Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nitocris stáhla uši k hlavě. Ještě ani nestihla nic udělat pořádně a vlk už ji hrotil. Dívala se na něj jako kdyby nechápala zcela důvod jeho vzteku. "Neposlouchal jsem vás schválně. Šel jsem se napít. Ocitl jsem se v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. A nejsem bezcitný parchant, abych ignoroval někoho, kdo se zdá být psychicky na dně." Hájila se. Mluvila o sobě v mužském rodě najednou. Jako kdyby jeho agrese přecvaknula něco v jeho hlavě. Nitocris pochopila, že zde nemá cenu se maskovat. Měla by mluvit tak jak to cítila. A momentálně měla toto cítění. Chvilku se na něj dívala jako kdyby mu omluvu nechtěla věřit. Nakonec však vydechla a zmírnila své napětí těla. Hmátla po vodní hladině a rozvířila ji. Olízla si následně čenich než se na něj podívala. "Neboj, já zvládnu více než pár nemilých slov. Byla by ironie kdyby mě tvá nemilost dokázala urazit a nebo se mě nějak dokázala dotknout s tím, co jsem si prožil." S tím už se dívala na svůj odraz. Napila se konečně a podívala se znovu na něj. "Ale chápu, jeden chce bejt sám. Nebudu teda otravovat, Dle vaší reakce stejně soudím, že nemáte zájem o to se vykecávat s cizincem." S tím už se začala zvedat zase na packy.

<- Poušť
A tak došla na místo, kde začínal přechod mezi pouští a loukou. Udělala pár kroků a nejistě se podívala zpět k místu, odkud přišla a kde by se tedy měla nacházet smečka. "Dobře, Nitocris, jsi statečný, to dáš." Podporovala tiše sama sebe. Mluvila o sobě v samčím rodě. Vydala se dál. Hodilo by se ji trochu si svlažit hrdlo. A tak se vydala k říčce. Ale u ní už někdo byl. Překvapeně natočila hlavu na stranu. Ještě ta jeho slova, která slyšela z dálky. Proto si vybrala přesně toto místo. Shodou náhod byla na správném místě. "Uhm, dobrý den? Stalo se vám něco? Vypadáte jako kdyby vám ulétly včely" Zkusila to. Potřebovala to zkusit. Neměla ráda, když někdo kolem ní byl smutný. Posadila se vedle něj a podívala se na vodní hladinu také. "Slyšela jsem vás z dálky." Přiznala mu proč se sem vlastně dostala k němu až.

Tak byla ofiko členem smečky. Děkovala bohům, ale zároveň se cítila jako nepřítel. Narušitel. Nechtěla nic proti jejímu bratrovi konat. Nechtěla nic špatného. Ovšem jak to vypadalo, tak se tak stalo. Podívala se na sestru. Měla si odpočinout a ona že se hned vrátí. "Já se půjdu projít. Sejdeme se pak zase tady v poušti." Sledovala jak její sestra odchází. A následně už se podívala směrem k místu odkud přišli předtím. Stálo to rozhodně za prozkoumání. Kord když neumrznou. Začínalo být skutečně pěkně tak jak většina tvrdila. Většina. No tvrdila to ta zrzavá nohatá vlčice a další dvě souhlasili. Takže to rozhodně stálo za to zkusit to. Vydala se proto tedy tím směrem. Stálo to za to. Stálo to za to.... musela si to neustále opakovat. Neustále dokola, tak jako kdyby to byla její motivace. Díky tomu dokázala jít dál.
-> Kvetoucí louka

Jméno vlka: Nitocris
Partner: Morpheus
Čísla: 13, 14, 26

Sledovala je. Zvažovala co a jak. Ushari by jí zde ráda měla. Zavřela oči. Zhluboka se trhaně nadechla. Tohle byla volba jen na ni. Otevřela zase oči jen aby zaregistrovala pohledu od Peisii. Semkla pysky k sobě. Udělala sebejistý krok vpřed. "Ano, ráda bych se přidala k Namareyské smečce. Slibuji, že nebudu dělat problémy. Chci nový život. Nový začátek. Abych konečně nemusela reflektovat." Odvětila nakonec pevným hlasem. Bude to tedy důvod pro Zohara, aby odešel raději nebo ona odešla? Nebo se nakonec spolu naučí vycházet? To bylo hvězdách a bylo jí jasné, že nejspíše se spolu tak rychle nenaučí mluvit. Ale byla ochotná se snažit. Byla ochotná tomu dát čas. Jemu dát čas, aby se mohl léčit v přítomnosti těchto podivně přátelských vlků.
Její sestra se vzdálila od ostatních. Pokynula jí. Společně si promluví zase až se znovu uvidí. Teď moc dobře chápala, že potřeboval každý čas. I ona sama ho potřebovala. Rozhodla se popojít kousek dál ze svého místa. Prošla okolo dvojice flekaté a tmavého samce. "Tak snad nám to zde vyjde, Akrosi, a nalezneme nového domova tady mezi písčinami." Bylo to řečeno možná dost složitě, ale ona nikdy nebyla lehkou. Navíc smečka vždy byla novým domovem. Tak proč mu nepopřát více méně štěstí? Pohled ještě padl při procházení na Merlin. "Díky za informace." Pravila k ní. Neměla potřebu zabředávat do konverzace. Čekala ještě na vyjádření Peisii. Pak by možná za to stálo prozkoumat svět mimo Poušť.

