Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naxin se na druhého vlka díval jako kdyby to byl nějaký blázen. Nechápavě pozvedl obočí a nakonec si musel odkašlat. "Domov? Kde je náš domov a co nebo kdo je sakra Aetas? A co je to smečka? Zapomněl jsem asi na více věcí než jsem si myslel. Promiň bratře..." Odpověděl mu Naxin a zastřihal svýma ušima. Nakonec se ale přeci jen zadíval kamsi do dálky. Všiml si žluté barvy listů a zavrtěl tím kusem ocasu, co mu ještě zbyl. "A hle! To si pamatuju! Pamatuju si, jak jsme tam jako mnohem menší byli.... jenže nevím jak se to jmenuje... je to nějak nazývané? Podle té barvy těch... no..." Vzpomínal jak se tomu nadávalo. Jeho ztráta paměti byla docela dost složitá.
Bratr mu dal onen kus žvance a Naxin si ho s radostí vzal. "Hmmm to je lahodné... co to je?" Zeptal se bratra a nakonec se ho jal následovat kamkoliv by zrovna druhý žlutý šel. Jenže skutečně to bylo výhodné? Co když ho ze smečky vyhodí? Protože si na nic nepamatuje?
>> Zlatý les přes Tichou zátoku

<-- Hraniční pohoří
A tak ho všechno zasáhlo do čumáku ještě více silně než z hraničního pohoří. Až se mu chudákovi zatočila hlava. Musel se zastavit a před černý čenich si dát packu. "Sakra práce, co to je za smrad? To jsou ty věci, co tu všude rostou? Jak se tomu říkalo." Jeho paměť byla postižená velkou ztrátou. Nevěděl nic jiného než svoje jméno a i to docela zapomínal obratně. "Asi to je něco... co takhle má smrdět..." Vydedukoval, když narazil svým tělem do další. Podíval se na ni. Byla taková pěkná červená. Ani nevěděl jestli má rád červenou barvu. Nepamatoval si nic. Přesto ho na tom cosi uklidňovalo.
V dálce uviděl dalšího podobně žlutého vlka. Byl jako rozmazaná šmouha. A na pár momentů v jeho mysli vyplula na povrh vzpomínka s jeho milovaným bratrem. Rhaaxin! Vydal se nedůvěřivě k němu. Netušil jestli si ho druhý bude pamatovat nebo to co se stalo jemu postihlo více jedinců.

<- Most
A tak se dostal na hraniční pohoří. Nepoznával zde ani jednu věc. Podíval se na své packy. Ty se mu bořily do trávy, která až nepříjemně lechtala. Nešel přímo přes nejvyšší point těchto hor, tomu se vyhýbal jak čert kříži. Nehodlal se přes něj vláčet jak nějaký mamlas. Spíše poklidnou cestou hodlal jít směrem ke svému cíli.
A pak si všiml v dálce louky, která byla i v tomto čase rozkvetlá. Do čumáku jej udeřily vůně květin a všeho možného, co tam ještě rostlo. Mohlo by tam být něco k snědku. Připomínal se mu žaludek že hodně dlouho nejedl, což nebylo vůbec příjemné. Divně se mu kroutil v dutině břišní.
A tak se žlutý vlk vydal směrem, který se vydal za bratrem nevědomky, že tak činí. Jelikož ani svého bratra si nepamatoval
-> Kvetoucí louka

<- Temný les
Možná neměl tolik nadávat na ten nechutný les. Protože to co se objevilo před ním bylo snad ještě horší než cokoliv, co viděl doposud a že prošel teprve dvě území. "Menší poznámka pro mně. Nikdy nenadávej na to, co je ještě relativně v normách... může se ti to vymstít." Podotkl si pobaveným hlasem, leč někde uvnitř mu moc do smíchu nebylo. Most na první pohled působil vratce. Jako kdyby se měl rozpadnout v moment, co na něj dá tlapu. A to se mu rozhodně nelíbilo. Sebevrahem nebyl. I když po tom, co se dělo a jak ztratil paměť, probral se od krve si to moc nemyslel. Že by se chtěl ukončit a nevyšlo mu to?
A tak nakonec vkročil na most. Ten nepříjemně zakřupal. A on se vydal rychle vpřed. Rychle se noha míjela s nohou. Než byl na druhé straně a ztěžka oddechoval. "Fuj, ten most snad nemá nikdo rád." Odfrkl si, než se vydal zase dál na cestu.
-> Zpět na Hraniční pohoří přes temný les

