Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice nejspíše přišla o hlas. To nebylo milé zjištění. Vlastně to bylo i smutné. Bylo by mu jí i líto, ale takový už to bylo. Ne všichni mohli mít vše. Někdo hlas, někdo hezké dětství. Vlčice nesouhlasně zavrtěla hlavou. Poté se naklonila k bobulím a jednu si vzala. Sledoval její pohyby. Jistě. Kdyby to bylo otrávené, tak by tohle asi neudělala. I když mohla vybrat zrovna takový plod, kde jed nebyl. Chvíli ji sledoval, než se naklonil ke keříku a vzal si také jahodu. Nečekal, že kdy ochutná něco tak sladkého. ,,Je to výborné." složil fialové poklonu. Jeho ocas začal lehce vrtět ze strany na stranu. Vzal si ještě jednu, než si olízl čumák a zaměřil se na vlčici. ,,Asi toho moc nenamluvíš, že?" lehce natočil hlavu do strany. Mohla být také jen velice plachá... To on nevěděl.

Vypadala plaše. víc plaše, než by sám čekal. Nezdála se , že by ho chtěla nějak podvést. Nebo si nesundal růžové brýle úplně a jen mu to tak přišlo. I vlčice nakonec začala mávat ocasem. Pořád ale nic neřekla. Možná neměla důvod. Možná čekala, že se Morpheus představí první. Těkavý pohled na jahody mu neunikl. Na jednu stranu byl podezřelý. Co kdyby ho chtěla otrávit? I když.. Proč by to dělala? Plody ani nebyly cítit, že by byly jedovaté. I tak se přiměl zeptat se a ujistit se. ,,Nechceš mě otrávit, že ne?" Jeho ocas se přestal hýbat ze strany na stranu a jeho pohled hledal nějaký náznak, který by mu řekl, že by to jíst neměl.
,,Jsem Morpheus." Jeho představení bylo holé. Jako by říkal, co měl dnes k snídani. Na své staré jméno se snažil zapomenout. Proto se začal nazývat jinak. I když se jeho jméno zatím setkalo hlavně s posměchem a potupou. Na rozdíl od svého prvního jména si tohle jméno vybral. Stalo se jeho součástí. Nehodlal ho ani v nejmenším měnit...

Bála se ho snad? To vypadal tak strašidelně? Nehodlal ji nutit k dalšímu seznamování. Jen si sedl na zem, ocas dal k tlapkám. ,,Nic jsi mi neudělala. Nemám důvod ti ublížit." Jeho hlas mohl znít lhostejně, zklamaně, nebo i smutně. Tónu svého hlasu nevěnoval tolik pozornosti. Proto ta různá směsice pocitů. ,,Kdybych chtěl, tak už to udělám."
Sledoval její počínání a natočil lehce hlavu do strany. Tenhle kousek byl nádherný. To musel uznat. Přiblížil hlavu blíž k červeným plodům a očichal je. Mohla to být iluze, ale také nemusela. Nechtěl se nechat nachytat ve chvíli nepozornosti. Po chvíli vzhlédl a podíval se na vlčici. ,,Pěkný kousek..." pochválil její umění. Jeho obličej se zdál být jako obličej morouse. Jeho ocas jej ale dokonale prozradil svým lehkým máváním ze strany na stranu. Jako by měl jeho ocas vlastní mozek.

Zpočátku neřekl ani slovo. Vlčice o sebe evidentně nějakou dobu nejevila zájem. Zejména díky jejímu vzhledu to tak vypadalo. A to by mohla být jinak krásná vlčice. Jen co měl na něco takového myšlenky se musel v duchu okřiknout. Aby ho znovu využila jako Rhysburr? Ne, to opravdu nechtěl. Nehodlal ze sebe dělat znovu pitomce. Zakňučení mu neuniklo. Jestli to bylo z toho, jak ležela na zemi, nebo z toho, jak nad ní stál, tak to nehodlal zkoumat. To, jak k němu došla, jako by se ho bála a ten její pohled... Potkat ji předtím, tak by jí nejspíše i litoval. Po té zkušenosti, kterou si ale zažil neměl moc kladné mínění o vlčicích. Ocas lehce zvedl nad úroveň kohoutku. Uši nastražené. Nakonec to byl on, kdo přiblížil hlavu blíž k ní, aby ji mohl lépe očichat. Možná proto, aby jí poznal z trochu jiné stránky, možná proto, aby si zapamatoval lépe její pach v případě, že by se z ní vyklubala další Rhysburr.

