Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mokoš chtěla hrozně moc vědět, co se vlastně stalo, neb tak trochu netušila, před čím vlastně prchaly. Byla si jistá jen tím, že právě o chloupek unikla strašlivému osudu ve spárech tajemného fracka. Musela však trochu otestovat svou trpělivost, protože Sedně se dlouhou dobu nedařilo pořádně popadnout dech. Naštěstí byla během téhle doby dost zaměstnaná snahou rozdýchat vlastní plíce, takže se ani moc nenudila. "Tyjo, ještě, že sis ho všimla a včas nás zachránila! I když... ty máš něco, co ti pevně nedrží? Juj, nemáš třeba upadávací nohu nebo ocásek nebo tak něco?" pohlédla starostlivě na svou kamarádku, ze které v tu chvíli nic neodpadávalo, ale jeden nikdy neví.
Sedna mezitím valila starostlivý pohled zase na ni. "Né, né, na umření to asi snad doufám ještě nebude! Ono to určitě za chvíli přejde, za to může ten fracek frackovatá, fuj, potvora," blábolila, aniž by vůbec věděla, co za zvíře že to Sednu vůbec tak vyděsilo. Představovala si zkrátka nějaké neurčité monstrum. Pravda by ji možná trochu překvapila.
Objev mušle ovšem jejich pozornost odvedl rychle zase jinam. Neměly šanci příliš dlouho lpět na onom děsivém úprku - kdo by to vůbec chtěl, když mohly objevovat dál? "Ano, ano! Tohle bude určitě jejich naleziště, tady mají někde určitě hnízdo, nebo... hřbitov, možná, protože když je prázdná ulita, tak ten šnek z ní umřel, takže s mušlí to bude asi stejně, takže - á, Sedno, jsme vykradačky mušlích hrobů? Řekni?" zděsila se tak trošku, čapla mušli do tlamy a pár skoky dohnala kamarádku, která jí už začínala trošku utíkat. Tentokrát ji ale nehodlala spustit z očí, jako předtím. Co kdyby ji fracek tentokrát unesl? A i když nechtěla být znesvětitelkou hrobů mořských šneků (a tak podobně), stejně očkama rejdila v písku a hledala další mušličky, protože byly zkrátka tak pěkné. "Hhhhmh!" zahuhňala s tlamou stále zacpanou mušlí a tlapkou obalenou pískem ukázala na místo, kde se jí zdálo, že něco vykukuje z písku. Vypadalo to slibně.

Z pohodové procházky po pláži a obdivování mnohých jejích kouzel se náhle stal úprk o život. Nebo to tak Mokoš alespoň připadalo - kdyby nešlo o život, proč by jinak Sedna tak strašlivě zavřeštěla? "CO?" hulákala, zatímco se hnala pryč, co jí nohy stačily. "Jaký fracek? Sedno- íík," vypískla, protože zaměřila pohled opět dopředu a jen tak tak se stačila vyhnout dvojici vlků, kteří se tu také procházeli a nejspíš vůbec netušili, že jim hrozí smrtelné nebezpečí. Ještě, že je Sedna varovala a Mokoš to v poslední chvíli stihla vytočit. Možná je trochu ohodila pískem, ale nikdo nebyl převálcován tímto pihovatým buldozerem.
Nakonec jejich divoký úprk zpomalil. S jazykem až skoro na zemi a zhluboka funící se Mokoš s vytřeštěnýma očima otočila ke své kamarádce: "Co to bylo? Co se stalo? Já všechny končetiny mám, nic jsem ani neviděla, ale... a tobě se nic nestalo? Škoda té mušle, ale hlavně, že jsme vyvázly!" blekotala poněkud nesouvisle mezi jednotlivými nádechy a potom si kecla na zadek do mokrého písku. "Uuuf, fuu, pěkně mě bodá v boku," postěžovala si a ztěžka lapala po dechu. Hlavu držela nízko, a možná právě proto to spatřila. "JÉ, hele, mušle!" zavýskla a vydloubla drobounkou schránku z písku. "Ááá, koukni na ni, to je super, konečně nějakou máme! On nám ten fracek nakonec byl ještě ku pomoci!" zasmála se zvesela a zavrtěla oháňkou, která se jí pomalu, ale jistě, obalovala vlhkým plážovým pískem.

