Příspěvky uživatele

< návrat zpět

b) Převod z hráče na hráče
Převádím 5 mincí z Morpheuse na Ezru, poplatek je 10 kšm
před: 174 kšm, 13 rubínů, 12 mincí

po:
Morpheus - 164 kšm, 13 rubínů, 7 mincí
Ezra - 321 kšm, 7 rubínů, 20 mincí

Převádím 100 kšm z Morpheuse na Naxina, Poplatek je 5 kšm
před:
Morpheus - 164 kšm, 13 rubínů, 7 mincí

po:
Morpheus - 59 kšm, 13 rubínů, 7 mincí
Naxin - 470 kšm, 27 rubínů, 18 mincí

Převedeno

Věnovala mu váhavý úsměv. Na to lehce zareagoval svým úsměvem. Během jeho pomoci mu věnovala mnohem více sebejistý úsměv. V tu chvíli se mu zastesklo po Nito. Tolik by se k tělu onoho vlka chtěl přitulit. Nasát tu příjemnou vůni srsti. Děkovala mu. ,,Za málo." Jeho ocas se ovšem v jakémsi šťastném gestu rozhýbal. Rozhodla se pro pár váhavých kroků. V tu chvíli se jeho ocas zastavil a on jí pro jistotu jistil. Nevěděl jak dlouho byla mimo, takže byl raději opatrný. Po chvíli, už jí nechal jít samotnou. Prošla se tak více sama. Po protáhnutí svých svalů se za ním vrátila. Vypadala mnohem lépe, než když jí z vody vytahoval. Padla otázka na jeho jméno. ,,Morpheus." představil se svým, zvoleným, jménem. Ono představovat se jménem, které znamenalo smrt nebylo nic příjemného. ,, Těší mě." zastesklo se mu po Nito. ,,Promiň. Měl bych jít hledat někoho, kdo je mému srdci blízký... Odloučili jsme se v temném lese a... Dělám si starosti jestli je v pořádku." Uši dal lehce do stran. Tolik se mu po jeho polovičce zastesklo. ,,Snad se ještě někdy uvidíme, Zarino." Tím se s ní rozloučil a vydal se Nita hledat k Namareyské smečce. Snad by mohl být tam. Minimálně to bylo něco, v co opravdu doufal.

-> namareyská smečka

Zpočátku se nezdálo, že by se probouzela. Nechtěla? Nemohla? Slyšela jej vůbec? Nakonec ty oči otevřela. Spadl mu obrovský kámen ze srdce. Tolik se mu ulevilo. I jeho napjaté svaly se o něco uvolnily. Více se hýbla. To už mohl Morph začít slavit. Rozmával se ocasem ze strany na stranu jako malé štěně. Tolik radosti za něco tak prostého. Na jeho skoro až rozkaz zvedla hlavu. Nikoho nezabil. Stále to byl vlk, který na svém triků neměl ničí smrt. Ach, bohové. Tolik se mu ulevilo, že ani slovy by to nebylo možné popsat. Jako první slyšel její omluvu. Byla plně při smyslech... ,, Žiješ." z jeho hlasu bylo slyšet tolik úlevy smíšené se starostí o neznámou vlčici. Svou hlavou jí lehce podepřel pro případ, že by ji její vlastní nohy nebyly schopné unést. Jak dlouho v té vodě mohla být? To teď nebylo důležité. Jistě byla unavená... A hladová. Nevěnoval příliš pozornosti tomu, že by po něm chňapla zuby. Vzhledem k tomu, že jí před chvilkou vytáhl z vody, tak bylo jen velice málo pravděpodobné, že by něco takového byla vůbec schopna. Navíc by stačilo v tuto chvíli o něco více šťouchnout a byla by zpět na zemi jako nic. Takže o nic takového se zřejmě ani bát nemusel. Ještě vzhledem k tomu, že první její slovo po probuzení bylo promiň... Ale co on věděl? Jak mohl vědět jestli mu neublíží stejně jako první vlčice, do které se na místních ostrovech zamiloval. A pak jeho srdíčko zahojil Nito... Jeho nejdražší polovička.

