Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<--- Oáza (Přes Poušť)

A tak spolu kráčeli vstříc jejich osudu. Naxin vedle ní tiše přemýšlel, zdali skutečně se jim podařilo založit tu rodinu. Nemělo by to na Deinell být vidět? Prohlížel si jí pečlivě. V hlavě mu šrotovalo, zdali to skutečně udělal dobře. Ale dalo se na tom něco vůbec pokazit? Nevěděl. "Jo, ale nenadchni se, jitřenko. Víš co jsem ti říkal o rodině... není zrovna nejlepší, co se týče podpory. Ale nevlastní mamka se ti bude líbit, ta je hrozně milá." Aspoň si myslel, že Barnatt nebude mít problém s tím přijmout nebohou Deinell do rodiny. Ale zbytek? Rhaaxin bude naštvaný, že si našel partnerku před ním a Atrox? Těžko říct. Povzdechl si. Tohle bude ještě dost těžké. Podíval se na Deinell a slabě se pousmál. "Taky tě neztratím." Neměl ani jak. Bude se snažit, aby se měla s ním dobře.
Neslyšela ještě nic tak hezkého. Slabě se usmál. Proč se to dělo až teď? Mohlo to celé ještě dopadnout hezky. Konečně se mohl usadit se svou láskou. Měli by se vydat do těch hor, aby si tam našli úkryt někde.
--> Modrák

<-- Palmová pláž (přes Poušť)

Měl jim dát čas. Na to si povzdechl a pokynul hlavou. Kolik to času ale bude chtít než uvidí výsledek? Než bude moci říct, že se to skutečně vydařilo? "Dobře, s tebou po mém boku to bude ale lepší, Deinell... o hodně." Odpověděl jí na to přiškrceným hlasem a slabě se pousmál. Život nebyl lehký. S tím musel souhlasit. A ten nelehký život mu dal jí. Slunce jeho života. Mluvila o dalším vlkovi a Naxina pohltila žárlivost. Jenže ona mu brzy řekla, že byl jako strýc. Což se mu ulevilo. Dobře, byl to strýc. "Snad tě ve zlaté přijme co nejvíce vlků a budeš tam mít kamarády... smečka je taková větší rodina." Ale to nebudou vědět dokud tam nedorazí. Doufal, že se jeho bratr nebude moc čertit. Kord když... on sám měl na partnerky spíše smůlu než štěstí. Bude Rhaaxin chtít převzít jeho Deinell? O ní by se klidně porval.
Sledoval poušť která se zdála stříbrná. Pocítila jeho přítomnost a olízla jej láskyplně. Bylo to příjemné. Ideální čas pro přesun. Kráčel vedle ní mlčky. "Tohle místo není tak nádherné jako ty...." Možná to bylo košér, ale mohl být trochu romantik, ne? Stále ji následoval.
--> Kvetoucí louka (přes Poušť)

<--- Duny (přes Poušť)

