a hezky na zem. Rozplácl jsem se jako zralá hruška a chvíli jen zmateně mrkal a snažil se pochopit, co se to právě stalo. někdo ukradl hory a nahradil je loukou a hromadou kytek. Ale... když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem kus před sebou ty dva vlky, které jsem se tak zoufale snažil dohnat. Pro ně zjevně portál problém nepřipadal, i když já furt netušil, co tohle mělo sakra znamenat. No nevadí, třeba budou tak hodní, aby mi to vysvětlili. Pokud budou nejdřív tak hodní, aby mi přestali utíkat.
naštěstí se nepohybovali zas tak rychle, takže jsem přidal do kroku a nakonec vzdálenost mezi námi jakž takž zkrátil a dostal se alespoň na doslech. měl jsem z toho radost, ovšem tu vzápětí zadupal do země ten šedý vlk. ten byl fakt příjemný jak vyrážka. Tohle byl fakt nějaký ostrov nepříjemných vlků, Na'arash byl snad jediný normální a slušný, na kterého jsem tu narazil. Bylo se mnou fakt něco špatně, že jsem se ostatním prostě nelíbil? měl bych si snad sehnat taky nějaké serepetičky a ozdoby, abych mezi ně líp zapadl a pak by se ke mně začali chovat mileji? Sklopil jsem uši k hlavě podobně jako on a i když jsem je nenechal jít, radši jsem si držel odstup. Pro jistotu. "Už jsem říkal, že je neznám," zopakoval jsem tomu vlkovi. Co s nimi pořád měl? "Jenom jsem doufal v nějakou společnost... jsem tu chvíli." A všichni jsou na mě akorát hnusní. Chtěl bych aspoň vědět proč. Vlk se ale nezdál být... nepřátelský, jen se netvářil, že by byl z mé přítomnosti nadšený. Možná chtěl být s tou vlčicí sám? Poočku jsem koukl po vlčici, která mi zatím moc pozornosti nevěnovala. Těžko říct. Já těmhle věcem prostě nerozuměl.

---> Rokle

Musel jsem přidat, aby mi ti dva neutekli. Sice jsem si nemyslel, že by o moji společnost dvakrát stáli, ale byli nejspíš lepší, než trojice vlčice, a nechtěl jsem tu zůstat trčet sám. Přemítal jsem, kde je Na'arash, to byl zatím snad jediný vlk, v jehož společnosti jsem si tu připadal vítaný a neměl jsem pocit, že když řeknu něco špatného, hned mi v tom vymáchá čumák. Možná jsem ale tyhle vlky soudil příliš brzy, možná měli jen špatný den a nechtěli se bavit s cizinci. neznal jsem je, tak jsem to nemohl vědět. "Hej, počkejte!" zavolal jsem za šedým a tou s druhým ocasem, jak jsem tak funěl za nimi a snažil se nezlomit si tlapku na špatném terénu. Nutno přiznat, moc jsem je nedoháněl a nakonec mi zmizeli... doslova ve vzduchu. Chvíli jsem přešlapoval okolo místa, kde před chvílí byli a kde se tetelil vzduch. Tohle bylo divné. Co to jako mělo znamenat, tahle věc? Teď tu oba byli a nemohli se přece rozplynout? Nebo ano? To byla otázka. Udělal jsme krok vpřed a vzápětí mě neznámé síla popadla a vzala neznámo kam, stihl jsem sotva jen vyjeknout.