Dýchala? Byla naživu?... Reagovala. Pohnula uchem. Takže naživu byla. Šťouchl do ní hlavou. Chtěl se ujistit, že otevře oči a bude nějak reagovat. Nerad by jí skákal předníma packama na hrudi aby jí probral. Nechtěl jí u toho zlomit nějaké žebro, nebo, nedej bohové, propíchnout plíci. Za to by mu ona neznámá vlčice asi nepoděkovala. Navíc nechtěl mít na svých tlapkách něčí smrt. I když jen jeho otec ze smrti jiných obviňoval on sám za to vlastně nemohl. Ať už to byla jeho matka, nebo sourozenci. ,,Probuď se." zkusil ji pobídnout k otevření svých očí i slovně. Už jen představa, že by někoho zabil... Co by mu na to řekl Nito? Nehnusil by se mu pak? Dokázali by se pak navzájem podívat jeden druhému do očí? Ještě do vlčice šťouchl čumákem. Vydal dokonce i tiché zakňučení. ,,Otevři oči." Tolik doufal, že oči otevře. Že projeví více komunikace a třeba zavrtí ocasem. Nebo i kdyby po něm měla cvaknout zuby, tak by to bral jako že se probrala. Cokoliv jen aby se jeho dušička mohla ujistit, že je v pořádku. Morpheus byl v tomhle možná až moc hodný vlk. To se přeci jen ukázalo už tehdy, když si ona vlčice pohrála s jeho křehkými city. Plamínek naděje tak dokonale zadupala do země. Udusila jej, zabila... Až Nito začal tento plamínek odkrývat. Jeho milovaný Nito. Kde teď asi byl? Co se mohlo stát, že se tak rozdělili? Vždyť v jednu chvíli byli u sebe a v té druhé... Lehce zavrtěl hlavou. Teď musel vzkřísit tohohle vlka. ,, Vstávej!" zkusil zvýšit tón svého hlasu.

Morpheus svou hlavu zvedl, když jej honil jakýsi zvláštní pocit. Viděl vlčí tělo na vodě. Párkrát zamrkal aby rozehnal možné nesrovnalosti ze svého pohledu. Skutečně to bylo vlčí tělo. Dál tedy neváhal a vydal se do vody neznámého, nebo neznámou, zachránit. Jeho vlčí kožíšek se tak rychle namočil. To mu ale bylo jedno. V jeho mysli byla jen myšlenka na to, aby se dotyčný neutopil. Po kůži na krku chňapl - kousek. Udělal tedy pár dalších temp, než to udělal znovu. Tentokrát držel srst neznámého ve svých zubech. Začal plavat ke břehu. Každé tempo bylo stále těžší a těžší. Voda se mu dostala i do uší jak se snažil udržet tempo a nepustit neznámého vlka.
Jeho tvrdá práce se pak vyplatila. Unavený a oslabený dostal vlka... Tedy vlčici na břeh. Tím jeho práce však nekončila. Musel se jí pokusit probrat. Zkusil napřed štípnout mezi zuby její ucho. Tak, aby to cítila, ale aby jí neprokousl ucho.

Poprosila bych jednu tlapku a 3 kšm (10 bodů)
Tlapku bych chtěla do vzduchu

<- kvetoucí louka

Tichá zátoka. Dost tichá na jeho přemýšlení. Na poddávání se vlastním obávám. Sedl si k vodě a ocas obtočil kolem předních tlapek. Na uchu se mu třpytila ona náušnice. Tomu ale on příliš pozornosti nevěnoval. Svůj pohled zaměřil na vodní hladině. Jako by on sám sebe viděl jen jako polovinu celku. Chyběla mu druhá polovina sebe. Sklopil uši. Takové chvíle by byly s Nito nejlepší. Nahrbil se v ramenou. -Bohové... Asi si musí všichni myslet že jsem šílený.- Díky pozorování hladiny nikdo neslyšel jeho vnitřní monolog. Vypadal téměř jako socha. Prozradil jej jen občasný pohyb uši nebo jeho dýchání. -Myslela by si to i má matka?- Co by na to vše řekla? V jeho životě postava matky, a i otce, chyběla. Byl jako dříví v lese. Rostl sám. Učil se spoléhat sám na sebe. V tuhle chvíli by ale uvítal někoho, ke komu by se mohl přitulit a schovat se na chvíli před světem okolo sebe. Být na chvíli štěně, které se může na svou rodinu spolehnout.