Naxin si povzdechl a věnoval pohled spíše do prázdna, nechtěl aby viděla jeho utrápený výraz. Ne, když ona byla tak pozitivní a on? Zničený životem. Sužovaný tím vším. "V tom případě nemám rodinu... jelikož... se jimi cítím ignorován." Vydechl nakonec a podíval sen na ni. Ve žlutých očích se mu zaleskla bolest. Ta, která tam přetrvávala tak dlouho.
Deinell se snažila být stále pozitivní. Tiše se uchechtl jejím slovům. "Kéž by svět byl tak lehký, kéž by... jenže někomu, kdo je pyšný nikdy nedojde, jak moc ostatním ubližuje pokud mu to přímo neřeknou a na to já... nemám odvahu. Nemám odvahu a sílu se jim podívat do očí a říct jim to." Možná to byla slabost, která v něm momentálně vyplovala na povrch, ale Deinell se mu zdála... jako poslední záchranou. Jako tím lanem, kterého se zachytával, když řeka byla až moc rozbouřená.
Bavili se o žlutém sněhu, čemuž se on musel znovu tiše zasmát. Bylo to příjemné. Zase se smát. "To máš pravdu. Pokud budeme všichni spokojení, tak na ničem jiném nezáleží." Uchechtl se tomu tichým hlasem. Jako kdyby jeho hlas skutečně někdy vynechával tomu všemu. Nemusel se bát, ona mu neuteče. Tohle uklidnění dokázalo zalepilo díru v jeho srdci.
Vypadalo to, že jí získání přezdívky potěšilo. A on ji poslouchal. Naslouchal každému jejímu slovu. Naslouchal a usmíval se na ní. Jako totálně pohlcený vlk láskou. Poslouchal jména, která říkala. Tiše se tomu zachechtal. Vypadalo to, že její rodiče měli skutečně... zkreslený svět. "Chápu... najdeme někoho takového v naší smečce... slibuji ti to, Jitřenko." Slíbil jí nakonec tuto věc Naxin a drkl do ní, aby jí dodal povzbuzení.
Slyšel jak mluvila o partnerství. Slyšel jak nevěděla vlastně jak to fungovalo. "Ach, Jitřenko... stačí když mi budeš po boku... pak všem dalším bude jisté, že jsme svoji." Pronesl Naxin.
Dohnal jí lehce. Otřel se o ní a co se pak dělo, tak asi nemusíme ani zmiňovat. Rozhodně to bylo plné pocitů. Nebylo to jednorázové povyražení. Bylo to... založení rodiny.
Když se pak probral, protáhl se. Zívnul a podíval se na ni. "Čas vstávat, Jitřenko, musíme vyrazit." Drkl do ní jemně. Doufal, že na to bude mít jen krásné vzpomínky.
---> Oáza (přes Poušť)

<-- Jezero smrti (Přes Poušť)

Deinell mrkala a on se na ní slabě pousmál. Vypadala během toho sladce. Neuvěřitelně sladce. Zavrtěl hlavou. Ne, byl dost starý na to, aby se do toho neponořil po hlavě. Musíš si zachovat nějaký rozum, Naxine. "Bratr je to jediné, co mám... nebo měl by být to jediné, co mám... leč se... to tak nezdá a nechová se tak. Ale i tak ho mám rád... je to fajn... no není to zase tak fajn bratr." Během toho se bleskový vlk zasekával. Jako kdyby si sám nebyl tak jistý svými slovy. Nakonec uhnul pohledem jako kdyby si to nechtěl ani připustit, že by mohl pochybovat. Podíval se na ni a pokynul hlavou. "Tvůj kožíšek je krásný, Deinell, celá jsi krásná. Ovšem vlčata s elementem blesku se rodí žlutá... což co si budeme, žlutá není zrovna pěkná barva. Žlutý sníh není třeba jedlý. A já s tím nechtěl být spojovaný." Uchechtl se tomu. Deinell hojila jeho srdíčko, které bylo zlámané a několikrát slepované jím samým. Říkala mu podzimku. Krásné to slovo. Lepší než jeho jméno. Naxin... proč se jmenoval takto? Mělo to něco znamenat, že každý z jeho bratrů obsahoval x?
Vyrušila ho z myšlenek, když mu věnovala ten polibek. Překvapeně se na ní zadíval, ale pak pokynul hlavou. "Nový začátek ve kterém tě chci po svém boku, Deinell." Odpověděl nakonec pevným hlasem. Proč tomu tak bylo? Možná si byli souzeni. Jedna zmatená princezna bez domova a druhý vlk, kterému osud zrovna nepřál.
Dál vstřebával její slova. Naxin zrovna nebyl zrovna umluvený, ale ona mohla cítit jeho pohled. Každé její slovo. Mokrý písek pod jeho packami byl velice nepříjemný. "Ty máš sourozence, jitřenko?" Zeptal se jí konečně a věnoval jí oslovení.
Zasmál se na ty poslední slova. "S tebou klidně až na konec světa, jitřenko." S tím se spustil za ní po zlatavých dunách.
---> Palmová pláž

