Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Krátce po ní se přiřítila Solveig, které se pohled na otcovu jizvu podle všeho ani trochu nelíbil. Nora se jí nedivila, taky z toho nebyla kdovíjak nadšená. Její nevlastní sestrou to však nekončilo, jelikož se kolem Einara začal tvořit hotový dav. Po Solveig přišla černá vlčice s bílými znaky, která vrhala po zrzavém vlku pohledy, jako by od něj snad něco očekávala. Nora se tím však nezabývala příliš dlouho, jelikož to už zahlédla Claru. Trochu pajdala, ale byla naživu. Noře z tlamy unikl úlevný výdech, když viděla, že je její sestra v pořádku. "Sestřičko," pípla a krátce se o Taiclaru otřela, když přišla blíž, netrpělivě vyčkávajíc, co jí otec odpoví. Oba si podle všeho prošli něčím nehezkým, a část Nory byla ráda, že se rozhodla toulat jinde. Ačkoliv... ani ona nevyšla úplně bez úhony. Ucho bylo již sice téměř zahojené, o to se koneckonců postarala Fialka, ale některé rány přece jen ještě krvácely. Hlavně ta na jejím egu.
Po Claře se zjevil Espen. Nora mávla ocasem, byla ráda, že se černobílý dostal zpět do úkrytu, když ho musela tehdy tak narychlo opustit a pak už ho neviděla. "Nápodobně," odvětila na jeho slova a kývla hlavou, jelikož si byla téměř jistá, že by dostala pěkně za uši, kdyby se tomuhle capartovi něco stalo. Chvíli pohledem přeskakovala z Espena na černobílou vlčici, načež jí došlo, že jsou si zatraceně podobní. Mohla by to být...?
Objevilo se další černobílé vlče. Vlčice. Podle oslovení 'mami' a 'tati' Nora poměrně rychle usoudila, že neznámá vlčice bude asi opravdu matka jejích nevlastních sourozenců. Bylo zvláštní ji doopravdy potkat. Ale než se stihla zamyslet pořádně, skupinku doplnili pravděpodobně další dvě vlčata ze stejného vrhu jako Espen a Solveig. Jeden byl nápadně podobný otci, druhý, menší, zase té černobílé vlčici. Najednou bylo všude kolem tolik podnětů, a Nora nevěděla, jak se v tom všem nějak zorientovat. A hlavně podvědomě trochu doufala, že středem tohohle podivného setkání bude ona. Její příchod, návrat. Proto se tu všichni sešli, ne? Kvůli ní. Rozhodně za to nemohla otcova škaredá jizva, o které jim snad chtěl něco povědět, kdepak...
Alfa ji rychle vyvedl z omylu. Začal mluvit o Chaosu a boji, kterého byl účasten. Clara podle všeho taky. A ta černobílá vlčice vypadala také unaveně a poměrně zuboženě. Co se tam u všech ledovců stalo...? Po očku sledovala Solveig, když otec zmínil, že jsou ve válečném stavu. Zrovna tato mladá vlčice vypadala vyděšená celým světem, a válka? Nora začínala mít strach, jestli ji z této informace neporazí. Otec však pokračoval, a Nora si vybavila své malé dobrodružství v horách. Rozhodla se o tom raději taktně pomlčet, jelikož jí bylo jasné, že by otec zrovna dvakrát radostí do vzduchu neskákal. Při zmínce tréninku zastříhala ušima. "Já už trénovala," pronesla, napůl hrdě a napůl uraženě, že by ji otec poslal trénovat s mladšími sourozenci. Pf!
Vzápětí nadešel čas na představování. Sindri, Arne, Rannei. Espena a Solveig už znala. Pokývala hlavou, jakože rozumí, a shlédla sourozence nicneříkajícím pohledem. Až poznámka týkající se jejich matky ji donutila zabodnout šedé oči znovu do otce. Kde vůbec byla? Proč tu nebyla taky? Když už tu s nimi postávala i vlčice, kterou zrzavý vlk následně představil jako Stinu. Svou... družku. Šedé oči putovaly směrem k ní a Nora si ji prohlížela možná až příliš dlouho. Nic neřekla, nijak se netvářila. Vlastně si možná ani nic nemyslela. Cítila... prázdnotu. A ačkoliv se Stina pousmála, Nora ze sebe dokázala vyloudit jen téměř nepatrné ohrnutí pysků. Otec naznačil, že se Nora může s matkou kdykoliv setkat, až skončí tohle rodinné... cosi. To jí prozatím muselo stačit.
Einar chtěl, aby jeho potomci zamířili mimo území smečky. Podle jeho slov už se o to někteří pokusili, což nehodnotil jako moudré rozhodnutí. I to Noru utvrdilo v přesvědčení, že by se o narušiteli kousek od hranic raději neměla zmiňovat. Nepotřebovala poslouchat, že je hloupá, slabá a naivní. To bohužel podvědomě věděla i bez otce, ačkoliv by si to nikdy nepřiznala. S povzdechem a ničím dalším se ho rozhodla následovat, přece jen neměla moc na výběr.

