Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stejně jako on předtím, teď Mirach nastražila svá ouška k tomu, aby postřehla jeho slůvka co nejlépe. Dostalo se jí pár jmen, které však nebyla schopna přiřadit k žádné tváři, kterou doposud viděla, důvod byl více než jasný, i tak se rozhodla tyto jméně ponechat ve své paměti – kdo ví, třeba někdo z nich ještě stále pozůstal na těchto ostrovech. A třeba ani ne.
„Shine, Rose, Eskel, Aphrodite... Ne, nic mi to neříká.“ přiznala se po chvíli, opakující si ty jména pro sebe... Ač tu nebyla zas tak krátce (i když jí samotné to přišlo jako včera co se zde prvně ocitla), rozhodně nepoznala tolik vlků na to, aby jí tohle něco říkalo. Byli něčím důležití?
To se však jejich konverzaci opět vrátila zpět k tomu, kam se jejich tlapky vydají nyní – s tím se pořádně rozhlédla kolem sebe, zjišťujíce, že tohle místo asi nebude tím, kde by se chtěla stočit do klubíčka a pořádně si odpočinout, přičemž si nad touhle představou krátce zívla. Nyní se dvojici naskytly tři pořádné možnosti, kam vyrazit, i proto se Mirach na delší chvilku odmlčela a začala myslet hlavou. Bažiny se zdály být poměrně blízko, nekonečné bahno ji však nepřišlo jako tím nejvíce ideálním místem... vlastně nad tím ani nechtěla tolik myslet. Hora se zdála být docela daleko, což se jí také nezamlouvalo, v tuhle chvíli na ní přicházela pomaličku únava a dalšími kroky navíc by se zbytečně vyčerpala, což nechtěla. „Ty bažiny se mi moc nepozdávají upřímně. Možná bych šla zpátky do toho lesa, když se budeme držet co nejdál od tý smečky, tak to snad nebude problém.“ pověděla svůj konečný názor, čekajíce, jak asi Wyian zareaguje... nechtěla nic vymýšlet, pokud se jim nedostane klidné jeskyňky, les jim bude muset vystačit.

//Zlatý les

Byla ráda, když na její návrh ohledně Wua přikývl. Ona osobně jej nikdy pořádně nepoznala, možná i právě díky tomu její zvídavost byla o trochu větší, než tomu bylo normálně. A vlastně i sám Wyian říkal, že umí měnit kožichy... nějaký nový by se hodil, vždyť takhle nevypadám vůbec dobře!
„Hm, a kohopak třeba si potkal?“ tentokrát se s jistou zvědavostí ona optala jeho, aby ho tak donutila se rozmluvit. Navíc, rozšíření si známostí dalších vlků nikdy nebylo na škodu – tedy, hlavně pokud se jednalo o vlky, kteří ji byli schopni přinést něco zajímavého, co by ji zaujalo. O ztracené (a ještě hůře i poblázněné) tuláky neměla zájem.
Se zmínkou toho, že Wyian byl za její společnost rád, nic neřekla – co se týče jakéhokoli projevu přátelství, nebyla v tom nejlepší. Vlastně byla spíše zvyklá své myšlenky uschovat v sobě a nesvěřovat se úplně cizím vlkům. Jenže Wyian pro ni už nebyl tak cízí, jako tomu bylo před nějakou dobou... Kolik vůbec uběhlo toho času? Doteď si pamatovala, jak na něj narazila ztraceného v poušti, ale i přesto s ním do těchto dní zůstala po boku... Ano, byla za něj ráda.
„Dobře. Nebo můžeme zkusit nějaké skryté místo, ale nevím, jestli tu poblíž něco bude.“ navrhla mu ještě sama, ač šlo spíše o její přání, které sama netušila, jestli se mohlo splnit – jen co se kolem sebe měla možnost rozhlédnout, žádný náznak nějaké menší jeskyňky neviděla.
S tím však pozornost vlka ztratila, když se sama snažila o jakési svěření toho, kým ve skutečnosti byla... jistě, nebyla nikým pořádně výjimečným, o této skutečnosti již věděla. Mohla se však alespoň snažit pokusit být někým lepším? Nakonec si jen krátce povzdechla, než zavrtěla svojí hlavičkou – Nemysli na to. Teď jsi tady, ne doma.
„Ale to je teď jedno. Hlavně, ať se pořádně prospíme a pak... A pak si užijeme to pořádný dobrodružství, co na nás čeká!“ pronesla již o něco veselejším tónem v hlase.

