Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kéž by jeho nadšení bylo nakažlivé, a nebylo se jí drželo jen jako se sladká pachuť přezrálého drží na jazyku. Tak sladká až to bolí.
„Ne, neměla jsem tu čest,“ doufala v ní na místě, kde ten on stál. Vědět jen proč ten prostý fakt byl takové zklamání. Však ani nevíš, co bys jí řekla-! „Stellská–“ potěžkala místo toho název, jen aby zjistila to, co hned věděla. „Neříká mi to nic. Mielei – té se zkus optat, šedivá a modrá, oči v té sokolí žluti…“ cítila, jak se její čenich stále krčí v nelibosti, „povídala cosi o alateyské kdesi v horách.“
„Naneštěstí,“ a vědět jen pro koho, „já a tyhle ostrovy jsme ještě neměli tu šanci řádně se seznámit,“ fakt, který by se jednoho, alespoň přijatelného, dne měl změnit. Jednou tohle už bylo místo, kde zřejmě dožije zbytek svých dní… Znovu přelétla zrakem Lapise, „Ale vypadá to, že ty už ses tu nějak přizpůsobil-?“

<< mlžná džungle

Dávno byla pryč únava ve svalech a z taktní averze k mokrému živlu jí zbyly jen jedovaté pohledy. A jen si to zkus, mrcho, slova na špičce jazyka, jen je vyprsnout přes vyceněné tesáky, když se v periferii zaleskla hladina, válku by vyhlásila i moři samému. Konečně, konečně sama sebou, pryč s tím chabým stínem, co tu vyhodil oceán a ten magický nežit. Tak jak by si mohla upřít ten sebevědomý marš, se kterým vstoupila na území, když i Slunce začínalo pozbývat ostychu. Najít si nějakou mýtinku, nechat těch pár nadějných paprsků prohřát tmavou srst a snít o letních dnech... s povzdechem se myšlenka docela rozplynula.
Ne, žádný odpočinek bezbožným, jen hon za zdrojem toho vytí. Přinejhorším jakási schůze, přinejlepším Citra a ve středu toho, snad napadení, alespoň šance si zatančit. Zklamání na všech frontách, jen zcela živý a zdravý srneček. Zastavila a s dechem sápala i po jeho jeho jménu, jaké to mělo tvar v tlamě "L– Lapis," náznak otázky. "Děje se něco či-?"

Jméno vlka: Nerys
Glow up: přívěsek
Preference: pobřeží/moře tématika (chaluhy, omleté sklo, naplavené dřevo, sítě?... spíš než korálové útesy a spol.) Inspirace postavami jako Kirké, Scylla, Medea či zase přiklonění k velšské tématice.
Nechci: memes

Jméno vlka: Ásleif
Glow up: přívěsek
Preference: go crazy, už se měnit nebude. (pš pš protistojné palce)
Nechci: návrat ucha :)

<< Svatyně

Tvář stažená, dech přerývavý, co že konečně byla sama sebou, ne duch v rozlámaných skořápkách, když voda dále bušila do jejího hřbetu, očí, čenichu. Další a další kmen, který přeskočit, houština okolo které se proplést, další kapka vyčerpání, zahryzávající se do morku kostí. A stejně odmítala zastavit. Dostane se zpět na území, než si tuhle zpropadenou promoklou džungli voda vezme docela. Jestli měla tu nejmenší šanci, vsadí na ni, co pro ni vztek nebes a další klacek co jí sama příroda beztak nastrčila do cesty – být tedy skutečná. Kus dřeva s čvachtnutím zapadl do křoví.
Chvilka úlevy kdy nekoukala na cestu a země jí zmizla pod tlapou. Bodnutí mezi žebry, ta příšerně dlouhá vteřina strachu než byla až po hruď v nějaký kaluži, nebo tůňce, čemkoliv co to před touhle spouští mělo být. Kalná voda všude, i v tlamě, zjistila když se z kašlem drápala na pevnou zem. A i to teď bylo relativní. Proklatý bahno, proklatý všecko, co že sakra měla na krajíčku, to byla její věc. Měla právo stýskat si po teplém čaji a ohništi, po jen trošce sucha–
Blížila se. Kousla se do jazyka, otřásla tu nejhorší špínu. Teď, teď toho stačilo.