>>> Ledové pláně přes Alateyskou smečku

Noře 5 % do obratnosti prosím, děkuji!

Jméno vlka: Nora Fiske z Alatey
Počet příspěvků: 2 (listopad), 8 (prosinec), 30 (leden)
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: Snažila se zahnat narušitele, který byl až příliš blízko hranic, seznamovala se s dalšími členy smečky.
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Vrátila se po dlouhé době toulání, znovu se shledala s otcem a sestřičkou, načež se seznámila s jedním ze svých nevlastních sourozenců, Espenem. S ním chvíli putovala, načež se rozloučili a Nora prozkoumávala okolí. Přitom poznala Třezalku, se kterou v milém rozhovoru došly zpět do úkrytu, ve kterém ale Nora opět moc dlouho nevydržela. Vydala se do hor, ve kterých narazila na agresivního vlka s divným přízvukem, se kterým nebyla normální řeč. Napadl ji. Potom na scénu přišel Lišák, vlk, který Noře pomohl cizince zahnat. Následně se objevila také Fialka, další členka smečky, se kterou se Nora seznámila a s níž také putovala zpět domů. Situaci na hranicích nahlásila hraničáři Arrynovi a Podbělovi, které s Fialkou potkaly, načež Nora znovu odťapkala kamsi do pryč. Zatoulala se, potkala Ushari z pouště, se kterou navštívily Svatyni v džungli, aby zesílily.
Smečková minihra: asi nic :<

>>> Území Alateyské smečky

Domov. Jupíjájej, prohnalo se jí hlavou, jen co opět stanula v úkrytu. Vlastně se ani moc nerozhlížela, jen nasála okolní pachy, obloukem se vyhnula všem, které mohla potkat, a pak zaparkovala v jednom stinném a téměř zapomenutém zákoutí, v němž se uložila. Velmi záhy upadla do dlouhého a jistě potřebného spánku.

Zápis rychlohry se Solveig (+2 herní posty)
Poté, co se probudila, se Nora seznámila se svou nevlastní sestřičkou. Moc toho spolu neprobraly, ale stihly si říct pár slov o rodině, Solveig vyprávěla o svých sourozencích a Nora zase o těch svých. Probraly také nějaké smečkové záležitosti a role, které jeden může ve smečce zastávat, načež si šly zase každá po svém. (KONEC)

