Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýn - 4

Minulost bylo jedno z témat, ke kterému se šedivá myška nikdy nerada vracela. Vlastně naopak, při každé byť jen nenápadné zmíňce v ní vřel hněv, který se nebála dávat výrazně najevo. Jenže takhle? Ač se stále o tom nemínila nijak výrazně, objevila se v ní jistá potřeba se někomu schoulit do náruče a vypovídat o tom všem, co její hlavičku trápilo. A možná právě Ksadir mohl být ten pravý vlk, kterému mohla padnout do náruče.
Drobně sklopila hlavu k zemi, když Ksadir hodil pouze neutrální odpověď, s jistým očekáváním, že nyní přijde řeč z její strany. Jenže co mu tak měla přesně říci? Měla vůbec co? „Pamatuji si, že jsem měla rodinu, ale od té jsem brzy odešla, pak jsem putovala po světě sama.“ rozmluvila se drobně, ještě stále s pohledem mimo jeho tvář. Chtěla být jen a pouze s ním, zároveň ji ale ovládl strach z odmítnutí. Že ji nikdy nepochopí, ač doufala v přesný opak. „Od té doby jsem si myslela, že nikdy nenajdu nikoho, komu by na mě záleželo. Že zůstanu na tomhle světě dočista sama.“ šeptala mu, s jistým tlakem na hrudi se v ní míchalo neskutečně mnoho pocitů, i přesto měla pocit, že bylo správné tohle všechno říci. „Máš to podobně?“ zeptala se opatrně a pomalu vyhledala jeho tvář.
To už se ale Ksadir dostal k dalšímu tématu, které dostalo Mirach drobně zpět do reality - krátce naň nechápavě hleděla, dokud se tvář jejího přítele nedostala zpět do její mysli. Wyian. Vždyť na toho úplně zapomněla! Ale ten se jen tak neztratí, ne? Nemůže být daleko. „Nikdo důležitý. Vlastně... ne, bude v pořádku.“ ohlédla se za sebe, sledujíce okolní kouzelné stromy, snad jako kdyby se za nimi mohl ocitnout právě Wyian, avšak marně.

Valentýn - 3

Při všem tom zkoumání jeho zajímavé tváře si povšimla jeho pohledu, za kterým se skrývalo něco, co si nedokázala vysvětlit. Bylo to něco, díky čemu z něj nemohla ani na malou chviličku spustit oči, ač by se sebevíce snažila. Ale proč tomu tak bylo? Stále tomu nedokázala porozumět.
To už se ale plně nechala povznést tím ještě tolik nepoznaným pocitem, když se jeho tváři objevilo něco, co se snad i úsměvem označit dalo... No jistě, úsměv! A jak krásný je! Nad takovým pomyšlením se musela téže usmát, dokonce ani ocásek se nebála drobně rozpohybovat. Bylo jí najednou tak mile, jako kdyby jeho společnost byla tím jediným, co by jí dokázalo udělat ohromnou radost. Jak najednou byla tolik ráda, že ho měla doslova u sebe!
Otevřela náhle svá očka plná záře, když se opět vlk dal do řeči. Co když má pravdu? Třeba opravdu jsem ho někdy předtím viděla. „Myslíš?“ sklopila nejistě ouška a hleděla do jeho šedi v očích, skoro až podobné její barvy kožíšku. Náhle si mohla povšimnout i drobně vybledlých zorniček, snad jako kdyby naznačovaly, že nevidí příliš dobře. Neměla bych jít k němu ještě blíže, třeba aby... dost! „Já už vlastně ani nevím.“ povzdechla si tiše, netušíce, jak s takovou situací správně vynaložit. Co když měl Ksadir pravdu a už předtím se s ním potkala? Zachovala se pak v takovém případě jako hlupák? Inu, normálně by se hlupákem označila už jen tím, že si vůbec dovolila jít si k němu do takové blízkosti, však kouzelný prášek ji zamotal hlavu více, než se dalo čekat.

