Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Tajné ostrovy (přes les u mostu)

Před mostem jsme zaváhal. Zdál se být ještě výš, než když jsem tu byl posledně. nebyl jsem si tak docela jistý, jestli se mi na něj chtělo opět vkročit. pořád stál, to ano, ale připadalo mi, že od minula ještě víc ztrouchnivěl a teď se pode mnou už určitě musí propadnout. A to mě teda sakra zajímalo! Možná mě nikdo neměl rád, ale pořád jsem byl moc mladý, abych umíral! Navíc spadnout do propasti musela být hrozně nepříjemná smrt. Radši bych ještě chvíli žil, děkuji pěkně. Vždyť svět toho pořád nabízel tolik, co jen čekalo na objevení a prozkoumání a já byl připravený na další dobrodru... a nebo radši ne. Na nějaký pěkný, klidný a bezpečný výlet, prosím pěkně. Nic děsivého a žádná dobrodružství. Ale přesto jsem vykročil na most. hezky pomalu a opatrně, tlapku za tlapkou jsme kráčel vpřed. Šinul jsem se jako šnek a ztuhl při každém zavrzání prkna, ale nakonec jsem se nějak celý roztřesený dohrabal na druhou stranu. Pfu, to byl zas zážitek. Ale teď sem už fakt nějakou dobu nepolezu. Alespoň jsem se teď ještě navíc nemusel strachovat o cizí život. jenže vyhráno jsem neměl, pořád přede mnou byl ten děsivý les. Nic mě tam minule nepřepadlo, mohlo by mi to štěstí vydržet i teď? Doufal jsem v to, když jsem vkročil pod husté listoví. A jehličí.

---> Temný les

---> Les u mostu

Byla pryč. Nedala mi šanci nic vysvětlit nebo snad napravit, co jsme udělal, ať už to bylo cokoliv. Prostě byla pryč. Odešla a opustila mě. Nebyl jsme jí dost dobrý. Zjevně jsem nebyl pro nikoho dost dobrý, když mě všichni opouštěli. Otec zmizel dřív, než jsem ho stačil poznat, možná se styděl, co za nulu to má místo za syna. Matka... matka zemřela. věděl jsem, že za to nemohla, ale i ona mě opustila. Moji sourozenci byli také pryč, ačkoli jsme to byl já, kdo odešel, ne oni. Chyběl jsme jim vůbec. Třeba byli rádi, že jsem byl pryč. Třeba také celou dobu předstírali, že mě mají rádi, jen aby mohli oslavovat, jen co budu pryč. Bylo mi z toho nanic. Chvíli jsem si myslel, že možná svět nebude tak špatný. Uvěřil jsem té okouzlující iluzi, že by mě princezna Vé skutečně mohla mít ráda, jen abych se pak srazil s krutou realitou. Nikdo mě neměl rád. Nikdo o mě nestál.
Pokusil jsem se o zoufalý úsměv, když se svět zamlžil slzami. Hlavu vzhůru, Minkare. Tráva je pořád zelená, ptáci pořád zpívají, pořád je tu naděje. Pořád máš sám sebe, řekl jsme si v duchu. Jo, sám sebe. Toho nejubožejšího vlka, který existoval. Možná jsme měl radši zdechnout už jako malý. nebyl tu teď nikdo, před kým bych se musel tvářit, že je všechno v pořádku. Možná kdyby tu někdo byl, někdo, s kým bych si mohl nezávazně popovídat, bylo by všechno skutečně lepší, jenže jsem tu byl sám. Vlci, které jsme potkal, mě zraňovali, ale přesto jsem jako hlupák neustále vstupoval do té samé řeky. Bylo mi jedno, že jsem pro ně nic neznamenal. Pokud jsem někoho dokázal rozesmát nebo potěšit tím, že jsem něco řekl, najednou jsem si nepřipadal tak bezcenný. Pokud jsem nemohl být šťastný já, mohli alespoň oni. A Vé? Čert vem Vé. Byl jsme už zvyklý na zklamání a věděl jsem, že pro ni nejsem dost dobrý. Snad jednou najde svého prince a bude šťastná. Naposledy jsem se podíval směrem, kterým zmizela. Sbohem, Vé. Sbohem, moje princezno. A pak jsme se opět vydal vlastní cestou, zpět na sever, odkud jsme přišli. Zpět k tomu děsivému Mostu.

