Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sedna naštěstí skutečně vypadala živě. Ať se stalo cokoliv, smrt ji pustila ze svého náručí a Mokoš se snad už ani nemohlo víc ulevit. "Néé, já se tě přece nechtěla zbavit, já jsem tě chtěla zachránit," připomněla Sedně, která na to možná v tom shonu s umíráním zapomněla. Nevadilo to, Mokoš si moc dobře pamatovala, co se všechno stalo! Nevěděla, co zapříčinilo návrat Sedny k životu, třeba to i byly její slzy, nebo se jen nějaká vyšší moc nad vlčicemi slitovala, ale nakonec souhlasila s postojem svojí kamarádky. Nechme to plavat! Hlavně, že je všechno zase dobré!
Sedně se moc nelíbilo být mačkaná a nechávat si přearanžovat kosti v těle, kdoví proč, jenže pro velkou hromotlučku bylo dost náročné tlumit svoje nadšené emoce - což dokázala i tím bezmyšlenkovitým polibkem, který malé vlčici rázem ze samé radosti věnovala. Sedna na ni zůstala zírat, i když strakaté příliš nedocházelo, že ji mohla uvést do nějakých rozpaků. Sama se nijak rozpačitě necítila, měla ve zvyku zkrátka jednat podle toho, co jí zrovna přišlo na mysl. Jen jí oplácela svůj neviňátkovský úsměv a když nakonec přistála pusa i na jejím čenichu, zvonivě se zasmála. Všechno bylo dobré. Skvělé, přímo. Věřila, že v Sedně našla nejlepší kámošku pod sluncem!
"Nojo vlastně, tak pojďme!" vyskočila na nohy, když si vzpomněla, že vlastně měly někam namířeno. Otočila k Sedně zvědavě hlavu: "Jo? A s čímpak? Nejsi náhodou tři králíci ve vlčím převleku, že ne? Protože by mi to nevadilo, ale asi by tě dost vyděsilo, že jsem sežrala tvého příbuzného... i když by to vysvětlovalo, proč jsi ho ty nechtěla," rozběhly se jí myšlenky úplně náhodným směrem a spolu s nimi i její tlama. Klusala za Sednou a oháňka se jí spokojeně pohupovala sem tam.

//Ovocný lesík

Ať prosila a snažila se jak chtěla, nemohla zastavit postup Sednina umírání. Život menší vlčice jí prostě prokluzoval mezi tlapkami. Sice se snažila to vidět optimisticky, ale to kňourání a nářek její nové kamarádky ji bodalo až u srdce. Světlo na konci tunelu možná tvrdilo něco jiného, ale ona věděla, že to je její chyba. "Ale já jsem vymyslela ten hloupý závod," křivila tlamku... a za chvíli už bylo po všem, Sedna v sobě už měla jen poslední záchvěvy.
Jediné, co v tu chvíli mohla dělat, bylo rozbrečet se jako želva, rozvzlykala se náhle a pěkně nahlas. Svým objetím vlčici zcela určitě pořádně prokřupla žebra, a taky - co to? Že by jí vnukla zpátky i dar života? Uvědomila si, že ji tlapky opatrně hladí po zádech, že k ní kdosi konejšivě promlouvá, kdosi, kdo je nepochybně vlčicí, kterou už by pomalu pohřbívala.
Odtáhla obličej z hnědého kožíšku, do kterého si ještě před vteřinou utírala slzy a rozmazaným zrakem viděla, že se Sedna hýbe, mluví, a už vůbec nevypadá mrtvě. Možná jen zněla tak trochu přiškrceně. "H-huh?" popotáhla a zamrkala, ale slzičky se jí pořád ještě tlačily do očí. Mokoš mírně povolila sevření svých tlap, protože si matně uvědomila, že možná svou kámošku mírně drtí. O něco se odtáhla, aby se mohla na vlčici pořádně podívat. "Sedno? Ty... ty seš živá?" Konečně jí to docvaklo plnou měrou. Tvář se jí rozzářila jako lampion. "Sedno!" vyjekla. "Sedno, ty seš živá! Já jsem myslela že- měla jsem strach, že- Já jsem věděla, že to přežiješ!" rozesmála se a ze samé radosti sevření svých tlap znovu zesílila, jak ji přitáhla zpátky k sobě. Oháňka se jí nadšeně rozkmitala a slzy, co jí tekly z očí, se rázem staly slzami radosti. "To už nikdy nedělej, já jsem vážně myslela, že u-u-umřeš," zajíkla se ještě, ale jinak už se zase smála. Kdyby něco takového dovedla, snad by se Sednou v náručí tančila vítězný tanec - ale to by nezvládla, takže svému nadšení dala průchod tím, že vlčici impulsivně věnovala olíznutí na čenich. A že bylo skutečně důkladné! Srdce se jí tetelilo štěstím a úlevou. "Jsem tak ráda, že nejsi mrtvá! Jsi určitě v pořádku? Vážně se ti nic nestalo?"