---> Červená louka

Na koho jsem to zas narazil? Teď se vlčice s ocasem okolo krku pro změnu ptala, jestli nejsme rodina. Copak neslyšela, jak jsme teď řekl, že nikoho z těch vlků neznám? A i kdyby, tohle nebyli vlci, s kterými bych chtěl být příbuzný. Co jsem té šedé udělal, že mě hned považovala za hlupáka. Chová se divně a když ji jeden nepochopí, hned je hloupý? Stáhl jsme uši k hlavě. nebyl jsem hloupý, došlo mi velice rychle, že když říká, že ti hezcí jsou tupí, myslí tím mě. Netušil jsem sice, proč mě považuje za hezkého, ale vlčice měly zvláštní vkus. Rozuměl jsme jim, jen dokud nezačaly probírat vlky, tehdy to začlo být, jako kdyby mluvily cizí řečí. Radši jsem držel tlamu zavřenou a tvářil se, že tam vůbec nejsem.
Šedý vlk však udeřil do bolavého místa. zadíval jsem se na vlastní tlapky a ještě víc se snažil propadnout se do země. Neřekl jsem mu ani slovo, protože jestli jsem nechápal sarkasmus a vlčice, rozuměl jsem alespoň, že je mu úplně jedno, kdo mě vychoval. Nic mu do toho stejně nebylo. Neodešel jsem jen proto, že jsem nechtěl být znova sám, ale to neznamenalo, že bych si společnost těchhle vlků nějak zvlášť užíval. Buď rýpali, chovali se divně nebo si mě nevšímali, což mi v tuhle chvíli vyhovovalo asi nejvíc. Vlčice už začaly plánovat, že vyrazí pryč. To mě nezajímalo, rozhodně jsem neměl v plánu za nimi dolízat, po tom, jak se chovala ta šedá. Fialová se vypařila rovnou a zbylí dva už taky začali spřádat plány. Nepřeslechl jsem, že šedý nejspíš nestojí o to, aby za nima někdo chodil, na druhou stranu... tahle dvojice vypadala asi nejpříjemněji. Proti tmavě šedé a pruhované jsem sice nic neměl, ale jestli s nimi bude ta šedá, nechtěl jsem s nimi mít nic společného. Možná... možná bych se šedého mohl alespoň zeptat na vlčice a proč se někdy chovaly tak divně. Za pokus nic nedám a odejít můžu vždycky, ne? Už tak jsem se tu ztrapnil a horší to stejně být nemohlo.

Tohle už nebylo pár vlků. přicházeli stále další a další a já z toho začínal být zmatený. byl tohle nějaký sraz, ke kterému jsme se omylem připletl? pokud jsme tu neměl nic dělat, měl bych se radši zase rychle sebrat a zmizet, nechtěl jsem tu být nikomu na obtíž... Ale ne, nezdálo se, že by se tihle vlci nějak víc znali. ten šedý, ten, který mi svým vzhledem kdoví proč připomněl mého bratra Ansera, se podle všeho znal s tím čtyřbarevným. pak tu byly ty tři, co přišly spolu. pak se tu na okamžik mihla světle hnědá vlčice, ale ta byla zas hned pryč. "Já jsem tu taky poprvé," odpověděl jsem černobílé pruhované vlčici, ale jiná vlčice jí odpovídala vlčice s divnou chlupatou věcí okolo krku, takže jsem zas zavřel tlamu, poslouchal a snažil si to zapamatovat. Bylo tu takových vlků, až mi z toho šla hlava kolem. měl jsem rád společnost, ale tohle bylo už trochu moc. Bylo skoro až děsivé, kolik vlků se tu během krátké chvíle shromáždilo. těkal jsem pohledem po ostatních a snažil se pochytit, co se tu tedy děje, pokud se tu něco dělo. postřehl jsem, že se ke mně vydala jedna ze tří příchozích vlčic a už už jsem otevíral tlamu, abych ji nadšeně pozdravil. její zelená očka a šedý kožich mi vzdáleně připomněla Vé, ale opravdu jen vzdáleně. jenže ona... na mě ani nepromluvila. Když mě pohladila ocáskem a koukla na mě tím pohledem, který jsem nepochopil, zůstal jsme z toho dočista zmatený. Co to mělo znamenat. nebýt vlk, teď bych se určitě červenal. "Eh, promiňte, my se známe?" zeptal jsem se. nelezlo mi na mozek, proč by tohle udělala, kdyby mě viděla poprvé v životě, ale zas bych přísahal, že bych vlčici jako ona jen tak nezapomněl. Jenže to už se začala věnovat koze a té divné kytce, které ostatní říkali Paloučnice. tak co to mělo u všech bohů znamenat? jenže to už si přisadil ten světlešedý, který mi připomínal bratra. Studem jsem sklopil hlavu a zadíval se na své vlastní tlapky. "To... to není moje holka, já ji vůbec neznám!" nebo byla? Vůbec jsme vlčicím nerozuměl. pryč se některé chovaly tak hrozně divně a proč jsem z téhle byl najednou tak nervózní? Zoufale jsem koukl na poslední z trojice, na tu tmavě šedou. "Že se neznáme, že ne?" upřel jsme na ni pohled v naději, že toho šedého vyvede z omylu. byl jsem z toho tak vedle, že jsem dočista přeslechl, co povídala fialovobílá tomu šedého. Až pak když se šedá znova ozvala a oslovila mě jako krasavce... ne, neoslovila mě, že koukla na mě musela být jen shoda náhod, protože vzápětí začala koukat po šedém a černobílám. Oddechl jsme si, že to nebylo na mě, protože bych teda vůbec, ale vůbec nevěděl, co jí odpovědět. A tak jsme místo toho také začal zvědavě koukat na ty dva oslovené. Červenočerný jí snad poskytl odpověď, po které toužila, takže já se jen usmíval, přikyvoval a tvářil se, že vím, o čem ten vlk mluví, ne že jsou to pro mě také novinky.