---> Most (přes Les u mostu)

To ona byla naprosto sladká. Tentokrát jsem s ní musel souhlasit. "Taky myslím. Měli by tu postavit nějaký přechod, na kterém nehrozí pád dolů. Ne teda, že bychom to nedokázali přejít, ale proč zbytečně riskovat." Stále jsme se zoufale snažil tvářit se jako hrdina a jako by přejití mostu nic nebylo. Čím víc jsme se od něj vzdalovali, tím jistější jsem si byl sám sebou, protože tím méně pravděpodobnější bylo, že bychom to otočili a šli zase zpátky. Byl jsem teď vlastně docela spokojený. byla tu se mnou a podle všeho mě měla stejně ráda jako já ji. A byli jsme na pevné zemi. Už jsem začínal přemýšlet, co bychom mohli podniknout dál. Chtěl jsem ji vzít na nějaké kouzelné místo, nějaké, kde by se jí líbilo. Litoval jsem, že to tu neznám líp, abych věděl, kde takové místo hledat. ve vlastní poblázněnosti jsem si ani nevšiml, jak zareagovala na olíznutí. Všechno mi připadalo v nejlepším pořádku. Neměl jsem ani tušení o nějakém Amorkovi a stejně i o lásce jsem věděl sotva co se za drápek vešlo, proto mi tohle všechno připadalo skutečné. Stačilo jen, aby požádala a bezhlavě bych se s ní vrhl do partnerství i do čehokoli dalšího, aniž bych předtím přemýšlel. První lásky už takové bývají.
Usmál jsem se, když schválila můj návrh. "Možná tu v lese najdeme nějaké pěkné jezírko. Zamrzlé už asi nebude, ale na led bych teď stejně radši nelezl, aby se pod námi nepropadl. Ale i tak by to mohlo být pěkné." Nedíval jsem se na ni, moje oči pátraly po okolí, jestli snad neuvidím něco, co by tohle mé prohlášení podtrhlo. Bylo by to přece skutečně moc hezké. Mohli bychom se napít a pak si u jezírka odpočinout a třeba si povídat. Věděli jsme toho o sobě hrozně málo, když jsem o tom tak přemýšlel.
Až když zmínila liánu, koukl jsem po ní. nejdřív jsem nepochopil, kam tím směřuje. Prostě mě nenapadlo, že by v jejím chování mohl najednou nastat takový zvrat o 180 stupňů. "Prostě mě to napadlo. Nemusí to samozřejmě být liána, klidně i cokoli jiného..." má vlastní slova se vytratila, protože ona pokračovala. Zůstal jsem na ni zírat. Nevěřil jsme vlastním uším. Musel jsem se přeslechnout. "Cože?" zeptal jsem se prázdně. Ale ano, rozuměl jsme jí naprosto jasně. Slyšel jsme každé slovo a každé se jako dýka zabodlo do mého srdce. Zastavil jsme v půli kroku. Ona mě... ona mě nemiluje. Ale vždyť říkala... jak se to stalo? Co jsme udělal špatně? nezasloužil jsme si ji, to jsem věděl, ale doufal jsem, že možná... možná... vždyť říkala, že mě má ráda. Vždyť jí nevadilo, že nejsem ten dokonalý princ, jakého by si zasloužila. Nebo ano? Zůstal jsem stát na místě a tupě za ní zírat. Ani mě nenapadlo ji následovat. nohy prostě odmítaly poslouchat a v hlavě jsme měl prázdno. Pořád jsme slyšel ta její slova. Žádné příště nebude. Nezasloužím si ji. Jsem jen ubožák a ona mě lituje. nebyl jsme pro svou princeznu dost dobrý a zřejmě nikdy nebudu.
"Vé, počkej, to přece... Já se polepším!" Zavolal jsem do prázdna. Trvalo mi drahnou chvíli, než jsem se alespoň trošku vzpamatoval a rozběhl se za ní, ale to už byla dávno pryč. Moje dokonalá, zelenooká princezna zmizela v nenávratnu, jako sen, který se změnil v noční můru, ale i po probuzení zůstával skutečný. A roztříštil mé srdce na milion kousků.