Valentýn - 2

Zmateně hleděla na nového vlka, díky němuž svým zjevením způsoboval v Mirach tak příjemně podivné pocity, kterých se nemohla jen tak zbavit. Jenže proč teď? I když by se snažila nalézt alespoň jediné logické odůvodnění toho, co se to nyní dělo, nejspíše by ho jen tak lehce nenašla. A tak na něj zírala poblázněně dál.
To se však změnilo s jeho jménem, které ze sebe krátce, leč poměrně mile, dodal. Ksadir... pěkné jméno, projelo jí zničehonic hlavou. Kde však takové myšlenky v sobě brala? Ještě nikdy předtím se jí nestalo, že by sama od sebe měla potřebu lichotit druhým vlkům. A hlavně cítím vlkům. Ale to bylo ono, najednou ho jako cizího nebrala. Spíše byl pro ni někým, koho si přála lépe poznat. „Jsem Mirach.“ podobně mile mu opětovala své jméno, s drobounkým úsměvem na tváři.
Jen co se Ksasir těžce zvedl ze země a dobelhal za ní, s jistou obavou udělala pár krůčku směrem k němu, snad jako kdyby mu chtěla pomoci. „J-jsi v pořádku?“ vyhrkla ze sebe, to už se ale bělavý vlk dostal do její blízkosti, aby nasál její pach. Náhlá blízkost ji připadala drobounce zvláštní, hlavou však nijak neuhýbala, naopak využila tuto příležitost k tomu, aby dostala jeho pach do čumáčku. Ten pach, najednou byl tak odlišný. Jako kdyby jí něco přitahovalo k jeho blízkosti, která jí byla příjemná. „Voníš jinak, než ostatní. Tak hezky.“ zašeptala do ticha užasle a očka nechala zavřít, aby si užila tohoto momentu co nejlépe. Netušila co se to děje a už vůbec proč, nakonec se ale takovému pocitu oddala a nechala se okouzlit láskou, která přišla zničehonic.

Valentýn - 1

Už si v hlavičce pomyslela, že to skutečně mohl být ten na kterého Mirach tolik čekala, každá tlapka navíc akorát napovídala k přesnému k opaku, což jí přimělo k drobnému stáhnutí oušek a zamračenému výrazu. Teď si nebyla jistá vůbec ničím, ani dokonce tím, kde se nyní nacházela. Bylo tohle místo vůbec skutečné?
Když se zastavila, zaměřila svůj zrak na hlas cizího vlka, jehož srst se schovávala mezi obrovskými a hlavně pro ni neznámými stromy. Teď už ho však viděla dobře, i proto si mohla povšimnout zvláštního přechodu bílého kožíšku až k černému, co zdobil jeho tvář. Jen já a ty.
Nejspíše by po něm spustila lavinu nepříjemných poznámek, nebýt drobných třpytek, které se zničehonic dostaly do tmavého čumáčku, i proto Mirach několikrát kýchla a zatřepala hlavou. Bylo jí najednou tak podivně, tak... snad se to ani popsat nedalo. Jako kdyby veškeré obavy a úzkosti zmizely z dohledu a její srdéčko polil zvláštně příjemný pocit, který nemohla dostat pryč, ani i kdyby se sebevíce snažila. Co se to- S pohledem na nového cizince bylo takřka nemožné, aby se na její tváři objevil byť jen maličký náznak zamračení. Ne, nešlo to.
„Nikdy jsem vás neviděla, aspoň teda myslím.“ dostala ze sebe prvně hlasem ještě stále hlasem zmateným, pohled z vlka ale již nedokázala odvrátit, namísto toho se mu musela podívat do jeho tak zajímavé tváře. A ty jeho oči, ty... „Kdo jste?“

