Příspěvky uživatele

< návrat zpět

- Podej pomocnou tlapku tonoucímu

Z těch medvědů už byla úplně zmatená a nějak nedovedla určit, co vlastně ještě dává smysl a co už je naprostá matlanina. Nejspíš na tom až tolik nezáleželo, protože tam, kam šly, stejně žádní medvědi nebyli. Jen spousta, spousta vody, na kterou dle Sednina jistě vzdělaného názoru tanec stačit nebude. "Nó, hodily by se nám ploutvičky," zasmála se Mokoš, zdaleka ne tak znepokojená, jak by měla být.
Dokonce ani poté, co se celá nedobrovolně a neočekávaně vymáchala ve vodě. Neslyšela, co jí Sedna říkala, dokonce ani její vyděšený řev, v tu chvíli měla totiž ušiska dočista zaplavená, ale jakmile se opět vynořila nad vodu, hned viděla, jak hrozně vyplašeně její menší kamarádka vypadá. "Neměj infarkt, to není zdravý," vyjekla. "Jsem v pohodě, vidíš? Vynořila jsem se! Já bych tě nenechala samotnou nad hladinou," slibovala a plácala se svým neelegantním, avšak dostačujícím způsobem zpět k pevnině - či k tomu, co se za ni momentálně dalo považovat.
"Prostě jsem šlápla do prázdna, to je, co? Ale neboj, už se k tobě řítím-" Jenže než se dořítila, Sedna se za ní naopak zřítila. Mohutný šplouchanech Mokoš celou nahodil, což ale moc nevadilo, mokřejší už nebude. "Uí, to nemusíš, já to fakt zvládám," ujišťovala vlčici v prvních chvílích, kdy věřila, že se jí Sedna stále ještě snaží aktivně zachraňovat... Ale co že tak prskala? A tak divoce se zmítala? "SEDNO! Ty neumíš plavat!" Byla vskutku přebornicí ve vykřikování očividného, ale naštěstí zvládla i nějak jednat. Nemohla ji přece nechat utopit! Chytla Sednu zuby za kůži v zátylku jako vlče a snažila se ji odtáhnout k relativní pevnině, jenže zjišťovala, že záchrana tonoucího vůbec není nic snadného. "Nuhuhuuhhmm," pokoušela se ji přemluvit, aby se s ní neprala, ale rozumět jí vážně moc nebylo, když měla plnou tlamu její srsti. Musela doufat, že si to vlčice nějak přebere a mezitím do svého hrdinského činu vkládala veškerou sílu, tahala a napínala svaly a neohrabaně pádlovala tlapami, dokud nezačala pod tlapami konečně cítit sice kluzkou, ale pevnou zem.

- Zahuč do vody
- Pokus se plavat
//Krápníková jeskyně přes Sněžné tesáky

Sedna zněla dost přesvědčeně o tom, že jeskyně by byla pro medvěda ideálním prostředím, což pro Mokoš jasně znamenalo, že by se měly vytratit. I když to znamenalo vyběhnout přímo do neustávajícího deště. "Jó, asi jo, nemaj rádi spíš teplo? Myslela jsem, že v zimě spí... nebo to znamená, že chodí spát do zimy?" To bylo jedno, už byla prostě na odchodu a Sedna rovnou za ní.
"Já neumím žádné rituály," pokrčila bezradně rameny. "Ale zkusit to můžeme, stačí udělat... nějaký protidešťový tanec? Vážně jsem ještě nezažila, aby pršelo tak moc a tak dlouho," rozhlížela se kolem sebe, s trochou obav, ale zároveň i vlčecího úžasu nad tou spoustou vody. Bylo vidno, že vážnost situace si plně neuvědomuje. I z toho, jak krkolomně se hnala horami.
Klouzala, svištěla dolů z kopců a fakt, že si nic nezlámala, byl pravděpodobně důkazem, že bohové drží ochrannou tlapu především nad blázny (a taky vlčaty a opilci).
Dole na pláních se dalo víc poznat, jak moc vlastně věci pokročily. "Tyjó, vidíš to, tady je voda všude, za chvíli bude tady všude moře," čvachtala Mokoš vodou na louce. "No! A není to tady tak hluboký, třeba přijdou ty mořské potvory a budeme si je moct prohlídnout víc zblízka a glugluglu-" Sedna mohla sledovat, jak se najednou její kamarádka zkrátka propadla do země. Přesněji do prohlubně, která byla také důkladně zalitá vodou. Brzy její střapatá hlava naštěstí vykoukla nad hladinu. Nemotorně pádlovala tlapami a držela se nad vodou... nějak. Její styl plavání by snad ani fungovat neměl, ale stačil na to, aby nešla jako sekera ke dnu. "Tyjó, hehe, je to tu pěkně zrádný, Sedno, dávej bacha, umíš plávat?"