>> území maingarské

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody

SVATYNĚ // 29 mincí na 232% + 20% bonus // 278,4%
Síla: 14/90 +76%
Vytrvalost: 4/80 +76%
Rychlost: 1/40 +39%
Obratnost: 1/40 +39%
Lov: 3/50 +47%
// to je celkem 277% aka. vše jde na MAX. //

<< území maingarské (mlžná džungle)
Být jen hodna průvodce, nemuset hledat údajného mistra za každým stromem. Kolik z ní už bylo bahno a prokletá voda… Ani nesklápět zrak, to jí nemělo trápit, jen vysyknout pár nadávek přes vyceněné zuby. Nestačí ti to? Ale jak by mohla, spokojit se s málem. Jí nestačilo nic méně, než chrám samotný. Cinknutí drápů o kámen a toužebný pohled k nejbližší pochodni, slepá k vystaveným cennostem. Co ty jsou mi platné? Jaká to bestie vod vstoupila na svatou půdu… Ona pátrala po jediném a proťala ticho, “Jsem Nerys aep Hywel, maingarská! Hledám mistra!”
Je to má vůle? Sklopila hlavu, když ho objevila, třeba že něco v očích stále prozrazovalo zrnka skepticismu. Však musel být starší než její bába! Ale jestli to bylo kvůli Citře či z vlastního úsudku, nebo snad z něčeho mezi nebem a zemí, které tak zapovídala, zakousla tu nedůvěru. A některé nabídky se neodmítají. “Chci zpět co mi náleží,” a budiž její osud zpečetěn.

Dřevěná hradba a vlk proti ní, tak málo stačilo k pochopení. K tomu aby jí úsměv blýskl na tváři a tesáky zůstaly vyceněné. Tenhle tanec znala. Krok sun krok, opisovala kruh jako zrcadlo mistrovo a oči z něj odmítala spustit. Teď! Vyrazila. Škobrtnul, musel, věřila v to a šla po něm. Ale s cvak! čelisti sklaply naprázdno. A pak byl záblesk šedé v periferii jediným varováním, než se ocitla na zemi. Necítila prasknutí. Dobře. Dech jí však unikal, plíce odmítaly spolupracovat. Hned to přejde. Drala se na nohy a on– proč jí jen pozoroval. Mohl to zakončit. Starý, férový blázen. A pak se konečně vzduch vrátil a v očích vitriol. Tohle nebyla žádná šarvátka s bratry, se sestrou. Znovu. Lépe. Výpad a úhyb, znovu a znovu v definici šílenství žrala hlínu. A když jí konečně zůstalo v tlamě pár jeho chlupů, proč jen na to byla tak hrdá, byli pryč.

Místo zlatavých očí mistra na ní zíraly dva černé korálky zasazené v tváři lasice. Sekla pohledem po mistrovi. Vážně? Viselo jí to na jazyku. Nedokázala to po něm vyplivnout. Odfrkla si, to ještě mohla, a zrak spadl zpět na lasici – tedy místo kde jen chvíli zpět byla. Zda jí v tu chvíli utekla i tichá nadávka, nehodlala nikomu sdělovat. Po stopě. Klid. Už ji měla, jen za ní, prokletým malým tvorem. Kořen a padlý kmen, houštinou a trním. Měl snad za to, že jí tímhle zlomí. Snaž se víc. Však již našla své okno. Výpad. Smyk. Měla ji, cítila krev, cítila jak se jí stále zmítá v čelistech. Ne, ty nesmíš. Secvakla, znovu, křupnutí a svaly povolily. Hodila mu ji k nohám.