//Bašta

Už chtěla vykročit sebu zvoleným směrem, vstříc další cestě, která ji nyní čekala, když v tom se zastavila nad slovy Wyiana, na kterého se nahned podívala. Měl pravdu, mnoho zajímavého se doteď nestalo, snad jen kromě lovu, který před nějakou chviličkou proběhl... A ještě že tak, za to naplněné břicho to stálo! Jenže, co když jejich další cesty se stanou jen nekonečným blouděním po ostrovech, a nic jim to nedá? Muselo být za tím ještě něco více, něco, díky čemu bude tohle potulování se krajinami mnohem větší zábavou.
„Jo, to je fajn nápad-“ přitakala mu nakonec, než se pořádně zapřemýšlela nad tím, kam by se jejich tlapky mohly vydat tentokrát... „Co když zkusíme najít i toho Wua? Třeba může nabídnout nějaký zajímavý seperetičky... Jen ještě ho najít.“ zazubila se po chvíli, neboť nalézt toho starého vlka s vozíčkem se nejevilo jako ten nejjednodušší úkol, někdy snad měla pocit, že byl úplně všude, ale zároveň nikde.
„Možná můžem najít někoho, kdo by nám řekl něco více... zas tak moc vlků jsem za tu dobu nepotkala, rozhodně nevím úplně všechno.“ zamyšleně mu pověděla, než se podívala kolem sebe – nyní se zde žádná společnost jiného vlka kromě vlka nenacházela, a tak bylo zbytečné se snažit někoho tu hledat. „Ale teď ne. Možná bude fajn se někde prospat, než vyrazíme. Nebo máš jiný plán?“ optala se ho, než vyrazila.
Při jejich cestě k jezeru vypadla z Wyiana další otázka, která se drobně týkala její minulosti, což ji nebylo zrovna nejbližší téma. Zrovna v tomhle ohledu nebylo moc co vyprávět, navíc ani sama Mirach nerada hleděla na to, co bylo kdysi... Ale věčně nemůžeš mlčet.
„Jsi pěkně zvědavej, víš to?“ pobaveně podotkla, „ale co jsem dělala... toulala se, asi? Nevím, z domova jsem odešla poměrně brzo, pak jsem docela dlouho cestovala. No, a pak jsem se dostala sem, na tyhle ostrovy. Nevím, proč tu jsem, ale beru to jako poslední příležitost pořádně žít svůj život, být někým, jen je otázka, jestli se mi to vůbec podaří.“ vlastně již ani nebrala ohledy na to, jak dlouho bude mluvit, či zda ji vůbec její společník poslouchá, jednoduše nechala svoji tlamičku vypovídat se o všem, co ji zrovna napadlo. Je to dobře? To nevěděla.

Jeho poměrně překvapené díky Mirach dosti dobře postřehla, avšak nic mu k tomu neřekla, místo toho se stále především soustředila na to, aby svůj žaludek pořádně naplnila dosyta – hlad se jí začal jasně ozývat, a tak nebylo nyní na řeči čas.
S tím po Mirach zbylo pár kostí, které však již nechala pořádně být, místo toho si pořádně olízla tlamičku, na které byly značné stopy čerstvé krve. Konečně měla o hlad alespoň nějakou dobu postaráno a nemusela již více hladovět. Takhle bych moc dlouho nevydržela... A navíc, kost a kůže nemůžu být věčně! A tím se podívala po Wyianovi, který s jasným očekáváním vyčkával na to, jaký šedivá vlčice vybere směr. Ze zdejšího prostranství byl viditelný pouze zlatý les, avšak tímto směrem se vydávat nechtěla, chtěla poznat něco úplně nového. Chtěla tyhle ostrovy poznat pořádně, ne jen zbytečně bloudit z místa na místo a postrádat svůj smysl života. Možná, že byla skutečně ráda, že na Wyiana... možná že bylo lepší nebýt na vše sám.
„Hmm, co takhle jít tudy?“ navrhla, to už se však po chvíli dala do pomalu pobyhu, aby neztrácela zbytečně čas jen tím, že bude postávat na místě až moc dlouho přemýšlet nad tím kam vůbec půjde, však sama to brzy zjistí. Teď byl čas na další dobrodružství!