Nechala Solveig i s tou podivně hopsající věcí o samotě a vykročila pryč ze zákoutí, ve kterém si povídaly. V úkrytu bylo mnohem víc vlků, než před pár hodinami. Byly to vůbec hodiny, které prospala? Nevěděla, čas jí tak nějak splýval v jedno podivné cosi. Přesto se však cítila silnější, když její únava opadla, což hodnotila potěšeným pokývnutím hlavy. Kromě toho ji do čenichu praštily pachy, které už nějakou dobu necítila. Táta se vrátil, uvědomila si a udělala několik kroků směrem ke středu úkrytu, kde se přece jen pohybovali skoro všichni členové smečky, kteří byli zrovna přítomni. Otce mezi nimi nemusela hledat dlouho, jeho křídla byla přece jen opravdu těžko přehlédnutelná. Co však také nepřehlédla byla jeho rozšklebená jizva, která se jí do zorného pole připletla vzápětí. Pomalu, snad až nervózně vykročila směrem k němu. "Tati? Co se ti stalo?" zamumlala, když se přiblížila, a krátce se k otci přivinula. "Kam jste tehdy všichni zmizeli? A kde je Clara?" Trochu poplašeně se rozhlédla kolem sebe. Pokud i otec skončil s takovým šrámem, jak asi dopadla její sestra?

<<< Temný les přes Hraniční pohoří

Záhy se ocitla na území smečky. K úkrytu to byl už jen kousek, a snad i proto se na chvíli zastavila a vzhlédla k obloze. Sluneční paprsky mátly, vlk by si myslel, že ho budou hezky hřát do kožíšku, ale ne, byly ještě příliš chladné na to, aby dokázaly teplo poskytovat. Taková bys měla být taky, připomněl jí hlásek v hlavě, načež zakoulela očima. I když byla sama, nikdy nebyla úplně sama. Ta myšlenka se jí nelíbila, a proto prudce zatřepala hlavou ve snaze se jí zbavit.
Znovu vykročila kupředu. Levá, pravá, levá, pravá... Připadala si jako šílenec. Pravděpodobně bude potřebovat ještě notnou dávku spánku, aby se nějakým způsobem vzpamatovala. Kdoví, jestli na ni ten stařec neuvrhl nějakou kletbu nebo tak. Zaksichtila se a máchla ocasem. Unavovalo ji to. Unavovalo ji všechno. Letmo nasála okolní pachy, mezi kterými poznala akorát Podběla a pár dalších členů smečky, se kterými ale ještě do kontaktu nepřišla. Jelikož neměla náladu se s kýmkoliv bavit, zamířila rovnou do úkrytu.

>>> Úkryt Alateyské smečky

<<< Les u Mostu přes Most

Překročila most, který rozhodně nepatřil mezi její nejoblíbenější místa na ostrovech. Cítila se jistější, když konečně zase stanula na pevné zemi. Blížila se domů, své okolí poznávala a na jednu stranu se jí trochu ulevilo, že už nemusí bloudit neznámými končinami. Bylo jí jasné, že neprošla ani zdaleka všechno, co by mohla. Jako vlče téměř nevystrčila tlapky z domu a zatímco se toulala... vlastně ani nevěděla, kde je, proč tam je ani co tam dělá.
Mrzutost ji nepřecházela. Slunce sice svítilo a ona se cítila silnější, ačkoliv byla pěkně unavená, ale přesto nenacházela nic, co by jí dělalo radost. Ohrnula pysky a zavrčela do prázdna. Byla naštvaná. Snad jen na sebe. Hlasy v její hlavě si dělaly co chtěly a nedávaly jí možnost oddechu. Bylo to zpátky. Ne že by se toho snad někdy zbavila, jen to občas ustupovalo do pozadí. Ten otravný hlásek, který ji mučil, trýznil a neustále jí připomínal, že za nic nestojí. Nikdy neodejde úplně. To by byla příliš idealistická představa. Tohle byla realita. A ta se s nikým nemaže.