---> Tajné ostrovy

---> Most

Konečně zase pevná zem pod tlapkami! Bezpečí! byl jsem z tohohle zážitku slušně vyklepaný a nebýt mé princezny, fakt bych na ten Most znova nevlezl. Vždyť jsme se musel bát nejen o svůj život, ale i o ten její! Snad nebudeme muset jít za chvíli zas zpátky. kecl jsem si nazadek a chvíli se z toho snažil vzpamatovat. To teda byl adrenalinový zážitek, tohle. Nikdy víc! Dobrodružství a nebezpečenství radši přenechám jiným a já o nich pak budu jenom zpívat a vyprávět. tak. tak to bude správně. Žádné já a riskování života.
Ohlédl jsem se na most a tak napůl čekal, že se hned po našem přechodu dramaticky zhroutí do hlubin a odřízne nám cestu zpět. na jednu stranu by se mi ulevilo, kdyby to udělal, protože by to znamenalo, že už na něj vkročit nemusím. Ale neudělal to. Zjevně byl pevnější a bytelnější, než na co vypadal. No nevadí. Princezna si ten zážitek určitě taky nebude chtít hned zopakovat, takže by to mohlo být v pohodě.
Ovšem jak mě Vé začla chvílit, rázem jako bych na y hrůzy zapomněl. teda... jen napůl zapomněl, vždyť jsme tu riskovali život a na něco takového se jen tak zapomenout nedá, alespoň ne úplně a stoprocentně. Usmál jsem se na ni. "Víš přece, že bych pro tebe udělal cokoli! Převedl bych tě třeba přes sto takových mostů." Jo, před ní jsem se musel tvářit jako hrdina, i když má tlama říkala něco jiného, než co mé srdce vědělo, totiž že jsem teda pěkně kecal a na další most mě nikdo teď pár dní nedostane ani párem volů. Láskyplně jsme ji olízl na tváři. "Tak a teď bychom mohli prozkoumat, kam jsme se to vlastně dostali, co říkáš?" Navrhl jsem, než se stačí rozhodnout, že bych měl svá slova i dokázat. Zábava? To jako vážně? Ona tomuhle říkala zábava? Vždyť jsme mohli, u všech vlků, umřít! Stačil jeden špatný krok a někdo z nás si mohl zvrtnout tlapku nebo rovnou zahučet do propasti. To nebyla zábava ani náhodou, prosím pěkně, byl to boj o holý život. Jestli tomuhle říká zábava, děsil jsme se toho, s čím přijde příště. nebudu pro ni muset bojovat s tuctem jedovatých hadů nebo mědvědů, že ne? Udělal bych pro ni sice cokoli, ale... cokoli v určitých mezích, jestli si rozumíme. Cokoli, co není moc nebezpečné. Jako například přinést květy, vyhrabat doupě nebo ulovit zajíce, takové věci. Trochu přešle jsem sledoval, jak plive moje chlupy. Jo, já měl oslintaný ocas, ale tlama plná chlupů, to není žádný med. "Promiň," omluvil jsem se jí za to, ačkoli to logicky ani v nejmenším nebyla moje vina, že jí chlupy zůstaly v tlamě, "příště musíme najít nějakou liánu nebo tak něco, to bude lepší."

Amorek 5

To byla motivace jak se patří. bylo jen málo věcí, které bych pro svou princeznu neudělal. Například skok z mostu mezi ně patřil, ale to byl naštěstí přesný opak toho, co po mně chtěla. Posbíral jsem odvahu a snažil se alespoň tvářit jako odvážný rytíř. Bylo to fakt hnusně vysoko. Snažil jsem se dívat hezky pod nohy, na trouchnivějící laťky, ne dolů do mlhy a na vlny tam hluboko pod mostem. Jeden krok, druhý krok... Most hrozivě vrzal, ale zatím se mi pod nohama nerozpadal. další krok... a další. Tohle byl teda adrenalin. zariskoval jsme pohled dopředu v naději, že už tam budeme, ale konec byl stále v nedohlednu. Tohle byl špatný nápad. Tohle byl zatraceně špatný nápad. Určitě to s námi spadne a umřeme tu. Umřít v náručí své lásky bylo sice šíleně poetické a romantické, ale já bych, prosím pěkně, daleko radši ještě chvíli žil. Byl jsem moc mladý na to aby ze mě byla placka.
Véiny zuby na mém ocase nebyly zrovna příjemné, ale alespoň mi dodávaly jistotu, že tu nejsem sám a že ona taky ještě nežuchla dolů. jen jsem doufal, že pokud by se propadla, že mi ho neutrhne. Sice bych se nikdy ani za nic neodvážil přiznat to nahlas, ale nebyla zrovna lehká. Ne že by byla tlustá, to ani náhodou, ale... řekněme, že měla zdravou váhu a zdravý vlk má nějakých těch pár kil. "Už je to jen kousek, jen pár dalších kroků a budeme tam," opakoval jsem za chůze jako nějakou mantru, "hlavně se nedívej dolů. jen hezky na tlapky a před sebe. Už jen kousíček."
A pak jsme se konečně opravdu na druhou stranu dostali, k mému překvapení skutečně v celku a naprosto živí. A oba. Hrdě jsem se na ni usmál: "Zvládli jsme to! A teď rychle pryč odsud." Pfu, to teda byl výkon. byl jsem rád, že alespoň les na téhle straně vypadal přívětivěji a že jsme tu hrůzyplnou cestu přes most nevážili zbytečně.

---> Les u mostu

Amorek 4

---> Asshiřin labyrint (přes Temný les)