Kam běžel! Sotva se vymotala ze všeho rostlinstva a už aby jí do něj táhnul zas. Za co jí měl, veverku? Jednu z těch lasic? Kdyby se jen uměla vzdát, ne se drát za ním. Strom, levo, pravo– přeskočila propadlinu v zemi jen aby se drala na zpola ztrouchnivělý kmen. Tlapa jí sklouzla na mokrém mechu, dřevo se začalo bořit. Sykla, nic vážného, jen škrábnutí, běž dál. Liánám v cestě se zvládla vyhnout, prolézt dutinou starého stromu se neobešlo bez rány mezi uši. Nenáviděla to, všechno to tak nenáviděla a když jí táhnul na nízko svěšenou větev, oh, to nenáviděla na světě nejvíce s tak čirou upřímností. A– to bylo ono?

Výrala po mistrovi a ten? Ten se hnal zase dál, co jen jí zbývalo. Svět okolo se měnil v mžicích, že se nejednalo o portál, bylo jediné co ještě drželo obsah jejího žaludku tam kde náležel. To a vlastní vůle. Jako by nestačilo že ji pálily svaly, běžela, jako by na tom její život záležel, protože možná mohl. Za ním, jako by ho snad měla už už doběhnout, jen jedno další tempo, jeden skok, když se jí dostal z dosahu a celé nanovo. Mohl jí přímo mávat návnadou před tváří. A pak, místo toho aby znovu zrychlil, zatočil. Trhla sebou. Vlhká zem jí podklouzla. Ne. Zabrala, našla pevný kousek a to stačilo k tomu, aby mu zase byla v závěsu. Příště už byla připravená.

Nečekala však že se svět znovu změní. Možná nekonečnou pláň nahradila skaliska a tentokrát se v ní nenašlo ani dost sil proklínat. Jen kraji před sebou trhat pohledem a zaseknout do ní drápy. Vím co po mně chceš, ty– Dostane se nahoru, už jen ať jí nezahanbí více. Co že jí štěrk padá pod tlapama a balvan na jasné cestě výš se kymácel. Výš a výš a nedívat se dolů, ignorovat volání hlubin. Lezla už dost dlouho na to, aby věděla co by jí čekalo. Jen by ztrácela čas. A co že nad hlavou jí kroužily siluety ptáků. Chcete snad mé kosti? Zkuste si to. Třeba pro to se nepokusili, nebo protože jen kousek nad ní byl konec, poslední šutr, poslední sprška štěrku i poslední pohled vyměněný s mistrem. Proč ho ani teď nemůžeš nenávidět?
Nechala chrám za sebou. Znavené svaly se hádaly o pozornost, kterou jim tak zarputile odmítala dát. Pod vší tou únavou, konečně si připadala sama sebou.

>> mlžná džungle

Schváleno

Citron
Pozorovat Anotha a pozorovat rozbahněnou zem, protože nic nemohlo být jednoduché. Které očko by se k čemu hodilo víc… Naslouchat cizím konverzacím tak bylo docela příjemným rozptýlením. Ke všemu ještě krmivem pro myšlenky. Přítel přítele… a co rodička? Jen tak pustit slůvko před Peisiou, jen protože mohla, no nebyla to lákavá myšlenka? Kde jen ti je, daněčko, konce. Ještě aby jí vzala voda, jestli se onen živel opovážil… stejně by se měla starat o vlastní kožich, slepený a zplihlý, jako by to jí teď trápilo. To je to muselo hned spláchnout jako holátka? Pokud by existovali bohové, skutečně je nenáviděli. Ještě že nejsou.

Všichni
A tady to bylo! Vyžívala se v té chvíli jako had na slunci. Jak mě vidíš? Sledovala jí, zkoumavě, zaujatě, lehký úsměv, upřímný jako vše. A pak, no nebylo to příjemné překvapení? “Že mi bude ctí,” lehce sklonit hlavu, v duchu se poplácat po plecích se sebou spokojená. Kéž by jí teď stinná stránka věci neomývala kotníky. “Jestli tu za chvíli bude co bránit,” povzdech syknul mezi zuby.
První rozkazy. Hleděla Citře do očí “Země a voda naneštěstí nejsou v mých kapacitách. Je možné že mě to od vás,” tedy tebe, “odřízne. Zvlášť jestli se voda vylije do džungle. Což teď… pravděpodobně,” častovala moře horoucí nenávistí. “Takže, dávej na sebe pozor.” byla to ještě paranoia, když jí byl dán důvod. Snad chaosské krysy neumí plavat. Koutek cukal do úšklebku, než ho zarazila. Ještě mám co říct. Mohl její pohled ještě vypadat jemně? “A neutop se. Prosím.” Mohla doufat. Ztratit svou první alfu při povodních, to resumé– “... ani vy ostatní,” ovšem mezera v řeči vypovídala o mnohém.
A s máchnutím ocasu, byla na cestě pryč. Jen ať si zkusí živel zabránit ji dosáhnout toho, co bylo náležitě její.