Zapadly do díry. To dávalo smysl. Bohužel to ale moc neosvětlovalo. Utěšoval ji však fakt, že Sedně pádem nic neupadlo a ona byla taky celá, až na trochu natlučený bok, který ovšem takový hrom do police, jakým byla, nemohl zastavit, ba téměř ani zpomalit. Rychle si tlapami osahala ouška - lekla se, že se jí najednou klopí i to druhé, ale byly pořád stejně. Jedno nahoru a jedno nakřivo. "Hehe, trochu jo, ale to mám odjakživa," střihla jimi a rozhlížela se kolem, co dál.
Sedna zněla naštvaně, její slova se slévala pouze v mrmlání, kterému Mokoš skoro nerozuměla. Ani jejímu vzteku příliš ne. Počasí prostě počasovalo, kvůli tomu nemělo smysl se zlobit? Naštěstí se z toho brzy trochu vzpamatovala. A hned vznesla trefné připomínky, které Mokoš vůbec nenapadly. "Rys? Nebo... nebo medvěd?" vyjevila se větší z vlčic. "No, ono to vypadá jako medvědí jeskyně, co? Možná, no, možná bychom měly- Jo, jo, určitě to bude lepší," vybreptla, ne že by se snad bála, ale... prostor pod zemí byl vážně obří a kdoví, co všecko se tam mohlo kromě nich vejít? "Tak radši jdem, ono někde určitě bude lepší místo na schovku, tady bysme si to ani nikdy nezadejchaly a byla by nám tady zima," napadaly ji hned další nevýhody tohoto místa. Pošťouchla trochu Sednu, případně ji trošku sesbírala, bylo-li to třeba, a zamířila do deště a nevědomky také vstříc přírodní katastrofě, jakou ještě nikdy nezažila, ba si ani neuměla představit.

//Zubří pláň přes Sněžné tesáky

- Zamiř do bezepečí
//Sněžné tesáky

-ÓÓÓ!" hulákala ještě pořád Mokoš, když se řítila kdoví kam, do tmy a do neznáma. Ještě štěstí, že nespadla na Sednu a neudělala z ní placičku. Rozplácla se na bok vedle ní a vyjelo z ní tlumené: "Huf!" To jak jí většina vzduchu vyletěla z plic. "Jóó," zaskřehotala skoro neslyšeně, jak se pár chvil marně snažila dech znovu popadnout. Naštěstí se to podařilo! Zhluboka se nadechla, vydechla, nadechla... Rozhlédla se. "Kam jsme to zapadly?" nechápala, ale hnedle už se čenichem skláněla k Sedně, která si chudák namlátila asi o něco víc, než ona. "Fakt jseš celá? To byla pěkná šlupka!" V šeru jeskyně zkoumala pohledem i šimrajícím čenichem končetiny své kamarádky, jestli náhodou některá není na dvě půlky, ale vypadalo to, že aspoň strukturální integrita vlčice zůstala neporušena.
Netrvalo dlouho a začala láteřit, což Mokoš více méně přesvědčilo, že je vážně v pořádku. "Nó, je to mrzutost, to jo, ale nás to přece na lopatky nepoloží," prohlásila Mokoš, vždy optimista. "Aspoň tu na nás neprší! Venku to vypadá na vážně, vážně nepěkných pár dní, však ty mraky jako by se ani nehýbaly," mlaskla. "Smečka přeci neuteče, můžem se tu usušit a chvíli počkat, jestli nepřestane lít. Bude to v pohodě," pokoušela se Sednu uklidnit, moc neměla ráda, když se vlci kolem čertí a rozčilují.

