Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo jí to tak cizí, rozjímat nad vzpomínkami z minulosti, jako kdyby se do nich chtěla vrátit a žít už napořád. Jako kdyby právě tohle období bylo to, v němž Mirach cítila skutečnou volnost. A bylo tomu opravdu tak? Co když jí to pouze nahlávala zoufalost v mysli, co jí nedala spát? Kdyby aspoň v hloubi duši pocítila i jen maličký náznak klidu... musím jít dál, i když nechci. Musím jít dál a doufat, že všechno zase bude jednou dobrý.
Možná ale odevzdávala své niterní touhy až příliš dlouho a intenzivně, snad i proto jí překvapilo, když v její blízkosti uslyšela cizí hlas. Ach ne, někdo tu další tu s ní je! Polekaně se tedy otočila a vycenila tesáky, jen aby došla k zjištění, že před ní stojí cizí vlčice. Co tu chceš, chtělo se vydrat z jejího hrdla téměř okamžitě, když v tom si povšimla jakéhosi hlubokého pohledu, co zdobil tvář cizinky. Nedívala se přímo na ni, ale i tak měla pocit, jako kdyby ji už někdy viděla. Blbost, to bych si přece pamatovala!
„Co tu děláš tak sama?“ vyšlo z ní, nakonec, v hlase i přes nedůvěru byla znatelná drobná starostlivost.

//Ledové pláně

A tak se šedivá vlčice po dlouhé době probudila z jakéhosi zimního spánku, co jí pohltil, aby se opět dala do pohybu - pomalu a postupně, jako kdyby se sněhem zacházela s tím nejvyšším citem a opatrností, co byla schopná ze sebe dát. A nebo jen byla tak vysílená a rozhozená z náhlých změn, že každý další krůček jí dělal neskutečný problém. Nebylo pak snazší to už rovnou vzdát a nechat přírodu, ať si ji ponechá ve vlastních spárech a udělala s ní, co jen uzná za vhodné? Jistěže ano, něco v ní jí však říkalo, že musela pokračovat ve své cestě dál, a to i za cenu toho, že s každým následujícím pohybem jí rozbolí každičký sval v těle. A kdo ví, třeba někde při té cestě na svého milého narazí a pak opět pocítí ten klid na duši, po kterém tolik toužila. A až se zase setkáme, schováme se někam do tepla a přitulíme se k sobě a pak... „Pak všechno bude, jak má.“ vyslovila nahlas, žijící jen pro své vlastní myšlenky, ač ve skutečnosti se na tom stejném místě nacházela další společnost v podobě mladé světlé vlčice. Kdyby jen věděla... ach ta zoufalost!

Únava, zmatení a především neskutečný a snad až nekonečný chlad, to vše procházelo tělem vlčice už několik posledních měsíců. Copak se ale stalo, že si takový osud zasloužila, nevážila si snad dost toho, co jí stihnl život za ten krátký úsek jejího dosavadního života přinésti? Jak si jeden zvykne na to, co v životě získá, už by prahnul po něčem dalším, něčem lepším, co mu přinese ten sladký pocit uspokojení. Přesně takové myšlenky však šedivka ve své mysli nenesla... tak proč ona si tento konec zasloužila?
Pomalu otevřela víčka, postupně vnímaje svět okolo sebe (za což mohl také pořádný mráz, co sebou přinesla noc) vynaložila veškerou sílu, aby se postavila na všechny své tlapky. Chtěla něco říci, cokoli, jenže místo toho se jen zmohla drobně vydechnout a následkem toho z ní vyšel jen maličký obláček, co se okamžitě vznesl nahoru. Wyiane? Po něm tu nebylo ani stopy, jako kdyby se snad po něm slehla zem - a nebo byla chyba na její straně a zase to byla ona, kdo ho opustil? A nač se takovému pomyšlení divit, vždyť v utíkání od těch nejbližších byla přece dobrá.