Nemohl jsem být spokojenější. teda samozřejmě hned po tom, co jsme se dostali z toho labyrintu a co jsme vylezli z toho smradlavého lesa. I kdybych byl sám, nechtěl bych se tam zdržovat, ale byl jsem se svou princeznou a to místo rozhodně nebylo nic pro ni. Chtěl jsem najít nějaké místo, které by bylo dokonalé. Dokonalé pro ni, dokonalé pro nás pro oba, i když já bych byl šťastný kdekoli, kde se bude líbit jí. Kráčel jsem po jejím boku, připravený kdykoli přiskočit a udělat pro ni cokoli, o co by snad požádala, zatímco jsme procházeli skrz les, ale cesta netrvala dlouho a dostali jsme se k mostu. Ten... nebyl děsivý, alespoň to jsem mu musel přičíst k dobru. Když jsem se však podíval dolů do mlhy, nasucho jsme polkl a rychle zacouval zas zpátky. Možná nebyl děsivý sám o sobě, ale byl děsivě vysoko! Už jsme přemýšlel, jak princezně navrhnout, že bychom se mohli přes les vrátit a možná najít nějakou bezpečnější, lepší cestu, ale... ale to už mě žádala, abych ji přes Most přenesl. A ten její pohled... stačilo mi se na ni jen podívat, jen zahlédnout ten její prosebný úsměv a už jsme byl ztracený. Udělal bych pro ni cokoli. A teď to znamenalo vzvlčit se a dostat nás oba, nejlépe v jednom kuse, přes tenhle most. Nelíbilo se mi to ani v nejmenším, ale co bych neudělal pro lásku? Byl jsem teď přece její rytíř. Rytíř mé princezny. "Ale jistě, samozřejmě..." znova jsem nahlédl dolů a rychle to vyhodnotil jako špatný nápad. "Cokoli si budeš přát." Jak jsem ji měl sakra přenést na druhou stranu? Na svém hřbetě? To bychom si tak akorát koledovali a jeden hezký let s nepříliš měkkým přistáním. "Půjdeme hezky pomalu. Chyť se mě, nenechám tě spadnout dolů. Radši bych spadl sám, než aby se ti cokoli stalo, ano?" A už jsem pomalu vykračoval na most. "Dávej si pozor, kam šlapeš, a všechno bude dobré, během chvilky budeme na druhé straně," snažil jsem se jí, a hlavně sobě dodat odvahu, kterou jsem tak zoufale postrádal. Možná to i přežijeme. Stál tu už dlouho, ne? Nemusel by spadnout zrovna ve chvíli, kdy ho budeme přecházet.

Amorek 3

Nechápal jsem, jak si vůbec mohla myslet, že bych jí to vyčítal. Ne po tom všem, co se teď v posledních pár minutách stalo. Teď mou dobrou náladu nemohlo zkazit vůbec, ale vůbec nic. Přemýšlel jsem, jestli je příliš brzy jí nabídnout, abychom se stali partnery. Nepřipadalo mi, že je brzy. Měly jsme se přece rádi, ne? A láska je až na věky. Najdeme si doupě, kde spolu budeme žít, a budeme mít spoustu malých chlupatých kuliček, které budou stejně krásné a dokonalé, jako byla moje princezna. A možná si najdeme i smečku, abychom nebyli sami. Budoucnost se zdála nabízet samé úžasné věci.
Ale nejdřív jsme musel svou princeznu zachránit z tohohle ošklivého místa. Ani tahle jeskyně, ani ten zatuchlý les okolo nebyly žádné místo, kde by někdo mohl chtít žít. Naše zářná budoucnost čekala jinde, v lesích plných zvěře a lesního ovoce, kam svítilo slunce a kde vonělo jehličí a pryskyřice. vedl jsem svou princeznu pryč z jeskyně jako správný rytíř. její přítomnost a víra, že ji ochráním, mi dodávala odvahu, abych s křikem neutekl pokaždé, když se za námi ozvalo zakvílení nebo někde poblíž upadl kamínek. Má vlastní mysl si se mnou hrála, tvrdila, že nás určitě někdo pronásleduje a že to, co slyším, jsou cizí kroky. Byl jsme rád, když se před námi konečně objevil východ a my se dostali opět pod koruny stromů. Ale ani tady jsme nehodlali zůstávat. Ten les byl ošklivý a temný a slunce sem nesvítilo. A tak jsme ji vedl dál, na jih, za otevřeným nebem.

---> Most (přes Temný les)

Amorek 2

nezlobila se na mě a měla mě ráda. byl jsem doslova v sedmém nebi. Udělal bych pro svou princeznu cokoli, co bych jí na očích viděl. "Všechno je odpuštěno," zopakoval jsem šťastně, "já něco vydržím, nemusíš se bát." Žádná strast nebyla příliš velká, abych ji pro svou princeznu nepřestál. Pro ni bych šel až na konec světa. Sklonil jsem se k ní a nechal ji, ať mi ucho ožužlává, jak se jí líbí. bylo to příjemné. Neprotestoval bych ovšem ani kdyby mi ho chtěla ukousnout. V tuhle chvíli mi náladu nemohlo zkazit vůbec nic, ani kdyby nám ta ošklivá jeskyně teď spadla na hlavu. Všechno bylo prostě úžasné.
"A já tebe taky ne! Budu tady pro tebe vždycky, ať půjdeš kamkoli!" nasliboval jsme jí okamžitě. Každá princezna potřebovala rytíře, musel jsem se stát rytířem, který jí byl hoden. "Uh?" Až teď jsem si uvědomil, na jakém místě to doopravdy jsme. "Ano! jistě, samozřejmě, cokoli si jen přeješ!" Bylo to tu takové ošklivé! Tohle rozhodně nebylo místo, kde by se měla tak dokonalá vlčice, jako byla ona, zdržovat. Z toho kvílení mi vstávaly chlupy na hřbetě. Nebýt tu ona, nejspíš bych vzal už dávno roha. takhle jsme se jen ohlédl a nasucho polkl. Ale nehnala se za námi žádná příšera, která by nás chtěla sežrat a kvílení se ozývalo z dálky. i tak bude lepší zmizet. "Tudy prosím, slečno Vé." Ukázal jsem jí cestu, kudy jsem přišel, a i když jsme musel sebrat odvahu, abych se otočil k děsivé jeskyni zády, nechal jsme ji jít první. Zepředu nás nic nepřepadne, zezadu by mohlo a nedokázal bych si odpustit, kdyby se jí něco stalo. To radši ať příšery sežerou mě! nebo ještě líp... ať nežerou nikoho.