//Mlžné pláně

Jak předpokládala správně, na pohled snad až nekonečné pláně svůj takový konec měly, což bylo pro Mirach jistě dobré znamení. Tedy, alespoň to si ona myslela. A tak se hustá mlha, po které již nebylo ani známky, proměnila ve ve stromy, které svojí barvou upoutaly pozornost kdejakého cestovatele, tedy i Mirach, které se takový úkaz nejevil jako něčím příjemným. Snad i proto, že tentokrát neměla za svými zády oporu, se kterou by do neznámých krajin vystupovala. Je to jiné, než tehdy v tom zlatým lese. Je to horší. Možná i proto nad tím nepříjemným pocitem se její srst na zádech drobně zježila.
I proto se snad ani na vteřinu nezastavila a pokračovala si dál, svojí vlastní cestou, skrze kterou se obezřetně dívala všude. kam se dalo. Úplně všude. A i přesto se její plán, nesetrvat tu déle, než by vůbec chtěla, přeci jen v něčem zvrhl, jako vždycky. Jí se ta smůla musela vždy lepit na paty!
Před sebou po chvíli spatřila jakýsi kožíšek, sedící u jednoho z těch fialových stromů. Možná... je to on? Nebo ne? Rozhodně si nebyla jistá, však nehodlala tolik čekat na to, až se jí sám vlk ukáže tváří v tvář. „Wyiane!“ vyštěkla a rychlým krokem se k němu vydala.

//Bašta

„Tak třeba se ještě někdy uvidíme.“ s těmito slovy poměrně rychle odešla od starého obchodníka, tentokrát již s novým kožíškem, který se ji podařilo tak neplánovaně získat... a nejen s ním. Upřímně byla za takovou změnu i ráda, ač jistá obava z reakce se v ní nacházela, hlavně tedy ze strany Wyiana, pro které mohlo jít o jistou změnu. Pozná mě takhle vůbec? Myšlenka na ztraceného přítele byla i téže důvodem, proč se z území vytratila tak rychle dále, směrem blíže k horám, ač jim nebyla zas tolik v patách. Či snad ano? Jednou mi to už rozhodně stačilo, nehodlám se ztratit ve sněhu stejně jako tamten Deiron!
Drobné pochyby ohledně její cesty vyvolalo nové území, do kterého vystupovala poměrně bezhlavě, což se zdálo být ne tím úplně ideálním krokem. Každou uběhlou chvíli se kolem ní začala tvořit mlha, která se zdála být více a více hustší, dokonce až tak, že si sama neviděla ani na špičku čumáčku, a takové uvědomění se jí už tolik nelíbilo. Co když šla naprosto špatně? Měla se snad obrátit a jít zpátky, opět k tomu zlatému lesu? Vždyť tam není! Nakonec se ale ukázalo že neměla tolik možností na výběr, i proto raději se neohlížela zpět za sebe a co nejrychleji se snažila dostat se zdejších plání. Snad maj nějaký ten konec.

//Začarovaný les

//Zlatý les

Netrvalo dlouho a jen co si odkráčela po svých, zůstala opět sama. A i když samota jako taková ji jistě nevadila (dokonce měla chvílemi pocit, že si ho snad užívala po tak dlouhé době... jak zvlášťní!), vnitřní hlásek v její hlavě jí napovídal, že by se po Wyianovi měla co nejdříve podívat a zjistit, kde vůbec zůstal. A možná, že takový hlas pro tentokrát měla poslechnout, pokud se vůbec někdy s ním chtěla opět setkat. Co když ho ale nenajdu? Co když zůstanu zas sama? Ne, tohle si nemohla ted připustit, jistě nemohl být zase tak daleko. A tak ji nezbývalo nic jiného, než jen hledat a doufat.
Jen co se jí podařilo dostat o kus dále, její myšlenky přetrhla cizí společnost, jak jinak, než dalšího pro ni naprosto cizího vlka. Však co se k němu dostala o trochu blíže, zjistila, že pro ji samotnou nemohl být tolik cizí díky podivnému vozíku, který sebou táhl. Jako o něm už někdy předtím slyšela. Není to náhodou ten Mistr? Ne. Tak, možná.... Wu? Jen co v mysli musela drobně zapátrat, kým tento cizinec ve skutečnosti byl, s drobnou nedůvěrou se k němu přiblížila a začala pátrat po tom všem, co jí Wu zrovna nabídl a co jí nejvíce zaujalo. A vůbec, nebylo třeba nasadit nový kabátek a konečně změnit svůj zastaralý a šedý kožich k něčemu lepšímu? Vždyť chudák musela vypadat opravdu hrozně!