>>> Alateyská smečka přes Hraniční pohoří

<<< Mlžná džungle

Počasí bylo překvapivě hezké. V huňatém kožíšku bylo Noře příjemně, sníh se střídal s poměrně rozbředlou břečkou, ale moc velké starosti si z toho nedělala. Stejně už vypadala jako chlupaté strašidlo, co byla trocha bláta navíc. Odfrkla si a pomalu vlekla jednu tlapku za druhou, pomalu, systematicky. Zpomalovala. Domů se jí vlastně vůbec nechtělo. Nevěděla, co má otec v plánu. Proč chce, aby se celá rodina sešla. Tak či onak se jí to ale nelíbilo.
Odfrkla si a zaměřila se jen na svou šouravou chůzi. Zírala na svoje tlapky, jedna míjela druhou a ačkoliv občas zaslechla ptačí zpěv, v okolí bylo ticho. Možná až moc. Sníh vždycky přikryl celý svět bílem a tichem, částečně se jí to vždycky líbilo, protože tak byla lépe slyšet ona a její, jistě velmi podstatné, názory. Z tlamy jí unikl povzdech, když se myšlenkami vrátila ke svým vlčecím letům. Tehdy jsi ještě nebyla vrah, co? Otázka hlásku v její hlavě ji zastihla nepřipravenou. Zakopla a zaryla čumákem do hromádky sněhu. "Kruci," ulevila si, vyškrábala se zpět na nohy a rychle se rozhlédla kolem sebe, aby se ujistila, že ji nikdo neviděl. V mrzutém rozpoložení pokračovala dál.

>>> Temný les přes Most

"Tenhle Wu zní zajímavě," pokývala hlavou. Zmínka o magii ji lehce píchla u srdce. Cítila, že by se k obchodníkovi někdy měla vypravit, třeba by jí s magií mohl pomoci. Třeba by se ve smečce konečně necítila tak k ničemu. Trochu ji překvapila Usharina reakce na to, když zmínila svého otce. Ano, byla už dospělá a ano, otci bylo po tom, kde se toulá, asi velké nic. I tak k němu cítila jistý respekt, stále to byl jeden z mála vlků, který si u ní vypěstoval doposud nepřekonanou autoritu. "Už jsem se toulala dost... a asi by bylo fajn si s tátou konečně promluvit. S ním i všemi ostatními," zamumlala a vyslechla si i verzi červánkové vlčice. Ona rodiče neměla. Nebo alespoň ne tady na ostrovech. I to muselo být těžké.
O chvíli později už se obě oddaly krátkému spánku. Bylo odpoledne, sníh odkapával z větví hustých stromů a vzduch voněl čerstvě. Nora zamrkala a pohlédla na Ushari, která už se zvedala na tlapky. Následovala jejího příkladu a protáhla si namožené svalstvo. Ještě ji čekala cesta domů, měla by vyrazit. "Těšilo mě, snad Wua brzy najdeš," kývla vlčici na rozloučenou a sledovala její vzdalující se siluetu. "Třeba se ještě někdy potkáme, Ushari z pouště," zamumlala si pro sebe a vyrazila směrem domů.

>>> Les u Mostu

Jen co Ushari zmizela mezi stromy, rozplácla se do sněhu a úlevně vydechla. Tlapky měla jako z rosolu a vlastně byla ráda, že je ráda. Stařec ji během výcviku pořádně prohnal, a Nora se nemohla ubránit mrzutému zamručení, když cítila, jak na ni dopadá únava. Věděla, že by se měla brzy vrátit do smečky, ale momentálně se jí nechtělo hnout ani jedním chlupem na těle. Trpělivě vyčkávala, než se Ushari vrátí, a jakmile ji znovu zahlédla, ucítila letmý pocit zadostiučinění, když viděla, že je stejně zničená, jako ona. Tak přece jen nejsem takový slaboch, pomyslela si s potěšením a sledovala červánkovou vlčici, která k ní zamířila.
"To mi povídej," zamumlala. "Kdybych teď usnula, tak se možná už ani neprobudím." Sledovala, jak si Ushari kecla do sněhu a potom se rozpovídala o svých dalších plánech. "Obchodník... to je ten Wu?" zeptala se, aby si konečně začala dávat dohromady své znalosti ohledně ostrovů. Vzhledem ke své absenci věděla o všem mimo svou smečku velké kulové. "Nedivím se... já se budu muset vrátit do smečky. Jestli mě už teď táta někde shání, budu mít pořádný průšvih." Zašklebila se při té představě a následně zavrtěla hlavou. Momentálně s tím nemohla nic dělat. Viděla, že se Ushari pomalu ukládá ke spánku, a nakonec také složila hlavu na tlapky a na chvíli zavřela oči.

