Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čučorůvky

Nebyl zrovna čas řešit nějaké rostliny, ale když se Rainer optal, Razer si tiše odfrkl.
,,Nejde zrovna o houbu," odpověděl. ,,Je v tom nějaká tekutina, ale na moc informací se mě neptej. Roste to ale jen v jeskynních - kdyby jste se někdy zase ztratili. A pokud by snad byl tunel moc dlouhý... popostrčím nás vlnou," uzavřel krátký proslov. Tak či tak, alespoň dal vlčicím tu šanci se nějak psychicky připravit. S tím se konečně podíval jejich směrem.
,,Připravené?" sám si utrhl rostlinku a pomalu vstoupil do prohlubně, která byla zaplněná studenou vodou. Čím déle vlci pokračovali, tím hlouběji se nořili, až nakonec se Doubravka zanořila do vody až po krk a jako první musela začít plavat. Razer se držel poblíž, jelikož trojice zatím dosáhla na zem - bylo by docela nehezké, kdyby Doubravku vzala voda, zatímco oni stáli pevně na nohou. Tehdy se však Razer podíval po ostatních a konečně se ponořil.
Všichni čtyři vlci proto brzy na to skončili zcela obklopení chladnou tekutinou, která se jim cpala až do uší. Ne že by se jí bylo jak bránit, když se dobrovolně ponořili. Tunel se před jejich očima začal rozevírat, zcela zaplaven a jediným světýlkem byla fluorescenční tekutina v lumině. Obklopoval je studený kámen a výčnělky, které dávaly jasně najevo, že celá tato chodba byla vytesaná dlouholetým tlakem vody. Mohl se tvořit klidně i stovky let.
A tak uteklo prvních deset sekund, zatímco se čtveřice posouvala směrem vpřed. Zatím necítili tlak v plicích docházejícího dechu, ale ten na sebe nenechal příliš dlouho čekat. Tehdy Doubravce s nejmenší výdrží začaly unikat první vzduchové bublinky. Ale všechno bylo tak tmavé, okolo těch pár světýlek z lumin... kdyby si nepamatovala, jak se ponořila do vody, nejspíš by ani nerozeznala dole a nahoře. Plíce se nepříjemně stahovaly a pomalu přicházel ten nepříjemný pocit, že potřebuje na vzduch, co nejdřív.
Ne příliš dlouho na to přišel podobný pocit i pro Mátu, jelikož vlčice měly docela dost podobnou výdrž. Mezitím Razer a Rainer se zdáli být zcela v pořádku. V ten moment už byli vlci za půl minutou. Nevypadalo to, že by si Razer nějak všímal toho, jak vlčice začínaly strádat - on přeci jen dýchat nemusel.
Dostali se na čtyřicet sekund. Tmavo protínaly jen modrá světýlka - i když jich teď bylo nějak víc. Obraz se Doubravce mírně mazal. V jeden moment se téměř pod vodou až zakuckala, což ji stálo drahocenný vzduch. Měla Máta pravdu? Utopí se tu? Nikdy se nedostanou na druhou stranu? Možná... i Rainerovi se pomalu začínal stahovat hrudník. V ten moment se však světýlko Razera zahoupalo a vlk začal plavat nahoru. Za předpokladu, že jej všichni tři vlci následovali, brzy se dostali do vzduchové bubliny, kde mohli konečně začít lapat po dechu.
,,Už budeme pomalu na konci," ujistil všechny tři a s překvapivě starostlivým výrazem si je prohlédl. ,,Pořádně se nadechněte, teď už naposledy. Popoženu nás vlnou." Pokud by si snad někdo pokládal otázku, proč to neudělal doteď, vysvětlil by, že nechtěl z vlků překvapením vyrazit dech, když to nevypadalo, že to bude potřeba. Ke vzduchové kapsli se přeci jen nakonec dostali, ne?
,,Poslední nádech," varoval vodní Razer naposledy a následně se ponořil. Počkal chvíli, než se k němu ostatní přidali a ještě kousek se ještě proplaval, než se otočil směrem, kterým měli zamířit. Uběhla sekunda absolutního ticha, jen hučení krve, jak byly uši zacpané vodou. Druhá sekunda, kdy se před vlky pohupovalo světýlko luminy jako návnada ryby v hlubinách moře. Třetí sekunda. Mátě se zdálo, že se ve vodě cosi mihnulo. Čtvrtá.
Do trojice vlků narazil proud vody, která se vyvalila zpoza jejich zad. Některým vyrazila dech, ale informace od Razera jim pomohla si alespoň trochu kyslíku v plicích udržet. Řítili se směrem vpřed s vlnou a pak najednou...
Konec. Některým nejspíše vyklouzla rostlina z tlamy a momentálně se snášela kamsi ke dnu. Ke dnu, kam ani jeden nedohlédli. Tam, kde se shromažďovaly stíny. Kde ale teď bylo nahoře a kde dole? Bylo to všechno dost podobné na jejich pád dolů. Ale i tentokrát vlci zahlédli jakási světýlka. Bylo to nahoře? Měli tam vyplavat? O Doubravku, která z vlků měla plicní kapacitu momentálně nejhorší, se otřela voda ve formě vlka a pobídla ji směrem, kterým měla vyplavat.
Razer i Máta si měli cestu najít samotní - přeci jen viděli dvojici stínů, co už mířila nahoru k hladině. A skutečně - pokud vlci plavali za světýlky, jejich hlavy vykoukly v další z jeskyní, které tyto hory schovávaly. Byla zatopená, ale celý její strop zakrývala světla. Zářila podobně jako luminy, ale toto květiny nebyly.
,,Pokračujeme," oznámil trojici Razer, ale znovu se už nepotopil. Nezdálo se, že by to bylo nutné.