//Slané jezero

//Tajga

Během cesty směrem na sever toho dvojice mnohé nenamluvila, i přesto naprostý klid, rozlehající se po celé krajině, nijak Mirach výrazně nevadil. A vlastně to bylo fajn, znát něco jiného, než jen to trapné ticho, které většinou přicházelo poté, co Mirach ztratila slov během konverzace s druhým vlkem. Jak tohle jí bylo tolik proti srsti! U jediného Wyiana nebylo potřeba ani hlásky k tomu, aby mu dokázala vyjádřit, co k němu cítí, stačil ji pouze jeden z těch jeho úsměvu, aby věděla, že svět je ještě v pořádku.
V tom se však ozval Wyian, aby tento okamžik přerušil a donutil Mirach se opět zamyslet. No jo, jaképak místo jí bylo ze srdéčka nejmilejší? A bylo takové vůbec? I přesto, se že vlčka považovala za cestovatelů, celé ostrovy ještě rozhodně nestihla projít, což hodlala napravit. „Pamatuješ si, jak jsme byli v tom jednom lese? Měl takový listnatý stromy a nich listy žluté barvy, možná skoro až zlaté. Tam se mi snad nejvíc líbilo od tý doby, co jsem se tu ocitla.“ Asi nebyla ve fázi, kdy by se tam nutně potřebovala podívat, aby se rozplývala nad krásami zdejšího lesa, myšlenka někdy se tam opět vrátit se jí však stále držela v hlavě. Jestli tak skutečně bylo už jen na ní. A taky na Wyianovi.

//Ledové pláně

//Začarovaný les

Ač se držela v těsné blízkosti jejího druha, po vyřčení otázky se pohledem věnovala spíše po území kolem nich. Sever... Kdy naposledy se toulala po takové kruté krajině? To už muselo dost dávno, neb by si více než jistá, že na ostrovech se tak rozhodně nestalo. Přeci jen už tu nějaký ten pátek už žila a stále se jí nepodařilo poznat všechna území ostrovů až po všechny možné okraje hraničící s tím nekonečným mořem, s nímž zde přicházela. No, tak proč to tedy nezměnit?
„Hmm ještě ne, tam se můžeme podívat. Zrovna u takových hor se hodí mít někoho po svým boku, no né?“ s úsměvem pravila, nemaje jakékoli pochybnosti o jeho rozhodnutí. Pokud se tam někdy měla vypravit, pak nyní k tomu byla ideální příležitost
A dokonce tak nemusela jít ani sama! Zrovna v takových podmínkách nebylo na škodu mít další kožíšek, k němuž se mohla v případě potřeby přítulit. Ještě že tak, vždyť jinak by ji ta samota přivedla do naprostého šílenství! K jejímu štěstí tomuto osudu s vyznáním Wyiana přeci jen unikla... aspoň pro teď.

//Ledovcové jezero

//Mlžné pláně

I přesto, že bylo pro Mirach občasně problémem vyjadřovat emoce (a zvláště ty, který zase tolik nerozuměla), setkala se ze strany Wyiana s obrovským nadšením. Ještě že tak! Nakonec si dokázal vystačit i s tím málem, za nímž se ale neskrývala ani kapka faleše. Skutečně si přála mít po svém boku dalšího cestovatele, se kterým by kráčela po zbytek jejího života, co by za normálních okolností spíše přežívala. A právě Wyian jí dokázal, že právě on byl tím pravým, co dovedl tento bídný život udělat o něco hezčí.
S ocáskem houpajícím ze strany na stranu tak sledovala svého milého, který se odhodlal k tomu jí nabídnout potvrzení jejich partnerství něžným olíznutím- to i Mirach přijmula, a neodpustila se drobně uculit. Nu, ještě si na taková gesta bude muset zvyknout.
„Co si tak pamatuju, tak by tu blízko měly být nějaké hory, tak co se nepodívat tam? A nebo se můžeme projít i někam dál, jak chceš.“ navrhla mu. Jasný vizi, kam by se chtěla podívat, prozatím v hlavě neměla, a tak nebyla proti žádnému návrhu, co by mohl padnout.