Před převodem:
251 kšm, 6 rubínů, 8 mincí

Po převodu (140 kšm):
391 kšm, 6 rubínů, 8 mincí

NÁKUP
Změna vzhledu - 220 kšm (naceněn Barnatt)
Světlo - 170 kšm a 3 rubíny
Máta z bazaru
Celková cena - 390 kšm a 3 rubíny

Po nákupu:
1 kšm, 3 rubíny, 8 mincí

Schváleno

//Mlžné pláně

Převod z Astrid na Mirach
Převádím z Astrid 140 kšm na Mirach (7 kšm jako 5% poplatek)

Po převodu:
Astrid - 340 kšm, 7 rubínů, 9 mincí
Mirach - 391 kšm, 6 rubínů, 8 mincí

Schváleno, převedeno

//Sněžné tesáky

... inu, odpověď na tuto otázku nedokázala říci přesně. Přec jen, vlka jako takového sama o sobě vůbec nepoznala, jen kromě jména a názvu jeho smečky, o které jí pověděl. I přesto, nebylo v jejím zvyku se jen tak bezhlavě vrhnout na pomoc naprosto neznámému vlkovi, i kdyby se vrhal přímo do spárů nebezpečí. Vlastně ani sama neměla proč mu pomáhat, však i přesto tak učinila. Ale třeba se to vyplatí, když je z té Zlaté... kdyby tak se mohl aspoň trošičku rozpovídat!
Cesta byla pomalá a ukrutná, především pak byla i poměrně chladná. A to nejen svým prostředím. Za celou dobu Mirach neřekla nic převelice podstatného, neb si uvědomovala, že stav Deirona nebyl natolik dobrý, aby vůbec schopen sestavit byť jen jedinou srozumitelnou větu. A i kdyby by něco již zvládl povědět, akorát by si tak přivolal ten bolestivý kašel, který by jen podráždil jeho hrdlo. Mohl by mi ho snad taky přivodit? To snad ne!
Nakonec se konečně dostali k místu, kde ještě před nějakou tou dobou Mirach naposledy spatřila svého přítele, tedy ke Zlatému lesu. „Tak a jsme tu,“ pronesla jen tak do ticha, ač takových slov nebylo třeba. Deiron byl doma a její úloha dohlížet nad nemocným členem smečky byla splněna... a ani to tolik nebolelo. Že by jí však tato cesta přidala něco hodnotného, to také říci nemohla. „Zlatý les vypadá jako pěkný místo na žití, to musím uznat.“ dodala poznámku k jeho domovu, tentokrát však v jistém ohledu dost upřímnou. Vskutku, i přesto, že nešlo o její prvního návštěvu zdejšího lesa, docela ji svým zlatým vzhledem okouzlil, dokonce možná až tak, že by se v něm mohla ztratit. Snad ne doslova! „Ale ty bys asi už měl jít, jestli tu nechceš odpadnout. Zatím sbohem.“ s těmito slovy si odkráčela svojí vlastní cestou, s jediným cílem, který ji poháněl, a to najít konečně Wyiana, který se ji dokázala k její smůle vytratit. Jenže kam?

//Bašta

Drobný poznatek ohledně toho, že ani sám si nedovedl odhadnout, co mu tak asi mohl být, ji zase tolik netrápil, i přesto však Deiron dal na sobě znát jistý stud, který dal najevo drobným stáhnutím oušek. Dle jeho dalších slov, doprovázených sípavým kašlem, se nejednalo o záležitost pouhých pár dní, kdy by mu vystačilo si jen trošku odpočinout a pak by byl opět zdravý jako rybička. To vůbec, to by poznal každý vlk! Na druhou stranu mu však ani taková Mirach nemohla dopřát léčitelské pomoci bez žádných větších schopností, které v sobě neměla a ani nemínila mít... už tak jí stačilo si pamatovat jen pár názvů bylinek a to bylo bylo vše.
Překvapilo ji však, že mladý vlk nebyl schopen přiřadit k léčiteli ze své vlastní smečky žádné jméno, dokonce ani žádnou tvář, která by mu mohla říct více... vůbec nic. Žije ve smečce a ani pořádně neví, jakýho mají léčitele. Na její tváři bylo znát jasné zamračení, však tentokrát nehodlala si na zdejším chudákovi vybíjet svoji zlost, nejspíše již on sám toho musel mít dost. A navíc, nebylo její prací ho poučovat o tom, co všechno udělal nyní špatně. „To je teď jedno. Pak nějakýho najdeme, až se dostanem odsud.“ povzdechla si drobně.
Pochopila, když Deiron přikývl na znamení toho, že zvládne dojít na vlastních tlapách sám, i proto ho ponechala nakonec samotného vstát, stále však byla připravena zasáhnout v případě nouze. I skrze svůj stav tak dokázal vykouzlit drobný úsměv na tváři, značící, jak moc jí byl za její gesto vděčný. „Ještě mi neděkuj, musíme se dostat z těhle hor až do lesa. A rovnou vyrazíme, ať jsme tam co nejdřív.“ zavelela, načež se konečně i ona rozhlédla kolem sebe. I přes velké množství sněhu (které jí už zcela upřímně začalo lézt už na nervy) se nakonec pomalu vydala cestou zpět do Zlatého lesa, tentokrát v doprovodu jednoho z členů zdejší smečky, kterého přeci jen nenechala napospas ledovému sněhu. Proč vlastně...?

