Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Spáleniště (přes Temný les)
Měl náušnici. Všimla si jí až teď. Že by něco, co mu pomáhalo se vším? Překvapeně zastřihala uchem. Nemluvil. Řekla něco špatně? Udělala něco špatně? Bylo to snad všechno jen chybou? Nevěděla. Hrozně se bála, že něco pokazila. Ale pak ta slova, když se dostali k mostu přes ten nechutně temný les. Měl být opatrný. Usmála se na něj. "Neboj, doma jsem byla ladnou." Snažila se znít hrdě, ale byl to velice minulý čas. Její dovednosti zmizeli. Nebylo zde nic. Nic na co by mohla být pyšná. A proto se rozhodla raději dělat, že nic nezná. Že neví o ničem, co se dělo předtím s jejími dovednostmi. Raději, aby si tím nepřipomínala bolestivou minulost. Nebyla už tou, kterou byla dřív. Ne, když tu byl on.
Prvních pár kroků udělala na mostě. Než jí packa zapadla mezi prkna. Zasyčela. Bolestivě se začala drápat zase na všechny čtyři. Chyběl kousíček. Kousíček a letěla by do té mlžné propasti. Vyškrábala se na všechny čtyři a rozešla se mnohem více opatrně dál. Raději než aby tam skutečně zahučela. Raději se nevyjadřovala ani když kráčeli skrz přilehlý lesík. Byla stále otřesená z toho skoro pádu.
-> Ovocný lesík(přes Les u Mostu)

Brali jeden druhého jako surový fakt. Jako něco, co ten druhý byl. Jako jeho. Chtěla jej následovat až do konce časů, ale nevěděla jestli to skutečně bylo žádoucí. Znali se takovou chvilku. Stáhla uši k hlavě. Avšak poznámka, sranda kterou si udělal na svůj účet ji rozesmála. "Jo, rozhodně. Nelam si s tím hlavu. Každá voda je dobrá voda." Podívala se na ten maličký zázrak před nimi. Než se podívala zase na něj. Rodinu. Při těch slovech se musela k němu lehce tváří natočit. Tak aby ji neviděl. Cítila v sobě jistou nejistotu. Co když ji jen využíval? Aby se pomstil samicí? A pak. Ztuhnula, když ji očistil tvář. Srdce ji snad na pár momentů vynechalo pár úderů. Než zběsile začalo tlouct do stěny hrudního koše. Tohle ještě necítila s nikým. Ano, s jednou samicí. Ale jinak to nebylo zase tak... běžné. "Díky." Zašeptala tichým hlasem. Bylo to roztomilé. Ta gesta mezi nima. Pokynula mu, aby ji následoval.
-> Most (přes Temný les)

Nitocris se tiše tomu zasmála. Jak ironické to bylo. Omluvně se na něj pak podívala. Ovšem jak odhadovala měl jen a pouze špatné vzpomínky z toho, co se mu stalo. Přešla k něm. Otřela se o něj. "Uvidíme, beztak ti budu brzy lézt na nervy jako každému. Pak mě opustíš a bude." Usmála se na něj. Její srst v místech, kde se o něj otřela zase byla světlejší. Povzdechla si na jeho otázku. "Nevím. Je to... no... myslel jsem si, že to bude fungovat. Nikdy jsem s větrem do kontaktu nepřišla popravdě." Dívala se na vodu. Překvapeně pak ucouvla. Bylo to ale něco. Podívala se na květinu. "Můj nejlepší zážitek jsi ty. Rozhodně. Jsi první po dlouhé době, kdo mě rozumí." Zašeptala. "Našel by si ten úkryt spolu se mnou? Byl by to náš úkryt? Nechci aby tenhle šťastný okamžik zmizel." Zašeptala tichým hlasem. Její tváře spolu se špičkami uší byli rudé. A ona koktala.