//Zlaťák

Jen co šedivá vykonala svoji část, zastavila se na místě, avšak ve smyslech jinak výrazně nepolevila, místo toho zůstala pro svou jistotu ještě ve střehu. Osud zajíce však nakonec neskončil pro něj zrovna nejlépe – co chvíli že svého místečka vyskočil a kořist tak k jeho štěstí chytl, čímž se po chvíli ozvala jasná rána křupnutí. Vyšlo to, již nebude více pro tento den hladovět.
S tím se konečně podívala na Wyiana – tak dlouho tomu bylo, co si naposledy pořádně zalovila tak, aby nakonec její žaludek nebyl více prázdný, ale přeci jen se dočkala. „To nebylo špatný.“ postupně nabírajíce dechu se naň zazubila, spokojená z toho, co ona vlci předvedli... Tak přeci jen se v něm něco skrývalo.
Jen co jí Wyian pokynul, ať jde první, na nic pořádně nečekala a s touhou dostat do sebe nějakého čerstvého masa do zajíce pustila. Chuť zajíce byla pro ni osvěžující, a rozhodně takový úlovek pomohl tomu, aby více nezůstala jen zbytečně o hladu. Na svého společníka ale rozhodně nezapomněla, neboť ač dámy mají přednost, i tací gentlemani si zaslouží svůj kus odměny. S tím tedy odrthla zadní polovinu, kterou věnovala Wyianovi. „Tu máš.“ prohodila, nicméně se stále se především věnovala svému obědu, který ještě stále nebyl dojezen.

Již jen skutečnost, že se Wyian svěřil s tím, že byl na tom podobně jako Mirach, tím vlčici ušetřil od toho, aby se za svojí přítomnost cítila špatně – či bych se měla cítít špatně i za Wyiana? Takové myšlenky však hodila stranou, jen co se bylo načase, aby se věnovala lovu, ke kterému se pomalu schylovalo. Plán byl zcela jasný – sledovat toho největšího zajíce a nahnat ho do spárů přímo Wyianovi tak, aby se nevyvlékl pasti, kterou měli na jejich kořist vymyšlenou. Byl to poměrně jednoduchý úkol, otázkou však zůstávalo, jak to všechno nakonec dopadne. Teď nesmím zklamat, ještě bych vypadala jako neschopný vlče!
„Tak snad nám to vyjde.“ vyšlo z ní povzbudivě směrem ke společníkovi, než začala pozorovat, jak se snažil co nejopatrněji to šlo dostat se na určené místo – to se mu po chvíli podařilo, a s tím přicházela část, kdy to záviselo hlavně na ní. Tiše pozorovala svoji kořist, která již však začala být poměrně nervózní, alespoň tedy to tak vypadalo. Teď je tvůj čas Mirach. Se zapálením vydat se po zajících vyběhla poměrně brzy, což způsobilo, že se zajíci rozutekli do všech stran. Naštěstí, díky tomu, že měla Mirach již svého zajíce vyhlédnutého, se vydala přímo za ním, snažíce se to ho nahnat tak, aby byl co nejblíže Wyianovi. Hlasité zvuky vrčení jasně naznačovaly, že již měla skutečný hlad, a že nechtěla čekat více, než bylo potřeba.
Sic to nešlo úplně nejsnadněji, zvíře se alespoň z části podařilo dostat do bodu, kdy se k němu mohl dostat i Wyian s nadějí, že tahle snaha o lov nebude zas tak marný.