Jistě. Strach z medvědů byl určitě neoprávněný. Sedna to přece musela vědět nejlépe! "Tak jo, to zní jako plán. Prostě bych mu řekla, ať se pakuje... ale mně by vlastně nevadilo tam s ním bydlet, kdyby mě nechtěl sežrat! Třeba bychom se mohli nějak domluvit?" uvažovala a představovala si, jak krásně by asi v noci takový medvědí kámoš hřál. Vzhledem k tomu, že nějakého medvěda viděla jen z dálky, úplně si neuvědomovala, jaké by tenhle kámoš měl tesáky a drápy.
Slíbily si, že případnou cestu do hlubin mořských podniknou společně a potom už je upoutal ten podivný tvoreček v ulitě. "Nó, vidím. Pracičky to má. Takové... zobáčky," nakláněla hlavu chvíli na jednu stranu, chvíli na druhou. Sedna ji sice odstrkovala, ale i když o kousek couvla, krk pořád vytahovala směrem k zvířátku, jako by ji dočista zhypnotizovalo. "Ale však je to prťous. Určitě by ani kůžičku nepro...kousnul?" protestovala lehce, ale nechala se přesměrovat zase na hledání mušlí. "Ha, no, teď když už aspoň vím, jak vypadají, určitě se budou hledat mnohem líp," pochvalovala si a začala čmuchat v písku.
Se Sednou se od sebe vzdálily, ani si to pořádně neuvědomily. Mokoš byla zabraná v prohlížení nejrůznějších věcí, které moře vyvrhlo - nadšeně hlaholila nad chaluhami, kamínky i nad jakousi troskou čehosi, co dřív nejspíš bývala ryba. Mušli sice nenašla, ale moc jí to nevadilo. I tak viděla spoustu zajímavých věcí. A Sedna-
Kde že zůstala Sedna? Otočila se a spatřila ji pěkně daleko od sebe. "Jéje," zasmála se a poklusem zamířila za ní, jenže z menší vlčice se náhle vydral příšerný řev a dala se na útěk, jako by jí za patami hořelo. Mokoš neváhala ani vteřinu, obrátila se a začala prchat zpátky, odkud přišla. "CO JE? CO SE STALO?" vřeštěla za běhu. "TO TA VĚC V TÉ MUŠLI?" bylo jediné, co ji v tu chvíli napadlo.

Sedna měla mnohem víc zkušeností, než Mokoš, což si také strakatá vlčice už dobře uvědomovala a tak dávala pozor, když se Sedna rozmluvila o jeskyních. "Fjů, to bych se teda nechtěla někde zaseknout!" otočila se po očku na své pozadí, jako by se snad už její zadek chystal zašprajcnout v nejbližší úžině mezi kameny. "Ale místečko na poklady... hm, hmm! To by chtělo nějakou prostornou jeskyni, kde bych se nemohla zašprajcovat- ale co kdyby se tam ubydlel nějaký medvěd nebo něco?" Slova jí plynula z tlamy tak náhodně, jako přicházely jednotlivé myšlenky. Vypadalo to, že vyhlídka na bydlení s medvědem ji neděsí tolik, jak by nejspíš měla.
"Úúú, to zní skvěle! Kdybys přišla na to, jak to udělat, musíš mi to hned dát vědět," zamávala oháňkou. "Kdybych na to náhodou přišla první, poběžím tě hnedka hledat," slibovala vzápětí.
Hledání mušlí Mokoš vydržela jen chvíli, než její pozornost upoutalo cosi jiného. "Je krásnej, takovej prďolík malej," rozplývala se nad ním, ale co že to vlastně bylo...? S nadějí koukala na Sednu, která se jí zdála být hotovou studnicí vědomostí, avšak tentokrát i ona byla nejspíš v koncích. "Jedovatý? No, jíst ho nebudu a nevypadá to, že by měl nějaké zuby, kterými by nás mohl kousat," mžourala na ulitu před svým čenichem, ve které se ráček schovával a neplánoval patrně vykouknout, dokud na něj bude někdo čučet. "A to co má na sobě, to je ta mušle?" napadla jí další věc.