Navzdory pošťuchování pihovatým čenichem Sedna zůstávala na zemi v podobě jakési beztvaré hroudy a vůbec, vůbec se nezvedala. Dokonce ani dost dlouho nic neříkala a vypadala vážně smutně... a Mokoš netušila, co by mohla dělat. Nikdy jí nenapadlo, že běhání může vlka i zabít! Vlastně se s vlčí smrtí ještě nikdy nesetkala a opravdu z hloubi duše doufala, že každou chvíli Sedna vyskočí zpět k životu, ale to se nestalo, místo toho umírala ještě víc, než předtím. "Ale to nemůže být tvoje poslední tažení," ujišťovala ji Mokoš. "Není, já vím, že není, to bude dobrý, určitě," statečně se snažila dál usmívat. V koutku mysli ji cosi potahovalo - možná se nějaká osamělá mozková buňka snažila podotknout, že na tom umírání něco hodně nehraje, že se umírající vlci asi málokdy tváří, jako že se každou chvíli roztrhnou potlačovaným smíchem - ale zatím se jí nedařilo tu zprávu předat. Věřila všemu, co jí kdo řekne, a teď se moc bála o menší vlčici, než aby si uvědomila, že to je z větší části jen pokračování hry.
"Né, já nechci tvoje oči ani ocas, nech si ho, ještě ho budeš potřebovat, protože neumřeš, čím bys pak vrtěla, kdybys mi ho dala!" přemlouvala Sednu a snažila se na tváři udržet optimistický úsměv, i když se jí tlama různě vlnila a kroutila... jako by měla každou chvíli propuknout v pláč - což taky hrozilo. "Sedno, to je moji vina, kdybych věděla, že může závod vlka zabít, nikdy bych to nenavrhla. Musí se dát něco udělat, na," nacpala Sedně před čenich několik stébel trávy, co chvatně uškubla ze země, "třeba to je léčivá tráva? Co? Nevíš?" Ale měnší vlčice už byla na cestě do věčných lovišť! Mokoš vytryskly slzy právě ve chvíli, kdy se k ní otočila s velikým úsměvem, který tak byl najednou rozmazaný a mohl klidně být křečovitým smrtelným šklebem. Její poslední slova už skoro ani neslyšela, protože chňapla nazrzlé tělo svými velikými tlapami v medvědím objetí, div že ze Sedny vážně nevymáčkla duši. "To debůžeee-eeš," rozvzlykala se jí do kožichu, oblbnutá nejokatějším divadlem na světě.