Jestli by jí bylo medvěda líto? "Asi trochu bylo," přiznala. "Jasně, že to je zvíře a navíc by asi mohl vlka sežrat a líto by mu to nebylo, ale je to takové- No, já asi celkově nemám moc zabíjení ráda," uzavřela, i když samozřejmě nebyla žádnou vegetariánkou. Lovit se muselo a jíst taky, ale nepouštěla se do toho nikdy zbytečně. "Asi to není přímo špatný," usoudila nad dalšími slovy své kamarádky, "jen to není pro mě. Snad teda žádného méďu nebudeme muset vraždit!"
Jen co je však obklopil sníh, mráz a vichr, vypadalo to nějakou dobu, že už si s podobnými věcmi nikdy nebudou muset dělat starosti, protože se jednoduše promění v rampouchy. "Támhle! Vepředu!" hulákala na Sednu před dunění bouře. Zdálo se jí, že tu skulinu mezi kamením pořád vidí, ale... bylo to tak skutečně? Vířící sníh všechno zkresloval. Sedně přišlo, že možná ztratily směr... a Mokoš vzápětí zase ztratila Sednu! "Sedno! Kde jsi?" zahulákala. Teď tu byla, teď, před vteřinkou! Udělala pár kratičkých kroků, ale bála se, že jak zajde dál, už se nikdy nenajdou. Ještě jeden krůček, a ještě jeden... Netušila vůbec, čemu se blíží, dokud se tam neřítila. "Sedno! SednoOOÓÓ-"

//Krápníková jeskyně

//Červená louka portálem

Sedna se ke lhaní už nijak nevyjadřovala, čímž Mokoš utvrdila v tom, že jsou v tomhle ohledu na stejné vlně a to, co předtím navrhla, byl jen takový vtípek. Nikdo by přece nechtěl lhát o svých vlastních úspěších! Že se lhát nemá, to přece vědělo každé malé vlčátko.
Svým šťuchancem Sedně možná trochu rearanžovala kosti, ale ani si toho nevšimla. Jen jí opětovala zářivý úsměv. "Tyjo, medvěda? To by bylo hrdinství, ale teda! Ty jeho zuby a tak! Já jsem medvěda viděla zatím jen z dálky, ale byl obří. Zase ale na té jeho kožešince by se určitě krásně leželo... ale nebylo by ti ho i trochu, no, líto?" Jejímu srdéčku to líto najednou trochu přišlo. Lovit zajíce byla jedna věc, medvědi už byli trochu moc podobní vlkům, než aby ji to nechalo chladnou. Dlouho ale nad touto hypotetickou situací nesmutnila. Možnost výstupu na Nejvyšší horu všechny smutky zastínila. "Tím bychom teda jednoznačně dokázaly, jak jsme odhodlané a statečné! To je ve smečce určitě potřeba," pokyvovala hlavou a doufala, že nějakou smečku najdou už brzo a že to po nich vážně bude chtít, protože lepší výmluvu k tomu podniknout onen výlet už nenajde. Jako by nějakou potřebovala.
Sedna z vlčích máků nebyla zdaleka tak nadšená, což bylo možná dobře. Udržovala svou strakatou společnici v rozumném kurzu, při kterém se nepřerazila o žádný výmol nebo kámen, až se nakonec obě dostaly k mihotavému portálu.
"Neříkala? Jako že jsi uměla dělat tyhle portály? Sedno, ty jsi mnohem mocnější, než by se mohlo zdát? Jak se dělají, z čeho a-" To už ji portál vcucnul. Průchod ani tentokrát nebyl příliš příjemný, zatočila se jí hlava a trochu zavrávorala a tak jí vteřinku trvalo, než k ní pronikl Sedny jekot a ledové poryvy větru.
Když se tak stalo, vytřeštila oči. Sníh fučel kolem nich, vichr se o ně opíral a mával s nimi jako s větvemi ve větru, byl tu mráz a Sedna křičela. I huňatý kožich Mokoš rázem profoukl, ale odmítala si připustit, že by tohle mohl být konec. "Né, ne, neee, neumřeme, určitě neumřeme, byly jsme hodné, bohové se na nás nemají proč zlobit, je to jen... troška špatného počasí," zasmála se nervózně, zatímco jí troška špatného počasí rvala slova od tlamy, metla jí do očí ostré krystalky ledu a měnila tlapy v rampouchy. S námahou se přesunula po bok menší vlčice a pokusila se ji aspoň trochu zaštítit svým mohutnějším tělem před nejhoršími nárazy větru. Snaživě mžourala skrze bouři. Moc toho neviděla, ale... "Tam, vidíš? Mezi těmi skalami... je tam skulinka? Třeba se tam vmáčkneme!" Přitiskla se bokem k Sedně a začala bojovat s vichřicí o každý krok, aby se dostaly blíž možné skrýši a také záchraně. Ale byl to lítý boj. Ujít těch pár metrů bylo nejvíce vyčerpávající věcí, jakou podstoupila za hodně dlouhou dobu.