Měla spoustu nápadů ohledně toho, co všechno by se na ostrovech mohlo skrývat a Sedna její fantazii jen přiživovala. "Ó! To by bylo krásné! Taková krásná třpytivá jeskyně... Já jsem vlastně ještě nikdy nebyla ani v docela obyčejné jeskyni, nanejvýš tak v noře, ale to se nejspíš nepočítá," uvažovala - určitě se to nepočítalo, jeskyně si představovala jako něco mnohem většího a honosnějšího, než její noru v Dolině.
Spokojeně přikyvovala, ano ano, důkazy byly to nejdůležitější. "No právě, budu si muset najít nějaké místo, kde je shromažďovat, hehe. Jinak je všechny rychle poztrácím." Bohužel kapsy neměla, aby mohla všechny zajímavé věci nosit stále s sebou. "To si právě myslím. Určitě se nějaká náhoda zase vyskytne. Třeba to bude chvíli trvat, ale když jsem se dostala sem, určitě to nakonec půjde i zpátky," střihla ušima, plně tomu věřila. Její domov pro ni jistě nebyl ztracený navěky. A mezitím? Mezitím měla ještě spoustu práce!
Potom už zapluly do moře, které se neukázalo být příliš chutným. Sedna ale tvrdila, že existují tvorové, kterým to vůbec nevadí. "Na tom asi něco bude," musela souhlasit, ale Sedniny popisy podivných tvorů ji vzápětí donutily na chvíli zmlknout. "No ne, teda, to bych chtěla vidět! Ani jsem netušila, že taková zvířata vůbec můžou existovat? Vznášející se šutr, no tedy," zasmála se a rozhlížela se, jestli nějakého toho mutanta náhodou třeba nezahlédne. "Škoda, že tu teď žádní nejsou, ale v tak obrovském moři se asi lehko ztratí, to by muselo být štěstí, aby se zrovna ukázali," posteskla si, ovšem když Sedna zavelela k hledání mušlí, hned se zase rozzářila. "Tak jo! Jdeme na to!" Vrhla se do toho s vervou. Poklusávala po mokrém písku na břehu, oháňka jí vlála jako vítězný prapor a čenich držela jen kousek nad zemí, aby jí žádná mušle neutekla. Předpokládala, že mušle bude vypadat trochu jako šnečí ulita a něco takového opravdu vzápětí spatřila. "Hele, tady něco je," poskočila, ale... z ulity cosi vyčuhovalo? Cosi nohatého s maličkýma očkama? Nadšeně vypískla nad svým objevem. "Jéé, Sedno, v téhle ještě něco bydlí, takovej... ráček nebo co to je!" plácla sebou celá do písku a natahovala čumák k poustevníčkovi, který se ovšem před její zubící se tlamou raději schoval.

Švihala radostně oháňkou sem tam. Jeden by se až divil, jaktože ji nebolí, když s ní mrská prakticky od rána do večera. "Dozajista! Ale to já bych radši, abys kvůli mně nemusela brečet," dodala, ještě aby Sednu rozesmutňovala až k slzám! To by jí přišlo líto. "Ale určitě to nebude nutné!" Však ona se ještě umírat nechystala! Určitě ne dnes, a zítra zrovna tak.
"Úúú, určitě mají, já se trochu rozhlížela z takové vysokánské vyhlídky a je to tady úplně ob-rov-ské, musí tu být snad všechno," kulila dvoubarevná očka, když si vzpomněla na to, jak se jí celý kraj v horách rozkládal skoro u nohou. "Ale smečky, to netuším, asi se to bude muset prozkoumat víc," pokrčila rameny. O smečkách popravdě věděla také kulový, ale nepovažovala za důležité to Sedně teď zmiňovat.
"Co... plánuju?" zarazila se strakatá vlčice, na moment skutečně zmatená, neboť v jejím životě nějaké plány prakticky nehrály žádnou roli. Byla jako podzimní list unášený větrem. "Chci to tady všechno prozkoumat a poznat a zjistit, co tu všechno je a taky si to všechno zapamatovat, abych o tom mohla vyprávět, až najdu cestu zpátky domů," spustil se po zaražené pauze proud slov s novým elánem. "Mně to tam totiž neomrzelo, spíš to byla nehoda, že jsem se sem dostala, ale aspoň to je dobrodrůžo! A nesmím zapomenout na sbírání těch důkazů," dodala spíš jako poznámku pro sebe, aby na to nezapomněla.
Moře ji uchvátilo, ovšem jeho chuť... ta už tolik ne. Obzvlášť, když si mořské vody nabrala plnou tlamu. "Já to nepila! Jen jsem si tak malinko lízla," protestovala a dál prskala, kožich měla naježený jako nějaký dikobraz. Kéž by bylo něco, čím by se té pachuti mohla zbavit! Ale na zapití tu viděla jen další moře a to byl přesný opak toho, co chtěla. "Nevěděla jsem, že bude až tak hnusné! Fí! A v tom nějaké ryby žijí? Jak to můžou vydržet?"