Amorek 1

Připadal jsem si, jak kdybych se snažil do tlapek chytit potok. Ať jsem se snažil sebevíc, stále mi unikal a plul si dál. Stále se vracel do vlastního koryta, netečný k mým zoufalým snahám. Jenže pak... se potok změnil.
Sotva na mě pohlédla, otevřel jsem tlamu, abych ji zahrnul další záplavou omluv a sladkých slůvek, jako by ta snad mohla něco změnit a obměkčit její srdce, jenže pak jsem uviděl její pohled a tlamu zas zmateně zavřel až to klaplo. Já najednou dočista, ale dočista nechápal, co se dělo. "Já..." začal jsem zmateně, "Takže je mezi námi všechno v pořádku? Nezlobíš se na mě?" Co se dělo? Jak se tohle stalo? Takže... takže mě měla ráda? Nemohl jsem tomu uvěřit. Myslel jsem, že mě bude nenávidět, jistě bych si to plně zasloužil, ale ona to celou dobu jen předstírala? Chápal jsem to. Samozřejmě, že jsem to chápal, byl jsem proti ní nikdo. Jen potulný zpěvák, který nikoho nezajímal. Ale... teď jsem si připadal, jako by tohle byl jen jeden velký sen, ze kterého jsem se nechtěl pro nic na světě probudit. Točila se mi z toho hlava. Princezna Vé mě má ráda? Ona... ono jí na mě skutečně záleží? Ona nemyslela vážně to, co předtím řekla? Ona to celou dobu jen hrála, protože si to nechtěla připustit? Ona mě právě nazvala nejkouzelnějším vlkem na světě? Srdce mi bušilo jako o život, doslova hrozilo vyskočit z hrudi, když jsem se natáhl, abych se zlehka dotkl čenichem jejího měkkého kožíšku. Opatrně, bál jsem se, aby se přede mnou nerozplynula jako sen, kterým prostě musela být. Nemohl jsem uvěřit, že je tohle skutečné. Měl jsem pocit, že se asi rozbrečím štěstím.
Zabořil jsem čenich do jejího kožíšku a užíval si, jak se ke mě lísá. Připadal jsem si jako nikdy. Naprosto a dokonale šťastný. Tak tohle byla láska, pravá a nefalšovaná láska. A ona mě měla ráda taky! "Vůbec nic ti nevyčítám, já..." vyhrkl jsem okamžitě. "Jsem teď ten nejšťastnější vlk na světě!" Princezna mě měla ráda! Moje dokonalé princezna! Ta úžasná vlčice, která by mohla mít jakéhokoli vlka na světě, si vybrala mě!
Přitiskl jsem ji k sobě. "A já si myslel, že mě ráda nemáš, že jsem ti ublížil tím co jsem řekl," fňukl jsem. "Neplač všechno je v pořádku. Nic ti nevyčítám. Jsem ten nejšťastnější vlk na světě," opakoval jsem pořád dokola. Mohl bych tu takhle sedět navždy. Bylo mi jedno, že jsme ve strašidelné jeskyni. bylo mi jedno, že je zima a že jsem v dost nepohodlné pozici, ze které se mi začínaly odkrvovat tlapky. Tohle bylo to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo.
Princezna mě měla ráda.
A já měl rád ji. "Posluž si, jsem celý jen tvůj," zašeptal jsme jí do kožichu. Bylo to tak krásné. celý život jsme měl smůlu, ale teď... teď se na mě štěstí konečně usmálo. Všechno bude zase dobré. Budeme spolu. Najdeme si hezké doupě, možná se přidáme do smečky, ale hlavně budeme spolu. Od teď až na věky. Tak to přece chodilo, ne? Každá láska byla navěky a když se dva měli rádi, byli šťastní a nic to nemohlo změnit.