<- temný les (přes hraniční pohoří)

Jeho kroky byly těžké. Jako by jej jeho samotná tíha táhla k zemi. Na chvíli se na louce zastavil. Místo, kde bývalo tolik květin. Líbila by se některá z květin Nito? Ne... Asi těžko. Povzdechl si a pokračoval dál. Jeho kroky následovaly do tiché zátoky. Zvláštní kolik vzpomínek už si na těchto ostrovech prožil. Zradu, bolest, obavy, lásku. Každá z oněch emocí jej udělala tím, kým je teď. U říčky protékající loukou se zastavil. Zvláštní kolik škody dokázala napáchat voda na těchto nádherných ostrovech. Kolik životu musela při svém řádění vzít? Povzdechl si. Už ani nevěděl pokolikáté to udělal. Doufal, že Nita brzy najde. Že si spolu promluví a ujistí se zda jeho obavy byly pravdivé či nikoliv. Na druhou stranu měl strach. Strach z toho, že to byla pravda a on skončí znovu sám. Už nechtěl být sám. Nemohl. Stravovalo to tolik jeho mysl.-Ach, bohové čím jsem se provinil že mi takto trestáte? zabědoval ve svých myšlenkách. U tiché zátoky se zastavil. Sledoval vodu a přemýšlel. Jeho hlava vytvářela všechny možné negativní scénáře.

-> tichá zátoka

<- hraniční pohoří

Následoval Nita. Nebo si to alespoň myslel. Než se ale stačil dát aspoň trochu dohromady, tak se mu ztratil z dohledu. ,,Nito? zkusil na něj marně zavolat. Ale nebylo to co k čemu. Nejspíše jej neslyšel. Morpheus přitiskl uši k hlavě. Nelíbilo se mu to. Ani vůně lesa mu nedovolali jej najít. Natož jeho zvuky. Zkusil tedy vyjít z onoho lesa a vydat se jej najít zda jej neztratil cestou přes hraniční pohoří. Hledal náznaky čehokoliv. Avšak marně. Jeho kroky jej dovedly na kvetoucí louku. Tam původně chtěl svůj úkryt než zjistil kolik vlků se tam pohybovalo a raději to zavrhl. -Snad je v pořádku.- tiše si povzdechl. Opravdu doufal, že byl v pořádku. ,,Nito." zkusil zavolat jestli se mu ozve. Pak už to ale vzdal. S hlavou sklopenou se nechal vést svými tlapkami. Potřeboval snad přemýšlet? Neodpojil se schválně? Byl Morpheus dobrým partnerem? Ty myšlenky byly jako mor, který sžíral jeho mysl. Který se jím živil. Ani kousek myšlenky nebyl ušetřen. Vše strávily obavy. Obavy, že nebyl dost dobrý. Jak by taky mohl, když neměl dobrý vzor. Jeho otec jej nenáviděl a matka... Tu neznal. Nezažil tu hřejivou mateřskou lásku a pocit bezpečí.

-> kvetoucí louka (přes hraniční pohoří)

Morpheus

- ujisti se, že člen smečky je v bezpečí - 2 body
- nech se strhnout proudem - 3 body
- projdi se po zatopeném území - 1 bod
- pokus se plavat - 1 bod
- jakkoliv se zbav nalezeného / vyplaveného těla - 3 body

--- celkem 10 bodů

<- nížina hojnosti
Slabě pokynul hlavou. Kývl tedy i on. Hlavně že byl tedy v pořádku. Při jejich cestě voda ustupovala a stále více odhalovala nešťastné příhody potopy. Tiše si nad tím vším povzdechl. Tolik bolesti tohle vše způsobilo. Tolik smutku a tolik smutných dušiček tu zbylo. - Nechť všichni odpočívají na lepším místě.- Nic víc než pohřbít jinak už ani nešlo. Nebyli už mezi živými. Nito začal s hloubením a i Morpheus mu šel pomoci. Nemohl jej v tom přeci nechat samotného. Jeho nálada byla s odcházející vodou stále více pochmurnější. Jako tíha na ramenou jej táhla k zemi. Nito po vložení vlka do jeho hrobu začal cosi odříkávat a Moprheus jej nechal. ,,Ať tě bohové provází na tvé další cestě." popřál onomu vlkovi jako by tím snad jeho duše mohla najít pokoje. Ve chvíli, kdy se na něj Nito podíval se podíval zase on na něj. V jeho očích se odrážela tíha ze zmařeného života spolu s jistou únavou. Ujišťoval jej ještě slovy, kdy mu Morpheus lehce podepřel svou hlavou tu jeho jako by mu tím mohl dodat kuráže. Oba si potřebovali odpočinout. Nito se vydal dál a i Morpheus jej následoval na jeho cestě. Jako tmavý stín.
-> temný les

// jakkoliv se zbav nalezeného / vyplaveného těla

Ani on nechtěl plavat co byl rok dlouhý. V tom to měli tedy nastejno. I Morpheus se oklepal, aby ze sebe setřásl nějaké ty kapky vody. Málem u toho padl na čumák, ale to bylo bezpředmětné. Srovnal svůj postoj, kdy u toho vypadal jako čerstvě narozený kolouch. ,,Jo... Dobrý... Jen se musíme dostat zpátky nahoru." při těch slovech se podíval směrem, kterým sem připluli. Po chvilce se na něj. ,,Opravdu dobrý, jo?" chtěl se ujistit ještě pro jistotu. Jako by snad mohl něco přeslechnout. Nito si začal olizovat srst. Morpheus jej zase očišťoval tam, kam on nedosáhl. Měli by vyrazit. Na to kývl a následoval jej zpět k pohoří. Do bezpečí. Tam by mohl věnovat se mu dál. Věnovat se očistě jeho srsti.