hRozinky

,,Příběhy se s ústním předáváním mění. Někdo něco přidá, někdo něco pozapomene. Tohle by bylo mohl být originální vypravěč," vysvětlila Kafka Šalvěji. ,,Víš, původní příběh bez veškerých zmatků, zapomenutých kousků a přidaných poznámek. A nevím, k čemu by nám byl návod, pokud bychom ho taky nerozluštily."
Třezalka ani CInder se za Šalvějí nerozběhly, když se vlčice dala na běh za Kafkou a Mušlí. Kafka si to hnala hlava nehlava rovně - nevšímala si toho, že se okolo ní chodby větvily a vedly na různá další neprozkoumaná místa. Mušle s Šalvějí taky neměly tu šanci si toho všímat, pokud s vlčicí chtěly udržet krok. Kafka sice vypadala pěkně nemocně a strhaně, ale když brala nohy na ramena, tak jakoby její stamina byla alespoň ztrojnásobená.
Šalvěj pořádně dvojici dohnala až když se Kafka zastavila uprostřed místnosti, málem sejmutá Mušlí, která horko těžko zastavila. Chodba, kterou vlčice běžely totiž sestupovala dolů a odtud už ani nebylo jasné, jestli vážně šlo o tak přímou cestu, jak si myslely. Vlčice totiž nyní stály ve tmě. V chodbě za nimi byla poslední pochodeň, co vrhala malý kužel světla i sem.
A všechny tři byly bezpodmínečně ztracené.

Cinder a Třezalka

Než se vlčice odhodlaly k následování trojice, co se rozběhla hlouběji do chodeb, Šalvěj zahnula jakožto poslední do jedné z chodeb a zmizela z dohledu. Ne, pokud je teď budou následovat, jednoduše se ztratí... a to nebylo zrovna ideální. Ne, Cinder s Třezalkou se rozhodly pro tentokrát zachoval chladnou hlavu a vrátit se zpátky do úkrytu Alatey s tím, že počkají na ty, co zmizeli v podzemí. A pokud se nevrátí, někdo bude muset Einara a ostatní informovat, aby se poslala nějaká četa, která se po vlčicích a dvou vlcích podívá. Kdo by tuto zprávu podal, kdyby se ztratili všichni?
A tak se dvojice odpojila od zkoumání chodeb. Nejspíše k jejich vlastnímu dobru.

Třezalka (hrozny) - 4 posty: 4% nebo 1 tlapka
Cinder (hrozny) - 5 postů: 5% nebo 1 tlapka

Čučorůvky

Razer kývl na otázku Máty, i když to zjevně nebylo třeba. Jednomu by stačil pohled, aby viděl, že je tvořen vodou. Pomalu se rozhlížel po jeskyni, kde byla momentálně čtveřice uvězněna a pak pokynul směrem, kde byl zatopený tunel dál.
,,Myslím, že pokud půjdeme tamtudy, ven se nějak dostaneme. Ta voda... věřím, že někam odtéká. Budeme se však muset dostat skrz." Samotnému mu chlad nevadil, ne teď ve formě vody. Ta se přelévala a on působil jako jeden vlčí vodopád, zatímco oči zůstávaly stejně ledové a pichlavé.
,,Navrhuji vzít ty svítivé rostliny - luminy - a podplavat to. Mám určité tušení, že nepřestanou svítit ani utržené. Alespoň si budeme vědomi toho, kde je nahoře a dole. Leda by někdo z vás měl magii světla..." s tím se vlky podíval. Jedno vlče, vlčice, co magie moc neprobrala a vlk ze zemí, kde jste se sotva soustředili na tu vrozenou. Tiše si odfrkl.
,,Jsem otevřen i jiným nápadům. Ale pokud někdo z vás neumí létat, nevidím, jak se odtud dostaneme jinak než tunelem." Jeho oči zase sjely zpět k zaplavenému průchodu. Nebyla to nejideálnější možnost, ale rozhodně byla schůdná. Vlci už tak byli promočení, Razer však tak nějak pochyboval, že by někoho napadalo něco... lepšího.
Jakoby situace už nebyla dost zvláštní, Doubravku obklopoval vánek, díky kterému jí nebylo chladno. Zdálo se, že po opuštění vody už zimu neměla pocítit. Jak zvláštní... možná, že dar od bohů? Nebo by jeden řekl, že ji podaroval přímo Osud sám.

hRozinky

Jejich společníci skutečně zdánlivě byli dál než předtím. Nebo to byl klam, jak se obě skupiny rozešly dál a neustále se pohybovali? Vlčice stále viděly jejich kožíšky, třeba takového Razera šlo skutečně jen těžko přehlédnout, jak se leskl v měsíčním světle. Ale kromě toho...
,,Hmmm, přijde mi to trochu, jakoby to byly symboly užívané k dorozumívání," odpověděla Kafka Cinder. ,,Ale nejsem úplně schopná je rozluštit... možná, že to tu zůstalo po vlcích, kteří je znali a možná že jsou pořád někde tam venku!" nastražila ouška a podívala se po ostatních. Brzy na to už však nakoukla ven a docela brzy jí došlo, že se místnost roztahuje. Celá se oklepala. Tehdy se na druhé straně místnosti začal ozývat povyk - celá věc se strhla během pár momentů, zatímco se místností ozýval nepříjemný zvuk skřípání kamení. Socha na druhé straně se hýbala. Ani jedna z vlčic neměla to štěstí jí rozumět, ale když se všichni jejich členi smečky prostě 'nechali' smést do jámy uprostřed místnosti, bylo docela jasné, co se to vlastně stalo.
Kafka vykřikla - a socha trhaně otočila hlavu k nim. A než se jeden nadál, vlčice se světlým kožíškem vzala nohy na ramena - rovnou do osvětleného tunelu, zaplněného znaky. Kdo ví, kam vedl, ale to Kafku teď zjevně nezajímalo. Jednoduše utíkala.
,,Kafko!" vykřikla Mušle za jejími zády a rychle se podívala po ostatních, panikaříc. ,,Poběžím za ní." S tím vyběhla.
Socha, která se k nim prvně otočila, je jen chvíli sledovala - pak však zaplula zpátky do kamene a zkameněla ve stejné póze, jako byla předtím. Voda brzy na to zase začala proudit a rozlehlou jeskyni naplnil její šum a tříštění o kamenné plochy. Vlčice teď měly na výběr - mohly se teď vrátit zpět nahoru do úkrytu a nebo pokračovat za Kafkou a Mušlí do tunelů.