"No teda, to by bylo super! Už bychom nikdy nezmokly," zasmála se představě vlků s ulitami na hřbetech. Trochu ji to přivedlo k uvědomění, že z ní teď je vlastně tak trochu bezdomovec, ale nedalo se říct, že by ji to nějak rozhodilo. Její pozornost momentálně poutalo moře, ne existenciální otázky. "Neboj, neboj, střídmost je moje druhé jméno," dušovala se Mokoš, i když se tomu dalo dost těžko věřit... což bylo dobře, protože to samozřejmě nebyla pravda. "I kdyby, určitě bys mě oživila," střihla ušima s absolutní důvěrou.
Co se týkalo Doliny, to Sedna vyjádřila úplně přesně. "Je to tam vážně moc krásné," souhlasila. "Vážně jako ráj! Ale jsem ráda, že můžu poznat i ostatní místa," rozhlížela se nadšeně kolem sebe po věcech, které by doma nikdy nezahlídla. Trochu se jí přitom sbíhaly sliny na ten med, o kterém mluvily... ale kde ho tady vzít a hlavně jak? "Ó, o tom nepochybuju," zazubila se. "Určitě bychom na něco přišly! Včely určitě nebudou zase až tak chytré!"
To už však bylo moře přímo před nimi a netrvalo dlouho, už se Mokoš plácala ve vodě a Sedna jí byla v patách. Strakatá vlčice se nejdřív snažila přijít na to, co je tedy na mořské vodě tak zvláštní, ale její kamarádka měla pravdu. Bez ochutnávky to nepůjde! A nemusela ji dvakrát pobízet. "Tak jo," máchla vesele ocasem a hltavě si nabrala plnou tlamu vody. V další chvíli vytřeštila oči. Tlamu zase otevřela a voda jí z ní sice vytekla, chuť moře ovšem nikoliv. "Ééé! Ble! Sedno! To moře je asi nějaké zkažené nebo co," prskala a otřepávala se, jako by tím snad mohla hořko-slanou pachuť z tlamy dostat. "Nebo to takhle má být?" otočila se na Sednu útrpně. To snad ne! Tohle přece nemohlo být schválně!