//Nejvyšší hora

"Vymyslet? Ale ale- Já bych radši nelhala," vybreptla Mokoš a zavrtěla odmítavě hlavou. "To dělám nerada! Není to hezký," osvětlila s vlčecí prostostí, i když Sedny ospravedlnění jistě mělo něco do sebe. "To je vlastně asi taky pravda, ale stejně bych radši udělala nějaké opravdové hrdinství!" Oháňka se jí míhala sem tam, ale když Sedna přišla s dalším nápadem, nabrala téměř nebezpečné rychlosti. "No jistě, to je aspoň nápad! Ty jsi vážně geniální," zasmála se a srdečně do menší vlčice drkla ramenem - určitě větší silou, než zamýšlela, ale Sedna to určitě ustojí, že ano?
"Ty ho znáš nejlíp, jestli to je veliký dobrodruh - jako my - tak by tam určitě být mohl," zubila se. "Ale jestli tam je, tak tam asi nebude dlouho, fí, nevypadá to, že by tam bylo třeba co jíst a asi tam bude i pěkně fučet, ne?" uvažovala a vykrucovala si hlavu za horou, i když už ji pomalu nechávaly za sebou. "Zvládla! A kdybychom šly spolu? To už by nebylo nejmenších pochyb." Připisovala to na seznam svých přání a věcí, které musí za každou cenu zkusit.
Dál je tlapy nesly na louku plnou rudých máků. "Ty jsou tak krásné, podívej na ně," rozplývala se, očichávala ty jemné kvítky a div že se neroztékala blahem. Že se tu Sedna cítí nesvá si ani nevšimla. Jak by se někomu mohlo nelíbit na tak nádherném místě? To byla přece zcela absurdní myšlenka. Až zvolání nazrzlé kamarádky ji přivedlo zpět do reality. Skutečně, před nimi se vzduch zvláštně tetelil. "To je ta věc," vypískla napůl nadšeně, napůl vylekaně, "ta věc, co mě vcucla a donesla sem!" Sedna už se k portálu hnala a Mokoš se rozcválala za ní, protože nemohla dopustit, aby to Sednu vcuclo a ona zůstala sama. Ne, ne, ne, ještě nebyla připravená jejich duo rozdělit. Proto se odrazila hned za menší vlčicí- A zmizela.

//Sněžné tesáky > portál

//Rokle

Když si byla jistá, že po nich nikdo nebude chtít otročení, zářila strakatá vlčice jako sluníčko nad myšlenkou, že by mohla žít se Sednou v jedné smečce a najít si tam zároveň i spoustu dalších kamarádů. "To zní jako úplně dočista splněný sen!" Ještě před chvílí ani nevěděla, že nějaký takový sen má, ale to nevadilo. Uměla se přizpůsobit rychle, obzvlášť novým snům.
"Jo jo, babča má pravdu vždycky," smála se spokojeně a hlavou jí letěly myšlenky na nějaký velkolepý čin, který by jí i jejím sestrám zaručil nesmrtelnoust - aspoň v tom smyslu, že by jejich vzpomínka byla navěky naživu. "Vidíš, kdybychom se do toho daly, určitě bychom něco takového dokázaly. Mohly bychom... vybudovat nějakou obří, obrovskou sochu! Takovou, jakou ještě nikdy nikdo nepostavil! A zůstala by tam už navěky! Ale nejdřív by to chtělo udělat nějaké hrdinství, které by ta socha mohla třeba oslavovat," uvažovala dál, á, však ona už na něco přijde.
"Je to super, když jsme byly malé, babča nás často hlídala a vždycky nám dovolovala všechno, co naši ne," střihla ušima. "Taky nám podstrojovala vždycky jenom samé dobroty. Jako by si nás chtěla vykrmit, jako malá prasátka - ale nic takového to nebylo," dodala rychle, aby snad Sedna nenabyla doopravdy dojmu, že babča byla nějakou zákeřnou kanibalkou.
Škoda, že tu nebyl Sedny synek. Mokoš by ho ráda poznala. Rezavá vlčice se však tvářila optimisticky. "Jestli je po tobě, pak se určitě ve světě neztratí," mínila zvesela. "Snad se to všechno stane tak, jak říkáš! To by bylo krásné, ještě nikdy jsem tetka nebyla," tetelila se tou představou, která se jí ihned zalíbila.
Kroky je vedly dál a dál kupředu, kolem rokliny a potom okolo obrovské špičaté hory. Ta Mokoš vážně brala dech. "Uíí, no páni, ta musí trčet až do nebe," zakláněla hlavu, div že si neulomila krk, pohledem sledovala osamělého orla, který kroužil poblíž hory, ale ani zdaleka ne u jejího vrcholku. "Myslíš, že tam nějaký vlk už vylezl?" Kdyby neměly důležité poslání se smečkou, určitě by to chtěla hned zkusit. Takhle ale ťapala dál za Sednou a po hoře vrhla jen poslední toužebý pohled. Jednou...