Kupovidu měl Naxin v kohoutku jen o deset centimetrů více. Byl dva centimetry nad průměrem a nestyděl se za to. Podíval se na ni a slabě se usmál. Neuměl se usmívat tak jako ona. Neuměl to možná kvůli tomu, co se stalo. "Jako podzimní listí? Bratr byl naštvaný, když jsem změnil srst. Víš vlci s elementem blesku se rodí jako žlutí... bratr si myslí, že jsem kvůli tomuto opustil od kořenů, jenže já si to nemyslím." Podotkl Naxin zamyšleným hlasem. Nevěděl jak moc by se to celé dalo jinak popsat. Rhaaxin kvůli tomu udělal ještě větší scénu než bylo třeba. "Společně..." Zopakoval po ní nevěřícně. Byla láska skutečně takto lehká? On se ale rozhodně do ní potápěl stále více a více s takovým chováním této slečny. Ale přesto.
Komentář na jeho oči ho donutil beze slov na ní koukat. Nemusela mu lichotit a ona to stejně dělala. Sledoval ji s láskou. "Fajn... tohle... bylo to nejhezčí, co mi kdo řekl. Spolu s pochvalou na můj vzhled. I mne se líbíš, Deinell." Pousmál se na ni slabě. A tak mu nabídla dokonce i poušť. To ho vyvedlo z myšlenek. "Byl jsem v ní... nebyla to taková legrace, když je tam jeden sám." Zmínil smutným hlasem. On byl vlastně většinu času sám.
Ptala se ho na to, zdali ve Zlaté nebyl jeho domov. Zarazil se. "No... víš... je to můj domov. Ale ve smečkovém úkrytu stále někdo je a jeden tam nemá klid na trávení hezkých chvilek se svou družkou či kamarády. Prostě je tam každému na očích. Proto bych i nějaké jen... naše místo našel rád." Osvětlil jí své myšlenky. Které možná byli až moc složité. "Ano... jsi to nejmilejší a nejhezčí, co jsem za své roky života potkal... nechtěl bych o to přijít." Ve vzpomínkách se vrátil k Aileen, vypadlo mu na povrch, jak ji jako mladší miloval, ale teď? Teď to byla minulost. Přítomnost byla jen a pouze Deinell, pro kterou měl momentálně své žluté očka. Přesto se jí pak rozhodl vést do Pouště.
---> Duny (přes Poušť)

Byla menší jak on, tak se to aspoň zdálo. Mohutnější rozhodně byl. Až teď si uvědomoval ty rozdíly mezi nimi. Jak... velice rozdílné to bylo. Nebo snad ani ne? Byl zvyklý na Zlatou, kde výškový rozdíl byl skutečně znát. Připadal jí jako silný. To ho pohladilo na duši. Rozhodně ho to hladilo na duši. "Ano... jsi skutečně pěkná vlčí dáma." Odpověděl jí on s menším úsměvem. Tohle bylo skutečně jako takové pohlazení pro ně oba. Dávali si najevo jak prostě ten druhý byl pro svět důležitý. Jak to prostě... je nádherné. Podíval se na ni. Do jejích očích. "Jo, spolu to zvládneme." Odpověděl jí nakonec i on. Její oči měli barvu větru. Co si tak uvědomoval. Měli by jejich děti element po něm nebo by se to muselo všechno odehrát v Yaloru? To on netušil jak to skutečně bylo a nebyl tu někdo, kdo by mu to řekl.
Pokyvoval hlavou na její slova. "Hm... netuším... pamatuji si fakt útržky, ale ta sála ti skutečně sluší..." Sledoval jí. Jako kdyby mu momentálně na ničem jiném nezáleželo.
Poslouchal jí. Pokyvoval hlavou nad jejími slovy. Narodila se jako tulák. "Chtěli by tuláka, Deinell. Zlatá smečka je otevřená pro každého... když tě představím jako partnerku, tak nemohou říct nic... navíc pokud bych tě představil jako březí partnerku... ale prvně by se hodilo zařídit domov." Přemýšlel pak spíše ke konci nahlas Naxin.

