Příspěvky uživatele

< návrat zpět

-> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)
Temný les se nejmenoval temný pro nic za nic. Mlha jen přidávala na atmosféře, která Morpheusovu náladu nijak nezlepšovala. Navíc pocit, který měl při vstupu nebyl nejmilejší. Jako by měl být něčí svačinou. Uši měl nastražené a tělo napjaté. Tolik prapodivně vypadajících rostlin na jednom místě ještě neviděl. Bylo to vskutku zajímavé a děsivé zároveň. Občas se musel otočit, aby zjistil, že za ním nikdo není a nikdo ho nesleduje. Rád by se včas bránil, pokud by to bylo možné. I když by nejspíše neměl šanci ani proti lišce, která by se zde zatoulala. Na chvíli se zastavil a přemýšlel kam dál. Jediné pozitivum bylo, že přestal myslet na svou ponurou náladu a raději hlídal své okolí. Na tomto místě by mohl čekat útok odkudkoliv…

-> Tichá zátoka
Předtím tu bylo dost květů. Přišlo mu, že s každou další návštěvou této louky jich bylo více a více. A to měl pocit, že už na svém kožíšku začíná cítit přicházející zimu. Potřeboval by nabrat nějaké zásoby tuku. Zimy bývají kruté a nikdo nemohl s přehledem říci jak dlouho bude jednotlivá zima trvat a jak bude krutá. Jeho packy se zastavily u jednoho z rudých květů. Myšlenky mu to vůbec nezlepšilo. Ba naopak. Nedokázal s jistotou říci jak to bude dlouho, kdy odešel. Nechtěl to počítat. Vlci byla skupinová zvířata a on zatím žádnou skupinu neměl. Vadilo mu to? Těžko říct. Někdy se ale cítit osamocený. Bral to ale tak, že samota s nikým po boku je lepší, než nemoci s nikým ze skupiny mluvit.
Jeho kroky pomalu mířily k lesu, který vypadal stejně temně jako jeho nálada. Napřed ovšem potřeboval přejít Hraniční pohoří.
-> Temný les (přes Hraniční pohoří)

Morpheus si potřeboval po boji pořádně odpočinout. Nebyl si jistý jak odpočíval dlouho, ale začal cítit změny. Nejen, že se mu ovládání větru lehce zlepšilo, ale přibyla mu i další magie. Nemohl si stěžovat. Byl vlastně i rád. Postupně se vypracuje výš a bude moci být lepším vypravěčem. Oklepal ze sebe prach a vydal se dál. Cerum a Mireldis se jistě vydali dál. Vlčí srnu nikde neviděl a ani toho podivně zbarveného vlka. Jeho kroky se obrátily směrem zpět. Tedy na kvetoucí louku. Možná si chtěl připomenout něco, co nikdy neměl. Rodičovskou lásku. Jak to vlk jako on mohl někdy poznat, když matka zemřela a otec ho nenáviděl. Dolehly na něj myšlenky a jeho nálada nebyla zrovna nejveselejší.
Tiše si povzdechl a vydal se mezi rozkvetlé květiny, které by mu snad alespoň na chvíli mohly zlepšit náladu.
-> Kvetoucí louka

Mohu iluze a k nim + 1 pacičku? (Druhou dát ke vzduchu)
Penízky poprosím a bonus do svatyně na trénování dovedností.
Děkuji za odznáček a doufám, že se uvidíme i u příští týmované

Zapsáno

Vše to pro něj začalo být až příliš chaotické. Jako jeden velký mlžný mrak, přes který nebylo možné nic pořádně vidět a vnímat. Co ale zaregistroval jasně a zřetelně bylo slunce poskládané z totemů. Cerum s Mireldis měli svůj úkol a Morpheus zase ten svůj. Ten byl chránit je přes útokem duchů, démonů, nebo co že to bylo. Oháněl se packami po jedné straně a hned zase po druhé. On sám schytal několik šrámů, které v zápalu boje neměl šanci a ani chuť vnímat. Důležité bylo dostat slunce tam, kam patří. Cerumův hlas ani neměl možnost vnímat. Na to měl plno starostí jinde. I když měl sílu více vlků, pořád neměl potřebnou výdrž. Každá další rána ho unavovala a útokům nebyl schopen se účinně vyhnout. Na tom všem ale nezáleželo. Může si oddechnout, až bude skutečně po boji a slunce bude na svém místě.