//Severní hory přes Dračí průsmyk

Koho by si měla vzít, na to Mokoš během té chvíle nepřišla a králíka se jí do Sedny taky našťouchat nepovedlo, ale nebyly to neúspěchy, které by ji nějak zvlášť deptaly. "No, já vlastně nevím? Nějak to musí vznikat, ne?" Upřímně na nějaké hluboké úvahy o vzniku života a různých druhů nebyla její hlavinka stavěná. "Ze vzduchu by to klidně šlo!" chytila se ochotně první věci, co Sedna vypustila z tlamy a dál jen nadšeně pokyvovala hlavou: "To jo, dokonce i věci, které si nevymyslíme! Já bych třeba nedokázala vymyslet kytky a králíky a potoky, kdybych je nikdy dřív neviděla," zubila se a rovnou se láskyplně rozhlédla po veškeré kráse přírody, kterou ze své pozice mohly vlčice vidět. Možná nevěděla, jak to příroda všechno stvořila, ale byla ráda, že to dokázala.
Povedlo se jí Sednu pěkně vylekat. Trochu svěsila své jinak vzpřímené ucho - to sklopené zůstávalo sklopeným. "Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit, vážně ne," sklopila omluvně oči a zamrskala špičkou oháňky. "Žádné barevné ptáky za tebou nepřivedu, neboj!" I když... to se snadno slibovalo, když žádný páv nebyl v dohledu.
Nechala by si na čenich navěsit tolik bulíků, kolik by jen unesla a nejspíš by si toho ani nevšimla. Vůbec jí nepřišlo, že na tom, co jí Sedna povídá o úkrytu nebo na její reakci něco nehraje. Držela se své pozitivní představy, jak pomáhá své nové kamarádce hledat schovanou noru. "To nic není, já vždycky ráda pomůžu, kámoškám obzvlášť," zářila jako sluníčko, že byla označena tímto slovem - doteď měla jen rodinu, sestry, mámu, tátu, babičku, a samozřejmě je měla všechny ráda... ale kámošku? Kámošku ještě neměla a taky jí nikdy nikomu nebyla. Jak vzrušující!
Pak už ale zahájily svůj závod. Sedna se hnala kupředu, Mokoš se valila za ní, dokonce po dobu trvání jejich sprintu zmlkla, aby neplýtvala dechem. Už už vlčici doháněla, dělala si naděje, že ji i předežene, ale vtom se jí přímo před čenichem rezavá zastavila a skácela se k zemi, kde z ní vycházel jenom tenoučký hlásek. Mokoš jen tak tak uskočila stranou, aby do ní nenabourala, ale hned se zase otáčela zpět. Teď byla řada na ní, aby se vyděsila. "Né, né, Sedno, neumírej!" vyhrkla a rozplácla se těsně vedle ní, div že ji přitom nezalehla. Taky funěla jako lokomotiva, ale na umírání to ještě nebylo. Jenže co Sedna? Vždyť z ní najednou byla úplná placička. Nějaké vítězství v závodě bylo rázem zapomenuto. "Neumřeš, že ne? Seš moje první kámoška na světě a nemohla bych si to odpustit, kdybys umřela," dloubala ji opatrně čenichem do ramene.