<<< Svatyně

Pomalými kroky vyšla... ne, vyplazila se zpět do džungle. Tlapky ji nesly spíše z povinnosti, jazyk div netáhla po zemi a ocas, ten se vzadu pohupoval nanejvýš sklíčeně. Měla toho dost. Jistě nepočítala s tím, že trénink s Mistrem bude jednoduchý, ale takový výdej energie taky nečekala. Snad jen kvůli podivnému nutkání zvedla hlavu, a když uviděla červánkový kožich vlčice, se kterou přišla, zamířila za ní. Ushari byla naštěstí díky barvě svého kožíšku dobře vidět i mezi stromy a liánami, proto byla ráda, že ji nemusí dlouze hledat. Jen co k ní Nora došla, kecla si na zadek a dlouze si odfrkla.
"Ten mě teda prohnal, dědek jeden," zabrblala, ačkoliv ke starému vlkovi stále pociťovala podivný respekt, kterého se nemohla zbavit, i když už před ním nestála. "Připrav se, že to nebude zrovna jednoduché," poradila Ushari a ušklíbla se. "Vlk tam musí běhat, šplhat, lovit, bojovat a u toho se snažit neumřít. Vážně idylka. Jsem tak vyčerpaná, že by mě bez problému skolila i moucha." V jejím hlase bylo jasně slyšitelné podráždění, a asi se nebylo čemu divit. Byla unavená, a to se jí nelíbilo. Nechtěla být slabá a malátná. Musela být přece silná. Ale najednou... najednou to moc nešlo.

SVATYNĚ
Zaplatím 8 mincí, tj. 64 % (zůstane jí 1 mince).
Síla: 4 % + 40 % = 44 % / 80 %
Vytrvalost: 2 % + 6 % = 8 % / 40 %
Rychlost: 4 % + 6 % = 10 % / 50 %
Obratnost: 2 % + 6 % = 8 % / 30 %
Schopnost lovu: 3 % + 6 % = 9 % / 50 %

40 + 6 + 6 + 6 + 6 = 64 %
<<< Mlžná džungle

Temná džungle se pomalu rozestoupila a před Norou se otevřel pohled na svatyni. Jednalo se o chrám, který působil velmi majestátně, a ohnivé louče napovídaly, že v něm rozhodně někdo přebývá. Vlčice pomalu zamířila blíž, načež vešla dovnitř. V chrámu její šedá očka spatřila vlka. Starého a jistě moudrého vlka, před nímž musela chtě nechtě sklonit hlavu. Původní plán toho, že se mu hrdě představí a vypne hruď jako správná dcera Alfy, ztroskotal, jelikož před dotyčným Mistrem téměř nebyla schopná slova. A to už byla u Nory velká věc. "Zdravím," dostala ze sebe nakonec, stále v mírném úklonu. "Slyšela jsem, že byste mi pomohl pomoci. Potřebuji zesílit." Mohl ji poslat pěkně k šípku, ale neudělal to. Ačkoliv totiž nemluvil, pochopila, že jí pomůže. A když zamířila do druhé místnosti, které si předtím nevšimla, začaly se dít věci.

