Příspěvky uživatele

Uvědomila si, že od přítomného vlka se toho mnohé dozvědět opravdu nemohla ... a když už, tak šlo spíše o slova, ve kterých se zmiňoval o tom, že toho nevěděl tolik, kolik by si Mirach přála vědět. Najednou přestala v jejich konverzací vidět smysl - dokázal by jí vůbec povědět něco dalšího? Měla totiž z něj akorát pocit, že on sám byl mnohem zmatenější, než-li ona - jenže, v něčem takovém mu pomoci ona nedokázala.
,,Nu což, to je mi pak velice líto, že ti nemohu nijak pomoci." odpověděla s jasnou ironií v hlase, nemaje co dalšího mu k tomu povědět. Těžko říci, proč on si narozdíl od ní nepamatoval svůj bývalý domov - třeba se snad praštil do hlavy? ,,Myslím že bude nejlepší se někam pohnout, už mě nebaví tu takhle dřepět." s těmito slovy se zvedla ze svého místa, a mírně se oklepala, věnujíce ještě krátce pohled jejímu společníkovi - ,,Chci vědět víc. Potřebuju nějaké informace, jenže ty mi je nemůžeš dát, no ani já ti nedokážu nijak pomoct, bohužel. Snad si najdeš štěstí u dalších vlků. Sbohem." s těmito slovy se nakonec od něj otočila pryč, doufaje, že se dostane na lepší místo, než je toto. Třeba najde někoho, kdo by ji opravdu pomohl. Však těžko říci u toho chudáka.

//Temný les

V tichosti, leč se stále nepříjemným výrazem ve tváři očekávala, co se z hnědého vlka dostane - naštěstí ani nemusela vytrvat nějak dlouhou dobu, neboť nakonec se z něj ozvala otázka ohledně jejího domova. Taková skutečnost jí poněkud zarazila, což dala najevo krátkým zavrčením. Proč by snad měla vyprávět o tom, odkud pocházela? Co mu do takových věcí bylo?
,,Jestli hledáš někoho, kdo se ti vyzpovídá o tom, jaká byla jeho minulost, tak si najdi někoho jinýho." pověděla spíše pro sebe, ačkoliv její hlas byl natolik zřetelný, že ho i Kirko jistě mohl slyšet. ,,Každopádně, pocházím z jedné daleké smečky." vyřkla už více nahlas, věnujíce pohled zpět na vlka. ,,Ale jak jsem se tu dostala... to vůbec nevím. Naposledy si pamatuju, jak jsem ležela u moře. To je všechno." s očividným zamyšlením pronesla dále, než se nakonec na chvíli odmlčela. Pravdou bylo, že nevěděla zhola nic o tomto území, a takové informace se jí nyní více než hodily - bohužel, nenarazila na správného vlka, který ji nedokázal říci více, než to, že tyto ostrovy nesly název Mois Gris. ,,Jak ses sem dostal ty?" zeptala se, aby nějak přerušila to malé ticho mezi nimi.

Nemaje náladu pokračovat v jejich konverzaci poté, co zjistila, že se toho od Kirka nedozví tolik, kolik by sama potřebovala, se nakonec rozhlédla spíše do dáli, však jediné, co nyní v tuto chvíli mohla na těchto místech spatřit byla temná atmosféra obklopená celým jezerem, které působilo na pohled tak nepříjemně, že až nejednoho u vlka se objevil mráz, který šel po zádech... Takže tedy Moig Gris. Tak velké to tady tak mohlo být? A bylo tu snad i více vlků? Tak se tedy chvíli utápěla ve svých myšlenkách, než tuto scenérii narušila opět přítomnost hnědavého vlka, na kterého nakonec pohlédla zpět - a on tam stále byl. S pochopením té skutečnosti, že nejspíše jen tak nezmizí, se z ní nakonec dostalo povzdechu, než mu nakonec věnovala svoji soustředěnost, ačkoliv nerada. ,,No, tak ptej se." pověděla spíše rezignovaně než naštvaně, čekajíce, než ze sebe něco dostane.

K jejímu štěstí, Mirach nijak nemusela čekat na to, než si jí neznámý vlk všimne, neboť ihned při jejím hlasném projevu jí věnoval svůj pohled, však co už tolik nepotěšilo, byl způsob, kterým k ní promlouval - byl na ní až moc optimistický, i vzhledem k tomu, na jakém místě se nacházeli. Bylo zvláštní vidět někoho, kdo i přesto, že postával na místě plném smutku a snad i strachu se stále projevoval mile, třeba že i dokonce zdvořile. Za normálních okolností by snad i na tuto skutečnost poukázala díky své tlamičce, nyní však byla až moc unavená na to, aby se zde hádala, proto jen zůstala tiše, hledíce do dálky přemýšlela nad tím, co teď. Nevěděla nic, vlastně ani kde se vůbec nacházela, a tento vlk jí nemohl pomoci tak, jak by si ona přála.
,,Mirach. Jen Mirach." pověděla sama za sebe, když už se jí i on stihl představit, ačkoliv jeho rodné jméno vypustila z hlavy dřív, než si ho stihla vůbec doposlechnout. Prostě jen Kirko to bude.
,,Potřebovala bych aspoň něco málo vědět, neznám to tu vůbec." pověděla prostě, tentokrát bez jakékoliv nepříjemnosti v hlase... což ale značilo, jak zoufalá se zdála být. ,,Jak se tahle krajina jmenuje, no?"

//Minulost

Bylo to už pár chvil od toho, co se vlčice probudila ze své noční můry, kdy se probudila samotná na břehu nekonečného moře, která se však nakonec pro ní bohužel ukázala jako reálnou – naprosto neznámé, a ještě ke všemu na pohled temné místo plné tmavých jehličnatých lesů bylo tím posledním, kde by nyní si přála trávit svůj drahocenný čas. Nakonec ale věděla, že v těchto lesích nebylo dobré zůstávat dlouho, a proto i přes obrovskou naději, že ještě bude moci dneska najít místo, kde by si mohla dopřát klidného odpočinku, se pomalým krokem snažila dostat někam dále – díky větru, který si pohrával s její stále mokrou srstí, se v ní objevil nepříjemný pocit mrazu, který nechtěl ustoupit, což jí poněkud rozmrzelo. Kdybych potkala nějakého vlka…
Po nějaké době tohoto nekonečného bloudění se přeci jen její obraz změnil, avšak možná ne tak, jak by si ona sama představovala – mnoho vysokých stromů ještě zůstalo, však k tomu se před ní objevilo jakési zvláštní jezero a u něj postával… vlk. Neznámý, s jednoduše zabarveným kožichem do spíše hnědých barev, očividně nad něčím musel přemýšlet. Znal snad tyhle místa? Ačkoliv se jí moc v tuto chvíli nechtělo dostávat do řeči, věděla, že dříve či později by se jí cenné informace hodily, proto se nakonec k neznámému nakonec přiblížila tak, aby si jí mohl všimnout nahned, zatímco ho i oslovila hlasitým- ,,Hej ty! Víš něco o tomhle místě?“