Zasmál se spolu s ní a jí se tak ulevilo. Nedokázala to slovy ani popsat, jak úlevné bylo, když ho slyšela se smát jejím trapným pokusům o vtip. Podívala se na něj, co by byl schopný udělat. Ale otázka ji sebrala vítr z plachet. Nejlepší zážitek? "Uhm... no... kdyby se nepočítalo setkání s tebou, tak nemám dobré zážitky, jen špatné:" Už jen tohle je spojovalo. Neměla dobré zážitky. Jen ty špatné. A on to samé. Jaká to náhoda. "Na co tím narážíš?" Zeptala se jej, když pokračoval. Nečekala to. Nečekala to ani v nejmenším. A přesto se to dělo. Podívala se na něj překvapeně. A pak se podívala na rostlinku. "Když je tu ona, musí jich tu být víc." Popohnala ho. Nechtěla vzdát jejich první úkol. Přesto se na něj podívala. "A jinak když by ses ptal na můj nejlepší zážitek, tak ten se odehrál pár minutek zpět. Pod tím rozkvetlým stromem. Ukázal si mi, že jsi více než jen ten trouba, co mě prvně chtěl od sebe odehnat. A vlastně mám ještě jeden, který mám na stejné úrovni. Ale první ty." Prozradila mu ona. První vlk, co byl k ní milý. Co ji ukazoval, že to celé bylo nádherné. Pak ovšem přešla kousek od něj a začala znovu hrabat jak zběsilá. Až se její kožich stával celý tmavým. Až se to celé zdálo jako kdyby ji popadl nějaký amok. Přesto se ona snažila plnit nějakou pomoci přírodě. Ale nic nenacházela. "Přines sem pomocí větru trochu vody... zalijeme ho aspoň... náš výhonek."

26 - Vlci navštíví spáleniště, kde se budou snažit vypomoci flóře - 3/3
13 - Vlk zmíní svůj nejlepší zážitek z ostrova - 1/2

Kývl na její dotaz hlavou. Což bylo jako dostatečný souhlas ještě než začal i slovy. Na to musela ona zavrtět ocasem. „Vidíš nebudu tmavá na dlouho." Zahihňala se. Víc trapná už být nemohla. Až sama ze sebe měla pocit trapnosti a nezdaru. A pak už se raději věnovala výhonku, který našel. Usmívala se od ucha k uchu. "Musíme ho něčím zalít" Rozhodla ona. A pak zmínil tuhý kořínek. Tomu se zasmála. "Není jediný, kdo tady má tuhý kořínek. Jedním z nich jsi ty." Byla to pochvala? Bylo to snad cokoliv jiného? Těžko říct. Momentálně byla ráda, že se dokázala nečervenat. Pak už se konečně soustředila na výhonek. Soustředila se na něj až jen civěla na zeleň. Která po chvilce začala rašit víc. Nitocris to neskutečně unavovala, ale to nechtěla přiznávat. Nechtěla přiznávat nějakou svoji slabost.

26 - Vlci navštíví spáleniště, kde se budou snažit vypomoci flóře - 2/3

Byl jiný a byl za to rád. Jenže to ona nemohla říct. Nebyla ráda za to, že byla jinou. Uvědomovala si, jak moc to věci komplikovalo. Jak moc díky své rozdílnosti trpěla. Jal se jí říkat o ovocném lesíku. "A je u něj voda? Abych ze sebe smyla tenhle popel?" Zeptala se ho. Zdálo se, že to zde měl prochozené mnohem lépe než ona. "A nenosila nám ho do nového domova." Uchechtla se tomu ještě nakonec. Nový začátek. Nové všechno. A pak se na něj podívala znovu až při tom komentáři. Bolest. Tmavá barva jí slušela, ale ona měla ráda tento svůj kožíšek. Začenichala a vnímala kolik popela se jí na světlý ňufák nalepilo. Přešla k němu blíž a obtiskla mu svůj čenich na místo, kde měl světlejší srst. Světlejší odstín šedé. "Jediná tmavá, kterou bych chtěla déle na svém kožichu vidět je až kdybychom měli potomky." Tomu se tiše zasmála. "Ale ne. Ber to jako vtip. Vím jak to máš se samicemi" Pak už se věnovala hrabání ona sama. Snažila se dosáhnout něčeho. Až se okolo vířil prach. Kýchnula. Bylo to takové tlumené jak se snažila nebýt hlasitou. Přešla k němu. Podívala se na objevený výhonek. Usmála se. Sklonila se. "Ahoj, maličký... copak ty tady?" Zeptala se výhonku jako kdyby ji snad mohl odpovědět.