<- Spáleniště
A tak se dostal na další místo. Tohle bylo nejméně sympatické místo. Díval se na své okolí. Oproti ostatním místům zde bylo podivně temno a pochmůrno. Tak podivně temno, až se mu to nelíbilo. Hodně nelíbilo. Podíval se po svém okolí. Jestli neuvidí něco, co by mu prozradilo více. Ale neviděl nic. Neviděl absolutně nic, co by mu prozradilo víc o tom kým byl krom jeho jména. Ale co by mu to nějak sepnulo závity v mozku neviděl. Protočil očima. "Tohle je teda něco... kdo jsem? Jasně, jsem Naxin, ale co víc?" Povzdechl si. Tohle celé bylo něco, co bylo proti němu. "Ach jo, měl bych si najít někoho, kdo by mi řekl víc o mně." Zamručel nespokojeně. Šel hlavně za čumákem. Přímo rovně před sebou. A možná konečně narazil na něco, co by mu mohlo pomoci.
-> Most

Byl vystrašený. Z toho všeho, co se dělo okolo něj. To byl hotový armagedon! Byl to konec světa takového jaký doposud Naxin znal. A to jen díky tomu, že nejspíše něco měl či snad něco věděl? To klapání bylo příšerné, ještě že si to nebude pak pamatovat. Stejně jako tajemství, které nejspíše znal. To už se od něj nikdo nedozví. V moment, co se otevřelo nebe, tak skákal přes menší pařez, který na spáleništi byl.
Že by měl stejný talent jako jeho bratr? Přežít to co by jiný nepřežil? Protože to co se Naxinovi stalo by mnoho vlků nerozdýchalo. Cítil jak ho bolela hlava. Ta bolest ho probrala a donutila otevřít oči. Kde byl? Co to tu bylo? Proč to tu bylo? Věděl jen své jméno a že se má dostat kamsi domů. Pamatoval si útržky na otce. To jediné si pamatoval. "Proč sem sakra žlutý?" Nechápal to. Ale vydal se dál.
-> Temný les

Utíkal. Před čím? Před kým? Proč běžel? To si nejspíše za pár okamžiků Naxin nebude pamatovat. Zlaté listy vyměnil popel pod jeho packami. Popel spáleniště, jenž zdobil tento žlutý kožich. Kožich tak podobný jeho sourozencům. Jenže brzy nebude pamatovat ani je. Brzy se stane něco, co mu otevře novou kapitolu života. Možná proto zde osud byl nevyzpytatelný. Jeden si mohl myslet, že ostrovy zcela zná a v dalším okamžiku mu docházelo jak moc se mýlil. Budou si jej pamatovat jiní? Nejspíše ano. Bude si pamatovat on je? Jak už bylo zmíněno tak nikoli. Naxin přijde o všechny vzpomínky krom těch na zlatavé listy lehce a ladně tančící spolu s větrem v západu letního slunce. Nebude pamatovat ani jak se jmenuje pokud se bohům či samotnému osudu nezželí tohoto třetího syna Ricci, pozůstatek samotného Navina. Dýchající. Vnímající. Zatím aspoň tedy.

Zlatá svorka >
Naxin sa nemusel príliš namáhať aby našiel miesto kde sa mu bude dať zložiť kosti. Úkryt svorky bol skutočne dobre uspôsobený na odpočinok a nakoniec sa ani nebolo čomu čudovať. Po dlhých mesiacoch spánku pod voľnou oblohou tak ani neveril ako dobre mu padlo zvaliť sa na kožušiny. Chlad, ktorý sa mu vždy zakrádal do teľa od zeme. Takto sa mu oči zatvorili takmer okamžite a ni poriadne nevedel keby prešiel z jedného sveta do druhého. Aj keď sen neprichádzal, jeho myseľ zatemnila príjemná temnota - jeho spánok prezrádzaný len nenápadnými pohybmi očí pod zatvorenými viečkami.