// Pokud se rozhodnete vrátit do úkrytu, jste free a můžete si jít opět hrát, jak budete chtít. Pokud se vydáte do tunelů, ještě si hru protáhneme a na konci bude samozřejmě čekat větší odměna, mrk mrk. Vidím ale vaše tempo a jestli se chcete některý urvat, můžeme běžet!

č u č o r ů v ky

V momentě, kdy se do vlků opřel proud vody, alespoň Razer zareagoval dost rychle na to, aby okolo Doubravky, kterou by to jinak vzalo jako pytel brambor, omotal vodní štít. Na další reakce už nebyl čas a čtveřice docela rychle mizela směrem dolů, k vodě. I tady Razer mírně zariskoval a povytáhl vodu směrem k nim, aby všichni čtyři nedopadlo na případnou hladinu nebo led a nezlomili si všechny kosti v těle.

A tak padali.

Pád byl dlouhý.

Nekonečný.

Co čeká na konci?

Smrt.

Ne.

Možná...

Život.
První, koho ledová voda pohltila, byla Máta s Razerem. Narazila do nich, ledová, prohnala jim tělem třas. Pro někoho jako byl Rainer to však nebylo tak zlé - nebýt pádu, který jistě vystrašil i jeho, jednalo se o obyčejný pád jako zažil doma, když se zrovna rozlomily ledy. S tou výjimkou, že tam jej někdo vždy byl schopen vytáhnout.
Máta na druhou stranu... cítila, jak ji sotva po styku s ledovou vodou opouští síla. Tohle byl konec. Zemře tady, stejně jako její bratr. Setká se brzy s Heřmánkem? A jak se tak vznášela v ledové vodě a na chvíli otevřela oči, viděla tmavý obrys vlka, zezadu osvícený modrým světlem. Byl to její bratr? Plaval pro ni?
Doubravčin pád byl nejpříjemnější, pokud něco takového skutečně šlo popsat. Štít ji chránil před ledovým chladem, co se zakousával do dvojice Rainera a Máty - tedy, téměř. Sama cítila ten chlad a voda jí smáčela kožíšek. Ucítila trhnutí, jak narazila a štít se skoro až slil zpátky do vody, takže brzy chladná voda pronikla i k ní.
Chvilku žádný z nich snad ani netušil, kde je nahoře a dole - pak však Mátu cosi chytilo za kožich a vytáhlo na břeh, zatímco dvojice Rainera a Doubravky se s tím měla vypořádat o samotě. Vedlo je však ono modré světlo, které předtím vlci viděli v hlubině. Ukázalo se, že i tady dole jsou rostliny - a jejich květy (nebo možná plody?) svítily slabým světlem, které však v úplné tmě dodávalo aspoň nějakou pomoc pro poutníky topící se v černo černé vodě.
Vodní vlk, který dotáhl Mátu až ke břehu, se docela rychle zase otočil a zaplul pod hladinu, aby pomohl Rainerovi a Doubravce ven z vody a případně najít hladinu. Máta měla zatím to štěstí se rozhlédnout a uvědomit si, že se nacházejí v jeskyni, která je snad ještě hlouběji, než tunely, kterými sem dorazili. Dál pokračovala chodba, ale ta byla víceméně zaplavená, stejně jako přírodní jezero, co se vymlelo tak hluboko, že je zachránilo od smrti. Právě i díky neustále proudící vodě naštěstí nezamrzlo.
,,Všichni v pořádku?" optal se vlk tvořený vodou, jakmile se dostali na břeh všichni čtyři. Po Razerovi samozřejmě nebylo ani památky, jelikož nyní svou zcela hmotnou podobu nechal tu tam a usoudil, že být tvořen vodou bude teď lehčí.

// Tl:dr - pád do podzemního jezera zjemnila voda, která vlkům vyrazila vstříc. Doubravku částečně i ochránil vodní štít, který se po styku s vodou víceméně rozpustil. Vlci prvně nemohli přijít na to, co je nahoře a co dole. Máta byla vytáhnuta tmavým obrysem vlka, kterým se ukázal být Razer pro teď tvořený z vody. Následně pomohl ven i Doubravce a Rainerovi. Celou vykotlanou jeskyni osvětlují desítky lumin. Cesta dál vede téměř zcela zaplaveným tunelem, který si voda nejspíše taktéž vykotlala.

