Příspěvky uživatele

< návrat zpět

,,Dalo by se to tak říci…“ Pozvání na oběd… dělal to vůbec správně? Jak to mělo probíhat? Neměl by se o všechno postarat právě on jakožto samec? Nedělalo ho to… nekompetentním? V hlavě měl najednou tolik otazníků, na které by rád našel odpověď. Jeho pohled se zaměřil stejným směrem jako ten její – tedy na oblohu. Jako by tam mělo být snad něco zajímavého, co ji zaujalo. Nechtěl se ale ptát, co tam viděla. Nerad by, aby to znělo moc vtíravě. ,, Dobře.“ Neřekla čemu by dala přednost, ale snad nebude na škodu, když něco vybere on. ,,Jestli dáváš přednost zvukům vody, nebo louce… mě to nevadí. Já se klidně přizpůsobím.“ Mnohdy mu nic jiného nezbývalo. Když ho otec nenáviděl, tak se musel přizpůsobit a najít si nějakou činnost na zabavení… Mohl se zdát pasivní, ale to bylo možná dáno i tím, že nebyl tolik v kontaktu s vlky jak by měl… Strávil život spíše jako samotář.

Jestli mělo jeho drobné '‘představení“ za následek tak příjemný smích, tak na tom přeci nemohlo být nic špatného. Nebylo to jako když se mu smáli jiní vlci. Vlastně by se chtěl ztrapňoval před ní dál, pokud jí to bude dělat radost. Morph sám teď mohl vypadat jako malé vlče v kůži dospělého samce. Na její slova přikývl. Společné jídlo bylo něco, co bude mít možnost okusit poprvé. Poprvé zažít ten moment, kdy nejí sám. ,,Dala bys přednost masu, nebo plodům místních stromů?“ Byl ochotný jí splnit jakékoliv přání. Když bude chtít obojí, tak se pokusí co bude v jeho silách, aby tuhle vlčici uspokojil. Aby upřednostnil její potřeby nad těmi svými. Drobný úsměv na jeho tváři připomínal dítko o vánocích. Nebyl sám. Nebo doufal, že sám nebude. Ta samota byla totiž ubíjející a mučivá. Mít někoho po boku… by byla jistě příjemná změna.

Morph zažil jiný problém s vlky. Se svou minulostí se ale nechtěl svěřovat Rhys hned. Pořád to bral lépe, když si budou myslet, že jsou nudní, než zlí a nepříjemní. To, že se Morph narodil jako nejmladší z vrhu a jeho staré jméno… chtěl na minulost zapomenout. I když právě minulost udělala z Morpha … Morpha. Na její nadšení reagoval jeho ocas jako by měl vlastní hlavu. Začal mávat ze strany na stranu, takže Morph vypadal jako nějaký veselý pejsek. ,,Uvažoval jsem o tom, že je zkusím…“ Pousmál se. Vydal se s ní pak do lesíka a připadal si jako malé štěně. Sice už se seznámil s Cerumem, Peiseiou a Aphrodite, ale to nebylo stejné. Po chvíli se vykradl k jednomu stromu. Hledal nejlépe vypadající jablko, než mu jedno právě shozené ze stromu dopadlo na hlavu. Něco takového upřímně nečekal. Nehodlal si ale stěžovat. Měl si dávat větší pozor. ,,Tohle byl útok, strome.“ nakrčil se jako by měl zaútočit a párkrát poskočil zleva do prava. Až po nějaké chvíli mu došlo, že to asi nebylo nejlepší chování ve společnosti dámy. Omluvně se na ni podíval. ,,Omlouvám se. Asi teď vypadám jako blázen…” sklopil uši lehce do stran. Přišel si najednou hrozně díky svému chování.