//JIžní hory

Zubatost mušlí mohla být skutečným problémem, ale Mokoš si vůbec nemusela dělat starosti. Sedna se tomu rozchechtala, div si neucvrkla a v momentech, kdy se dokázala nadechnout, jí vysvětlila, jak se to s těmi mušlemi vlastně má. "Aha! Domečky! Třeba jako mají šneci a tak?" nadhodila, protože to byla první havěť s domečkem, která ji napadla. "Žes to neřekla rovnou," rozesmála se taky, hlavně proto, že Sedny smích byl nakažlivý a Mokoš se popravdě nikdy nedovedla udržet - když se někdo začal smát, musela taky, i když někdy třeba ani nechápala, čemu že se vlastně chechtá.
S absolutním nadšením a fascinací hltala každé slovo o moři, které vyšlo z tlamy nazrzlé vlčice. Co asi na té vodě mohlo být jiné? Barvila kožichy? Špinila místo umývala? Nešla vyklepat ze srsti? Přímo hořela nedočkavostí. "Hehe, tak jo, to si budu pamatovat," zazubila se, ačkoliv v její hlavince se nevynořovalo ani jediné jméno někoho, kdo by ji štval. Třeba se ale ještě někdo takový najde. Někdy. "Ááá, myslím, že to musím zkusit. Takhle to děláš akorát zajímavější a zajímavější," smála se. Nebezpečné to určitě být nemohlo, jinak by jí to Sedna řekla!
"Bzučení tam bylo plno," odkývala. "V létě jsi mohla poslouchat bručení a bzučení a sledovat ten frmol na květech od rána do večera. A těch motýlů co tam bylo! Páni, ani bys nevěřila, jací všichni existují," vzpomínala se zářícíma očima na minulost, která ani nebyla příliš vzdálená. Naklonila hlavu ke straně, když Sedna zapochybovala o schopnostech včel. "Ony to ale skutečně dovedou! Jmenuje se to med, sbírají na něj z květů sladkou šťávu a pak to nějak... no, nějak to vytvoří! Je to nejspíš ta nejsladší věc na světě," olízla si čenich, "akorát ho jde od nich těžko dostat, protože si ho chtějí nechat pro sebe a děsně tě poštípou, když nevíš, jak na to. Já se to moc naučit nestačila," dodala mírně rozpačitě, teď by ráda Sedně dala okusit tu sladkou dobrotu, ale jak na to? Teď to stejně muselo počkat. Nejprve je čekalo moře!
"Máš pravdu, budou si myslet, že jsem usnula na sluníčku a upekl se mi mozek, radši těch suvenýrů nasbírám co nejvíc, pro jistotu," pokyvovala hlavou a potom pokyvovat přestala, ba na chvíli přestala snad i dýchat, protože se jim otevřel ten krásný výhled. "Jé," vydechla po chvíli a oháňka se jí vesele rozkmitala. Moře bylo obrovské a táhlo se snad až donekonečna. Nebylo to jako žádná kaluž či jezero, co dosud viděla. Tohle byl skutečný zázrak přírody. Sedna už mířila k vodě, ale Mokoš ještě chvíli zůstala stát a jen to vstřebávala, než se rozcválala po světlém písku za svou kamarádkou. "Čáu moře, moc mě těší," hýkla smíchem po jejich formálním představení a už jí od tlap cákala voda do všech stran. Zastavila se na mělčině, jednu tlapu zvedla do výšky a zvědavě sledovala odkapávající vodu. Nevypadala na pohled jinak, neobarvila jí kožich (což bylo trochu zklamání), ale voněla zvláštně.

//Ovocný lesík

Tvář se jí spokojeně rozzářila, když Sedna svolila, že by si tedy jednu tu mušli mohla nechat darovat. "Jó, tak jó! Určitě tě to nezabije. Pokud teda nemá zuby? Mají mušle zuby?" vyzvídala podstatná fakta, která měla možná zjistit předem. Pokud má mušle zuby, pak se bude asi bránit... ale třeba by si s tím dovedla poradit i tak.
Vyrazily tedy cestou necestou, větší vlčice se nechala vést tou menší směrem, kde s trochou štěstí leželo to tajemstvím opředené moře. "Nikdy!" potvrdila Mokoš podruhé a nevypadala přitom nikterak zdrceně. Existence věcí, které nikdy neviděla, akorát skýtala další šance něco nového poznat a zažít. Nové dobrodružství tak číhalo doslova za každým rohem.
"Písek jo, tak trošku, ale asi jsme ho doma neměli nikde tolik pohromadě, jak říkáš," přemítala. "Hůůů, vážně? Jakto? To je tedy nějaká divná voda! To musím zkusit!" Odradit Mokoš? To by se Sedna musela mnohem víc snažit. "Nebo... aha, nebo to bude škrábat i vevnitř, žejo? A tam se to nedá jen tak umýt. Brrr, tak to bych si asi odpustila," zasmála se, ale tlapku na srdce, kdo si reálně myslí, že dokáže odolat pokušení si aspoň trochu líznout?
"Proč problém? Hmyzu tam bylo hodně, ale nebyl to žádný problém," zasmála se. "Jen nesmíš strkat hlavu včelám do hnízda, to nemají rády, kdoví proč," zubila se dál, jen když Sedna zmínila stýskání, trošku se zarazila. Prozatím vůbec neměla čas si nějak stýskat, ba ani nad tím pořádně přemýšlet. "No... asi trošku jo," uznala nakonec s lehkým povzdechem při vzpomínce na známou rodnou noru, na květiny, na rodinu. Vzápětí se ale hned zase rozzářila: "Tady je ale zase spousta věcí, co jsme doma neměli a co jsem nikdy neviděla! A až se tam jednou vrátím, budu mít asi tak milion příběhů na vyprávění," rozmluvila se opět a bylo vidno, že v hloubi duše pořád počítá s tím, že jednou cestu zpět domů najde.