//Zlatý les

Již to mohlo vypadat, že se střela s vlkem, po němž zůstalo pouze chladné tělo bez známky života, však již jen samotná myšlenka ji dosti rozhodila. Ještě stále se snažila že všech sil vlka probudit především svým hlasem... než hle! Hnědá hlava se po chvíli konečně pohla, díky čemuž vlčice měla možnost pohlédnout do očí zdejšímu cizincovi, který již pomaličku vypadal, že přichází jeho konec. Ale přeci jen se tak nestalo!
Ze Zlaté smečky... zpozornila, jen co se jí do oušek dostalo představení vlka, doprovázené sípavým nepříjemným kašlem, který ze sebe vydával. Bylo jí jasné, že zdejší vlk byl těžce nemocný, což se Mirach tolik nelíbilo a začala přemýšlet nad tím, jak vůbec bylo možné, že polehával v horách ve sněhu a to hlavně ve chvíli, kdy Zlatý les ještě ani nebyl v dohledu v jejich cestě.
„Jen asi?“ vypadlo z ní jisté rozhořčení, nakonec se však pokusila uklidnit a pokusit se zhodnotit situaci. Sotva ho poznala, již se jí dostalo přání ze strany vlka, který se potřeboval dostat k léčiteli jeho smečky... kterého Mirach vůbec nepoznala. Ve zdejší chvíli snad zalitovala, že neměla mnoho známostí od ostatních vlčích společností, neb to byl právě hlavně Wyian, který od začátku zůstal po jejím boku. Wyian... Bude tam ještě vůbec? Třeba by mi mohl pomoct.
„Jak se jmenuje?“ optala se náhle. „Zvládneš jít sám? Můžeš se zkusit o mě opřít, ať tam vůbec dojdem.“ nabídla se mu sama, leč si nebyla tolik jistá tím, jestli její nápad mohl vůbec vyjít, přec jen, narozdíl od něj byla poměrně slabou vlčicí... snad až by se dala popsat jakožto kost a kůže, ač sama by si to nepřiznala. „jo a jinak, říkej mi Mirach.“