Síla
Jako mrknutím oka se ocitla v ringu. Kolem ní bylo dřevěné hrazení a naproti stál Mistr, který na nic nečekal a rovnou vyrazil proti ní. Zaskočená tím, jak neztrácel čas, Nora skončila téměř okamžitě povalená na boku, jak se do ní váha starého vlka opřela. Hned ale vyskočila zase na tlapky a popoběhla stranou, aby si od Mistra stále držela dostatečný odstup. Vzápětí však přišel druhý náraz, a ona znovu skončila na zemi. Vycenila tesáky a zavrčela, když se znovu hrabala na nohy, ale nehodlala se vzdát.
V ringu po chvíli ztratila pojem o čase. Bojovali s Mistrem, ale ne na život a na smrt, jako tomu bylo s černým narušitelem kousek od hranic smečky. Ne... Mistr ji učil, ukazoval jí, jak se vyhýbat útokům a jak je naopak úspěšně oplácet. Připadalo jí, že se začíná zlepšovat, ale Mistr pokaždé přišel s dalším chvatem, jen aby si nemyslela, že už zná veškerou moudrost světa.

Vytrvalost
Nestihla se ani vzpamatovat z vyčerpávajícího boje s Mistrem, jelikož se vzápětí ocitla ve skalách. Hory sice znala jako vlastní tlapky, ale tyto skály byly jiné. Byly prudší, nebezpečnější, a tlapka se jí nejednou smekla, když se snažila zabrat. Vystrčila drápy, až se ozval nepříjemný zvuk, jak zaskřípaly o povrch skal. Jedním skokem se dostala nad problematické místo a pomalu postupovala dál. Tlapky ji nezrazovaly, a ačkoliv byly unavené, hrdě šplhaly nahoru, dokud neucítila, jak se pod ní skála drolí. Vykulila oči a snažila se rychle najít stabilnější místo, což ji stálo spoustu úsilí. Nakonec však přece jen objevila část skály, která nekladla větší odpor, a s neskrývaným sebezapřením a za vydatného funění se dostala až na vrchol.

Rychlost
Měla toho už plné zuby, ale výcvik ještě nebyl u konce. Scéna se totiž zase změnila, a před ní se otevřelo široké prostranství. Mistr, který stál vedle ní, se vzápětí rozběhl vpřed, a Noře nezbylo nic jiného, než ho následovat. Snažila se tělo starého vlka neztratit z dohledu, ale občas jí zmizel za horizontem nebo se skryl mezi stromy, když se přiblížili k lesu. Ačkoliv se skoro bezhlavě hnala za ním, musela Nora cestou také dávat pozor, kam šlape. Bylo to skoro jako v džungli – kořeny, větve a další výhonky se jí pletly pod tlapky, stejně tak jí dávaly zabrat Mistrovy prudké zatáčky a otočky, kterými si získával pohodlný náskok. Snažila se jak chtěla, ale stejně ho nedohnala. Inu, na tomhle ještě bude muset zapracovat.

Obratnost
Párkrát mrkla a byla zase v džungli. Cožpak už se ze svatyně dostala pryč? Ale ne, kdepak. Teď musela zapracovat na své obratnosti, které teda do vínku moc nedostala. Pochopila, že musí šplhat po kořenech a snažit se proskákat až k cíli, ale to se snáz řeklo než udělalo. Kořeny totiž klouzaly a na některé ani nebylo možné vyskočit, proto je Nora musela podlézat. Liány, které visely ze stromů, jí její snahu také příliš neusnadňovaly, protože se do nich často zamotala a musela sebou chvíli jen naštvaně škubat, aby se z vězení rostlin vymanila. Před ní se objevil poslední kmen... hop, a byla tam! Snad už dosáhla toho, čeho chtěla...