//Tajga

//Vlčí jezero

Bylo příjemné být po boku někoho, s kým neměla pocit, že by mu svojí přítomností akorát obtěžovala - naopak, byla přesvědčená o tom, že právě Wyian byl tím vlkem, s nímž se jí líbila myšlenka procestovat každičký kout zdejších ostrovů. Dokonce i ten úsměv, co by kdysi odsoudila jako přihlouplý, jí byl nyní tak neskutečně milý.
Už se konečně přestala chovat tak podivně, opět ji ze svého komfortu dostala další slova, co z vlka vypadla. Ten jeho pohled... tohle nebylo jen tak. I když se snažila tento pocit ignorovat, bušení srdéčka nebylo možné přeslechnout. „Vnímám to podobně. Vždycky jsem měla pocit, že se budu po zbytek života toulat úplně sama. No a pak ses objevil ty a všechno se to změnilo.“ snažila se i ona vstoupit do jeho řeči, aby prolomila ticho mezi nima. A navíc, zasloužil si, aby se mu i ona otevřela více, než kdy předtím.
A pak přišla ta slova. Chvíli jen na něj beze slova civěla, snažíce se to všechno zpracovat. Co ale k tomu měla říct? Nikdy neuvažovala nad tím, že by se jí někdy dostalo nějakého vyznání, a najednou ten moment přišel. Mohla ale říct to samé i ona o něm? Dal se ten pocit, co jí polapil do svých spárů, nazvat láskou? Byla tolik zmatená. „Zůstat společně... a víš, že tohle zní vlastně dost hezky? Moc ráda s tebou zůstanu, Wyiane. Až do konce našich dnů.“ i přes tu všechnu nervozitu kolem nich se usmála a jemně se o něj otřela, dávaje tak najevo, že jeho lásku přijímá. Tak, a teď už je nikdy nic nerozdělí!
S tím se dvojice vykračovala skrze mlhavé území dále.

//Začarovaný les

Moc dlouho své emoce nenechala skryté pod svojí tolik občasnou neutralitou, s níž se snažila zahodit pryč všechny své rozpaky, a nakonec se po jeho slovech musela upřímně usmát. Byl to zvláštně hezký pocit slyšet ta slova a skutečně si uvědomovat, že opravdu existovala alespoň jedna dušička, které na Mirach záleželo. Kdy naposledy se tak stalo? Snad pouze v dobách, kdy ještě žila pohromadě se svojí rodinou - ale to byla už dávná historie.
Musela se však podivit, když se Wyian zmínil o tom, že ani on toho nestihl tolik zažít. To vážně? „Hm, to je divný. Stejně jsem to měla i já - totiž, naposledy si pamatuju, že ještě bylo teplo, co jsem se tady dostala. Ale copak se stalo, to už nemám tucha.“ zamyšleně se rozmluvila. Mohla snad za to nějaká magie, to je poslala ke spánku? Ani by se nedivila, kdyby tomu tak bylo.
Nad jeho slovy se musela zazubit. No ovšem, vždyť už tady trčela moc dlouho! Přece museli využít to omnoho lepší počasí k tomu, aby si pořádně protáhli své nožky. „No jasně, že se ptáš.“ a optimismem v hlase mu odpověděla a hned na to se konečně dala do kroku.

//Mlžné pláně

Snad by se i opět dostala do té fáze, kdy by se chovala alespoň trochu podobně jako tehdy, kdy ho viděla naposledy, když v tom se Wyian opět ozval. Malý zázrak v mém životě. Tohle teď řekl, fakt jsem teď nespadla na hlavu? Ve všem tom překvapení na něj vykulila očka, netušíce, jak na tohle měla jen reagovat. Cítila najednou takový zvláštní pocit, jaký by si předtím jen těžko dokázala představit - to bušení srdéčka, které by se při úplném tichu nedalo jistě přeslechnout. Snad trochu jako tehdy, co potkala toho bělavého vlka, co se zdál být takovým podivným snem v její mysli. Jenže tohle nebyl sen... nebo snad ano?
„Tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl.“ okomentovala jen neutrálně, ve skutečnosti ale byla za jeho slova neskutečně vděčná. Byl docela prvním vlkem, s nímž si dokázala představit prozkoumat každičký kout celého světa bez toho, aniž by jí jeho společnost nějak vadila. A to si myslela, že vždycky byla tulačkou samotářkou!
To už ale přešel k tématu, u něhož se nemusela Mirach bát toho, že by mohlo dojít k jejím předešlým stavům. „Kromě toho kožichu ani moc ne, vlastně jsem si ty ostrovy ani tolik neprošla, jak bych asi chtěla. Ale to se teď změní, už nechci dřepět celý věky na jednom místě.“ s úšklebkem na tváři se už nezdráhala více se rozmluvit. „Ale co ty, no povídej! Jak ses měl?“

I přes tu obrovskou radost z toho, že konečně po tak dlouhé době Wyiana spatřila, v sobě stále držela jisté z obavy, kterých ne a ne se zbavit. Možná to bylo především díky tomu, že netušila, jak by asi mohl na její předešlé zmizení reagovat a zda náhodou nebyl na ní naštvaný. Jak jen zvláštní ten pocit to byl... kampak zmizela její lhostejnost k názoru ostatních vlků, s níž žila po celý její život?
Mlčky tak hleděla Wyianovi do tváře, ponořená více do svých myšlenek, jako kdyby snad byla omámena nějakým kouzlem, které by ji změnilo. Za to Wyianův výzor se za tu dobu nijak výrazně nezměnil - na jeho zjizvené tváři se držel stále ten stejný úsměv, se kterým se s ním poznala. Takže asi fakt není naštvaný. Ah, co si to jen myslela!
„Tak tady je to plný samých zázraků, jinak to snad ani nejde.“ chabě se opět pousmála, snažíce se konečně o něco více rozmluvit tak, jak u ní bývalo kdysi zvykem. Cožpak se snad s jejím kožichem musel změnit i její charakter? Nesmysl!