//Zlatý les

Ač jí to přišlo nadmíru zvláštní, zdejší samota, kterou byla obklopena, v jejím nitru vyvolávala jistý pocit, který se jí vůbec ale vůbec nepozdával. Na to, že cestovala úplně všude bez žádné společnosti bývala již dlouho zvyklá, možná právě o to více ji Wyian přirostl k srdéčku více, než by sama chtěla. Ač nahlas by si to prozatím nepřiznala, společnost tohoto mladého vlka byla něčím příjemným, díky čemu si mohla říci, že byla ráda, že konečně nebyla sama. Že měla konečně kamaráda po svém boku... Kamaráda? A jak že jsem s ním vůbec dlouho cestovala? Že by ten čas utíkal až tak rychle? Až moc rychle! I když tedy obavy z toho, zda se jí ta tu dobu nevytratí kamsi do míst, kde ho již nikdy nenalezene, stejně se rozhodla vyjít tentokrát samotná. A třeba se stejně ani z toho lesa nepohne!
Terén kolem ní se značně pozměnil, což poznala především díky sněhu, které bývalo mnohem více než dost. Navíc, nesměla zapomenout ani na vítr, který byl o něco studenější... stále však byl do jisté míry přijatelný, což bylo jedině dobře. Že by však zdejší území na pohled pozdávalo, to jen tak říci nemohla - možná že přeci jen si nevybrala úplně nejvhodnější cestu, především takto do mrznoucí zimy.
V tom ale upoutal její pozornost jakýsi zjev, který byl opodál od ní, i proto se na něj zadívala na delší dobu. Během toho se rozhodla jít pomalým tempem kupředu, snad až tak, aby si uvědomovala každičký svůj krok, kterým se dostávala dopředu. „Hej! Je tam někdo?“ optala se poměrně nejistě, netušíce, co vůbec měla od této situace čekat. Co když to je nějaká past nebo tak? Jenže co se jen dostala blíže, konečně měla možnost vidět jakéhosi hnědého vlka, zabaleného v kupce sněhu. A nehýbal se. Taková skutečnost ji zaskočila, i přes stále obavy z toho, co se z vlka mohlo vyklubat se nakonec rozhodla dojít až přímo k němu. „Hej, noták! Co se stalo?“ okřikla ho opět, zjevně netušíce, jak by se měla nyní zachovat. A jak by téže měla, když vypadal, jako kdyby už bylo dávno po něm? Ale co když to tak je?

Stále trpělivě (což je vzhledem k její povaze více než obdivuhodné) vyčkávala na jakoukoliv reakci vlka, snad jen náznak toho, že by mohl jít skutečně s ní na další dlouhé cesty. Avšak nic. Wyian si stále zůstal zalezlý ve své malé skrýši a podlehl zimnímu spánku, ze kterého se očividně neměl v plánu jen tak v brzké době probrat. To pochopitelně Mirach vůbec nepotěšilo, právě naopak... Tu chce snad prospat celou zimu? A mě tu nechá takhle být? Pche!
„No... no tak dobře! Tak já si půjdu sama, když chceš.“ zabručela si nespokojeně, s tím se nakonec otočila směrem od nory, ve které její drahý povaleč zůstal a jednoduše od něj odešla. Však čím více se od něj vzdalovala, tím více její hlavu propadaly tak podivné hlasy, které jí šeptaly do ouška tak zvláštní řeči. Že by s ním zde měla zůstat. Že se zajisté ztratí v ledovém sněhu a ona ho už nikdy nenajde. Byly to hlasy obav o druhého vlka, což Mirach vlastně ani tolik nepoznala. Však Wyian byl pořádně prvním kamarádem, který byl schopen trávit čas v její společnosti. Ále, záleží vůbec na tom? A stejně bude určitě zalezlý v tom lese, jen co se vrátím!
Zvědavost však byla o něco silnější, i proto se po malé chviličce vytratila Mirach mimo území Zlatého lesa, které se na tu malou chvíli stalo jakýmsi zázemím, kde mohla pozůstat - a třeba se k němu třeba opět brzy vrátí.