Chvíli jsem se snažil chlemtat studenou vodu aniž by mi zmrzla tlama a uvažoval jsem, co dál, když jsem postřehl, že tu vlastně nejsem sám. A to jakože fakt vůbec. nejdřív jsem postřehl červeno-bílo-červeného vlka, který se taky zajímal o kytku a kozu, ale ten rozhodně nebyl jediný. bylo to skoro jako kdyby všechny přilákala vidina snadného žrádla, ale nikdo se neodvážil skutečně okusit. Asi všichni došli ke stejnému závěru jako já. Dokonce jsem slyšel i jak šedý vlk vyslovil jméno té kytky a fialová vlčice se toho hned chytla. Společnost! Nic mi nedokázalo zvednout náladu tak, jako přítomnost jiných vlků. Nechal jsem vodu vodou a šel se přidat k té sešlosti. "Nazdárek!" pozdravil jsem ještě než jsem se k nim dohrabal. "Ta kytka je jedovatá, co? Ta koza k žrádlu asi nebude..." Pořád jsem tak trochu doufal, že někdo řekne, že ne, že si můžeme klidně slupnout. dal bych si něco k jídlu, pokud bych měl jistotu, že to nebude to poslední, co udělám. I kdyby mi po tom mělo být jen špatně, nechtěl jsem to riskovat. Za to to prostě nestálo.

---> Mlžné pláně

Vonělo tu něco mrtvého a rozhodně to nebylo mrtvé dlouho. Kde byla ta úžasná svačinka? Kde byl ten obídek, na který se mi tak sbíhaly sliny? Nemohl jsme uvěřit svému štěstí, že se mi podařilo najít něco, co nejen že ještě nic nesežralo přede mnou, ale ještě to bylo čerstvé. Vždyť to bylo jídlo zdarma! Ani jsem se nemusel snažit (protože jsem si stejně moc nadějí nedával, že bych v tomhle prostředí a počasí něco ulovil) a jídlo mi téměř doslova spadlo do klína. Už jsem byl skoro u jezera, když jsem uviděl mrtvou kozu. "Ha, tady jsi!" vykřikl jsem nadšeně. vedle kozy rostla nějaká okousaná pampeliška. Možná bych nepohrdl ani tou, kdyby nebylo nic lepšího. Špatní lovci si nemůžou moc vybírat, pokud nechtějí umřít hlady. Ale tady bylo čerstvoučké, voňavé masíčko a nic ho nehlídalo. ještě jsem se rozhlédl, jestli po mně skutečně něco neskočí, olízl jsme si čenich a už už se chystal do kozy zakousnout, když tu... jsme si všiml něčeho zvláštního. Něco tady nesedělo. Zaváhal jsem a znova si svůj oběd prohlédl. vypadala prostě jako obyčejná horská koza. mrtvá koza, abych byl přesný. Normální, chutňoučká koza. tak proč se mi na ní něco nezdálo a instinkt mě nabádal, že by to možná nemusel být dobrý nápad? A pak jsme si to uvědomil. Koza nebyla stará a neměla na sobě žádné viditelné zranění. jeden by čekal, že ji buď zabilo něco, a nebo spadla z hor. V obou případech by měly být známky poranění vidět na jejím těle. Zkusmo jsme ji očichal. Voněla dobře, ale nikde nebyly cítit žádné známky po krvi. Tak jak to, že byla mrtvá? Mrtvá ale byla určitě, její oči byly skelné a nedýchala. byla to záhada. Možná bych ale neměl darované koze koukat na smrtelná zranění a prostě ji sežrat. Vždyť vypadala chutně a nenašel jsme nic, co by říkalo, že bych ji opravdu žrát neměl. Olízl jsme si čenich a nerozhodně přešlápl z místa na místo. Možná umřela na nějakou nemoc? Ale to by taky bylo vidět na jejím těle. Nebo něco sežra... no jasně! Vždyť měla pořád v tlamě nějaké listí. Ale vždyť to ani nedožvýkala a jediná okousaná věc v dohledu tu byla ta pampeliška. Pampelišky nebyly jedovaté. Vždyť jsem jich už pár slupnul sám a pořád jsme byl naživu. Podezíravě jsem koukl na tu kytku, která si tu tak nevinně rostla a tvářila se, že s tím vlastně nemá nic společného. Ale... i na té bylo něco divného. její listy měly špatný tvar na to, aby skutečně mohlo jít o pampelišku. Listy pampelišky vyrůstaly od země, pokud jsme si dobře pamatoval. taky byly větší. Tak co byla tahle věc zač? Koukl jsem na ni, pak znova na kozu a kus listu v její tlamě, pak zpět na kytku, tentokrát s respektem. Takže tahle potvora byla jedovatá a to tak že teda jakože fakt pořádně, když stačilo, aby si koza dala pár soust a už natáhla kopyta. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, jakou strašnou chybu jsem mohl udělat, kdybych nad tím nepřemýšlel a prostě tu divnou pampelišku schroupal. Na kozu už mě taky nějak přešla chuť, fakt jsem nechtěl riskovat, že bych se z toho otrávil taky. "Vem to čert," zamumlal jsem. Jasně osude, kopni si. Už jsem se radoval, že budu mít něco k jídlu a zase nic. nechal jsem kytku kytkou a odešel se alespoň opodál napít z jezera. Voda byla odporně ledová. Žádné překvapení.