Láska že umí spadnout z nebes? To byla představa, která Mokoš pobavila. "Haha, jako nějaký anděl třeba? Nebo ptáko-vlk s křídly? Teda, někoho takového bych určitě potkala ráda, ale nevím, jestli bych si je chtěla zrovna brát," zasmála se. Smích ji na chvilku (ale vážně jen na krátkou) přešel, když se s hnědou přetlačovaly o ušáka, kterého ta menší ne a ne přijmout. "Ale já se nepotřebuju vykrmovat," protestovala Mokoš, kterou by určitě za hubenou nikdo neoznačil, i když se to mohlo rychle změnit, když se teď bude muset starat sama o sebe mimo pohodlí rodné Doliny. Vypadalo to však, že se jí do vlčice nepovede králíka nacpat, leda by jí ho do chřtánu začala rvát násilím, což bylo dost barbarské. A vlastně sama hlad pořád měla, takže zatímco druhá vlčice mluvila o svalnatých opeřencích, Mokoš zbytek svačiny mezi řečí spořádala, skoro aniž by si to uvědomila.
Ten opeřenec zněl vážně zajímavě, mimochodem. "No páni, to musela být krása! Tady je tolik zajímavých věcí, třpytiví práci? Kdo to vůbec všechno vymýšlí? Jak to vznikne?" pronášela víceméně řečnické otázky a kulila očiska, div jí nevypadla, už taky hrozně moc chtěla vidět něco z místních zvláštností. "Škoda," posteskla si nad pírkem, ale moc zdrceně nevyhlížela, "ale to nevadí, mně stačí i ta myšlenka. A kdo ví, třeba ho taky někdy najdu a nějaké peří od něj získám," střihla ušima. "Ale až někdy jindy," dodala bleskově, protože jí přišlo, že se vlčice příchodu opeřenců docela obává. Už byla tak třemi tlapkami na odchodu někam jinam a Mokoš si nestěžovala. Byla s tím v pohodě, nadšená do průzkumu nových míst, která určitě skrývala spoustu tajemství.
Svou noru někde v lesíku vlčice sdílela ještě se sestrou, nad čímž se strakatá vlčice ani nepozastavila, ale nad tím, že úkryt ukrývá? Že ho snad i přemisťuje, aby se nedal najít? Jak by to vůbec fungovalo? Prostě nějak. "No to musí být těžké, nevědět, jestli najdeš noru tam, kde jsi ji nechala," pokývala velice moudře hlavou. "Ona za to tvoje ségra určitě nemůže, když má mozek na kaši, to taky nemůže být úplně jednoduché," zastala se rovnou jedním dechem vlčice, kterou vůbec neznala. "Ale když ti pomůžu hledat, tak to určitě zvládneme najít levou zadní, ani se přitom nezadýcháme!" zubila se optimisticky a máchala ocasem, až by se jeden bál, že s jeho pomocí vzlétne do vzduchu nebo přivolá vichřici.
"He, nejspíš ano, nikdy mi to tak nepřišlo, ale jsi už druhá, co mi to říká," zasmála se zvonivě nad označením svého jména za exotické, ale už tu dlouho postávat a tlemit se nemohla - menší vlčice sebou totiž najednou mrskla a přijala její výzvu k závodu rovnou tím, že se pustila bleskově do běhu. "Sedno!" mohla si Mokoš rovnou vyzkoušet její jméno, které se právě dozvěděla. "Jen počkej!" smála se a vyběhla za ní. Její mohutné tělo nabíralo na rychlosti s každým skokem, jak se snažila zkrátit vzdálenost mezi nimi. Možná nebyla žádný závodník, ale zase nehodlala Sedně darovat vítězství úplně zadarmo.

//Jižní hory přes Dračí průsmyk

"Nekousl? Né, proč by mě měl- ááá," rozzářilo se jí v očkách pochopení, když jí došlo, o čem to hnědá vlčice mluví a hned poté se rozesmála. Olízla si čenich a ještě trochu si ho otřela packou, takže z něj většinu červených šmouh dostala dolů: "Kdepak, to neby ten králík, to byl támhleten šutrák tamhle," ukazovala horlivě tlapou právě na ten balvan, co za to byl zodpovědný. "Jó, já myslím, že už se to zahojilo, však o tom skoro ani nevím," zubila se, ale trochu ji natlučený čenich přece jenom pobolíval. "A na svatbu se stejně ještě dloooouho nechystám," zatřásla hlavou, až jí ušiska zaplácaly, to rovné i to sklopené. Koho by si asi tak brala?
Začala vlčici podstrkovat svou kořist, kterou však ona odmítala a odstrkovala ji zpátky se slovy, že před chvílí jedla obřího ptáka. "Ale, ale však-" blekotala Mokoš a všemožně se snažila zabránit tomu, aby ušák skončil zpátky u ní, jenže se jí to moc nepovedlo. "Ale jedním obřím ptákem se určitě nevykrmíš!" dostala ze sebe nakonec souvislou větu a celkem smutně koukla na odmítnutého ožužlaného králíka u svých tlap. Druhá vlčice ale vypadala odhodlaně ten dar nepřijmout. Však se ještě uvidí.
Zatím poslouchala o tom podivném opeřenci, což ji poněkud rozptýlilo. "Fakt?" vykulila oči. "O takových nabušených ptácích, co zmlátí vlka, jsem tedy ještě neslyšela! Možná proto kolem něj bylo tolik obdivovatelek? Fů, a ty jsi ho doopravdy ulovila?" Teď to skoro vypadalo, že je obdivovatelka z Mokoš - že by ta drobná vlčice byla mnohem silnější, než vypadala, když si podala nejsvalnatějšího opeřence na celých ostrovech?
"Jasně, proč ne, můžem se jít projít," neměla vlčice sebemenších námitek, i když očkem házela kolem, jestli ty ptáky neuvidí. Zajímalo ji, jak vypadají, ale hnědá už se s nimi utkat znovu nejspíš nechtěla. Jeden souboj nejspíš stačí. "Tyjo, máš vlastní noru a všechno? To je skvělý. Po boji s obřím opeřencem si určitě taky musíš odpočnout! Kde ten lesík je? Je to daleko? Můžem jít hnedka?" spustil se kolovrátek otázek, zatímco strakatá vlčice přešlapovala téměr na místě a točila se kolem té menší. "Můžem závodit?" skákaly jí v očích nadšené jiskřičky, i když před chvílí závodila se zajícem. "Nojo, vlastně - já jsem Mokoš," představila se někde mezi tím přešlapováním a kanonádou otázek. "Ať na mě nemusíš volat 'hej, počkej,'" zasmála se.