Schopnost lovu
Ani omylem. Před Norou se totiž vzápětí rozprostřel les a k jejímu čenichu dolehlo hned několik pachů. Cítila... kořist, a díky tomu jí netrvalo příliš dlouho, aby si dala dvě a dvě dohromady. Musela něco ulovit. Ale co? Měla by začít něčím menším... co takhle myš? Nebo hraboše? Sklonila hlavu k zemi a snažila se podle pachu zjistit, kde by se její oběť mohla nacházet. Aha, tudy! Přikrčená k zemi postupovala kupředu, dávala si pozor, aby kořist nevyděsila prasknutím větvičky nebo jiným zvukem, který by mohl spustit poplach. A potom... ach, trefa! Za velkým mraveništěm spatřila rodinku hrabošů. Sklonila se k zemi, jak jen jí to její huňatá srst dovolila, a začala se plížit kupředu. Krok... krok... krok... skok! Pár rychlých pohybů a... CHRAMST! Z tlamy jí visel jen ocásek. To se dalo považovat za úspěch, nebo ne?

Nádech, výdech... Les pomalu zmizel a když se Nora rozkoukala, zase před sebou spatřila Mistra, který na ni pohlížel. Uklonila se mu, div že se před ním únavou nezhroutila na zem. Ale ne, musela si zachovat svou tvář. "Děkuji za vaši pomoc, jistě se nevidíme naposledy," pronesla a pomalu (jelikož rychleji to ani nešlo) vycouvala ze svatyně a zamířila zpět do útrob džungle, kde na ni snad stále čekala Ushari.

>>> Mlžná džungle

Schváleno

Moc ji nepotěšilo, že Ushari byla v džungli stejně ztracená jako ona, ale aspoň nebyla jediná, kdo nevěděl, kam jít. Ještě tak aby ji vlčice poučovala, to tak! Takhle mohly bloudit společně, zakopávat o kořeny a tiše nadávat. Idyla. "Najdeme, najdeme... jestli tu cestu k ní vůbec přežijeme," zamrmlala se stále zamračeným výrazem a oklepala se. Kožíšek už měla celý zaneřáděný, jak se jí do huňaté srsti dostávaly různé větvičky a další nečistoty. Nad tím zase strávím mládí, pomyslela si se skeptickým úšklebkem a protáhla se.
Jak tak postupovaly džunglí, začínala si zvykat na to, že se kořeny objevují tam, kde je nejméně čeká, a brzy znovu nabyla ztracené sebevědomí. To se jí však rychle vymstilo, jelikož se vzápětí natáhla jak dlouhá, tak široká, když jeden z vyčnívajících kořenů přehlédla. "Nic mi není," zabručela směrem k Ushari a rychle se vyškrábala zpět na tlapky, snažíc se se tvářit, jako by se nic nestalo. Už už měla na jazyku poznámku, aby ji červánková laskavě nepoučovala o tom, co má dělat, když vtom zahlédly něco, co vypadalo... inu, jako vstup do svatyně, ačkoliv Nora ještě nikdy žádný neviděla.
"To bude ono," pokývala hlavou a následně přikývla podruhé, když se Ushari zeptala, zda chce vstoupit jako první. "Že váháš," přitakala rázně a vykročila kupředu. Možná se hrnula rovnou do pasti, možná ne. Nebylo jiné možnosti, než to zjistit.

>>> Svatyně

>>> Les u Mostu

Znovu se ušklíbla. "Prozkoumej si, co hrdlo ráčí, já raději zůstanu v horách na severu," odvětila červánkové a ohrnula pysky v mírném znechucení, když si představila, že by se měla motat někde v poušti. Ten písek v tlapkách, nesnesitelné vedro... fuj! Bylo až k podivu, jak byly obě vlčice rozdílné. Nora nejspíš nebyla tak dobrodružná duše jako Ushari, ale to jí bylo upřímně jedno. Opravdu neměla ambice vymýšlet, jak by se z ostrovů mohla dostat pryč a objevit něco... o čem ani nevěděla, zda to doopravdy existuje!
"Smečka je moje druhá rodina," pokývala souhlasně hlavou nad dalšími slovy červánkové. Ano, sice neznala všechny členy tak důkladně, jak by se na dceru Alfy slušelo a patřilo, ale... přesto o nich věděla. A věděla také to, že by v případě nebezpečí bránila každého alateyčana vlastním tělem.
To už se ale ocitly v džungli. Ta byla pěkně nepřehledná, a nemotorné tělo mladé zrzky každou chvíli zakopávalo o kořeny nebo větve, které jí někdo úmyslně (jak jinak, přece nebyla taková nešika!) házel pod tlapky. "Takže ty nevíš, kde ta svatyně je?" hýkla překvapeně, když se znovu sbírala ze země. Trochu spoléhala na to, že Ushari ví, kam jde, a tím pádem jí usnadní práci. Inu, vypadalo to, že budou muset hledat společně. "U všech ledovců, kdo toto vymýšlel," brblala si pro sebe a věnovala nejeden nabručený pohled velkému kořeni, který se jí opovážil postavit do cesty.