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci

>> Svatyně (Mlžná džungle)

Citronáda

Věděla jak moc to bolí? Vyškrábala by jí oči, jen aby nemusela vidět, jak se v nich zračí vlastní urážka. Skutečně. Úšklebek – úsměv, jeden jak druhý, lepší než slzy. Nenáviď mě, miluj mě, měj mě za prostou, ale opovaž se mne zapomenout. Když mlčela, mohla alespoň předstírat.
Však nebylo vše jen trpké. Neumřou hlady, měla-li věřit že lovecké schopnosti Amethy, jsou spolehlivější než její paměť. Nebo móresy. V ty aby doufala u jiných. Ale jestli skutečně nebude šířit nepodložené drby pod jejich záštitou, pak k Mielei, s notnou dávkou sebezapření, neměla žádné námitky. Citra, maják rozumu! A na co jsem ti dobrá já? Krom toho očividného.
Možná pro ten rozum i přešla její přátelskost k cizinci. Přesně to jsi, Anothe. Proč jinak by si ho přeměřovala, od hlavy po spárky. Dokázala by odrazit, kdyby po Citře vyjel? Byl rychlejší než ona. Jak jen nenáviděla tu nevědomost. Zase svírala tvář, najednou plně vědoma ostrosti vlastních tesáků. Držela se mezi ním a Citrou, jak jen to takt dovoloval. To bylo to nejmenší. „Nerys, jsem Nerys“ a nebyl její úsměv sladký? Určitě za ním nebyly zuby. Ani si nepřidávala na důležitosti matronymem, které tady bylo zcela prázdné významu. Však ani ten úsměv nebyl lží, však jí koutek cuknul v úsměvu. A smrt by byla ještě na dýl. Dobře, byl ponurý se vším všudy.

Citrónstvo

Jisté podobnosti by se našly, ale zda je třeba či netřeba divu, to si rozhode sama, až jí přestane vstávat srst v zátylku a slova nebudou mít pachuť zvednuté žluči. Jestli to skutečně bylo překvapení v Citřiné tváři, nemusela to celé být bouda na ní ušitá a místo toho být něco až příliš podobného náhodě. Jedno horší než druhé.
Amethy– měla si to brát jako urážku či to nemělo cenu? Nebyla pod žádným závazkem si jí pamatovat, ale čím si jen vysloužila ten pohled... "Jsem ze stejného místa jako vy," což zřejmě nezaručovalo že všichni budou stejně dobrého vychování, "a Peisia je pro mě stará známá," a na tomhle místě to nejblíže příteli co měla. "Jestli k tomu máš ještě co říct, pak bych to preferovala mezi čtyřma" a s pohledem na její sestře, "nebo šesti očima."
Udusila odfrknutí ještě než jí stačilo utéct mezi pysky, zbytečná to námaha. Nevěděla, samozřejmě! Teď aby pro jistotu začala hledat možná neexistující mordýře v každém stínu!
A ten co se z jednoho takového ozval, měl jen to pomíjivé štístko že na vraha nevypadal. I když ostrých pohledů se mu dostalo i z Nerysiny strany, každý do říká že všechno zná, si jen něco kompenzuje, zatím co Citra si mohla připsat pár plusových bodů. Alespoň někdo tu má hlavu na krku!