Hrozny

Razer Cinder pohled na okamžik oplatil a kývl na ni, než se opět zadíval na sochu. Těžko říct, jestli pochopil, co se mu svým pohledem snaží říct. Nutno přiznat, byli od sebe dost daleko a přečíst výraz v tváři na takovou vzdálenost nebylo jednoduché. Nevypadal však že by se je snažil zavolat k nim, bylo tedy patrně na Cinder, aby posoudila situaci. Koneckonců měla nyní svou skupinku na starosti. Kromě magie, která patrně zvětšila místnost, a vody, která tak náhle utichla, se na jejich straně zatím nedělo nic, co by je muselo znepokojovat. Mohli pokračovat v průzkumu.
Plamínky sice neposkytovaly tolik světla jako kdyby měli vlci světlo denní, ale i tak si mohli ti, kteří už vešli do tunelu, povšimnout, že stěny tunelu nejsou holé, nýbrž pokryté změní symbolů. Velmi se v nich opakoval motiv půlměsíců a kruhů a mnohých dalších tvarů, z kterých mohl vlk s větší fantazií dát dohromady i postavy vlků. Kafka popoběhla víc dopředu, ouška nastražená, a začala symboly zkoumat. "Mohla bys to světýlko posunout kousek blíž? Prosím?" Požádala Třezalku. Zjevně se už tak nějak smířila s tím, že tu bude muset trčet, protože se s ní nikdo vracet nehodlal, a našla si teď zábavu v něčem jiném. Mušle se mezitím přidala k Šalvěji. "Skutečně vypadá, jako by chtěla vidět oblohu," uznala zamyšleně při pohledu na sochu. Pak se zadívala na druhou stranu místnosti a zamračila se. "Kdy se to stalo? Proč jsou najednou tak daleko."
Kafka ji musela zaslechnout, protože vykoukla z chodby. "O čem to... WHOA! Ne, to se mi nelíbí, to je strašidelný." rychle zacouvala zpět směrem k chodbě a zůstala nerozhodně stát v jejím ústí. Bylo víc než očividné, že se jí ve velkém prostoru příliš nelíbí. Nebo se jí možná nelíbilo, jak vznikl.

Borůvky

Razer na Rainerovu otázku jen mlčky zavrtěl hlavou. Neodvažoval se spustit sochu z očí. Ta se k nim nyní nakláněla, jako by se rozhodovala co odpovědět na Doubravčinu otázku. Udělali vlci něco špatného? Ne, nevypadalo to, že by se snad chystala potrestat je za jejich opovážlivost. Možná ji jejich přítomnost naopak skutečně těšila. Z nehybné kamenné tváře se však dalo pramálo vyčíst, tak byli vlci v tomto ohledu ponecháni jejich vlastním spekulacím. "Ničeho si nežádáte, hm? Přišli jste jen na průzkum." zopakovala pomalu slova vlčic. "Je tu vskutku mnoho k objevování. Však sami uvidíte."
Rainerovo podezření bylo opravdu na místě. Když se rozhlédl, neviděl sice nikoho podezřelého, jediní vlci v okolí byli ti, kteří sem přišli z Alatey, zato si všiml něčeho jiného. Zatímco byli rozptýlení mluvící sochou, kolem nich se sbírala voda. Nechovala se jako žádná obyčejné voda, místo toho se tiše plazila u země jako jakýsi podivný had, a sbírala se do hrozivé hradby, které poměrně rychle zablokovala cestu zpět. Vlci mohli sledovat, jak se nahromadila do jakési ztuhlé vlny a v následujícím okamžiku jako by se protrhla hráz, voda rázem vystříkla proti nim. Vlna prudce narazila do všech čtyř vlků a srazila je do díry. Odpor proti běsnícímu živlu se zdál být marný, vlci ztratili půdu pod nohama a padali do hlubin. Jedno bylo jisté, velice brzy se dozví odpověď na Mátinu otázku: Kdo ví, jestli vůbec dopadnou na dno?

Borůvky

Razer se podíval po vlcích, kteří s ním stáli u sochy, srst zježená. Tohle nebyla dobrá situace. Když k tomu všemu přestala téct voda a všichni slyšeli jejich tlukoucí srdce, otočil hlavu směrem k Rainerovi.
,,Odcházíme," vyštěkl, důraz kladen na to, aby se odtud dostali všichni členi smečky pryč v čas. V momentě, kdy se díval po Rainerovi, za jeho hlavou se ozvalo zapraskání, na které si nedovolil pohlédnout zpátky. Socha úspěšně otevřela tlamu, která byla navzdory očekáváním prázdná. Žádné zuby, žádný jazyk. Jen kámen roztržený ve dví jako maso. Jen jedna díra vedoucí do krku, kterou socha nasála vzduch. Nedávalo to smysl.
Voda vypadala, jakoby stále spadala dolů, ale pokud se na ni jeden řádně zaměřil, tak by poznal, že se drží na místě. Levituje.
,,Maličcí," ozvalo se z díry v kameni v hrdle sochy. Ani se nesnažila napodobovat pohyby tlamy vlka při mluvě. ,,Přišli jste až ke mě? Jaké to potěšení..." kámen zavrzal, jak kamenná socha vytrhla nohu doteď usazenou v podstavci. ,,Povězte, čeho si žádáte..."
Oči sochy, nyní otevřené, odhalovaly pod víčky schovaný kámen, od kterého se odráželo měsíční světlo. Ty se na okamžik zastavily na Razerovi, jak čekaly odpověď od kohokoliv ze skupiny. Ten konečně otočil hlavu, naježený udělal pár kroků vpřed tak, aby stál mezi vlčicemi a tou hordou kamení, která skoro vypadala, že se usmívá.
,,...dopřejte mi tu trošku zadostiučinění. Dlouho nás nikdo nenavštívil." S tím vytrhla z podstavce i druhou přední tlapu, nyní se naklánějící směrem ke čtveřici vlků před sebou.