Jak si s vlčicí povídaly, Nora se začínala pomalu uvolňovat. Stále v ní sice panovala jistá ostražitost, protože, jak už opakovala mnohokrát, vlk v těchto dnech nemohl věřit nikomu a ničemu. Ale Ushari se zdála jako férová osobnost, která se neskrývala za honosnými bláboly nebo přehnaně sladkými řečičkami. Není totiž nic horšího, než když vlk maže někomu med kolem tlamy. Dotyčný pak totiž většinou povolí na ostražitosti a se zlou se potáže.
"Jiná místa?" zopakovala Nora po červánkové, když se jí zeptala, zda by někdy nechtěla objevovat i něco mimo ostrovy. "No, poušť určitě ne," ušklíbla se, jelikož momentálně vypadala opravdu spíše jako kulička než vlk, a tušila, že na poušti by dlouho nepřežila. "Když jsem byla ještě vlče, nikdy mě nenapadlo, že existuje něco, co je mimo ostrovy. A i když jsem se ještě docela nedávno toulala, tenhle dobrodružný styl života asi není nic pro mě. A navíc, sestra by mi neodpustila, kdybych zase zmizela." Myšlenka na Claru v ní vyvolala letmý úsměv a tichý, téměř neznatelný povzdech. Kde té teď byl konec?
Zabraná ve vlastních myšlenkách si zprvu ani nevšimla, že les okolo vlčic začíná houstnout. Přecházel v džungli, přesně jak říkal Arryn. S novou dávkou elánu vykročila hrdě vpřed, připravená prošmejdit každý kousek té proradné džungle, jen aby našla toho, kdo jí pomůže.

>>> Mlžná džungle

Vznešené? To si piš, pokývala nad Usharinými slovy v duchu a zadívala se na vlčici o něco pozorněji. Nenesla se kdovíjak majestátně, proto bylo pro Noru poněkud obtížné odtušit, kam ji zařadit. Tulačka to nebyla, to už si ověřila, ale do dalších úvah se raději nepouštěla. Koneckonců, co jí bylo po tom.
Následně se dozvěděla, že Ushari se na ostrovy dostala už před dvěma zimami, na což reagovala dalším pokývnutím. "Ostrovy jsou rozmanité, jak jsi sama naznačila," dodala, aby jen nekývala hlavou jako úplná hlupačka. "A vlci, na které se můžeš spolehnout, se taky hodí. Obzvláště v této době," zamumlala a znovu lehce ohrnula pysky. Vzpomínky na narušitele zase na chvíli zaplnily její mysl, ale rázným zavrtěním hlavy se jí podařilo se jich zbavit. "Ano, narodila jsem se tu," odpověděla raději červánkové, aby nad černým vlkem nemusela dál přemýšlet. "Já i mí sourozenci neznáme nic jiného než ostrovy. A tak je to správně." Co tím Nora myslela, to ví jen ona, ale ať už to bylo cokoliv, Ushari by neměla její slova brát příliš vážně. Přece jen, tahle zrzka vždycky dřív mluvila než myslela.