Stále měla svůj čumáček pozvednutý do výšin, než se z vlka dostalo pár slov, na které Mirach jednoduše přikývla. Zajíci, to stačí. Trvalo jí to o malou chvíli déle, avšak i jí se naskytl pohled maličké rodinky zajíců, schované ve vysoké trávě. S tím se skrčila k zemi, sledujíce zdejší terén, avšak její zrak stejně především směřoval na zajíce, po kterých se jí začaly postupně sbíhat sliny – hlad v jejím břiše se začal ozývat čím dál více, avšak neměla nyní v plánu se bezmyšlenkovitě rozběhnout, aby se do jednoho z nich zakousla - místo toho zůstala na místě, sledujíce tvář Wyiana, který měl jasný plán. Doufala však, že ona sama s její (aktuálně zcela minimální schopností lovu) tolik nezklame. Vlastně tomu bylo poměrně dlouho od doby, co si pořádně ulovila něco, co by nasytilo její prázdný žaludek... a podle toho taky vypadala. „Upřímně, dlouho jsem nelovila,“ přiznala se, ač jí bylo proti srsti mu povídat o tom, jak byla naprosto neschopná… Ještě že ho tu mám! „tak můžeme jít oba na nějakého většího, jestli souhlasíš.“ navrhla konečný závěr plánu, věnujíce mu pohled do tváře. Jen možná kdyby skutečně sama chtěla, i na dalšího zajíce by se vrhla, jenže si nechtěla promarnit šanci na svoji večeři... nebo oběd? Inu, na šanci se konečně najíst.

Měla mu říci více? Měla vůbec zapátrat v té její prázdná hlavě a skutečně se zapřemýšlet nad tím, co chtěla poté, co se jí podaří nějak projít zdejší ostrovy (a pokud vůbec)? Jenomže, ani ona sama to netušila. Nebylo to něco, čím by skutečně potřebovala zabývat – žila jen ve své vlastní přítomnosti a na otázky typu co bude dál neměla žádných slov. Bylo to dobře? To nevěděla, avšak prozatím to ani nehodlala zjišťovat.
„Jo, to mi je jasný.“ zazubila se na něj. Počítala s tím, že život ji přinese třeba i pár změň – pokud chtěla na těchto ostrovech alespoň na nějakou dobu přežít, věděla, že nemohla stát jen pořád na tom samém bodě, ale musela od něj odrazit a pokračovat… třeba podobně, jako u Wyiana. Ještě předtím ji ani nenapadlo, že by si vůbec našla nějakého společníka, se kterým by mohla trávit svůj veškerý volný čas (a ještě ke všemu dobrovolně!) … ale stalo se.
Jen co, Wyian přikývl a začal větřit, Mirach udělala to samé – již se jí začal pomaličku ozývat žaludek, i díky tomu bylo její zapálení do toho najít si pořádnou kořist větší. A jak sám Wyian pravil, ve dvou jim to mohlo jít o něco lépe, v což šedivka doufala. Tentokrát nezůstane jen tak hladovět, to nikoliv. „Cítíš něco?“ optala se ho, v alespoň nějaké té maličké naději, že na nějaký ten pach zvířete narazí.

prosím procenta do síly :) a díky za hru!

Zapsáno

//Zubří pláň

Ač se toho mnohé Wyian o jejím (ne tak zcela zajímavém) životě nedozvěděl mnohé, rozhodně to tak lehce nevzdával a namísto hrobového ticha se začal vyptávat na to, co měla v plánu po prozkoumání ostrovů... mohla mu na něco říci? Vlastně ani sama nevěděla - nebyla tou vlčicí, která by se zabývala tím co bude dále, vlastně ani neměla proč. Ke štěstí ji stačilo poměrně málo - vlastně už jen skutečnost toho, že konečně není sama ji byla příjemná. Co však bude čekat až tato veliká výprava skončí? Najde si další cíl, ke kterému si bude pomaličku kráčet?
„Co dál... no ani nevím.“ zamrmala si pod čumáček, netušíce, kde by nalezla správných slov, které by dobře popsaly její pocity. Jestli se to dalo vůbec nějak říci...
„Rodinu? No jasně.“ s úsměvem na tváři si pro sebe zavrtěla hlavičkou... Se ti lehko řekne! Rodina byla to poslední, nad čím by vůbec Mirach byla schopná skutečně přemýšlel... a jestli vůbec. „Ale sama uvidím, co mu život přinese. Třeba se někde usadím, třeba už tady nebudu vůbec. Sama nevím, ale do té doby prostě budu tady a budu kráčet vpřed.“ odpověděla nakonec.
To však čas běžel dále - z noci se stal den a dvojice pokračovala na další místo. Mirach však měla pocit, že na ni přicházel hlad, což poté potvrdil i kručící žaludek... Kdy jsem vůbec naposledy jedla? „Hele, možná bychom mohli zkusit něco ulovit, co myslíš? A s trochou snahy nám to dohromady třeba půjde.“ věnovala mu maličký úšklebek, čekajíce, co jejímu návrhu řekne.