Čekala na Thyru, ale ta nikde a větší a větší část králíka se po malých soustech přesouvala Mokoš do žaludku. Nechtěla ho sežrat sama, chtěla se s Althyrou rozdělit, ale copak si mohla pomoci? Sváděla vnitřní boj, ale hlad vítězil. Alespoň do chvíle, než se před ní, kde se vzala tu se vzala, vynořila vlčice. Ne Althyra, to by si nespletla dokonce ani Mokoš - tahle byla menší, hubenější a hlavně celá hnědá. Z hrdla se jí vydral jakýsi podivný skřek a potom zase hluboký povzdech, nebo pokřik, nebo co to vlastně bylo.
Mokoš na ni pohlédla různobarevnýma očkama, čenich ještě trochu ušmudlaný vlastní krví stejně jako tou králičí a na tlamě se jí rychle roztáhl široký úsměv. Co znamenají ty pazvuky sice nechápala, ale měla zase novou společnost a Thyra se jí rázem vypařila z hlavy. "Je dobrý, moc dobrý! Měla jsi vidět, jak jsem ho ulovila!" rozkmitala vesele oháňku, nadšená, že se konečně někomu může pochlubit se svým nemalým úspěchem. Že si při tom rozbila čenich? No a co. "To bylo - králík hop a já za ním hop a chňap a bylo to!" Zatímco vysvětlovala, zároveň lov i předváděla - odběhla nejdřív o pár kroků od napůl sežrané mrtvoly králíka, pak předvedla svoje "hop a hop" a vzápětí králíka ulovila znovu. Triumfálně ho zvedla do výše, až z něj vyklouzla část vnitřností.
Nezdálo se, že by si toho všimla - hned totiž ušáka upustila znovu na zem, protože došla jistého uvědomění. "Ale počkej! Však ty jsi úplně kost a kůže!" poukázala na dosti droboučkou stavbu těla druhé vlčice. Copak nevěděla, že má jíst? Nebo neměla co? "Nemáš hlad? Určitě máš," a už jí cpala zbytek králíka pod čenich. Byl to hodně oslintaný a ožužlaný zbytek, ale i to patřilo mezi skutečnosti, které pro Mokoš neznamenaly vůbec nic.

