Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeho otázka jej očividně zaskočila. Nechával mu čas aby si utřídil myšlenky než mu odpoví. Jen špatné... Tak to tedy měli na stejno. ,,Nemám z těchto ostrovů takové zážitky abych je považoval za příjemné. Spíše za neutrální a negativní." Přiznal mu tichým hlasem. Jeho nejlepší zážitek se odehrál několik minut zpět. Pod tím stromem. ,,V tu první chvíli... Chtěl jsem ochránit své, i tvé city před případným zklamáním... Čím více ale s tebou trávím času... Tím více chci být ve tvé přítomnosti." Vyznával tak své, stále ještě nejasné city? Bylo to možné. Pokud by mu ale i on tyto city poničil... Zřejmě by pak Morpheus byl úplně jiným vlkem. Měl přinést pomocí větru vodu. ,,Něco takového jde?" zeptal se překvapeně a nechápavě natočil hlavu na stranu.Presto to ale zkusil. Výsledek byl však takový, že než voda k rostlině doputovala, tak byla černá jako bota. Aspoň se o to snažil. I když to bylo celkem vyčerpávající.

Nebude tmavá dlouho. Tiše se zasmál spolu s jejím zahihňáním. Je možné, že by někdo skutečně mohl být tak dokonalý? Nebyl to jen sen? Něčím zalít... Ale čím? On element vody neměl. Místo toho měl vítr, iluzi a snění. V očích některých bezvýznamné magie. Pro něj to byla spíše jeho součást jakožto snílka. Rostlinka nebyla jediná, kdo měl tuhý kořínek. Narážel tím na něj? Měl to brát jako pochvalu? Sledoval jej jak se soustředil. ,,Já... chtěl bych se tě zeptat co je tvůj nejlepší zážitek... Kdyby se totiž někdo zeptal mě tak...", hlavu otočil lehce do strany, ,,Tak bych řekl, že to bylo setkání s tebou. Nejsi jako ostatní samice. Ani nejsi jako samci a chvíle s tebou... Jsou jako by mi bohové plnily ta nejniternější přání." Nebýt sám. Tak moc nechtěl být sám, že se nakonec stal vlastně samotářem ze strachu, že mu někdo další zraní jeho city. Ale on... Byl už tolik zraněný, že to až vypadalo jako by jejich kousky dokonale zapadaly do sebe. Jako dva dílky puzzle, které někdo dlouho hledá aby zjistil, že mu spadli pod gauč.

Kývl na jeho dotaz hlavou. ,,Ano, za ním je pak moře, poblíž je říčka a nedaleko by mělo být jezero." Odpověděl tak na dotaz. Vydal uchechtnutí. To na jeho tváři vykouzlilo jakýsi úsměv. Při jeho obtisknutí čumáku zrudl podobně jako rajské jablíčko. Zmínil potomky. To bylo něco, co jej zahřálo u srdce a zároveň to v jeho hlavě nechalo vyrašit otázku zda byl vůbec vhodný vlk pro to být otcem. Nebude stejný jako jeho otec? Nebude na ně hnusný? Uši lehce otočil dozadu. Tolik pochyb se najednou objevilo... Jeho počin sledoval jako by magii viděl poprvé. Bylo to něco neuvěřitelného. Po takovém výkonu došel k němu a věnoval výhonku taková příjemná slova jako by to bylo něčí dítko. Vypadalo to tak... Dokonale. Uši lehce natočil do stran a párkrát mávl ocasem. ,,Musí mít pěkně tuhý kořínek, když raší v takové pustině." Lehce se zasmál. Přesto ale věnoval svému společníkovi pohled, který by se dal brát jako zamilovaný.

Jeho element byl skutečně země. Pohled jeho očím věnoval poprvé až vlastně v tuto chvíli. U něj tipoval led. To Morphea přimělo tiše se zasmát. ,,Jsem jiný a jsem za to rád." řekl pobaveným hlasem. Mohli by zařídit na území, kde se prvně objevil. ,,Kousek odsud je ovocný lesík. Je tam ovoce, které je dobré a láká tak zvěř. Tam by mohlo být dobré místo na úkryt." zamyšleně zastřihal ušima. U ovocného lesíka potkal jí... Tu, která zničila jeho důvěru v samice. Jestli tam však půjde s ním on, tak to bude jako nový začátek. Nový směr jeho životem. Zahrabal packou v zemi, stejně jako on. Bylo tak vidět jak srst vlivem popela tmavla. Musel se nad tím pousmát. ,, Tmavá barva ti sluší." tiše se zasmál. Bylo to jen jako popíchnutí v zábavném gestu. Nechtěl se jej tím vůbec dotknout. Sám pokračoval v hrabání dokud nenarazil na něco, co vypadalo jako malý výhonek. Něco malého, tak roztomilého a přesto tak houževnatého. Zamával ocasem. ,,Nečekal bych, že výhonky mohou být tak roztomilé." podíval se na něj. Tvořil se i mezi nimi nějaký výhonek čehosi?