Netušil že ho uvnitř své hlavy soudila a možná kdyby to věděl, tak by na tuto vlčici takto nepohlížel. Nebyla kdo ví jaký odborník. "Jsem spíše na tu hrubou fyzickou sílu... ubránil bych tě jako princeznu." Podotkl Naxin a uchechtl se tomu. Ale přesto to myslel vážně. Deinell byla něco jako seslání z nebes. Byla to pohlazení na duši, které po tom všem skutečně potřeboval. Byla prostě... dokonalá. Nahlas by se jí to asi bál říct, když se tolik neznali, ale něco na ní bylo tak dokonalé. "Já mám taky rád svou magii... je jedinečná. Připomíná mi tím, kým jsem... ale zároveň je docela smutné, že ti co ji umí ovládat lépe než já jsou... ti, co mi spíše hází klacky pod nohy. Nejsou tak milí jako ti, Deinel." Podotkl nakonec a cítil jak se mu snad z plic tím dostal veškerý kyslík. On to skutečně řekl. On ji to pověděl. Nemohl tomu uvěřit. Ale teď byl čas se vzpamatovat. Nemohlo to být tak těžké si někoho najít.
Zamyslel se nad jejími slovy. Vzpomínal si. Skutečně to hrabal ve své hlavě. Vzpomínal si na to. "Má matka... byla to rudá vlčice. Pamatuji si, že ten svět byl podivný. Nebyl jako asi ten váš Noram. Vlci tam získali své schopnosti a jiné vzhledy... měli... bylo to jako kdyby tam patřili, když tam přišli... otec pak vypadal doma jinak... i když si ho moc nepamatuji..." Podotkl Naxin a povzdechl si. "Rád si s tebou vybuduji nové vzpomínky... s tebou to za to bude stát." Podotkl Naxin a slabě se pousmál. Zase. Ale co jí na to měl říct? Co by k tomu mohl on, někdo jako on říct? Byl jí až po uši okouzlený. Zasmál se jejím slovům. "Můžeme, ale jakékoliv místo bude krásné, pokud tam budeš ty. Nemám rád samotu... je to až moc depresivní... mohl bych ti ukázat Zlatou smečku... měla bys domov." Doufal, že by se to Deinell mohlo líbit.
Její další slova mu vysušila hrdlo. Nechtěla být sama. "Jak to myslíš? Že nechceš být sama? Já... taky nechci být sám. Tak můžeme nebýt sami společně." To nebylo smooth Naxine. Tvé balící skilly jsou takové, že bys nesbalil ani němou. Ptala se ho na iluze. V hlavě mu najednou vyjelo něco, co asi tam bylo i předtím. "Bratr má iluze. Slouží to k tomu, že vlkovi vložíš do hlavy obraz toho, co ty chceš a on to pak vidí jako realitu... což... ti může být dobré v soubojích." Zamyslel se nad tím.
Na její další větu už jen pokynul hlavou. "Mohli bychom si společně najít nějaký domov... když je teď voda všechna pryč..." Zamyslel se nad tím on.

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

Odpověděla mu a to samé i Taiclara. Podíval se na ní. "Myslím že dle mého vzhledu jde odhadnout, že moc mi lov nejde... ono to nejde.." Uchechtl se tichým hlasem. Rozhodně to nebyla jedna jeho oblíbená aktivita. Radši se rval než lovil. Více jizev na jeho těle už nebylo něco, co by jednoho vytrhlo z myšlenek. A tak se na ní podíval. "Buď hlavně opatrná, Taiclaro." Pověděl vlčici on a na rozloučení kývl hlavou. Poté se zase podíval na Deinell.
Rozuměla tomu. Zdálo se, že tomu rozuměla. "Více méně? Moc si ho nepamatuji. Jen útržky. Ale je to jiný svět... jako ten Noram. Tam jsem zase nikdy nebyl já... a ano, je to skutečně zajímavé... musí jich být spousty..." Díval se na Deinell. Jako jediná si z něj nedělala srandu. Chápala ho.
Mluvila o rodině o čemž se více Naxin nechtěl bavit. "Chtěl bych konečně k sobě někoho, kdo by mě chápal... a bral mne takového jaký jsem." Přiznal své přání a podíval se na Deinell. Pochopí to co myslel? Nebo byla až moc nevinná? "No jak říkám. Je možné, že jsem to byl já, ale nepamatuji si to. Ale jinak ano. Můj bratr má na sobě klikyháky a náhrdelník." Podotkl k ní a slabě se pousmál.