Vlci se rozdělili na dvě skupiny a obě se roztlapkaly směrem, který jim byl určen. Skupina Cinder, která čítala dvě nové vlčice - Kafku a Mušli -, Třezalku a Šalvěj, se vydala k soše s drceným podstavcem, zatímco skupina Razera čítající Doubravku, Rainera a Mátu vyrazila k té plačící.
Pokud se Rainer zahleděl dolů do díry, hlubina se zahleděla zpátky na něj. Jeho žaludek se zhoupl a stejně tak i jeho kolena. Přesto však tam dole viděl... něco. Něco zářivého. Možná to byl jen doraz měsíce nad jejich hlavami - a možná taky ne.
Každý z podstavců se sochami měl cosi vyrytého do úzkých, drobných destiček v jejich středu. Krátké slovo, možná jméno. Nebo označení. Vlci sice neměli šanci tento text přečíst a nebo se podívat na ten druhé skupiny, ale byly rozlišné. Nejblíže popsatelné Mois Griskými vlky byly jako kruhy a půl kruhy, občas proťaté složitějším, klikatým vzorem, co se vlnil jako had. A zatímco si vlci všímali tohoto... ozval se podivný nepříjemný zvuk. Razer, celý naježený, odskočil od sochy, která jej vydala. Zdálo se, že doteď plačící vlk už neměl v očích slzy jako předtím, protože se jeho hlava hnula. Teď se díval zcela na skupinu před sebou.
Skupina se sochou obrostlou mechem podobný problém nezažila. Socha se nehnula a naopak se zdálo, že je celá popraskaná a poničená. Stále zírala směrem k měsíci, který se k ní však nedostával. V jejím obličeji bylo skoro až znát zoufalství z jejich rozdělení. Po nahlédnutí do tunelu, který pokračoval dál do hlubin hor, bylo vidět, že cesta dál byla dlážděná kamennými kvádry, v jejichž rozpraskaném povrchu si našel domov mech. I celá chodba vypadala, že je v lepším stavu.
A v celé místnosti se v ten moment rozhostilo děsivé ticho. Jeden chvíli uvažoval, co se dělo. Proč bylo ticho tak... tíživé? Náhlé? Vždyť doteď nikdo nemluvil. Chytrým hlavám to však brzy došlo - zvuk vody začal pomalu mizet, až zmizel zcela.
Od momentu, kdy vlci došli k sochám a začali je zkoumat uplynulo sotva pár sekund. Pokud by chtěli teď běžet zpátky, možná by i minutu trvalo, než by překonali celou vzdálenost. Ač se mohli vidět a slyšet, pokud by někdo volal, ta vzdálenost, co je nyní dělila, nebyla nejmenší.

Razer kývl na slova Rainera. V ten moment se ozvala Kafka, která doteď našlapovala poměrně tiše s Mušlí po boku skupinky: ,,Co když... co když tu někdo je a čekají na nás?" Stáhla uši k hlavě, ocas mezi nohy a bokem se natiskla na Mušli, která se na ni usmála.
,,A co by nám udělali? Je nás hodně a nahoře je celá smečka. A slyšela jsem, že Einar umí hořet!" vylíčila Kafce nadšeně. ,,To mě moc neuklidnilo," vypípla béžová vlčice a krátce sevřela oči tak silně, že se jí na víčkách udělaly faldíky. Vypadalo to, že tato vlčice moc odvahy nepobrala.
,,Možná by ses měla vrátit zpátky, pokud ti dělá takový problém tu být," pronesl Razer chladně.
,,Sama? NE, TO NE!" vyhrkla Kafka a snažila se tvářit, jakože náhle má mnohem víc víry v to, že se jim nic nestane. ,,Teda... nikdo jiný se vracet nebude, že?" dodala nervózněji a Mušle jí jen věnovala trpělivý pohled.
,,Pokračujme," rozhodl Razer a věnoval úsečný pohled Mátě, která celou tuto myšlenku do Kafky zasela. To jim tak zbývalo, otáčet se teď kvůli bláznivé vlčici, která zjevně netušila, co to je 'trpět pro smečku'. I když tohle zdaleka nebylo takové utrpení, jakým se to mohlo stát, pokud by se snad někdo ztratil v tunelech.
Skupina pokračovala směrem vpřed a překvapivě... skončila v rozlehlé místnosti. Vysoko nad jejich hlavami vyvěral potok a spadal v kaskádách dolů do hlubin propasti, kam jejich oči nedohlédly. Ta se nacházela po straně jeskyně, nebyla ani nijak široká. Že by vymletá vodou, která sem spadala po stovky, nejspíše i tisíce let? Vlk by tudy však lehce propadl, pokud by si nedával pozor - štěstí, že okraje byly zamrzlé a průchod tím ještě zmenšovaly.
Nad jejich hlavami překvapivě byla ta trocha světla - někde v horách se nacházel průchod do tunelů, kterým by se však jeden dovnitř nejspíše nedostal. Ač po stranách potoku vyrůstaly nejrůznější stromy a dovnitř padaly měsíční paprsky, cesta nahoru byla příliš strmá a jeden by skutečně potřeboval křídla, aby se dostal zpátky do hor jinou cestou, než chodbami, které vlci právě použili. Byla tu však zajímavá věc, kterou vlci měli to štěstí vidět právě díky měsíčnímu světlu.
Dvojice soch, které se nacházely na opačných částech místnosti, představovaly dvojici vlků.
Jeden z nich se tyčil před chodbou. Porostlý mechem, podstavec sochy ničily kořeny stromu, který zde rostl už léta. Oči vlka zíraly směrem nahoru, k obloze. Na druhé straně, pod divokým potokem a přímo pod světlem měsíce, se nacházela další socha. Tento vlk měl hlavu skloněnou a zíral do propasti. Voda, která mu spadala na záda a díky chladnému vzduchu pokryla vlka ledem, tvořila u jeho tváře něco jako slzy. Slzy, které mizely do nicoty propasti pod nimi.
,,Opatrně," pronesl tiše Razer a otočil se na vlky, kteří s ním dorazili. ,,Rainere, Doubravko,... Máto. Prozkoumáme sochu pod vodou. Ostatní, porozhlédněte se po místnosti. Cinder, tato skupina pro teď pod tvým vedením," rozhodl a velmi opatrně se rozešel se směrem k soše, která vypadala, že pláče. Naštěstí na této straně bylo dost světla, takže vlci nemuseli mít starosti s ohněm, který by nejspíše voda stejně uhasila.