-≥ ovocný lesík (přes Jižní hory)
Těžko říct jak se dostal do průsmyku a co ho sem vedlo a proč. Svým způsobem mu to bylo i jedno. S naježenou srstí pokračoval jako morous dál.
Pokračoval až do chvíle, než narazil na něco s netypickou barvou. Až později zjistil, že byla vlčice. Ironie osudu. Jedna ho opustila... Ne, odkopla ho jako nějaký kus prašivého hadru... A on teď narazil na další vlčici. Začal by se asi smát jako blázen, kdyby mu to jeho obličej dovolil. Ten ovšem zůstal jako morous verze. Srst mezi lopatkami zůstala ještě zježená. I když to tedy nebylo na přítomnou vlčici. V tuto chvíli i kdyby přišel na území smečky, tak by mu to bylo jedno. Tak by měl svůj život o něco kratší a co? Stejně neměl nikoho, kdo by o něj jevil zájem a koho by mohl nazvat rodinou. To slovo bylo pro Morfa jen iluzí. Něco, co není skutečné a přesto se na to znazil dosáhnout jako by se topil a tahle jediná věc mu mohla zachránit srst.

Morpheus měl z toho místa nepříjemný pocit. To, co se tu odehrálo mu nebylo příjemně a pokaždé se, při té vzpomínce, zvedla srst mezi jeho lopatkami. Měla ho za pitomce. Využila ho a pak odkopla jako nějakou použitou hračku. A on plánoval se jí svěřit se svou minulostí. ,,Bohové, proč to musí být tak kruté!" Jeho hlas se rozezněl lesíkem, že vyplašil několik ptáků sedících na větvích. Z toho místa mu nebylo tak moc dobře, že se vydal dál. Nemělo cenu zde zbytečně setrvávat a trápit se. Stejně jako odešel ze smečky, kde byl jeho otec. Šel směrem k jižním horám. Ty moc nevnímal, jak byl ponořen do svých negativních myšlenek. -Čím jsem si to všechno zasloužil? Komu jsem provedl něco špatného, že je celý můj život jako prudký pád dolů? Jeho kroky vedly přes Jižní hory až do dračího průsmyku.

-> Dračí průsmyk (přes Jižní hory)

Napjatě jako struna čekal, co mu řekne. To, co ale následovalo nečekal. Jak si dala vlčice záležet na tom, aby ho potrápila. Celou dobu si s ním jen hrála. Byl pro ni jen hračkou. Chvilkovým poblouzněním. Udělal ze sebe pitomce. Takové sprosté zneužití jeho osoby. Otočil uši dozadu. Srst mezi lopatkami se mu lehce naježila. To už byla druhá vlčice, se kterou už by se nechtěl potkat. Jedna ho naštvala, druhá ho zneužila. -Bohové, proč musí být tak krutí.- To pro bohy bylo tak těžké vyslyšet jeho přání, aby nebyl sám? To si z něj museli dělat takovou legraci? Naježený se vydal mezi stromy. Jak mohl tak snadno naletět? Se zavrčením kopl do jednoho z jablek na zemi. Byl naštvaný sám na sebe. Naštvaný, že tohle všechno byla jen iluze. Příště si bude muset dávat větší pozor, aby nenaletěl... A to byl tak dlouho, navzdory své minulosti, milým a ochotným vlkem. Jestli měl být do konce života sám, tak prosím. Bude z něj zabšklý, nepříjemný samotář...

Usmíval se. A to upřímně a od srdce. Kdyby je někdo viděl, tak by to jistě muselo vypadat komicky. Morpheovi to ale ani v nejmenším nevadilo. Užíval si tuhle společnou chvíli. S kapkami na čele vypadala roztomile. Ani Morph nezůstal bez potu ze všeho toho soustředění a zvedání pacek.
,,Ano, to byl. A já ti za to moc děkuji." měl radost a moc rád b si to s Rhys někdy zopakoval. Samozřejmě pokud bude chtít ona. Nemohl nikoho do ničeho nutit a ani se o to nesnažil. Při její otázce otočil nechápavě hlavu do strany. Nevěděl, co měla na mysli. Nehodlal jí ale zastavit. Naopak byl vlastně i zvědavý, co mu to chtěla říci. Co to mělo být? Znělo mu to tedy docela důležitě, ale že by to mělo být vyznání lásky, tak to mu přišlo příliš brzy. Prakticky se ani neznali. Napřed by se měli více poznat. Zjistit, co ten druhý má rád a co ne. Co ho baví, jaké má koníčky a co si zažil. Na tohle všechno byl ještě čas. Ten by nebylo dobré uspěchat

