Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Yefrei sledoval souboj nováčků. Byli docela slibní, ne že ne. Yefrei si sázel do poslední chvíle na remízu, oba se zdáli dost vyčerpaní. Nakonec ale vlčice vyfasovala proud vody do tlamy a trochu se topila. Dostala ještě pár dalších zásahů a už moc neměla sílu věnovat údery. Vlčice nakonec už nemohla a Blecha tudíž rozhodl souboj ukončit. ,,Dost vy dva," štěkl na ně aby přestali. Když skončili, Yefrei se dostal k nim a začal oba mazat mastí, nějak zvlášť jemný tedy nebyl. ,,Oba dobrá práce. Ale tady zjizvenec byl lepší, gratuluju. Ale bylo to o chlup," zazubil se a věnoval Yrsi uznalý pohled. Pak na oba štěknul, aby padali na vyhlídku, polízat si rány a vydýchat souboj.
,,DALŠÍ!" Řval nahlas, aby to bylo slyšet až na vyhlídku.

Tania a Thia se dostavily k jezeru. Když obě zaujaly své místo, Yefrei táhlým vytím započal další zápas.

Vlčice seběhla z Vyhlídky a brzy dorazila na místo, kde předtím bojovali Artume a Dallius. Věnovala oběma přítomným vlkům úsměv za kterým se skrývala jakási poťouchlá zvědavost. "Zdravím, pánové. Milost si potřebuje promluvit s Usměvavou, takže mě poslal, ať tu na vás dohlédnu." Hlídač si našla své místečko a posadila se. "Nevíte, jakou mi dělá radost , že vás uvidím bojovat takhle zblízka, takže doufám, že se předvedete." Ani zamák jí nesešlo a tom, kdo vyhraje ani jak dobří bojovníci skutečně budou. Veanna tu byla čistě pro představení a pro své vlastní pobavení. To ovšem neznamenalo, že nebrala svou úlohu vážně. "Pravidla už jste slyšeli, zkuste se navzájem nezabít a nezmrzačit, to by bylo plýtvání a byla by vás škoda." Odfrkla si, "Takže kdo z vás začíná? Ten v tom plášti? No tak do toho."

Veanna pozorovala souboje s neskrývaným zájmem. Nevypadala, že má příliš zájem seznamovat s vlky ze Společenstva, ale vidět prolitou krev a vlky, kteří se snaží vzájemně roztrhat na kusy? To bylo něco dočista jiného. První tři souboje byly opravdu něco a ona se rozhodně těšila, až uvidí i ty zbylé. Dnes rozhodně nelitovala, že se rozhodla vylézt ze svého pohodlného doupěte a vyrazit do společnosti.
Pak souboje skončily a dorazil Scar, který měl z nějakého důvodu potřebu mluvit s ní. Jen se na něj bez zájmu otočila, aby zjistila, co potřebuje. Možná šel jenom pozdravit...? Ale ne. Oh? Dohlédnout na souboj? Vidět to krveprolití zblízka? Ano, prosím! Zazubila se na něj. "Koukat se, jak se dva statní samci navzájem pokouší zabít? Ano, můžeš se mnou počítat." Otočila se na Pampelišku. "Pohlídej mi tu místo." Zvedla se a s úsměvem kočky, která slízla smetanu, vyrazila dolů na Luka.

Serbia kráčela po boku Xandera, očividně zamyšlená. Těžko říct, co se tmavé vlčici honilo hlavou, ale nejspíš ji Xanderova slova donutila znovu zvažovat svou pozici ve smečce. Pozici, na které být nechtěla a kvůli které nutně hledala někoho, kdo by ji nahradil.
"Skutečně by bylo lepší si pohovořit s vaším Einarem," pokývala hlavou a trochu přidala, aby s vyšším vlkem řádně srovnala krok. "Ale obávám se, že jdete příliš brzy, Xandere. Vkládám naději v naše mladé členy smečky a očekávám, že brzy někdo mou pozici alfy Namarey převezme. Ushari je jednou z nadějných, mladých členek," dodala s úsměvem.
"Ovšem nevíme, koho nám písky pouští přivanou. Sonora se zdá být čestnou vlčicí, Merlin je upřímná a Peisia, naše momentální beta, se zdá být zkušená. Dejte svému alfovi prosím vědět, že musí počkat než se naše nová alfa skutečně projeví a zaujme svou pozici. Nerada bych mluvila za ni."