//Červená louka

//Ostříž

Že by to všechno pochopila špatně? Určitě ne! Přece to tak jasně vyznělo ze Sedny slov. "Já jsem nic nepřebarvovala, to jen... no, měla jsem pocit, že přesně to se snažíš naznačit!" vysvětlovala, ale smála se přitom. "Né, to né, to bych teda nechtěla," brebentila vzápětí, o nic takového samozřejmě zájem neměla. "Ale smečku bych možná zkusila! Mohlo by to být super! Obzvlášť, jestli tam budeš ty," nadchla se - obávala se, že se její cesta bude muset se Sedninou každou chvíli rozdělit, ale kdyby se přidaly ke stejné smečce? Pak by aspoň vždycky věděla, kde ji hledat. A kolik dalších kamarádů by si ve smečce mohla najít! Možnosti byly nekonečné. Jakmile se jednou rozhodla, už v tom měla jasno. "Páni, páááni, ze mě bude smečkový vlk," poskočila si radostně.
Potom se rozpovídala o svých sestrách. Stýskalo se jí po nich, ale neměla nejmenší pochybnost o tom, že je ještě někdy uvidí - jen, co objeví co nejvíc tajemství ostrovů, vydá se zase hezky pěkně domů. "Jo jo, to jsme přesně my, trefená banda!" souhlasila s hurónským smíchem, aniž by si povšimla Sedny zmatkování a blekotání. "Prej že naše narození bylo koncem klidu v Dolině, jak nám rád říkala babča, věřila bys tomu? Ukončily jsme celou jednu éru," smála se.
I Sedna měla sestru - Verenu, ale Mokoš se o ní moc nedozvěděla, jen to, že je maková, což mohlo znamenat prakticky cokoliv. "Jóó, aha... Jako že toho má hodně v makovici, nebo je spíš jako... vysypaná makovice?" bojovala statečně s oním přirovnáním, ale tápala. Ovšem rozzářila se při zmínce o tom, že má Sedna syna. "Jé, to je super! Teda to, že máš synka, ne, že už ho nemáš u sebe - to musí být hrozně blbý," uvědomila si rázem. "Nemůžem ho nějak získat zpátky? Proč by to ten druhej rodič vůbec dělal!" Žel, Mokoš vážně mnoho životních zkušeností neměla a tak často viděla věci dost černobíle a nedovedla si představit, jak komplikované někdy rodiny vlastně dokážou být.