Pousmál se nad tím, že mu poodhalila kousek její minulosti. I on by se mohl s něčím svěřit. I když jeho minulost nebyla tak příjemná a ani tak růžová jako mohla být minulost Rhyss. Vzpomínka na to, jak byl na něj otec nepříjemný a odháněl ho od sourozenců... Ani se netajil s tím, že nejmladšího syna nenávidí. Neváhal by ani vteřinu kdyby měl svého nejmladšího syna vyměnit za život své partnerky. Ani se se svým synem nehodlal rozloučit. Morphova dušička nezažila ani ždibec rodičovské lásky. Ani kousek pozornosti, které mláďata tolik potřebovala. Přes to nebyl krutý. Nebyl nepříjemný. Pokud se nepočítaly jeho depkostavy.
Tlak na rameni ho přiměl probrat se z myšlenek. Byl za to vděčný, protože mu tím pomohla od pochmurné nálady. Následoval jejího příkladu. Pocit tepla, který mu projel po těle po její pochvale bylo něco, co měl také možnost zažít poprvé. Tahle vlčice... Byla opravdu unikátní.
Poslechl jí v každém kroku, který po něm požadovala. Snažil se napodobovat jí co nejlépe a ve zrychlujícím se tempu. Zdálo se to být nakonec i docela uklidňující. Stále se opakující pohyby..

Nebude problém - tahle slova mu dodala lehký pocit jistoty. Sledoval její kroky a pohyby. Tak blízko, jak se k němu ocitla bylo neuvěřitelné. Jeho uši byly rudé jen při tom pohledu. Byli tak blízko, že cítil její tělo na svém. Srdce mu bušilo tak rychle jako by byl závodní kůň, který běží svůj velký dostih. Poslouchal její instrukce a snažil se zapamatovat si každé slovo. ,,A ty bys chtěla létat?" Jeho světle modré oči se podívaly na její obličej. Jeho hlavním elementem byl vítr. Nebyl sice vlkem, který by svůj element využíval, ale jestli jí to udělá radost, tak bude trénovat a nakonec jí pomůže s létáním. I kdyby to mělo být byť jen malý kousek. On sám raději stal packama pevně na zemi.
Pohled přesunul na její ukázku. Podle jejího vzoru udělal stejný pohyb i se svou packou. Stejnou nohou, stejný pohyb. ,,Takhle?" Chtěl se ujistit, že to dělá správně. Kdo ví, co se při tanci všechno mohlo stát. Hodlal proto být více než opatrný.

Přestal jíst, když si všiml, že Rhyss vstala. Olízl si čumák a sledoval její pohyby. Neměl vůbec ponětí, co měla na mysli. Co po něm chtěla. Jejímu chování tak trochu nerozuměl. Tanec? A před západem slunce? ,,Ne... Nikdy jsem netančil. Ani nevím jak se to dělá." Cítil se trapně. Vlk jeho věku a nikdy netančil. Morph nedělal hodně společenských aktivit, takže to vše pro něj bylo nové.
Vstal a těch pár kroků jí následoval. ,,Budeš mě muset vést, protože vůbec nevím, co mám dělat." Už od začátku k ní byl upřímný. Nehodlal ze sebe dělat něco, co není. -Bohové, snad jí neublížím.- Bylo mu jedno, jestli by měl ublížit sobě. Nechtěl ale ublížit vlčici, která mu v tuto chvíli dělala společnost. Kdyby měl jiné dětští, tak by jistě takové věci věděl. Věděl by i to, že jako samec by měl prosit samici o tanec právě on.

Převádím 5 mince z Morpha na Merlin (postava Taylor)

Opraveno a upraveno ze 4

Převedeno

Vypadalo to, že chtěla otevřít oči. Výraz, který pak udělala na svém obličeji byl roztomilý. Na její otázku přikývl. Nebylo to pro nikoho jiného - jen pro ni. Hřálo ho u srdce, že tenhle prostý květ pampelišky bude opatrovat. ,,Až bude lepší čas, tak ti přinesu jakýkoliv květ budeš chtít." V tuhle roční dobu už toho moc nerostlo a vše pomalu upadalo do spánku.
Nemusela ho pobízet dvakrát. Lehl si vedle ní bez zbytečných caviků. Nevypadalo to, že by byla sobecká. Nevypadala ani panovačně. Pousmál se. Sledoval ji během jídla, než si odtrhl kousek masa. -Jak se zdá, tak mi Hanví a Skienví přejí, abych nebyl sám.- O jiných bozích toho moc nevěděl. Ty, které měl pro něj byli vším. Doprovázeli ho od útlého dětství a budou ho provázet i nadále.
Nějaký čas tiše jedl, než se podíval na Rhyss. Pousmál se. Nechtěl narušovat její osobní prostor, dokud mu to nedovolila. I když byla mladá, tak nehodlal pokoušel, že by byla silnější. Samozřejmě měl v plánu se zlepšit. Ne, že by chtěl pro sebe, ale pro vlčici, která mu dělala společnost. Jestli ovšem bude chtít dělat mu společnost i po další, dlouhé, roky.