26 - Vlci navštíví spáleniště, kde se budou snažit vypomoci flóře - 1/3

Bylo to zde skutečně tak moc mrtvé. Že se Nito docela i divila tomu, co cítila díky magii. Přesto jak se zdálo ne vždy vše bylo ztraceno. "Ano, mým elementem je země." Podívala se na něj dvojicí zelených oček. Rovnou dva odstíny v nich a on to přesto nepoznal? "U tebe jsem typovala led... máš oči docela tmavé na vítr. Nebo co jsem zatím vlky s tím elementem viděla, tak každý je měl tak... výrazné." Přiznala se mu. Konečně k ní zase měl jako k samici. Zmínil se jí on sám ohledně myšlenek na úkryt. "Hm... mohli bychom si to zařídit na území, kde jsem se objevila prvně já. Není to daleko od kvetoucí louky. Potravy by tam mohl být dostatek nebo... se kouknout směrem níže. Teda pokud bys chtěl úkryt společně. Byla by škoda, abys byl sám." Jistě tu bylo něco, co bylo plné života. Třeba takový Ovocný lesík, jehož existence byla pro Nitocris zatím záhadou. Cítila jak špičky jejích uší ještě teď hořely. Nikdy necítila tyhle podivné pocity, které se s vlkem objevily. Zahrabala packou v zemi. Popel se upnul na její světlé srsti. Nebyla tak tmavá jako Morpheus.

<- Jezero smrti (přes Temný les)
Neodpověděl. Objasní mu své slova později. Až se na ně nebude momentálně dívat snad nikdo. Momentálně směrem kterým kráčela cítila dva pachy. Následovala by jej až na konec světa a ještě dál. V jejím momentálním stavu by nejspíše těžko někam došla z vlastní iniciativy. Zavedl je však na místo, které bylo mrtvé. Podívala se na něj, zdali to myslí zcela vážně. "Já to také nečekal. Vypadá to tu tak... mrtvě." Vydechla tichým hlasem. Znovu změnila rod. Přesto k němu přešla blíž a drkla do něj. "Cítím tu přírodu. Cítím tu pod tím vším popelem život. Není třeba to vzdávat. Něco tu je. Musíme to tu ale řádně prozkoumat." Vydechla tiše ona. U jeho ucha. Tak aby je snad nikdo neslyšel. "Co kdybychom to tu prozkoumali a pak společně nalezli úkryt?" Nabízela mu. Nechtěla se od něj vzdalovat stejně jako se on nechtěl nejspíše vzdalovat od ní.

I ona v ně mohla věřit. "Víra v bohy mě přešla v moment, co... jsem poprvé prozřela. Co jsem viděla ty hrůzy, kterých se moji rodiče dopouštěli a zbytek nás je slepě ignoroval." A v ten moment se ji podařilo otevřít oči. Vidět to všechno. Pochopit čím si musel Zohar procházet. Jenže říct mu to, tak by neposlouchal. Morph se snažil tvrdit, že to byla chyba rodičů. Ale ona je slepě následovala. Nechtěla už více slepě nikoho následovat. "Smečku jen my dva?" Zeptala se jej pobaveně. Ale rozhodně to znělo lákavě. Jenže ona nehodlala opouštět smečku, kam se teď přidala pokud jí nedá větší šanci. "Nemuseli bychom být jen my dva..." Nabízela mu tím něco? Věděla, že to však on hned odmítne. Tu naději už dávno vzdala. Proto jen šla dál. Slepě vpřed. "Smrt..." Nehodlala však myšlenku dál dokončit. Jistě moc dobře ale věděl, co tím chtěla říct. Následovala ho tedy slepě dál. S hlavou spíše svěšenou k zemi. Nedávajíc moc pozor na své okolí.
-> Spáleniště (přes Temný les)

Neměla se omlouvat, přesto že říkal, že by byl raději, kdyby o sobě mluvila jako o samci. Ale ona to dlouho nedokázala. Až moc se cítila svazována tím vším. Tím, co by kdokoliv z její rodiny řekl. Ushari by nechápala. Brala by ji jako samici. Přece se jako samice narodila, ne? Tak proč by měla žít v tomto světě jinak. "Mít vlastní bohy není zase špatné. Každý v něco musí věřit, jinak skončíš jako já." Uchechtla se tomu. Mělo to sloužit jako pobavení. Jako dělání si srandy ze sebe samotné. "Jinak skončíš jako kdyby... jako kdyby si už sám neměl vlastní emoce. Jako jen odraz někoho jiného. A víš co je na tom to nejhorší? Mohu vinit jen sama sebe." Odtáhla se od něj a přešla k jezeru. Zadívala se na sebe. Na svůj vlastní odraz. Skoro jako kdyby voda nechtěla, aby byla v něm vidět ona. Čeřila se. Hladila byla nejasná. Otočila se na něj. Oči měla plné slz. "Nenávidím to, kým jsem se stala. Nenávidím každý kousek sebe. A v moment, co jsem si myslela, že zde najdu domov jsem souzena za chyby, které jsem předtím neviděla. Konstantně je mi to připomínáno. Jako kdyby toho nebylo málo... sotva jsem se do té smečky přidala a mám chuť odejít... jít pryč." Udělala k němu pár kroků.