Deinell se zdála velice nadšená a tak vypískla. On stáhl uši k hlavě a udělal krok zpět. Díval se na ní překvapeně. Takovou reakci na to nečekal. Byla za něj skutečně tak moc ráda? "No, ano? Narodil jsem se tam, ale pak mi matka hodila na krk otci a tak jsem potkal Barnatt." Takové měl aspoň vzpomínky leč mohly být pozměněné. A pak si vzpomínal na jméno toho světa. Něco na ypsilon. Chvilku se zamýšlel a pak mu to došlo. "Uhm, ne? Noram to nebyl. Nevím ani co to je Noram, ale byl to Yalor. To byl svět, kde byla moje matka a odkud je magie blesků." Snažil se jim vysvětlit a zároveň si tím objasnit vzpomínky. Pomaličku to vyvztávalo na povrch. "Myslím že bratři to se mnou vzdali kvůli mým ztrátám paměti... Rhaaxin se zdál velice naštvaný na to, ale já za to nemohu...." Podíval se na obě dvě. Taiclara se taky zdála že jej soudí, ale Deinell? Bylo na ní něco, co mu přinášelo klid na duši. Byla skutečně zlatá duše. Někdo, kdo byl pohlazení na jeho rozpolcenou a roztříštěnou mysl. A nebyla zase tak mladá! Mohly jí být odhadem čtyři roky? Tři? Netušil přesně. Ale rozhodně jí nechtěl komentovat před tou princezničkou. "Nikdo nám to neřekl, protože nám otec zmizel." A on si to nepamatoval kdyby jim to někdo řekl. Jenže to už nebylo třeba řešit. Nejspíše by na ní byl dál hnusný. "Uhm? No... takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Přirovnat to k zubům? Jo to zní dobře. Ale docela... to bude tedy komplikované." Povzdechl si tichým hlasem. Ale rozhodně ho to zaujalo a chtěl by to vyzkoušet pak až budou bez princezničky, která ho odsuzovala jak se mu zdálo. Ještě ta její poznámka. Protočil okem. Pamatoval si tedy jejich jména. Taiclara z Alatey a Deinell, prostá Deinell. Takové roztomilé sluníčko, co se k němu chovalo asi nejlépe od jeho probuzení. Nesoudila ho. Nedávala mu do hlavy nic. Mohla by to být dobrá kandidátka na šíření jejich genů. To by bylo něco! Taková milá matka? Jen jí trochu poupravit mysl, aby nebyla tak... dětinská. Zamyslel se. Dlouho uvažoval o založení rodiny. Ona byla ideální. Byla prostě... jeho srdce mu říkalo, že lepší vlčici, která by k němu byla milá asi nenajde. Kord když byl znechucen panovačností Clary, nebo mu to tak přišlo.
Nechával je se bavit o rostlinách a o všem, co jim přišlo asi jako vhodná debata a pak konečně zase reagoval. "Červená louka? Musím tě zklamat, Deinell, nepamatuju se, že bych tam byl...." Povzdechl si Naxin a na komentář ohledně kožichu se zasmál. "Ano, každý bleskovec se rodí se žlutým kožichem. Já jsem se rozhodl pro změnu, ale nevím jestli se mi líbí..." Povzdechl si a podíval se na své packy. Bylo to skutečně... jak z jiného světa...
Podíval se stejně jako Deinell. Voda opadávala skutečně rychle. "Je to... spoušť... neuvěřitelné, co dokáže po sobě zanechat voda..." Povzdechl si Naxin a podíval se k Deinell. Slabě se na ní pousmál. Bylo to tu skutečně... zničené. Všude bahno, polámané větve... jako kdyby svět nemohl být chvilku stejný.