Zatímco vlčice hovořily a kráčely směrem vpřed, jejich okolí se sem tam vlnilo horkem, někdy se mezi větvemi něco mihnulo a jindy je jen do obličeje plácla liána které si někdo okamžitě nevšiml.
Taky tu byly všude možně rozeseté kameny a kamínky. Kdo by se vážně soustředil, mohl teoreticky ještě zahlédnout poslední kousky moře které mezi zelení prosvítaly. Ale čím hlouběji se vlčice pouštěly, tím víc se ozývaly jen pouštní zvuky, které nebyly ničím známým ani pro jednu z nich. Tak tedy i muselo být šokem, když se vlčice odhodlávaly značkovat a jeden z mechem porostlých kamenů se najednou pohnul.
"Co to děláte?" optal se mírně ospalý hlas vlka s hnědavým kožíškem. Většina jeho těla zanikala v přítmí, kde se paprsky slunce nedotýkaly podlahy džungle a momentálně na ně svítilo hlavně jedno oko orámované světlou skvrnou.
"Bádáte? Hledáte něco? Protože já to tu všechno znám!" pořád zněl unaveně, ale taky v jeho hlase zaznívalo něco dalšího. Nadšení? Zvědavost? A proč ne obojí!

Dnes na poušť písek přivál mnoho cizinců. A pár přátel, kteří se vraceli domů. Pár nových srdcí a jeden diplomat ze smečky, o které toho Serbia příliš nevěděla - ani neprozradil její jméno. Střihla ušima a přejela celé obecenstvo pohledem. Její práce však byla víceméně dokonána, alespoň co se týkalo Sonory a Sivataga. Bylo na čase jim ukázat území. Ona však momentálně měla svou práci zde...
"Ushari," stočila oči směrem k zrzavé vlčici, jako krvavý písek a oči v barvách plání bylin. "Prosím, prokaž mi tu čest a proveď Sonoru a Sivataga po našem území. Já si mezitím promluvím s naším návštěníkem."
Serbia zlehka mávla ocasem a její pohled se stočil zpátky ke Xanderovi.
"Projděme se a povezte mi víc o vašich plánech a smečce. Nemůžeme být přátelé pokud o sobě nic nevíme," navázala zlehka a věnovala Xanderovi úsměv, který se odleskl i v jejích světlých očích.

Yefrei sledoval bedlivě oba vlky, měl u toho absolutně kamenný výraz a jeho oči byly chladné. Bratři se rvali do krve, bylo to dlouhé, ale na chvíli to Blechu zabavilo. Byl by je možná nechal se i vzájemně zabít, to by byla teprve bžunda sledovat. Ale jeho rozkazy byly jasné, žádná smrt, byli to přeci jen bratři, ač tedy tihle mezi sebou měli dost vážný konflikt, jak se tak zdálo. Poslední útoky už byly opravdu chabé a z vlků tekla krev. Zdálo se, že souboj bude vyrovnán, ale nakonec hnědý flekatý vlk překvapil a chytl černobílého za hrdlo, čímž ho dusil. Yefrei se uchechtl. Byla by to asi chvíle, kdyby protivníka opravdu zabil. ,,Dobrý, stačí," štěkl na oba a strakatý povolil stisk. ,,Nechceme se zabít, ne?" Ukázal zuby v úšklebu a došel k oběma vysíleným vlkům. ,,Bylo to hodně vyrovnané... ale nakonec tě málem uškrtil, mladíku. Vyhrává tady strakáč," kývl směrem k Faustovi a mávl ocasem. ,,Tady, mast. Trochu to pomůže," došel k vlkům a oba namazal v místech, kde byli zranění. Mopc se s tím nepáral, takže sem tam přidal více síly a vlci mohli sem tam ucítit trochu bolesti. Mastička z Wuova obchodu začala působit docela rychle. ,,Budete pár dní lízat rány, ale přežijete to. Běžte nahoru," procedil skrz zuby a hlavou ukázal na vyhlídku.
,,Další!" Houkl směrem k jezeru a zazubil se. ,,Jste na řadě, nováčci!" Štěkl směrem k Callidovi a Yrsi a čekal, až dorazí. Když byli na místech, zavyl pro další souboj.