14 - Vlci se zastaví pod padajícími lístky z kvetoucího stromu

<- Kvetoucí louka
Usmála se na něj po těch dalších slovech. Jednal s ní jako se samcem leč věděl její příběh moc dobře. Nebo znal aspoň část. Rozhodla se proto zastavit pod rozkvetlým stromem. Nechávala si spadat okvětní lístky mezi své uši. Jediným rozkvetlým stromem, co zde byl. Ani si to neuvědomovala. "Doma jsem si často hrál na samce, abych... abych se konečně cítil svobodný. Musel sem si kožich zamazávat od bahna, tak aby nikdo nepoznal kým skutečně jsem. Musel jsem si srst uhlazovat tak, aby nikdo nepoznal že jsem Nitocris. V ten moment jsem byl jen Nito. A bylo mi... dobře. Jelikož jsem nebyl konečně potomkem dvou vůdců." Uchechtl se svým vzpomínkám. Té melancholii, která zde vznikla. Věděla moc dobře, že tu otec není. Semkla pysky k sobě a přistoupila k němu. "Ale je." Vydechla a stáhla uši k hlavě. Matku si nepamatoval. A ona si pamatovala. Bolestivě si pamatovala každého vlka z její rodiny. Hlavně ty, kteří jim všem ublížovali nejvíce. Leč to sestry neviděli.
Dorazili k jezeru smrti a ona jej dovedla na místo, které bylo nejvíce příjemné. Další rozkvetlý strom v tomto mrtvém místě. Pokynula mu, aby si sedl. Pokud tak udělal, tak svou hlavu o něj něžně opřela. "Otec tu stále je. Je mou součástí. Je tím důvodem, proč... o sobě dlouho nedovedu mluvit jako o samci. Ne, že bych nechtěla... jen..." Hlas se jí zlomil a ona si hlavu schovala více do jeho srsti. Oproti ní byl tak huňatý. "Jen jsem nejspíše až moc zničená... zničená tím, že přece správná dáma by neměla být jen a pouze bojovníkem. To se přece slečně nehodí." Její hlas byl stále tišší a tišší. "Je to přece jen fáze, ze které vyrosteš, ne? Tak si jdi smýt to bahno a přestaň si hrát na něco, kým nejsi. Jako kdybych je slyšela stále. Jen co si dovolím být tím kým skutečně jsem.... omlouvám se, Morpheusi, že to dlouho nedokážu udržet. Jsem nejspíše až moc... zničenou." Usmála se na něj s bolestí v uslzených očích.

Dívala se na něj. V jejích zelených očích se cosi lesklo. Byl to snad zájem? Bylo to snad něco jiného? "Není dobré, když si rodiče najdou viníka ve svých dětech za něco, co nemohou. Nechovají se pak jako rodiče, ale jako manipulátoři. Můj otec si vyhlédl jako obětního beránka mého nevlastního bratra... když bych předtím věděl lépe... když bych dokázal nakřupnout to zrcadlo předtím..." Litovala toho. Jenže to nemohl on vědět. Proto ji reakce při setkání v Namarey nepřekvapovala. Spíše ji připomínala staré šrámy. "Moje druhé jméno, Mura, znamená zrcadlo. Připomíná mi to ten fakt, že zrcadlím. Nikdy jsem se nechoval jak bych chtěl já. Akorát jsem opakoval to co jsem viděl u ostatních." A taková ona byla. Zrcadlo. Dusila se za ním. Dusila v sobě své pocity, to kým skutečně byla. "Kdybych doma o sobě mluvil jako o samci mimo maskování se u ostatních, tak... by mě otec zabil. Nežil bych." A přesto by se cítil tak svobodný. Před rodiči hrát divadlo a u jiných s kožichem zamaskovaným blátem si hrát na samce. V ty momenty se cítila šťastná. Během jiných se cítila šťastná jako samice. Nejraději by ze sebe strhla nálepku pohlaví a nechala by tam bílé místo. Tak byla nejvíce spokojená. Sledovala jak odešel. Přidala se za ním. Sedla si vedle něj. "Chápu to." Přiznala tichým hlasem. "Mám to tak stejně. Kdybych ukázal doma své pravé barvy, tak bych... tak by mě matka zabila. Tak by mě otec zabil. Nemohl bych tam žít tak jako jsem žil po odchodu ze smečky." Drknula do něj čenichem. Naznačila mu, že byl čas se posunout dál.
-> Jezero smrti