// Tl:dr: Velká místnost. Po pravé straně se nachází socha, která díky vodě vypadá, jakoby plakala. Po levé straně se nachází socha porostlá mechem, podstavec drcen kořeny stromu. Razerova skupinka se blíží k plačící soše, která je zledovatělá díky vodě a ledovému vzduchu. Před touto sochou se nachází částečně zamrzlá propast, ve které mizí pramen. Na tuto část jeskyně dopadá dost měsíčního světla. Na levé straně se nachází zatím nepopsaná chodba mířící dále, skupinu na levou stranu vede Cinder.

,,Měly se zkoumat už minulou zimu," odpověděl Razer Rainerovi, ,,ale vlci, kteří tím byli pověřeni, se buď zatoulali a nebo byli součástí neštěstí na blízkém severu. Alatey je poměrně mladá, jen se velmi rapidně rozrostla." S tím očima loupl po mladších členech výpravy, přesněji po trojici sester.
,,Pokud vím, Einar a Dante našli úkryt právě díky tunelům, do kterých právě míříme, ale nemyslím, že by věděli něco víc než to, že se dá na určitých částech území projít do úkrytu. Proto nás i Einar poslal, ať se podíváme po okolí. Třeba najdeme další průchody, které budeme schopni uzavřít," osvětlil Rainerovi a celé skupince rovnou.
S tím vlci jeden po druhém nasoukali do tunelu, který vedl kdo ví kam. Chvíli se svažoval takovým způsobem, že Razer musel zarývat drápky a tlapy do studeného kamene, aby se nesvezl po zadku rovnou dolů. V ten moment stačilo, aby to podklouzlo třeba jen jednomu vlkovi a všichni by se svezli o kus dolů. Naštěstí se však brzy tunel zase napřímil a překvapivě i rozšířil. Ať už vlci postupovali kamkoliv, rozhodně to vypadalo, že tunel hloubil spíše k Alatey než od nich.
Po pár dalších metrech se konečně vlci dostali do chodby, co byla dost široká na to, aby jich mohlo vedle sebe kráčet i několik. Po stranách byly stěny podpírány kamennými bloky, které působily hrubě a neopracovaně. Čím dál se však vlci posouvali, tím více bylo jasné, že se pomalu z hrubého kamene dostávají zpátky na zeminu. Možná, že někdo provrtal skrz skálu tunel, aby se dostal pryč? Nebo to byl vstup kamkoliv, kam celá tato cesta vedla.
,,Slyšíte to?" zastavil se Razer a zastříhal uchem. V momentě, kdy by se snad všichni z vlků zaposlouchali, měli tu šanci slyšet tiché zurčení vody. Možná, že se tudy proléval nějaký potok a teď se blížili k jeho místu vývěru. tak či tak... bylo zvláštní, že celé tohle místo vypadalo, že tu někdo už předtím trávil čas. Pokud nebyly kamenné podpěry dostatečným důkazem, sotva pár metrů dál zdobil stěnu kamenný oblouk, který jasně připomínal ten, který vlci mohli vidět nahoře v Alatey - s tím stejným srpkem měsíce.

Skupina se začala zvětšovat a nakonec se kromě nemluvné Máty přidal i Rainer s otázkou, následován dvojicí dětí Shine, Cinder a nakonec i Doubravkou.
,,Těžko říct. Proto po nás bude chtít Einar, aby jsme ty tunely zmapovali," odpověděl a podíval se po všech, kteří se doteď přiřítili blíž. K jejich štěstí se brzy přidala k už tak velké skupince další dvojice, vlčice, co se přidaly na poslední schůzi - Kafka a Mušle. Jen se posadily a poslouchaly, žádná iniciativa od nich zatím nepřišla. Razer jen obhlédl skupinu a sám si pro sebe kývl.
,,Přišlo vás docela dost, takže pokud se dostaneme k nějaké křižovatce, rozdělíme se. Zatím se ale budeme držet společně. Těžko říct, co se v podzemních chodbách nachází, proto je i budeme prohledávat společně. Snažte se držet ve skupinách a pokud má někdo magii ohně a nebo světla, bude se hodit, pokud na cestu posvítíte." Kdo ví, kolik světla bude dole v podzemí.
Kafka se pokusila vytvořit malý plamínek na čumáčku, ale v ten moment zavál silnější vítr a plamínek zablikal a zmizel. Vlčice stáhla uši a znovu se už nepokusila. Razer děkovně pokynul komukoliv, kdo nějaký ten oheň a nebo světlo rozežhnul a vydal se sám hlouběji do chodby.
Zatím se jednalo o obyčejný, jeskynní komplex. Jednoduchá cesta, co vedla dolů - dostatek světla sem proudil z východu, na který zatím byl výhled, ale toto světlo se pomalu tlumilo, jak skupina mířila dolů a následně do skály, jak se nadále cesta ubírala vykotlanou dírou ve stěně.
,,Zhluboka se nadechněte, uvnitř bude dost možná úzko," informoval Razer a následně do vykotlané chodby vkročil sám.