<< Tajné ostrovy

Když jí pohled konečně spadl z Citry a začal pátrat mezi shromážděným davem, sotva se pozastavil na neznámých tvářích, ke kterým se pokoušela pochytit obrysy jmen, ale co víc pro ně mohla mít? Pro roztřesenou vlčici z pláže alespoň něco jako pohrdání, jistotu že sama takhle neskončía. A pro flekaté sourozence, to samé jako pro každý relikt minulosti.
Oproti tomu bylo jít vyznačovat hranice jen příjemným rozptýlením.

Citron
Věděla? Samozřejmě že věděla! Ach, Citro, neber mě za včerejší. Nebo nějaké ostýchavé vlče. Pokud to nebylo mířeno na její společnost– Mielei? Tu sotva poznala a o Amethy... co o té vůbec mohla říct. Pobavené odfrknutí jí uteklo pod čumákem. Všichni z nich, byli stále jen jako stíny jejich matky. Ještě neměli šanci pro mě být víc. A ona, jako by podbarvovala vše co jí tady potkalo. "Můžeš to tak říct–" možná si lichotila, ale, přeci to nevyslovila sama, "ale ty jí taky dobře znáš. Peisiu." Zkoumala jaká, jestli nějaká, reakce se zazračí v Citřině tváři.
Teď. Teď se jí dostane všech informací, které jen mohla chtít. Kdyby se jí jen pro jednou přestal svět vysmívat. Ale nemohla jí věřit, dokud neuvidí na vlastní oči, nemohla jí věřit, protože pak by neměla důvod. A stále v ní bušilo zvrácené srdéčko skeptika, "Jen slyšela, nebo to víš jistě? A proč jsi náhodou taky neslyšela?" Cosi ostré v jejích očích a tvář semknutá v zamyšlení. Byla tahle, její, alfa taky v ohrožení? Mielei, to nemůžeš říct jen tak mezi řečí! Takhle jí šla nějaká svatyně jedním uchem dovnitř a druhým ven! "Nebylo špatné–" kdyby jen byla obdařena schopností si odplivnout, "s takovou to zní jako nutnost!"

"Brý den," a sbohem, které zůstalo nevyřčeno a ne z její vůle, nýbrž z toho, že jí vlčice doslova skočila do řeči. Kdyby jen dokázal tím přáním ten hezký den vyrobit, takhle– projdi. Pokračuj dál, do moře a dolů, přes konec světa, nemůžeš to minout! Trpká! Trpká na něj byla a tepání ve spáncích bylo veškerý důvod, který potřebovala.
Neznámá jí však byla ušetřena a Citra – té se dostávala její nezředěná pozornost. Jazykem přejížděla za zuby, jako by snad v těch měla najít odpověď a když promluvila, bylo to s náznakem krve na dásních, "Omrzelo se mi toho co jsem měla a cokoliv už tahá za nitky vesmíru, rozhodlo vyhodit se mě to zde." snad jen protože to osudu připadalo komické, "a jestli myslíš tady tady, pak mi to tady bylo doporučeno jako místo na vycházku," Peisia zůstala nezmíněna a její tvář se sevřela v zamyšlení. Je i tohle nějaká hra? Jen jí popostrčit k dalšímu střípku minulosti z jakési zvrácené škodolibosti?
Co jiného by to mohlo být? pod dechem se z ní dral smích, zatím co v očích se zračila zrada. Všichni a pak ještě více, jen ať jí je to vše vmeteno do tváře, ona neskolí hlavu a nestočí zrak k zemi. Tak. Ať.
Možná měla polknout své pýchy více, možná by se pak to sobecké já vevnitř nevzpouzelo, když jí bylo nabídnuto přesně to co potřebovala. Nemohla to být náhoda, protože náhoda neexistovala. Nepotřebuju žádnou berličku pro smíření se s realitou.
Možná kdyby té pýchy polkla více, nepálilo by to tak moc, když následovala za Citrou.

>> kamkoliv že to Citra jde

“The moment you step into a garden and begin to cultivate and prune, you become a killer.”