//Irisin ráj

Sedna nijak zvlášť neprojevovala zájem se stát místní princeznou, což Mokoš nicméně příliš netrápilo. Ona zrovna taky nebyla princeznovský typ. Brzy začala spíš přemítat nad tou záhadnou mušlí, ať už to bylo cokoliv. Jenže co to, že by ji Sedna taky nakonec nechtěla? "Ale ale ale já chci," zablekotala strakatá, jenže jí hned vzápětí došlo, že dárek, který ten druhý vůbec nechce, asi moc dárkem není. "No ale tak... když nechceš, tak teda ne! Ale kdyby sis to nááááhodou rozmyslela-" protáhla, nechala větu otevřenou a velice významně na Sednu pohlížela. Čekala, jestli si to vážně radši nerozmyslí.
"Já jsem nikdy v životě nebyla u moře," odpapouškovala po vlčici a kroutila hlavou. Neměla šajnu o mušlích, moři ani ničem podobném. Moře aspoň znala z vyprávění, ale to ostatní? "Á, tak jo! To je super nápad! Chci vidět moře, hrozně moc, a mušli taky, a všecko," blábolila a nenechala se dvakrát pobízet, vyrazila za Sednou, sotva ji vlčice lehce pošťouchla.
"Nó, bydlela jsem v Dolině květin, tak jsme moře neměli, jen moře květů," zasmála se. "Já jsem sice o moři slyšela a prý je tady všude kolem ostrovů, vlastně jsem ho asi už viděla z takové vyhlídky, ale nešla jsem se na něj ještě pořádně podívat, prostě jsem to zatím nějak nestihla, haha," smála se a s očekáváním natahovala krk, kdy se jí naskytne pohled na nekonečnou vodní hladinu.

//Jižní hory

Co se týkalo bohů a tak podobně, Mokoš neměla žádný pevný názor, v nic zrovna z hloubi duše nevěřila a vlastně to všechno měla spíše za pohádky, než něco, co se má brát vážně. Ale síla přírody? Ta byla přece nepopiratelná. Však ji mohly vidět všude kolem sebe! "Jo, jo, no právě, příroda má úplně tu největší sílu, však vytvořila všechno kolem, stromy, trávu, zvířata... a tolik toho umí," zubila se vlčice. "V tu jeden přímo věřit musí," dodala ještě a rozhlížela se kolem, jak se snažila najednou vstřebat to všechno, co tady díky síle přírody vzniklo.
Musela se trošku zasmát. Jako princezničku se opravdu nikdy nevnímala. Taková Althyra, to byla nepochybně princezna z ledové země, i když to sama popírala. Ale ony dvě - no, to asi vyžadovalo trochu víc fantazie. "Ha, ale nikdo jiný tu asi není, tak by nám nejspíš nebránil se prohlásit za místní princezny," zašvihala se smíchem ocasem.
Ráda by Sedně taky něco dala. Takový krásný dárek nemohla nechat bez oplátky! Ale co by to mělo být? "Aha, mušle! Bezva! To se dá snadno zařídit!" vyhrkla okamžitě. Těžko říct, jak si mohla být tak jistá, protože vzápětí jedním dechem dodala: "A co jsou to mušle?" To doma v Dolině vážně neměli.