Cítil ten pohled zdali to opravdu myslel vážně. Vypadalo to tak mrtvě. Na to skutečně musel kývnutím hlavy souhlasit. Věnoval mu pozornost když do něj drknul. ,,Tvým elementem je země?... Já mám vítr... Proto necítím život pod packami. Přesto věřím, že někde hluboko pod tou vrstvou jistě bude." pousmál se. Opět sem pletl víru. Její nabídka zněla dobře. Kývl proto hlavou. ,,Chtěl jsem si zařídit úkryt na kvetoucí louce... Ale poslední dobou je tam na mě až příliš živo, že bych raději volil nějaké klidnější místo... Přesto s přístupem k potravě." lehce zamával ocasem ze strany na stranu. Jeho dušičku hřálo, když to vypadalo, že i on se nechtěl od Morpheovi společnosti příliš vzdalovat. ,,Tak pojď. Zkusíme to tu zachránit." tiše se zasmál, než šel dál aby zahrabal jednou packou v zemi. Svůj element nechtěl příliš používat aby tím nerozvířil příliš prach do okolí.

<- Jezero smrti (přes temný les)
Víra přešla v moment, kdy prozřela. U něj to bylo něco, co mu nikdo nemohl vzít. Proto bylo těžko představitelné že někdo věřit přestal. Co jen mohlo dovést takového vlka k tomuto závěru? Na ujištění jeho slov kývl hlavou. Pak však zmínil, že by nemuseli být jen oni dva. Morpheus zastřihal lehce ušima. Nabízel mu snad tímto partnerství? Lehce zrudl. Nebyl schopen na to v tuto chvíli odpovědět. Nebyl schopen říci ne, ale stejně tak i ano. Následoval jej. Jak by mu věřil a i kdyby jej Morpheus vedl na smrt, tak by šel. Dovedl ji na spáleniště. Sám zde byl poprvé, takže představy měl trochu jiné, než by sám čekal. ,,Toto... Jsem nečekal když jsem nás sem vedl." přiznal se tichým hlasem a podíval se na svou společnost. Cítil v čumáku spálené dřevo a stejně jako v temném lese jako by jej každý sledoval. ,, Můžeme ale zkusit zda nenajdeme něco pod tím prachem. Protože kde je jedna strana mince, tak by měla být i druhá..."

,,I ty v ně můžeš věřit pokud ti to pomůže. Pokud se budeš cítit cítit více jako ty... Mohli by ti pomoci." Chtěl aby se cítil dobře. Ať už chtěl mluvit jako samec nebo jako samice. ,,Ne... Tvá vina to není. Je to vina tvých rodičů." Snažil se jej tak ukonejšit. Když přešel k vodě, tak jej nechal. ,,Já tě za tvé chyby nesoudím. A pokud tě nechtějí ve tvé smečce takového jaký jsi, tak si můžeme udělat smečku jen ve dvou. Jen my dva..." Pokud tedy on chtěl. Pokud by mu taková nabídka nevadila. Udělal k němu pár kroků. Morph k němu také několik kroků udělal. ,,Pojď, půjdeme dál. Tohle místo jako by nepříjemně přitahovalo smrt." Pokynul hlavou k odchodu. K temnému lesu a následně ke spáleništi. Tam by mohli v prachu najít nějaký nový život. O záměru kam chtěl jít neříkal. Mělo to být překvapení? Těžko říci. Jako by ale život najednou dostal nový smysl, když jej měl s kým sdílet. Komu se svěřovat.
-> Spáleniště (přes temný les)