//Němé údolí

Mokoš měla víc štěstí, než rozumu. O hodně víc štěstí, než rozumu. Toho byl dostatečný důkaz už jen to, že se dožila dospělosti, i když - pravda - ve velice bezpečném a hlídaném prostředí. Teď pádila za králíkem bez ladu a skladu, natožpak bez nějakého plánu, a kdyby na světě existovala spravedlnost, měl by jí prchnout a ona už by ho v životě neviděla. Jenže tak se to nestalo. Jak se přiblížili opět k horám, chudák ušák vběhl do slepé uličky, najednou mu v cestě stála strmá skála, po které se jen tak vyškrábat nedokázal a z druhé strany už se k němu hnala Mokoš. Než panikařící králík přišel na to, co dál, už po něm vlčice skočila. Břinkla se přitom o onen balvan do čenichu, možná aby byla alespoň nějaká ta spravedlnost, avšak skoro si toho ani nevšimla, protože jí přitom králík skončil v tlamě. Chvíli ho jen tak žužlala, zatímco zvíře kvílelo a snažilo se vysmeknout, ale nakonec tomu učinila pár kousanci přítrž. Králík tak neměl ten úplně nejrychlejší konec, ale dočkal se ho.
Mokoš si hodila oslintané králičí tělo k nohám. "Tyhro! Mám ho, mám ho, vidělas, jak jsem lovila, vidělas to?" rozbrebentila se, ale kde vlastně Thyra byla? Nepřítomně si tlapou otřela čenich, ze kterého jí po setkání s balvanem tekla trošku červená. "Tyhró?" Nic. No co. Však ona se ukáže! A pak zase jí Mokoš ukáže, jak krásně toho králíka pro ně ulovila. Lehla si k němu a i když ho nechtěla žrát bez Althyry, měla strašný hlad a tak ho začala aspoň tak trošku oždibovat... a tím způsobem zanedlouho v její obří tlamě zmizela bezmála polovina králíka.

Mokoš chvíli čekala, jestli náááhodou Thyra nevytáhne z nějaké skryté skrýše něco na zub prostě jen tak, ale brzy její prchlivou pozornost zaujalo cosi docela jiného. Totiž pár dlouhých uší hopkajících v trávě - uší, které by nepochybně měly být připojeny ke zbytku šťavnatého králíka. "Králík!" zašeptala velice důrazným šepotem a ještě důrazněji ukazovala směrem, kde se ušák nacházel, svou medvědí tlapou. "Králík, Thyro, králík, vidíš ho? Já ho chytnu!" A aniž by čekala na nějakou odpověď, reakci nebo cokoliv, vypálila ušákovým směrem. Ten pochopitelně nečekal, až ho tenhle hrom do police ve vlčí podobě chytí a sežere, dal se rovnou na útěk a Mokoš pádila za ním. V tu chvíli zapomněla na nějakou Althyru i na všechno ostatní, jediné, co ji zajímalo, byl prchající ušák, na kterého měla strašnou chuť. A tak neohrabanými skoky běžela dál a dál, ozlomkrk za králíkem.

//Severní hory

Mokoš a Sedna - 1, 11, 22

//Severní hory

Některá slova, co Thyra používala, se jí vážně nelíbila. Tahala ji za uši a dokonce i černobílá vlčice souhlasila, že to příliš pěkné není. "Vážně mě mrzí, že to u vás doma bylo takhle, ale je dobře, že se ti povedlo z toho vymotat a nechat to všechno za sebou a teď můžeš být volná jako pták!" vyskočila až příliš vysoko a tentokrát jí tlapy vážně podjely, až po zadku sklouzla o pár metrů níž. Na jejím výrazu však nebylo ani poznat, že se něco takového stalo, prostě se jen oklepala a mluvila dál, jako by nic: "O mém životě? Nó, co bych ti měla říct, co jsem ti ještě neřekla? Tak jo, mám tři sourozence, všechno jsou to sestry. Takže jsme byly čtyři vlčice. Táta prý hrozně chtěl syna, takže to je docela smůla, co?" zasmála se.
"Moje sestry se jmenujou Živa, Lada a Vesna. Živa je takový strašpytlík malinkej, odmalinka se mi schovávala za ocasem, když se někde šustlo něco, čeho se lekla. Ale je hrozně hodná! Stejně jako Lada a Vesna, s těmi si jsme asi víc podobné, ale celá naše čtveřice byla vždycky nerozdělitelná!" Jen to řekla, ucítila bodnutí smutku u srdce, které nečekala a vůbec se jí nelíbilo. Rychle se proto otřepala a dodala: "Už se vážně těším, až jim budu všechno vyprávět." Jasně, protože je samozřejmě brzy zase uvidí a naprosto neexistovala jiná možnost.
To už sešly dolů do údolí, kde panoval mír a klid a všechno působilo velice vyrovnaně a mírumilovně. "To teda jo, páni, je to tu takové tajuplné, že? Ale ne strašidelně tajuplné, dobře tajuplné." Evidentně ne dostatečně, aby to Mokoš donutilo zavřít tlamu, ale aspoň trochu ubrala volume. Hovořila teď jakýmsi důrazným šepotem.
"Hlad?" Jako by Althyra vyslovila nějaké zaklínadlo, uvědomila si strakatá vlčice tu prázdnou jámu zející v jejím břiše. Muselo jí v něm kručet už nějakou dobu, ale dosud byla příliš nadšená všemi novotami, než aby potřeby vlastního těla vnímala. No a teď měla pocit, že by dokázala sežrat buvola. "Jooo, hrozný hlad! Přímo umírám hladem," vykulila oči, jak ji to náhlé uvědomění překvapilo. Začenichala, byli tu cítit hlavně hlodavci, což bylo dobře, protože Mokoš nebyla moc přeborník v lovu ničeho jiného. Ale kolik by těch myší musela ulovit na zahnání hladu? Však to bude trvat věčnost! Nebyla úplně zvyklá starat se sama o sebe. Ještě jí to pořád celé nedošlo, že tady už ji nikdo obskakovat nebude. Otočila se na Thyru. "Nemáš někde něco schovanýho?" olízla si tlamu, ze které jí div netekly sliny.

