Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< červená louka

A tak byl svět přesně tak jak si ho objednala, bez stop minulostí, Jak jen sis přála, tak proč ta trpkost na jazyku? Proč, snad jen protože jí ty hrdličky – nehrdličky nebyly v patách? Však jí nebyly nic dlužny, ani nůž v zádech. Pohrdat, to měla osudem, tou fraškou, že nechá minulost jít jen aby jí hned nalezla, a až pak ať ji znovu nechá za sebou. Jen ať na čas zapomene že neví co jí čeká za dalším kopcem ať jí může vhodit do neznáma, co-!
Vzduch do plic a zase ven, krok za krokem, rytmus srdce její marš. Uklidni se Nerys, nech to spadnout z tváře, nenech se vytočit tím, v co nevěříš. Nejsou žadné nitky které tě táhnou, žádný scénář z výšin. Teď je vše jen tvé.
Vyšla z rokle, jako ze svého podsvětí, do ranního světla, do vůně rosy. Neobracela se, však dobře věděla že Euridikē za ní dávno není.

>> severní hory

Určitě. Slůvko i pichlavý tón bylo zakousnuto, ale s hlavou nakloněnou a očky upřenými k Ioně, bylo vůbec třeba ho vyslovit? Jak moc tomu věřila jí viselo neskrývaně na tváři, stejně jako onen úsměv, "Samozřejmě." zcela veřejné pobavení, bez kapky studu. Ať si s ním naloží Iona jak jen chce, jí ho nesebere.
"Nechám si to projít hlavou" čí volbě smečky jen věřila více... z bílého kožíšku pohled padl na zrzavou změť. A pak aby bylo divo, že měla k těm dírám v časoprostoru averzi. "A- koho nám to tu přiválo!" Co jen mohlo být důležitějšího než jejich velevážená společnost–
Projít se... byla by zapomněla že neví co je za humny, "Kamkoliv vyrážíte vy, já jdu na západ. Od tamté věci se distancuju." Věnovala portálu pohled obvykle rezervovaný jen pro ten nejodpornější hmyz. Musely by jí zpacifikovat a protáhnout skrz, jen ať to si někdo zkusí. "Peisio, kde je pak ta tvoje smečka?"
"Zatím," ona se šla podívat na ostrůvky, zlomte vaz, mrkla očkem po duu a vyšla k humnům.

>> Rokle

Jméno vlka: Nerys
Pohlaví partnera: Preferujeme vlčice
Věkové rozmezí: Cokoliv nad 3 roky
Preferováná povaha: kdokoliv kdo dokáže přežít jednu (nebo tři) nepříjemné poznámky, pokud na ty dojde. :)
Čísla: 6, 16, 24

Je na nás, tady, něco humorného? Tichý smích zarachotil plícemi v odpověď Ioninu úsměvu. Jen jeden běžný zajíc s krátkou srstí a druhý bílý jako padlý sníh, a jakkoliv mohli měnit barvu s ročním obdobím, nikdy nemohli být tím druhým. "A teď jsme tady a pravidla hry se změnila," a ani jedné nepřihrávala do ruky. Pak kdo vyhrává?
Copak si jen slyšela? Otázka na špičce jazyka byla polknula, sladká překvapení. Nebylo by to nefér, vědět o svém protivníkovi předem? "Štěstěna se na mě usmála," zubatý úsměv, paní osudu plivala do tváře. Náhoda, štěstí, neštěstí– jen výmysly chabých myslí pro to aby jim svět dával smysl.
Byla to fascinace vlčete trhajícího lesklé krovky brouka, kterou obdarovala Ionu. Chtěla jí rozebrat zevnitř, vědět co se točí za pohledem z azuru. Ne– to ne. Chtěla jen slyšet, vidět co vypoví, to co jí dá, ne to co si nechá pro sebe. To je ono. Peisia nebyla jen, nemohla být, vymykala se tomu podstatou. "Mnoho nad čím přemýšlet-?" hravý tón v hlase.
"Výborně!" pro zdejší kraj byla ještě naděje, "Samostatnost je výborná věc, ovšem komunita ještě lepší. A já ji budu potřebovat," Polkni pýchu, Nerys, nebo se na ní zadus.