Prozradil ji to. Překvapeně se na něj dívala. Bylo jí ho líto. Přikročila k němu více. Blíže. Dotknula se packou jeho hrudníku. „Ach, Morpheusi, neměl si štěstí na samice. Ne každá jsme takové mrchy jako říkáš. Některé jsme milé. To je jako se samci." Zasmála se tomu tiše. S tím už se podívala do jeho očí. Její zelené se podívaly do jeho světlých. „Já byl třeba ovlivněn rodiči. Zrcadlil jsem jejich toxické chování a choval se naprosto příšerně k bratrovi. Lituji toho a nevím jak se mu omluvit, aby věděl jak moc upřímně to myslím." Povzdechla si ona. S tím se podívala na nebe. Začínal další den. Bylo ještě velice brzké ráno. Podívala se znovu na něj. „Jsem tedy stejně špatný jako ta, co si hrála s tvým srdcem? Nebo jsem snad jiný? Jen protože o sobě nemluvím jako o samici?" Dával mu psychologické otázky.

Byl to Morpheus. Bez žádné speciální přezdívky či tak něco. Prostě jen čistě jedno jméno. Ach, jak roztomilé to bylo. Že tu byl někdo tak obyčejné a nekomplikované. A pak se stalo, že mu strkal ten nesmyslný stereotyp. "Ne, díky, nemám zájem." Zazubila se na něj. Rozhodně neměla v plánu, aby se řídila tím, co si mysleli ostatní o její mluvě. Na to už nebyla pod dohledem rodičů a už si mohla roztáhnout křídla jak ji bylo libo. A on se tiše smál těm gestům které předváděla. Otočila se na něj. Tak aby mohl postřehnout její skutečné pohlaví. „Nevadí mi pro tebe mluvit jako samec. Jsem vlastně samec se kterým si můžeš udělat děti, protože má dělohu." Zasmála se tomu pobaveně. Provokovala ho? Flirtovala s ním snad? Bůh ví. Usmála se na něj. „Copak se ti stalo se samicemi, že si na ně zanevřel?" zeptala se ho se zájmem v hlase.

Nitocris se na něj podívala překvapeně když vypustil z úst ten dotaz. Kdo byl. Chvilku na něj koukal jako kdyby spadl z višně. "Jsem Nitocris Mura z Pouště. Teda teď už se dá říct, že to je z Namarey, ale pořád jsem se narodil do Pouštní smečky." Zbytek si spíše pro tebe mumlala jako poznámku, kterou se nehodlala nikterak pyšnit. Chvilku byla ponořená do svého nerozumitelného mrmlání než přišel ten dotaz a ona na něj musela zamrkat nechápavě. Sledovala ho jako kdyby skutečně spadl z višně. Nakonec se ale musela zatvářit dotčeně. Aspoň na oko. "Uhm, ouch? Jak bych měl mluvit?" Zeptala se ho. Postavil se stejně jako se postavila ona. Byl to ale skutečně divný vlk. Přesto se po chvilce hraného dramatu zasmála. "Neboj, chápu to co se tím snažíš říct. Jak jsem říkal, nic se mě jen tak nedotkne." Zazubila se na něj. Konečně si na nic nemusela hrát. Konečně zde byla ta svoboda po které celou dobu doma toužila. "Ty narážíš na změnu rodů. Hele, koukni na mě. Vypadám spíše jako samec, voním jako samice a mluvím tak jak se mi zachce. Teda nejsem svázaný pohlavím. Jo jasně, občas teda jsem v moment, co třeba přijde ta.... říje? Nebo jak se tomu nadává. Ale jinak jsem více méně nezávislí na tom, co mám mezi nohama." S tím udělala gesto jako kdyby se sama sobě mezi ně chtěla podívat. "Ale furt bych preferoval, kdyby sis vybral jak mě budeš oslovovat. Nebo spíš jakej rod pro mě zvolíš. Abys ho neměnil každou dobu." Její hlas nebyl tak hrubý jako kdyby byl ten samčí. Spíše zněla jako samice.