Bylo zvláštní si náhle uvědomit, kolik času za tu dobu uběhlo. Od těch nejlepších letních dní, kdy by se každičký tvor nejraději schoval do toho nejchladnejšího stínu, se příroda najednou stala mrazivým bojištěm, kde bylo více než na místě si najít nějaký zdroj tepla. S tímto pocitem se Mirach probudila do krajiny, kde naposledy skončila. Co se sakra stalo? Se slabostí, kterou pocítila ve svém těle, se zvedla ze země a rozhlédla po nejbližším okolí.
Její pozornost si však brzy získal nový pach samce, který se pomalu a jistě přibýval na intenzitě a vracel jí zpět do reality. Wyian... je to vážně on? Nezdá se mi to snad? Netrvalo dlouho a nakonec se jí naskytl pohled na vlka, kterého viděla naposledy před nějakou dobou, ještě za minulé zimy. Snad kvůli ještě jasnému zmatení z probuzení po takové době i šoku z toho, odkud se její přítel náhle vynořil ani nestihla zareagovat na zamračení a následnou omluvu, která z něj vypadla, místo toho jen s překvapením hleděla do jeho tváře, která jí tolik chyběla.
„Ahoj Wyiane, dlouho jsme se neviděli.“ vydala ze sebe překvapivě klidně. Stále v sobě nosila tu nepříjemnou tíhu z jejich posledního setkání, kdy se rozhodla ho opustit bez toho, aniž by mu pořádně něco řekla. Jistě musel být na ni pořádně naštvaný! Cožpak tohle se dělá, odejít kamsi do háje od svého jediného kamaráda?
O to více jí však překvapila reakce směřující k jejímu novému vzhledu, což bylo něco, co v této chvíli opravdu nečekala. Takže se nezlobí? Náhle ji zalil divný a pro ní docela nepoznaný pocit, těšící její tolik osamělé srdéčko. „Oh, děkuju.“ ještě stále v zaskočení z ní vypadlo, nemohla se však ubránit malému úsměvu na tváři.

//Mlžné pláně

Neschopna se zcela probudit do reality, ani si nedokázala uvědomit, kolik času asi tak mohlo uběhnout od dob poslední odloučení. A možná jí to bylo i docela jedno, tedy pouze až do doby, kdy se letní teploty začaly docela rychle projevovat. Od té doby se její pomatená hlava začala probouzet k životu a s ní i potřeba vyhledat chladnější místo, kde by si mohla alespoň na drobný okamžik odpočinout. A jak dlouho to vůbec bylo, co se naposledy pořádně napila? Bylo načase se konečně pohnout dále.
A vskutku, brzy se alespoň jednou za dosavadní dobu (tak přeci jen!) dostalo Mirach tomu, po čem skutečně toužila. Přes pořádné horko a veliké množství světla došla rychle k vodní hladině jezera, ze které si namočila svůj čumáček, po které přišla náhlá reakce a Mirach se rychle zvedla. Brr! To ji však zcela neodradilo a brzy se dala do hašení své žízně, zároveň však se kvůli chladu snažila pít co nejpomaleji jen dokázala.
Kvůli její touze se tak náhle přestala zajímat o okolní svět a všechny, kteří by se mohli v její blízkosti nacházet… a že zde někdo takový mohl být.