---> Tajga (přes Začarovaný les)

Z bláta do louže. Naštěstí už přestalo pršet, ale šance, že bych něco ulovil na téhle pláni, se taky rovnaly nule. tady bych si zajíce všiml jen kdybych o něj zakopl, a to ještě kdo ví jestli s tou mlhou okolo. Chvíli jsem bezcílně bloumal mlhou sem a tam a hledal, kde končí. Vlhkost všude okolo také ztěžovala hledání pachů. Narazil jsem tu na pár starších vlčích, pak na pár stop, které jsem po chvíli zas ztratil a pak jsme přestal hledat kořist a začal hledat cestu pryč. Měl jsme brzy pocit, že se motám v kruhu. jediný orientační bod tu byla tráva a po chvíli vypadal jeden trs trávy jako každý jiný. Už poněkolikáté jsem se otřepal, abych dostal alespoň část vody z kožichu, i když to byla marná snaha a budu stejně muset počkat, až uschne sám. Voda samotná mi nevadila, horší bylo to, že byla pořád docela studená. Potřeboval jsem se zahřát pohybem a sehnat něco k jídlu. Ideálně v tomhle pořadí. hezky to ten den začal... nebo spíš končil, protože do rozednění bylo ještě daleko. Zima, tma a mlha, co víc jsme si mohl přát?
Pak se ale k mému čenichu donesl jiný pach. Čerstvý a voňavý, ze kterého se mi sbíhaly sliny. Že by? Že bych měl takové štěstí, aby poblíž něco umřelo? V duchu jsem poděkoval vesmíru a už jsme pelášil za tím úžasným pachem, než mě něco předběhne.

---> Vlčí jezero

Když jsem se vzbudil, byla větší tma, než když jsem šel spát. Byl jsem docela odpočatý, ovšem mému žaludku se vyspávání nelíbilo a hlasitě zaprotestoval. Nejvyšší čas poohlédnout se po něčem k jídlu. vyhrabal jsem se ze svého úkrytu pod větvemi stromu a otřepal se. Déšť už ustal, ale mokro bylo pořád všude, podle čeho jsem usoudil, že jsem nespal příliš dlouho. Pod větev už začalo zatékat a s prázdným žaludkem bych stejně neusnul, nehledě na to, že bych si musel najít nějaké sušší místo. Na koupání byla pořád moc velká zima.
Vyrazil jsem přes les na východ. Tajga se brzy změnila v les, který jsem už jednou viděl krátce po svém příchodu na ostrov. V tom jsem se také nehodlal zdržovat dlouho. nebyl jsem zas až tak zdatný lovec a nemyslel jsme si, že bych tady něco kloudného ulovil. Pokračoval jsem proto dál a ani se tu nezastavoval.