---> Nížina hojnosti (přes Temný les)

Její slova mě zraňovala. Opravdu o mně měla tak špatné mínění? Začínal jsem být v koncích. I když jsem jí vyklopil své srdce a řekl jí, co jsme si o něm myslel, pořád se to nezdálo být dost. Co bych měl ještě udělat. Snést jí modré z nebe? Kdybych věděl jak, už bych jí ho skládal k tlapkám. "Jistěže ne!" kníkl jsem zoufale, "byla jste ta nejúžasnější vlčice už když jsme vás poprvé uviděl." Moje vlastní slova mi zněla uboze, ale teď jsem nemohl zůstat zticha. Musel jsem jí to vysvětlit. musel jsem ji přesvědčit, že svá slova myslím vážně. Naprosto a smrtelně vážně. Když jí všechno řeknu, určitě mě pochopí a uvěří mi. ta to muselo být, ne? Když jí řeknu, jak moc ji obdivuju, jistě to pomůže. Jenže já to všechno už udělal a zjevně to stále nebylo dost.
"Počkej přece!" volal jsem za ní, zatímco jsem se ji dál snažil následovat jako věrný a velice zoufalý ocásek. Byla snad láska vždycky tak složitá? neměl jsem s čím srovnávat. nikdy jsem zamilovaný nebyl. Až teď. nebo jsem si to zatím myslel. A tahle láska mi nepřinášela nic, než bolest.
A přesto jsem tak zoufale toužil po přízni téhle vlčice, která ze mě měla tak akorát legraci. Ani jsem moc nepřemýšlel, kam to běžíme. bylo mi to jedno. Ať už běžela kamkoli, musel jsme ji dohnat a všechno jí znova a pořádně vysvětlit a doufat, že se neztrapním ještě víc. Za jiné situace bych nejspíš zaváhal a dvakrát si to rozmyslel, než bych vkročil do takového ošklivého lesa, kterým mě vedla. Nebyl jsme žádný hrdina. teď jsem však viděl jen ji a k okolí byl stále slepý. I kdyby se hnala k jisté zkáze, šel bych za ní. Šel bych az ní až na konec světa. Potřeboval jsem mezi námi vše urovnat. nenáviděla mě teď snad? Zklamal jsme ji, i když jsem nevěděl čím? Tak to nesmělo skončit. Příběhy tak nekončily a jestli mají pravou lásku jen hrdinští rytíři, kteří si ji vybojují, pak jsem takovým rytířem musel být i já. Vé za to přece stála. Nebo jsem si to alespoň myslel. Bylo zajímavé, jak moc okouzlení dokázalo zastřít zdravý rozum a skrýt před ostrým zrakem a bystrou myslí všechny intriky.
byl jsme jen kousek za ní, takže mi nikam nezmizela a já vzápětí zaplul do jeskyně za ní. "Nech mě ti to vysvětlit, prosím! Já tě opravdu nechtěl nijak urazit, já... omlouvám se, ať už jsme udělal cokoli. vynahradím ti to!"

Já to fakt kolosálně podělal! Jak se to stalo, to jsem netušil, ale věděl jsem jedno: Musím to zatraceně rychle napravit a uvést vše na správnou míru. "Jste ta nejúžasnější vlčice, kterou jsem za svůj život potkal!" vyhrkl jsme okamžitě. Pravda sice byla, že neměla zas tak velkou konkurenci a většina té konkurence byly mé příbuzné o kterých jsme prostě nemohl ani na okamžik myslet takovým způsobem, nicméně nelhal jsem, a to bylo to důležité. Ona taky nevěděla kolik vlčic jsem znal. A i navzdory jejím slovům jsem se nemohl zbavit dojmu, že bych ji měl dál zahrnovat komplimenty. Co když by si nemyslela, že je myslím vážně? Co když bych zase udělal něco, z čeho by nabyla dojmu, že si jí nevážím a neobdivuji ji? Připadal jsem si vedle ní tak neohrabaný a méněcenný. Copak jsem byl hoden její krásy? Měl jsem právo se na tu dokonalost, která stála přede mnou, i jen podívat? Ale...z jejích slov jsem slyšel náznaky náklonnosti. Přesvědčil jsme ji, že ji obdivuju jak si zaslouží a ona to shledala v pořádku. To bylo dobře, ne? Také přece řekla, že je ráda v mé společnosti a ocenila místo, kam jsme šli. To bylo přece také dobře. Možná... možná jsme byl hoden její přízně. Byl jsem odhodlaný udělat všechno pro to, abych si ji zasloužil. Všechno, co bych jí na očích viděl, kdybych samozřejmě dokázal sebrat odvahu a do těch okouzlujících zelených očí se podíval.
Jenže pak... nejdřív jsem si myslel, že jsme se přeslechl. Řekla přece, že je všechno v pořádku. ještě před chvílí říkala, že je ráda za mou společnost. "Ale..." Vypadlo ze mě. ne! takhle to skončit nemohlo! Co jsem udělal špatně? Měl jsme šanci to napravit? Musel jsme to zkusit! A už jsem upaloval za ní. "Počkej! Moc se omlouvám, nechtěl jsem... já se příště polepším, prosím neodcházej!"