Atray s jeho návrhom preskúmavania územia súhlasil. Aj keď si bledý vlk bol takmer istá, že nie je niečo extra čo by mohli objaviť, nakoniec bolo predsa len lepšie ak boli obaja poriadne oboznámený s prostredím v ktorom budú žiť. Alebo respektíve žili, v akomkoľvek význame slova jeden by si mohol vziať. ,,Musím povedať, že je to celkom dobrá stratégia žiť v lese, ktorý neopadáva. Dobrá ochrana pred očami, ktoré by niektoré veci nemali vidieť," pokračoval. rozhodne zlaté listy, ktoré boli na niektorých stromoch o časy väčšie ako jeho hlava pridávali miestu dosť bezpečnejší pocit než keby boli naokolo nich len holé kmene. Jeden by mohol namietať, že mesiacov bez listov je len málo avšak niekedy aj to stačí. ,,Huh, nie som si istý či som o tom počul," obzrel sa na Atraya s otázkou v očiach. ,,Je to niečo dôležité?" pýtal sa.
Naxin presne nevedel koľko času prešlo čo sa obaja presúvali po lese, jediné čo vedel bola bolesť v jeho labách. On nebol príliš zvyknutý na dlhú chôdzu, aj keď sa už cítil omnoho lepšie ako keď sa tu našiel po prvý raz. Ich prechádzka skončila kdesi pri nore, ktorú zase nebolo tak ťažké nájsť ak ste vedeli kde máte hľadať. Naxin už mal aspoň akú-takú predstavu kde sa všetko nachádza. ,,Sa asi kus utiahnem a oddýchnem, táto noha nie je moc efektívna," uškrnul sa na Atraya a ňufákom so smiechom ukázal na jazvu, ktorá sa mu čnela na nohe. ,,Ale určite by som rád ešte strávil čas, raz keď budeš mať voľno od práce," oznámil mu. Počkal čo mu chcel ešte povedať vlk a utiahol sa priamo do úkrytu snažiac sa nájsť si nejaké miesto na odpočinok.
Úkryt >

Vlci sa zdalo byť celkom na jednej vlne a Naxinovi sa to páčilo. AJ napriek tomu, že sa nejako extra nepoznali, už teraz mohol bledý vlk cítiť formujúci sa vzťah medzi nimi dvomi - pravda však bola taká, že on sám chodil medzi vlkmi ako slon v porceláne a prílišné skúsenosti s tvorením priateľstiev nemal. Alebo aj keď mal, tak neboli u neho k nájdeniu práve teraz. ,,Som to nemyslel tak, že by vám nadržoval," snažil sa svoje slová nejako zachrániť, no Atray sa rovno vrhol k vysvetľovaniu. Aspoň z neho nemusel všetky informácie bledý vlk páčiť a cítiť sa ako najväčší chumaj čo nepozná ani tie najzákladnejšie veci. ,,Ale som rád, že si to vysvetlil a predídeme tak zbytočným nedorozumeniam," mykol plecami. Zdalo sa, že v tejto skupine nemali skutočne rodinné vzťahy čo robiť s tým kto bol rodinou a kto nie. Aspoň to tak dávalo Naxinovi nádej, že sa mu jeho miesto podarí nájsť aj keď mal pri sebe len brata. Aspoň brata. ,,Hej to je on. Podľa jeho slov tu naša rodina žila dlho, ale viac ti k tomu asi nepoviem," uškrnul sa. Možno trochu v kútiku duše dúfal, že jeho brat bude nejaký vplyvný vlk, ktorého budú všetci poznať. Ale to nakoniec ani nebolo príliš podstatné. ,,Tak mi napadlo, keď sme obaja tak trochu stratení, nechcelo by sa ti to tu so mnou preskúmať? Keď ty máš aspoň akú-takú predstavu kde teraz sme."

,,Syn alfy huh? Tak to musíš byť celkom dôležitý, nie?" oči sa mladému vlkovi rozšírili akonáhle sa mu vlk predstavil. Nemal tušenia čo táto pozícia pre každého z nich znamenala, no jeho predpoklad, že bol Atray niekým dôležitým nemal pevné základy. Ako mu samotný vlk zdelil, nakoniec to možno skutočne bolo len o tom koľko času vlk venuje svorke. A to bol v tomto momente Naxin hodný oželieť. Teda... ani si nebol istý či chce byť niekedy dôležitým. Možno ani nie. ,,AH! Tak to sme na tom nakoniec celkom podobne," Naxinovi pri slovách vlka jemne zasvietili oči nadšením. Nie žeby bolo nejako extra dobré, že sa obaja v tomto lese ešte necítili úplne ako doma, práve naopak - žltý vlk bol rád, že nebol jediný, ktorý sa cítil ako sa cítil. Slová Atraya mu pridali na pocite akejsi normálnosti po ktorej Naxin tak veľmi prahol. ,,Popravde ma to celkom upokojilo, aspoň sa necítim tak veľmi mimo misu," sklonil hlavu s úsmevom. Aspoň sa mali s Atrayom o čom rozprávať a napokon si aj nejako pomôcť. Ak nie konkrétne tak minimálne pocitom, že na to obaja nie sú sami. ,,Ja som Naxin, brat Rhaaxa. Vraj tu moja rodina žije celý čas, no ja si toho veľa z minulosti nepamätám. Iba také záblesky," vysvetľoval. ,,Poznáš Rhaaxa, nie?"