Pohled na její masku v noci byl nepopsatelný. Docházela mu přitom slova. V jistém slova smyslu se mu to i líbilo. Dělalo ji to jedinečnou. ,,Krásné jméno, Rhys.“ Doufal, že nebude vadit, když jí osloví zkrácenou verzí jejího jména. ,,Nezní to jako bys měla moc přátel.“ dal uši lehce do stran. Měl pocit, že byli moc dlouho na jednom místě. ,, Nechceš se projít?.. Abychom nestáli pořád na jednom místě…“ Lehce mávl ocasem ze strany na stranu. Možná by ho během chůze napadlo nějaké téma ke konverzaci a třeba by se mohl s mladou vlčicí sblížit. Poprvé cítil potřebu s někým sdílet svou společnost. Chtěl jí být po boku a doufal, že mu to mladá vlčice umožní. Byl by moc rád, kdyby mu to umožnila. Samota byla dost často ubíjející a nikdo nemohl být moc dlouho sám.

Možná mohla vypadat děsivě. Morph v jejím úsměvu nic strašidelného neshledal. Možná byl poblouzněn bohy, možná ne. Na její otázku, nebo ujištění – těžko říci, přikývl. Morph shledal její zbarvení unikátním. Možná mohla vypadat děsivě, ale vlčice byla vlčice. Chtěl vidět její nitro spíše než zbarvení na povrchu. Jaké měla tahle mladá vlčice srdíčko bylo mnohem důležitější, než její maska ve tvaru lebky. Některé mohly být nádherné a měli místo mozku hromadu rozemletých kostí. Jiné vlčice mohly být na pohled ošklivé a přitom byly milé, vtipné a dokonalé. Koutky jeho úst se zvedly do úsměvu. ,,Jsem Morpheus, ale stačí když mi budeš říkat jen Morph.“ Bylo nevychované chtít po ní, aby se mladá vlčice představila jako první… Mával lehce ocasem ze strany na stranu. Pochvalu už dlouho od nikoho nedostal. Líbilo se mu to. O tom žádná… Bylo to pro něj něco nového. Asi jako když dáte dítěti lízátko…

Ozvěny lásky - začátek

Těžko říct čím to bylo, ale tahle vlčice, ač v tak mladém věku, tak byla okouzlující. Nechtěl si ji nechat jen tak utéct. Na druhou stranu nevěděl jak s ní mluvit. ,,Asi vypadám jako blázen… tedy… Na mladou vlčici ti to sluší… Vlastně, že… máš moc zajímavé zbarvení…“ sklopil lehce uši. Byl blázen, blázen, když si myslem, že to půjde hladce. Protože to vůbec hladce nešlo. ,, Omlouvám se za své chování“, řekl poté co si odkašlal, ,,Neumím moc konverzovat.“ Moc… spíše vůbec. To bylo ale dáno i prostředím, kde vyrůstal. Neměl moc kontaktu s jinými vlky a jediný, co mu šlo byla jeho představivost… V tuhle chvíli by se mu trocha té socializace se sourozenci hodila. Nejspíše by si pak nepřipadal tolik marnej jako právě teď.

-> les u mostu

Dostal se až do ovocného lesíka. Tolik barev na jednom místě snad ještě nikdy neviděl. ,,To je nádhera…“ vydechl užasle. Sledoval koruny stromů. Ty barvy, vůně a všechno ostatní tvořilo moc nádhernou scenérii. Lákalo ho některé z těch plodů ochutnat. Jistě by to bylo něco jiného než maso. Navíc to vypadalo, že býložravci to jedli normálně, tak proč by se jemu mělo udělat špatně? Pohledem hledal strom s nízkými větvemi. Po nějaké době ho přeci jen našel. I tak byly jeho skoky příliš nízké na to, aby na plody dosáhl. Jeho pohled se zaměřil na okolí, jestli nenajde něco, co by mu pomohlo se k plodu dostat. Nebo plod dostat k němu. V první chvíli ani nepomyslel na vítr, který byl jeho elementem. To až ve chvíli, kdy jemný vítr ucítil v srsti. Ten nejen, že rozhoupal plody stromu, ale také k němu přinesl vlčí pach. Uši proto nastražil. Nechtěl být nezvaným hostem na něčím území. Možná se příliš soustředil na tu nádheru, že by nezaregistroval hranice některé ze smeček. Nechtěl se s nikým pouštět do boje, ale také nevěděl, jestli by byl daný vlk nepřátelský. Nezbývalo mu nic jiného, než se jít přesvědčit. Proto se vydal za pachem a plody nechal plodama.
Naskytl se mu pohled na zvláštně zbarvenou vlčici. Lehce natočil hlavu na stranu, než se vydal k ní. Jestli na něj bude nepříjemná, tak to pochopí a raději se spakuje a půjde jinam. ,,Ahoj…“ Jestli si myslel, že by věděl co říct, tak teď nevěděl nic. Přišel si jako blázen, který dobrovolně skáče do bezedné propasti.