// tl:dr, vlci sešli po pravé cestě pár stop dolů a po pravé tlamě objevili tunel ve stěně. Tím se nadále pokračuje.

Na slova Stiny jen mírně sklonil hlavu.
,,V tom případě se vám omlouvám, Stino. Přesto se však musí nechat nemocní odpočívat. Věřím, že teď již léčitelky situaci zvládnou."
----
Jakmile se trochu vyklidila Alatey, mnozí vlci odešli ven a jiní si povídali mezi sebou a nebo se nechávali léčit zdejšími, zručnými léčitelkami, Razer se uklidil ke vstupu do místnosti se čtveřicí stromů. Chvíli u něj postával a pak se vydal směrem k východu, který se po pár metrech dělil na dvě cesty, mezi nimiž se držel hluboký kráter. Kdyby do něj někdo spadl, nejspíše by se už ven nevyhrabal. I proto bylo lepší od okrajů vlčata držet dál.
Jeho pohled se chvíli držel východu, odkud bylo vidět světlo dnešního dne - tam se však dnes nevydá. Naopak, s dalšími vlky poputují dolů, co srdce hory. Kdo ví, co na této cestě objeví - pokud se však kdokoliv k této výpravě chtěl přidat, bylo tak akorát na čase. Razer čekal v sedě, občas jen střihl uchem a jakákoliv tlapka, co by snad s tím, co dole čeká, mohla pomoci, byla vítána. Především od těch, kteří se se smečkou zatím neznali tak dobře na to, aby ji mohli označovat za rodinu. Nějak se seznámit přeci jen museli, nebo ne?

Xander, Stina, medicine koutek

Razer vyčkal na Cindeřinu odpověď a potom otočil hlavu směrem k Vločce, co se k nim přidala. V ten moment se dalo pár vlčat na útěk. Využili toho, že přišel někdo cizí a proklouzli jim pod nohama. Razer se jen usmál a vypadalo to, že mu nevadí, že vlčata prchají. Přeci jen už dávno měla objevovat okolí úkrytu a místo toho tu byla zavřená. Otočil se za dvojicí identických vlčat a pak se podíval po Vločce.
,,Zdravím, Vločko. Já jsem Razer, zdejší delta. Jsem tu už poměrně dlouho, ale většinou mě Einar vysílá různě po území, abych se postaral o narušitele a diplomacii," osvětlil. Víceméně fungoval jako zástupce Einara, pokud byla snad alfova pozornost zrovna někde jinde. Razer samozřejmě všechny členy znal, ale od většiny se držel dál. Což mu připomnělo...
,,Neměl by být Xander tady, se svými vlčaty?" nadhodil otázku a rozhlédl se, aby zjistil, kde se nová delta nachází. Když si všiml, že jeho hlas vychází z místa s nemocnými, nespokojeně si povzdechl. ,,S dovolením dámy, půjdu se postarat o klid našich nemocných duší..." Einar přeci jen řekl, že tam nikdo nemá chodit. Že je mají nechat odpočívat. Přesto tam teď bylo nacpaných pět vlků a dva z nich tam neměli co dělat. S tím se Razer podíval na Einara, který byl zaměstnaný přijímáním nových vlků a toho, co tam neléčitelé předváděli, si tedy nevšiml. Přesunul se tedy k místu, kde se nemocní nacházeli.
,,Astrid," kývl hlavní léčitelce prvně. Vypadalo to, že Xander se snaží odvést veškerou práci i přesto, že zde stály tři léčitelky, kterým ji bral - a které podobnou věc měly vykonávat. ,,Einar zmiňoval, že mají nemocní zůstat v klidu a nikdo kromě léčitelů je nemá rušit. Myslím, že průzkumník a obránce tu nemají co dělat." Jeho hlas byl chladný a neutrální, vypadalo to, že i když byl Xander nově na stejné příčce jako on, ne nebere za odpověď.
,,Pokud nejste nemocní - ale oba vypadáte poměrně čile na to, že by se do vás měla pouštět nějaká nemoc. Takže jak jsem zmínil - nechte léčitele pracovat." A pokud by snad vlci před ním měli potřebu si stěžovat, Razer neměl problém se otočit na Einara, který by mu přisvědčil. Ne, tady Xander a Stina neměli co dělat.