Mirach se tiše zasmála, avšak více prozatím neřekla. Nevěděla, jestli si tato myšlenka zcela zamlouvala, avšak v nynější chvíli by se k tomu nejspíše i přiklonila. Nepotřebovala mít teď kolem sebe velkou skupinu několika zcela náhodných (a jistě i zvláštních) vlků, hlavně že tu někoho měla po boku, někoho, kdo jí mohl pomoci. Být naprosto sama také neprospívalo upřímně jejímu zdravému rozumu.
Vyčkala, než se Wyian v klidu napije, věnujíce mu svoji pozornost. Zajímalo ji, jestli zde byla i jiná cesta, jak se na zdejší ostrovy dostat, než jen tím, že by je vyplatila moře do toho žlutého písku... byla tu i nějaká jiná cesta? Avšak, nakonec zjistila, že i Wyianovi se dostalo stejného osudu jako jí samotné. Jen sůl s vodou a chlad. A samota. Nicméně, bylo zajímavé zjistit, že jako maličké, bezbranné vlče byl unesen od své pravé rodiny... ne každému vlkovi se něco takového stane.
„Aha.“ zamrmlala zamýšleně, zatímco sledovala studenou vodu, která jí zachránila od nekonečné žízně. I tak jí ale připomínala ten den, kdy se na těchto ostrovech zjevila... až si málem vzpomněla na tu sůl v její tlamičce, brr!
„Asi tě zklamu, ale žádnej úžasnej příchod na Mois nemám... jediný co si pamatuju je, že mě tu taky dostalo to moře. A vím že jsem byla sama. No, nakonec jsem narazila na takový divný les, a tam jsem narazila na dva vlky. Toho jednoho si ani nepamatuju a ta druhá byla nějaká hnědá vlčice... řekla mi toho hodně o magii. No a pak jsem v poušti narazila na tebe.“ osvětlila mu celičký její příběh na tento ostrovech, než se nakonec vydala stejným směrem jako on.

//Bašta

Jméno vlka: Astrid
Glow up: přívěšky i kožich
Preference: rostlinná tématika, přírodní barvy, klidně nějaké náramky či náhrdelníky
Nechci: nepřirozené barvy

Jméno vlka: Mirach
Glow up: kožich
Preference: vymyslete co chcete, můžou být i nepřirozené barvy
Nechci: až moc křiklavé/neonové barvy

Možná to tak mohlo přijít Wyianovi lehce zvláštní, avšak ne vždy bývalá Mirach tou nejmilejší společností, která by byla pro každou zábavu. Tedy, alespoň takto to bývalo předtím. Šedivé vlčici vždycky záleželo na prvním dojmu, který z vlka pociťovala – pokud od začátku věděla, že si s daným vlkem si nemá vůbec co říci, jednoduše z dané situace odešla… podobně jako to bylo u Kirka. Nebo jak se jmenoval. Avšak u Wyiana to bylo jiné – zamlouval se jí, a i když prvně působil jako jedna veliká hromádka neštěstí, nakonec si s ním dokázala skoro nahned najít společnou řeč. „To víš, ne každej ocení mou společnost.“ odpověděla prvně, stále se snažíce si nechat smích ve svém hlásku, jen aby nemusela povídat o tom, jak byla na tom bídně, co se týkalo vytváření si nových známostí. Třeba se to ale změní. A nebo Wyian bude jedinej, co mi začne říkat dámo.
Možná i za to mohlo nepříznivé počasí, které se začalo horšit, to však nezastavilo dvojici od toho, aby pokračovali v cestě dále. Inu, vlk měl rozhodně pravdu v tom, že je bude čekat mnoho práce na to, aby to zde celé prozkoumali. Snad to bude stát za to. „Ale jó, trochu.“ pověděla, jen co se vydala téže směrem k říčce. Nakonec se tedy sklonila, aby svému hrdla dodala trochu vody – konečně však nebyla plná soli, jako tomu bylo tehdy, když se zde objevila poprvé. A to ji dostalo k novému tématu. „A vůbec, jak ses tu dostal? Taky tě tu vyplatilo to moře?“ optala se jen, co konečně dopila.