Bylo normální, že viděl sem tam zahlédnout nějakého svého sourozence? V jeho hlavě to bylo těžko pochopitelné. Jako by chvíli slyšel hlas, který znal a který mu vyprávěl o jeho matce, kterou nikdy neměl šanci poznat. Uši měl pod kloboukem dozadu. Trhl s sebou, když slyšel blízko své hlavy hlas, který ho zamrazil. Nebylo mu vlastně ani rozumět, ale chlad z hlasu byl nepříjemný. Z tohohle se asi bude chvíli vzpamatovávat. ,,Azrail není hoden téhle smečky… Táhne s sebou jen smrt. Bude záhubou každého, kdo se k němu přiblíží…“ Hlasy se točily okolo něj. Někteří duchové na něj útočily, ale ti, kterým tyto hlasy patřily ne. Spíše jako by dělali okolo lehký vír, který Morpheem odražené duchy vracel zpátky. Mohl být silný jak chtěl, ale jak se říká – Minulost dostihne každého. V tuto chvíli to byl právě Morpheus, kterého dostihla jeho minulost. Chránit totemy v tuto chvíli pro něj bylo mnohem důležitější, než se vykecávat s duchy, o kterých měl pocit, že čtou myšlenky.

,, Morpheus.“ Představil se i on. Bylo mu blbé, aby oni nevěděli jeho jméno a on jejich ano. Do jejich rozhovoru se nepletl. Byl takový tichý společník. Od malička vlastně. Nic jiného mu ani nezbývalo. Nemohl si hrát se sourozenci a ani s nimi mluvit.
Ve chvíli, kdy se otočili se otočil i on. To neměl dělat. Ten nepřirozený pohyb se mu nelíbil. Ani ty divné končetiny. Jako když viděl smečku na lovu, tak přešel do strany, aby na něj každý mohl z jiného úhlu. Neměl nic, co by ho napadlo. Jak by na něco takového mohli zaútočit? Když začal Cerum s plánem, tak mu věnoval svou pozornost. Pohledem mu dal najevo, že poslouchá.
K jeho čenichu se dostal vítr. Čekal, že ucítí zápach, ale to se nestalo. Necítil, že by ta stvůra před nimi měla nějaký pach. Oproti tomu Mireldis mu voněla jako slunečnice s příměsí vanilky a Cerum jako skořice s příměsí jehličnatého stromů, nejspíše smrku. Z toho tvora, jestli se tomu tak dalo říkat, ale nic. Když se pírka rozzářila, tak si packou zakryl obličej a zavřel oči. Vypadalo to jako ose styděl pes. Z Ceruma a Mireldys byli najednou sovy. Hlas ho volal k sobě a k packám se mu dostal klobouk. Tohohle blázna nenapadlo nic jiného, než si ho dát na hlavu. Žilami mu prošla zvláštní mravenčení, které nedokázal k ničemu přirovnat. Nemohl vlky nechat na pospas, i když se od nich odpojili. ,, Musíme jim pomoct.“ Dostal ze sebe, než se rozeběhl pomoct Zeiranovi. V tlapkách cítil sílu a přišel si oproti běžnému běhu jako pírko unášené větrem. Do boje by se teď pustil hlava nehlava, i když nebyl zrovna silným vlkem. Houkání Ceruma jej ale přimělo otočit svůj směr a šel pomocí vlčí srnce. Měl co dělat, aby jí vytáhl na zem. I když měl větší sílu, ale jako by se o ni musel prát.