//Ujisti se že je člen smečky v bezpečí ( Morph se chtěl přidat kvůli Nito do smečky a nejsem si jistá jestli se to potvrdilo)

->hraniční pohoří

Plaval k němu. Proti proudu muselo být více než vyčerpávající, ale stejně to pro něj dělal. Morpheus přidal do tempa. Každý sval jej píchal a říkal, že by to měl vzdát. Ale to mu nedovolila jeho mysl. Ta říkala aby pokračoval. Že musí vytrvat. Když byli konečně u sebe, tak se jej Morph chytil. Nehodlal jej pouštět. A pak měli jakési štěstí, že se zachytili o větev. Následoval jej. Pomáhal mu. A nakonec se oba dostali na břeh. Unavený, ale naživu a s Nito po boku tak unikl smrti. V tu chvíli ještě netušil jak moc tahle událost změní jeho život. ,,Ano..." souhlasil udýchaně. ,,Plavat už nechci co je rok dlouhý." podíval se na vodu a oklepal se. Měl radost že měl v rámci možností pevnou půdu pod nohama. Podíval se vedle sebe. ,,Nito... Jsi v pohodě? Jak ti je?" podíval se znovu na něj. Popadal dech, ale přesto se raději zajímal o něj než o sebe.

//
- nech se strhnout proudem (3/3)
Projdi se po zatopeném území

<- slané jezero

Občas vykoukl s hlavou nad hladinu aby na něj zavolal. ,,Nito!" Chtěl se ujistit, že tam skutečně je. Že se neutopil. Morpheova dušička byla v tu chvíli menší jak zrnko písku jak se mu svíral žaludek a každý kousek jeho těla byl promrzlý na kost. Blížil se k němu. Už chyběl jen kousek aby byl u něj. Aby se pak mohli dostat společně z tohohle proudu, který je unášel kdoví kam. - Vydrž, prosím. Vydrž ještě chvíli. - Nikdy nechtěl nikoho ztratit. Matku, sourozence... Jiné členy ze smečky. Nikoho z nich. A přesto to vypadalo že za vše mohl on. Že byl skutečně předurčen k tomu, aby všichni v jeho okolí umírali. Jako chodící smrt. Jeho otec mu tak vybral skutečně trefné jméno. Takové, které jej vystihovalo úplně ze všeho nejvíce ať se mohl snažit jakkoliv.

Spíše než rozhovor s rodinou jej rozesmutnila jeho reakce, kdy čekal... Něco trochu jiného. Měl by si určit roli. On, který pro smečku nikdy nebyl příliš dobrý. ,,Ještě nevím..." přiznal tiše jako by to snad mohla slyšet. On měl bystřejší sluch, ale v tuhle chvíli by nejspíše raději neslyšel nic. Jednou nahoře a jednou dole. Takový byl život. Taková byla i jeho nálada. Čas jít na průzkum. Ještě ani pořádně neuschl. To by si koledovat o nějakou tu nemoc, ale... Nemohl jej nechat jít ven samotného. Hned jak vyšel vstal a vydal se za ním. Jen pro jistotu. ,,NITO!" zrychlil svůj krok aby jej dostihl, ale s tím jak moc silný proud byl to bylo obtížné. Ještě díky svému běhu uklouzl a skončil ve vodě taky. Pokusil se aspoň plavat, ale proud byl příliš silný a chvílemi měl hlavu pod hladinou. Na sebe ale nemyslel. Myslel na Nita. Chtěl se k němu aspoň dostat. Žaludek se mu svíral nad představou, že by jej ztratil. Že by byl znovu sám. Vždyť už teď přitahoval samé špatné věci, které odnesl někdo jiný. Zuby přitiskl k sobě. Napínal každý sval, aby se k němu dostal.

/// - pokus se plavat
Nech se strhnout proudem vody alespoň na 3 posty (1/3)
-> nížina hojnosti