---> Mlžné pláně (přes Začarovaný les)

---> Hraniční pohoří

V horách se mi nezadařilo. prostě jsem neměl štěstí, abych narazil na nějakou jeskyňku. Nebo jsem je možná přehlédl. Nebo jsem možná nekoukal dost usilovně po jeskyních, a až moc usilovně po západu slunce. Nicméně jsme se opět ocitl v lese, který pro mě už tentokrát nebyl neznámý. Znovu jsem si vzpomněl na Vé, s kterou jsme tu byl naposledy. Možná to nebyla má životní láska (nebo spíš já nebyl její), ale i tak jsme ji tu postrádal. Ve dvou bylo všechno nějaké lepší. Měl jsme rád společnost a bez ní jsem si připadal... no, opuštěně. Tenhle les mě ale neděsil tak jako ten předchozí. Stíny byly jen stíny a vzduch byl cítit jehličím a blížícím se jarem, nikoli hnilobou. Začínal jsem být po cestě pomalu ale jistě unavený. Dost možná za to mohla i blížící se tma a ta emocionální skluzavka, na které jsem se vezl spolu s Vé, než se rozhodla, že už ji nudím. Nakonec jsem si našel hezké suché místečko pod korunami jednoho ze stromů (i když co je v dešti v lese doopravdy suché, že?), stočil se do klubíčka a začal podřimovat.

---> Temný les

Poslední paprsky zapadajícího slunce mi osvětlovaly cestu a zbarvovaly západ do všech barev duhy. Nemohl jsem nezastavit a nepokochat se tím magickým okamžikem. Alespoň na chvíli. Život skrýval pár jistot. Slunce vždy večer zapadalo a ráno opět vycházelo. Bouře přinášely vodu. Srny a zajíci byli k jídlu, když je jeden dokázal ulovit. Hleděl jsme na západ slunce a tiše obdivoval nezměrné množství barev. Brzy svět opět pohltí tma, vyjde měsíc a na nebi se objeví tisíce hvězd, pomrkávajících na svět. Zima už také pomalu končila. Přijde jaro, příroda ožije a oteplí se. Svět byl nádherný, to bylo něco, na co jsem se mohl vždy spolehnout. Ta myšlenka mi zvedla náladu. nemohl jsem na Vé zapomenout, nemohl jsem zapomenout na to, kdo jsme byl a koho jsme znal, ale mohl jsem se s tím smířit a zaměřit se jen na to hezké. Vždycky zbývala naděje, ať už vlk doufal v cokoli. jen co jsme se vynadíval, pokračoval jsem v cestě. Díval jsme se po nějakém úkrytu, než tma svět zcela pohltí, ale moc štěstí jsem neměl. Nakonec jsme se dostal na kraj hor, kde se opět rozkládal les.

---> Tajga

---> Most

Stromy se nade mnou skláněly a hrozily, že mě pohltí. Poslední světlo brzy zmizelo v nedohlednu, kdesi pryč za jejich hustými korunami. Pod nimi zbyla jen temnota, ještě umocněná blížící se nocí. Stíny se prodlužovaly a v každém se ukrývaly nestvůry. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se neustále ohlížet přes rameno, abych měl jistotu, že mě nesledují nestvůry, toužící po měkkém vlčím mase. Ale tu jsme stejně neměl. Co to bylo tam v houští? Nebyly to zářivé oči příšery, které mě nehnutě sledovala a čekala, až se podívám jinam? nebyl to hejkal, nebo snad bludička, toužící nalákat mě do bažiny? Upřeně jsme do místa zíral, až mě z toho bolel krk. věděl jsem, že nemám sledovat světýlka, ačkoli byla lákavá. Světlo ve tmě bylo vždycky jak maják naděje, který k sobě přitahoval ztracené duše.
Les však naštěstí nebyl nekonečný. Světla sice moc nepřibylo, ale najednou stromy prořídly a vystřídaly je hory. Pěkné, přehledné hory. Oddechl jsme si, když loňské listí pod tlapkami nahradila kamenná suť. neměl jsme žádný cíl, přesto jsem však pokračoval dál. Mohl bych najít nějaký úkryt, nějaké místo, kde složit hlavu a přenocovat, než bude taková tma, že nebude vidět na krok.

---> Hraniční pohoří