× Odhal následky potop

Povzdechl si. "Nerad ti to kazím, ale my nejsme zrovna ideální rodina. Ne když jsme... z jiného světa. Pamatuji si jedině své dětství. Ztrácel jsem poslední dobou až moc paměť a to jim nejspíše nevonělo. Vždy jsem se probral slabý... dávám si chvilku a zase se dostanu do formy." Zamručel nespokojeně Naxin a pak jen zavrtěl hlavou. Všechno co věděl jí řekl. Neměl už co více jí říct. Ale přesto se mu omlouvala. "Rád bych ti řekl víc, ale nepamatuji si to. Nepamatuji si hodně. Možná kvůli tomu jsou naštvaní... možná kvůli tomu jsou smutní...." Neměl už co více jí k tomu říct. A pak přišlo to odsuzování, které moc dobře znal. Jenže jak jim to vysvětlit? "Můj vrozený element není jako ty vaše. Není to něco, co by se dalo naučit ovládnout jen tak takhle na začátku. Je to blesk. Elektřina a není z tohohle světa. Kvůli tomu je to těžké ovládnout samo od sebe. Reaguje to na moje emoce a dělá mě to... divočejším... takže ne. Leč si oceňuji tvé rady, tak tohle není něco, co by měl zde každý jako vítr, vodu, oheň a zemi... tohle máme jen my tři vzhledem k našemu původu. A i můj bratr má občas problém s ovládáním a to furt nezapomíná..." Odpověděl ji Naxin na tohle oproti elementu. Ptala se ho na jméno. A on se zamyslel. Jestli jim ho skutečně má říct. Nakonec si sám pro sebe pokynul hlavou. "Jsem Naxin... ze Zlaté smečky. Sourozenec Rhaaxina a Atroxe. Syn Navina." Představil se jim s menším úsměvem. Nebyl to nikterak namyšlený jedinec. Byl to milý vlk, co měl občas změny nálad spojené s jeho blesky. Ale měl to tak i jeho bratr?
Nechával se jimi ošetřovat. Během toho se výboje v jeho srsti spolu s jeho myslí uklidnily. Nechával je pracovat. Nepletl se jim do toho a případně jim usnadňoval práci s nastavením. "To je duha." Odpověděl pak Deinell, když zmínila barevnost oblohy. Najednou mu na mysl vstoupila vlastnost, co duha měla. "Tento jev se děje právě když se sluneční svit láme v dešťových kapkách. Je to... nádherné..." Díval se tím směrem s údivem. Bylo to roztomilé. Trhaně se nadechl.

× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění (Již i za minulé posty)
× Ošetři/nech si ošetřit vážné zranění související s potopami

Naxin si povzdechl a podíval se na ně. Dávaly mu rady, které nevítal. "Nechci být oproti bratrům slabý... stačí, že ke mne už takhle shlíží..." Přiznal se jim a povzdechl si. "Ale uznávám, že to bylo docela idiotské se porvat..." Svolil nakonec jejich verzi, která měla pravdu skutečně a podíval se na vlčici. Ptala se ho, zdali to byla velká holka. Zasmál se tomu tiše. "No... nejsem si jist, že to byla velká holka... spíše já jsem slabý a kvůli tomuto má každý výhodu." S tím si poklepal drápem neporaněné nohy na jizvu, která mu sebrala oko. Jedna z vlčic mu ukázala kde mají úkryt a on tedy pokynul hlavou. Vydal se tam a odfrkoval si. Ta světlejší se ho ptala, zdali by mohl přestat jiskřit. "Svou magii moc ovládat neumím... ale pokusím se o to. Je to vrozený element." Jeden z těch vzácných! Věděl jen o svých bratrech, že jej měli.
Vlčice si povídali o plevelech a on si odfrkl. Květiny pro něj nikdy nebyly. Sledoval jak se o něj staraly. "Děkuji vám dámy..." Podotkl k nim a slabě se pousmál.