<- kvetoucí louka
Spolu s ním zastavil na chvíli pod rozkvetlým stromem. Okvětní listy si našli cestu do jejich srsti. Morpheus tak měl okvětní listy mezi ušima. Věnoval se jen svému příteli a jeho starostem. Nebo že by v tom bylo něco více? Těžko říci. Nechtěl si něco nalhávat. Nechal jej vzpomínat. Vzpomínat na minulost. Vzpomínat na to, co dělal doma. Než však řekl, že jeho otec zde je. Tomu chvíli nerozuměl, než mu to bylo vysvětleno. Držel se u něj. Jako podpora, jako společník. Došli k dalšímu stromu, u kterého si sedli. Hlas se mu zlomil. Tolik bolesti, která byla z jeho hlasu cítit. Nechal jej ukrýt se v jeho srsti. Sám jej lehce objal hlavou jako by jej tím snad mohl ukrýt před celým světem. Před temnotami tam venku. Poslouchal. Každé slovo, každou větu, každý nádech. ,,Ne, neomlouvej se. Každý se s takovou situací popasuje po svém. Já si například vytvořil své vlastní bohy. Někoho, komu věřit a ke komu se obracet když je mi úzko... Jsou mými průvodci stejně jako mou součástí.." jeho hlas byl tichý. Jako by je snad mohl slyšet i kdokoliv jiný. Jako by to bylo kruté tajemství, za které by se mohlo trestat smrtí.

Sdělil mu názory. Stejně jako to, co se dělo u nich. Očividně těch věcí litoval. Morph byl u nich v rodině ten, komu bylo ubližováno, ale jestli se takhle cítil některý ze zbytku jeho rodiny... Nevěděl. Při slovech o zrcadle mu věnoval lehký úsměv.,,Už nemusíš. Nemusíš zrcadlit a můžeš být sám sebou." Stejně jako mohl být Morpheus sám sebou. Kdyby o sobě mluvil jako o samci otec by jej zabil. ,,Tady ale tvůj otec není. Můžeš být v klidu." lehce se na něj pousmál. Když změnil směr, tak byl následován. Cosi v tom bylo příjemné. Nebýt sám... ,,Matku si nepamatuji. Možná že kdyby ano, tak by vše bylo jiné... Během zasmušilých myšlenek cítil drknutí, které jej aspoň trochu probralo. Měli jít dál? Kývl tedy hlavou a vstal. Vydal se s ním tedy dál po ostrovech. Směrem k jezeru smrti.
-> jezero smrti

Ne každá byla taková. Jen měl zatím zkušenost, že si byly hodně podobné. Svěřil se se svým trápením od rodičů. Neměl to jednoduché... ,,Můj otec mě vinil za smrt mých sourozenců a mé matky... Takže vím jací dokáži rodiče být..." Lehce sklopil uši. Nadával mu za něco, co ani nemohl. Co nebylo v jeho tlapkách. Důvody proč byl jen tulákem. ,,Mé původní jméno je Azrail. To znamená smrt." Tohle své jméno nevyslovil už strašně dlouho a vyvolávalo v něm nepříjemné vzpomínky na samotu a nejistotu ve smečce, ve které kdysi býval. Na jeho dotaz se na chvíli zamyslel. ,,Nemohu posoudit.. Známe se teprve krátce." Lehce sklopil hlavu. Čekal snad, že bude věřit někomu, koho sotva potkal? Z takových krátkých setkání mohlo vzejít cokoliv. Morph věnoval pohled květinám. Na chvíli tak poodešel k rozkvetlému stromu na okraji lesa a sedl si. ,,Jsou věci, které lituji, ale nevím jestli za ně mohu já. i když mi za to otec dával vinu.." zmínil se se svým trápením. Možná to byla odpověď na jeho původní otázku co že se mu stalo.

Neměl zájem a Morph mu to nechtěl nutit. Na něco takového neměl právo. Nevadilo mluvit s ním jako se samcem. Ovšem rozdíl byl v tom, že oni by spolu mohli mít potomky. To bylo něco, co jej na jednu stranu děsilo a na druhou fascinovalo. Ukázat, že dokáže být lepší než jeho otec. Morpheovy rty se zvedly do úsměvu. Než se však zeptal na to, co se stalo... ,,Samice si hrála s mými city... Bylo to... Poprvé jsem se do někoho zamiloval a nakonec ze mě byla jen hračka. Něco, co odkopla, když už se jí to nehodilo... Samicím se nedá věřit." lehce ta poslední slova zavrčel a uši během toho otočil dozadu. I srst mezi lopatkami se mu lehce naježila. Na něco takového jen tak nezapomene.