Sladký půvab necivilizovaných končin – zima a neznalost. Tohle jsi chtěla. Nebyla to snad pravda, Nerys? "Zvláštní, to bych mohla říct i já o vás," možná že právě řekla, "ale, pravda to je, neumrznout má své benefity." Žít třeba, třeba že bez toho majestátu Ionina kožichu, jakpak ten majestát asi bude vypadat v zenitu léta...
"Výzvu, snad, koření do života, povyražení–" svět do kterého zatnout tesáky a vyrvat si své místo, pouze sobecké, zkažené důvody, "konkrétnost, tu si můžu škrtnout, i když nebyla na seznamu. Peisia tady byla docela... překvapení." Co krom toho ta srnečka vůbec byla, "Pro mě byla vlčice od vedle, nic víc." Teď byla jedinou spojnicí s tím co bylo, jestli to bylo pro dobré či zlé– "Co je pro tebe?" zvědavost blýskla v nesourodých očích.
Možná že pro tu byl ten správný čas, "Jaká je tady vůbec situace? Sociální skupiny, smečky–" to slovo neznělo správně z její tlamy, jako by stále hledala ten správný tvar. Ústa rozmlsaná civilizací, ochutnávající koncepty, které si musela splést z babských povídaček.

Hvězdy - úkol
"Nebo někdo postrádá přerostlé srnče" pohození hlavou, přátelský úsměv. Proč to nebylo tak špatné, jí potkat. Nechtěla jí zvedat žluč, dát důvod proč se zvednou a zapomenout, že jí tady kdy potkala? Ne, musela být příjemná, osvěžující jako jarní deštík...
Nechala jí Ionu na krku, nebo ona byla na krku Ioniném? "Těší mě," mírné naklonění hlavy, jméno, toho si již sněhurka užila dost. "Umím být příjemná." Neohradila se. Konstatovala. Příjemná jako ranní rosa v srsti a vůně oceánu, nebo jako olíznutí na čele... Jen si koloušku odskákej do mlhy, cokoliv už tě v ní volá.
Přišli, odešli. Snad již měli dost kvítí a místních cirkusů. A prý že si tak jde získat přízeň. Zrovna když sněhy tály. Ah, konečně jí mráz nehlodal až na kost, v temném kabátku vyhřátá sluncem jako ještěr na skalách.
"Co bys chtěla slyšet?" ochomýtla se okolo, slova snazší za chůze. Co už jí Peisia vypověděla, mnohé byl její tip. "Jak je vyspělejší– ah, to slovo se mi štítí," trpká sevřená tvář, jak když olízla ploštici. Nerys, máš být příjemná... dej světu tvar pár slovech, jako by i milion nebyl málo. "Idylický, malebný, o tom žádná," ráj na zemi, jak lehké by to bylo znovu říct, "byla jsem tam... spokojená? Snad. Ale pro mě byl prázdný, den za dnem a pak ten další, jeden jako druhý," pookřála jinovatka, za kterou se skrývala. Nahlédni, Iono. "a teď jsem tady." Bude jí chybět čaj a teplá kožešina, barvy na zdech a azurové moře. To ostatní... měla své pochyby. Přišla se rvát s jiným světem.

Šedivá legie vykřikovala o květinách a ona, inu poslouchala. Proč ne. Potřebovala se zorientovat, chytit pevnou půdu pod nohama, jak by to šlo prostě říct. Zvláště po jejím přistání ve vlnách, to byl velmi příjemně znějící slovní obrat. A jestli znát jejich 'stromzitku' znamenalo neumřít hlady, pak se stížností zdrží.
Je to ona. Modré i hnědé oči zapíchnuté do dančí srsti, náhody se nestávají. A pokud ano, ne ty které by jí přály. "Naštěstí? Bohužel?" nalevo, napravo se hlava naklonila. Zaujatá, ale byl to ostrý úsměv, který prořízl její tvář. Kde se braly známé tváře, vskutku výtečná myšlenka. Nesměla snad nechat něco v minulosti, musel se jí domov zakusovat do šlach, nenechat ji jít? Že by to mohl být risk, který na sebe sama brala při skoku do neznáma. Ne.
"Peisia, stejná jako si tě pamatuju," stejně vysoká, minimálně, s takovou jí za chvíli bude bolet krk... "samozřejmě že jsi to ty–" tichý smích. Co že to ale vůbec bylo tak humorné.
A pak tu byla ta bílá, které se dostalo obdobně zkoumavých pohledů, a ne jen na účet výšky, "doufám že jsem nevyrušila tebe a tvou... společnost?" vrátila se k Peisie. Kdepak žádný soud, jen upřímné zaujetí jak si tady stará známá vede. A taky výborná šance být poslána k šípku než by se omylem měla stát pátým kole u vozu.