Stáhla uši k hlavě. Podívala se do země a nasucho polkla. Všímala si reakce Zohara a chápala to. Až moc dobře to chápala. Bolestivé připomínky minulosti. Zabodávání trnů pod kůži. Nikdy mu nechtěla ublížit, jen si neuvědomovala, že reflektovala až moc toxické chování, které se jí předtím zdálo zřejmé. Já ti nechtěl ublížit Zohare, ne dobrovolně, ale neposlouchal bys mé omluvy, ne teď. Projelo vlčici hlavou.
A pak se slova zabodla znovu. Teď to byla Peisia. Zvedla k ní oči. Stále souzena za to kým byla. Udělali ji zde místo. Nabarvily její jméno černou dříve než stihla cokoliv říct. A ona to chápala, nenáviděla sama sebe dost za to kým byla. "Já už bych mu neu...." Přesto se jí hlas zlomil. Pohled upřela znovu do země. "Chápu tvá slova, Peisio a budu jich respektovat." Zvolila radši slova, která nebudou působit tak prázdně nejspíše. "Byla chyba sem jít tak brzy." Zašeptala tak, aby ji slyšela jen Ushari. Přesunula se trochu dál. Ne, že by o smečku ztratila zájmu. Spíše už zde měla jméno vybudované a podepsané. Přesto se jich pokusí změnit o opaku. Leč ji to momentálně rvalo zevnitř.

<- Kvetoucí louka
Šla vedle své sestry klidným krokem. Uši stažené k hlavě. Zarazila se, když se zeptala na to, jestli se přesně takto vždycky cítila. Podívala se do země. Nechtěla sestru urazit. Přesto lhát se neslušelo. Aspoň dle ní. Vždy je lepší říct pravdu, ať už je jakkoliv bolestivá. "Ano, takto jsem si vždy přišla. Naučila jsem se, že když nebudu zrcadlit, tak nepřežiju." odpověděla ji tedy na první část. Následně se jala zamyslet nad jejími dalšími slovy. "Chci si s ním co nejdříve promluvit, ale nemyslím si, že zrovna bude rád, když mne uvidí." Přeci jen udělala toho dost, co by se mu nemuselo líbit. Proklínala za to sama sebe. Jenže co by se tím mohlo změnit. Nic. Doufala, že ji pak vyslechne. Že nenechá dát na minulost. Přesto se klepala někde uvnitř strachy. To už ale Ushari řekla ta slova. Usmála se na ni. "Ano, ráda bych začala znovu." Odvětila ji nakonec.
Když došli do smečky povšimla si ještě jedné vlčice. Serbia. Jenže to už si vlčice sdělovaly zážitky. Ona v tomto neměla moc co říct. Pozorovala obě dvě s respektem. Dávala jim prostoru. Vnímala slova o květinách, leč se nikdy nechtěla stát léčitelkou. To ji moc nebralo. I když ji k tomu každý vedl.

<- Nížina hojnosti
A bylo to tu zase. Neustále ji bude předhazována minulost. Neustále bude muset zrcadlit. Nenáviděla to. Nenáviděla všechno ohledně toho. Necítila se pak jako individuální jedinec díky tomu. "Doby, kdy jsem musela zrcadlit jsou dávno pryč. Nemám potřebu bratrovi předhazovat toxické a nevhodné chování rodičů." Odpověděla na to ona. Tohle bylo chování Nitocris. Přesto se nakonec zastavila. Podívala se na nebe se staženýma ušima. Sledovala ho. Tohohle se nejspíše hodně dlouho nezbaví. Ale chápala to. Sama by se vůči sobě nechovala jinak. Ocasem šlehala ze strany na stranu. Nespokojeně. "Neublížila bych mu, nedbám už na názoru naší matky. Zohar je pro mne bratrem, plnohodnotným. Ne tím, čím ho nazývala ona." Odfrkla si nakonec ještě. Přesto se nemohla zbavit toho, že na ní každý bude koukat přes packy.
Nakonec se probrala až v moment, co už Peisia byla dávno pryč. Podívala se na Ushari. "Jdeme." Zašeptala nakonec tiše. Uši stažené k hlavě. Hlavně následovala Peisii kroky. A pak když Ushari vedla, tak jí.
-> Území smečky