-> most

Jen co se dotkl packami pevné země, tak za to byl neskutečně rád. Nechtěl se na tom rozvrklaném mostě zdržovat déle, než bylo třeba. Les, který ho teď obklopoval, zněl všemi různými zvuky a byly cítit různé, prapodivné pachy. Soustředil se na to, co by mohl ulovit, aby si trochu naplnil žaludek. Nějaká starší veverka mu tedy přišla vhod. Moc masa sice neměla, ale na zaplnění žaludku to stačilo. Pak ho čekalo pokračování jeho cesty. Ta vedla do ovocného lesíka. Už z dálky to vypadalo moc krásně a barevně. Rozhodl se přidat do kroku, jako by mu ta krása mohla snad utéct. Vítr v srsti mu byl v jistém smyslu i příjemný, uklidňující a jako jemné pohlazení… jako příslib něčeho nového, nečekaného a krásného.

-> ovocný lesík

-> temný les

Jen co se jeho packy dotkly mostu toho všeho začal tak trochu litovat. Měl pocit, že to s ním houpalo na všechny strany. Dokonce měl pocit, že z toho dostane mořskou nemoc. Neměl ani v nejmenším chuť se otočit a vrátit se. Jednou na most vstoupil, tak ho i přejde. Snažil se našlapovat opatrně. Jako by každý krok mohl být jeho posledním. Pomalu krok za krokem. Při cestě jako by skoro nedýchal. Snad z obavy, že by díky tomu mohl spadnout. Vidina lovu a jídla byla naštěstí také dost silná, aby jej přiměla pokračovat. Bylo moc rád, když se pak dotkl packama pevné země. Tolik se mu ulevilo. Ale když byla cesta tam, tak i zpátky. Nechtěl se vidět, až se bude vracet.

-> les u mostu

Na Morpha to bylo hodně. Nechtěl být na vlčici hnusný, proto se rozhodl se s ní rozloučit a odejít. To také udělal. Doufal, že jestli se prostě setkají, tak jejich setkání bude příjemnější. Nechal své packy opět vést své kroky. Kam ho vedly bylo jen a jen na nich. Morpheus jen sledoval okolní krajinu. Jeho packy ho dovedly přes Temný les až k mostu. Zastříhal ušima a podíval se na druhou stranu, za most. Zhluboka se nadechl, než se jeho packy dotkly mostu a začaly ho vést do lesa u mostu. Už z dálky viděl, že by to mohlo být pěkné místo. Pousmál se. Po cestě by také mohl něco ulovit. Jít a prázdným žaludkem nebylo nejpříjemnější a tamní les vypadal, že by mohl něco k jídlu nabídnout.

-> most

Jméno: Morph
Preference: samici

Hodil by se nějaký ship

Uši otočil dozadu. To, jak na něj vyštěkla mu nebylo příjemně. Vlastně by to nebylo asi příjemné nikomu. Co si o něm myslela, že se bude krčit jako štěně? Dříve by to možná udělal. Dnes měl jen uši dozadu a na hřbetě se mu lehce naježila srst. Nelíbilo se mu, jak se na něj dívala. Jako by to si o něm myslela něco nemilého. ,,Nejsem zaostalý.“ Jeho hlas zněl jako vlče, které nad něčím protestuje. ,,Ne každý vlk má ideální dětství…“ Jeho naježená srst klesla. Ocas sklonil níž. Nechtěl o tom mluvit, ale také nechtěl, aby si o něm myslela něco, co nebyla pravda. Nechtěl jí říkat staré jméno. Nebylo v něm nic, co by mu dělalo radost. V tom jméně byla skrytá jen bolest, samota a starý život. Život, který z něj udělal snílka. ,,Hezké jméno…“ byla to tichá pochvala, která byla sotva slyšitelná. Najednou si přišel hodně citlivý a z nějakého důvodu i smutný. Vlčice před ním měla jistě někoho, kdo ji podporoval. Někoho, kdo ji měl rád. Morf se oproti tomu setkal jen s nenávistí a opovržením, kromě vlka Ceruma. Choval by se k Morphovi jinak, kdyby se setkali za jiných okolností? Jeho nálada byla najednou ponurá, ještě smutnější, než během úvah nad mrtvou matkou. Uvažoval o odchodu. Nechtěl Aphrodite dráždit, proto uvažoval o tom, že bude lepší odejít.