//Sněžné Tesáky

„Nu, může být.“ přitakala se stejnou intonací hlasu, nechávaje na tváři pobavený úsměv. Ve skutečnosti však nebyla vůbec proti, možná právě i naopak šlo o něco, co se jí mohlo v budoucnu jakožto tulačce dosti hodit, a tak byla za jeho nabídku poměrně ráda... možná bych ho neměla tolik podceňovat.
To se však atmosféra kolem nich vykouzlila v krásné místo, že kterého nechtěla Mirach náhle pryč - měsíční paprsky se odrážely ve zlatých stromech a i díky hvězdné obloze tak vytvářely místo, ve kterém se mohla vlčice ztratit. Častokrát nebyla tou vlčicí, která by se zastavila a nad tou nejmenší maličkostí, kterou matka příroda dokázala vykouzlit, jenže tohle bylo něco jiného.
Jen, co se Wyian zarazil nad tím, zdali by Mirach v sobě našla tu ochotu s ním dále trávit svůj čas, ohlédla se na něj. Vypadá občas tak samotně, jako kdyby neměl nikoho jinýho. Jako kdyby byl na světě úplně sám. Takový pocit zažívala předlouho, i v dobách před příchodem na zdejší ostrovy a našla pro něj své pochopení. Svým způsobem.
„A proč by ne? Na nervy mi zatím nelezeš, tak nemám proč od tebe utíkat.“ odpověděla mu zcela upřímně. Ač bylo pravdou, že s ním trávila více času, než u ní bylo běžné (Kolik toho času uběhlo? Však zachvilku nám bude mrznout na zadky!!), i tak nemínila ho nechat někde jen tak samotného. „Ale ještě se to může změnit!“ s jistým zazubením mu dodala.
A tak čas ubíhal dále - noc vystřídal den a ten se začal pomalu měnit ve večer. Vlastně zcela zapomněla na to, kolik času od té doby uběhlo (či snad byla ji zmohl ten lov předtím?), poměrně chladný vítr který však hýbal s větvemi ji probudil z delšího spánku. Co se to děje- proběhlo jí hlavou, načež po chvíli, kdy se kolem sebe rozhlédla, viděla stísněnou komůrku a vedle něj Wyiana, na kterého byla namáčknutá. Ještě nějakou chvilku ponechala svá očka zavřená, než se konečně protáhla až východu, ze kterého vykoukla ven - obraz, který se jí po chvíli dostal, ji tolik nepotěšil. Z podzimu, ve kterém ještě před nějakou chvíli žila, se občasně kolem ocitla sněhová pokrývka, značící, že nastala doba mrazu. No to mi fakt chybělo!
„Prober se ty spáči.“ houkla po svém společníkovi, jemuž věnovala krátký pohled. Vypadal, jako kdyby propadl zimnímu spánku, z něhož by se neměl již více probudit. Vzhledem k tomu, že tu měl Mirach, se však nic takového jistě dít nebude, již jen kvůli tomu, že se zde nechtěla zdržovat více, než bylo potřeba.

//Zlaťák

Během té chvíle, kdy se snažila do hlavy dostat alespoň některé z těch jmen, ještě Wyian stihl doplnit svoji řeč ještě jedním jménem... Wissfeof. Ne, byla si jistá, že s tím se předtím nesetkala. I proto byla omnoho zajímavější informace o tom, že pomohl Wyianovi ke zlepšení jeho bojových schopností a celkově s fyzičkou, která byla k životu tuláka jistě nedílnou součástí... tedy alespoň pokud zde byla i touha přežít na delší dobu. „Ovšem, to bys mě někdy mohl naučit bránit, to by se hodilo.“ poznamenala s lehkým zazubením po chvíli. A možná i proč ne?
S tím přikývla na jeho slova ohledně jejího návrhu k tomu, aby se drželi dále od zmíněné smečky – ač nebylo na škodu vědět, že naštěstí nešlo o nepřátelské místo, i tak se nemohla Mirach zbavit nepříjemného pocitu, který ji něpěkně mrazil. Ač se mnohdy tvářila vlčice která nepociťovala strach, nebyla tak hloupou, aby lezla na území, které ji nepatřilo.
„Jo, nora taky jde.“ krátce mu odsouhlasila, než se jejich cesta vydala dále. Netrvalo ani dlouho, do lesa plného zlatých listů vstoupili poměrně brzy – s tím se za pomalé chůze zadívala na tmavou oblohu plnou hvězd, která v ní probudila již skoro zapomenutý pocit úžasu, díky kterému se jí i snad dech zastavil... Co se to se mnou děje?
„I za tmy je tu hezky.“ tiše pronesla, než se po chvíli zastavila na místě, neb usoudila, že blíže už nebylo třeba jít, tedy alespoň pro teď. „Myslíš že ty listy jsou pořád zlaté? Jakože i v zimě?“ optala se jejího společníka dále, zatímco se sama již snažila tuto otázku rozluštit s pohledem upřeným nahoru – s postupem času začaly nejrůznější stromy se barvit do podzimních barev a s tím pomaličku pouštět své listy na zem, jenže tohle bylo jiné... a i tak svým způsobem kouzelné.