//Zlatý les

Pro Mirach bylo zvláštní slýchávat, že by pro někoho mohla být dobrou společností – většinou to bývalo naopak. Tentokrát ale měla pocit, že i Wyian podobně jako ona myslel svá slůvka vážně… i když, u něho nebylo tomu ani tolik divu. Celou dobu na sobě dával najevo, jak by z celého zdejšího setkání neskutečně nadšený, avšak u Mirach taková radost značná nebyla… to však neznamenalo, že by šedivé jeho přítomnost vadila, to vůbec. Jinak by se již dávno vytratila svojí cestou někam dále. „Jsem ráda, že aspoň někomu nelezu na nervy.“ doplnila, aby tu vážnější atmosféru uvolnila trochu smíchem, který že sebe vydala. Teď nebyl čas na to vylévat si své srdéčko, teď musela kráčet vstříc novému dobrodružství! „Ještě že tak! Teď není na smečky čas, musíme přece prozkoumat celé ostrovy!“
Ač to jistě byla škoda opouštět zlatý les tak poměrně rychle, nakonec se přeci jen dostala dvojice vlků na nové, opět neprozkoumané místo - tedy, alespoň pro Mirach, která zde ještě nikdy nepoložila své tlapky. Vlastně tato část ostrova byla pro ni úplně novým světem. I proto se držela se stejného tempa jako Wyian, zatímco mlčky pozorovala pláň okolo sebe, která nepřinášela mnoho zajímavého. Změní se to snad?

Stále nechávala hlavu upřenou vzhůru, sledujíce tu krásu, která se jí naskytla – musela uznat, že zde rozhodně panovala mnohem lepší atmosféra, než kterou zažívala předtím, kdy byla sama, bez společnosti jiného vlka. Avšak nyní tu byl Wyian, kterého se očividně jen tak nezbaví, alespoň tedy pro tentokrát. Ani si vlastně nijak nestěžovala, nebyl pro ní žádnou zátěží a společnou řeč si s ním dokázala najít, což se zrovna u ní tolikrát nestávalo.
V tom se však ozval mladý vlk s nabídkou, která ji donutila podívat se mu do tváře, zatímco přemýšlela nad tím, zdali si opravdu prochodit tyhle místa s ním. Vždyť, ani ho tolik nepoznala. Uvědomovala si však, že od té doby, co zde s ním setkala, se jí už tak podařilo toho tolik zjistit – nevypadá vlastně ani tak zle. Nebylo pro ní zvykem, že by se držela jedné vlčí duše přílišně dlouhou dobu… vlastně, nikdy pořádně nepoznala, co to znamenalo mít pravého přítele.
„Víš ty co? Klidně s tebou půjdu. Už mě nebavilo se tu toulat jen tak samotná, chci to tady poznat, prozkoumat ty místa a… bude fajn mít někoho sebou.“ nejistě, zároveň však upřímně mu odpověděla. Byl to sice risk jít s někým koho poznala poměrně krátkou dobu, ale zkusit to mohla – a kdyby, prostě se jednoduše vytratí. To mi šlo vždycky. „A co rovnou začít s tou naší výpravou? Tady se asi moc nezdržujme, když tu je ta tvoje smečka.“ podotkla nakonec, avšak nešla dopředu, místo toho se držela po boku svého nového společníka, se kterým teď měla trávit svůj čas. Ach, toto zas dopadne.

//Zubří pláň