Koutek úst se mu zvedl do úsměvu. Její chichotavý smích se podobal zlatavému hlasu znovečků. Čekal na ujištění, že je má zavřené. ,, Dobře." ještě se ujistil, že je mladá vlčice opravdu zavřela, než jí dal zlatavý květ pampelišky za ucho. Nedokázal uvěřit tomu, jak jí to slušelo i s tímto jedním květem. Co až by měla celý věnec těchto pampelišek. Vypadala by mnohem zářivěji než slunce. Jeho výraz byl zasněný, ale jeho ocas se pohyboval ze strany na stranu. ,, Můžeš je otevřít." Cítil se jako na jehlách. Bude se jí tenhle prostý květ líbit, nebo ne? Pampeliška není vzácná rostlina, ale je vidět už z dálky. ,,Sluší ti to." Nebyl to bohové ví jaký doplněk, ale to snad nevadilo.
Přisunul mladého divočáka blíž. Měl pocit, že mu snad i rudly uši a pohled z ní nemohl odtrhnout. Byl jako na jehlách. Jak to teď bude probíhat? Budou jíst oba najednou? Bude jíst Rhys jako první? Nebo to bude na něm? Poslední možnost nebyla v úvahu. I kdyby to po něm žádala, tak lovil pro ni. Nemohl ani myslet na to, že by jídlo pro ni snědl on. To zkrátka nešlo. ,,ehm... No..." Nervózně otřel jednu tlapku o druhou jako by snad na ni podrbal. ,,Abych byl upřímný, tak poprvé budu jíst s někým... Jsou nějaká pravidla, kterých by se měl držet, nebo bych měl ještě něco udělat?" Ve smečce nejedl s nikým. Jedl sám a jako poslední ze smečky. Raději se zeptal, než aby udělal nějakou chybu.

Po jejím přikývnutí se odebral na lov. Chtěl ulovit něco, z čeho by se najedli oba. Co by je oba dostatečně nasytilo. Když byl sám, tak to tolik neřešil. Jestli snědl veverku, nebo králíka, kteří ji nezasytili, tak pro ni chtěl něco speciálního. Něco mnohem lepšího, než nějakou neopatrnou veverku.
Ovocný lesík přitahoval býložravce jako magnet. Nebylo tedy těžké najít něco k jídlu. Vyhlédl si mladého divočáka. Nevypadal starší než na letošní mládě. To mohlo znamenat jisté výhody. Bez někoho, kdo by alarmoval, že je na blízku nepřítel vypadal divočák až příliš zaujatě svou potravou. To byla Morphova šance. I když nebyl nejrychlejší, nejsilnější a ani nejvytrvalejší, tak byl na jeho straně moment překvapení. Divočák netušil odkud útok přišel a během chvíle zůstalo jeho tělo bez života. Morph byl na sebe pyšný. Ne, že by si ulovil něco pro sebe, to ne ... Ale, že ulovil něco pro někoho jiného. Že to udělal z vlastní vůle.
Táhl divočáka za pachem Rhys. Po cestě ho zaujal drobný, zlatavý kvítek pampelišky. Zaujalo ho, že v tomto období ještě kvetly. Pampelišku vzal také. Stonek byl dost dlouhý, že si jej mohla dát za ucho. -Zlatavé jako slunce na obloze. Stejně jako září i Rhys.- Zatetelil se nad tou myšlenkou. Předtím nebyl zamilovaný, nedělal někomu radost, ale to vše se změnilo. Stával se z něj jiný vlk.
Divočáka dotáhl na místo, kde už byla Rhys. Nádherná, mladá vlčice. Měla celý život před sebou. Pousmál se. Pampelišku měl schovanou. ,, Můžeš zavřít oči?" Zeptal se, když byl u ní. Možná to bylo dětinské, ale tohle všechno bylo jeho poprvé. Trocha té dětinskosti by neměla být na škodu. Ještě aby se jí to líbilo. Mohla květ odmítnout, ale to doufal, že se nestane. Až bude lepší období, tak jí přinese kteroukoliv květinu si bude přát... Pokud ovšem jejich vztah nebude negativní. Jen z té představy mu nebylo zrovna nejlépe. Teď ale nebyla vhodná doba nad tím myslet. Teď byl tady, v tuhle chvíli, a s ní.