Jméno vlka: Mokoš
Pohlaví partnera: Nejlépe vlčice, vlk může být taky
Věkové rozmezí: 3+
Preferovaná povaha: Dobrá duše, která vydrží s hyperaktivním mamlasem - takže buď někdo trpělivý a shovívavý, nebo taky trochu (i hodně) praštěný
Čísla: 9, 11, 22

Mokoš, která neznala nic jiného, než obyčejný život, pokyvovala hlavou. "Zní to strašně moc únavně a zamotaně, to tedy ano. Já bych ani nevěděla, co to všechno znamená, kdybych takhle žila," chytala se za hlavu, nedocházelo jí, že kdyby takhle vyrostla, jistě by to chápala mnohem lépe.
Tak s těmi liniemi to tedy bylo trochu jinak... Mokoš lehce zacukala uchem pokaždé, když padlo slovo "bastard". "To je přece ošklivé slovo, b-bastard," zakoktala se na něm trošku, jako by jí ani nešlo přes tlamu a pak se zasmála, protože z toho, co se jí Thyra tak usilovně snažila vysvětlit, prostě nechápala skoro nic. "Myslím, že vůbec nevím, o čem mluvíš," zaculila se jako sluníčko, evidentně ji to netrápilo. "Rodokmen, linie, spodina... Nic mi to vůbec neříká. Ale to je fuk, konec konců tady už se tím přece trápit nemusíš, viď?" zastřihala ušima a mrkla na Thyru. "Noo, ale dovedla bych si tě jako princeznu představit!" zubila se vlčice dál. Opravdu ano!
Možností volby, kam jít, co dělat, co poznat tu bylo prostě příliš, než aby se dokázala rozhodnout. Byla tedy ráda, když tohle břemeno volby její společnice vzala na sebe. "Tak jo! To zní skvěle!" odsouhlasila její plán nadšeně (jako by asi odsouhlasila každý plán) a vydala se za ní z hor zase dolů.