---> Asshiřin labyrint (přes Temný les)

---> Mrazivá jeskyně (přes Tundru)

Cítil jsem, jak se mi z tváře vytrácí krev a srdce jako by mi sevřely ledové spáry. "Ne!" vyhrkl jsem okamžitě. "Teda ano!" No to jsem to vylepšil! Ať jsme řekl cokoli, mohla si to vyložit jako obě možnosti. Jak vůbec přišla na to, že by se mi mohla nelíbit? Vždyť to musela být fyzicky nemožné. jak mohl existovat vlk, který by jejímu kouzlu dočista a úplně nepropadl? Polkl jsme knedlík, který se mi začal dělat v krku, a jal se vysvětlovat: "Je mi opravdu hluboce líto, pokud jste z mých slov nabyla dojmu, že bych vás shledával něčím jiným, než dokonalou, vznešená slečno." Snažil jsem se mluvit důstojně a upřímně, ale místo toho jsem vyzněl jak nakopnuté štěně. "Vašemu půvabu se nic nerovná, velcí básníci by o vás mohli skládat poezii od rána do večera a přesto by nedokázali vaši krásu zachytit ani zpola." nejen že jsem jak nakopnuté štěně zněl, já tak i vypadal. Pokud nebyla slepá, musela jí být naprosto jasné, že doslova visím na každém jejím slově a naprosto a oddaně ji obdivuju. To já jsme byl ten, kdo z nás byl slepý a ani na okamžik ho nenapadlo, že by si z něj třeba mohla utahovat.
Pořád jsem ji sledoval jak ocásek. Docela jsem zapomněl na vychování a už jsem na ni zíral naprosto neskrývaně. jak by taky ne. Krajina okolo byla možná nádherná, ale já viděl jen jednu krásu - tu přímo před sebou. "To jsem rád!" Sám jsme krajinu neshledával zas tak rozdílnou, ale pokud se víc líbila jí, mně taky. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co právě řekla. Vzápětí jsem se málem ztrapnil tím, že bych se rozhlédl a toho vlka hledal, až pak mi došlo, že tím myslela... mě?! Srdce se mi rozbušilo jako o život, chtěl jsem říct něco... něco hezkého. Něco, co by se jejím slovům vyrovnalo, ale najednou jako bych měl v hlavě vygumováno, nebyl jsem schopný slova. takže ze mě nakonec vypadlo jen velice romantické a inteligentní: "Eeh...?"

To ticho mi nevyhovovalo. Neměl jsem rád ticho. Mohlo znamenat příliš mnoho a dávalo také příliš mnoho prostoru k nepříjemným myšlenkám. Dávalo mi čas, abych si znova a znova procházel všechno, co jsem doposud řekl, a abych si vybavil všechny chyby a všechny důvody, proč by mě měla ta vlčice nenávidět a pohrdat mnou. Stručně řečeno, to ticho mě ničilo zevnitř. Jenže v čem bylo mluvení lepší? Akorát jsem jí dával další zbraně, které mohla použít proti mě, všechny mé nedokonalosti, které mi mohla vmést do tváře, a měla na to právo, protože sama byla dokonalá. Krásná, elegantní, vznešená, s dobrým vychováním... Ona sama se svou krásou rovnala kouzlu mrazivé zimy přesně tak, jak jsem řekl.
Ať už myslela svá další slova vážně nebo ne, já je bral doslova. Usmál jsme se na ni a zavrtěl ocasem. "Ani v nejmenším, slečno!" Že bych konečně řekl něco správně? Že bych si ještě dokázal získat její přízeň? Naděje vždy umírala až jako poslední a já jí teď měl na rozdávání. Ani jsem nevěděl, proč tak toužím po tom, aby mě měla ráda, aby se na mě usmála ještě jednou takovým způsobem, jak to udělala teď. Ano, nejspíš kdybych v mládí trávil víc času s vlčicemi, které nebyly mé příbuzné, nejspíš bych postřehl, že si se mnou jen pohrává a že ze mě má tak akorát legraci, ale když jsem ji viděl, jak jsem si mohl byť jen na okamžik pomyslet, že by ten nevinný úsměv a sladká slůvka nebyla upřímná? Že by někdo tak krásný a dokonalý mohl být i tak zlomyslný a sebestředný? Znal jsem spoustu příběhů a sám další vyprávěl, až jsem občas zapomínal, že sám v příběhu nežiju a skutečný svět je málokdy tak čistý a upřímný, jak se na první pohled zdá.
Byl bych se pod srstí červenal, nedokázal jsem hledět do těch půvabných očí barvy nejčerstvější jarní trávy, když jsem odpověděl: "Já... nedokážu si představit, že by vás někdo mohl neobdivovat, vznešená Vé." Pokud si myslela, že bych ji teď opustil, její obavy byly plané. Spadl jsem do sítě jejích půvabů a ani si sám neuvědomil, kdy se tak stalo. Ona vedla a já ji následoval. Slepě a kamkoli se rozhodla jít.