Vypadala, nebo vypadal překvapeně po jeho dotazu. Když se dočkal představení od druhého vlka, tak se rozhodl sdílet i své jméno. ,,Jsem Morpheus..." Představil se s lehkým úsměvem. Mumlání příliš nerozuměl, i když jeho náušnice mu umožňovala slyšet více než obvykle. Na jeho další dotaz vypadala jeho společnost dotčeně. ,,No... Ehm... Jako samice?" odpověděl na otázku. Jen tak se daného vlka nic nedotkne. V tuhle chvíli to více než uvítal. Byl totiž první kdo mluvil takto. Jeho otec by něco takového zakazoval. Ve chvíli zmínění změny rodů lehce kývl hlavou. Zaujatě a také tak trochu nechápavě naklonil hlavu na stranu. Skutečně bylo něco takového možné? Dané gesto jej přimělo se pousmát tak, že mu z úst unikl tichý smích. ,,Já bych raději zůstal u mužského rodu. Se samicemi jsem... Neměl příliš dobré zkušenosti." poodhalil. Nehledě na to, že tedy mluvil jako samice, ale Morpehovi bylo příjemnější když mluvil jako samec. Nevyvolávalo to v něm nepříjemné vzpomínky. Jeho ocas se začal lehce pohybovat ze strany na stranu. Tháté nechala zavanout příznivý vítr jeho směrem.

Stáhla uši k hlavě. Nějak se jí dotkl? Překvapeně zamrkal když začala mluvit v mužském rodě. S tímto se ještě nesetkal. Byl z jeho rodu tolik vykolejen, že v první chvíli ani nevnímal jeho slova. To, že byl ve špatnou dobu na špatném místě. Až když znovu promluvil, tak jej to aspoň trochu probralo. ,,Kdo jsi?" vypustil ze svých úst první myšlenku, která mu přišla na jazyk. To, že voněla jako samice a mluvila jako samec byla v tuto chvíli největší záhada jeho vesmíru. Tháté jako by přesně věděla odkud nechat vítr vanout aby jej to dostatečně zmátlo. ,,A proč mluvíš takto?" Postavil se jako by byl připraven neznámého nebo neznámou následovat ať by chtěl, nebo chtěla jít kamkoliv. Tahle situace jej skutečně neuvěřitelně mátla. Ale bylo v tom i něco jiného... Něco jej na tom fascinovalo.

Vyrušil jej hlas při rozjímání nad svou existencí. Skutečně měl pravdu s tím, že tu bylo až příliš vlků. Uši otočil dozadu. Další samice si s ním přišla hrát? ,,To není vaše věc." odbyl ji tak. ,,A víte že poslouchat cizí rozhovory je neslušné?" I když byly jen jednostrané. Princip byl však naprosto stejný. Podíval se na vlčici. Smečková. Ještě to k tomu všemu. Bohům se zřejmě líbilo jej trestat za něco, co ani sám neudělal a za co nemohl. Na chvíli se odmlčel jak si vlčku prohlížel. ,,Promiň, Tháté jistě měla důvod proč tě poslala tímto směrem a ke mě." Pokusil se tedy o úsměv aby vlčku tolik nevystrašil svým vystupováním. Po tom, co se stalo s jednou vlčicí z Chaosu na lásku přestával věřit. Minimálně tedy na tu, která měla být spojená s ním. Byl na toto smolař? Nejspíše... Ale nezbývalo mu nic jiného, než si na to zvyknout a jít dál..

<- Tajga

Došel na kvetoucí louku. Místo, kde zatím uvažoval že by měl smečku. Jak se ale zdálo, tak se území smeček měnilo a on si ji tak bude muset udělat trochu jinde. Škoda. Bylo to nádherné místo plné květin. A díky včelám by aspoň nebyl tolik sám. Na druhou stranu podle zvuků tu vypadalo až příliš živo a on by chtěl pro svůj milovaný úkryt klid. Nerušené prostředí od dalších, kde by mohl být svým morousem. Jak se totiž zdálo jednou samotář je vždy samotář. Sedl si k říčce, která na louce byla a sledoval svůj odraz na vodní hladině. Byl odsouzen k tomu být sám. Bylo to jako prokletí od jeho otce a potvrzeno jeho mrtvými sourozenci. Špičku ocasu položil na přední packy. ,,Ach bohové... Jaké jen se mnou máte plány." postěžoval si tak svému odrazu. Jako by jej snad někdo mohl slyšet. Odpověď ani nečekal. Neměl od koho ji čekat.