//Nejvyšší hora

//Irisin ráj přes Severní hory

Smečky makaly? "Jooo?" To byly novinky! Mokoš si nepamatovala, že by u nich doma někdo makal. Tedy samozřejmě se vždycky někdo staral o jídlo nebo o čisté kožešiny a tak dále, a tak dále, i mladé vlčice vypomáhaly, ale nikdy neměla pocit, že by se snad předřela. "Že bych si to ještě rozmyslela? Já nechci, aby ze mě někdo prací sdíral kožich! Ty jo? Sedno, neblbni, kdybych tušila, že to tak je, asi bych s tím vůbec nesouhlasila! A ty bys taky neměla! Však nejsme otrokyně," brebentila polekaně, neb si tu smečkovou práci nepochybně v hlavě hned pořádně nadsadila, ale dál klusala po boku své kamarádky. Nehodlala ji opustit. Dokonce ani když měla takové bláznivé nápady.
Možná to v těch smečkách tak zlé nebylo, když Sedna v jedné dosud žila a teď chtěla do další. Otroctví, nebo smrt během zimy? To byla na pihovatou trochu těžká rozhodnutí. "A nebylo to tam tak špatný, jo? Nemusela jsi pracovat, dokud jsi nebyla úplně placatá?" ujišťovala se.
"Jsem si docela jistá, že jsem ti to říkala - né, počkej, to jsem vlastně říkala Thyře," plácla se tlapkou pobaveně do čela. "Ale i kdybych to říkala tobě, tak to klidně řeknu znova. Takže - ségry mám tři. Všechny jsou to veselé kopy, nikdy jsem se s nimi nenudila! Lada je hooodně upovídaná, Vesna je takový snílek a smíšek a Živa se trošku bojí vlastního stínu, ale je taky moc hodná," zasmála se, ale ne na účet své nejplašší ze sester - byl to smích plný lásky k nim všem. "A jsou to ty nejlepšejší ségry, co bych si mohla přát. Ty nějaké sourozence máš?" vyzvídala, zatímco je tlapky nesly dál a dál. Vstříc smečce nebo čemukoliv jinému.

//Rokle

Na otázku nesmírné mimozemšťanovy síly měla Mokoš vlastní teorii. "To bude tím, že byl z kamení, nebo něčeho takovýho! Byl úplně tuhej! Skoro jako ty mušle!" To málo alespoň zjistila během té hysterické chvíle, kdy se s tvorem setkávala. A raději by se s ním už nikdy znovu nesetkávala... ale Sedna se tvářila hrozně drsně a tak pro ni bylo jednoduché se k ní přidat. "Jo, nepřej si nás," zahalekala směrem k moři a pohrozila mu tlapkou. Oceán si na ně nepřijde, mimozemšťani si na ně nepřijdou... nikdo, prostě vůbec nikdo na ně nemá.
Nějak nedovedla rozluštit, jestli Sedna o smečkách ví nebo neví, ale netrápilo ji to. I když se o ni pokoušela únava, nemohla nechat Sednu jít jen tak samotnou někam do háje. Popravdě se jí ještě nechtělo loučit. Doširoka se zazubila: "Né, jasně že né! Vždyť podívej, s čím vším už jsme si poradily, ať najdeme cokoliv, zvládnem to," prohlásila sebevědomě a upřímně se podivila, když jí Sedna stačila pripomenout, že tu vlastně taky nic a nikoho pořádně nezná. "Nojo, vlastně! Na to jsem asi trochu zapomněla, hehe, ale aspoň to můžeme objevovat spolu," zamrskala oháňkou a byla připravená taky jako oháňka vyrazit za Sednou. Smůla, nabyla dojmu, že menší vlčice je mnohem zkušenější a pomalu geniální, takže se jí nechávala vodit za tlapku jako malé vlče.
A ať se to Sedně líbilo nebo ne, vykročila kupředu s takovou vervou, že to Mokoš jen dávalo za pravdu. Ano! Takhle najdou smečku levou zadní! "Tak jo! A já ten svůj!" přisadila si hned, jen si oháňku na moment přitáhla ochranitelsky k tělu, když se rozhlížela po mimozemšťanech, než nechaly pláž za sebou.
"Noo, já tak úplně nevím? Myslím, že doma to nebyla smečka. Tam jsme byli spíš všichni rodina, víš co. Ségry, rodiče, tetičky, strejčci... Neměli jsme žádnýho toho šéfa nebo tak. Ale třeba to tak ve smečce být může? Takže pak bych žila celý život ve smečce a nevěděla to," uvažovala.