Magie z noramu. To bylo to co slyšel on. Někdo byl v jiné dimenzi? Byla tam jeho matka? Mohl by se jí zeptat na tolik otázek. Jenže to už se ho ptala ta světlejší z dvojice na to, co vyváděl. "Rval jsem se... tréning se nikdy neobejde bez zranění." Odpověděl těm dvěma a pokusil se zvednout. Oklepal se a viděl, jak se vlčice tvářili fascinovaně. Jeho srst jiskřila kvůli jemu vrozenému elementu. On to ani nikterak nevnímal. Ale kdokoliv by se jej dotkl momentálně, tak by mohl dostat elektrický šok. "Jak jsem říkal. Bojoval jsem s vlčicí a podařilo se mi dostat pár ran do těla. Nic co by se s pár bylinkami nedalo vyřešit. Budu tedy rád, když mi pomůžete dámy." Pousmál se na ně slabě. Naxin nebyl nikterak zlý vlk. Možná měl trochu vyšší ego, ale to bylo rodinné. Cítil se nadřazený lehce kvůli jeho elementu, ale to nebylo tolik vidět. Překvapeně se na vlčici zadíval, když začala diktovat co všechno potřebovala. Odkašlal si nakonec. "Chodit ještě umím... řekněte mi, kde máte ten úkryt." Podotkl on. Leč se mu packy podlamovali jak stál. Byl vyčerpaný a potřeboval si odpočinout. "Vám nic není po tom útoku toho zrzavého čokla?" Ptal se jich na to, co ho zajímalo.

× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

<--- Prokleté jezero (Přes Temný les)
A tak se konečně dostal k tomuto až děsivému jezeru. Působilo jako vždy a teď momentálně vylité ze svého břehu. Každá rána na jeho těle bolela a cukala. Bílo-hnědá vlčice mu skutečně dala zabrat a to zprvu vypadala, že se skutečně ani neumí rvát. Skoro až jeho tělo padalo únavou a tím vším. Potřeboval se zastavit, potřeboval si odpočinout a popadnout dech. Zasípal a nasál do čenichu pach. Dvě vlčice. V jeskyni. Vydal se jejich směrem. Bolestivě packu za packou. Musel přežít. Co by k tomu řekla jeho alfa? Byl by hned slabý... a to nemohl dopustit. Musel obhájit čest bleskovců.
Nakonec se skutečně k jejich jeskyni dostal. "Po...moc." Dostal ze sebe sípavým hlasem a svalil se k nohám hlavně hnědo-černé vlčice se šálou. Naxin nikdy neexceloval a spíše byl podprůměrným nežli průměrným. Jeho srst projela blesky jak se ozývala navíc i jeho magie. Která udeřila lišku, co se jej snažila sežrat. Ta momentálně padla ochromentá k zemi.

Sledoval ještě dlouho jak vlčice mizela k místu odkud se k němu doplavila. Jak to vlastně vypadalo, když se jeden staral? Jeho bratři... zdálo se, že jej neměli rádi. Udělal to on sám? Mohl snad za to, že neustále zapomínal? Stáhl uši k hlavě a nadechl se trhaně. "Jsi sám, Naxine, a vždy asi budeš sám... i když si ve smečce..." Padaly na něj deprese? Přeci jen na to, jak dlouho tu byl mu vše unikalo mezi drápy. Zavrtěl hlavou a bolestivě se vydal zase do kroku. Cítil jak mu stékala krev po jeho bělostné srsti. Dopadávala do bahna a tvořila za ním cestičku přesně tím směrem kudy on šel. Olízl si krev, která mu stékala z toho oka. Vlčice mu dala docela dost do těla a on to nerad přiznával. Nadechl se trhaně. Mohl si za to jedině on sám. Mohl za to a nikdo jiný s tím nemohl nic udělat. Vydával se zase přes ten temný les, kde zase panovala ponurá atmosféra a bylo tam tolik vody, že by si s klidem mohl plavat na znak. A nakonec jezero smrti... to které mu vždy nahánělo husí kůži.
--> Jezero smrti (Přes Temný les)