Sedna přišla se zajímavou otázkou. "Ha, myslíš jako v bohy a tak, žejo? To asi zrovna né, nebo nevím, nemyslím si, že tam nahoře někdo sedí a kouká na nás a všecko řídí, ale na druhou stranu - nějaká síla nad námi určitě musí být! Třeba to je zrovna ten osud? Nikdy jsem tomu nedávala žádné jméno," podrbala se zamyšleně za uchem... ale ne zase moc zamyšleně. Tohle bylo prostě až trochu moc hlubokomyslné pro její hlavinku. "V sílu přírody věřím určitě," souhlasila bez zaváhání. "Ta má totiž té síly tolik! Až je to k neuvěření!" zubila se spokojeně. Příroda přece ovlivňovala všechno. To věděla i Mokoš.
Sedna svou kytici kvítí položila na zem, takže teď dvoubarevná očka těkala střídavě mězi květinami a vlčicí. "Jó? Tyjo, to bych taky chtěla umět, i když nevím, jak často to přijde k užitku... ale jeden nikdy neví," zasmála se a brzo se zubila tak široce, až ji rozbolely koutky. Ale nemohla si pomoct. Však jí právě Sedna složila kompliment. "Awww takže já jsem hezká vlčice?" chichotala se a Sednu nerozmáčkla v dalším drtivém objetí jen proto, protože ji rozptýlil bručivý odlet čmeláka, takže k ní jaksi ani nedorazila. "A nejsou to spíš hezké květiny od hezké vlčice?" tlemila se dál jako praštěná (což, ruku na srdce, asi trochu byla) a přitom se snažila rozluštit, co že se jí to Sedna snaží naznačit.
"Aha! Za toho králíka. Ne, počkej, toho jsem vlastně snědla já," plácla se do čela se smíchem. "No, ať to je za cokoliv, fakt ti hrozně děkuju. Měla bych ti taky najít něco pěkného! Ale-" Zběsile se rozhlížela, ale nic ji v tu chvíli neinspirovalo. "Co máš ráda?" chtěla vědět vzápětí.

Sedna mínila, že všechno má svou cenu. Nosit u sebe nechutnou vysušenou část králičího těla za věčné štěstí neznělo jako úplně ten nejhorší obchod, ale Mokoš se to nelíbilo ani tak. Ovšem ve stínu toho druhého, co Sedna řekla, králičí pracička najednou vyznívala mnohem líp. "Jóó? Vážně? Teda! To je teda děsivý! Ještě, že magii vůbec neumím používat! Nechci, aby se moje tělo vzdávalo," kulila překvapeně různobarevná očka, o tomhle nebezpečí magie ji nikdo nikdy nepoučil. Jak to bylo možné? Pro jistotu se ohlédla na svoje boky a zkontrolovala, jestli to nevypadá, že by to její tělo chtělo v dohledné době vzdát. Jeden nikdy neví, obzvlášť, když jsou ve hře kouzelné síly!
Její nazrzlá kámoška naštěstí nikam utíkat vůbec nechtěla. "Tak to jsem taky vážně ráda. Já bych tě vlastně ani násilím držet asi neuměla," zasmála se. "Ale když nechceš nikam utíkat, tak to je v pohodě." Byla šťastná, že se jejich cesty ještě nerozdělí. Sedna byla zkrátka bezva. "No jistě, osud! Co jiného by to bylo, když nás to tak pěkně přivedlo dohromady," zubila se a pak už poslušně vyčkávala, až se menší vlčice opět vynoří z lesa.
Nemohla se dočkat, zvědavostí přímo hořela. Tlapky jí i vsedě samy od sebe přešlapovaly, ocas švihal sem tam a ohýbal stébla trávy za ní, až byla skoro vyžehlená k zemi a přitom vyčuhovala, kdy už se Sedna objeví. Přišlo jí, že to trvá snad hodiny. Naštěstí kolem začala kroužit babočka, která ji trochu rozptýlila - naštěstí ne až tak, aby to přerostlé vlče za motýlem odskákalo kdoví kam. I když by se to možná mohlo stát, kdyby se za pár momentů už druhá vlčice neobjevila. A co to měla v tlamě? "Jéééé," zvolala Mokoš s nadšením a vyskočila na nohy. V očích jí zářily tisíce nadšených hvězdiček. "Pro mě? Sedno, to je krása. Jak jsou všechny barevné a krásné, a hele, dokonce i čmeláka jsi s nimi donesla, jak jsi věděla, že se mi líbí čmeláci? Jsou takoví krásně huňatí! A ty kytičky jsou úplně překrásné, jé," rozplývala se a s nesmírnou vděčností drkla do Sedny svou mamutí hlavou. "Moc děkuju, to je fakt skvělý dárek!"