//Ostříží zrak přes Severní hory

"Mně to teda nepřišlo, že by se chtěl pustit. Držel se tím... tím... tím pařátem fakt hrozně pevně! Chtěl můj čumáček už napořád, fakt." Kdepak, kdyby ji Sedna nezachránila, určitě by přišla o čenich. Mohla si tvrdit, co chtěla, Mokoš moc dobře věděla, jak to bylo. "Třeba jo, ale i tak si myslím, že ten klacek byl účinnější. Asi jsme to nakonec dokázaly společnými silami, obě jsme ho tak vyděsily, že to nakonec vzdal!" napadlo ji možné řešení a to jí vykouzlilo na tváři široký úsměv (který z ní tak či tak nikdy nemizel na dlouho). "Hlavně, že už je pryč," otřásla se nakonec. Už měla pro dnešek divných stvoření plné zuby.
Vlastně začínala být taková nějaká... utlumená. Unavená. Momentálně byla na tom největším dobrodružství, jaké kdy zažila, a to s vlkem chtě nechtě trošku zamává. "Já vím, je to k nevíře, viď? Ale už to tak bude. Všechno je mnohem větší a šílenější a zajímavější, než bych si kdy myslela," zasmála se a doufala, že si chvíli dají poklid, jenže Sedna měla plány, které nesnesou odkladu.
"Smečku? Ó. Ty víš, jak se hledá smečka?" opáčila strakatá trochu zadumaně, protože si uvědomila, že teď je vlastně tulačka. Ne, nejsem tulačka, jsem dobrodružka! Ale- Ale ať už byla cokoliv, došlo jí také, že jestli teď Sedna odejde, zůstane dočista sama a pak už ani nebude vědět, kde má svoji kamarádku hledat. "Já jdu! Nemusíš mě nutit, půjdu dobrovolně, taky chci vědět, jak se hledá smečka a jestli tady nějaká je a jestli by mě třeba nějaká nechtěla, teda aspoň jako dočasně, než zjistím, jak se mám vrátit domů, ale i kdybych to zjistila, tak bych určitě nešla hned-" Vodopád slov přerušil hluboký nádech, protože tím překotným drmolením vypustila veškerý vzduch z plic. "Takže je to jasný, jdu s tebou! Jednu cestu ještě zvládnu," dokončila a zamáchala rozhodně oháňkou sem-tam, než se s jazykem vypadávajícím jí po boku tlamy ven rozhlédla kolem: "A kudy že jdem?"

Sedna ji mlátila hlava nehlava. Možná to vážně mohlo někomu nezasvěcenému připadat jako pokus o vraždu, až na to, že Mokoš tohle zacházení až podezřele ochotně snášela. Našstěstí se to vyplatilo! Divný mimozemšťan skončil v písku pláže. Strakatá vlčice se vůbec nestarala, jestli to přežil, nebo ne. "To teda byl! Ještě, že jsi mě zachránila! Minimálně můj čumák chtěl sežrat, a málem se mu to povedlo. Kdybys ho nepraštila... No jak bych asi čuchala, bez čumáku? A jak bych vypadala?" kroutila hlavou a pohled, který směřovala k Sedně, přetékal vděkem, bez ohledu na ty utrpěné rány. "Nevim vůbec, mělo to takový pařátky a... a bylo to placatý a nohatý, to byl asi nějakej mořskej brouk nebo co," zvažovala Mokoš předtím, než se málem vyvrátila do písku.
Naštěstí k tomu nedošlo a jak si sedla, začala se docela rychle vracet zase do normálu. Obzvlášť, když ji Sedna poplácávala soucitně po rameni. Hned ji čenich bolel o něco méně a cítila se líp. "Áw, ale ty sis taky vedla skvěle! Na nás si žádní mimozemšťani troufat nebudou! Snad poví ostatním, jak jsme mu to nandaly, a potom budem šéfkyně týhle pláže," zazubila se, ale popravdě cítila, že už jí trochu dochází šťáva. "Nevěřila bych, že to řeknu, ale mám pocit, že mi zatím to dobrodružství docela stačilo? Možná bysme to měly vzít někam jinam. Víš co, nabrat síly na poznávání dalších divností!" Jó, to jí znělo lákavě. Nejradši by se někam svalila a spala. Bojovat s mořskými obludami bylo skutečně vyčerpávající.