Atmosféra mu začala být čím dál, tím méně snesitelná. Jako by mu něco začalo svírat žaludek. Vlk řekl jen slova A dál? Morpheus z toho byl zmatený. ,, A co by mělo být dál?“ Teprve, když se začal opakovat a dělat ty samé pohyby pořád dokola mu došlo, že to nebude živý vlk. Čajíček potvrdil jeho myšlenku svými slovy. ,, Půjdeme dál… Tenhle zřejmě nemá důvod nám ublížit a jestli je to jen hromádka magie, tak ho někdo musí ovládat…“ Podíval se směrem, kterým se rozehrála hudba. V jistém smyslu ho děsila a v jiném ho vábila k sobě. ,,Zpátky nemůžeme… můžeme tedy jedině vpřed.“ Lhal by, kdyby řekl, že nemá strach. Za ty roky se ale naučil neohlížet se za sebe a jít raději dopředu. Proto se vydal za Světluškou. Po cestě se ohlédl na Čajíčka, jestli jde také. Zdálo se ale, že jsou v tom všichni spolu a tedy, že jeden druhému bude krýt záda.

Světluška naštěstí odpověděla. Což bral jako dobré znamení. ,, Nemusíš se omlouvat, nevybrala sis jestli na mě dopadneš, nebo ne. Tháté měla jistě jiné plány…“ Byl na své fiktivní božstvo natolik zvyklý, že o nich mluvil jako by byli skuteční. ,, Dobře…“ Na slova o čaji ani neměl, co jiného by vlastně řekl. Černý vlk je totiž upoutal natolik, že mu Morph věnoval pozornost. Došlo mu, stejně jako nejspíše i jeho společníkům, že kdyby je chtěl zabít, tak by to už udělal. Vlk, který jej pozval na čaj… Zkraťme to – dostane přezdívku Čajíček… Tak ten začal mluvit najednou tak divně. To Morphovi přišlo divné, ale rozhodl se do toho nemíchat. Přeci jen je lepší, když bude mluvit jen jeden vlk a ne tři naráz. Jak se tedy zdálo, tak se toho Čajíček sám ujal.

,,To je dobrý… Šetři energii…“ odpověděl vlkovi, kterému pomohl z rozbouřené řeky. Cesta zpět už nebyla možná. Bylo jen dopředu. Čekal, jestli mu vlčice, které dal přezdívku Světluška, odpoví. Možná ale byla také v jistém traumatu z toho, co se okolo nich dělo. Unikl souboji s vodou a už měl jít bojovat s neznámým vlkem? To jistě nebude jen tak nějaký vlk. Nějak se sem musel dostat a co Morpheus viděl na pohled bylo, že jeho magie je rozhodně silnější. Bylo by více než pošetilé se s ním pouštět do boje. Jeho horská dráha v tuto chvíli říkala: Mysli, pitomče. Morpheus nebyl žádný pitomec, ale v tuhle chvíli by mu nějaká nadávka od něj pro něj mohla pomoci. ,,Doufám, že je… odsud se totiž asi jen tak nedostaneme.“Narážel na to, že přivolat pomoc by v tuto chvíli bylo prakticky nemožné...

Morpheovi se nakonec povedlo jaksi vlka ve vodě chytit a pomoct mu na břeh. Svetlo, které nečekal mu moc nepomohlo. Stačil ale včas zavřít oči, naštěstí. Světluška, vlčice, která vydala proud světla a kterou si tak na tuhle chvíli Morpheus pojmenoval, dopadla na něj. Nečekal to, takže se znovu nalokal vody. Nehodlal jí ale nechat strhnout proudem, takže ji zuby, drápy, packy… čím prostě mohl, držel a pomohl jí na břeh. Sám měl co dělat, aby se tam vůbec vyškrábal. Nikdy by nečekal, že pevnou zem pod nohama tak moc rád uvidí. Vychrchlal trochu vody, která se mu do tlamy dostala. Mokrá srst nebylo nic příjemného, ale teď nebyl čas myslet nad mokrou srstí. ,,Jsi v pořádku?“ Ještě ze sebe vlastně ani nedostal všechnu nalokanou vodu a už se zajímal jak na tom Světluška (Mireldis) je. Černého vlka si zprvu ani nevšiml. Měl plné tlapky kontrolování vlků, nebo přesněji vlčice, které pomohl z vody.