---> Nížina hojnosti (přes Tundru)

---> Tundra

Dal bych všechno na světě, abych jí viděl do hlavy a dokázal odhadnout, co bych měl říct. Kdybych věděl, co ocení a za co se mi naopak bude posmívat, určitě bych dokázal udělat dobrý dojem, i když jsme to zpočátku tak pokazil. Ale... zatím neutekla, což znamenalo, že musela mít nějaký důvod, proč se držela u mně. Třeba mi tu scénku na začátku už odpustila? Třeba... třeba mě nepovažovala za naprostého ňoumu? I tak jsem radši žádný rozhovor sám nezačínal a pokud něco neřekla ona, radši jsem mlčel. Obvykle mi nevadilo, když se vlci smáli na můj účet - pokud jsem udělal něco, co mělo být směšné, pokud jsme ze sebe udělal hlupáka záměrně! Ale s ní? Bylo to jako chodit po minovém poli. Nemohl jsme vědět, za co se na mě tahle překrásná a vznešená vlčice usměje a za co se mi bude posmívat. Její smích mě mrzel, bodal mě u srdce a odrazoval mě od dalšího mluvení. Přesto jsem na každém jejím slově doslova visel. "To ano, to také nevím," přistihl jsem se, jak s ní okamžitě souhlasím. Samotného mě to udivilo. Možná jsem zimu přecejen rád neměl? Když ji neměla ráda tahle vlčice, měl jsem vůbec právo mít ji rád? "Stejně krásná a kouzelná jako vy, slečno Vé." Řekl jsem upřímně. "Ale... vy samozřejmě nejste ani štiplavá ani otravná! Vy jste... jen krásná a kouzelná. takže jste krásnější než zima a určitě vás obdivuje spousta vlků!" Kdo je expert na skládání poklon? No já rozhodně ne. radši jsme se rychle zahleděl do země, aby neviděla můj upřímně zhrozený výraz nad tím, co jsme to tu mlel.
Následoval jsem ji do jeskyně a když jsem se rozhlédl, na malý okamžik jsem na svou společnici zapomněl. Zima byla skutečně krásná a kouzelná, i když zábla do pacek a dokázala být krutá ke všemu živému. Tohle místo bylo nádherné, led byl tak čistý a průzračný, že jsem v něm viděl vlastní, rozmazaný odraz a cvakání našich drápků se rozléhalo a vracelo se s ozvěnou, která byla to jediné, co porušovalo ticho a klid tohohle místa. Dech se u čenichu srážel v páru a nebylo tu ani živáčka. Tohle místo dalece překovalo krásu pouště, kterou mi ukázal Na'arash. "děkuju!" odpověděl jsme se šťastným úsměvem. A dáma se konečně zdála alespoň trošku spokojená. Co víc jsme si mohl přát?

---> Tajga

A tak náš výlet pokračoval lesem kamsi na sever. Sám jsem nevěděl, co tam najdeme - jak bych taky mohl, když jsem tam nikdy nebyl - ačkoli jsme mohl předpokládat, že to nebudou květinové louky a tropický ráj, když se v podstatě citelně ochlazovalo, čím dál jsme došli. Že jsme ale neřekl nic důležitého? tak to mě zamrzelo. Odpověděl jsem jí na její otázku. Rád bych jí jistě řekl, kde její sourozenci jsou, ale když já to nevěděl! Ani jsem je neznal, nevěděl jsem, jak vypadají nebo jestli jsou opravdu někde tady poblíž. nevěděl jsem o nich zkrátka vůbec nic. Toužil jsme tuhle dámu nějak potěšit, udělat na ni dojem, protože ona na mě dojem rozhodně udělala, ale ať už bych řekl cokoliv, prostě mi to nepřipadalo dost dobré. A jí by to také nepřipadalo dost dobré. Já pro ni proste nebyl dost dobrý. To mi ovšem nezabránilo, abych se dál snažil a dál ji věrně následoval. Dáma, jako byla Vé, by neměla chodit po světě sama, i když byl ten jediný, kdo jí mohl dělat společnost, potulný vlčí zpěvák, který znal tento svět snad ještě méně, než ona sama.
Jenže dáma spokojená nebyla. Otevřel jsem tlamu, abych se ohradil, že nic takového tedy neříkala a jak jsem mohl vědět, co tu bude, ale rychle jsme ji zase zavřel. Co kdybych ze sebe akorát znova udělal hlupáka? Co když to říkala a já si to prostě jen nepamatoval? pak by mě obvinila, že ji vůbec neposlouchám a že pro mě snad není důležité, co řekne. A to nebyla pravda. takže jsem se hezky držel pravidla, že dáma má vždy pravdu, a stejně hezky jsem držel zavřenou i tlamu. Alespoň tedy ohledně toho, co kdo říkal a neříkal. "Tak... najdeme nějaké teplejší místo. Taky nemám rád zimu." To nebyla pravda, měl jsme zimu rád, ale v tu chvíli jsme nad tím moc nepřemýšlel a prostě mi to vylítlo z tlamy, aniž bych si uvědomil, co jsme řekl. "Podívejte, tady je jeskyně, v té by nemuselo tolik foukat."

---> Mrazivá jeskyně