Prosím previesť z Ahvaryana na Keijiho dve mince, ako darček!

Převedeno

Aj keď si prisahal, že sa nebude naschvál trápiť, aj tak tupo hľadel pred seba na zlaté listy stromov, akoby čakal, že všetko razom začne dávať zmysel. Len tak. Samé od seba. Našťastie však jeho myšlienky boli prerušené a on sa vrátil do reality, ktorá bola skutočne pred ním. Ticho zažmurkal a svojim jediným okom prešiel po svojom spoločníkovi. ,,Oh čau. Teba som videl v tej skupine vlkov pri alfovi, nie?" jemne naklonil hlavu na stranu. Netrvalo mu dlho kým sa mu podarilo vyhrabať sa späť na laby a pozrieť sa vlkovi do tváre. Skúmavo, no jeho pohľad snáď nepôsobil až príliš ... neomalene? Jeho zízanie rozhodne nebolo úmyselné. ,,Som tu nový, tak sa len tak ... rozkukávam," pokračoval. Nevedel čo od neho vlk chcel, možno ho mohol brať ako cudzinca, ktorý nemal na území svorky čo hľadať? Alebo možno aj nie.

Naxin bol pomerne rád, že sa les vyprázdnil. Síce mu veľa vlkov až taký veľký problém nerobilo, aj tak vždy viac preferoval menšiu spoločnosť. Brata zanechal s vlčicou a stratil sa niekde medzi vysokými kmeňmi - dával si však pozor na to aby sa nestratil. To by bolo pekne trápne, ak by sa pri svojom prvom návrate na miesto kde patril stratil ešte skôr ako sa dokázal s niekým ďalším spoznať. Na druhú stranu bol ale veľmi prekvapený, že sa mu spomienky nejako jednoducho nevracali. Nemal najmenšieho tušenia čo očakával... v tomto momente by však bolo jednoduché povedať, že očakával čokoľvek a nedialo sa nič. Miesto toho aby sa ďalej presúval ani nevedel kam, radšej sa posadil k najbližšiemu stromu, o ktorý si rovno oprel chrbát. Možno musí len počkať na ten správny čas a nesnažiť sa veci uponáhľať? Aj to môže byť cesta. Keď už čakal tak dlho, čo je to tam ešte niekoľko ďalších dní?

,,Vieš čo, asi sa pôjdem pozrieť po lese najskôr. Nejako sa nakoniec necítil unavený. Snáď to potom nájdem, ak nie tak sa popýtam," odpovedal bratovi na jeho otázku a obavy. Však už si nejako poradí a nakoniec nemôže mu brat sedieť za zadkom a kontrolovať ho. ,,Ja som rád tiež, aj keď si veľa nepamätám. Ale to nie je problém, keďže sa budeme stretávať častejšie," Naxin sa veľmi snažil neznieť divne alebo desivo. Miestami prešľapoval z laby na labu. Aj keď sa niekedy mohol zdať, že mu na ničom nezáleží, v tento moment to bolo inak. Skutočne chcel zapadnúť aj keď on sám nemal najmenšieho tušenia ako by sa mal správať. A teraz sa mu hlavne do mysle pchali aj spomienky, ktoré nedokázal príliš dobre zaradiť do časovej postupnosti. Našťastie bude mať dostatok času na to aby sa utriedil. Však ani nikam neodchádza. ,,Nechám vás teda," pousmial sa na brata a vlčicu, aj keď pravda bola, že by pomerne rád zostal dlhšie. Jej hlas sa príjemne počúval, no on sa cítil dosť nervózne. Možno nabudúce. A s tým sa stratil kdesi medzi stromami, malými krokmi pozorujúc všetky stromy akoby očakával, že nájde niečo... špeciálne.