Na místo přišlo i pár dalších vlků. Morpheus jim zprvu nevěnoval tolik pozornosti, dokud jeden z nich (Cerum) nedošel až k němu. Za normálních okolností by si ho Morph pečlivě prohlížel, ale teď na to nebyl čas. Ani ostatní vlky si nemohl pořádně prohlédnout. Jestli se něco stane, tak se budou muset spoléhat na záchranu… Pozdě… Morph to zakřikl a jako hadrová panenka skončil ve vodě. Nečekal to, a tak se nalokal vody. Snažil se jí ve vodě vykašlat a zároveň se nadechnout. Nešlo to ale příliš dobře. Nedokázal pochopit, jak někdo mohl být tak klidný a nechat se unášet. Leda že by takové dění bylo na denním pořádku. Co se objeví příště? Velká a vlkožravá rostlina? Koutkem oka zbystřil vyčuhující kousek kořenu. Na poprvé se mu nepovedlo jej zachytit, ale když tím místem proplouval podruhé, tak se zachytil zuby. Nehodlal se pustit. Nemohl tam ale vlky nechat. Pokoušel se přitáhnout, aby se zaklestil tlapkou o kořen a mohl tak podat pomocnou tlapku ostatním. Nebylo čas řešit kdo to byl, odkud a ani jiné hovadiny. Nemohl je tam jen tak nechat.
Když se mu to konečně povedlo, tak začal na chvíli oddechovat, než se podíval na vlky ve vodě. ,, Tady…“ Jeho hlas byl ochabený nalokanou vodou. To nebylo tak důležité jako pomoct dvěma vlkům, kteří se stále točili ve víru. Natáhl tlapku, aby se někdo mohl chytit. V tuhle chvíli by mu bylo jedno, jestli by mu do ní někdo kousnul, nebo ji chytil svou tlapkou. Na to příliš myslel na pomoc vlkům ve vodě.

<- Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louku)

Když procházel Kvetoucí loukou, tak přemýšlel nad svou matkou. Jaká by byla její vůně. Jakou by měla oblíbenou květinu. Choval by se díky ní otec jinak. Z vyprávění vlků své staré smečky věděl, že byla spíše do hněda. Jeho otec převažoval zase černou srstí. Morph byl spíše tmavě šedivý. Z toho všeho mu nebylo příjemně a samota se na něm, jak se zdálo, nemálo podepsala. Nejraději by si lehl někam pod strom a nechal se unášet výčitkami, sebekritikou, smutkem a dalšími negativními pocity. Doputoval až k zátoce. Pohled to byl zajímavý. I když ho to přimělo myslet na další myšlenku. Jaké by bylo oblíbené místo jeho matky? To už se nikdy nedozví. Jeho otec se věnoval jeho sourozencům. Dával jim mnohem více pozornosti. Sklopil uši k hlavě. Vzpomínka na chování jeho otce byla stále bolestivá. Záře z tohohle místa ho ale vytrhla z myšlenek. Neměl ponětí, co to bylo. Proč to začalo pak tak nepříjemně smrdět. Zakryl si packou čumák. Bylo to opravdu nepříjemné.

Mladý vlček mu jaksi neodpovídal. Rozhodl se tedy dál ho nerušit. ,,Krásný den, přeji.” Morpheus nebyl nezdvořilý. I když se k němu jeho otec nikdy mile nechoval. Proto se uchýlil do svého světa, do svých myšlenek a svých příběhů. Možná jim bratři přáli s jejich setkáním. Jejich rozloučení proběhlo ale díky jiné postavě. Tatsu byl po Morpha záhadnou postavou. Jako jediný měl dračí rohy, ocas bez chlupů a dlouhé, dračí vousy. To vše doplňovala jeho rudá srst. Mohl doufat, aby i setkání s jinými nedopadlo takto. Jestli se s nimi tedy potká. Jeho kroky lehce našlapovaly přes pohoří a dokud si nebyl jist tím, že stojí opět na rovné zemi, tak dával pozor na každičký svůj krok. Na každý zvuk a také na každý pach. Jeho kroky vedly přes Kvetoucí louku a směřovaly k Tiché zátoce.
-> Tichá zátoka (přes Kvetoucí louku)

Prosím pěkně, ráda bych přihlásila Morpha