//Začarovaný les

A tak kráčela Mirach dále, někam do neznáma, kam jí odnášely její pohublé nožky. Kde však její cesta bude pokračovat? Neměla ponětí, hlavně, že se dostala pryč z lesa. Nedávné setkání s prazvláštním jedincem ji dostalo natolik, že se až sama musela zbaběle chytat závěru, zda se vůbec jednalo o skutečnou realitu, či zde nezačala jen bláznit. I přes uběhlou dobu si ho pamatovala zcela dobře… ach, ten Ksadir a ta jeho tvářička, byla tak tajemná a zároveň okouzlující! Jakpak to jen asi dělal? Kdybych tak s ním mohla trávit více společného času, kdyby… ne! Vzpamatuj se přece!
I přes letmé pohledy do zdejší (ne tolik viditelné) krajiny neměla ponětí, kam pokračovala. Věděla však, že se nesměla ohlížet dozadu, musela pokračovat dál ve své cestě. Ten podivný les jí nepřinášel dobrých myšlenek, právě naopak. Co kdyby se snad ze stínu toho lesu vynořil podobná duše? Ovšem, o to Mirach v žádném případě nestála. A že by snad zůstala docela sama? Možná to tak mělo i být, možná jí byla souzena role samotářky. Ach ten hrozný život!

//Vlčí jezero

Celé to bylo tak zvláštně neznámé jejímu skutečně blízkému já, kterého nezbalo žádného přátelství a už vůbec ne lásky, snad i proto se nechala tím tolik lákavým pocitem unést a ponořit se do něj tak, jak se jen dalo. A snad i díky přítomnosti zdejšího drahého vlka se nad takovým pocitem nestyděla, ba i naopak - chtěla Ksadira poznat více a prožít s ním další krásné chvíle jejího tolik bídného života.
„To je krásná představa,“ zasněně mu pokývla, věnujíce svůj pohled k tváři tohoto doslova okouzlujícího cizince. Leč sama v sobě zpočátku nenalezla tolik jistoty ohledně jeho tvrzení, po chvíli mu přec jen pokynula na náznak jasného souhlasu. Možná má opravdu pravda, možná skutečně jsem ho už viděla. To již s jistotou nemohla říci, mohla se však domnívat, že šlo o jeden z možných osudu jejich minulých životů. Jaký byl snad ten můj?
A jistě by se mohla zdejší dvojice setkat s nádherným koncem podobným těm, co se vyprávěly těm nejmenším vlčatům před spaním, kdyby nepřišla realita v podobě, kterou by si jistě nepřál každý zamilovaný jedinec. Najednou... odešel. Zničehonic byl pryč. Zaslepená tolik hřejivými pocity v jejím srdci ani nedokázala pořádně zareagovat a během pár dalších mrknutí se v mžiku bílý kožich ztratil mezi stromy. A s ním i Mirach, která odešla svojí cestou, s tváří plnou zmatku z toho, jak hrozný tenhle život uměl být.

//Mlžné pláně

Valentýn - 5

Ksadirova zvědavost neznala žádných hranic a tak se vyptávat dále, ač s jistou opatrností, která u něj byla zřejmá. To však vlčici nezastavilo od drobného strachu z takového tématu, i proto se nad odpovědí pořádně zamyslela. Kdyby snad chtěla, mohla by pomlčet a více se k tomu nevyjadřovat, jenže nešlo to. Přeci jen, takový okouzlující vlk, jakým Ksadir byl, si zasloužil poznat, co za její dušičkou stálo, no ne?
„Neměla jsem pocit, že bych tam patřila.“ vyjádřila se pouze. Když však nad tím přemýšlela, vlastně ani nikdy nezažila ten pocit, že by v takovém obyčejně strašném světě nalezla místa, které by mohla nazývat domovem. Snad i proto se neustále toulala z místa na místo i při těchto ostrovech, které jí přiváděly často do zvláštních situaci, jako nyní... a možná, že ani svůj domov nikdy nenajde. I tak alespoň konečně získala jistý pocit, že tu pro někoho může být, že přeci není na světě jen sama, což jí potvrdil i bělavý vlk. Konečně to někdo řekl.
Na jeho tvrdé ne prvně zamrklala, to už poté zaslechla jistého příběhu, který ta Ksadirem stál. „Nemáš?“ zopakovala, po dalších větách ale měla tu možnost pochopit, co tím přesně zamýšlel. Byla to zvláštní představa, jednoho dne se probudit a zapomenout úplně všechno, co se v jeho dosavadním životě odehrálo, jednoduše se probudit do nového života bez žádných dřívějších vzpomínek. Jenomže... „Proč jsem ti ale pak povědomá?“ vypadlo z ní zamyšleně, ač jisté odpovědi se nejspíše dočkat nemohla. Odkud se pak ale vzal jeho úsudek, že ji už někdy předtím viděl? „Ale víš ty co? Hlavně, že jsme spolu tady a teď, ne?“ snažíce se povznést nad takovou ponurou nepříjemností a věnovala mu povzbudivý úsměv.