Všechno to vycházelo. Vlci se jali udržet vodní kuličku, další z vlků ji ohříval a Sirene dovnitř vhodila rostlinku, aby se z ní v horké vodě uvolnily léčivé účinky. Atreas krátce zvedl hlavu a taky dopomohl, takže voda brzy začala vařit a bublat. Kulička se podivně přelívala, občas od ní odlétaly horké kapky a vlci brzy poznali, že z průzračné barvy změnila barvu do oranžovo-hnědé. Pořád byla světlá, ale změna odstínů byla jasná.
,,Teď ji trochu ochlaďme, ať si vlci nespálí jazyky," předala informace. Nejspíše žádala převážně Excela, který předtím zmínil, že má magii ledu. Tak či tak, vlci byli zaúkolováni, aby rozdělili vodu do jednotlivých kalíšků šedivky a ty byly rozdány mezi nemocnými. Atreas vypil svůj v poměrně rekordním čase.
,,Tak a teď všichni povinně do pelechů a odpočívat," oznámila Sirene pevně, byla na ní však znát i radost. Podle všeho s podobným výsledkem ani nepočítala. ,,Pokud budete pobíhat v zimě, moc vám to nepomůže." Ještě otočila hlavu k Cerumovi, který položil otázku.
,,Jenom tady a jenom na podzim a přelom zimy. Je tu víc rostlin, co mají docela střídmý výskyt, ale věřím, že jen rumněnka je z nich léčivá." S tím konečně přelétla i zbytek vlků, co se shromáždili.
,,Děkuji všem. Vážně jste dnes zachránili život," dodala a zamávala ocáskem. Málokdo si asi všiml, že se ochladilo a nebe ztmavlo. Vlci na cestu sice viděli, ale brzy padne noc. A Sirene s Atreem? Ti se otočili a vydali se směrem k Lukám. Tohle bylo pro dnešek vše - a všichni měli za úkol se jít ohřát domů, pokud nějaký ten domov snad měli.

// Děkuji všem za účast. Každý, kdo dal 5 postů má započítáno na úkol do MP! (včetně postů, které budou ještě reagovat na tento) Taky se vám celý tento osud počítá na připravení odvaru a k poučení o nové rostlině! Takže tři za cenu jednoho (tedy, samozřejmě se rostliny týkají jen těch, co splnili potřebné minimum a v každém postu rostlinu zmínili (rumněnku)). Snad byl osud alespoň trochu zajímavý a něco vám přinesl. A teď huš do pelíšků!

Razer dorazil do úkrytu s dvojicí vlčic v krémových barvách. Zatímco jedna vypadala roztěkaně a krčila se, druhá si držela úsměv na tváři a zvesela houpala ocáskem ze strany na stranu. Nové zájemnice o post sigmy v Alatey právě dorazily!
Všichni tři se posadili v zadní části místnosti a pozorovali, co se ve smečce řeší a děje. Jakmile Einar dořešil postavení a funkce jednotlivých vlků, jeho pohled se otočil na nově příchozí, kteří se drželi s Razerem.
,,Tyto vlčice mají zájem se přidat ke smečce," pronesl Razer, kývl Einarovi a zase se stáhl. Dával tímhle možnost připojit se ke smečce i dalším vlkům, pokud by snad měli zájem. Přeci jen tu byli minimálně tři cizí, kteří se mohli a nemuseli stát členy Alatey. Jedna z vlčic předstoupila, hrudník vypjatý a oči rozzářené: ,,Omlouvám se, jestli jdeme nevhod! Moje jméno je Mušle a moje přítelkyně je Kafka. Potkaly jsme se na vašich hranicích a moc rády bychom rozšířily vaši smečku! Moc rády bychom byly pečovatelky a pomocnice! Tedy, alespoň Kafka, já bych určitě zvládla i lovit," pronesla hrdě. S tím očekávala, jaký verdikt alfa bude mít. Kafka vykoukla zpoza jejího boku a vypadala, že se celého toho davu tak trošku i bojí. Rozhodně to byla velmi krotká vlčice.
Razer si mezitím našel Cinder, která si držela valnou hromadu s vlčaty. Jednoduše k ní doklusal, naklonil hlavu a pozdravil ji.
,,Gratuluji k povýšení," pronesla Alateyská delta k té druhé. ,,A potomkům. Už umí lovit? Vypadají dost staře na první pokusy," nadhodil. ,,Někdo by jim taky měl ukázat, jak se brodit sněhem." Zjevně se snažil zjistit, jak si nejmladší zástupci smečky stojí. Tedy, ti nejprťavější, Einarovi, těch se toto zatím netýkalo.

Razer kývl hlavou. Rozhodně dá Einarovi vědět - přeci jen byl i poslán, aby tohle vyřešil. Einar bude chtít, aby mu později dal nějaké shrnutí toho, o čem se s tímto zástupcem vlastně bavili.
,,Vím, že vás plánoval s jednou z vlčic navštívit už dřív, ale potom přišly..." zaváhal, ,,problémy na severu. Náš alfa se je vydal vyřešit a smečku postihla ztráta člena. Potom se někteří z mladých vydali směrem do jiné smečky..." mávl párkrát ocasem. Ano, byla to ta vlčata, o kterých mluvil předtím. O nějakých jasnějších detailech však neměl potřebu mluvit, jelikož se to tmavého stejně nijak netýkalo. Jen sledoval Vina, jak kašle, a zachoval si dekórum.
,,Pak se tedy zeptám na pár rychlých otázek a můžeš odpovědět na to, co ti přijde vhodné," rozhodl Razer. Zeptal se na jméno smečky, alfy a jejího zástupce. Taky se zajímal o to, jak dlouho už smečka přebývá na ostrovech, zda některý z jejich vlků viděl na vlastní oči kosatky na severu, nebo jestli náhodou nezahlédli pár zmíněných vlků - ptal se na Danteho, Iinu a Amatheose, kteří se jednoduše vytratili bez dalších slov.
,,Myslím, že by jsi brzy měl opustit hory. Nejspíše ti nesvědčí," podotkl částečně kvůli tomu, že se chtěl přidat k vlkům v teple a částečně proto, že ten kašel nezněl moc hezky. Tak či tak, Razer nakonec vyprovodil Vina k hranicím, kde se s ním rozloučil - v poměrně hustém sněhu také zahlédl dvojici obrysů. Jednalo se o vlčice, které měly zájem se přidat ke smečce. I takhle na zimu, Razer vyšel jejich požadavku vstříc. Zdálo se, že pro Alatey nastávaly poněkud lepší časy.