Mysl řvala jako nástup příšerné migrény a Nerys zatnula čelisti. Byly tři odložené loutky, pozbyté života jen co zhaslo světlo nad jejich scénou. A když se vrátilo– dostal se jí snad písek mezi klouby, že tak protestovaly, voda do plic, že nádech zachrastil v její hrudi? Vstát a rozlepit oči přeci neměla být taková námaha. Kolik jen času ztratily, zabily, a kdyby jen bylo stejně snadné získat ho zpět.
A tak to nebylo zmatení, ale rozhořčení na celý svět se kterým teď nesourodé oči zkoumaly krajinu, než se zasekly nad tím jedním bodem, který jí mohl poskytnout něco známého. Něco solidního. Jinak by to vše mohlo být jen snem. Peisio? Zvuk jejího jména se málem vydral z hrdla, než ho zarazila. Ne, to by bylo špatně. Pomalu následovala za sedící vlčicí a snažila se tlamu zkroutit do správného tvaru jejího jména. Cypřiš, Cyra, Cintra– měla si přece pamatovat– "Citra? Citra, že?"

<< les u mostu

Není zklamán ten, kdo nic nečeká. A Nerys nečekala že zaslíbené ostrovy najde hned za prvním křovím – zda nalezne vůbec nějaké. Ani když viděla střípky azuru mezi kmeny a k čenichu se jí donesl pach moře, slaný čerstvý, jako stromečky do auta, nezakořenila v ní naděje.
Stejně chutnala zklamání, i když cíl své cesty našla. Ale jak snadno! Slibovala si přece bloudění v krajích netknutou civilizovanou tlapou– aby jí tohle dohodila Štestěna do cesty, kolik urážek by pro ní jen našla...
Snad ale ostrovy nebyly tak skryté, jak pochopila. Dvě vlčice, jedna jako havran a ta druhá... jako žádné ptactvo které kdy viděla, na tom nesešlo. Ale ona sešla dolů k nim, sebevědomí v kroku, jako by tu nebyla poprvé, jako by nebyl žádný důvod k obezřetnosti k domorodcům. Přece se nepřipraví o pláž jen protože už tady někdo je. Teď když viděla že je voda příjemná!

<< severní hory

Upustila mrtvolku na pomezí, mezi první řídké kmeny. Na lukách jí padnul za oběť zajíc. Slechy mu byly pramálo platné, teď již ležel nehnutě, bez dechu, který mu byl již navěky upřen. Nesouměrné oči pozorovaly ty divoké, bez reverence, pokání nebo pohrdání. Jen apatie. Odehrála další scénu z koloběhu života, již za ní opět mohli zatáhnout oponu, zatím co zaplní své sevřené útroby.
Slízla poslední stopy krve z čenichu, že by se ztratily v černé srsti, neznamená že by nevěděla že tam jsou. Zda jí však čekají ony slíbené ostrovy, nemohla mít tu jistotu. Tu kdyby chtěla mít držela by se pobřeží. Ale ona nejistota byla opojná, lákavá. I tahle prostá krajina mohla přinést trochu vzrušení. Sladké, přesladké zjištění, ať již západ skrývá cokoliv.
Přenechala kulisy nebo snad trosky dalšího herce? mrchožroutům a rozkladačům. Tady pro ni již nezbylo nic.

>> tajné ostrovy

<< rokle

Poznávala pláň, své první kroky jako cizinec v cizí zemi, a stejně tak ten moment kdy vkročila do neznáma, Hic sunt leones, kdy se z pláně staly hory a z vycházky výšlap. Než tančit na pomezí, stoupala, jednou na místě odhodlaná alespoň zjistit kde je. Kam že jí trhlina v realitě nakonec vyplivle.
Moře a hory, kousek lesa, kus země naproti, za ní, cíp který prošla... přešlapovala na vyhlídce, kterou si našla. Znepokojeně, razantně, zklamaně To tedy je ono, krok od ráje? Jak jen se měla obávat neznáma nechat se do něj vtáhnout, když působilo tak normálně?
Odtrhla oči pryč. Kdo byla, aby se nechala tak snadno odradit, aby odepsala bílá místa na mapě, jen podle toho co zatím viděla. Zatnout tesáky, hlavu vzhůru, tohle nebyl žádný konec, tohle byl teprve začátek.

>> les u mostu