JEDNODUCHÉ
1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?
// Nerys
2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)
// Nerys, Hvozdík, Ásleif
3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!
// Hvozdík
6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu
// Hvozdík
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu
// Hvozdík
9) Ohřej se v libovolném úkrytu
// Hvozdík, Vidar

STŘEDNÍ
1) Potkej tři členy své smečky a popovídej si s nimi (za předpokladu neaktivity jsou k dispozici NPC)
// Vidar
2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist
// Hvozdík
3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech)
// Hvozdík
4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)
// Hvozdík
5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly)
// Ásleif
6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
// Hvozdík
8) Nakresli svého vlka, jak olizuje rampouch - a přimrzl mu k němu jazyk!
// Hvozdík, Ásleif, Vidar, Nerys

TĚŽKÉ
1) Nakresli svého vlka s alespoň jedním kamaráde, jak sáňkují (na něčem, co lze skutečně na ostrovech nalézt)
// Nerys, Ásleif
3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)
// Nerys, Ásleif
———
Ásleif - 11 bodů
- 1 mince (8)
- 5 kšm (3)

Vidar - 5 bodů
- 2 kšm (2)
- 5 kšm (3)

Hvozdík - 15 bodů
- tlapka do vody (13)
- 2 kšm (2)

Nerys - 10 bodů
- 1 mince (8)
- 2 kšm (2)

Vše po tento příspěvek zapsáno.
Všechny rostliny po tento příspěvěk zapsány.

Koukáme po Peisie, úplně na konci.

<< Rokle

Tak tady se to slézalo? První tváře nového světa, vskutku půvabné a zajímavé, ale co tu všichni dělali. Byla to zasněžená louka. Zasněžená. Louka. Byl jich ve zdejších končinách bolestivý nedostatek? Protože právě z jednoho perfektně zasněženého prostranství přišla a mohla by být ochotná je nasměrovat.
Pořád promrzlá a navlhlá si to naštrádovala přímo do středu tohohle shromáždění. Možná na tom fyzicky byla jako vyplavená chaluha, ale nemusela se kvůli tomu kulhat okolo nich a čekat až jí někdo pozve do klubu. Tenhle způsob, značně rychlejší. Hned si jí odchytlo nějaké zubožené stvořeníčko, údajná Konvalinka, "Zajdi se nažrat, umřeš," oznámila jí ještě než jí vůbec něco řekla, sakra, vždyť vypadala hůř jak ta kytka vedle ní, "nebo ti můžu chytit, co já vím, hraboše." Jestli by se tohle kvítko nezlomilo i jen při pokusu o lov. Jaktože nechtěla, jak že byla v pohodě?! Nemusela mít v rodině léčitelku na to vědět že tohle kategoricky není v pohodě, "děláš chybu," povzdechla nad květinkou a její pozornost se upřela na vlky okolo "kdo jste jí dovolili dostat se do takového stavu, no?"
Jak mohlo tohle ubožátko vůbec sílu ptát se jí jak se vede jí. Sama na tom možná nebyla nejlíp, ale natoč si zrcátko, mladá... "Sotva ti pomůžu, květinko, nejsem tu ani jednu noc. Neznám nikoho z tvých přátel ani rodiny" měla by jí prostě nechat svému osudu, bláznovi nepomůžeš. Ale byla první kdo se s ní chtěl nějak vybavovat a teď... sotva mohla být vybíravá, jsi první s kým tady mluvím. Jsem odjinud, víš? Tam není taková kosa jako tady, je tam nádherné pobřeží a útesy, spousta vlků, spousta jídla" Ne, tohle jí neodpustí, nakládat se sebou takhle, nemáš šanci, kvítečku. "Mám tam rodinu, rodiče, sourozence, protivnou pramáti– ta by ti za tohle dala přes kožich a naordinovala kvalitní stravu a teplý čaj. Ale jinak, možná to byl ráj. Ráj na zemi." Držela hlas nízko, tak aby jí slyšela hlavně Konvalinka, tohle byla soukromá konverzace pokud někdo nechtěl dostat přes čumák. "A já jsem odešla nemůžu se vrátit. Chápeš to odešla jsem z ráje" vydral se z ní smích. Tentokrát už bolestně nerachotil jejími plícemi. Konečně. "Protože víš co, když je všechno perfektní a úžasné tak není úžasné vůbec nic. Je to všechno jen... nudné. Den za dwnem, jeden jak druhý, nedávala jsem to, tak jsem se prostě sebrala o odešla portálem– Víš co to je? Je to jako..." Rozhlédla se okolo, k čemu něco takového přirovnat. Nemusela. Viděla další. Ne. "Vy je tady máte taky," hluboký povzdech, "nesnáším ty věci, ten kterým jsem se sem dostala mě vyhodil několik metrů nad mořem. Jestli tě zajímalo proč jsem durch–" vytřepala ještě trochu vlhkosti ze srsti. "Takže jak se mám, je mi zima, jsem někde kde to neznám a velice bych ocenila oheň." Nebylo to jako drbat nad čajem, ale nebylo to od věci, takhle si pokecat. Tahle, ta její příběh beztak neroztroubí, sotva jí zbývalo mnoho času.
Tu ale ouško zacukalo, co to říkal někdo? Léčivka? Tahle věc? Nepoznávala, tuhle jí nikdo do hlavy nedrtil. Ale, dávalo by to smysl s tímhle tím podivínským seskupením. Nadšení botanici, všichni tady. Pak tedy Rumněnka. Léčivá, třeba že se skepticismem.
Kdo to o té kytce vůbec povídal, který herbalistů král? Obrátila se za hlasem, nohy. Zvedla zrak a přeměřila pohledem srnku. Moment, moment, moment– tahle jí byla podivně povědomá. Co TA tady dělala? Nevěřila v náhody, ale teď v jednu docela doufala.

// Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)

<< Ostříží zrak

Byl to její průchod ruinami mrtvého světa, pláž trosek a pustá pláň, teď rána do hlubin země. Samota a neznámo byli vždy vzácnými společníky po jejím boku a teď, teď se jí určitě nepustí. Bylo fascinující, nádherné svým smutným způsobem, tolik sněhu. A vločky se snášely pomalu z nebe v absolutním klidu. Vyplázla jazyk, jednu na něj nechala dopadnout. Proč se tak cítila tak pokojně veprostřed neznáma?
Započala svůj zdlouhavý sestup do hlubin země, každý krok pečlivě měřený, tma a zima byly nepříjemné, ale nebylo to tak odlišné od procházení se po útesech. Jen místo příboje na ní čekala prazdnota.
Na dně nebylo mnoho, skály a jeskyně, cesta kterou by se šlo dostat nahoru na druhou stranu. Kam dále? Tma jí neděsila, neznámo bylo všude kam vkročilo, jedno zda na povrchu či v podzemí. Ale stopy nějakého vlka, které vedly dovnitř vedly taky ven. Tak tam asi nebylo nic tak moc zajímavého. Zase zpátky nahoru a dál–
Ještě předtím ale zvědavě olízla rampouch. Věděla moc dobře k čemu to povede, ale byl neodolatelný, jestli to vůbec šlo říct o rampouchu. A teď by nepohrdla trochou pitné vody. Takže, jazyk přilepen, rampouch utrhnut ze svého převisu a nesla si ho sebou než se rozpustí. Neber vodu ze sněhu a ledu, vyčerpáš se tím, že to budeš v hubě ohřívat a pak jen zdechneš zimou. Slyšela jak jí její pramáti hubuje ještě teď, ale tady, tady se jí pod tlapy skutečně nedostane.

>> červená louka (nejvyšší hora)

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?
2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)

<< O svět vedle

"Nesnáším portály!" výkřik proťal ticho nad mořskou úžinou a zajíc zvedl své divoké oči od pastvy. Šplouchnutí. Světýlko – viselo chvíli vysokou nad vodou než zamrkalo a zhaslo s tichým šumem. A pak, bylo ticho.
Zajíc se vrátil k pastvě, zákoutí jeho mysli zůstala neznámá.
—
Nerys se vydrápala na břeh, jen další vrak mezi naplaveným dřevem a omletým kamením. Nesourodé oči pozorovaly přerývavé obláčky dechu před čenichem. Zima. Mráz kousal až do jejího nitra, jakou ochranou mohla být mokrá srst? Ne, držel se jí pevně, zatím co se snažila najít svůj dech, svůj rozum, tak jako sůl na jazyku a chaluhy její srsti. Pohlédněte na paní moří! Zachrastil smích a ohlédla se za sebe. Nejprve na metry vegetace, které vláčela za sebou, pak k obloze. Cesta zpět byla pryč. Plíce opět zarachotily bolestivým smíchem, "sbohem," už nebylo cesty zpět, "domove."
Otřásla se, shodila svou parodii pláště chaluh ze zad. Nesnášela zimu a nesnášela portály. Nesnášela samotu. A ve vzduchu visely jen dávné stopy, noc zakrývala pláň a jediné oči, které spatřila byla ty zaječí, "Máš štěstí ušáku, teď na tebe nemám," pravda bolela, ona, příliš slabá na to ulovit zajíce–
Musela jít dál, sebrat se, orientovat. Pustit se do toho.

>> Rokle