//Můžete začít hned psát. Začíná Callid

Všichni

Společenstvo se scházelo, jejich temná aura byla cítit po celém Křišťálovém jezeře. Byl to jako opar, těžký a měl pachuť železa. Kdokoliv, kdo tudy procházel, prchal raději dále. Schylovalo se zde k něčemu velkému a bylo to cítit ve vzduchu.
Chaosané si mohli povšimnout, že z poza křoví vylezla temná postava. Světlé oči svítily pod lebkou, kterou vlčice nosila přes obličej. Některým byla už dobře známá. Hlídač. Podrážděným pohledem sjela všechny přítomné, neměla zájem o vyzvídání. Nepřišla sem někomu dávat informace, ani se socializovat. Měla zde práci. Povšimla si vlků, kteří jí pomáhali se škodnou v Lese u mostu. Těm věnovala jeden malý úškleb a víc nic.
Zaplula k alfám, které pozdravila tichým pokýváním a posadila se poblíž Scara, pod kámen na kterým ležel.
Odnikud se objevil i Yefrei, Blecha. Nikdo neví, kdy se mistr iluzí dostavil, nebo zda tam ležel od začátku. Hověl si poklidně kousek od vchodu do úkrytu a za ním nenápadně ležel i Uran, statný černošedý vlk s jizvou na hrudníku. Vlci si jich povšimli až teď. Mezi Yefreiem a Uranem panovalo zvláštní napětí. Ani se na sebe nepodívali, ale ti bystřejší mohli usoudit, že k sobě měli blízko, ač je dělila dvoumetrová mezera.
Poslední kdo přišel byl Pampeliška. Všechny uvítal velkým úsměvem a pozdravil. Jeho energie byla snad I vidět, na arénu se těšil. Pampelišku měli všichni rádi. Ale nikdo ho nechtěl potkat v boji, nebo se s ním pustit do křížku. Pampeliška pozdravil i své alfy a sednul si k Hlídač. Ta ho spražila pohledem. Pampeliška si radši poposednul kousek dále.
Aréna začne co nevidět.

Sonora mluvila velmi zpěvným hlasem. Držela se věcí, které jí byly drahé, ale pro smečku byla schopna ustoupit v kompromis, co se líbil oběma stranám. "Samozřejmě, drahá," pronesla s klidnou tváří. Neshledávala to jako problém.
Vlčice došly ke skupince, co mezi sebou vedla zvláštní rozhovor. "Zdravím vás, Sivatagu a Xandere. Velmi mne těší. Ushari," svůj tón udržovala v laskavé rovině, ale nemálo přemýšlela nad tím, jaké záležitosti chtěl vlk z cizí smečky probírat. Chtěla alfa jeho smečky navázat spolupráci, nebo se jednalo o diplomatickou zdvořilost? O Namarey se mezi ostatními vlky muselo každopádně mluvit, což znamenalo, že ostatní věděli o jejich existenci - a to bylo moc dobře. "Mé jméno jest Serbia Namareyská. Vítám vás na území mé smečky."
První se zaměřila na potencionálního člena Namarey. "Jistě patříte k pouštním vlkům," konstatovala přívětivě směrem k Sivatagovi poté, co byl představen Ushari. Smečka postavená na dobrých vztazích svých členů dobře prosperuje. "Je milé, že jste se rozhodl přidat do smečky, kam patří také vaše rodina, Sivatagu. Vlky jako vy by Namarey ráda měla ve svých řadách." Pak vyčkávala na otázky, pokud písčitý vlk nějaké měl.
Zvažovala, zda důvod Xanderovy návštěvy bude vhodné probírat před zbytkem Namareyských. Jejich komunita zatím avšak čítala nízkého počtu, a tak očekávala, že mnozí z přítomných jednou budou zastávat váženého postavení za svou ochotu smečku podržet po Khanově nevysvětlitelném, ale vítaném, zmizení. "S jakým ctěným úkolem jste byl vyslán na území Namareyské smečky, Xandere?" vyzvala vlka s klidem v hlase.

Sonořina slova byla vyslyšena. Principy Namareyských skutečně nebyly barbarské - alespoň tedy královské vystupování Khana tomu nikdy nenasvědčovalo. Jeho přístup k cizím, odhalené zuby a posměšky byly samozřejmě už něco jiného.
"Budu ráda pokud přijmeš i přízvisko Namareyská, drahá Sonoro," Serbia se na pouštní vlčici usmála a na moment nevypadala jako alfa, ale jako vychovatelka která viděla růst svého svěřence.
"Pak vyrazíme naproti Ushari a jejím společníkům. Máte nějaké otázky, Sonoro? Nebojte se ptát, odpovím dle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

Sonora poměrně rychle odsouhlasila přidání se do smečky. Serbiu to téměř až zarazilo - žádné pokládání otázek, jenom souhlas a oddání se novému životu. Tedy dobře, smečka potřebovala nové členy co nejrychleji a nadšení členi se jen hodili. Jenže vlčice neskončila a měla další otázky.
"Mít víru ve svém životě není problém, naopak je to něco, co jednoho dokáže pohánět dál - snad Vás, má drahá, nepřiměje zradit naše principy a smečku. Věřím však, že ke konfliktu zájmů nedojde."
Následně se narovnala a na pískovou se usmála: "Ve vší rychlosti jsem se nepředstavila. Můžete mi říkat Serbia Namareyská - a jaké je Vaše ctěné jméno?" Nyní bylo na čase vlčici ukázat kde se nachází smečka a řádně ji přivítat. Ovšem...
"Cítím nedaleko pach členky své smečky a bude skvělé když se budete moci okamžitě seznámit. Pokud nespěcháte, ukáži Vám i místo odkud pocházíme a náš úkryt. V blízké době se snad setkáte i s ostatními členy, momentálně se nachází všude po ostrovech."