Že by mohla mít ještěrka nějakou hroznou nemoc bezstarostné Mokoš nikdy ani nepřišla na mysl. "Myslíš? Ó ne, já jsem si tu tlamu nikdy neumyla! Ale už to bude nějaký ten pátek a zatím mi nic neupadlo, tak jsem snad tu ještěrčí nemoc nechytila," zadoufala a raději se zběžně ohledala, jestli jí třeba nějaká končetina nevisí na posledním vlásku. Nic znepokojivého neobjevila a Sedna nejspíš také ne. Ještě že tak, oddechla si zhluboka.
Na pláži to kypělo podivným životem (nejen tím vlčím). Bohužel někteří z těch živočichů neměli žádnou trpělivost s jejich zvědavými čenichy. "Aaaa!" zaječela Mokoš pro jistotu ještě jednou, když už se do toho řevu tak pustila i Sedna. Vlastně bylo zázrakem, že tu ještě něco živého k objevení zůstávalo, když tyhle dvě natropily tolik povyku, že by se ani hejno racků nemuselo stydět. "Žere mě to, kouše mě to, chce mi to urvat FRŇÁK!" vysvětlovala překotně Sedně situaci, zatímco se marně fackovala tlapami. "Oddělej ho, prosímtě!"
Zdálo se, že menší vlčice si oddělání kraba vyložila trošku jinak a chtěla ho prostě zprovodit ze světa. A to pořádným klackem. Jen aby přitom neoddělala i samotnou Mokoš! Ta hned schytala pár dloubanců a šťouchanců a pak: "AU!" vykvikla, když schytala pořádnou šlehu větví přes čumák. Najednou nevěděla, jestli se má víc bát divného tvora, nebo své nápomocné kamarádky. "Prosím, nevyraž mi zuby, Sedno, dávej ba-" Fííí, prosvištěla jí větev nad hlavou a Mokoš pevně zavřela oči, protože odevzdat se do tlap osudu bylo asi jediné, co mohla dělat. Andělíčku, můj strážníčku-
Ucítila v čenichu škubnutí a i když štiplavá bolest pokračovala, tíha té divné věci z něj zmizela. Že by ho Sedna sundala? Strakatá opatrně otevřela zelené oko. "Je pryč! Je dole, úúú, Sedno, dokázalas to, jsi šampionka v likvidaci mimozemšťanů!" zaradovala se a otřela si tlapou čenich. Na bílé srsti spatřila krvavou šmouhu a svět s ní mírně zešedl. "Fuj, teče mi krev," zamumlala a stačila si naštěstí kecnout na zadek, jinak by to s ní jistojistě seklo. Krev jiných zvířat jí až tak nevadila, ale ta vlastní? Ta jí občas dokázala kdovíproč trochu rozklepat tlapy. Nebo to bylo tím, že právě přežila útok podivného monstra?

Ulevilo se jí, že většina částí Sedny nebyla oddělávací. Až na zub, který jí trčel z tlamy. Zatím se zdálo, že i ten docela pevně drží, ale stejně se s ním muselo opatrně a nenabízet ho jako snadnou kořist nějakým frackům, kteří by po něm zatoužili! "Hehe, snad ne, to by byla vážně podivnost! Ale jednou jsem chytla ještěrku a on jí normálně upadl ocásek, věřila bys tomu? Sotva jsem ho vzala do zubů, přísahám, že jsem vůbec nekousla, jako by ho úplně zahodila a utekla! Jen ten ocásek mi nechala!" vyprávěla napůl nadšeně, napůl zcela nechápavě, protože tato příhoda jí byla záhadou dodnes. "Třeba jsou i vlci, co to taky umí," uzavřela a šla se věnovat hledání mušlí.
"Hm, to je asi pravda? Že bych si to pamatovala špatně?" přemítala, vyloučené to nebylo ani náhodou. Sama věděla, že její paměť je trošku nespolehlivá. "Asi jo, nejspíš to jsou jen opuštěné domky, žádné... zbytky mrtvol, brr," zasmála se, než si tlamu zacpala pěknou schránkou mořského tvora.
Netrvalo dlouho a už viděla v písku něco dalšího. Obě se k tomu zvědavě vrhly, oháňky rozevláté, čenichy natažené k tomu, co mohlo být vážně pořádně velikou a krásnou mušlí... kdyby se to ovšem nepohnulo. A to celkem svižně a rovnou k Mokoš, která svůj čenich strkala div že ne do písku. Tohle nebyla žádná mušle! Tohle musel být nějaký bratranec toho, co našli předtím zalezlé v ulitě, ovšem pořádně nabušený bratranec. Rozhodně měl mnohem větší klepeto a šmik, chytl se příliš zvědavé vlčici přímo za čenich. "ÁÁÁÁ!" zaječela Mokoš (mušle jí přitom naštěstí vylítla z tlamy, což bylo stokrát lepší, než kdyby ji vdechla), couvla, přerazila se o vlastní tlapy a neohrabaně se převalila do písku. "Sednóóó, ono mě to ŽERE!" kvílela a plácala sebou jako ryba na suchu. Tenhle výlet, kde číhalo nebezpečí na každém kroku, už se jí zdaleka tolik nelíbil a popravdě začínala pochybovat, jestli ty mušličky za to stojí.