Jestli ji informace o králičích tlapkách pro štěstí překvapila, pak vědomosti o tom, jak se vlastně zpracovávají, ji přiměly vykulit různobarevný očka, div jí nevylezla z důlků. "Co? No fuj," zasmála se napůl znechuceně, napůl pobaveně. "To bych asi vážně nechtěla, scvrklou králičí nožičku, zase kdyby mi to mělo přinést věčné štěstí... ale i tak! Zní to pekelně divně, že?" porád se smála a kroutila hlavou, div že si ji nevyšroubovala.
"To určitě jsou," začala pro změnu horlivě přikyvovat. "Je to vidět na první pohled. Nechtěla jsem naznačit, že je na nich něco špatného! Ale určitě ti budou líp sloužit, když zůstanou připojené k tobě," zamávala ocasem se širokým úsměvem. "Takže neexistuje jiná možnost, než že si nechám i tebe, i tvoje tlapky," křenila se spokojeně. "Ale jen když budeš chtít! Násilím tě držet nebudu!" dodala ještě, aby se snad Sedna necítila jako nějaký vězeň nebo co.
Že žádný úkryt není ji ani tak moc nezklamalo. K čemu ho teď tak nutně potřebovaly? Absolutně k ničemu. "Aww, já jsem zas nikdy neměla takovou super kámošku, jako tebe! To je teda v tom případě fakt štěstí, že jsme na sebe narazily, co?" Mokoš zářila jako sluníčko, spokojená nade vše, očima bloudila po rozkvetlých korunách krásných stromů všude kolem. Sedna ji z toho ale vytrhla. Měla nějaký tajemný plán, který strakatou okamžitě zajímal, i když netušila, o co jde. "Jediný zajíc ve mně je ten, kterého jsem snědla," odpřísáhla a kecla si na zadek jako vzorný psík. "Čekám tady!" zahalekala za mizící vlčicí, i když přitom nedočkavě posedávala a oháňka jí kmitala nesmírnou rychlostí. Co má asi ta Sedna za lubem? Jen, aby šla rychle, jinak samou nedočkavostí snad začne ohlodávat kůru na stromech.

//Jižní hory

Sedna nakonec nebyla třemi králíky převlečenými za vlka, což byla svým způsobem úleva. Aspoň před ní Mokoš nevypadala jako chladnokrevný vrahoun. "Králičí tlapičky jsou pro štěstí? Vážně? Ó, to jsem ani netušila," zakroutila hlavou a spokojeně se zazubila, že se zase dozvěděla něco nového. Úsměv vzápětí přešel ve smích: "Svoje pacičky si můžeš klidně nechat! I kdybys byla králík, nechala bych ti je. Já si myslím, že mám dost štěstí i tak! Však co bych dělala s králičí tlapkou? Za chvíli by určitě smrděla a... nejspíš bych se zapomněla a snědla ji ještě dlouho předtím," dobrala se nakonec se smíchem nejpravděpodobnějšího scénáře, jak by se to asi odehrálo.
Skoro až zapomněla, že se jí Sedna chtěla s něčím svěřit, ale vlčice se vzápětí ozvala, což ji přimělo natočit tam ušiska a poslouchat. Někdo jiný by se možná naštval, kdyby se dozvěděl, že mu bylo takhle bezostyšně kecáno, ale Mokoš to ani nenapadlo. "Jéje! Tak to jsme dva bezďáci vandráci," zasmála se a dloubla Sednu čenichem povzbudivě do ramene: "To nevadí, nepotřebuješ úkryt, abys byla zajímavá, mě přijdeš zajímavá i bez něj! A pobývat spolu můžem taky i bez něj! Možná nemáš ségru, ale máš aspoň kámošku, žejo?" křenila se kolem dokola, hotové ztělesnění dobrosrdečné naivity, a očkama přitom bloudila po rozkvetlých korunách ovocných stromů.
Byl to ten samý lesík, ve kterém ji moře vyplivlo, ale to strakaté vlčici vůbec nedošlo. Posledně to tu ještě takhle krásně nekvetlo. "Koukej na všechny ty krásné kvítky! Uprostřed takové krásy se vůbec nedá trápit nějakým neexistujícím úkrytem, ne?" ukázala tlapou ke korunám stromů a doufala, že to Sednu rozveselí.