Kde vlčice vypadala přizpůsobená poušti, Serbia na to kromě krátké srsti prakticky nevypadala. Byla ale každopádně nižší, což bylo pro pouštní obyvatele přirozené. Možná že se narodila někde na jejím okraji?
Ať už však byla odpověď na otázku jejího původu jakákoliv, vyslechla si zpěvavý hlas vlčice před sebou, vyluštila co jí vlčice povídá a sama se vyjádřila.
"Především mne zajímalo, zda-li nehledáš mou smečku. Pouštních vlků se v okolí příliš nenachází a nějakého zde potkat je téměř až zázrak. Proto mě blíže vedly myšlenky na možného nového člena naší drobné smečky, Namarey."
A jako by to nebylo málo, vlčice stočila pohled přes své rameno na vlky, kteří se nacházeli na poušti o něco dále, ale stále na dohled. Zrzavý kožich byl jediný, který poznala.

Vlčice si prozpěvovala a překvapivě to pro jednou nebyla ona kdo dokonale splýval s pískem. Naopak, kdosi si jí povšiml.
Černá vlčice, která stála pod jednou z duh a jeden kráčející vpřed by ji jen tak nezahlédl. Ovšem ve zcela ztichlé poušti se její hlas téměř až rozléhal. Pouštní vlk? Samozřejmě že Serbiu okamžitě zaujala.
Alfa Namarey přidala do kroku a brzy už skončila tak akorát na dohled a zpomalila. Rozhodla se, že bude lepší se blížit poklidným krokem. Vlčice vypadala tak, jak to očekávala. Byla světlá, v barvách písku a kratší srstí. Dobře pro ni - černá vlčice se už teď neskutečně pekla.
"Zdravím tě," pronesla, její hlas zněl laskavě a tón příjemně. "Jsi vlčicí pouště, to hned jeden pozná. Jsi z okolí?" Prvně bylo třeba si možného člena oťukat, samozřejmě.

Vločka byla o samotě. Schůze skončila, vlci se rozběhli nejrůznějšími směry - někteří nadšeně cupitali, švitořili, další řešili hlubší témata, která se týkala jejich strachů i domněnek. O budoucnosti, o minulosti, o všem.
V tom všem stála osamělá bílá vlčice, které nikdo nevěnoval druhý pohled a které nikdo nevysvětlil, že může plakat. Kromě... Mušle. Vlčice s Vločkou zůstala skrz celou schůzi a byla s ní až doteď. Ať už chtěla bílokožíškářka brečet a nebo ne, Mušle se s ní nakonec odsunula do kouta, kde už většinu dění ignorovala. Schoulila se s Vločkou do takového načepýřeného a měkoučkého klubka, které se ještě víc zvětšilo, když se k nim přidala i Kafka.
,,Co se stalo?" zeptala se, ale Mušle na ni krátce, unaveně mrkla a Kafku se prostě k těm dvěma schoulila, přidávajíc klubíčku třetí barvu. Ven čouhaly hlavně čumáčky a ouška, jinak to byla taková valná hromada - celá založená na tom, aby Vločka neležela sama a měla u sebe nějaké ty kamarádky.

Konvalinka
Shine, sourozenci, Einar

Konvalinka se držela v koutku a docela zvědavě sledovala, jak Šalvěj jednoduše kdo ví kde sebrala kotlík a teď v něm vařila dryáky. ,,Jak to děláš? Odkud jsi ho vzala?" ptala se hned Šalvěje a nadšeně mávala ocáskem. Její sestra byla tak hrozně šikovná, dokonce i kotlík měla a mohla dělat masti a odvary!
Brzy na to však už došlo na drama, následně na peří a pak si je Einar volal k sobě. Podívala se po Šalvěji a Mátě, když mluvily. Ach, měla to dost podobné... jen s jinou vlčicí, se Sierrou.
Věnovala Třezalce úsměv, protože ji teď nemohla pozdravit, ale pak se otočila na alfu a promluvila na něj: ,,Také jsme se se Sierrou míjely. Ale matka s otcem nás naučili jak být léčitelkami a proto bych i já ráda jednou byla," usmála se na Einara. Rozhodně se nezdála být nervózní, jen... nadšená z toho, co je očekávalo v budoucnu.