Všimla si toho pohledu. Věnovala proto Peisie úsměvu. „Promiň mi to nevkusné okounění, tvůj unikátní kožíšek mne zaujal a tak jsem se ztratila v myšlenkách jaké zvíře mi připomíná. Vypadáš ovšem zcela překrásně, zdali mohu spanilé slečně zalichotit." Zrcadlit chování posledního vlka, takové bylo prokletí. Dokud se v odrazu neobjeví někdo další. Proklínala se za to uvnitř své mysli. Jak mohla. Chtěla se od toho odprostit. Sestra ovšem spustila tohle celé znovu. Zastřihala ouškem nad výrazem Peisii. Všímala si detailů. Všímala si změn. Jistě, muselo to vypadat pokrytecky. Odkašlala si proto. „Jsem zvyklá na poušť. Po celý život jsem zvyklá v ní žít. Takže již jen fakt, že se zde nachází pouštní smečka je pro mne fascinující. To, že je má sestra členem je pouze plusem. Ovšem přidala bych se tak či tak. Nehledě na to, zdali by Ushari již členem byla." Osvětlila. Dokázala si spojovat věci na které tím pohledem nejspíše narážela. Aneb kdo jiný by řekl, že jej smečka v poušti zaujala? „Navíc můj kožich není stavěn do podmínek mimo území pouště. V zimě bych tedy v běžné smečce byla nepoužitelná." Dodala ještě své další důvody. Zdálo se, že svých pět švestek měla srovnaných. Sestra už ji více méně Leskovská
ohledně Zohara. Nito si odfrkla. „Hodně se po tvém odchodu změnilo, Ushari. Ovšem více ti vysvětlím v soukromí. Zatím ale mohu říct, že se bratrovi chci spíše omluvit, nežli na něj být... Jako ona." Její hlas byl klidný, spíše vlídný nežli nějak kousavý. Ovšem slovo ona řekla s nenávisti leč nechtěla. Narážela tím na matku. Zdroj všech problémů.
Nechala další debaty na později. Bude na to zajisté dostatek času. Někdy mimo setkání s Peisiou.
-> Kvetoucí louka

Ushari si ji všimla, nejspíše všechno bylo ve starých kolejích. Ulevilo se ji. "Ushari." Kývla sestře na pozdrav. Uši lehce stažené k hlavě, aby zase tolik nevyčuhovala.
Ushari se je jala představit. Podívala se na Peisiu. Pohledem ji hodnotila. Nebyla z zahození. Její kožíšek působil velice mazlitelně. Dokonce ji i připomínal jakési stvoření jiné než byl zrovna vlk. Ale kde ho viděla? Někde možná, když se v letních měsících vzdálila z pouště společně s lovci a bojovníky. Uznala, že je nejspíše čas k tomu, aby konečně promluvila ona. Lehoulince se tedy uklonila. "Velice mne těší, Peisio. Jak sestra řekla, jsem Nitocris Mura z Pouštní smečky." S tím se zase narovnala do plné výšky. "Mohla bych se přidat k vám? Na cestě do pouště? Velice mne ona pouštní smečka zaujala, měla bych i zájem o přidání se." Promluvila nakonec ještě. Doufala, že sestru tato slova potěší. Pohled padl na Ushari. Věnovala ji pozdvižené obočí. "Je tu více členů naší rodiny? Zmizelo dost... vlků. Ne, že by mne zmizení Sivataga překvapovalo, ale vzhledem k tomu, že ty jsi zde, tak předpokládám, že toto je nějaká lokace pro to. Je tu s tebou i Zohar?" Zeptala se nakonec. Stále stála narovnaná, jako kdyby spolykala pravítka.

<- Kdesi v domovině
Rozhodla se odejít z domoviny. Odchod Ushari a Zohara ji konečně donutil, aby začalo zrcadlo praskat. V první momenty se to rodině nelíbilo. Přestávalo se jim líbit, že se z poslušné holčičky a boží princezničky stávala ona. V moment, co proti nim stanula se její život konečně dal směrem, kterým ona chtěla. Jenže za jakou cenu? Že již nikdy nenalezne své sourozence? Bylo toto jejím trestem? Bouře ji zastihla nepřipravenou. Oslepila jí natolik, že se nestihla nějak zmátořit. Půda pod nohama mizela. Poslední na co vzpomínala, bylo že natahovala packu směrem k výšinám. A pak jen dopad do vody.

Bolestně zaskuhrala, když se jí podařilo nabrat vědomí. Postavila se na packy. Rozkašlala se. Nějaká voda přeci jen zůstala v plicích. Byla zde. Na místě, které pro ni bylo nové. Nové a nepoznané. A přesto ji jeden pach udeřil do čenichu. Chvilku ji trvalo, než si vzpomněla kde jej mohla znát. Ushari. Vydala se za ni. Zastavila se však nejistě kus od ní. Už nebyla tou, kterou mohla pamatovat. Nebyla tou roztomilou sestřičkou. Bude ji chtít vůbec vidět? Pochopila by, kdyby ne.