Byl rád, že z něj docela rychle slezla. Kdyby tam totiž zůstala déle, tak by to mohlo být opravdu trapné. Když viděl její výraz, tak mu došlo, že neví o čem to Morph mluví. ,,To jsou bohové. Hanví ztělesňuje měsíc a noc a Skienví slunce a den.“ Byli to sice jeho bohové, ale občas byli spíše jako rodina. Když byl celou dobu sám, tak ani nic jiného neměl. ,,Dobře… budu si do příště dávat pozor.“ S Cerumem se už potkali a ten mu nepřipadal nepříjemný. Možná by se k sobě také chovali jinak, kdyby se viděli za jiných okolností. ,, Chodím, kam mě mé packy zanesou. Nemám daný žádný cíl…“ Podíval se na své packy. Jednu z nich dokonce zvedl, aby na ní měl lepší pohled a pak ji položil zpět na zem. ,,Jsem Morpheus.“ Nechtěl vlčici říkat hej ty, nebo tak podobně. Navíc měl pocit, že se od něj očekávalo, že se představí jako první.

Nečekal, že by po něm takto dotyčný vystartoval. Asi narazil na špatného vlka. Území neznal tak dobře, aby věděl o místech, kterým se vyhnout. Tím, že po něm skočila ho vyvedla z míry a oba skončili na zemi. Až, když byli oba na zemi mohl lépe zaregistrovat vlčici. ,,Ještě jednou se omlouvám, dobře?“ Měl ponurou náladu, než sem přišel a tohle setkání nebylo v nejlepším duchu. Na rozdíl od Ceruma a Mireldys, se kterými jako náhodou zachraňoval slunce, nebo co že to mělo být. ,,Jestli jsem normální, tak o tom sám pochybuji. Možná by to věděli Hanví a Skienví.“ Jeho bohové byli něco jako jeho mantra. Jistým způsobem se díky tomu necítil tak sám. Na křik byl zvyklý. Ve smečce se našlo pár vlků, kteří na něj křičeli. To byla ale minulost. Nehodlal se k ní vracet. Zůstával na zemi. Nehodlal se prát. Ne na místě, které neznal a nic neviděl. ,,Mohla bys ze mě slézt?“ Mohl by jí shodit, ale proč by to dělal? Mohla by si to špatně vyložit a to on jaksi nechtěl.

Nechal se unášet svými kroky, které ho vedly neznámo kam. Zastavil se až ve chvíli, kdy do něčeho narazil. Přes mlhu neviděl co. Pach neznal. Strom to ovšem určitě nebyl. ,,Omlouvám se…“ Jeho hlad byl tichý. Nejspíše na něj dopadalo okolní prostředí. Morphova tmavá srst mu také moc neumožňovala být vidět, což byla jeho výhoda a nevýhoda v jednom. Výhoda díky kořisti. Nevýhoda díky podobě s otcem, kterého naštěstí nikdo neznal. Nic by ale na své srsti neměnil. Nedokázal si ani představit, že by měl vypadat jinak. ,,Přes mlhu, bohům žal, nic nevidím.“ odůvodnil tím svůj naráz do neznámého tvora. Doufal, že to dotyčného nenaštve. Nechtěl by být něčí svačinou. Ani ničí hračkou. Někteří si rádi hráli se svou potravou. Jen ta představa přiměla Morpha se oklepal, jako by se ho dotklo něco slizkého. I když se ho nic takového samozřejmě nedotklo.