//Němé údolí

"To teda jo," přitakala Mokoš. Přišlo jí to hloupé a nepochopitelné, v jejím světě plném duhy, kytiček a motýlků podobné věci vůbec neměly místo. Čest ani absolutní moc jí nic moc neříkaly. Vlastně to sotva chápala. Ostatně ani Althyra v tom dle vlastních slov neměla úplně jasno. Snažila se to sice Mokoš trochu objasnit, ale popravdě to strakaté vlčici povětšinou šlo jedním uchem tam a druhým ven. Ne, že by se to pochopit nesnažila, ale - přiznejme si to - prostě nebyla z těch úplně nejbystřejších. "Páni, to je teda pěkně složité! Nikdy by mě nenapadlo, že vlčí rodiny jsou někdy až tak děsně moc komplikované. A bojovat kvůli území? Cožpak není na světě dost místa pro všechny?" podivovala se. Však byl svět tak hrozně obrovský, nemohl si každý hrát na svém písečku a nechat ostatní na pokoji?
Thyra jí vypověděla svůj příběh, alespoň ve zkratce. Všechno to ale pro ni bylo tak cizí, neuchopitelné. "Linie? To jako... štíhlá linie?" nechápala, hlavu nakloněnou ke straně. "Páni, nechtěla bych být s někým, koho nemám ráda. To je dobře, že jsi utekla - úplně jako nějaká princezna z pohádky," chytila se aspoň tohohle, protože z příběhů, které slýchala doma, si podobnou situaci dokázala aspoň trošku představit. Přimhouřila oči. "No, nejsi třeba tajně nějaká princezna? Já bych to nikomu nevyzvonila, neboj," naklonila se spiklenecky k Thyře a napjatě očekávala odpověď.
Že by na hoře nad nimi mohla ležet zmrzlá vlčí těla byla skutečnost, které se Mokoš věnovat vskutku nechtěla. "Určitě neee, kdyby mu začla být zima, tak by přece slezl dolů," mínila a zastavila se u okraje srázu, aby se mohla podívat z vyhlídky na kraj, který měly pod sebou. Byla to vážně nádhera! I když tu fučelo a když se podívala přímo dolů, trochu se jí z toho motala hlava. Trochu couvla od kraje a koukla směrem, který jí Thyra ukázala. "Ó, nojo! Tam dál je těch lesů víc, a té vody a luk a všeho... je toho tady tolik!" byla z toho úplně paf. "Ani nevím, co bych chtěla vidět nejdřív. Možná všechno? Ale všechno naráz určitě nejde, jé... Kam by ses chtěla podívat ty?"

V jakém šíleném kraji to Althyra dříve žila? Vlčice, jež dosud poznala jen mír a klid, se nestačila divit. "To je tedy hrozné!" zvolala rozrušeně. "Nebylo by lepší, kdyby spolu vlci vycházeli už od začátku? Takhle jich musela spousta umřít," škubla sklopeným uchem, kdepak, tohle se jí nezamlouvalo. Thyra se rozpovídala o tom, jak to chodilo v její rodině a zcela upřímně, Mokoš to moc nepobírala. "Možná i zajímala, ale myslím, že jí moc nerozumím," zasmála se, protože se v tom ztrácela hned na začátku. Hned se ale zase trošku zachmuřila, když vlčice potvrdila, že ty boje a spory byly vlastně zbytečné. "Muselo tedy být asi těžké tam žít, když se vlci mezi sebou takhle zbytečně hašteřili? Jen nechápu, proč to tedy vlastně dělali? Jen kvůli té síni slávy?" Bylo vidno, že si to strakatá moc neumí představit.
"Né, nikdy. Jen někdy se sestrami, ale to byla jen hra. Neměla jsem důvod se s někým prát, a vlastně ani nebylo s kým, u nás byl poklid a mír, nebylo třeba se s nikým bít," zamávala ocasem.
"Pokud se mezi sebou tak mlátili, tak máš asi pravdu," usoudila Mokoš, že vlci by se jí tam opravdu nezamlouvali. "Dávám pozor," uklidňovala ji a našlapovala opravdu pro onu chvíli i celkem klidně, protože stoupání do nezvyklého kopce ji začínalo unavovat. Nebyla na takové šplhání zvyklá. "Škoda, zajímalo by mě to, určitě to musí mít nějaký důvod! Přece se to neděje jen tak pro nic za nic," drmolila, ale sama na nic nepřicházela. Že jí Thyra tvrdila, že na vrcholu nic zajímavého není, to jí šlo jedním uchem tam a druhým ven. "Nojo, ale to přece nemůže nikdo vědět, když tam nebyl, že?" naklopila hlavu ke straně. "Ještě malý kousek, jooo?" zaprosila, i když už funěla a jazyk jí visel z tlamy. Před sebou ale viděla místo, kam se chtěla dostat - rovnou římsu, takovou vyhlídku. S hlubokým funěním došplhala až tam a tam se zastavila. Krajina byla pod nimi jako na dlani a Mokoš výjimečně došla slova. Alespoň na chvíli. To byla taková krása!